Maro
Spal jsem tvrdě. A spalo se mi moc dobře. Tomoko mě celou noc hřál a dokonce se mi zdál hezký sen. Tiskl jsem se k Tomokovi a prožíval ten sen skoro jako skutečnost. Když se něco ozvalo u mého ucha, jen jsem zamrčel a přetáhl si polštář přes hlavu. Vlasy se mi zamotaly do ruk a do polštáře a to škubnutí mě dokonale probralo.
„Krucinál!“ zandával jsem s nosem přitisknutým do matrace. Nějak jsem se nemohl vymotat. „Zlato, mohl bys mi pomoct?“ mumlal jsem pod polštářem a doufal, že mě Tomoko vysvobodí.
Tomoko
Musel jsem se držet, abych nevybouchl smíchy nad tím, jak se hezky zamotal do svých rukou a polštáře. Ještěže mám krátké vlasy, tohle asi bolí…
„Hahaha… To víš, že jo…“
Pomalu jsem mu vyprostil ruce a odmotal vlasy od polštáře. Polštář jsem hodil na bok postele.
„Jsi v pořádku?“ usmál jsem se a uchopil hřeben, abych mu ty vlasy spravil.
Pročesával jsem je opatrně, byly zacuchané a smotané po té bitce s polštářem.
Konečně se mi je podařilo dát do původního stavu a já mu je spletl do copu.
„Příště si dávej větší pozor. Mohl bys o své vlasy přijít,“ snažil jsem se udržet vážnou tvář, ale koutky úst mi cukaly smíchy.
Maro
Tomoko mě opatrně vymotal z vlasů. Ležel jsem na břiše a nechal ho, ať mi vlasy pročeše. Jestli mě to naštve, tak to prostě ustřihnu. Anebo budu spát s copem. To bude lepší. Užíval jsem si to pročesávání, jemné potahování vlasů, když mi je Tomoko splétal. Mráz mi běhal po zádech a stavěl chloupky do pozoru na celém těle. Jen jsem zasunul ruku pod sebe a pevně sevřel rty.
„Jo, dám si pozor, děkuji,“ procedil jsem skrz zuby, když Tomoko skončil. „Mohl bys prosím říct Surimu, aby počkal venku, než vstanu?“ poprosil jsem tiše a doufal, že to uslyší jen Tomokovy uši.
Tomoko
„Huh? Jak kdybych viděl něco, co už jsem neviděl. Ale hezký zadek máš Maru,“ usmál se Suri a dobrovolně odešel za dveře.
Ještě cestou mě stihl plácnout po zadku a nahnout se k mému uchu.
„Ale ten váš veličenstvo…“ zavrčel a zmizel ze dveří.
Náhle jsem si uvědomil, že jsem se před ním také promenádoval nahý… Sakra… Idiot jeden…
„Můžeš vstát, vzduch je čistý…“
Maro
„Moc dobře jsem to slyšel,“ zavrčel jsem a otočil jsem k němu hlavu. „Jasně jsem mu říkal, že tvůj zadek není pro něho.“
Chytl jsem Tomoka a potáhl ho na sebe. Dolehl mi na záda. Chytl jsem jeho ruku a zasunul ji pod sebe tam, kde jsem před chvilkou měl tu svoji. Otočil jsem hlavu bokem, abych na něj viděl a tiše a skoro až prosebně řekl: „Jestli mám vstát, potřebuji s něčím pomoct…“
Mírně jsem se pohnul proti jeho ruce.
Tomoko
„Huh? Ale já jsem po ránu lehce unavený, nejspíš budeš muset pomoct ty mě…“
Svojí druhou rukou jsem uchopil jeho a zamířil s ní ke svému otvoru…
„Hmmmm?“
Maro
Tomoko potáhl moji ruku na svůj zadek. Přesně do míst, kde jsem cítil, že by mě rád uvítal. Hladil jsem ho prsty po látce kalhot a občas víc přitlačil. Druhou ruku jsem mu tiskl na svůj penis, a s pár pohyby mu dopřál pevnost, která takhle po ránu je během chvilky a já jsem připraven navštívit Tomokův zadeček.
Stáhl jsem ho vedle sebe na postel. Bez dalšího otálení jsem mu svlékl kalhoty, abych se jeho vyčkávajícího otvoru mohl dotknout bez dalších překážek. Roztáhl jsem Tomokovi nohy a zapasoval se mezi ně.
Klečel jsem mezi jeho nohama, ruce jsem položil na jeho stehna. Měl jsem chuť si ho vzít hned a okamžitě. Tomu odpovídal i můj zrychlený dech a pevná erekce. Ale já přesto pomalu táhl ruce po jeho nohách, po slabinách, navštívil jsem krátce jeho podbřišek a pak prsty a dlaněmi kopíroval jeho bříško, vyhrnujíc košili nahoru až ke krku.
„Ještě jsem nesnídal, a tyhle třešničky vypadají lákavě,“ řekl jsem svým ranním chraplavým hlasem a ústy začal střídavě dráždit jeho bradavky.
Tomoko
Cítil jsem jeho ruce na svém zadku a užíval si jeho ranní tvrdost ve své ruce. Párkrát jsem společně s jeho rukou, přejel po jeho erekci. Tak krásně tvrdá a pevná…
„Maru…“ zašeptal jsem do jeho ucha a náhle jsem se ocitl pod ním.
Rychle mi sundal kalhoty a hladil mé tělo, které toužilo po všem, co chtěl… Každý jeho dotek hladil mou pokožku a já se svíjel v náporu vášně, která stoupala do mého těla.
„Huh? Třešničky? Hlavně je neukousni Maru!“ usmál jsem se a zaklonil hlavu dozadu, když jsem ucítil jeho jazyk na mých bradavkách.
Projel mnou elektrizující a zároveň vzrušující pocit. Moje vzrušení se napínalo do absolutní pevnosti, kdy skoro praskalo pod přívalem rozkoše…
„Maru, prosím…“ žadonil jsem.
Maro
Střídavě jsem si hrál s jeho tvrdými pecičkami. Svým drsným jazykem jsem po nich přejížděl, mírně je tiskl mezi zuby, nebo je tiskl mezi prsty a bříšky prstů hladil jejich kopeček. Svými boky jsem přitom mírně pohyboval, otíral se o jeho tělo a svou erekcí se občas dotkl jeho vzrušeného vlhkého místa. Jednou rukou jsem uchopil obě naše chlouby do společného objetí a dopřával jim kamarádskou rozpravu.
„Prosíš?“ zvedl jsem hlavu a usmál se. „Co kdybych tě trápil, tak jak ty mně?“ znovu jsem sklonil hlavu k jeho krku. Olízl jsem ho a jemnými kousanci se přemístil přes bradu až k jeho rtům. „Myslím, že bych to trápení stejně vzdal dřív než ty,“ nasál jsem jeho spodní ret, pak olízl horní a jazykem zamířil do jeho úst. Přestal jsem třít naše erekce. Zkusmo jsem svými prsty párkrát protáhl jeho dírku, zda mám povolení vstoupit. Oběma rukama jsem podebral Tomokovy nohy pod koleny a víc je roztáhl a přitiskl mírně k tělu.
Znovu jsem se sklonil k obličeji. „Miluji tě Tomoi,“ zašeptal jsem do nich. A zatím co můj jazyk hledal ten jeho, jedním proniknutím až na doraz, jsem zaútočil na jeho vyzývavý vstup. Bez dalšího otálení jsem nastavil tempo, které zvyšovalo intenzitu tření uvnitř něj. Opíral jsem se o ruce, stále držíc jeho nohy. Líbal jsem jeho ústa, a když mi dech nestačil, jen jsem se opřel o jeho čelo svým. V pokoji bylo slyšet jen šustění látky na posteli, hlasité vzdechy a pleskání kůže o kůži.
Tomoko
Kdyby mě trápil? Asi bych ho strhnul pod sebe a sám si ho navedl do sebe. Když jsem na své hranici, udělal bych cokoliv, abych dosáhl svého.
To jemné okusování je pro mě, jak ty nejsladší polibky… Moje kůže si na tohle zvykla a vyžaduje je.
„A kdybys mě trápil dál, nejspíš bych tě donutil… Nebo vydráždil, znáš mě, ne?“ to už jsem cítil jeho penis v mém těle a já zasténal tím prvním silným nárazem.
„Maru… Ahhh… Maru…“ sténal jsem a hlasitě vykřikoval jeho jméno, jak kdybych si ho chtěl vtisknout do paměti.
Chvěl jsem se a vtahoval jeho vzrušení zpět do sebe, jako kdybych ho nechtěl ani na kousíček pustit ze svého sevření. Jeho tvrdost mě celého vyplňovala a já byl jeho. Cítil jsem tu vlnu orgasmu, která mě ovládala, a já si sjel rukou na svoji chloubu, abych jí pár tahy dovedl k vrcholu. To příjemné tření a Maruovo teplé tělo, mi v tom jen pomáhaly…
„Miluji tě Maru,“ zasténal jsem a vypustil svoje sperma na jeho břicho.
Maro
Moje vzrušení, které pohltilo celé mé tělo i mozek, šlo do neskutečně vysokých obrátek. Slyšet mé jméno, z jeho úst, vidět, jak to prožívá a jak se pode mnou chvěje, mě přivádělo do stavu, kdy už jsem nebyl schopen nad ničím uvažovat. Všechno se kolem mne ztrácelo. Byl jsem jen já, on a tohle naše spojení, které přinášelo skvělé pocity. Tomoko se zasténáním potřísnil naše těla důkazem svého vyvrcholení. Jeho tělo se prohlo, jeho svěrače mě sevřely, až se mi zatmělo před očima. Ještě pár mých pohybů nadoraz, a pak i já ustrnul v křeči, doprovázející mé vyvrcholení. Vzalo mi to zdravý rozum, dech a pár úderů srdce. Jen nehybně, zapřený o ruce, skloněný nad Tomokem, jsem s cukáním v penisu propouštěl mé sperma, které plnilo jeho tělo. Pár bezděčných pohybů pánví, které jsem byl schopen udělat po odeznění největšího náporu orgasmu a pak jsem povolil ruce, pustil jeho nohy a opatrně dolehl na Tomoka, stále dbajíc na to, abych ho moc nezatěžoval svým tělem. Nebyl jsem schopen se uklidnit. Stále jsem cítil Tomokovo svírání, které jen prodlužovalo ty úžasné pocity a ty odeznívaly velmi pomalu. Mé i jeho tělo se chělo, oba jsme rychle oddechovali. Cítil jsem jeho ruce na svých zádech, přičemž já byl schopen jen pohladit ho po vlasech.
„Nikdy tě nebudu mít dost,“ zašeptal jsem. „Jen nevím, jestli to už není jen chtíč, mít tvé tělo, milovat se s tebou jen tak. Nevím, jestli naše období stále trvá, nebo už skončilo. Nejspíš moje období páření bude neustále, dokud budeš po mém boku.“
Tomoko
Huh? No, to je pravda…
„Období už skončilo, když se mi zvětšilo břicho. Takže… Nejspíš se nedokážeme nabažit jeden druhého… Ale to se u démonů stává. Prostě nezastavitelný a zamilovaný démon, tak to je veliký problém,“ cítil jsem, jak se mé tváře červenají, když jsem vlastně potvrdil to, že tohle je už z lásky.
„Měli bychom jít. Doufám, že nás Suri neposlouchal? To by byl asi pěkně vzrušený, co?“ tahle představa mě pobavila a já se začal smát.
„Takový náš malý špión, co?“
Maro
Nadzvedl jsem se a nechal z něj vyklouznout můj ochabující penis. Při zmínce o zvětšeném břichu jsem se svalil vedle něj na postel a pohladil ho po něm.
„Neměl bych na tebe být tak tvrdý. Nechci vám dvěma ublížit.“
Ještě jednou jsem Tomoka políbil, pak jsem se zvedl z postele a vzal ho do náruče.
Odnesl jsem ho do koupelny.
„Rychle se opláchnem a půjdeme, nebo tu ten náš špión za chvíli vrazí.“
Pomohl jsem Tomokovi omýt jeho tělo a pořád ho hlídal, aby mi neuklouzl a něco se mu nestalo. Měl jsem najednou pocit, jako bych ho měl pořád hlídat a dávat pozor, jako na něco hodně křehkého.
Když jsme se osušili a oblékli, vyšli jsme z pokoje.
„Tak co, spokojený?“ podíval jsem se s úšklebkem na Suriho, který stál opřený o stěnu s červenými tvářemi a dělal, jako že ho zajímá všechno jiné, než právě my dva. „Můžeme jít?“
Tomoko
Bylo hezké, jak se o mě Maru staral. Věděl jsem, že by tohle pro nikoho jiného neudělal. O to víc, jsem byl rád, že se o mě stará, můj muž… Doslovně….
Není jednoduché si přiznat, že celý patřím jemu, ale je to tak. Není nic, co by mu na mém těle nepatřilo a má duše se nadechuje jen pro něj a teď i pro Ely…
„Děkuji Maru, za všechno…“ políbil jsem ho na tvář a přitiskl se k němu.
Oblékli jsme se a vyšli na chodbu. No, pohled na Suriho mě pobavil. Stačil jeden pohled na jeho rozkrok a bylo jasné, že nás slyšel. Došel jsem k němu a pošeptal mu do ucha: „Tak s tímhle bys měl něco udělat, jinak tě to bude bolet… “ zasmál jsem se a vzal Maru za ruku.
„Než půjdeme, ještě se najíme…“ zavedl jsem ho do jídelny a usadil na židli.
Sedl jsem si naproti němu a začal si pochutnávat na snídani. No, pochutnávat, nic moc… Stále ji to nechutná, ale já si tak chtěl dát obyčejné jídlo… Snědl jsem něco málo s odporem a díval se jak Maru chutná. Dojedli jsme a vydali se za Surim. Ten již vypadal spokojeně a nic se mu pod tenkou látkou kalhot nezvedalo.
„Jdeme?“ zeptal jsem se obou.
Maro
Raději jsem se otočil, aby Suri neviděl, že se mu směju. Po vydatné snídani, kdy Tomoko se ve svém jídle doslova rýpal a viděl jsem jeho pohled, který říkal, že by si rád pochutnal stejně jako já, jsme se zvedli a vyšli před zámek.
„Kdyby ti kuchař udělal krvavý biftek, možná by ses taky dobře najedl,“ chytl jsem Tomoka za ruku a přiložil ji na svůj krk. „Ale kdyby něco, jídlo máš pořád sebou. Řekni si, kdybys měl hlad.“
Otočili jsme se k lesům a já ukázal na jeden vzdálenější kopec: „Tamhle mám jít. Prý tam Majo bydlí. Aspoň to říkala.“
Chytl jsem Tomoka kolem pasu a podíval se na Suriho, který už vypadal víc než spokojeně. Nejspíš taky vyřešil svůj problém nějakou rychlovkou. „Doufám, že nezabloudíš, Suri. Měl bys nás hlídat. Budeš na to stačit?“
Tomoko
„Vystopuji tě kdekoliv, Maru. Tvůj pach se všude táhne, jak sm….“ raději se odmlčel a otočil se tváří od Maru.
„Jak budeme cestovat?“ zeptal jsem se otázkou.
Maro
„Suri, víš, kde přesně v tom kopci ta čarodějnice bydlí? Nemůžu se tam přenést, protože neznám přesné místo. A křídla,“ pootočil jsem hlavou přes rameno k zádům, „nevím, jak je donutit, aby se objevila.“
Znovu jsem se podíval na kopce. Nejspíš se budeme muset přenést prostě někam a pak dojít pěšky.
Nějak se mi nechce přiznat, že jsem v tuhle chvíli bezradný. Jak se tam dostat současně všichni tři?
Tomoko
„Hah? Ty nevíš, jak se tam dostat? Suri, jak se tam dostaneme?“
„Vím, ale někdo nás bude muset přenést.“
Uchopil jsem oba za ruce a pevně je přitiskl na svou hruď. Během chvilky, jsme byli v nějakém lese a před námi se rýsovala strmá cestička nahoru do ještě tmavějšího lesa…
Maro
Ani jsem se nenadál, Tomoko si nás přitáhl k sobě a najednou jsme byli v lese, daleko do zámku. Sakra. O co se vůbec snažím? Ti dva snad mají nějakou navigaci v hlavě. Po očku jsem se na ně podíval.
„Tomoko, nevím, jestli je dobře když se takhle přenášíš a s námi dvěma navíc. Určitě je to namáhavé a vydáváš ze sebe dost energie. Neublíží vám to?“ položil jsem mu ruku na břicho, které od včerejška zas o trošku porostlo. Jestli to půjde tímhle tempem, bude z něj za chvíli kulička. A nevím, nevím, jestli mu to neuškodí, když dítě roste tak rychle. Povzdychl jsem si a chytl Tomoka za ruku.
„Kdyby ti nebylo dobře, tak řekni, jo?“ Otočil jsem se na Suriho: „Tak zřejmě to bude tahle cesta, co?“ Aby nebyla, jiná tady není.
Suri jen mávl rukou nahoru a bez dalšího slova se po cestě vydal, aniž by na nás počkal.
Tomoko
„Vlastně ani nevím. Nevím, jestli ji to nějak neovlivňuje, ale necítím se slabší,“ říkal jsem mile.
„Je nějaký podrážděný, ne?“ otočil jsem se směrem k Surimu.
Držel jsem se za břicho a hladil ho. Stále jsme stoupali po cestě, až jsme došli ke staré chatrči v nejhlubší části lesa.
„Asi jsme na místě, co?“ zeptal jsem se Suriho, ten jen na souhlas kývl hlavou.
Maro
Vyšli jsme kopec až ke staré chatrči. Les tu byl hustý, že sem sotva prošly sluneční paprsky. Jen malý travnatý prostor před chajdou, vyšlapaný úzký chodníček a vytékající pramen čisté vody, tvořící malý potůček a mizící někde v lese, mezi stromy. Venku stála ta stará čarodějnice a právě věšela na natáhnutý špagát nějaké bylinky, stáhnuté v malých svazcích.
„Tak konečně jste tady,“ zamrčela, aniž by otočila hlavu. „Vítám vás, Veličenstvo,“ pověsila poslední svazeček a konečně se k nám otočila.
„Měl jsi přijít sám, upíre. Nebo ti mám říkat démone? Ďáble? Máš tolik podob, že nevím, kterou si vybrat,“ přistoupila až ke mně, vytrhla mou ruku z Tomokova sevření a potáhla mě blíž k sobě. Začala si mě prohlížet ze všech stran.
„Hm… uvidíme… Půjdeme dovnitř a řekneš mi, co přesně po mně chceš,“ táhla mě do chatrče, jako by tam Tomoko ani Suri nebyli.
Nemohl jsem si však nevšimnout pohledu, kterým po Surim šlehla a zaslechl jsem její mumlání, o tom, že zrovna jednoho z králových psů tam nepotřebuje.
Chatrč byla o jedné místnosti. Nestačil jsem zírat na to, co všechno bylo různě poukládáno, postaveno nebo pověšeno. Jen pod oknem byl jednoduchý stůl, se dvěma židlemi a na boku velká, prostorná postel, s tvrdou slámovou matrací, kdy tyto kusy nábytku dosvědčovaly, že se tam opravdu bydlí.
„Potřebuji po tobě dvě věci, Majo,“ poklonil jsem se jí a pak se na ní znovu podíval. „Chci tě poprosit o laskavost pro Tomoka, je potřeba, aby se mu až do narození dítěte nic nestalo a potom taky, samozřejmě…“ sklonil jsem hlavu, když jsem si uvědomil, že se může stát cokoliv. „A rád bych, kdybys mi pomohla se mnou samým, nevím si s tím, co jsem, rady,“ znovu jsem se ji poklonil.
Nikdy v životě jsem tak poníženě neprosil. Ale tentokrát, je to pro mne hodně důležité.
Tomoko
Nebyla to příjemná žena, už dávno z ní mám smíšené pocity, které mi vrtají hlavou. Její vzhled se častokrát mění a lidé k ní chodí… Spousta se jich nevrátí a spousta otráveně odejde… Jen pár vyvolených má to právo od ní dostat pomoc. Nemám ji rád, je falešná. Takových lidí si nevážím a opovrhuji těmi bytostmi.
„Suri, bude vše v pořádku?“
Ten se jen otráveně na mě podíval…
„V pořádku? Nevím… Ta žena je divná a podezřívám ji z mnoha špatných věcí, které se v městě staly. Uvidíme… Ale když jsem tu, postarám se o vás, můj pane,“ řekl Suri klidně a posadil mě na opodál velký pařez.
Čekali jsme a já začal být nervózní z toho všeho, co se má stát…
Maro
Stál jsem uprostřed toho podivného pokoje. Majo chodila kolem mne. Sypala něco na zem. Tvořila kolem mne kruh.
„Co je to?“ zeptal jsem se a otáčel se za ní dokolečka. Ani nevím, proč jsem zůstal stát na místě. Jen jsem se otáčel.
„Král bude v pořádku. Dítě roste, jak má. Kouzlo bylo provedeno bez jediné chybičky,“ na moment se zastavila u malého okénka a pohlédla ven. Tomoko seděl na pařezu a Suri stál u něj a hlídal ho. Neustále se kolem sebe rozhlížel a otáčel po každém zapraskání větvičky. Viděl jsem, jak se jeho vlčí uši otáčejí po zvucích a sem tam nadzvedne hlavu a zavětří.
„Pch… králův pes…“ odfrkla si stařena a pokračovala ve tvoření kruhu. Chtěl jsem udělat krok k ní.
„Stůj!“ napřáhla proti mně ruku.
„Proč? Co je to?“ zeptal jsem se znovu.
„To je na ochranu.“
„Proti čemu?“
Neodpověděla, jen se ušklíbla. Pomalu se mi to přestávalo líbit. Nezodpovězené otázky. Nevím, co ta čarodějnice zamýšlí.
„Tohle vypij,“ podala mi sklenici se zeleně zabarvenou vodou, aniž by vstoupila do kruhu.
Nedůvěřivě jsem se na to podíval.
„Bylinky,“ vysvětlila. „Uklidnění mysli a ty to budeš potřebovat. Pij!“
Nevím proč, poslechl jsem. I když mé vnitřní já říkalo, že není něco v pořádku, přesto jsem to udělal.
Poslední polknutí a mé tělo náhle strnulo. Sklenice mi vypadla z ruky. Roztříštila se o zem na tisíc skleněných střípků. Když jsem dopadal na kolena a v poslední chvíli se zapřel o podlahu rukama, zhlédl jsem, jak od její ruky odlétla jiskra. Kruh kolem mne vzplál. Jasným červeným plamenem. Ďábelským plamenem.
„Krále chrání vaše dítě… Ale ty chráněný nejsi. Jsi synem nenáviděného ďábla a já zbavím svět jeho posledního následníka. Neměl jsi sem chodit,“ zaslechl jsem ještě, když mě už ani ruce neudržely a já se sunul na bok.