Tomoko
Seděl jsem v klidu a prsty přejížděl po bříšku, kde se zatím začala Ely vrtět. Něco se děje, ona to cítí… Prudce jsem se postavil a Suri zbystřil. Podíval se na mě a ukázal na můj náramek na ruce. Ucítil jsem ostrou bolest, jak se mé znamení silně rozsvítilo, společně s mým náramkem. Nechápavě jsem se na obě věci díval, ale pak bez rozmyšlení vběhl do domu…
Spatřil jsem Maru, jak je uvězněn plameny, které mu neumožňují vyjít ven. Nemohl se pohnout, jen se díval na mě a vším čím mohl, mi naznačoval, abych utekl. Neposlechl jsem.
Stařena po mě házela malé jiskry, které ji měly chránit. Bohužel pro ni, pokud čekám Ely, nic mě nemůže ohrozit… Došel jsem k ní, obalen svým plamenem a chytil ji pod krkem. Vyzdvihl jsem ji nad zem a upřeně se ji podíval do očí…
„Okamžitě mi řekni, co jsi mu udělala?! Je můj… Můj muž, můj druh a je mi jedno, co si ty o tom myslíš! Ničím nás neohrožuje! Místo toho, abys mu ubližovala, by si ho měla učit. Je dobrá ochrana pro naše království a jen s ním, jsem celý! Naše dítě, bude jako on! Nechtěj mě naštvat, Majo! Dokážu ti ze života udělat peklo a celé tohle místo změnit v popel! Nikdo tě potom nebude poslouchat! Mluv!“
Plameny kolem Maru zmizely a Suri mu pomáhal, aby se postavil na nohy.
Maro
Ze všech sil, jsem se snažil udržet při vědomí. To mě ale i přesto na moment opustilo. Probralo mě, když jsem slyšel Tomoka vběhnout do chatrče. I přesto, že jsem chtěl, aby odsud zmizel, neposlechl. Chytil Majo pod krk, jako kus hadru ji držel ve vzduchu a řval po ní. Plameny kolem mne zmizely a Suri mi pomohl vstát. Mé tělo bylo stále paralyzováno. Sotva jsem byl schopen pohnout nohama. Dělaly se mi mžitky před očima, a křeče v břiše ve mně vyvolávaly pocit na zvracení. Udělal jsem s pomocí Suriho dva kroky, když jsem se zkroutil, a všechno, co jsem měl na snídani, bylo rázem na podlaze.
Křečovitě jsem se držel Suriho, který, když jsem se trochu uklidnil, dotáhl k posteli a položil mě na ní.
„Jed…“ nepatrně jsem pohnul rty a vyslovil to sotva slyšitelné slovo. Znovu jsem se zkroutil v křeči a snažil se popadnout dech.
Tomoko
Stařena, nestařena - kašlu na to. Dotáhl jsem ji za Maru, a jak zlobivé štěně přidržel u jeho hlavy…
„Jak mu pomoci? Mluv!“
„Jen já ho můžu vyléčit. Jenom já vím, co ho může zachránit, ale chci za to něco. Slib, že nebude ve spojení se svým otcem a pomůžu mu s tréninkem. Jedinou podmínkou je to, že támhleten čokl, se ke mně ani nepříblíží…“
„Proč? O co u něj jde?“ zeptal jsem se.
„O to, že jsem s ní, už bojoval a ne jednou. Majo, nebo taky šamanka Majo, bývala jedna z nejlepších léčitelek, ale války ji zahnaly do vyhnanství. Proto se z ní stala zapšklá stařena, že?“
„Drzý spratku…“ prskala na něj Majo a snažila se dostat z mého sevření.
„Dost, pomoz mu!“
„Prvně slib…“ odbila mě její odpověď.
Maro
Vnímal jsem každé jejich slovo. Věděl jsem co po Tomokovi chce, ale on to za mne slíbit nemohl. Ten slib jsem mohl dát jenom já. Ale…
„Kdo zradil, podvedl nebo zaútočil jednou, udělá to podruhé… nevěřím ti…“ šeptal jsem. Otočil jsem opatrně hlavu na bok a podíval se na Suriho. „Pomůžeš mi, prosím tě, s tréninkem?“
Každý pohyb a každé slovo mě bolelo, ale mně nebude dávat nikdo takové podmínky. Ne v tomhle případě, kdy já sám odmítám být Belialovým synem. Ale její přístup zcela změnil situaci.
Suri se na mě jen udiveně podíval a pak přikývl.
„Odstupte od postele…“
Všichni byli překvapení, ale udělali, oč jsem je žádal.
Zhluboka jsem se nadechl, a co mi bolest dovolila, zvolal jsem, co nejhlasitěji to šlo.
„Beliale!“
Věděl jsem, že přijde. Věděl jsem, že i když mě propustil z pekla a nesmí mě teď vzít zpátky, že se o to jednou pokusí. A určitě nedovolí, aby se jeho jedinému synovi něco stalo. A bude mít toho, kdo usmrtil jeho potomky pěkně na talíři.
„Beliale!“ zavolal jsem ještě jednou a znovu se zkroutil v křeči, která prostupovala celým mým tělem.
Ozval se šustivý zvuk, vyšlehl rudý plamen a on tam stál.
Vždycky přijde, když ho zavolám.
Tomoko
Nechápal jsem, proč chce, abychom odstoupili od postele, ale rázem jsem to pochopil. Mé tělo zářilo a světlem mě obmotávalo na moji ochranu. Belial tam byl… Přesně takový, jak jsme ho opustili. Byl stále zraněný a tím pádem míň nebezpečný.
Ely ve mně přímo běsnila a její prsty jezdily po stěně mého břicha…
„Prosím, pomoz mu, Beliale… Přeje si to i tvá vnučka…“ prosil jsem, přesto jsem se neubránil zhnusenému výrazu ve tváři.
Maro
Nevěřil jsem tomu, že Tomko prosil. Prosil Beliala o pomoc. Svým pohledem jsem mu děkoval. Miluji tě Tomoko, vyslal jsem k němu těch pár slov v duchu.
Belial na moment zaváhal. Ale pak se na mne znovu podíval, jak se na posteli kroutím v křeči, neschopný už ani promluvit, kdy jsem snad odpočítával poslední minuty mého bídného života. Ten pohled ho rozzuřil. I když jsem neposlušný syn, který ho odmítá, on vzteky začal běsnit. Všechno kolem něj začalo hořet jasným červeným plamenem. Stařena se jen krčila za Surim, protože věděla, že její čas na tomto světě je u konce. Belial přistoupil k posteli. Oba nás zahalil jeho červený plamen. Pálil, ale neubližoval. Přidřepl si ke mně a naklonil se až k mé hlavě.
„Potřebuji teď každou kapku své krve, abych se mohl uzdravit, ale ty jsi můj syn, můj následník, a já tě nenechám umřít. A já… Jednou si pro tebe přijdu, synu,“ řekl tiše.
Natočil mi hlavu a mírně zvrátil vzad. Nakousl si zápěstí, stále zraněné ruky a krvácející mi ho přiložil k ústům. Pevně mě držel a nedovolil ani o kousek uhnout. „Pij, tohle tě uzdraví. Moje krev je silnější než jakýkoli nejnebezpečnější jed.“
Jeho horká, až pálivá krev mi sklouzla do krku. Probudila ve mně upírské pudy a já sám se do jeho ruky zahryznul a sál. Cítil jsem, jak oheň prostupuje mým tělem. Jak vyhání všechno zlé, co mi kolovalo v žilách. Jak jed bojuje s jedem.
Vyškubnul jsem se z jeho sevření a rychle oddychoval. Belial se na mne ještě jednou podíval a pak vstal.
„Budeš v pořádku,“ řekl a popošel k Tomokovi. „Nepomáhám tobě, ale svému synovi… a … své vnučce…“ natáhl ruku, jako by se chtěl dotknout jeho břicha, ale na poslední chvíli uhnul, porval střenu a vytáhl ji z jejího úkrytu. „Ty půjdeš se mnou. Odměním se ti za všechny mé syny, které jsi zabila.“
Najednou byl pryč. I s ní. Zůstal po něm jen ten jeho pekelný smrad.
Tomoko
Šmejd jeden, prostě ho nemám rád a nikdy mít nebudu. Jenže pro tuto chvíli bylo důležité, že se Maru uzdravil. Nějaký Belial ať si trhne…
Maru konečně začal dýchat a posadil se na posteli. Díky bohu… Spadl mi kámen z hrudi a já byl šťastný, že je na živu a je zdravý.
Pomalu se ke mě blížil Belial a po jeho slovech, se mé tělo ještě víc obalilo světlem a já cítil, jak k němu Ely posílá výstrahu, aby se nás ani nepokoušel dotýkat.
„Pro mě to neděláš, ani o to nestojím. Maru je tvůj syn, ale já mu nikdy nedovolím, aby s tebou odešel. Ani já a ani Ely… Nesnáším tě a budu je chránit před tebou,“
Sakra, já mu řekl její jméno.
Pobaveně se na mě díval a naklonil hlavu na bok…
„Ely? Moje vnučka je Ely?“ ptal se pobaveně.
„Elizabeth a ty se jí ani nedotkneš. Pekelné prázdniny si nepřeju…“
Najednou zmizel i s tou starou ženou. Rozběhl jsem se k Maruovi a pevně ho objal.
„Jsi v pořádku? Nic ti není? Měl jsem takový strach.“
Maro
„Promiň, Tomoko. Neměl jsem tu vůbec chodit. Věřil jsem, že mi pomůže. Vždycky lidem věřím…“ sklonil jsem hlavu a díval se na svá kolena, na kterých jsem měl položené ruce. „Proč jsem tak důvěřivý? Pak se zklamu a bolí to… tentokrát jsem malou Ely málem připravil o tátu.“
Postavil jsem se a také jsem Tomoka objal. „Promiň, Tomoi, že jsem tě vyděsil. Nechtěl jsem…“
Políbil jsem ho na čelo a pak pohladil jeho bříško. „Promiň Ely. Jsi statečná holka, chráníš své rodiče. Jsem trochu nepovedený otec, nezlob se na mě.“
Jako by mne slyšela, odpověděla mi mírným zavrtěním proti mé ruce.
„Každou chvíli mě někdo musí zachraňovat, jsem k ničemu. Platí, že mi pomůžeš s tréninkem?“ podíval jsem se před Tomokiho rameno na Suriho.
Znovu jen přikývl. Nejspíš si na tu jeho neverbální komunikaci budu muset zvyknout.
„Chci jít domů. Nemohu se přenést, necítím se na to dost silný,“ přitiskl jsem Tomoka k sobě.
Tomoko
Tiskl jsem Maru a pevně ho svíral ve svém objetí…
„Ale no tak, ty za to nemůžeš. Tohle tě dělá lidským, kdybys nikomu nevěřil, nevěřil bys ani v nás a naši malou… Tohle bude dobré… Suri ti pomůže a já se budu taky snažit. Tohle zvládnem. Ale ten Belial… Sakra… Řekl jsem mu Elyino jméno, je mi to líto…“
Pevněji jsem ho sevřel a chytil i Suriho, ještě jsem stihl popadnout starou knihu, co ležela na stole, a přemístil nás do zámku. Suri s úklonem odešel. Uložil jsem Maru do postele, přilehl jsem si vedle něj a hladil ho po tváři.
„Vše bude v pořádku, neboj se. Jsem tu s tebou a budu. Maru, jste moje dva nejcennější poklady, nenechám vás ode mě odejít, nebo se jen vzdálit. Ani nevíš, jak děsivý umím být, to jsi ještě nezažil…“ políbil jsem jeho rty.
Maro
Jen jsem poslouchal Tomokovy slova a nic neříkal. Bylo to ve mně. Ten pocit, že jsem k ničemu… Že když jsem byl sám, tak jsem nikomu neubližoval, nikoho neohrožoval.
Nemluvil jsem. Neřekl jsem ani slovo, když jsme byli už doma a Tomoko mě uložil do postele. Lehl si ke mně a mluvil na mě. Já jen poslouchal. Poslouchal jsem ta jeho slova lásky, jeho upřímné city ke mně a k naší Ely. Pak to na mne najednou padlo.
„Promiň, Tomoko.“
Přitáhl jsem se k němu a zabořil hlavu do jeho hrudi. Z očí mi tekly slzy a já je nemohl zastavit.
Slzy smutku.
Slzy bezmoci nad tím, jak jsem neschopný je ochránit.
Slzy vděčnosti za to, že je mám.
Slzy štěstí, že je můžu milovat.
Slzy z lásky, kterou jsem k nim cítil.
I přesto, že bylo teprve poledne, já, unavený z boje s jedem a z boje se svým vlastním já, usnul. Pevně jsem svíral Tomoka a mé pravidelné oddechování bylo už jen sem tam přerušeno tichým vzlykem.
Tomoko
„Nemáš se mi za co omlouvat. Nedělej to! Není za co se omlouvat… Ještě to neumíš ovládat, a pokud ti mám říct pravdu, nechápu, jak je možné, že zvládáš tolik podob. Já jsem a vždy budu vlk. Jsem chvíli upír a už to nezvládám. Jsi silný a to hodně… Věřím ti. Ty to zvládneš a potom nás všechny ochráníš tak, jak si přeješ. Jen breč, slzy ti vyplaví smutek. Miluji tě Maru a to se ničím nezmění…“
Slíbával jsem jeho slzy, které se valily po jeho tváři, a přál si, aby se ničím netrápil. Držel jsem ho a líbal po celé tváři… Byl najednou tak něžný a dosažitelný… Všechna jeho hrubá podstata se slila do lásky, kterou k nám cítí…
Ani nevím jak, ale usnul jsem s ním v náručí. Probudilo mě, když jsem ucítil, jak mi někdo sahá na břicho, a když jsem se rozhlédl, spatřil jsem Beliala. Ale hned jak jsem se dostatečně probral, byl už pryč… Prudce jsem se posadil na posteli a díval se do tmy. Byl už večer a v pokoji svítily jen svíčky, které služebnictvo zapálilo.
Maro
Když jsem usínal, slyšel jsem všechna ta slova, avšak neměl jsem sílu na to cokoli říct. Můj spánek byl zpočátku neklidný, ale přítomnost Tomoka postupně zklidnila mou mysl a zahnala zlé sny.
nevím, jak dlouho jsem spal, ale najednou jsem měl zvláštní pocit, že se něco děje. Belialova krev v mých žilách se víc rozproudila a začala hřát, jako by cítila přítomnost jeho samého. Myslel jsem si, že se mi to zdá, ale Tomoko se najednou prudce posadil a to mě zcela probralo. Otevřel jsem oči a položil mu ruku na záda.
„Co se děje?“ zeptal jsem se rozespale. Posadil jsem se, a políbil ho vzadu na krk. Omotal jsem kolem něj nohy, opřel jsem si ho o sebe a položil mu ruce na břicho. Ely se zavrtěla.
„Malá bude pěkné šídlo, pořád se vrtí,“ zašeptal jsem Tomokovi do ucha. Znovu jsem ho políbil na krk. „Tomoko, děje se něco?“ zopakoval jsem znovu. „Jsi celý zpocený, měl jsi noční můru? Nebo tě jen Ely nenechá vyspat?“
Tomoko
Maru se hned probudil a pěvně mě sevřel ve svém objetí. Tohle jsem potřeboval, bylo to důležité a intimní… Ještě víc jsem se zavrtal zády do jeho hrudi.
„Byl to jen špatný sen, nic jiného. Zdálo se mi, že tu byl Belial a chtěl mi sáhnout na břicho, jenže to zářilo a Ely se bránila. Když jsem se probudil, nikdo tu nebyl. Nejspíš jen reakce na dnešní den, bude to v pořádku.“
Přitiskl jsem Maruovu ruku víc na své bříško a Ely se vrtěla, jak kdyby tančila.
„Je to opravdu malý ďáblík, celá ty, co?“ usmál jsem se a vlepil mu pusu na tvář.
Maro
„Určitě to byl jen sen,“ zašeptal jsem mu do ucha a jemně ho políbil. Fakt, že ve mne stále rychle proudila Belialova krev a upozorňovala na jeho přítomnost, jsem zamlčel. Nechtěl jsem Tomoka ještě více děsit a znervózňovat.
„Nejlepší bude, když sem na nějakou dobu povoláme stráž. Jako správný král bys nějakou mít měl. Klidně pro tvé dobro obětuji i naše intimní chvilky.“ Položil jsem prst na jeho krk a obtáhl krční tepnu až k rameni. „Anebo se můžou dívat, když to jinak nepůjde,“ zasmál jsem se. „Jednoho diváka už stejně máme,“ znovu jsem pohladil Tomokovo bříško. Ely se znovu zavrtěla a měl jsem pocit, jako by mě chtěla z toho místa odstrčit. Jako by říkala že tohle místo je teď jen pro ni.
„Teda, tahle holka nejspíš opravdu ví, co chce,“ znovu jsem položil dlaň na místo, kde jsem cítil pohyby. „Mám pocit, jako by mi chtěla něco říct,“ zamyslel jsem se na chvíli. Pak mi to došlo. „Nemáš Tomoi hlad? Od včerejšího večera jsi pořádně nejedl. Jen si do sebe nacpal trochu snídaně.“
Tomoko
„Žádná stráž, nechci, aby tu někdo slídil. Chci mít klid a jen s tebou. Jediné, co povolím je, že bude strážit před dveřmi, jinak ne. Prostě to nechceme…“
Po Maruově otázce se Ely začala vrtět, jak zběsilá.
„Jo, mám strašný hlad…“ řekl jsem skoro prosebně a pootočil se na Maru, abych mu viděl do očí.
Maro
„Ani se nedivím, že máš hlad. Celý den si nic nejedl a jste na to dva. A upíři… no… jsou docela nenasytní…“ usmál jsem se a pustil Tomoka z objetí. Přetáhl jsem si košili přes hlavu a odhodil ji na zem. Přelezl jsem před Tomoka a usadil se naproti němu. Jeho nohy jsem přehodil přes moje, nechal si je omotat kolem sebe a přitáhl si ho k sobě blíž, až se naše těla dotýkaly. Vlasy jsem stáhl dozadu na záda, až se konečky dotýkaly Tomokových nohou. Jednou rukou jsem ho chytil kolem pasu a druhou mu konečky prstů přejel po rtech. Zasunul jsem mu ukazováček mezi zuby a pohladil jeho špičáky.
„Večeře je připravená,“ zašeptal jsem mu do ucha, naklonil jsem hlavu a nastavil jsem mu svůj krk.
Tomoko
Tak rychle se dostal přede mě a natiskl si mě na klín… Pevně jsem mu omotal nohy kolem pasu a tím se na něj ještě víc natiskl. Tolik, že se o sebe otřela naše vzrušení a můj zadeček se natiskl na jeho váček. Pousmál jsem se a o to víc ukázal špičáky.
Olízl jsem mu krční tepnu a pomalu se zakousl do jeho krku… Pevně jsem mu stiskl obě ramena a zabořil se až po dásně do té sladké kůže.
Sál jsem a jednou rukou hladil jeho záda…
Maro
Tomoko se tak hluboce zakousl do mého krku, až to zabolelo. Zasténal jsem a zaklonil hlavu dozadu. Rychle jsem oddechoval a přivíral oči. Omotal jsem kolem Tomoka ruce a přitáhl si ho do těsného objetí. Sál bez přestávky a já cítil, jak mi po krku stéká malý pramínek krve.
Jeho ruce mě hladily po zádech, zatím co své paty víc a víc tlačil do mé páteře.
„Tomoko…“ vydechl jsem, abych ho aspoň trochu přibrzdil.
Ale on jako by neslyšel. Při tom, jak v tuhle chvíli byl sotva schopen vnímat okolí, se o mě začal otírat svým rozkrokem.
Zatraceně. Budeme muset vymyslet jiný způsob krmení. Ale jaký?
Jednu ruku jsem mu zahrábl do jeho krátkých vlasů a sevřel je v hrsti. Druhou ruku jsem poslal do toho úzkého prostoru mezi našimi těly, abych polaskal naše malé kamarády, kteří si už delší dobu rozuměli víc než dobře.
Tomoko
I přes pusu plnou krve, jsem hlasitě zasténal do jeho krku, když se dotkl našeho společného vzrušení. Trošku jsem zvolnil sání jeho krve a více se soustředil na jeho dráždění v mých slabinách…
Bože… Až bude Ely venku, nejspíš ho sežeru zaživa, jak moc budu chtít jeho tělo. Teď se pořád krotím, ale zase to chci. Znova… Jsem nenasytný obojím…
Povolil jsem jeho sevření a vytáhl zuby z jeho tepny… Přiblížil jsem se k jeho uchu a zašeptal: „Maru, já tě chci v sobě… Prosím…“
Byl jsem naprosto nezvladatelný a dráždivě mu olízl krev z krku, která přetékala, když jsem byl na něm natisklý…
Maro
Chtěl jsem ho políbit, ale stále byl zakousnutý v mém krku. Když mě konečně pustil a zašeptal ta slova touhy do mého ucha, už jsem na nic nečekal. Zaútočil jsem na jeho ústa. Olízl jsem je, a pak jsem mu vnutil můj jazyk, doufajíc, že mi ho ve svém rozpoložení neukousne.
Zapřel jsem se zády o pelest a chytl Tomoka pod zadkem. Jeho půlky se roztáhly, když jsem ho nadzvedl ze svého klína. Přejel jsem po jeho dírce jen konečky prstů. Jeho vlhko napovídalo, že není třeba velké přípravy.
„Tomo, nemám tři ruce,“ jemným otřením o jeho vchod jsem mu naznačil, aby si sám navedl můj penis tím správným směrem.
Tomoko
„Nemáš? Jaká škoda, teda jen pro tuto chvíli…“ zasmál jsem se a uchopil jeho penis jednou rukou.
Namířil jsem si ho ke svému vchodu a nechal jej zajet do mého těla. Krásně se otřel o stěny a vyvolal mé hlasité sténání, které dávalo jasně najevo, že chci vše jeho … Jeho tělo… Polibky… Vše… Úplně vše, do poslední kapky…
Mírně jsem se nazvedl a tím nechal Maru vyjet ze mě po špičku, ale tu jsem nepustil a vtáhl jí svými stěnami zpět do svého nitra… Mlsně jsem si olízl rty a můj ocas se slastně mrskal za mou hlavou…
Maro
Jeho ocas se pohyboval za jeho zády a já měl chuť ho chytit do ruky a pěkně ho protáhnout proti srsti. Teď jsem však měl ruce plně zaměstnané.
Tomoko neváhal, navedl si mě proti sobě a dosedl. Můj penis do něj vklouzl a já to doprovodil hlasitým povzdechem a sevřením jeho půlek. Jen mírně jsem mu dopřával podporu svýma rukama. On sám si určoval hloubku průniku tak, jak mu to dělalo dobře. Tření v jeho těsném prostoru bylo prostě úžasné. Zapřel jsem hlavu přes okraj pelesti a posílal své hlasité vzdechy někam ke stropu ve stejném intervalu, jakým Tomoko vysedával a vracel se zpět do mého klína.
„Já… zblázním… se… z tebe…“ vzdychal jsem a sténal stejně jako on. Svýma rukama, zapřenýma o má ramena si pomáhal, aby nevypadl z rytmu. V jednu chvíli, kdy jsem cítil blížící se orgasmus, jsem mu vyšel několika pohyby vstříc. Pak jsem se propnul a nechal své sperma volně plnit jeho nitro.
Tomoko
Tak skvělý pocit, no… Co k tomu dodat. Nádhera, mít Maru v sobě… Tohle je pro mě vzrušující poloha, když si já sám mohu určovat pohyby a rychlost…
Vysedával jsem a znovu mu dovoloval ochutnat mou horkost ve stálém rytmu. Mé ruce se zapíraly o jeho ramena, abych měl větší oporu. Ucítil jsem, jak se jeho penis v mém nitru škube a dopřává mi přísun jeho dávky spermatu, která mě vyplňuje celého…
Sám jsem okamžitě svou rukou sjel na vzrušení, které mě teď ovládalo a dopřál si pár táhlých pohybů, aby se dovedl k vrcholu… Moje bílá tekutina se leskla na Maruově těle a já ji setřel prsty z jeho břicha. Otřel jsem se o roh postele do prostěradla, stejně to musí převléct, je to celé propocené… Dopadl jsem na jeho tělo a lehce na bok, a se tulil k jeho kůži…
Maro
Tomoko se o mě opíral a já ho konečně mohl obejmout. Tiskl jsem ho k sobě a na krk mu sázel jemné polibky. Pohladil jsem jeho ocas, který se už klidně složil kolem jeho břicha, jako by chtěl pohladit naši holčičku.
„Jsme to ale dvojka, co?“ usmál jsem se a vyžádal si ještě polibek. Hladil jsem jeho jemný jazyk svým drsným, otíral se s ním o jeho patro a zuby.
Cítil jsem, jak můj klín vlhne od nadílky, která pomalu opouštěla Tomokovo tělo. Pohladil jsem ho po jeho rozcuchaných a zpocených vlasech.
„Měli bychom se opláchnout a nechat převlíct postel,“ opatrně jsem Tomoka nadzvedl a můj penis z něj lehce vyklouzl. „Zvládneš se umýt sám? Potřeboval bych se najíst. Dokud se budeš krmit mou krví, já ji potřebuji také doplnit. Budu muset na chvilku mezi lidi.“
Znovu jsem pohladil jeh zakulacené bříško. „Malá a ani ty nesmíte trpět hlady,“ poznamenal jsem a ještě věnoval jeden polibek Tomokovi na krk.
Tomoko
„Ty půjdeš pít lidskou krev? Je tedy pravda, že si pil moji a já jsem tak trošku indisponován. Ach jo… Dobře…“
Pomalu jsem se zvedl a došel k vaně, napustil jsem vodu a jedním pohlazením hladiny, jsem ji ohřál. Pomalu jsem si do ní vlezl, až trocha vody vytekla na podlahu a spokojeně jsem se uvelebil…
„Brzo se vrať a nezlob. Jo, cestou řekni služkám, ať převlečou tu postel. Děkuji…“
Maro
Usmál jsem se, když rozdával povely.
„Ano, pane králi, vše zařídím,“ poklonil jsem se a s velkým úsměvem vycouval do ložnice. Hodil jsem na sebe volnou halenu a kalhoty. Obul lehké boty a vyšel z ložnice na chodbu. Opravdu jsem začínal pociťovat hlad. Upírský hlad… A pokud se na mě Tomoko bude krmit, musím se najíst. Poprosil jsem služky, aby uklidily ložnici a daly čisté povlečení. Ještě venku jsem zahlédl Suriho a jeho jsem požádal, aby šel za Tomokem a hlídal ho, dokud se nevrátím. Jen kývl a zmizel v zámku.
Zásadně se jako upír nekrmím lidmi v okolí mého zámku. Ale tentokrát jsem udělal výjimku. Chtěl jsem zkontrolovat, jak to doma vypadá. V lese jsem zachytil pachovou stopu dvou tuláků. Jejich život trval už jen pár minut, než jejich těla bez jediné kapky krve dopadla na zem do vysoké trávy. Po dlouhé době jsem použil svou netopýří podobu. Tiše jsem letěl ke svému zámku. Ještě než jsem dosedl na zem, všiml jsem si, že okny, kde je hlavní přijímací salon, prosvítá světlo. Mám hosty?
Proměnil jsem se zpět v lidskou podobu a vešel dovnitř.
„Torio!“ zařval jsem přes celý zámek na sluhu a spěšným krokem šel rovnou do salonu.
Skrz otevřené dveře se ke mně hrnul sluha s ohnutým hřbetem.
„Promiňte, pane. Nevěděl jsem, že přijdete. Tahle návštěva je nečekaná. Paní Rose přijela před chvílí,“ ukázal dovnitř a ustoupil, abych mohl vejít.
Tomoko
Spokojeně jsem se rochnil ve vaně a užíval si tu teplou lázeň. Jaká krásná tichá atmosféra a klid, ve kterém jsem se uklidňoval…
Jen jsem byl trošku nervózní z Maruovi cesty. Kdy se vrátí? A nestane se mu tam něco?
Asi po dvou hodinách, jsem vyšel z vany a otřel se. Hodil jsem na sebe jen župan a lehl si do postele. Uchopil jsem knihu, kterou jsem našel u té ženy v domě a začal pročítat její obsah…
Maro
Seděla v mém oblíbeném křesle. Jako by ji to tu patřilo. Zamračil jsem se a zůstal jsem stát uprostřed místnosti.
„Co tu chceš?“ zeptal jsem se ji úsečně.
„Zdravím tě, zlato,“ odložila Rose šálek s čajem na stolek a vstala. „Přišla jsem si pro tebe. Jaké štěstí, že jsi sem právě zavítal ze svých cest. Je na čase splnit svou povinnost.“
„Jasně jsem ti řekl, že nemám zájem,“ otočil jsem se na sluhu. „Vyřídil jsi ji, co jsem ti minule říkal?“
Torio jen nepatrně zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, pane, ještě jsem se k tomu nedostal.“
Jen jsem mávl rukou. „Tak, aby bylo jasno, tak já už svého potomka mám. Budu mít krásnou dceru a s tebou už nechci nic mít. Mezi námi se ruší veškeré svazky tím, že jsem zplodil dítě s někým jiným.“
S úsměvem jsem se na ni díval. Viděl jsem, jak se v ní vaří krev. Jak ji rudnou oči a protahují se zuby i drápy. Jak vyplouvá napovrch její nejhorší upírská podoba.
„Měla by ses uklidnit, takhle se tě bude každý bát,“ ušklíbl jsem se.
V tu ránu po mně vystartovala. Já ji hbitě uhnul, ona mě však stihla chytit za můj cop. Málem mě tím srazila k zemi. I přes bolest jsem se ji vyrval a výhružně se postavil proti ní.
„Zabiju tě! Ty…! Zabiju tě! Teď mi v tom už nic nebrání!“ řvala na mě.
„Sáhni na mě, nebo na něco, co je mého a první mrtvá budeš ty! Okamžitě odejdeš a v klidu. Upozorňuji tě, že absolutně nevíš, koho proti sobě máš. Jestli mi ty, nebo kdokoli jiný zkřivíte jediný vlásek, otec vás okamžitě zabije.“
„Tsuyoi je mrtvý!“
„Ano, vychoval mě a já ho jako otce miloval a vždycky budu. Ale můj biologický otec je Belial. Jsem zrozen z démona, Rose.“
„Nevěřím!“ zařvala a rozběhla se proti mně.
V tu chvíli jsem se už i já rozzuřil. Vztek se ve mně vařil a já cítil, jak se měním. V mžiku se kolem mě rozprostřela má křídla, vlasy zbělely a oči změnily barvu. Znaky na mém těle byly jasné viditelné a přísahal bych, že cítím, jak mi z hlavy rostou rohy.
„Okamžitě se zklidni, nebo tě zabiju! I já to už teď můžu udělat a bude to pro mne hračka!“ zařval jsem na ní. Mé tělo začaly obalovat červené plameny.
Rose se zastavila v setině vteřiny a nevěřícně na mě zírala. Zprudka oddechovala a ruce zatínala v pěst. „Jednou tě zabiju. I to tvé děcko!“ a s hlasitým prásknutím zmizela.
Chvíli jsem se vydýchával a snažil se uklidnit. Cítil jsem, jak mě na ruce hřeje náramek a to znamenalo, že Tomoko už nejspíš ví, že se něco děje.
„Musím se vrátit, Torio. Ukliď to tu prosím tě, a kdyby se Rose vrátila, nech mi poslat zprávu. I kdyby ses dozvěděl o čemkoli, co by chtěla proti mně nebo mé rodině podniknout. Rozumíš? Nezraď mě, prosím tě, znovu. Nerad bych tě zabil. Tomoko má v tebe velkou důvěru.“
Ještě jednou jsem se rozhlédl a pak se svým typickým zvukem zmizel, abych se vzápětí objevil v naší ložnici, kde Tomoko odpočíval v čisté posteli s knihou v ruce.
Tomoko
Ucítil jsem, jak mě na ruce pálí náramek a znamení na rameni se rozzářilo… Chtěl jsem vstát a přenést se za Maru, ale on tu najednou byl. Podezíravě jsem se na něj podíval…
„Nechceš mi říct, proč se rozzářil ten náramek a proč mě pálilo znamení? Copak se tam stalo? A kde jsi byl?“
Otočil jsem se na bok tak, abych na něj viděl a spatřil ho v jeho kompletní podobě…
„Takže to nebylo jen tak, co?“ povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy, aby z nich stekla voda.
O rty jsem si ťukal knihou…
Maro
„Byl jsem se podívat na zámek, jestli je všechno v pořádku. Byla tam Rose a já s ní měl menší rozpravu. Ale konečně je všechno vyřešeno. Řekl jsem ji, že budu mít dítě a tím jsou veškeré smluvní svazky mezi námi zrušené. Už po mě nemůže žádat, abych s ní zplodil potomka,“ párkrát jsem během řeči přešel po pokoji a snažil se uklidnit. Zastavil jsem se u zrcadla. Díval jsem se na svou démonskou podobu a nevěřícně jsem zvedl ruce k hlavě. Opravdu se objevily rohy. Jejich černá barva kontrastovala s bílými vlasy. Byly kratší, zahnuté dozadu. Přejel jsem po nich svými prsty.
„Zajímalo by mě, jak by to vypadalo, kdyby se k tomu teď přidaly i vlčí uší,“ zasmál jsem se.
Páni. Já mám snad dobrou náladu i přesto, že tu před Tomokem stojím v téhle podobě. Ale já se cítil uvolněně. Zbavil jsem se jedné štěnice a už mi dá konečně pokoj.
„Co s tím? Tomoko?“ znovu jsem přejel prsty přes rohy a roztáhl svá křídla. „Uděláme s tím něco, nebo se chceš proletět?“
Tomoko
Jméno té ženy mě naštvalo. Ta kravka je všude… Kamkoli se Maro mihne, je tam ona…
„Rose,“ procedil jsem přes zuby a mírně zavrčel.
Když jsem ale viděl, jak je Maru uvolněný a baví se svou podobou, pookřál jsem.
„No, pokud chceš, už vím, jak můžeš tu podobu kontrolovat,“ zakmital jsem knihou ve vzduchu.
„Ale i druhá možnost se mi líbí. Tak si můžeš vybrat, já se podřídím,“ usmíval jsem se a pozoroval jeho krásnou podobu.
Maro
„Určitě jsem zvědavý, jak to ovládat. Ale zvu vás na malý let, mé dámy,“ pohladil jsem Tomokovo bříško, pak jeho po vlasech a vzal jsem ho do náruče. Přešel jsem k otevřenému oknu.
„Podíváme se nad vesnici, jestli jsou všichni hodní a nikdo nezlobí. V noci jsou městečka a vesnice pěkně ozářena rozsvícenými okny. Vypadá to, jako by zem byla poseta spadlými hvězdami.“
Roztáhl jsem křídla a vyletěl ze zámku. Tomoko se mě držel kolem krku a díval se pod sebe do tmy. Teplý letní vánek mu nadzvedával cípy županu a já se musel usmát, když jsem občas zahlédl ten kousek těla, který mě dokázal zbavit rozumu během vteřiny. Blížili jsme se k vesnici. V domcích se už svítilo. Každé okno vydávalo jiný odstín žluté, či naoranžovělé barvy, podle toho, zda měli louče či svíčky a z jakého materiálu. Všude bylo naprosté ticho, přerušené jen občasným zašustěním netopýřích křídel, či sovím houkáním. Hvězdy byly pod námi i nad námi. Nebe bylo čisté a díky jasně zářícímu měsíci, bylo vidět i dobře do dálky.
Tomoko
Naprosto jsem si užíval toho krásného letu. Díval jsem se po těch krásně zářivých domech a větřík chladil mé horké tělo…
I když, nemusel se mi zrovna vyhrnovat župan. Víc jsem objal Maru a tiskl se na něj…
„Tohle je moc krásné, děkuji Maru,“ usmíval jsem se.
„A vlastně, jak na tu zprávu reagovala Rose?“ zvědavě jsem se na něj díval.
Maro
Obletěli jsme vesnici a pomalu se vraceli zpět k zámku.
„Rose? Málem mě sklapovala. Ještě že umíš dělat tak pevné copy,“ políbil jsem Tomoka na tvář. „Jinak… zuřila. A to že dost. Ale ukázal jsem ji s kým má tu čest a vysvětlil, s kým může mít ještě co do činění, pokud by jednomu z vás ublížila.“
Proletěl jsem oknem do naší ložnice a opatrně postavil Tomoka na zem.
„Tak teď bych poprosil o nějakou radu, rád bych se tohohle zbavil a šel se naložit do vody. Potřebuji se pořádně umýt,“ přičichl jsem si k rukávu, na které ulpělo trochu pachu z Rose a stále jsem cítil i pekelný smrad. Jen už nevím, jestli byl můj nebo Beliala.
„Tahle ozdoba je něco nového. Nejspíš za to může Belialova krev, kterou mi dal,“ položil jsem ruku na rohy. „Už mi chybí jen jeho ocas…“ začal jsem se smát, ale pro jistotu jsem otočil hlavu dozadu, jestli mi opravdu nenarostl.
Tomoko
Pobaveně jsem se na něj díval.
„Ten její výraz bych chtěl vidět, musela vypadat, jak nafouknutý červený míč… Hahahaha… Utřela nos. Ale víš, já… Stále mám před očima ten den, jak si šel za ní. I když jste spolu nic neměli, prostě mě to bolelo. Hodně to bolelo… Jak kdyby si mi zarazil dýku do srdce a prudce s ní otočil. Je to už dávno, ale pořád vidím, jak jsem tam stál a pozoroval tvá záda, když jsi za ní šel… Divné, ale stále to cítím. Jsem rád, že ses rozhodl jinak,“ víc jsem ho objal a dal mu pusu na tvář.
„Jo, moje copy jsou pevné a pokud tě za něj zatahá příště, urvu jí tu její paruku,“ říkal jsem naštvaně a mačkal ruku v pěst.
Vlétli jsme do pokoje a Maru mě postavil na nohy. Ukázal na rohy a křídla, abych mu pomohl. Po té chvilce, co jsem studoval tu knihu, jsem zjistil hodně zajímavých věcí o Belialovi. Ta babice je dlouho studovala a vše si pozorně zapisovala. Znala slabiny i způsoby, jak zastavit proměnu… Zabít je… Mučit… Uzdravit… Tahle kniha se stala mou oblíbenou…
„Otoč se!“ rozkázal jsem Maru a ten s úsměvem poslechl.
Došel jsem k němu a položil svou ruku mezi jeho křídla, přesně na 7 a 8 obratel a zmáčkl je k sobě… Křídla se ve chvíli zatáhla. Potom jsem přešel k jeho rohům a políbil Maru na oční víčka. Sáhl jsem na ty zrohovatělé výběžky a zašeptal latinsky: „Eximo“
Tím rohy zmizely a Maru zůstal jen s bílými vlasy a ve své původní podobě…
„Přečti si tu knihu, je zajímavá… Vzal jsem ji té čarodějnici,“ podával jsem mu starou knihu.
Maro
Začal jsem se smát jak pominutý nad představou, jak si Rose a Tomoko rvou vlasy.
Když jsem se trochu uklidnil, poslouchal jsem, co říká a co dělá. Když se dotkl mých obratlů, jen to jemně zabrnělo a já byl v tu ránu bez křídel. Když mi položil ruce na rohy a ty po jednom latinském slově zmizely, cítil jsem ulehčení.
„S křídly bych se smířil, ale ty rohy…“ přejel jsem si rukou po vlasech. „Strašně moc, víc než cokoli dalšího, mi to ukazuje, co jsem vlastně zač,“ povzdechl jsem si. „Raději bych měl jen ty vlčí uši. S těmi rohy musím vypadat strašně. Jako on.“
I když v duchu jsem musel uznat, že pokud se Belial nerozzuřil, tak i ve své ďábelské podobě vypadal krásně.
„Děkuji, Tomoi,“ políbil jsem ho. „Já se jdu teď umýt,“ odešel jsem do koupelny. Připravil si vanu.
Vlezl jsem do vody.
„SAKRA! KRUCINÁL!“ vyletěl jsem z vany s křikem. „Zlato!“ volal jsem nešťastně směrem k ložnici. „Mohl bys mi tu vodu prosím ohřát?“
No, tohle asi bude první věc, kterou se naučím.
Tomoko
„Pro mě budeš krásný jakkoliv. Jestli v téhle formě, nebo jiné, to je jedno… Jsi prostě můj a já tvůj… Jen nevím, jak bude vypadat Ely a upřímně, děsím se toho. Přece jen, může mít podobu kohokoliv i Beliala,“ zamračil jsem se nad tou představou.
Když jsem však slyšel, jak Maru vyjekl, musel jsem se smát.
„Hahahahaha… To víš, že jo, zlato… Hahahaha….“
Došel jsem k vaně a jedním tahem po hladině ji ohřál.
„To aby ti neumrzla prdelka,“ usmál jsem se a políbil ho na krk.
Maro
„Jo, kdyby mi umrzla prdelka, nesjpíš by ses do ní už nedostal,“ díval jsem se jak Tomoko ohřívá vodu. Vypadá to fakt jednoduše. Zítra musím začít s tréninkem, ať ze všeho nejsem pořád tak vyjevený, jak Harry Potter, když poprvé přijel do Bradavic.
Rozpustil jsem si cop a vlezl do vany. Celý jsem se ponořil a chvilku si užíval toho ticha pod vodní hladinou. Kdybych byl člověk, nejspíš bych se už dávno utopil. Pustil jsem se do mytí vlasů. Tohle je vždycky na dlouho. Nakonec jsem v té vaně taky zůstal skoro hodinu, než jsem se dal pořádně do pucu. Zabalil jsem se do velké osušky a vrátil se za Tomokem do ložnice.
Odpočíval se zavřenýma očima na posteli, s jednou rukou pod hlavou a druhou na břiše. Stál jsem vedle něj a díval se. Tohle mě vážně nikdy neomrzí. Je tak krásný… Nikdy jsem se do nikoho tak nezamiloval.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal jsem se tiše, abych ho nepoplašil, a konečky prstů jsem mu jemně stáhl pramen vlasů z čela. Měl u kořene nosu hlubokou vrásku, která znamenala, že nad něčím usilovně přemýšlí.
Tomoko
Odpočíval jsem v posteli a s jednou rukou složenou za hlavou… Měl jsem zavřené oči a přemýšlel nad tím, co mě všechno čeká… Ten porod bude opravdu těžká věc. Zase jsem ucítil ten divný pach a nějaká ruka se dotkla mého břicha. Nebyla Maruova, ale přesto, stejný démonský pach. Belial… Rychle jsem otevřel oči a nic tam nebylo, znovu jsem oči zavřel a v tu chvíli na mě promluvil Maru… Podíval jsem se na něj….
„Myslíš, že je možné, aby si Belial přišel pro naši holčičku?“ zeptal jsem se vyděšeně.
Maro
Chtěl jsem ho znovu pohladit, ale po téhle otázce jsem se zasekl. Lehl jsem si vedle Tomoka, přikryl nás a přitáhl jsem si ho do náruče.
„Nad tím jsem vůbec nepřemýšlel. Je fakt, že Ely je chráněná před Rose. Ví, že kdyby ji něco udělala, Belial by ji zabil. Ale nenapadlo mě, že by on chtěl naši slečnu. Nebo že by se Rose mohla spřáhnout s Belialem. Zbavila by se nás tak všech.“
Hladil jsem Tomoka po vlasech a přemýšlel.
„Půjdeme za Ziro a požádáme ho, jestli by nějakým kouzlem dokázal před nimi Ely ochránit.“
Moc se mi to nelíbilo, ale v tuhle chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Poslední svíčka zhasla. Knot jen tiše zaprskal, když se utopil v roztopeném vosku a ložnici pohltila naprostá tma.
„Budete oba pod neustálým dozorem. A nechci žádné námitky,“ položil jsem prst Tomokovi na rty, když se nadechoval, aby něco řekl. „Nechci, aby vám někdo ublížil. Na něco přijdeme, neboj.“
Tomoko
„Já… Jen… Že se mi poslední dobou pořád zdá, že mi Belial sahá na břicho. Chce s Ely komunikovat, ale ona nechce. Bude čistá duše, nemůže na ni, ale mám strach, že si počká do její dospělosti a vezme si ji. To bych nikdy nedovolil. Půjdeme za Zirou, on nám určitě poradí… Já vím, že tě štve, vlastně to dělá hlavně kvůli tomu, ale musíme… Udělám cokoliv, abych nás ochránil,“ mluvil jsem s vážným výrazem a přejížděl si po bříšku společně s Maruovou rukou.
„Ale zase si nemyslím, že by Belial ohrozil život své vnučky, potřebuje novou krev, když má jen tebe a je to přece dědeček, neudělal by to. I démoni mají city, i oni vědí, co je láska a rodina… I proto tě chce u sebe. Nejsilnější pouto, rodina… A my už máme svoji vlastní,“ víc jsem se k němu přitulil a nechal se konejšit tepem jeho srdce.
„No, pokud mě budeš chránit ty, to potom ano,“ šibalsky jsem se usmál.
Maro
„Máš pravdu, rodinné pouto je nejsilnější… Postarám se o to, aby vám nikdo neublížil,“ povzdechl jsem si. „Měl bys spát. Nezapomeň, že jsi těhotná mamka,“ usmál jsem se a víc Tomoka objal.
Nemohl jsem spát. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co nás čeká. Ale jedním jsem si byl jist na sto procent. Moc jsem se už těšil na naši malou dcerušku.
Když jsem slyšel, jak Tomoko pravidelně oddychuje, ujistil jsem se, že opravdu spí a opatrně se vyplížil z postele. Ještě jednou jsem se přesvědčil, že jsem ho nevzbudil, hodil jsem na sebe jen plášť, a pak potichu odešel z ložnice.
Po chodbách, osvětlenými jen sem tam svíčkami, jsem došel k Suriho ložnici. Opatrně jsem zaklepal. Myslela jsem si, že snad už spí a chtěl odejít, ale dveře se otevřely.
„Hm? Potřebuješ něco? Něco se děje s Tomokem?“ pak zavrtěl hlavou. „To ne, to bys už dávno na mě řval. Tak co se děje?“
„Chci tě o něco požádat,“ vecpal jsem se k němu do ložnice, abychom nemluvili na chodbě. Při pohledu na jeho postel jsem se musel usmát. Ten mladíček tam ležel, připoutaný za ruce k čelu postele a roztouženě čekal, až se jeho milenec vrátí.
„Hm… kdo by to byl řek…“ zašklebil jsem se, ale pak jsem se pohledem vrátil zpět k Surimu. „Chci, aby Tomoka neustále někdo hlídal. Má obavy, že by se Belial pokusil unést malou. A bohužel mám nepřátele i ve svém světě. Věřím, že máš vojáky dobře vycvičené. Před naší ložnicí bude stráž a Tomoko bude mít pořád nějaký stín, tak, aby o tom nevěděl.“
Suri se poškrábal na hlavě, ale pak souhlasil. „Dobře. Král nemá rád, když se kolem něho někdo pořád motá, ale tohle je jiná. Zařídím to. Hned k vašemu pokoji někoho pošlu,“ otočil se ke svému milenci a pak znovu ke mně. „Tohle…“
„Když budeš hodný, nikomu to neřeknu,“ zasmál jsem se a vypadl na chodbu, než stihl říct popel.
Vrátil jsem se zpátky do ložnice, shodil ze sebe plášť a již o něco klidnější se uložil k Tomokovi, kde jsem s jeho teplým tělem v náruči za chvilku usnul.
Tomoko
Spokojeně jsem usnul na jeho hrudi a poslouchal to ticho v pokoji, které působilo jako nejsladší ukolébavka…
Na chvíli jsem se zavrtěl, když mě opustilo Marovo tělo, ale stejně jsem spal dál… Nic mě nerušilo a já si dopřával ten blahodárný spánek.
Ucítil jsem, jak se Maru vrátil a postel se pod tíhou jeho těla prohnula. Spokojeně jsem se znovu schoulil do jeho náruče a políbil ho. Spali jsme až do rána, kdy první sluneční paprsky ohřály naše peřiny…