Tomoko
Usmál jsem se, jak jinak si mohl upír vybrat? Mučírna.
„Tak jdeme!“
Zahákl jsem se do jeho ruky a pomalu s ním mířil dolů po schodech, které končily v katakombách, které se táhly pod celým zámkem… Došli jsme dolů a zamířili dlouhou uličkou, která měla po obou stranách cely, do kterých se zavírali vězni. Na konci té uličky, byly jen jedny dveře. Byly těžké a kovové. Když jsem je otevřel, hned za nimi jsem zažehnul pochodně po celé délce místnosti.
Byly tam skřipce, malé i velké. Kola, ve kterých se lámaly části těl. Všude lana i řetězy, které visely ze stropu. Různé pily, nože, sekery, háčky, srpy, ostny, které byly po celé místnosti různě zavěšené. Uviděl jsem, že Maruovy oči ulpěly na Panně.
„To je železná panna, když jí otevřeš, má všude ostny a když do ní dají člověka a zavřou, do každé části těla se ten osten zabodne a člověk vykrvácí. Vlkodlakům to trvalo déle, proto byla dost využívána. Za mě se to také provozovalo, ale já se toho neúčastnil. Jen moji rodiče byli na tohle ujetí. Mám ti něco předvést?“ šibalsky jsem se usmál.
Maro
Už když jsme sešli do katakomb, dýchla na mne ta zvláštní atmosféra. Ale když se otevřely dveře do mučírny a my vešli dovnitř, byl jsem úplně unešen. Stál jsem uprostřed a rozhlížel se kolem. Můj pohled se zastavil v jednom místě. Cítil jsem z toho krev víc, než ze všeho ostatního.
„My jsme mučírnu neměli,“ šel jsem k Panně blíž. „Nikdy jsme tohle nepotřebovali, protože naše silná mysl dokázala lidi ovlivnit tak moc, že stejně udělali, co jsme chtěli.“
Zastavil jsem se před ní a položil na ní ruku. Opravdu. Tady muselo vykrvácet hodně obětí. Stále to bylo z ní cítit, i když podle mne se již dlouho nepoužívala.
„Jak bys mi chtěl něco předvést? Leda bys chytil krysu….“
Znovu jsem se otočil k Panně a vstřebával ten zvláštní pocit. Ruka se mi třásla a já začínal pociťovat touhu po krvi.
Tomoko
„No… Můžeš mě třeba natáhnout na skřipec, ale jen trošku a nebo…“ došel jsem k Panně a sáhl na její ostny, které byly rozprostřené po celém obvodu…
Přitlačil jsem k nim prsty a ostny se mi zaryly do kůže… Krev mi stékala po ruce a já ji provokativně otočil na Maru.
„Vidíš, je to ostré…“
Maro
Podíval jsem se na Tomokovu krvácející ruku. Chytl jsem ji a s chutí olízl. „Tomo, neprovokuj, nebo se to zase zvrhne,“ podíval jsem se na něj svýma upírskýma očima. Opřel jsem se druhou rukou o pannu.
„Sakra, teď jsem si probodl ruku,“ cukl jsem a díval se na svou odkapávající krev. Nemůžu říct, že by to bolelo. Mám velice nízký práh bolesti a jako upíra, mi taková maličkost neublíží.
Jen úkosem jsem pohlédl na Tomokovo bříško a mírně se pousmál jedním koutkem úst.
„Tohle je fakticky nebezpečná hračka…“ zvedl jsem zakrvácenou ruku a ukázal mu jí.
Tomoko
Grrr… Na tohle si budu muset ještě zvyknout, že potom, co uvidím jeho krev se mé tělo bude chvět, jak kdyby chtělo každou kapku vsát. Uchopil jsem jeho ruku a pomalu, jak nějaké lízátko všechnu krev slízal… Od začátku dlaně po konečky prstů a našel jsem ranku, kterou to vytékalo, naschvál jsem jí neolízl, abych měl víc jeho krve a nechal si ji až na konec…
Potom jsem se znovu, jako že omylem, nabodl na jeden osten a z dlaně mi vytékala krev… Pak jsem si na něco vzpomněl a otočil se zády k ostnům… Najednou jsem zavrávoral a spadl do Panny. Jenže jsem se přidržel speciálních madel a tím si otevřel její záda… Nic z toho však Maro nemohl vidět, protože předek zavřel a vypadalo to, že mě to tam skříplo. Já však pohodlně vyšel zadem ven a nenápadně se vplížil Maru za záda… Ten jen vytřeštěně koukal na Pannu.
„Bojíš se o mě?“ zašeptal jsem mu do ucha.
Maro
Sakra… Tomoko si dal tak záležet, aby olízl každičké místečko mí ruky, až mi z toho běhal mráz po zádech. Už jsem ho chtěl přitáhnout, k sobě, abych ho políbil, když se mi najednou o krok vzdálil. Nabodl se rukou na osten, ale vzápětí klopýtl a vpadl dovnitř. Já jen jak ve zpomaleném záběru sledoval, jak se panna zavírá a všechny ostny míří na Tomokovo tělo. Stál jsem jak zamrzlý a nebyl schopen pohybu. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestihl zareagovat, jen jsem bezděčně natáhl ruku, ve snaze to zastavit.
Zíral jsem na tu zavřenou věc. Třásl jsem se a ani si v tu chvíli neuvědomil, že nikudy neprotéká žádná krev.
„Bojíš se o mě?“ ozval se vedle mě nečekaně Tomokův hlas.
„Do prdele!“ zařval jsem. Krve by se ve mně nedořezali, jak jsem se lekl. „Tomoko, ty blbče! Už mi tohle nedělej!“
Snad jen oči byly schopny se v tuhle chvíli hýbat. Lítal jsem pohledem po jeho těle a hledal, jestli není někde zraněný. Ale on si to nejspíš užíval.
„Ty sadisto!“ křikl jsem na něj a konečně pohnul rukama. Měl jsem chuť mu dát pár facek za to, jak mě vyděsil, ale jen jsem si ho přitáhl k sobě a pevně objal. Rychle jsem oddychoval a srdce mi bilo jako zvony při poledním vyzvánění.
Tomoko
„Hahahahaha… Promiň, já vím, že tohle bylo moc, ale…. Hahahaha… Konečně tě vidím vylekaného k smrti… Má to tajný východ, jako malý jsem si tu často hrával a Suri nechtěl riskovat, že se mi stane něco podobného jako teď a tak to předělal… Hezké ne? Promiň, tak rychle ti bije srdce,“ z mojí dlaně stále vytékala krev a já ji přiblížil k Maruově ústům.
„Zastavíš to?“
Maro
„Už mi to nikdy nedělej, Málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Kdybych byl člověk, nejspíš by mě z toho kleplo,“ chytl jsem jeho ruku a začal ji olizovat. „Jsi si jistý, že teď nemůžeš jíst nic jiného, kromě mé krve? A co lidská krev?“
Podíval jsem se na jeho břicho, co na to dceruška. Ale jak mě může slyšet. Že jo, tohle asi nevyšlo. Z chodby se ozval hluk. Zvedl jsem hlavu a otočil se ke dveřím. „Co se tam děje?“
Tomoko
„Já nevím, neznám její chutě, jen se řídím svými reakcemi…“
Z chodby se nesl hluk a pak se otevřely dveře. Dovnitř vešli dva muži a táhli sebou třetího. Dva muži, co ho drželi, byla stráž a ten třetí, to byl vězeň.
„Co udělal?“ ptal jsem se, když jsem mu za vlasy zvedl hlavu, abych viděl jeho tvář.
„Je to člověk a překročil hranice… Když našel první vesnici vlků, hned vyvraždil jednu rodinu… Ženu, muže a jejich dvě děti… Chceme ho mučit, aby nám řekl, jestli tu je sám a potom popravit, můj králi,“ řekl jeden ze stráže. Vyrval jsem jim ho z náruče a mrsknul k Maruovi, aby ho chytil.
„Můžete jít, děkuji za vaší práci, já to vyšetřím a popravím ho… Můžete jít,“ jen se s potutelným úsměvem poklonili a odešli.
Dveře se zavřeli a já se s úsměvem podíval na Maru.
„Co navrhuješ, jako první trest? Co si vyzkoušíme?“
Maro
Držel jsem toho vězně. Vůbec nevypadal, že by se smál, jen měl na tváři arogantní úšklebek.
„Vy dva? Myslíte, že mě zastavíte? Měli jste tu nechat stráže,“ vytrhl se mi ze sevření a vrhl se na Tomoka. V první chvíli jsem se lekl, že mu ublíží, ale během setiny vteřiny jsem si vzpomněl na to, co jsem říkal před chvílí. Jen jsem natáhl před sebe ruku, dlaní proti prchajícímu vězni, zaměřil na něj své oči, které v ten moment měly tu nejhorší upírskou barvu.
„Stůj!“ nesl se můj příkaz vzduchem.
Člověk v ten moment zmrznul uprostřed pohybu.
Pomalu jsem k němu přišel. Obešel jsem ho a s úsměvem jsem mu položil ruku na hlavu.
„Budeš mě poslouchat. Nemysli si, že jsem nikdo. Ještě budeš rád, když zavoláme stráže, aby tě natáhli na skřipec.“
V jeho očích jsem konečně uviděl strach. Zděšení, že není schopen ovládnout své vlastní tělo a svou vlastní mysl.
„Tak co? Čím začneme? Budeš mluvit, nebo použijeme něco z toho?“ rozmáchl jsem rukou kolem sebe. Donutil jsem ho, aby se také rozhlédl po místnosti.
Znovu jsem se mu podíval do očí a velice vážným a hlubokým tónem na něj promluvil. „Ukaž mi, kterou věc si vybereš jako první.“
Jeho ruka se pomalu zvedala a ukázala za mě na okovy, přibité ke stěně. Nad nimi visely různé mučicí nástroje.
„Dobrá volba,“ olízl jsem se a myslí mu dal povel, aby sám přistoupil k okovům.
Tomoko
Vše jsem pozoroval s velkým zájmen, a díval se, jak mu Maru přicvakl pouta k rukám a nohám. Došel jsem k nim a zatáhl za páčku, která jeho ubohé tělo vytáhla kousek nad zem s v poloze písmenka X. Byl bezbranný a já vzal malý háček a pomalu nu ho zabodl pod třetí žebro a otočil s ním tak, že prudkým vytáhnutím, jsem mu vyrval i kousek masa s kůží. Krev, která ulpěla na mých rukou, jsem slíznul a zadíval se na Maru.
„Tahle krev je taky dobrá, ale jí nechutná, chce prý jen tvoji, ale i přesto, by jí tahle také zasytila… Ale prý by i nepochutnala… Co mu uděláme dál?“
Maro
Díval jsem se na Tomoka a nestačil jsem se divit. Tak tohle bych do něho neřekl. Opravdu musel mít tvrdou výchovu. Vlastně říkal něco o svých rodičích a hlavně o své matce. Musela to být pěkná… ani nevím co.
Přistoupil jsem k vězni a zabořil mu prsty do rány.
„Měl jsi mluvit dřív, než ses nám dostal do rukou,“ vycenil jsem na něho své upíří zuby. Protočil jsem prsty v jeho ráně a pak je pomalinku vytáhl. Olízl jsem je s velkou chutí tak, aby to dobře viděl. „Mě tahle krev docela chutná.“
Přistoupil jsem k němu blíž a sundal jednu ruku z okovu. Držel jsem ji pevně za zápěstí a jen po očku sledoval jeho zděšený výraz, doprovázený výkřikem, když jsem mu jedním stiskem zápěstí zlomil.
„Vstoupil jsi na území, kde nemáš co dělat, ale zpátky se už nevrátíš,“ přiblížil jsem jeho zlomené zápěstí ke svým ústům. „Vyvraždil jsi rodinu, která ti nic neudělala. Jen tak... To je neodpustitelné. Než se tě zeptám, to co chtěli vědět strážci, budeš trpět za to, co jsi udělal.“
Zabořil jsem necitlivě zuby do jeho zápěstí a rozerval jsem mu všechny žíly. Jen jsem ho pevně svíral, aby nevykrvácel dřív, než bude potřeba.
„Opravdu, jsi docela chutný,“ usmál jsem se a tiskl jeho ruku k mým ústům.
Tomoko
„Můj muž je trošku nedojezený. Víš, má krev je pro něj nyní moc sladká… A tvá je lidská, je to pro něj přirozenější. No nic, nebudu se přece jen na vás dívat…“
Uchopil jsem jeho druhou ruku a sundal jí z okovů. Zabořil jsem do jeho zápěstí své tesáky a začal sát… Moc mi to nechutnalo, ale malé to očividně nevadilo.
Už jsem se cítil sytý, když jsem od něj odtrhl své špičáky a tím mu rozerval hlavní tepnu na zápěstí. Jenže toho stejně už moc nevytékalo a on ještě dýchal.
Pustil jsem jeho ruku, on dopadl na zem a já vyskočil na jeho hruď.
„Odpověz a zabiju tě hned… Jsi tu sám? Nebo vás tu je víc?“
„Je tu ještě jeden… On mi pomohl v zabíjení, vlastně je skoro povraždil sám, jen ty děti jsem zabil já…“ řekl tiše a já mu jen prudce zaklonil hlavu a zlomil mu vaz.
„Promiň Maru, ale slíbil jsem to… Takže ještě jeden? Chceš jít na lov?“
Maro
Stále jsem držel ruku toho muže. Když mu Tomoko rozerval druhé zápěstí, již bylo zbytečné se o něho starat. Pustil jsem ho a jen sledoval co Tomoko dělá. Stále víc mě překvapoval.
„Takže ještě jeden? Lov?“ v očích se mi nebezpečně blýsklo, ale stejně jsem se na moment ve svém nadšení zarazil. „Mám jít sám, nebo to zvládneš se mnou?“
Tomoko jen s úsměvem přikývl a já to bral jako souhlas. Chytl jsem ho do objetí a přenesl nás do lesů, blízko hranic vlčí říše. Někde tady ho chytili, podle všeho tu bude někde i ten druhý. Jen ho najít včas, než zabije někoho dalšího. Zvedl jsem hlavu a zavětřil. Pachů se tu mísilo hodně a já zatím rozeznával všechny možné, ne však lidskou
„Pomoz mi Tomoko, ho najít,“ požádal jsem.
Tomoko
Samozřejmě, že půjdu s ním a moc se těším. Mám rád lov a je jedno, jestli to je zvíře, nebo vrah. Zvíře, jako zvíře….
„Už ho hledám…“
Nasál jsem vzduch a hledal lidský pach, nikde nikdo, jen slabý pach, který nepatřil vlkům.
„Pojď za mnou!“
Pomalu jsem se prodíral lesem a došel k malé vesničce. Zavětřil jsem a zahlédl u kašny muže v hnědém plášti a hlavu si kryl kápí.
„To není obyčejný člověk Maru, tohle je kříženec a to vlka a člověka… Je to zakázané, ale takový kříženci jsou silně nebezpeční. Jsou ovládáni vztekem, protože nikam nepatří. Je mladý a vzteklý… Bude problémové ho chytit.“
Moje oči se setkaly s pohledem toho muže u kašny, který se jen usmál a nožem v ruce naznačoval, že nám podřízne krk.
„Co s tím, Maru? Lovit?“
Maro
Našli jsme ho. Hned vycítil, že po něm jdeme. Viděl jsem to v jeho očích. Viděl jsem tu nenávist ke všemu a touhu zabíjet. Svým úsměvem a gestem to jen potvrdil.
Podíval se na Tomoka a jen si posměšně odfrkl.
„Dávej na sebe pozor, Tomoko, půjde po tobě…“ měl jsem na tohle dobrý odhad. Věděl jsem vždycky dopředu, co lovený objekt udělá. Byl jsem v tom dobrý, proto jsem neměl v lovu nikdy konkurenci a nepotřeboval ani nikdy s jídlem pomoct, jako třeba Rose.
Trochu jsem se snížil v kolenou a přikrčil se. Zapřel jsem paty do hlíny.
A pak se to stalo. Bez jakéhokoli náznaku se rozběhl proti Tomokovi.
Sakra! Je zatraceně rychlý.
Napřáhl jsem proti němu ruku ve snaze ho zastavit, ale v tuto chvíli jako by byl už mimo můj dosah. Jen jsem sledoval, jak se neuvěřitelnou rychlostí řítí na Tomoka s napřaženým nožem. Odrazil jsem se. Za mnou zůstal jen obláček prachu. Proletěl jsem bleskem kolem nich. Snad ani jeden z nich můj pohyb nepostřehl a já už držel toho hajzla na zemi a svíral jeho krk. Jeho ruka byla zkroucená dozadu tak moc, že se mu s hlasitým křupnutím zlomila pažní kost. Zařval a nůž mu vypadl z ruky na zem.
„Tomoko! Jseš v pořádku?!“ rychle jsem pootočil hlavu a kontroloval jak na tom je. Nevím, jestli jsem to stihl včas, tenhle chlap byl zatraceně rychlej.
Tomoko
Než jsem se stačil rozkoukat, byl jeho nůž u mého břicha a jeho špička se zabodávala do mé kůže. Mé tělo se rozzářilo a nůž se zlomil jako kousek dřívka. Špička nože dopadla na zem, a zacinkala při nárazu.
Uviděl jsem, jak se jeho tělo řítí k zemi a Maru svírá jeho krk. Došel jsem k nim a přidřepnul.
„Nejsem v pořádku, chtěl zabít naše dítě…“
Zaklonil jsem mu hlavu, že mu málem křupla krční páteř a prudce se zakousl do jeho krku. Pil jsem a pil a nebyl schopen se zastavit. Ještě, že pršelo a kolem nikdo nebyl, jinak by se nejspíš nikomu nelíbil tenhle pohled na jejich krále. Kapky dopadaly na mé tělo a smívaly zbytky krve.
Pustil jsem ho a hlavu mu zarazil do země.
„Už máme dost, dělej si s ním, co chceš Maru. Jdeme se uklidnit…“
Došel jsem ke kašně a svalil se k zemi. Něco mi dalo takový přísun energie, že to mé tělo nezvládlo a já omdlel.
Maro
Nechal jsem Tomoka, ať si s ním dělá, co chce. Patřilo mu to, Nejenže zaútočil na náš rod, ale ohrozil Tomoka a naše dítě. Nejspíš proto zaútočil právě na něho, protože si myslel, že je v tuhle chvíli nejslabší.
„Mám pocit, že jsi skončil…“ přiblížil jsem se k němu, abych se nakrmil a vysál z něj zbytek života, ale úkosem jsem zahlédl, jak se Tomoko poroučel k zemi. „Už tě nepotřebuji,“ zavrčel jsem a zlomil mu jedním trhnutím vaz. Nechal jsem ho tam kde byl a rychle se rozběhl k Tomokovi. Už během té krátké cesty jsem cítil, jak mi narůstají křídla. A v tu chvíli jsem pochopil. Křídla se zatím objeví vždy, když je Tomo v ohrožení.
Rychle jsem ho vzal do náruče a odletěl jsem s ním na zámek. Nemohl jsem teď riskovat přemístění, když byl mimo sebe. Opatrně jsem ho uložil do postele a chtěl zavolat Suriho, ale v momentě, když jsem se otočil, on už stál za mnou.
„Uhni, podívám se na něj,“ řekl ustaraně.
„Jak jsi věděl…“
„Viděl jsem vás přilétat.“
Přistoupil k posteli a začal Tomoka prohlížet. Stál jsem za ním, celý nervózní a křídla se mi rozpínala do celé šířky. Nebyl jsem schopen je složit k tělu, natož přinutit aby zmizela.
Tomoko
Probudilo mě teplo a Suriho hlas, který mluvil na Maru.
„Bude v pořádku, jen musí odpočívat. Nesmí pít tolika krve naráz. Prostě se přejedl a ta energie, která z krve přešla do něj, ho zahltila a on jí neumí vybít. Musí se naučit jíst tak, jak ty Maru… Krmit se pravidelně a ne tak najednou… Potom to bude v pořádku. Co je to?“
Otevřel jsem oči a spatřil, jak se mi na břiše ukázala malá značka ve tvaru runy a zlatě zářila na mém břichu.
„Co je to?“ zeptal jsem se rozespale a díval se na Marua, jak se přibližuje k mé posteli.
Maro
„Ty jseš hroznej těhotnej člověk,“ pokrčil jsem nos a mírně se zamračil. „Nesmíš se tak přejídat, bude ti vždycky pak špatně. A laskavě“ poklepal jsem jemně ukazováčkem na Tomokiho břicho. „Nenuť mamku k něčemu, co nezvládne, Ely.“
Narovnal jsem se, abych se napil trochu vody, když mě zastavilo dvojí „Co je to?“
Otočil jsem se zpátky a díval se na Tomokovo břicho. To… to je přece… Přišel jsem blíž a jemně značku pohladil. Cítil jsem to teplo, které z toho místa vycházelo.
„To je GEBO,“ vydechl jsem. Položil jsem celou dlaň na břicho a cítil, jak se malá spokojeně zavrtěla.
„ Může být velmi pozitivní, její poselství je dar, úspěch, pohostinství, velkorysost a blahobyt,“ usmíval jsem se při tom zjištění, ale pak se opět mírně zamračil. „Musíme ji dobře vychovat, Tomoi, protože se taky může stát opak. Obráceně to může znamenat nerovnováhu energií, nespokojenost frustrace, faleš a nenávist.“
Zvedl jsem se a začal přecházet po pokoji. Tuhle runu měla má maminka. Byl to ten nejlepší tvor, jakého jsem znal. A já jsem doufal, že Ely bude stejná jako ona.
„Víc si můžeme přečíst v knihách, pokud chceš podrobnější vysvětlení.“
Tomoko
„A nezdá se ti nefér to, že je celá po tobě? A co já? Proč má všechno po tvém rodě?“ říkal jsem mírně naštvaným tónem a hladil si břicho. „A ty se nepřejídej Ely… A ty máš ty knihy tady? Jsou upírské, ne?“ říkal jsem s velikým otazníkem.
„No, tak já půjdu… Veličenstva…“ Suri se uklonil a odcházel z našeho pokoje.
„Takže je po tvé mamince? To je hezké, vlastně jsem rád, že není po té mé, to by měla stoprocentně té druhé povahy…“ zamračeně jsem se díval do země.
Maro
„Jo, moje máma měla tuhle runu,“ chytl jsem Tomoka za ruku a vytáhl ho na nohy. „Ty knihy tady nemám, ale zajdu pro ně. Jsem hned zpátky, ani se nenaděješ. Ty by ses měl umýt, jsi celý od bláta a krve,“ ukázal jsem na jeho oblečení. Odvedl jsem ho do koupelny, pustil vodu do vany a pomohl mu svléct špinavé oblečení. Nasměroval jsem ho k vaně.
„Hned jsem zpátky,“ a zmizel jsem.
Během okamžiku jsem byl na svém zámku a mířil jsem rovnou do knihovny. Jen chvilku jsem hledal, než jsem našel ty správné knihy.
„Dobrý den, pane,“ ozvalo se od dveří. „Nevěděl jsem, že máte křídla.“
Podíval jsem se na Toria a pak mi došlo, že se křídla zatím nestáhla.
„No už to tak bude. Ale není to napořád.“
„Byla tady Rose. Ptala se na vás. Chtěla pokračovat v tom, co jste přerušili…“ promluvil Torio opatrně.
Už jsem mířil ke dveřím, když jsem se po jeho slovech zarazil.
„Vyřiď Rose, že přišla pozdě. Já už následníka rodu mám. Narodí se za dva týdny a bude to krásné děvče,“ usmál jsem se na překvapeného sluhu. „A myslím to smrtelně vážně, víš, že si legraci nikdy nedělám.“
Nechal jsem ho tam stát v úžasu a vrátil se zpět k Tomokovi. Seděl ve vaně a užíval si spokojeně koupel.
„Jsem zpátky,“ ukázal jsem mu knihy. „Tady máš něco ke čtení.“