V Gabrielově paláci
Od Gabrielovi smrti byl jeho palác, stejně jako celé Nebe, až nepřirozeně tiché. Na nábytek pomalu sedal prach, květiny uvadaly. Nebyl nikdo, kdo by uklidil, nebyl nikdo, kdo by zaléval. I ptáci se tomu místu vyhýbali, jakoby se nechtěli dívat na pozůstatky bývalé slávy.
V Nebi panoval chaos. Gabriel s Michaelem a Urielem byli mrtví, Raziel byl prohlášen za zrádce, a kdoví kde. Rafael byl nezvěstný.
A co víc, Peklo bylo teď silnější, než kdy dřív. Lucifer sice byl nebezpečný protivník, ale od té doby, co na trůn dosedl Azazel, nebyli v bezpečí vůbec. Muriel, jeden z posledních archandělů, se snažil celou situaci ukočírovat, ale byly rány, které se nikdy nezacelí.
Ovšem Muriel byl jiný než Gabriel, který se snažil všechno řešit sám a Michael, který všechno řešil horkou hlavou. Pokud měl někdo šanci na vítězství i za takto nepříznivé situace, byl to právě on. Jeho povaha byla taky důvod, proč si ho držel Gabriel dál od těla. On jediný mu totiž dýchal na krk a ohrožoval jeho postavení. Muriel ale po postu jako takovém netoužil. Chtěl jen, aby v Nebi byl znovu klid a všechno fungovalo tak, jako dřív.
A to mohl jen jediný anděl. Ten, který byl předurčen Nebi vládnout.
Jenže Muriel netušil, kde se skrývá. Teda, znal místo, ale nevěděl přesně kde. Byl na Zemi, tam, kde taky zároveň ležel zdroj jejich problémů, ten lidský kluk. Kdyby nebylo jeho, nic z toho by se nestalo. Kdyby Gabriel a ostatní odvedli lepší práci, všichni by měli klid. Kdyby se nezapletl s Azazelem, Uriel by nikdy nesešel na scestí. Všechno to byla jen jeho vina.
Ne. Tak to není.
Byla to hlavně jejich vina, že byli tak zaslepení strachem, že si neuvědomili pravý význam jeho existence. Když se poprvé v Nebi dozvěděli o jeho existenci, měl být Muriel tím, kdo ho sprovodí ze světa. Jenže Gabriel, ve své pýše a hrdosti nechtěl tenhle úkol přenechat nikomu jinému, a rozhodl se jednat sám.
Možná to tak bylo nakonec i dobře. Možná, že to tak mělo být.
„Doufám, že jsi teď sám se sebou spokojený," řekl do ticha Muriel, když stanul v Gabrielově pracovně u jeho stolu.
„Kdybys občas poslouchal druhé, mohl jsi ještě žít. Ale sklidils, cos zasel. Teď ti ukážu, jak se to dělá. Dosadím na trůn právoplatného vládce a udělám z Nebe lepší místo, než jaké bylo za tebe," mluvil dál Muriel.
„I když musím říct, že nemám ani tušení, kde hledat. Byla to tvoje práce? To ty jsi ho tak ukryl? Aby neohrozil tvou pozici? Ale zabít jsi ho nedokázal? No, aspoň to ti můžu přičíst k dobru." Muriel se rozhlížel po pracovně, ztracen ve vzpomínkách.
Díval vinu Gabrielovi, ale on sám nebyl bez viny. Kdyby se tehdy zachoval jinak...
Kdyby nepodlehl Gabrielově tlaku a jeho vznešeným řečem...
Kdyby se aspoň trochu snažil...
„Nemůžu všechnu vinu svalit jen na tebe, protože ani já jsem se nezachoval nejlépe. Ale na rozdím od tebe, to chci odčinit. Jen doufám, že už není pozdě,“ povzdechl si Muriel.
„Občas mě překvapuje, jak jsi sentimentální," uslyšel za sebou hluboký, přesto melodický hlas svého přítele a dalšího archanděla co zbyl, Nafiela.
Laskavé oříškově hnědé oči se střetly s jantarovýma.
Muriel si povzdechl a odvrátil pohled. Občas měl dojem, že mu přítelovy hnědé oči hledí až na dno duše.
„Jak jsi mě našel?"
„Nebylo to tak těžké. Přece jen už tě znám nějakou dobu," pokrčil rameny Nafiel a jeho plné rty se roztáhly do úsměvu.
„Občas mám pocit, že mě znáš víc, než já sám sebe," odvětil Muriel.
„To si nemyslím. Ale jedno vím jistě, pokud je někdo, kdo by mohl Nebi vrátit jeho slávu, pak jsi to ty."
„Nikdy jsem nepochopil, proč mi tak moc věříš," usmál se Muriel, "ale jsem za to vděčný. Je fajn mít někoho na koho se můžu obrátit. Zvláště v téhle době. Vím, že to nemusím říkat, ale věřím ti, Nafieli, víc než komukoliv jinému a doufám, pro dobro nás obou, že mě nehodláš zradit."
Nafiel několikrát překvapeně zamrkal, a pak se rozesmál.
„Co je tu, kruci, k smíchu," zabručel Muriel.
„Tohle místo má na tebe opravdu zvláštní dopad. Za normálních okolností bys mi tohle neřekl. A taky, kdybys to nebyl ty, asi bych se urazil. Nemusíš o mě pochybovat. Nikdy bych tě nezradil," řekl vážně Nafiel, přešel až ke svému příteli a pohladil ho po tváři.
„Promiň. Asi je to vážně tímhle místem," usmál se Muriel, vzal Nafielovu ruku do své a políbil ho na dlaň.
Přestože si o nich celé Nebe šuškalo, nikdy spolu nespali a ani nezašli dál než k pár letmým polibkům. Oba se měli vzájemně hodně rádi, ale zatím ani jeden z nich dál zajít nechtěl.
Když se na to jednou Michael Muriela zeptal, Muriel mu odpověděl, že by ztratil to pouto, co mezi nimi je, dokud jsou jen přátelé. A na to zatím nebyl připraven.
Muriel věděl, o čem mluví. Viděl to moc dobře na vztahu Michaela s Gabrielem. Od té doby, co se z nich stali milenci, až moc si Gabriel druhého archanděla přivlastňoval, a i když si to Michael možná neuvědomoval, až moc se nechal Gabrielem manipulovat. A tohle Muriel nechtěl. Jistě. Byli úplně jiní než ti dva, ale vztah je zrádná věc a on se bál, co všechno by se mohlo změnit.
„A teď ses zase ztratil ve vzpomínkách. Vážně bys sem neměl chodit," řekl Nafiel a jemně vyprostil svou ruku z Murielovy.
„Promiň. Asi už stárnu," uchechtl se Muriel.
„Jasně, dědoušku. A pojď už. Rada zasedla, čeká se jen na tebe."
Muriel něco zahučel, naposledy se rozhlédl, a pak následoval Nafiela ze dveří, pryč z tísnivého paláce, do klidného a útulného prostředí svého domu, který nebyl tak velký, přepychový a okázalý, ale Muriel se tam cítil jako doma, a to bylo důležité. Ostatně nikdy si neliboval v přepychu, nikdy nenosil nákladné šperky, drahé šaty, neobklopoval se drahými věcmi. Ten, kdo ho neznal, si ho lehce spletl s úplně obyčejným andělem.
Na radě už je čekal anděl Apollyon, který svým zjevem připomínal spíše démona, jeden, co býval Michaelovým podřízeným a Lirael, andělský stopař.
„Pánové, jsem rád, že jste souhlasili s tímhle setkáním. Asi vám nemusím říkat, proč jsme zde. Vím, že to nebude jednoduché, ale chci vás požádat, abyste mi pomohli vrátit Nebe do původního stavu. Chci obnovit jeho dávnou slávu a zajistit, aby se události z posledních několika let už nikdy neopakovali. Zvolil jsem na tenhle úkol právě vás, protože vám jednak věřím, a taky jste obeznámeni z celou situací a víte, že toužím na Nebeský trůn dosadit jeho právoplatného vládce," začal Muriel.
„Jenže nevíš, kde se dědic nachází. Taky mi dělá starost Azazel, Belial na klidu s tím svým plánováním taky nepřidá, a ještě je tu ten kluk," ozval se Apollyon a své černé oči upřel na Muriela.
„Nechci tě od plánu odrazovat, jsem tu v podstatě jen kvůli tobě, protože věřím, že pokud to někdo dokáže, budeš to ty, ale přesto bych měl rád v ruce aspoň nějaké vodítko nebo něco, abych věděl, že se neženeme bezhlavě do propasti."
„Bohužel, zatím vím jen to málo, co vy všichni tady. Dědic se ukrývá na Zemi, kde je taky ten, co zapříčinil tenhle chaos, i když nevědomky. Taky vím, že si Belial pohrál s jeho myslí, proto bych ho rád našel a zkusil ho získat na naši stranu," začal vysvětlovat svůj plán Muriel a zvedl ruku, aby přerušil Gamielovy námitky, "jistě, znám jeho původ a vím, proč ho Gabriel chtěl odstranit z cesty, ostatně, původně jsem to měl být já, kdo ho měl sprovodit ze světa, ale teď si myslím, po posledních událostech a zvážení celé situace, že není třeba zacházet tak daleko. Chci ho napřed vyslechnout, pokud se bude chtít vrátit k Azazelovi a nebude se nám plést do cesty, nemám důvod ho zabíjet. Nechci zbytečně prolévat krev. Popravdě řečeno, ani nijak netoužím po válce s lidmi. Vím, že Gabriel a většina andělů si přeje jejich zničení, a i když mě samotnému se nelíbí, jak se věci vyvinuly, chci se držet přání našeho Pána a jeho nástupce, a to je ochrana lidí."
„Vím, že po vás chci hodně, navíc šance na úspěch je mizivá, ale chci to aspoň zkusit. Chci se pokusit tohle celé ještě nějak zvrátit. Proto se ptám, jdete do toho se mnou?"
„Mě se ptát nemusíš, i kdybys šel sám proti Azazelově armádě, půjdu s tebou," ozval se jako první Nafiel.
„Já do toho jdu. Sice ne s takovou vervou jako tady Nafiel, ale jak jsem řekl, věřím, že pokud s tím někdo něco dokáže udělat, jsi to ty, i když bych pořád rád nějakou záruku," řekl Apollyon, černovlasý, černooký anděl, jehož bojové schopnosti údajně předčily dokonce i ty Michaelovi.
„Už od počátku jsem nesouhlasil s jednáním Gabriela a zvlášť Michaela. Nechci o nich špatně smýšlet, na jednu stranu chápu, proč to chtěli udělat, ale dle mého názoru zašli příliš daleko. Půjdu do toho s tebou, jen doufám, že se to nezvrtne v něco ještě mnohem horšího," promluvil Gamiel, bývalý Michaelův podřízený, který se ovšem později přidal na Murielovu stranu.
Lirael, andělský stopař toho nikdy moc nenamluvil, ovšem Muriel věděl, že pokud by nesouhlasil, už by tu nebyl.
„Jsem rád, že se mnou souhlasíte a doufám, že všechno vyjde. Rád bych, kdybysme začali co nejdřív, pokud možno ještě dnes večer. Chci jít na Zemi a zjistit všechno, co by nám mohlo do budoucna pomoci. Rád bych, abychom se toho účastnili všichni. V noci si našeho odchodu z Nebe nikdo nevšimne a rád bych taky začal jednat dřív než Belial nebo někdo jiný z Pekla. "
„Hech, to je jeden z důvodů, proč stojím za tebou. Neztrácíš čas, ale přesto jednáš s rozvahou a ne bezhlavě. Pomalu se začínám na ten výlet těšit," uchechl se Apollyon a nálada v místnosti se jako mávnutím proutku změnila z napjaté na uvolněnou.
Ještě chvíli seděli a probírali celou situaci, než se rozešli po svých, aby se večer znovu sešli a přenesli se na Zemi do ztichlé ulice, kde jejich prvním svědkem byla zběhlá kočka.
Azazelkův palác
Azazel seděl v trůnním sále a se zcela zjevně znuděným výrazem naslouchal bědování nějakého démona, který si přišel stěžovat na jednání vojáků, kteří mu při jednom ze svých tažení zničili zahradu.
„Dost! To stačí. Nemám náladu na to, poslouchat nějaké nesmyslné stížnosti. Tak ti vojáci zničili zahradu. A co. Rostliny vypěstuješ znovu, je to takový problém? Ti bezcitní barbaři, jak jsi je právě nazval, plnili mé rozkazy. Takže z toho můžeš klidně obvinit mě, jestli chceš," přerušil Azazel démona.
„Nic takového bych si nedovolil, můj pane," vykoktal ze sebe démon a čelo přitiskl v hluboké omluvě až na podlahu.
Nevybral si zrovna nejlepší dobu na stížnosti. Azazel od rána neměl moc dobrou náladu. Jednak ho příšerně bolela hlava, a taky mu dělal starost Belial, který byl už třetí den nezvěstný. Nebo lépe řečeno odešel s tím, že si musí něco zařídit a Azazel z toho neměl moc dobrý pocit, zvlášť, když ani Baal netušil, o co jde
Belial se celkově poslední dobou choval divně. Ne, že by změnil svůj postoj k Azazelovi, od doby, kdy mu dopomohl na trůn po Luciferově smrti, si Azazel na jeho rady nemohl stěžovat, ale stále měl pocit, že mu něco uniká. Že před ním Belial něco důležitého skrývá. Jenže neměl moc času nad tím přemýšlet. Měl plno práce s tím, dát Peklo do pořádku a zavést změny a pravidla, které on uznal za vhodné. Mnoho démonů bylo za jeho nástup na trůn rádo, jeho síla a moc rostly každým dnem, a i když byl přísný a nemilosrdný, byl také spravedlivý. Což se ale samozřejmě nelíbilo těm, kteří měli za vlády Lucifera volné ruce, protože jeho většinou dění v nižších vrstvách nezajímalo.
Taky tu byl Baal, Belialova pravá ruka a později i milenec, jak se Azazel dozvěděl, jehož bojové schopnosti byli k nezaplacení. Ale i on zjevně něco skrýval. A Azazela napadlo, že by možná mohl využít Belialovi nepřítomnosti.
„Baale, promluvme si," řekl, když v trůnním sále osaměli.
„Jestli se mě chceš zeptat na to, kde je Belial, tak ještě stále nevím," odpověděl a zamračil se. i když to na sobě nedával znát, štvalo ho, že některé věci skrývá Belial i před ním. Jako třeba teď, kdy si zmizel a tři dny o něm nikdo nic nevěděl.
„Ale věřím, že ať dělá cokoliv, nikdy by neohrozil tebe, tvé postavení nebo Peklo."
„O tom s tebou mluvit nechci. Až se vrátí, vyřídím si to s ním sám," mávl rukou Azazel.
„Tak co se děje?"
"Co přede mnou tajíte?" zeptal se narovinu Azazel, "Vím, že něco skrýváte, nikdy jsi mi nic neřekl, protože byl na doslech vždy Belial, ale teď tu není. A netvrď, že to není pravda."
„Azazeli, myslím, že tohle jsme už řešili několikrát. Nebuď tak paranoidní. Vím, že to nemáš jednoduché, ale komu můžeš jinému věřit? Věř mi, že Belial i já stojíme při tobě a neuděláme nic, co by ti ublížilo. Máš jen spoustu starostí a z toho možná pramení tvá nedůvěra."
„Jako bych slyšel Beliala," uchechtl se Azazel, "ale asi máš pravdu. Co mi jiného zbývá než vám věřit?"
„Jestli už nic nemáš, rád bych šel zkusit zjistit, kam se ten zatracený Belial poděl, věř mi, že má co vysvětlovat i mně," zamračil se Baal a když Azazel kývl na znamení souhlasu, odešel do svých komnat.
Azazel ještě chvíli zamyšleně seděl na trůnu a snažil se vytěsnit své podezření, přesto krapet nedůvěry v něm pořád hlodal. Rozhodl se to zapít dobrým vínem a aspoň na chvilku si odpočinout.
Někde v Londýn, o několik dní později
„Vstávej. Vstávej! No tak! Rychle!"
Bylo něco málo po půlnoci, když starší muž budil mladšího a vypadal značně rozrušeně.
„No tak! Nemám čas se s tebou handrkovat!" zvýšil muž hlas, když ho spáč statečně ignoroval a víc se zavrtal do peřin.
„Nechci ještě vstávat. Co blbneš?" ozvalo se z peřin.
„Ami, víš, jak jsem ti říkal, že mi musíš ve všem věřit? Zvlášť, když jsi dosáhl plnoletosti? Že budou věci, na které se nesmíš ptát, dokud neuznám za vhodné? Že budou věci, kterým nebudeš rozumět? Jedna z těch věcí se děje právě teď. A ty musíš poslechnout! Musíš vstát a musíme zmizet. Dřív než bude pozdě," řekl muž klidnějším hlasem a pohladil Amiho po světlých vlasech.
Ten vykoukl z pod peřiny a zadíval se na svého opatrovníka, očima modrýma jako čisté nebe, ve kterých se objevila zvědavost.
„Teď mi trochu naháníš strach. Co se děje, Ezi?"
Ezriel, anděl, který porušil všechna nebeská nařízení a schoval se na Zemi i s tím, který měl přinést mír, si povzdechl a hořce pousmál.
„Slibuju, že ti dneska všechno povím. Až budeme v bezpečí, povím ti to. Teď jen musíš konečně vstát a musíme vypadnout. Nikdy bych nečekal, že nás najdou tak rychle. Nevím, co se děje, ale nemám z toho dobrý pocit," zamumlal si Ezriel poslední věty spíš pro sebe.
„A teď mě děsíš. Ezi, co se děje?" mladík si na posteli sedl a zkoumavě se na svého jediného přítele, kterého měl, díval.
„Jak jsem řekl, vysvětlím ti to potom, ano?"
Ami věděl, že nemá cenu naléhat, na to znal Eziho už příliš dlouho, proto se s povzdechem a obavami vymotal z peřin a slezl z postele. Ezriel mezitím sbalil pár věcí a nějaké jídlo, a než se Ami stačil aspoň trochu opláchnout a obléct se, už stál připravený u dveří a netrpělivě přešlapoval.
„Honem, honem, honem," povzbuzoval Amiho.
„Ezi, počkej, já..."
Ezriela, který už překročil práh jejich bytu, zarazila naléhavost v Amiho hlase. Otočil se a zahleděl se do modrých, laskavých očí. Přistoupil až k němu, pevně ho objal a políbil do vlasů.
"Promiň, nejsem tak dobrý opatrovník. Jen... Kdyby se cokoliv stalo, neohlížej se zpět. Jdi tam, kam ti poručí tvé srdce. Pokud se dostaneme do bezpečí, slibuju, že ti všechno vysvětlím, pokud ne, na mém tajném místě zjistíš všechno, co budeš potřebovat. Ale teď musíme vážně jít," řekl tiše Ezriel, pak si mladíka od sebe odtáhl na délku paže a své čelo přitiskl na to jeho.
„Nikdy bych neudělal nic, co by ti ublížilo," zašeptal.
Pak vzal Amiho ruku do své, a tak ho donutil, aby šel za ním.
Ami byl zmatený.
Nevěděl, co si o tom všem má myslet.
Ezimu věřil, nevěděl proč, ale věděl, že má pravdu. Nikdy mu nelhal, to poznal a vždycky se ho snažil chránit. Ale co před ním ukrývá?
Čeho se tak bojí? Nebo spíš koho?
Co je na Amim jiné? V čem se liší od ostatních?
Nevěděl, kdo jsou jeho rodiče. Ezriel ho vychovával od malička.
Neměl přátele, do školy nechodil, protože by to bylo prý nebezpečné. Všechno ho naučil Ezi, a i když mu občas bylo smutno, když viděl, jak si děti hrají v létě nebo v zimě, v hloubi svého srdce věděl, že Ezi má dobrý důvod, proč to všechno dělá. Jenže...
Už mu nebylo 10 let. Potřeboval odpovědi.
Obzvláště, když se Ezri choval takhle.
Proč mu říkal "kdyby se něco stalo, neohlížej se zpět"?
Snad neplánuje...
To poznání přišlo náhle a sevřelo mu srdce ledovou rukou tak, že nebyl schopen dalšího kroku. Zastavil se uprostřed prázdné uličky, která byla matně osvětlená pouličními lampami, sevřel košili v místě, kde měl srdce a prudce oddechoval.
Myšlenky se rozutekly a v hlavě měl najednou strašný zmatek. Viděl podivné záblesky obrazů, ale všechno se míhalo tak rychle, že neměl šanci si je zapamatovat. Někdo na něj volal, ale ten zvuk mu trhal uši.
Zhroutil se na špinavou zem a stočil do klubíčka. Cítil, jak se ho někdo dotýká, jak na něj mluví, ale všechno bylo tak vzdálené.
Pak uslyšel další hlasy. Snažil se uklidnit své prudce bušící srdce a vzpamatovat se, ale šlo to jen velmi ztěžka.
„.......bych ti měl věřit?...."
„......chránit....."
„....mrtvý....změna....nikdo...."
Ami zavřel oči a zhluboka dýchal. Nakonec se mu podařilo splašené srdce aspoň trochu uklidnit a myšlenky vrátit zpět do normálu.
Když se zvedl ze špinavé země, zjistil, že před ním stojí Ezriel a očividně ho chrání před šesti muži, kteří stáli pár metrů před ním, na prázdné silnici.
Ami údivem otevřel ústa a několikrát zamrkal.
To, co viděl, bylo... neuvěřitelné.
Jednak ho překvapil Ezriel, který v rukou třímal kopí, stříbrné kopí, které se ve světle lamp přízračně lesklo a ostří mělo zvláštní tvar.
Ale co ho doslova šokovalo, byla podoba těch mužů. Tak krásní a vznešení a...
Měli křídla...
„Nechci s tebou bojovat Ezrieli. Nebe už není, co bývalo. Chceme Amitielovi dát to, co mu právem náleží. Gabriel je mrtev a jeho názory už sdílí jen velmi málo andělů. Až všichni uvidí právoplatného nástupce na trůn, všechno se změní," promluvil muž-anděl, který stál nejblíže k Ezrielovi a mírně se usmíval.
„Jak bych vám mohl potom všem věřit? Zvláště tobě, Murieli? Proč ses mě nezastal, když se "tamto" stalo? Nikdo z vás nehnul ani prstem a teď mi tu vykládáš, jak se o něj postaráš a myslíš všechno v jeho nejlepším zájmu? A co Raziel? Sám jsi řekl, že nemáš tušení, kde je. On sám je dost velká hrozba. Myslíš, že Amiho pošlu s tebou, když za rohem číhá takové zlo, se kterým TY evidentně nic neděláš?" zavrčel Ezriel.
Muriel se nadechoval, aby něco řekl, ale pak stočil pohled někam za Ezrielova záda. Ten se otočil a uviděl Amiho, jak se očividně snaží pochopit celou situaci.
„Ami..." začal Ezriel, ale to už stál mladík u něj, prudce ho objal a tvář zabořil do jeho hrudi.
„Ami..." zašeptal Ezriel a pohladil svého chráněnce po hlavě.
„Myslím, že si sám vybral. Pokud nechceš bojovat, nech nás jít. Nemám v plánu ti Amiho předat, dokud si nebudu jistý, že bude v bezpečí a cesta k tomu, co mu právem náleží, nebude uklizená. Teď všude vidím jen zákeřné trny a hady, co se snaží svést na špatnou cestu," řekl Ezriel a Muriel věděl, že pokud chce dosáhnout svého, bude nejlepší teď ustoupit.
Ostatně, jeho stopu už mají, nebude těžké je sledovat a znovu najít, když by bylo nejhůř. I když se Ezriel snažil sebe i hocha sebelíp maskovat a sám Muriel předpokládal, že jim to bude trvat mnohem déle, než je najdou, nepočítal Ezriel s jednou věcí. Tak dlouhý pobyt na Zemi, v "nečistém" prostředí, si na pečetích vybere svou daň, a taky to, že Muriel měl nejlepšího stopaře, který se nezaměřil na hledání mladíka, ale samotného Ezriela, kterého nebylo tak těžké najít, vzhledem k jeho bývalé pozici v Nebi.
Muriel udělal krok dozadu a svým společníkům dal rukou znamení, ať je nechají jít.
Ezriel se zamračil, ale bez dalšího slova popadl Amiho do náruče a začal utíkat.
Ami ho křečovitě svíral a po tváři se mu svezla osamocená slza.
Ovšem ani jedna skupinka si nevšimla dvou postav, které stály o kus dál na střeše jednoho domu a celou situaci sledovaly.
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Je tu další kapitolka, která nám ukáže nové postavy, krátce se podíváme za Azazelem, a taky zjistíme, že nic není takové, jak se na první pohled zdá...=))). V příští kapitole opět mrkneme za Amim a jeho ochráncem, objeví se i Muriel a dvě záhadné postavy, a pokud to půjde dobře, zajdeme na kafe i k Haruovi a Rekkovi. Jo a sex nebude a kdoví kdy bude =))).