Uběhlo tolik dní… Týdnů… Nevyšel jsem ze svého pokoje a vlastně ani nežil. Pořádně jsem nejedl… Strýc mi každý den nadával a snažil se mě dostat z tohohle zasmrádlého pokoje, jak jsem se ani nekoupal. Bylo mi to jedno… Všechno se kolem mě rozplynulo, a v jednu chvíli přestalo mít smysl.
Nebyl tu… Neexistoval. Prázdnota v mém srdci i v duši se nedala naplnit ničím, co mi okolní svět dával. Dokonce si strýc pozval na pomoc to policajtský prase. Skvělý, když mě vytáhli z postele a oba narvali pod ledovou sprchu, kvůli který jsem i nastydl a zase zalezl pod peřinu.
Jak kdyby mi někdo vzal smysl života. Vytáhl mi srdce z hrudi a jen se díval, jak moc hluboko dokážu klesnout. V životě byla spousta věcí, o kterých jsem si myslel, že se z nich už nedostanu, ale tahle vedla. Vážně jsem se do něj zamiloval. Byl to první člověk, s kterým jsem chtěl strávit zbytek života. Patetické… Debilní kecy, kdy si myslíme, že je to jen potrhlé blábolení, se staly realitou. Moje tělo… Duše… Kyslík, který dýchám, vše, to patřilo jen jemu.
Chyběl mi… Moc… Každý dlouhý a nekončící den.
Byl už večer a já zase seděl v pokoji, kde bylo vše zhasnuto, a díval se ven z okna. Jako vždy jsem skoro nic nesnědl a musel jsem vypadat hrozně, jak jsem zhubnul.
„Tak, a dost! Mám toho akorát nad hlavu, a ty nic neděláš. Koukej zvednout ten svůj zadek a mazej udělat aspoň dvě auta. Kdo to jako bude dělat za tebe? To jsi už úplně k ničemu? Sereš mě! Opravdu! Už si ukliď, nebo aspoň vykoupej! Jsi prase?!“ křičel na mě strýček a já na něj jen debilně civěl.
„Máš tu moje auto. Chtěl bych… Mohl bych tě požádat, aby ses na něj podíval? Myslím si, že je to i v tvém zájmu,“ objevil se najednou za jeho zády Angel, který se rozhlížel všude okolo a nechápal v čem žiju.
„Nemyslím si, že tohle je Speed, kterého známe. Tohle je nějaká troska, kterou zničil jeden pitomý chlap, který od něj zdrhnul,“ ozval se poslední osoba, kterou jsem tu rozhodně nechtěl.
„Fízli tu nemaj co dělat! Vypadni!“ prsknul jsem po něm a on samozřejmě zareagoval.
Došel ke mně a za krk vytáhl z postele tak rychle, že jsem si myslel, že mi zlomil vaz.
„Tak hele spratku, je mi u prdele, že tě někdo nechal, ale budeš pomáhat svýmu strýčkovi. Má tě rád, i když to nechápu. Začni fungovat, a prostě dělej, co máš. Nezhebl si, což je škoda… Ale ne. Koukej jít,“ pustil mě na zem a já si stiskl odřený krk.
„Nechej ho!“ okřikl strýček fízla, ale ten si ho k sobě přitáhl a…
Málem jsem se udusil, když jsem to viděl. Normálně mu narval jazyk do pusy, jakýho francouzáka mu vrazil.
On… Od kdy s ním je? Co? To jsem byl tak mimo, že mi tohle uniklo?
Strýček hned zčervenal a radši se díval do země, jak ho to rozrušilo. Vůbec jsem se nedivil, tohle bych nečekal ani náhodou. Postavil jsem se a bez přemýšlení se rozpřáhl proti tomu kreténovi. Ale on samozřejmě uhnul, a ještě mi jednu vrazil do zad.
„Tak na tohle vážně nemáš vitamíny. Co se týká tvého strýčka… Je můj, jasný?“ zavrčel na mě a odešel z pokoje, aby mě nejspíš nezabil.
„Jak? On?“ ukázal jsem na tu vzdalující se osobu, a naštvaně po něm aspoň hodil tenisák.
„Je to tak. Prostě… Jsem s ním,“ přiznal strýc, ale stále se na mě nepodíval.
„Fajn,“ vstal jsem a trochu si odkašlal, abych se po té ráně dokázal nadechnout.
Dál jsem s nikým nemluvil. Došel jsem do skříně a vytáhl kombinézu, která stále voněla tím, jak byla vypraná, a nikdo ji na sobě neměl. Hodil jsem ji na sebe, abych se mohl pustit do toho auta, co dovezl Angel. Nebyl jsem nadšený z toho, že vylézám ze své kobky, ale byla pravda, že něco jsem dělat musel. Ten šmejd věděl, co říká, to jsem musel uznat i jemu. Kdybych nic nedělal, tak bych nejspíš chcípnul. Ale já žil… Vyhrál jsem závody… Měl jsem možnost víc propagovat náš autoservis, a pomoct se vším, co mám. Jenže… Na vše jsem se vykašlal a nechal jedinou osobu, která za mnou vždy stála, aby na to byla sama.
„Omlouvám se,“ zachrčel jsem a radši se klidil od všech pryč.
Možná mě práce na tom pitomým autě dostane z téhle agónie. Možná taky ne… Možná se dá jít ještě hlouběji na dno, a já to mám zjistit. Možná…
Zamířil jsem na jediné místo, které mě v tuhle chvíli mohlo uklidnit a znovu postavit na nohy, které už skoro ani neuměly stát. Na vše jsem zapomněl, jak kdyby mi moji minulost někdo vymazal z hlavy. Nejspíš bylo odporné dívat se na někoho jako jsem já a doufat, že se znovu vzchopí.
Došel jsem do dílny a zamířil automaticky k autu, které muselo být přistaveno k poslední rampě, která byla otevřena. Hned, co jsem došel, málem se mi zastavilo srdce. Jen jsem stál a prsty přejížděl po tom, co dřív bývalo kapotou. Vše se mi vracelo ve vzpomínkách a svíralo mi srdce, jak kdyby mělo prasknout a už nikdy se nerozběhnout. Ty představy byly tak živé… Tak moc to bolelo, a já znovu viděl tvář muže, kterého tolik miluji, a nemůžu být s ním.
„Prý se vrátí,“ šeptl jsem si sám pro sebe, ale už jsem tomu ani nevěřil.
Čeho bál? Toho, že bych ho bral jako mrzáka a přestal milovat? To je přeci lež. Staral bych se o něj a byl s ním, dokud by mě potřeboval. Jednou už mi tuhle možnost vzali, když jsem nebyl s nejlepším kamarádem, a nyní… Nesmím být s člověkem který pro mě znamená opravdu hodně. Kdyby jen věděli, že když se mě snaží chránit, jen mi ubližují. Možná by mi mohli víc věřit a nedělat ze mě blba.
„Já vím, vypadá to hrozně, asi z toho bude těžký něco zjistit,“ promluvil za mnou Angel, a já se na něj otočil tak rychle, že jsem zavrávoral a opřel se o tu trosku za sebou.
„Debile… Málem jsem… To je jedno, co tu chceš?“ prsknul jsem po Angelovi, a ten se narovnal celé své kráse, aby se mi zpříma díval do očí.
„Chci zjistit pravdu. Pokud to někdo posral a my to odnesli, chci vědět kdo, a proč? Nechci, aby se znovu někomu stalo to, co nám už dvakrát. Jednou za to zaplatil tvůj kámoš, a podruhé ten můj. Prostě ti dám času, kolik chceš… Vybavení… Peníze… Cokoliv, co by dokázalo vysvětlit, proč se tahle zasraná věc stala,“ začal zvyšoval hlas i on, a já si konečně uvědomil, co o něm Hisoka povídal.
Jen andělská tvář, ale parchant první kategorie, pozor na jeho rohy.
„Taky to chci, kurva, vědět, tak na mě nemusíš vyjíždět. Myslíš, že jsem v pohodě, když mi odjel chlap na druhý konec světa, a já za ním nesmím? Myslíš, že jsem v pohodě s tím, že jen řekl: Já se vrátím? Myslíš, že… Já na to vážně už seru. Celý týdny se tu brodím ve sračkách a doufám, že ten kretén přijde a bude se mnou, a ono nic… Seru na to… Seru…“ už jsem nebyl klidný, najednou jsem to chtěl všechno vykřičet, a bylo mi jedno, co za osobu je přede mnou, prostě to musel schytat on.
„Já vím… Chápu tě. Kdyby nebylo mě, nebyl by v tomhle stavu. Šel pro mě a zachránil nám životy. Asi bych tam chcípnul, kdyby mě nevytáhl z auta. Ale ono spadlo na něj a jemu to ublížilo… Nevím, co bych dal za to, abych to byl já, kdo takhle skončil. Vadí mi to, a jsem vážně nasraný na to, že neznám důvod toho všeho,“ chytil mě za ramena a pevně vtáhl do své náruče.
Nechtěl jsem… V prvním momentu jsem se od něj chtěl odtrhnout, ale nešlo to. On víc sevřel svoje paže a držel mě tak silně, že jsem skoro přestal dýchat. Podvolil jsem se. Přes to všechno jsem to potřeboval. Musel jsem to překonat a nadechnout se. Začít žít aspoň v udržovacím módu, nic jiného mi nezbývalo.
Moje klepající se ruce se usadily na jeho zádech a přetiskly si ho k mému tělu ještě víc. Podle všeho byl sám překvapen, ale nechal mě to udělat. Voněl tak nějak… Jako žena. Líbivá a sladká vůně se mi vecpala do nosu, a já se cítil spíš jako s nějakou kamarádkou než s mužem.
„On se vrátí, já to vím. Když něco řekne, vždy to splní. Pokud je někdo tak paličatej, aby se postavil na svoje nohy, je to on. Nikdy nemiloval nikoho tak, jako tebe. Byl jsem s ním, když tě začal hledat, a i když byl s tebou. Mluvil tak, že tě za nikoho nevymění, jen měj trpělivost,“ poplácal mě po zádech, a já se od něj konečně odtrhnul.
Otočil jsem se k němu zády, a pak si rychle otřel oči, aby nenastala trapná chvíle, a on neuviděl moji slabost. I když… Už asi nebylo co zachraňovat. Vidět mě ve špinavejch spodkách u mě v pokoji… Co vlastně může být trapnější.
„Jestli se nevrátí, tak já sám ho najdu a zabiju, abych se už nezaměstnával tím, že ten debil žije,“ naštvaně jsem zasekl háky pod auto a nechal ho vytáhnout na rampu.
Byla pravda, že nejspíš toho moc nezjistím, jak moc zničené bylo, ale když ho celé odstrojím… Možná se dostanu na podvozek a něco s ním vymyslím.
„Pomůžu ti,“ začal se svlékat Angel, a teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že má na sobě montérky.
Ona to ta kožená bunda skrývala, takže bych musel mít rentgenový oči, abych to viděl. Debil… I ty montérky má značkový, má značku i na prdeli? Bože… Nesnáším pracháče. Pravda… Jeden mi teď láme srdce.
„Kurva…“ zaklel jsem, když jsem si šroubovákem zaryl do ruky.
Prostě jsem pořád mimo, a když mi začne hlavu zaměstnávat Hisoka, tak kurvím jednu věc za druhou. On mi normálně zničil život, a to mi předtím ukázal, že zase žít můžu. Ne… Já ho vážně najdu a zabiju, třeba se mi uleví.
„Dávej pozor, Hisoka mě zabije, když se ti něco stane. Však se musíš držet nějak v kondici… Pokud se vrátí v plné síle, tak ti natrhne prdel jedna báseň,“ zasmál se Angel a jen tak, tak uhnul kleštím, co jsem po něm hodil.
„On asi těžko… Pochybuji, že se vrátí,“ prsknul jsem po něm a podal mu další sadu nářadí, aby mi pomohl odstrojit plechy, které byly pomačkané, a tím pádem vše pod tím nedostupné.
Pustili jsme se do práce, a že ji na tom autě bylo vážně hodně. Nějak jsem se do toho celého zabral, že jsem přestal vnímat čas i vše kolem sebe. Jediné, co mě zajímalo bylo, abych přišel na to, co se s těmi auty děje, a proč to vždy dopadne tragicky. Pár informací jsem měl, a protože tyhle auta pocházely z Ameriky, ale skládaly se z větší části tady, vodítka k vývojářům byla.
Není jednoduché najít majitele všech dílů, které se do těch dvou aut dávaly, ale hlavně o tom prvním nic neví… Nebude tak snadné najít všechny, co na tomto autě dělali. Ale pokud budu mít díly, co se nejvíc poničily už předtím, než se ta nehoda stala, budu mít to, co hledám.
Na zemi vedle nás se již tvořila pěkná kupa plechů, co o sebe cinkaly, když jsme tam hodili další. Museli jsme dost často vystřihávat kusy, které do sebe byly zaklíněné, což nám zdržovalo práci, ale některé šly pěkně dolů. Nakonec jsme tím odstrojováním strávili celý den, a to jsme nebyli zcela hotoví.
„Pojďte se najíst. Udělal jsem tvoje oblíbené jídlo,“ ozval se od dveří strýček, který nás nejspíš už pěknou dobu pozoroval.
„Nemám hlad,“ odsekl jsem, ale během chvíle u mě stála ta hnusná gorila a jako pytel si mě hodila přes rameno a nesla ke stolu.
„Budeš držet hubu a nemlet. Prostě si to sníš a nebudeš neustále dělat strýčkovi problémy,“ posadil mě na židli a přirazil ke stolu tak, že jsem málem vypustil duši.
„O co ti, kurva, pořád jde,“ prskl jsem hned po něm, ale ten jeho úsměv mě hned uzemnil.
Na něj prostě nemám. Proti takové bestii nedokážu bojovat. Jsem vzteklej, a dost často hnusnej na okolí, ale na něj to nemá smysl. Při našem prvním setkání mi rozbil nos, a při posledním zavření do vězení mě nechal den hladovět. Je to prvotřídní sráč.
„Najíme se,“ usadil se jakoby nic vedle strýčka, a vedle mě Angel.
„Určitě. Dobrou chuť.“
Tak, to už jsem byl úplně mimo.
Strýček se na toho debila usmíval, a jeho tvář byla jak rajčata, co k jídlu nakrájel. Bože… On se do toho kreténa zabouchnul, jenže já ho tak nenávidím. Strýčkovi bych to přál, ale proč on? Tenhle člověk je jak osina v prdeli, a to hluboko zabodnutá. Je to šmejd.
„Jak jsi daleko?“ zeptal se strýček během toho, co nandával všem jídlo na talíř.
Opravdu to bylo moje oblíbené… Grilovaný bůček… Jasmínová rýže, kterou opekl se zeleninou… Skvělý rámen… Prostě jídlo podle mé chuti. Nemohl jsem se zlobit na lidi, kteří se mi snaží pomoct. I když…
„Děkuji za jídlo, vypadá skvěle. Už jsme odstrojili dost plechů, ale ještě něco málo zbývá, asi budu makat až do večera,“ řekl jsem už o dost klidněji, a snažil se i trochu usmát, aby neměl strýček strach.
„Konečně něco děláš a nesereš na celej svět,“ prskl po mě zase ten fízl, a já si uvědomil docela zásadní věc…
Že by mě měl rád? Vždy se chová jak naprostej kretén, ale když jsem byl ve sračkách, tak mě z nich pomohl. Nejspíš je to typ, že rád trápí lidi, ale když někoho bere jako rodinu, postará se o něj. Ale i tak… Sere mě na světě asi nejvíc. Popravdě jsem mu asi nikdy neřekl jménem. Nepamatuji si na to. Počkat… Vím vůbec, jak se jmenuje? Tak tohle v životě nahlas nepřiznám, jinak bych si připadal jako debil.
Radši jsem nad jeho průpovídkami mávl rukou a dál jedl. Šlo to do mě po těch dnech hladovění vážně těžko. Byl jsem pod drobnohledem všech okolo stolu, kteří s každým soustem, co jsem si dal do úst, jen spokojeně vydechli. Tak tohle mě sralo snad nejvíc z celého dne.
„Děkuji za jídlo… Půjdu zpátky k práci,“ zvedl jsem se od stolu a zamířil zpět do dílny.
„Chceš pomoct?“ zvedl se i strýc, když viděl Angela, jak jde za mnou.
„Ne! Tohle už zvládnu sám. Děkuji za pomoc Angele, ale dál je to jen moje věc,“ příkře jsem ho odmítl, a on jen s mírnou vráskou odešel zpět ke stolu.
Mám ty lidi tady rád. Jsem bestie a vím to o sobě. Neumím mluvit o svých pocitech, ale kdo jo? Nikdo nemá tak černou duši jako já, a to se snažím… Vážně. Miloval mě jen jeden člověk, a tomu jsem dost ublížil. Kdy budu mít konečně klid?
Protáhl jsem se a pustil znovu do práce. Šlo to o poznání rychleji, Angel opravdu udělal dost práce, nejspíš výčitky svědomí mu nedaly spát. On ale za tuhle věc nemůže, a já to hodlám dokázat za každou cenu. Nechci, aby si ještě někdo ublížil. Už nikdy…
Do večera jsem měl vše odstrojené a zůstala jen kostra, která nebyla zrovna v dobrém stavu. Hodil jsem vše na diagnostiku a kontroloval cokoliv, co by se mi zdálo špatné. Stejně jako tenkrát, jsem prošel vše… Do posledních detailů… Záhybů… Opotřebování… Sjetí… Funkčnost… Setrvačnost… Správnou přiléhavost k vozovce, kterou mohly kola mít. Propočítával jsem si to. Dával různé souvislosti dohromady. Nebylo konce tomu, co jsem chtěl vědět.
Na internetu jsem hledal dovozce a výrobce dílů, které byly do tohoto auta použity. I přesto nebylo nic podezřelé. V diskuzích, na chatech, facebooku, nikde nic, co by mi nějak pomohlo. Ostatní závodníci neměli problémy, které by nějak poškodily vůz.
Stefi Joserman… Zkusil jsem poslední možnost toho, co to celé sestavoval. Už dávno nezávodil. Rozdrtil si nohu, když mu zůstala pod autem po jednom nejdůležitějším závodu jeho kariéry. Bylo štěstí, že nesjel ze srázu, kam si jeho auto namířilo. Proč mi to jeho jméno pořád nešlo z hlavy. Znal jsem jeho kariéru, ale už druhé auto, co on skládal, se vyflákalo.
„Mám to…“ vykřikl jsem, když jsem našel stránku o něm, a začal vyhledávat všemožné diskuze.
Bylo vidět, že se dost informací ztratilo, jako kdyby je chtěl někdo vymazat. Nakonec jsem sehnal skypový kontakt na jednoho jeho automechanika a zkusil mu napsat. Vypadal online, takže mi moc k vyřešení nezbývalo.
Dál jsem pracoval na autě, ale vypadalo to prostě divně. Vše bylo v pořádku… Nikde nic prasknutého, rozhodně ne během závodu. Vše se porušilo po nárazu a vyhození auta z vozovky. I tak… Proč by se to stalo kvalitnímu autu, a to jsem ho před závody kontroloval.
Zpozorněl jsem až ve chvíli, kdy mi na skype pípla zpráva. Nechal jsem věci, jak byly, a spěchal ke konverzaci, kterou ten mechanik potvrdil.
„Dobrý den… Ano, byl jsem mechanikem pro pana Josermana. To, co píšete se mi zdá velmi povědomé, nejspíš to je i ta chyba, proč sám Joserman boural před několika lety. Už tehdy jsem měl podezření, a proto mě vyhodil. Nejspíš používá špatné zavěšení kol a spojuje to s nekvalitními tlumiči. Ono s tím dodavatelem, s kterým to má on, nejspíš věci nefungují, i když v jiných autech s jinou kombinací by to mohlo být naprosto v pořádku. Zkuste zátěžovku po půl minutě měnit, zvyšovat a snižovat výkon, uvidíte sám. Já jsem tu možnost neměl, tak mi napište, jak to dopadlo. Nic jiného mě nenapadlo, i tahle informace by mě mohla stát krk. Prosím nešiřte, od hoho to vše víte. Děkuji.“
Četl jsem ten mail tak hladově, že jsem se div nerozmázl na klávesnici, než jsem si uvědomil, že se stále víc nakláním dopředu.
„Fajn…“ nadšeně jsem se hned pustil do práce.
Musel jsem najít pravdu, a pokud je to tahle, nikdo by to nezjistil, pokud by nebyla kola nerovnoměrně vytížena. To se děje jen při závodech, a rozhodně ne na normální silnici. Pustil jsem testy a neustále měnil zatížení kol. Stejné díly, které měl Joserman v tomhle závoďáku jsem namontoval do druhého, jen pokusného auta, a současně je obě zkoušel. Trvalo vážně dlouho, než jsem skončil a mohl si oddechnout. Vše jsem zapisoval a dělal si poznámky o časech a síle zatížení. Nechtěl jsem si nechat proklouznout ani jednu sekundu s pravdou, na kterou jsem tak dlouho čekal.
A bylo to tady… Moje práce se vyplatila.
Mohl jsem se konečně nadechnout.
A nejen já…