Nezastavitelní - kapitola 1

Nezastavitelní - kapitola 1

„Katsu, dej tu nohu na plynu nadoraz, jinak tu zatáčku neprojedete… Je tam levotočivá a pozor, asi dva stromy na pravé straně rámují silnici… Kdyby přišel smyk, okamžitě to nové fáro roztřískáte a moc dobře víš, jak jsem to za tebe minule slíznul… Jestli to zase posereš, tak ti nakopu tvůj teploušskej zadek. Je ti to jasný?“ prskal na mě Kyou.

„Víš, kde mám ty tvé přednášky… Buď věříš tomu, jak jezdím, nebo mi vyhul…“ odcházel jsem ke svému autu a naposledy, než jsem do něj nastoupil, pohladil jsem jeho lesklou kapotu.

Myslí si, že když je sponzor, tak se z toho posadím na zadek. Nezájem… Tohle auto jsem dával dohromady půl roku, věnoval jsem mu všechnu pozornost a denně zkoušel jízdní vlastnosti, aby kola seděla pevně na zemi. Když jsem ho poprvé projel, věděl jsem, že tenhle závod dám na výbornou…

Nejsem žádná padavka. Závodím od svých patnácti let, kdy se můj otec uvolil a posadil mě vedle sebe, jako jeho navigátora…

Zvládnout itinerář, v kterém je přesně popsaný prostor, po kterém pojedeme, mi nedělal problémy. Proto jsem v osmnácti letech zasedl za volat a poprvé sešlápl pedál plynu. Trénoval jsem už dlouho předtím, ale tentokrát jsem jel jako závodník…  Vyhrál jsem a ne jednou… Říkali mi Speed. Málo kdo mi ještě řekl jménem. Tři roky na výsluní a časy, kdy jsem všechny své těžce vydělané peníze vrážel do každé součástky, abych mohl zvýšit výkon, se vyplatily. Ozval se sponzor a vzal nás pod svá křídla.

Ichiro byl můj navigátor a nejlepší přítel. Vlastně jsme spolu jednou spali, ale bylo jasné, že on je na ženský. Já rozhodně ne. Vždy se mi líbily ty pevné mužské zadky a vybouleniny v jejich rozkroku… Pěkně někoho projet, bylo tolik uvolňující. Ale stejně, auta pro mě byly mnohem víc. Víc než rodina, která se na mě vykašlala…

Když otec zjistil, že jeho dokonalý syn, který mu plnil sny o vítězství v Rally v kategorii WRC, je gay, tak mě vykopl z baráku. Prostě to neustál a ani se nedalo mu to mít za zlé. Jeho drsňácké postoje se neslučovaly s mou orientací. Hlavně ho asi srazil na kolena pohled na syna, jak zajíždí penisem jeho obchodnímu partnerovi mezi půlky.

Ještě, že mám super strýčka, který mi otevřel dveře a vzal mě k sobě. Jako poděkování jsem mu pomáhal v jeho dílně a dost se přiučil. Taky mi sehnal z vrakoviště moji první kostru závodního auta, kterou jsme vybavily postupně během roku součástkami. Ten pocit, když spojujete různé díly a první natočení motoru vám oznámí, že jste uspěli, je neskutečný. Trochu jako orgasmus… Tolik to mávalo s mým tělem…

„Zase v melancholii? Přestaň myslet na blbosti a jedem!“ Ichiro mě drcl do ramene a ukázal na dveře auta.

Pravda, důležitější je dnešní závod… Ne… Ten je nejdůležitější… Pohnul jsem se dopředu a už skoro nasedal, když mě něco naštvalo… No, spíš někdo… Mitsuaki se opíral o stěnu a vedle něj se usmíval jeho navigátor. Nesnášel jsem ho… Nafoukaný blbeček, kterému táta koupil vše, na co si ukázal. Nikdy nemusel na své auto šáhnout, měl na to lidi. Ale o tomhle závody nejsou. Musíš to milovat a své auto si osahat, abys mu věřil. Bez citu je to jen prázdné závodění… Nuda…

„Tak co? Zase si s tím lízačem prdelí, Ichiro? Co zkusit jiného řidiče, třeba by mu to lépe jezdilo, ne? Nebo ti ho dobře kouří? Tak co Speede, naznačuje tvoje jméno i fakt, že se rychle uděláš?“

Začal jsem přemýšlet nad tím, jak moc hezký obrázek by byl, kdybych jeho obličej rozmázl o stěnu.

„No, já nevím, kdo minule nemohl projet levou 6 na 50 a skončil jako třetí? Takže si myslím, že ať Speed dělá cokoliv, je nejlepší. No a co já vím, tak ti ho tvůj navigátor kouří dost často, ne?“ Ichiro se při svém monologu usmíval a pomalu nasedal do auta.

Vždy je dokázal setřít. Já bych se na Mitsuakiho vrhnul a pěkně mu pocuchal fasádu… Nejsem tak klidný jako Ichiro, to on mě vždy srovná do latě.

Nasadil jsem si helmu a pevně ji zapnul, aby mi nekloktala na hlavě. Usedl jsem za volant a zapásal se pásem přes hruď. Zkontroloval jsem ještě Ichira. Nikdy jsem nic nepodcenil. Nehodlal jsem se dívat na to, jak se mu něco stane. Navigace se rozzářila a ukázala mapu, po které pojedeme. Ichiro si ještě vytáhl itinerář a malou mapu, kterou upravoval po dobu, kdy jsme dělali zkušební jízdy na trase… Byl opravdu puntičkář. Vždy jsem se na něj mohl spolehnout. Nikdy neudělal chybu, a protože se známe od dětství, byli jsme jak sehraná dvojka. Jak kdyby mi četl myšlenky…

„Tak, jedeme?“ podíval se na mě Ichiro a v očích měl nadšení.

„Jedeme…“

„Nadoraz!“ zaznělo od nás obou a jako povzbuzení se to rozvibrovalo do trupu auta.

Otočil jsem klíčkem a cítil, jak silný proud projel autem. Písty se rozpohybovaly, když nasály směs vzduchu a paliva a stlačil tuto zápalnou směs. Svíčka hodila jiskru a motor se rozpředl jak kotě… Krása…

Nádherný dunivý zvuk, který mi do těla vždy vpustí dávku adrenalinu…

Rozjel jsem to na závodní dráhu a postavil se na své místo… Auta seřazená za sebou a čekající na svůj start, kde vyjížděla minutu po sobě. Ale ta minuta byla dostatečně dlouhá na to, aby se auto vzdálilo hodně daleko od druhého.

Stál jsem třetí a vyčkával, až se rozjedu ke startovací čáře… Moje tělo se chvělo adrenalinem… Ruce pevně svíraly volat… Nervozita a napětí mi svíraly žaludek a já potřeboval slyšet jen to odpočítávání, které znamenalo vše, co závodník měl. Auto vibrovalo a natěšeně čekalo, až sešlápnu plyn.

Zařadím za jedna a pojedu, dokud nedám za pět a pořádně mu protáhnu kola, až se svaří stopa na jejich povrchu.

Konečně jsme přijeli k čáře a moje prsty nebezpečně poklepávaly na volant… Už… Už… Jen jeď… Mozek zaplaven jen jednou věcí a to je vyhrát.

„5… 4… 3… 2… 1… Píp….“ rozeznělo se hlásičem a já sešlápl plyn nadoraz.

Auto se odpíchlo od startovní čáry a motor zařval… Jak kdyby se těšil stejně jako já.  Kola zaskřípala pod náporem, který prudký start vyvíjel…

Viděl jsem jen silnici a poslouchal, jak Ichiro dává přesně mířené povely. 

„Levá 3… Sniž na 50, je tam pravá 6… Levá 7… Pravá 4… Levá 6 a stromořadí… Pravá 4 a levá 8…“ Ichiro si dával záležet na detailech a to mi vždy zachránilo krk.

Jel jsem přesně tak, jak říkal… Není čas na přemýšlení, jen se musíte soustředit na silnici, která před vámi ubíhá, jak černobílý film… Adrenalin vám zaplaví mozek a udává si své vlastní tempo… Jediné, nad čím jsem přemýšlel, byla jízda… Kdy podřadit… Kdy dát správnou rychlost… Kdy snížit otáčky… Jak to správně projet… Vše se boduje a i malé překročení rychlosti ve vesnici mi srazí body dolů… Už jsem se naučil, že když chci správně vytočit zatáčku, tak musím zpomalit a do zatáčky sešlápnout plyn… Zrychlím a tím pádem to projedu jak nůž máslem…

Všechno kolem mě jen proletělo a ztrácelo se to v dálce… Jak kdybych letěl… Naplno…

Najednou mě sevřel divný pocit… Polovina trasy byla za námi a před námi těžký úsek s prudkou levotočivou zatáčkou a ty dva stromy, na které nás Kyou upozorňoval… Nevím proč, ale cítil jsem, že to není v pořádku… Jak kdyby mi říkalo mé vnitřní já, které nikdy nezklamalo, že se tam něco stalo.

Instinktivně jsem stáhl nohu z plynu a pomalu na čtyřicet vjížděl do prudkého kopce…

„Co děláš? Takhle to rychle neprojedeš a ten za námi nás stáhne… Zrychli!“ řval na mě Ichiro.

„Není to dobrý… Já cítím, že to není dobrý…“ namítl jsem nejistým tónem.

„Prosím tě, nikdo nic nehlásil a jedeme třetí, takže přidej a nekecej… Snad mi věříš, ne?“

Ano věřím… Vždy jsem mu věřil… Jediného člověku…

Sešlápl jsem plyn a zatáčka se začala stáčet doleva… Auto po ní jen sklouzlo a já se vyřítil ze zatáčky s náskokem… Čas byl skvělý a my mohli vyhrát… Ale mé tušení, se ukázalo správné…

„Do prdele… Do prdele… Co tu ten…“ to už jsem nestačil dopovědět.

Nárazník se opřel do boku auta, které nejspíš dostalo smyk a bylo přes celou silnici… Strhl jsem volant, abych zmírnil ten silný náraz… Jenže nás dojelo auto za námi a ťuklo do zadního světla a naše auto roztočilo… První otáčka do protisměru a naše auto se prohnulo. Karosérie zaúpěla, jak se plechy vracely zpět do původního stavu… Druhá otáčka nás již směrovala na strom, na protější straně silnice… Snažil jsem se to udržet, abych to dokázal stáhnout zpátky a nerozmázli jsme se o ten silný kmen asi stoletého smrku, ale nešlo to… Jediné, co mě napadlo, bylo, sundat nohu z plynu a zatáhnout ruční brzdu… Asi jsem v tu chvíli odpravil motor a zničil kola, ale chtěl jsem nás zachránit…

Bohužel byla silnice v lese trochu kluzká, jak přes noc pršelo. Kola se svezla po tom navlhlém povrchu… Mířili jsme přímo na strom a já se jen mohl dívat, jak se blíží…

Čumák auta se otřel o kůru stromu a serval jí z kmene. Bok karosérie skřípal, jak se dolů dřela barva. Silným nárazem, se auto stočilo na Ichirovu stranu a mě to táhlo k němu. Jeho strana auta se začínala obmotávat kolem stromu, jak nějaký šál… Karoserie praskala a skučela, jak se ohýbala kolem kmenu a palubovka začala drtit Ichiovi nohy… Přední sklo popraskalo jak led a prohnulo se dopředu, vzápětí v malých kouscích vypadávalo ven. Bylo hrozné to vidět, ale bylo to v takové rychlosti, že se s tím nedalo nic dělat… Moje hlava se vyvrátila do boku a já cítil ostrou bolest v krční páteři, jak se helma nepříjemně zaryla do mého krku. Na chvíli jsem byl mimo sebe a nevěděl, co se kolem mě děje… Jak kdyby mě někdo vypnul…

Když jsem se konečně probral, bolest mi svírala celé tělo… Malátně jsem se podíval před sebe a nedokázal popadnout dech…

Ichiro byl skřípnutý z boku karosérii a zepředu palubovkou, která mu snad uskřípla nohy… Ten jeho vyděšený pohled, který na mě upíral, mi rval srdce z těla. Po tváři se mi kutálely slzy a já se nemohl hnout… Nejspíš jsem si něco zlomil a krk mě neuvěřitelně bolel… Jen jsme se na sebe dívali a já k němu natáhl ruku, abych se mohl dotknout té jeho… Alespoň, aby nebyl sám…

Umírali jsme v tomhle autě, které bylo ze všech stran vyztužené, ale ani to nepomohlo, aby nám to zničilo život…

„Ichiro… Neusínej… Zůstaň tu se mnou…“ šeptal jsem, protože můj hlas nefungoval.

Jen přivřel oči a jeho tvář byla pokryta slzami, které byly plné bolesti….

Uslyšel jsem hlasy a cítil, jak někdo rozřezává karoserii a otvírá ji… Odřízli mi pás a vytáhli ven z auta… Uviděl jsem oblečení záchranky a hasičů, kteří nás přišli zachránit… Ihned mě položili na lehátko a strkali do sanitky… Jen matně jsem zahlédl, jak se snaží vyprostit Ichira z auta, ale potom se zavřely dveře a my odjeli do nemocnice…

Byl jsem na pohotovosti a procházel různými vyšetřeními které měly odhalit, jak na tom jsem... Měl jsem zlomenou ruku, jak jsem se snažil neustále udržet auto na silnici… Pohmožděné tři obratle a jen kousek jeden uhnutý do boku…. Nějaké pohmožděniny a odřeniny… To všechno se dalo přežít…

Najednou jsem uslyšel sirénu a podíval se z okna… Právě vytahovali Ichira a spěšně s ním pospíchali do nemocnice. Můj dech se zrychlil na maximum a srdce se mi svíralo stejně jako vnitřnosti… Bylo mi zle a klepal jsem se… Nevědět, co s ním je, bylo pro mě to nejhorší, co jsem kdy zažil…

Vyběhl jsem na chodbu a běžel za hlukem, který se rozléhal z míst, kde bylo ARO…

Viděl jsem, jak leží na lehátku a má v rukách zapíchané hadičky a rozstříhané oblečení… Měl zavřené oči a jeho tělo vypadalo, jak kdyby ho někdo celé zpřelámal…

Chtěl jsem k němu… Musel jsem k němu, ale strýček mě chytil… Objal mě svýma silnýma rukama a přitiskl se na má záda… Držel mě tak pevně, že jsem se nedokázal hnout…

„Ichiro… Ichiro… Ichiro… Promiň mi to… Odpusť…“ křičel jsem a slzy se mi valily proudem z očí.

„Neobviňuj se! Katsu… Prosím, uklidni se… Katsu… Není to tvoje vina… Tam nesmíš, nemůžeš se jim plést pod nohama… Pojď…“ říkal mi klidným hlasem do ucha.

Dveře do operačního sálu se zavřely a já se svezl k zemi… Neochránil jsem ho… Věřil mi… Vždy mi věřil… Sakra…

 

O dva roky později…

„Kdo tomu smradovi dovolil, aby zkoušel auto na smyky? Mám sjeté nové gumy a to nemluvím o tom, že mírně sjíždí doprava… Chtěl jsem jen opravit tlumiče… Co to tu odvádíte za fušeřinu?“ rozléhal se autodílnou naštvaný hlas majitele auta.

„Omlouvám se… Přezujeme vám auto zadarmo a seřídíme… Ano?“ říkal milým hlasem můj strýc.

„Dobře, ale ať už se to nikdy nestane…“ zákazník naštvaně odcházel z autodílny.

Slyšel jsem těžké kroky, jak se ke mně blíží a prudké zatáhnutí za vozík, na kterém jsem ležel pod autem… Málem jsem si urazil hlavu o práh vozu.

„Naposledy ti zachraňuji prdel… Už mě vážně sereš… To jako nemáš nic jiného na práci, než likvidovat auta, která jsou opravená? Co takhle si opravit svoje a zajet na okruh, než mi tu odhánět zákazníky?“

Byl opravdu hodně naštvaný. Ani se nedivím… Občas se chovám jak nezřízená střela. Zvedl jsem se z lehátka a postavil před strýce.

„Omlouvám se, už se to nestane… No, ale strýčku… Byl to nový typ hatchbacku a on je stařík v důchodu, copak ví, jak se v tom jezdí?“ bránil jsem se jeho slovním útokům.

„To je snad jeho věc, ne tvoje… Vezmi si auto a běž na okruh!“

„Ne… Řekl jsem, že se závoděním jsem skončil…“

Strýc si prohrábl vlasy a povzdechnul si…

„Kecy… Jednou závodník, vždycky závodník… Pořád si to vztahuješ na sebe, ale nebyla to tvá vina… Konečně se prober… On…“ zarazil se, když jsem se na něj naštvaně podíval.

„Je mi to u prdele… Nebudu závodit… Konec řečí…“

Ulehl jsem zpět na podložku a zajel pod auto…

Osmičkou klíčem jsem upravoval nový podvozek auta, kterému se urvala zadní náprava…

Slyšel jsem, jak se strýc s někým baví a lehčí kroky, než jeho se přibližovaly ke mně… Ucítil jsem, jak mě někdo přitahuje za okraj vozíku k sobě… Čekal jsem, na to, až uvidím jeho tvář. Vyjel jsem zpod auta a uviděl muže, který se zájmem díval na mě.

Vysoký asi něco přes sto devadesát centimetrů. Hubenější, ale svalnatý. Jeho hnědé oči, které měly nádech do zelena, se zabodávaly do těch mých a prohlížely si mě jak nějaký kus masa… Krátce střižené světle hnědé vlasy. A hlavně pohled pěkně namyšleného floutka.  

„Ahoj Katsu, ještě se neznáme, ale já budu tvůj nový navigátor. Jmenuji se Hisoka. Tvoje GPS…“

„Haaaa? Asi sis šlehnul něco silného, co? Nezávodím a absolutně nechápu, kdo ti o mě řekl… Budu rád, když vypadneš…“

„Jsi Speed, že?“

„Jsi magor, že?“

„Chci s tebou mluvit…“

„Jsi hluchej? Nemám zájem…“

„Já ho mám, udělám cokoliv…“

Už mě pěkně štval a já neměl čas na rozdávání. Nezávodím dva roky a rozhodně nezačnu s ním…

„Tak fajn… Vykuř mi ho…“

Postavil jsem se z lehátka a přešel k ponku… Opřel jsem se o dřevo stolu a rozepnul si poklopec.

„Copak? Ztratil si řeč? Neuděláš to, co? Nemáš na to vitamíny,“ říkal jsem provokativním hlasem a smál se.

Jen přivřel oči a došel ke mně. Klekl na kolena a uchopil můj penis, který bez váhání vzal do své pusy… Málem jsem urval kus dřeva, jak silně jsem se držel okraje stolu… Dlouho jsem to neměl a tohle bylo víc než rajcovní.

Do prdele, ten jeho jazyk byl jak had, který mi obtáčel vzrušení… Jeho rty pevně obemkly mou kůžičku a nebezpečně jí stahovaly dolů…

Sakra… Tohle nedám a ještě v pracovní době a tam, kde je můj strýc pořád… Jsem se asi trošku přepočítal… Chytil jsem ho za bradu a vytáhl na nohy…

Bolestivě jsem nacpal svůj penis zpět do trenek a zapnul zip. To pnutí v rozkroku bylo hrozné, ale nemohl jsem mu ustoupit… Normálně udělal to, co jsem chtěl… Musí být nějaký vadný, či co?

Trošku by mě zajímalo, co by udělal, kdybych mu řekl, aby si roztáhl půlky? Tak dost, konec myšlení nad blbostmi…

„Udělal jsem něco špatně?“

Co? Ne… Právě že neudělal…

„Ne… Nebudu závodit… Najdi si někoho jiného na kuřbu…“

„Chci závodit jen s tebou… Udělám cokoliv. Řekni…“

„Však říkám… Vypadni…“

„Nejdu, dokud mi neřekneš, že budeš můj řidič…“

„Nasrat…“

Jeho výraz se změnil a potemněl. Jak kdyby mu ty oči zčernaly.

„Tak jinak… Už se tvůj zadek bojí znovu sednout do auta? Stal se z tebe slaboch, který jen leží na zádech? Podívej se, jak vypadáš… Strniště, delší vlasy…. Vypadáš jak nějaký santusák… Byl jsi nejlepší, Speede a co se z tebe stalo?“

„Vypadni!“

„Ani bránit se nebudeš?“ i jeho pohled mě provokoval.

„Vypadni!“

„Nejdu…“

To už jsem nezvládl a vystartoval po něm. Chytil jsem ho pod krkem a celkem rychle jsem si uvědomil, že ten kluk je o půl hlavy vyšší než já… Stejně mi to bylo jedno… Uráží mě… Neustále tu zůstává a nejspíš mu chybí i mozek, jinak by měl pud sebezáchovy… Uchopil jsem šroubovák, co jsem měl po ruce a přiblížil mu ho k očím. Dokonce jsem mu špičku opřel o spodní víčko…

„Naposledy ti říkám, abys vypadnul, nebo ti tenhle šroubovák narvu do zadku… Speed je mrtvý…“

„Proč ne, alespoň nějaká reakce od tebe… Poslal mě k tobě Ichiro…“

Šroubovák mi vypadl z ruky a pevné sevření jeho krku povolilo. Odstoupil jsem od něj a opřel se o stůl… Ichiro…

Nezastavitelní - kapitola 1

:)

Tara | 28.10.2015

Tak nějak jsem začala číst protože s emi líbilo jméno Hisoka a myslím, že jsme neprohloupila :)
Začátek je drsnej a jsem zvědavá ak to bude dál :)

Re: :)

Bee Dee | 02.11.2015

Tak to jsem moc ráda, že tě tahle povídka zaujala. Drsný to bude celé... :) A dál? Uvidíš. Děkuji za pěkný komentář.

paráda

topka | 28.09.2015

Ten začátek - drsný, nadšení ze závodění, adrenalin splaskl jak mýdlová bublina. Tragedie, která se jim stala vyřadila Speeda z provozu a vzala mu chuť do závodění. Ale co Hisoka? Vypadá to, že Speed narazil na tvrdý oříšek. Jsem moc ráda, že jsi sem tuhle sérii začala dávat. Mám ji moc ráda a těším se na ni. Děkuji moc. :)

Re: paráda

Bee Dee | 28.09.2015

Hisoka je strašně zvláštní postava, ale on má důvod, proč se v jeho životě objevil a není zrovna jednoduché se v něm udržet. Speed je závodník, copak může přestat jen tak lusknutm prstů? :) :)
Já jsem ráda, že ji sem můžu dávat. Děkuji za pěkný komentář.

xD

Yuuki-Lawrence | 27.09.2015

Začína to dobre, toto ma bude určite baviť (už teraz ma to baví xD). Dokonca si trafila jednu z mojich obľúbených tém (milujem poviedky z tohto prostredia) :-) Vyvolala si vo mne zvedavosť, kto z nich bude "hore" a kto "dole", ak teda budú tí dvaja spolu (už som si ich v hlave dala dokopy - Speeda a Hisoka) xD Tú nehodu si opísala tak detailne, že mi tuhla krv v žilách, úplne som si to živo predstavila, až zle mi ostalo brrr :-D Teším sa na pokračovanie, ďakujem :-)

Re: xD

Bee Dee | 28.09.2015

To jsem ráda, že tohle prostředí se ti líbí, mě taky. Mám ráda rychlá auta a naolejované chlapy... Sakra... Jsem se nechala unést... :) :) Kdo bude nahoře? A jestli budou spolu? Však počkej, dočkáš se odpovědi, i když ne tak brzo. :) Moc ti děkuji za krásný komentář, který mě povzbudil.

ach

katka | 27.09.2015

jo a ten obrázek je nádherný

ach

katka | 27.09.2015

Bee teda to je ono jsem tak nadšená že mi chybí slova děkuji moc

Re: ach

Bee Dee | 27.09.2015

To já děkuji tobě za tak hezký komentář a jsem rád, že se ti kluci líbí.

Přidat nový příspěvek