Tomoko
V reakci na jeho velmi milé chování, se mé tělo znovu pokrylo brněním, které se již vytrácelo, a oči stříbrně jiskřily. Usměv se po mé tváři doširoka roztáhl…
„Já se tě neptal záměrně. Víc by mě a malou ohrozilo to, že se nenakrmíš. Malá potřebuje tvoji krev, a pokud jsi dost silný, nepotřebuješ mou sílu, ne? Nebo si nevěříš? Prvně se to bude živit z tvé síly a potom až z mé a to budeš u mě zpátky, ne? Nebo si tak slaboučký, Maru? Já ti v tomhle věřím…“
Pomalu jak had, jsem se kolem něj procházel. Hrál jsem si s vlasy a zákeřně se usmíval…
„Potřebuješ tu sílu a víš co? Nedá se toho zbavit, dokud se Ely nenarodí. Je to vázáno potomkem. Hezké ne? Už teď, se tu ochladilo a první kapka dopadla na tvou ruku, podívej,“ ukázal jsem na jeho zápěstí.
„Ahhh… Pořád děláš závěry předčasně a neposloucháš. Jo a ještě na mě chvíli řvi a bude tu pěkný tajfun, Maru…“
Maro
„Obtěžoval by ses mě někdy informovat o svých plánech dopředu?“ podíval jsem se na něho zle. „Ne! Vždycky uděláš něco a já se potom s tím musím smířit, aniž bych k tomu měl co říct. A pak mám jen poslouchat! Svými řečmi o tom, jestli jsem slabý, jestli si nevěřím, mě nerozčílíš. Rozčílil jsi mě tím, jak jsi lehkomyslný!“ odstrčil jsem jeho ruku a podíval se na svoji. „Je mi jedno, jestli se budu muset bránit nebo ne! Raději chcípnu, než bych tohle použil!“
Rozmáchl jsem rukama a má křídla se rozevřela také. Bylo mi jedno, že má na sobě Tomoko brnění. Bylo mi jedno, že mi rozedírají ruce do krvava. Vší silou jsem ho od sebe odstrčil Surimu do náruče.
„Jestli budeš mít hlad, pošli mi zprávu. Přijdu tě nakrmit a pak zase zmizím!“ máchl jsem dvakrát křídly a vyletěl jsem rozbitým oknem ven.
Během chvilky jsem se ztrácel v dálce nad lesy. Mířil jsem do světa lidí. Nechápal jsem, proč to udělal, když tak věřil tomu, že to nebudu muset použít. Mám ochranu Beliala. Stačí jen zavolat.
To bylo poprvé, co jsem byl na Tomoka opravdu hodně naštvaný.
Tomoko
Tak teď jsem ho nejspíš hodně naštval, ale co? Chci ho chránit a vše na čem mi záleží. Jen si to mohl poslechnout dokonce. Protože, když se tomu bude bránit, ublíží mi. Je to ještě horší, než kdyby tu sílu použil. Chtěl jsem mu tohle všechno říct, ale bylo pozdě a já mu o jídlo neřeknu. Tentokrát ne… Asi jsem už příliš paličatý a on urážlivý…
„Fajn, pokud on nepotřebuje mě, já nepotřebuji jíst, uvidíme, kdo dřív umře?“
Viděl jsem, jak Ziro v rychlosti vyrazil i se Suri za ním. Ale bylo mi to jedno. Šel jsem do svého pokoje a lehl si na naši postel. Zavřel jsem oči a plamen pohltil mě i postel. Ely v mém břiše přímo šílela, ale já se propadal do tvrdého spánku podobného hibernaci…
Maro
Ve světě lidí jsem se tentokráte neschovával. Jen jsem počkal, až se trochu setmí. Se svou démonskou podobou jsem za sebou nechával krvavá jatka. Bylo mi jedno, kdo se stal mým jídlem. Vztekem jsem měl zatemnělý mozek a já prostě nebyl schopen uvažovat. Mé běsnění lemovalo mou cestu na zámek. Rozrazil jsem hlavní dveře, až zapraskaly v pantech.
„Potřebuji jíst!“ oznámil jsem sluhovi hned, co se vyděšený přede mnou objevil. „Nebudu lovit. Chci, abys mi jídlo dotáhl sem. Klidně vzbuď někoho z mých věrných.“
Sluha se na nic neptal a hned zmizel v podzemí. Seděl jsem v přijímacím pokoji, v mém křesle. Díval jsem se před sebe do krbu na plameny a vrčel jsem.
Během chvíle, netrvalo to snad ani hodinu, byl sluha zpátky.
„Večeře je připravená, pane!“ uklonil se a odstoupil do bezpečné vzdálenosti, abych mohl projít.
„Něco se stalo, pane?“ zeptal se opatrně, když jsem kolem něj procházel. Za celý můj život jsem si nechal jídlo přinést jen jednou. Jen jednou, když jsem kvůli smrti rodičů nebyl schopen lovu.
„Nic, co by tě muselo zajímat!“ odsekl jsem a odešel do zahrady.
Strávil jsem tam skoro celou noc. Trávník se barvil do ruda a po okolí se rozléhal zoufalý křik těch nebožáků, které mí věrní přitáhli. Nikdo z nich, neměl odvahu se na mě jen podívat. Věděli, že jen jedno nepatřičné slovo by je poslalo na onen svět.
Skoro svítalo, když jsem se aspoň trochu uklidnil a dostatečně nasytil. Tohle by mi mělo v pohodě stačit tak na tři dny.
„Ukliď to!“ rozkázal jsem Toriovi a ukázal na všechny ty vyschlé mrtvoly, bez jediné kapky krve.
„A vyřiď těm psům, co se celou noc schovávají za stromem, že můžou jít dovnitř,“ ušklíbl jsem se a vrátil se zpátky do zámku. Věděl jsem, že tam Suri a Ziro jsou.
Tomoko
Usínal jsem, ale Ely šílela víc a víc… Dostával jsem bolestivé křeče všude, kde se nacházelo její tělíčko. Ale já prostě nehodlal ustoupit.
Asi teď v lidském světě masakruje polovinu lidstva… Jenže on totiž neví, co to dělá se mnou… Že třeba žárlím na jeho kořisti… Na cokoliv, čeho se dotkne… Jak moc mě sere, že nemůže pít jen ze mě… Bolí to a ve mě teď vše bouchlo… Plamen již zachvátil celou místnost a já byl jak v ohnivé rakvi… Cítil jsem, jak to ubližuje i Ely, ale jen jsem se stočil do klubíčka a lehce usnul…
Maro
Vzal jsem křišťálovou karafu a nalil si vodu do sklenice. Jedním douškem jsem ji vypil a nalil si znovu. Usadil jsem se v křesle, pomalu upíjel a čekal, až dorazí ti dva.
„Měl by ses vzpamatovat,“ ozvalo se do dveří.
„A to říká kdo? Uvědomte si, kde jste. Tohle je můj zámek. Tady nepřijímám žádné rozkazy od nikoho,“ znovu jsem se napil a podíval se na Suriho. „Tomoko má hlad?“
„Ne, Tomoko trucuje,“ promluvil Ziro a já na něj jen zle pohlédl.
„Ať si trucuje,“ odložil jsem sklenici na stolek a jemně si promnul rameno, kde mne mírně začala hřát vlčí značka.
„Ubližuje nejen sobě, ale i Ely,“ řekl velmi vážným tónem Suri. „Vím, že je trochu lehkomyslný, že když si něco umane, tak to udělá, aniž by se zeptal, či někomu něco vysvětlil, ale je to král. Má na to právo-“
„Je mi u prdele, že je král!“ vyskočil jsem na nohy. „Já nejsem jeho poddaný! Jsem jeho partner! Rovnocenný!“ vztekle jsem začal přecházet po místnosti. „Aspoň jsem si to myslel,“ dodal jsem už tišeji. Opravdu mě to trápilo.
„Měl by ses vrátit, než se stane něco horšího, jste oba dva paličatí. Můžete taky trochu myslet na vaše dítě?“ zastavil mě Suri, když mi položil ruce na ramena.
„Půjdu, až mě požádá!“ rozhodil jsem rukama. V tu chvíli jsem ucítil, jak náramek na mé ruce začal silně hřát, stejně jako vlčí znamení. Něco se děje… Než jsem to však stihl domyslet, položil mi ruku na rameno tentokrát Ziro.
„Půjdeš domů,“ řekl tiše.
„Já nepůj…“ chtěl jsem protestovat, ale místo toho jsem se s nedokončenou větou tiše sesunul k zemi.
„Ještě že jsi tady, Ziro,“ slyšel jsem ještě Suriho. „Tvá kouzla se někdy opravdu hodí.“
Vnímal jsem už jen, jak mě sbírají ze země a pak jen známé pocity přenosu. Kam jsme se přenesli, nevím. Než jsem se zcela ztratil v sladkém bezvědomí, cítil jsem už jen horko všude kolem sebe.
Tomoko
Plameny již zachvátily i celou chodbu. Takhle jsem se ještě nerozčílil a Marovi jsem nikdy dlouho vzdorovat nedokázal. Je pravda, že jsem se mohl zeptat, ale on se mě na nic taky neptá. Nemáme si co vyčítat. Oba paličáci…
„Maru… Promiň…“ zašeptal jsem do ticha místnosti, která byla zahalena do modrého plamene a mé červené vlasy se vnášely kolem mé hlavy.
Byl jsem stále v klubíčku a bolest byla již tak nesnesitelná, že jsem musel drápy zarývat do postele. Spát se v tomto nedalo, bylo to nemožné…
Cítil jsem za sebou někoho, ale nedokázal jsem se hnout a už ani zastavit ten plamen…
Maro
„Jseš doma,“ probral mě šepot do ucha. Otevřel jsem oči. Chvíli jsem se rozhlížel kolem sebe, než mi došlo kde jsem. Nepoznával jsem to. Tohle jsem ještě neviděl. V první chvíli jsem si myslel, že tu byl Belial. Vyskočil jsem na nohy.
„Měli byste se oba dva uklidnit, než se stane něco horšího,“ zaslechl jsem ještě Suriho a pak oba zmizeli.
Já se jen beze slova díval na naši postel. Celý pokoj byl v plamenech a Tomoko se na ní svíjel bolestí.
V tuhle chvíli můj vztek byl zapomenut. Přiskočil jsem k posteli, a i přesto, že tentokrát mě jeho plameny pálily, sedl jsem si k němu. Položil jsem mu ruku na břicho. Ely řádila jak pominutá. Jestli se něco nestane, zemřou oba dva.
Začal jsem jemně hladit Tomokovo břicho a šeptal latinská slova. Sklonil jsem se k Tomokovi a položil na něj hlavu. Ely se pomalinku začala uklidňovat.
„Ely, měla by ses uklidnit… Nechceš tátovi ublížit. Máš ho ráda a on tebe taky. Prosím netrap ho…“ šeptal jsem tiše.
Po chvilce jsem cítil, jak se Ely zcela uklidnila a Tomokovo břicho již nebylo tak napjaté.
Shodil jsem boty a vylezl na postel. Zvedl jsem Tomoka a přitáhl si ho do náruče.
„Podpálíš celý zámek, Tomoi… Přestaň s tím, prosím,“ hladil jsem ho, a i když mi jeho brnění drásalo kůži do krvava, nepřestával jsem ho objímat. „Nemůžeš si takhle ubližovat. Bolí mě, když to vidím.“
Tomoko
Marovi ruce na mém těle, jeho konejšivý hlas i objetí… Vše bylo tak daleko a zároveň blízko… Jako kdybych nebyl ve svém těle a nedokázal jsem se probudit. Bohužel ani spát…
Stejně vím, že mě miluje. Proč se pořád tak rozčiluji. Než se Ely narodí, nejspíš mě sama zabije…
Z posledních sil, jsem se přitulil k Maru a jen tiše promluvil: „Prosím, Ely má hlad…“
Zvedl jsem hlavu a olízl mu kční tepnu, kterou mi nabídl.
Zakousl jsem se a sál a sál… Plamen ustupoval a mé tělo se měnilo do lidské formy. Má energie byla fuč a já ji musel dobít od Maru, jinak bych zemřel. Zemřeme oba…
Maro
Mluvil jsem na Tomoka, dokud mě nezačal víc vnímat. Přitáhl se ke mně. Třásl se a viděl jsem, že není ještě v pořádku. Zakousl se do mého krku a sál. Byl jak hladová šelma. Jako upír, který se probudil po dlouhém spánku.
„Nechci se hádat, Tomoko. Ubližuje ti to. A Ely taky. Podle toho, co vidím už teď, tak bude pěkně tvrdohlavá a vždycky si bude chtít prosadit svou.. Nejspíš to bude mít po nás obou.“
Nechával jsem Tomoka jíst, mluvil jsem na něj tiše a hladil ho po jeho vlasech, které se postupně zkracovaly a získávaly svou původní bravu. Jeho tělo se pomalu přestávalo třást a i když byl stále zakousnutý do mého krku, začal víc vnímat, co se kolem něj děje.
„Mrzí mě, že jsem tak vyletěl. Omlouvám se,“ hladil jsem Tomoka po zádech a čekal, až se dostatečně nasytí.
Tomoko
Sál jsem a uklidňoval se jeho slovy. Jeho hlazení bylo tak uklidňující…
Konečně jsem se najedl a pomalu pouštěl jeho hrdlo ze svého sevření zubů. Olízl jsem si rty od krve a smutně se na něj podíval…
„To já se ti omlouvám, měl jsem se tě zeptat, ale připadalo mi to jako vhodné řešení. Buďme upřímní, nesouhlasil bys. Já vás jen chci chránit a ne vás ohrožovat. Vím, že jsem slíbil, že se tě budu na vše ptát a zase tě zklamal… Omlouvám se. Opravdu… Miluji tě Maru… A je mi to všechno líto…“
Maro
„Samozřejmě, že bych s tím nesouhlasil. Vždycky se dá najít jiná varianta a navíc, pochybuji, že mi hrozí něco horšího než Belial a jeho by tahle ochrana určitě nezastavila. To snad víš. Nebo je něco, co ještě nevím?“
Otřel jsem si dlaní krk a otočil hlavu k oknu. Nebe bledlo a bylo jasné, že za chvíli vysvitne slunko. Postavil jsem se a přešel k oknu. Zatáhl jsem závěsy a vrátil se zpátky k Tomokovi na postel. Shodil jsem ze sebe kabát, který jsem na sobě měl od včerejšího dne, kdy nás Ziro našel v lese a lehl jsem si k Tomokovi. Přitáhl jsem si ho do náruče a hodil přes nás peřinu.
„Víš, neměl bys ignorovat Elyiny pocity. A hlavně ne její hlad. Sám jsi teď na vlastní kůži zakusil, jak dokáže upír běsnit, když je hladový. A pokud je ještě ke všemu rozčílený… raději se mu klidit z cesty,“ domluvil jsem a sevřel jsem rty do úzké linky, když jsem si vzpomněl na to, co po mně tentokrát zůstalo ve světě lidí.
Tomoko
„Co když ti hrozí obojí, Maru. Co když, se na tebe spojí a utvoří koalici, která nás zabije. Nemáš pravdu, když říkáš, že tohle Beliala nezastaví. Zastaví… On toto kouzlo nemá, je jen z mého rodu a vlčí králové, si ho uchovávali hlavně, proti Belialovi. Proto je zakázané… Ale já ho použít můžu. Už nejsem jen vlk. Jak říkám, je to vázáno narozením Ely…“
Bojím se o něj a vždy budu. Moc ho miluji a jeho ztráta by byla má smrt.
„Omlouvám se, že tě neustále neposlouchám, ale prostě, když vidím, že tě můžu zachránit, udělám to. Tohle je láska, ne?“
Maro
„Myslíš, že mi hrozí obojí? Od koho? Jediný kdo mě napadá, že by se mně chtěl zbavit, je Ziro a lovci. Belial mě nezabije určitě a Rose… Pokud by se spolčila s ním, tak ta taky ne. Navíc na ní, pokud by na mě zaútočila sama, mi stačí moje síly.“
Na chvíli jsem se zamyslel a pak pohlédl Tomokovi do očí.
„To ty jsi tady ve velkém ohrožení. Tebe by Rose a Belial zabili bez váhání. Na tobě jim nezáleží a oni jsou toho názoru, že ty jsi ten, kdo může za to, že je odmítám. Když bude Belial chtít, nezastaví ho ani žádná smlouva s vlčím rodem. Dobře to víš.“
Z venku i přes to zavřené okno a zatažené závěsy doléhalo pípání probouzejícího se ptactva a škvírami prosvítaly první sluneční paprsky.
„Měli bychom se vyspat,“ opravdu jsem se cítil unavený. „A hlavně ty,“ pohladil jsem ho po tváři.
„Víš, budu rád, když mě příště seznámíš se se svými plány. Vždycky se dá něco vymyslet. Budu rád, když se ke mně nebudeš chovat jako ke svým poddaným.“
Přitáhl jsem si Tomoka k sobě blíž a naše těla se navzájem zahřívala. Malá do mě přes Tomokovo břicho několikrát žduchla, snad chtěla mít tátu jen pro sebe, nebo chtěla jen víc prostoru. Nevím… Ale musel jsem se usmát. Už teďka si umí říct, co chce. Ona se ve světě určitě neztratí.
„Máš pravdu, Tomoi… Je to láska…“ a pomalu se mi s posledními slovy zavíraly oči.
Tomoko
„Mám o tebe prostě strach. To je samozřejmé, když tě miluji. A ano, bojím se hlavně jich. Že se spojí a zabijí mě a malou. To ty by si byl potom proti nim bezbranný. I když vím, že Belial naši malou nezabije, on ji chce pro sebe… Udělám všechno, abych tomu zabránil. Nemyslím si, že mě Belial nesnáší, nebo obviňuje. Jen tě chtěl mít u sebe a sám tě chránit. Jenže jsi můj a tak to bude. Tedy, jen s tvým svolením… Jsem teď nějak panovačný, nezdá se ti? Sakra,“ víc jsem se na něj natiskl, abych mu dopřál i blízkost Ely.
„Příště ti to už řeknu včas, slibuji… A rozhodně se k tobě nebudu chovat, jak k poddaným. Budu se k tobě chovat jako ke svému partnerovi. Omlouvám se, že na to občas zapomenu a chovám se k tobě, jak ke své hračce. Tak to není… Na celém světě jste pro mě jen vy dva. Nikdo jiný… “ usmál jsem se, když jsem ucítil, jak do něj Ely kope.
„Copak to děláš Ely, takhle se kope do tatínka?“ smál jsem se a pohladil bříško.
„Asi bychom měli spát, jsem také unavený,“ zavíral jsem oči a už jen slyšel pár poslední Maruových slov, které mě zahřály po celém těle. Slova lásky od mé lásky…
xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo
dodatek: dneska trochu kratší kapitola, ale snad se nebudete zlobit. Vkládáme i proto, abyste nemuseli dlouho čekat. :) Příští bude zas už ve své obvyklé délce...