Tomoko
Probudil jsem se skoro večer a zvedl se konečně z postele… Hodil jsem na sebe bílou košili a černé kalhoty. V koupelně jsem si opláchl obličej a zbytek vody vetřel do vlasů, aby mi nepadaly do tváře…
Vyšel jsem ven z pokoje a ihned narazil na Suriho, který se opíral o stěnu hned vedle dveří a mírně pochrupkával…
„Suri? Byl si tu celou dobu?“ zeptal jsem se opatrně, aby hned nespadl na zadek.
„Ano, nespím, jen jsem měl zavřené oči… Pane, Maru je na střeše. Cítím ho…“
„Hmmm… Cítím ho taky, ale nejspíš chce být sám, nebudeme ho rušit, ano?“ řekl jsem s přesvědčením, že opravdu potřebuje mít klid.
Já mu nejspíš dělám jen starosti a proto se nevrátil. I když to bolí, i když mi puká srdce, nechám ho tam. On ví, co dělá a mě jen zbývá mu věřit.
„Suri, máme práci. Musíme dodělat tu kupu dokumentů, co se mi povalují v pracovně.“
„Ale pane, je večer…“
„A? Je snad jedno, kdy budu pracovat… Ne?“ usmál jsem se a pomalu došel k pracovně.
Otevřel jsem dveře a ihned zamířil ke stolu. Pustil jsem se do práce a postupně se zbavoval té hory papírů, co mě úplně zavalila. Už skoro svítalo, když jsem skončil z prací. Nadechl jsem se čistého vzduchu, který na mě proudil z otevřeného okna a protáhl se. Stále jsem cítil přítomnost Maru, ale i já se potřeboval uklidnit. Postavil jsem se na nohy a v rychlosti se přemístil k Vlčí skále. Pomalu jsem došel až na její vrch a usadil se u zábradlí. Můj pohled směroval jen na krásnou květinu a slunce vysvitlo nad obzorem. Kdyby tu mohl být se mnou… Nic jiného bych ke štěstí nepotřeboval…
Maro
Na moment jsem usnul. I když bylo chladno, teplý komín mě hřál. A taky myšlenky na Tomoka. Občas jsem se rozhlížel kolem sebe, díval se po oknech, na které jsem ze svého místa dohlédl. Jedno z nich byla Tomokova pracovna. Narovnal jsem se a zadíval se tam. Skoro celou noc jsem ho pozoroval, jak se Surim pracuje. Když začalo svítat, najednou zmizel. Zkoušel jsem vycítit jeho přítomnost, ale nikde poblíž nebyl. Najednou mi po něm bylo strašně smutno. I přesto, že jsem stále měl křídla, zůstala mi schopnost přenášení. Dlouho jsem nepřemýšlel a během chvilky jsem byl na svém zámku. Zamířil jsem rovnou do jednoho z pokojů. Na chodbě jsem potkal sluhu, který na mě jen zíral s otevřenou pusou.
„Neříkej nic,“ mávl jsem na něj rukou. Z pokoje jsem si vzal svůj malý černý kufřík a přenesl jsem se zpátky do lesa, pod vlčí skálou.
Našel jsem si menší palouček, obklopený stromy, přes který se začaly prodírat sluneční paprsky. Otevřel jsem kufřík a složil části svého nástroje dohromady. Vložil jsem hoboj do úst a začal hrát.
Balada odrážela můj smutek.
Tak moc Tomoka miluji a tak moc bych pro něj chtěl být dobrým partnerem a já zatím stále něco kazím.
Tomoko
Stále jsem hleděl na již krásně rozkvetlou stříbrnou květinu a užíval si její krásy. Z klidu mě vytáhla hudba. Jeho hudba…
Maru?
Takhle hrál pro mě… Kde je? Musí být někde tady, ale kde?
Rozhlížel jsem se jak šílený a zavětřil jeho pach ve vzduchu, pomalu jsem sešel ze skály a mé kroky směřovaly na nedaleký palouček. Když jsem konečně vyšel z lesa, zůstal jsem užasle stát…
Jeho tělo zalité paprsky slunce, které po něm přímo tančily… Krásná hudba, která mě vábila společně, s jeho vůní. Krásná křídla, která se rozpínala do vzduchu…
Prostě je to jediné co chci a mám, teda zatím…
Mé tělo se celé rozzářilo a uši i ocas se jen jemně zavlnily ve větru… Pomalu jsem se plížil k němu, až jsem mu přímo do ucha zašeptal: „Tak tady jsi drahý?“
Maro
Hrál jsem a úplně zapomněl na okolní svět. Paprsky, které se už probily skrz větve stromů, mě hřály a já se tím vším cítil o něco lépe.
Byl jsem tak zamyšlený a zabraný do hraní, že Tomokova slova, zašeptaná do mého ucha, mě vyděsila. Málem jsem rozkousl strojek. Opatrně jsem odložil hoboj na kufřík. Zvedl jsem ruku, objal Tomoka kolem pasu, rozprostřel jsem jedno křídlo kolem jeho těla a opřel si hlavu o jeho břicho.
„Mrzí mě to, Tomoko,“ zašeptal jsem do jeho kůže. „Nezasloužím si tě. Pořád něco kazím, nevím, jestli jsem schopen být správný otec.“
Tomoko
Konečně jsem se dočkal jeho objetí, ale vzápětí mě dokázal naštvat.
„Trošku pozdě na to, nad tím přemýšlet, ne? Ale chápu tě, ani jsi nevěděl o tom, že je to možné a já tě postavil před hotovou věc. Pochopím, pokud to nebudeš chtít, ale já to vychovám, ať se stane cokoliv… Víš… Miluji tě, ale miluji i to, co je naše… Jestli budeš dobrý otec? To se snad teprve ukáže, ne? Když se budeš snažit a já taky, dáme do toho vše, co máme, půjde cokoliv. Ty nic nekazíš, prostě je toho na tebe moc. Vždy mě ochráníš, tak co je na tom špatně? Jsi dokonalý takový, jaký jsi. Změna nikdy nic nepřinesla…“ políbil jsem ho na tvář a dál pokračoval.
„Buď takový, jaký jsi byl vždy, takového tě miluji…Neměň se… Miluji tě a naše dítě tě bude milovat taky…“
Maro
„No, je pravda, že jsi mě postavil před hotovou věc. Všechno je tu pro mne překvapení. Připadám si, jako bych se teprve narodil a rozkoukával se kolem sebe, a to jsem na světě už nějaký ten pátek,“ povzdechl jsem si. „Budu se snažit, abych byl lepší. Slibuji. Mám to tady docela rád, i když mi to tu zatím nikdo moc neusnadňuje,“ zabořil jsem víc hlavu do Tomokova břicha. „Miluji vás… a chci být pro vás ten nejlepší.“
Políbil jsem ho těsně pod pupíkem a pak jsem ho pustil. Složil jsem hoboj do kufříku a vstal jsem. Podal jsem ho Tomokovi do ruky. „Opatruj ho, ať ti nevypadne.“
Tomoko ho překvapeně vzal. Já ho nečekaně chytil do náruče a vzlétl jsem s ním k nebi. Ne moc vysoko. Tak akorát nad stromy, abychom mohli pozorovat tu krásu z vrchu. Obletěl jsem vlčí skálu, proletěli jsme nad posvátným místem. I z hora byla vidět ta krásná květina, jak zářila v ranním slunci.
Bylo krásné se dívat, jak je Tomoko nadšený z toho pohledu z vrchu. Rozhlížel se kolem sebe, jednou rukou svíral kufřík s hobojem a druhou se mě pevně držel kolem krku.
„Potřebuji se opláchnout, Tomoi… A mám hlad,“ pomalu jsem letěl k zámku.
Tomoko
Když jsem slyšel jeho slova lásky a ucítil jeho polibky na mém břichu, byl jsem opravdu šťastný. Tohle je pravý význam rodiny, tohle je pevné pouto. To jsme my…
Když mi však podal kufřík a řekl, že ho mám opatrovat, překvapeně jsem na něj hleděl, než jsem se ocitl v jeho náručí a vysoko nad stromy…
Bylo nádherné tohle všechno vidět z výšky a v náručí své lásky. Políbil jsem ho na tvář.
„Děkuji Maru,“ uviděl jsem dokonce zblízka svoji květinu a usmál se.
Zamířili jsme k zámku a vlétli oknem do naší ložnice. Postavil mě na nohy a sám došlápl na studenou podlahu.
Instinktivně jsem se dotkl jeho křídel a ty se stáhly do jeho těla… Proč?
„Dáš si něco k jídlu? Normální jídlo, nebo moji krev?“
Maro
Dolétli jsme do naší ložnice. Tomoko mě pohladil po křídlech a ty najednou zmizely. Byl jsem překvapen. Proč se tak stalo? Že by tím, že jsem teď v klidu? Nebo proč? Nechápal jsem to. Chtěl jsem popojít k zrcadlu a podívat se, zda to zanechalo nějaké známky na mých zádech, když mě zastavila Tomokova slova.
Jasně že bych si chtěl kousnout.
Chytl jsem Tomoka za ruku a přitáhl si ho k sobě. Otočil jsem ho a zády přitiskl na svou hruď. Chytl jsem jeho ruce a objal ho i s nimi a sevřel v náruči.
On se jen pousmál a beze slova naklonil hlavu. Ukázal mi tak svůj krásný štíhlý krk, na kterém pulsovala jeho tepna. Naklonil jsem se k němu. Přivoněl si k jeho vlasům.
„Krásně voníš, Tomoi,“ zašeptal jsem mu těsně vedle ucha. „A moc dobře chutnáš.“
Jazykem jsem objel celé jeho ucho a pak ho pomalu táhnul po lícní kosti a bradě dolů, až se zastavil na jeho krku. Věnoval jsem mu pár polibků, znovu olízl jeho krční tepnu a pak se slastným povzdechnutím do ní zabořil své upíří špičáky.
Jeho krev chutná tak sladce.
Sál jsem, jak bych se právě probudil z dlouhého spánku a měl hlad. Cítil jsem, jak do mě proudí jeho energie. Mezi rty mi stékal pramínek jeho krve a já ji jen špičkou jazyka zachytil, aby ani kapka nepřišla nazmar. Začal jsem se třást po těle a udělal pár bezděčných pohybů, kdy jsem se svým rozkrokem otřel o jeho zadeček.
Začínám zase šílet. A stačí i jen trocha jeho krve.
Pevně jsem ho sevřel v náruči a s velkým sebezapřením pustil jeho krk ze svých zubů. Ještě jsem olízl jeho krvavé stopy na kůži a pak ho jemně od sebe odstrčil.
„Děkuji,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem.
Musím se víc hlídat.
„Já…. Jdu se umýt…“ vrávoravě jsem odešel do koupelny a pustil vodu do vany. Stál jsem v předklonu, díval se, jak se vana plní vodou. Držel jsem se oběma rukama jejího okraje a zhluboka dýchal.
Sakra.
Tomoko
Moc dobře jsem cítil, jak se jeho vzrušení natlačilo na mé pozadí… Taková hezká intimní chvilka, kdy se naše těla o sebe zahřívala… Najednou mě pustil a s tím, co se hlásilo mezi jeho nohama o pozornost, se přesunul do koupelny.
Tak tohle mi nedalo.
Vešel jsem za ním a díval se na to, jak je opřený o vanu a snaží se rozdýchat ten nával vzrušení… Hahahaha… Fajn, asi jsem strašné zvíře…
„Maru? Jsi v pořádku? Nějaká slabost?“ …jedna z největších slabostí.
Když pootočil hlavu ke mně, hezky pomalu jsem si zbytky své krve setřel z krku a z prstů ji pomalu slízal… Tak, aby bylo vidět, jak mi ulpívá na chuťových pohárcích.
„Je sladší, než bývala, že? Hmmm… Tak já jdu pro jídlo, jo?“ pomalu jsem se otočil a zavlnil zadkem a ocáskem, aby se ukázal můj zadek v celé kráse.
Maro
Ještě chvíli a tu vanu svým stiskem rozbiju. A on ještě provokuje. Kruci. Narovnal jsem se a rychle chytil Tomoiho za ocas.
„Neprovokuj, Tomoi,“ zavrčel jsem a přistoupil k jeho zádům. Držel jsem jeho ocas a pomalinku jsem ho projížděl od špičky až ke kořeni proti srsti. Jemně, ale důrazně. Dával sjem si záležet, aby cítil každý chloupek. Naježenou kožešinu jsem tahem zpět srovnal a znovu jsem pomalinku od špičky projížděl kožešinu proti srsti. Můj ocas se nervózně třásl a já s ním švihal ze strany na stranu a plně se vyžíval v trápení Tomoka.
„Jídlo nám může donést služebnictvo,“ zašeptal jsem Tomokovi do ucha. Rychle jsem z něho svlékl košili, že snad ani jeden knoflík nepřežil ten útok a znovu se mu přitiskl na záda.
„Neprovokuj s tím hezkým zadečkem,“ zašeptal jsem mu znova do ucha. A Zatím, co mé ruce pátraly po jeho hrudi, hladily ho po břiše a mířily níž, otíral jsem naše ocasy o sebe a horkými polibky kopíroval jeho krční páteř. Obratel po obratli.
Tomoko
Tyran jeden, ale co, můžu si za to sám, když provokuji. Když projížděl mou srst proti směru jeho růstu, mé tělo celé elektrizovalo a každý chloupek na těle se postavil do pozoru. Chvěl jsem se vzrušením, a když se dotkl mé hrudi, musel cítit, jak mé srdce šílí…
Jeho jazyk jezdil po mé krční páteři a já nedokázal v klidu stát. Krk je to, co mě dostává na úplnou hranici vzrušení a vyvolává horkost v mém těle.
„Maru… Ale, já nemám tak hezký zadek…“ řekl jsem s potutelným úsměvem.
Naschvál jsem se zadečkem otíral o jeho penis a cítil jeho pnutí, které se tlačilo na můj otvor…
Maro
Cítil jsem ty jeho nedočkavé pohyby a můj vztyčený úd. Já už vzrušeně dýchal, div jsem neměl jazyk vypláznutý až na bradě. Začal jsem zpracovávat jeho penis. Odhalený žalud jsem jemně objížděl konečky prstů, sbíral jeho kapičky, které si už našly cestu ven. Roztíral jsem je a trochu toho vlhka jsem nanesl i k jeho dírce. Zatlačil jsem dva prsty dovnitř. Nejdříve opatrně, ale potom s větší razancí s nimi pohyboval tam a zpět. Mírně jsem je pootočil a otřel se o jeho prostatu. Hlasitým zasténáním mi dal najevo, že se mu to líbí. Chvíli jsem ho hladil a dráždil jeho místečko, ale sám jsem se sebou měl co už dělat. Vzrušení mě naplno ovládlo a já už se chtěl do něj vnořit. Vytáhl jsem z něj prsty. Chytl jsem jeho ruce a opřel je o zeď, že byl Tomoko v mírném předklonu.
„Drž se, Tomoi,“ zašeptal jsem mu do ucha a pak do něj kousl. V té samé chvíli jsem do něj pronikl a s táhlým výdechem se mu opřel o záda, než jsem začal pomalu se svými pravidelnými pohyby.
Tomoko
Tohle byla tak… Vzrušující… Mé ruce se opřely o stěnu a záhy se do ní přímo zabořily, když se jeho tělo opřelo o to mé….
„Maru, chci tě…“ zasténal jsem a on se začal pohybovat ve svých pravidelných tempech…
Jak se mě dotýkal a jeho ruce držely můj zadek… Cítil jsem, jak se mé svaly napnuly, a já si užíval každý jeho pohyb pánví, který udělal. Jeho pevný penis se nořil do mého vstupu… Jeho ruka přejížděla po mém vzrušení, které se tou horkostí snad málem roztavilo… Zaklonil jsem hlavu a pootočil tak, abych mohl dostat jeho polibky…
Maro
Přijal jsem Tomokovu výzvu, ochutnat jeho ústa. Naše jazyky se proplétaly, otíraly se o sebe, a i když se nám nedostávalo dechu, nemohli jsme přestat. Mé pohyby se zrychlovaly s tím, jak moc jsem cítil blížící se konec. Všechny mé svaly se naply, já jen bezděčně sevřel Tomokův penis. Druhou rukou si ho pevně přichytil pod břicho a pár důraznými pohyby jsem se do něj udělal. Zatím, co mé tělo bylo nehybné, penis svým cukáním vydával vše, co mohl a plnil Tomokovy útroby. Tiskl jsem ho hrudí na stěnu, a když mé největší napětí povolilo, začal jsem opět třít jeho chloubu. Před ním, na zdi se tvořil abstraktní obrázek tvořený jeho spermatem a on to doprovázel hlasitými vzdechy.
Přestal jsem se o něj zapírat. Odtáhl jsem ho mírně od stěny, pomalu jsem se z něj vysunul. Otočil jsem ho k sobě, opřel jsem ho o ty již zahřáté kachličky a své tělo přitiskl k jeho. Hladil jsem ho, líbal všude, kde jsem si v mém skoro bezvědomí vzpomněl, až jsem opět skončil s jazykem v jeho ústech.
„Zblázním se z tebe,“ zašeptal jsem z posledních sil a jednou rukou ještě hladil a otíral o sebe naše chlouby, které se k sobě měli jako dva největší kamarádi.
Tomoko
To horko kterým mě vyplňoval a jeho tělo, které se o mně zapíralo, mě dělalo nejšťastnější bytostí… Dozvuky mého orgasmu a jeho se cukaly vášní, kterou v sobě mají…
Prudce mě otočil a začal hladově líbat… Jazykem se otíral o ten můj a naše vzrušení se o sebe třela jak dva hadi….
„Já se už zbláznil Maru… Miluji tě… Co takhle, kdybys nás přemístil do té vany, asi to oba potřebujeme…“ zapřel jsem se rukama o jeho hruď a políbil mu krk.
Potom jazykem přejel na jeho bradu a zpět se dostával do jeho úst….
Maro
Nemohl jsem se nasytit všech těch polibků a doteků. I Tomokovy ruce pátraly po mém těle. Hladil mě po zádech a občas zajel i níž a promnul mé hýžďové svaly.
„Máš pravdu,“ oddychoval jsem rychle a snažil se aspoň trochu uklidnit. „Potřebujeme vanu.“
Chytl jsem ho oběma rukama pod zadek a vyhoupl jsem si ho nahoru. Omotal mi nohy kolem pasu a rukama se pevně chytil kolem krku. Držel jsem se ho pevně pod zadečkem a pomalými kroky směřoval k vaně. I za tu krátkou cestu jsem znovu zaútočil na jeho ústa a líbali jsme se, dokud jsme se nezarazili o vanu.
„Myslím, že máme problém,“ pustil jsem Tomoka opatrně na zem. „Vylila se nám voda.“
Voda se dostala přes okraj vany a pod nohama jsme měli menší potopu.
Tomoko
„To ani nemáme…“ usmál jsem se a předklonil tak, že jsem měl zadek ve vzduchu…
Obě ruce jsem položil na zem a oheň mi omotal tělo… Všechna voda se pomalu vypařila a já ještě zahřál tu ve vaně… Pomalu jsem do ní vlezl a usmál se na Mara:
„Jdeš?“
Maro
Proč já pořád zapomínám na ty jeho schopnosti? Díval jsem se, jak se voda vypařuje a když se sklonil, víc jsem se nahnul a celou dobu jsem pozoroval ten jeho krásný zadeček. Vypnuté hýžďové svalstvo, odkrytá dírka, z které ještě vytékalo sperma. Rychle jsem se narovnal a dělal jako že nic, když na mě promluvil a lezl do vany. Jen jsem naprázdno polkl a bezděčně promnul svůj penis.
„Jo, jdu.“
Vlezl jsem do vany, opřel jsem se naproti němu a pohodlně se natáhl. Pozoroval jsem Tomoka, jak je nádherný, jak celý září a usmívá se. I v jeho očích byla vidět spokojenost a vnitřní štěstí.
Ukolébán teplou vodou, která ze mě smývala všechen stres z minulých dní, se mi pomalu zavíraly oči. Začal jsem pravidelně oddychovat. Víčka mi klesala, stejně jako mé tělo pod vodu.
Tomoko
Bylo tak příjemné setkávat se pohledem s Maru, který ležel naproti mě a spokojeně si lebedil v teplé vodě… I já jsem zavřel oči a usnul v té krásné atmosféře.
Probudila mě ledová voda. Brrr… Vstal jsem a Maru vzal do náruče. Přenesl jsem ho do postele a přikryl ho peřinou. Nějak mě ovládl hlad a já na sebe hodil jen lehký župan. Zavázal jsem si ho v pase a zamířil do kuchyně. Vešel jsem dovnitř a usmál se na služebnictvo…
„Máme hlad, přineste nám prosím snídani.“
Jen pokývali hlavami a začaly připravovat jídlo.
Spokojeně jsem se vrátil do pokoje. Služka přinesla snídani a položila jí na malý stolek v rohu místnosti. Uklonila se a odešla. Pustil jsem se do jídla, ale něco bylo špatně. Nechutnalo mi to a hlavně jsem se nedokázal nasytit… Břicho mě bolelo a já se svezl z křesla na zem. Seděl jsem a ostrá bolest mi projížděla břichem. To o kousek povyrostlo a bolest se znásobila…
„Sakra….“
Maro
Bylo mi dobře. Bylo mi teplo a já spokojeně spal. Jen do té doby, než mé uši zaregistrovaly pohyb a nadávku. Zvedl jsem se do sedu. V první moment mi nedocházelo, kde jsem. Usnul jsem ve vaně… Rozhlédl jsem se kolem sebe. Seděl jsem na posteli.
Očima jsem pátral po příčině mého probuzení, dokud se můj pohled nezastavil v rohu místnosti. Tomoko ležel skrčený na zemi a držel se za břicho.
Okamžitě jsem vyskočil z postele a přiběhl k němu.
„Tomo… co je ti?“ opatrně jsem na něho položil ruku. Jen se na mně podíval a než stihl něco říct, znovu se zkroutil v křeči. Vzal jsem ho do náruče a odnesl ho do postele. „Počkej tady, zlato, hned jsem zpátky.“
Přeběhl jsem ke dveřím, otevřel je a zařval na celou chodbu: „SURI!“
Ani jsem nestačil mrknout a stál přede mnou. „Říkal jsem, že nemusíš křičet, slyším dobře,“ zamračil se na mně.
„Tomokovi něco je, potřebuje pomoc. Udělej něco, prosím,“ ustoupil jsem o krok, aby mohl vejít. Nervózně jsem pochodoval za ním a modlil se, i když to neumím, aby byl Tomoko a malé v pořádku.
Tomoko
Nejspíš jsem Maru vzbudil, když mě odnesl do postele. Začal šílet a řval po chodbě, jak blázen. Tohle teda bude taťka. Usmál jsem se, ale zase to začalo bolet…
Najednou se přede mně postavil Suri a dal ruku na břicho… Potom se potutelně usmál…
„Má hlad… Nechce lidské jídlo… Jídlo jsi ty Maru. Nebude pít vlčí krev. Je chytrá… Problém je v tom, že bude velmi rychle růst… Jinak než u žen… Počítám, že tak za dva týdny půjde ven… Musíš ji nakrmit…“ usmál se a kontroloval moje zuby.
„Dokonce ti dala tesáky Tomoko, aby ses mohl nakrmit…“ ukázal na mé špičáky, které již vypadaly jako Maruovy.
Maro
Zarazil jsem se uprostřed chůze.
„Ona?“ nevěřil jsem tomu, co slyším. Budu mít dceru? Nepije vlčí krev? Tomoko má upíří zuby?
Tolik informací najednou nebyla moje hlava schopna pobrat.
Ztěžka jsem dosedl na postel a položil ruku na Tomokovo břicho, které se znatelně zvětšilo. Cítil jsem to malinké tělíčko pod svou dlaní. Podíval jsem se na Tomoka.
„Budeme mít dceru…“ vydechl jsem překvapeně. „Jak… jak to víš, Suri?“ otočil jsem k němu hlavu.
Stále jsem to nějak nemohl pobrat, protahoval jsem nervózně své vlasy v druhé ruce a zcela zapomínal na to, že by se Tomo měl najíst.
Tomoko
„Jak asi, cítím ji… Protože jsem…“ na moment se zarazil, pak ale pokračoval jako by nic. „No, prostě mám schopnost to vycítit… Jo, bude to holka… A nejspíš upírek, co? Místo přemýšlením nad blbostmi, bys měl Tomoka nakrmit, jinak ti vyhladoví a piš si, že ona si o své řekne,“ řekl Suri s klidným hlasem a došel ke dveřím.
„Tak já se loučím a pokud budete něco potřebovat, stačí zavolat,“ uklonil se a zavřel dveře.
„Mám hlad… “ promluvil jsem konečně a ukázal Maruovi své zuby.
Maro
Hleděl jsem na zavřené dveře, za kterými zmizel Suri. Dva týdny. Jen dva týdny a podle toho, jak se Tomokovi mírně zvětšilo břicho, to opravdu půjde rychle. Bude to náročné. Hlavně pro Tomokovo tělo. Už teď se o něho bojím. Opatrně jsem pohladil jeho bříško a ta malá se pod mou rukou znatelně zavrtěla. Asi se jí to líbí. Usmál jsem se.
„Tak pojď, mamko,“ chytl jsem Tomoka za ruce a vytáhl ho opatrně do sedu. Natočil jsem se k němu bokem a stáhl vlasy ze svého krku. „Je čas se najíst.“
Tomoko
Zavrčel jsem, když odhalil svůj krk a já se mohl konečně napít… Víc jsem se k němu nahl a prudce zabořil své špičáky do jeho krku… Ten přísun jeho krve mi vháněl do těla sílu a schopnost se ještě víc napít. Sál jsem a sál, dokud jsem se necítil sytý. Potom jsem jen jeho krk olízl a tím zahojil jeho ranky.
„Je to zvláštní pocit, moci pít jen tvou krev… Teď mě napadlo, kam si zmizel a jak si dopadl? Ještě jsem se tě nezeptal,“ olízl jsem si špičáky a spokojeně se uvelebil na polštáři…
„Pojď si lehnout k nám…“ usmál jsem se a poplácal místo vedle sebe…
Maro
Tomoko se do toho pustil s vervou. Sál mou krev, jako by týden nejedl. Byl to zvláštní pocit. Už dlouho se tak na mé krvi nikdo neživil. Lehl jsem si vedle něj, přitáhl si ho do objetí a položil ruku na jeho břicho.
„Hledal jsem někoho, kdo by mi pomohl s tréninkem. Ta stará Majo, možná ví, co po ní chci. Řekla mi, že mám za ní zítra přijít do její chatrče,“ otočil jsem hlavu a zíral do stropu. „Nejspíš o tom hodně ví. Ale teď tam nepůjdu. Ne, dokud jseš v tomhle stavu. Budu tě hlídat.“
Ano, tohle může počkat. Tomoko a malá jsou mi teď přednější, než nějaký trénink.
„Spíš bychom měli přemýšlet, jak se bude jmenovat. Máme na to jen dva týdny…“
Tomoko
„Majo? Ta stará čarodějnice z trhu? No, já ti nevím… Nikdo s ní nemluví. Něco s ní není v pořádku. Ale pokud s tebou chce mluvit, bude to důležité… Měl bys jít. Pokud se vrátíš do druhého dne a já se včas najím, neměl by být problém,“ přitulil jsem se na jeho hruď.
„Ty jsi ale vzorný táta, už přemýšlíš nad jmény… A co bys navrhoval?“ usmál jsem se.
Maro
Přemýšlel jsem, až se mi z hlavy kouřilo. Všechny mozkové závity jely na plné obrátky. Pokud je Majo tak zvláštní, jak Tomoko říkal, nebude to jen tak. Možná by bylo dobře, kdyby tam se mnou šel Suri. Přeci se vyzná a o tomhle něco ví. A určitě toho ví dost i o té čarodějnici. Ale zas potřebuji, aby někdo byl nablízku Tomokovi. Nenápadně jsem po něm kouknul. Nechci ho teď nechat samotného bez dozoru. Je potřeba, aby tu byl někdo, kdo se vyzná. Ztěžka jsem povzdechl.
„Půjdu tam. Ale chci od tebe jednu věc. Chci si vzít s sebou Suriho. Potřebuji ale, aby na tebe někdo dohlédl, a jediný další, kdo by se o tebe mohl postarat kromě něho, je Ziro.“ Na chvilku jsem se odmlčel, několikrát se zhluboka nadechl a pak s velkým sebezapřením pokračoval. „Budu rád, když na tebe dohlédne. Ale ty mi slib jednu věc. Nebudeš s ním o samotě ani minutu. Pokud bude třeba, bude tu s vámi vždycky někdo z rádců.“
V tuhle chvíli jsem i přestal přemýšlet nad jménem dítěte, protože Ziro zaměstnával moji hlavu daleko víc.
„Pokud mi to neslíbíš, nikam nepůjdu.“
Už jen vyslovovat Zirovo jméno mi dělá problémy, natož pak vědět, že by měl být s Tomokem. To se mi příčilo daleko víc, ale nejspíš to jinak nepůjde.
Tomoko
„Suriho? Jo, proč ne, určitě ti má co vynahrazovat, ale jsi si jistý Zirou? Já si jím jistý jsem, ale vím, jak tě to bude trápit. Takhle se mě už nedotkne. Malá mu to nedovolí, nemusíš mít strach. Slibuji, že ho sem povolám. Ano?“ usmál jsem se a pevněji se natiskl na jeho hruď.
„Nemám jít raději s tebou? Jo a co to jméno? Mně by se líbilo Elizabeth, říkali bychom jí Ely, co ty na to? Klidně vyber jiné…“
Maro
„Chtěl jsem, abys mi slíbil, že se Ziro nezůstaneš ani minutu sám. Nevěřím mu. Dobře víš, co se stalo včera. A vůbec mu nevadilo ani to, že je v tobě naše dítě,“ zamračil jsem se. Tak takhle to asi nepůjde. Jen jsem se utvrdil v tom, že to prostě nepřekousnu. „Dobře, půjdeš s námi, ale budeš na sebe dávat pozor. Slibuješ?“ hladil jsem Tomoka po zádech a po vlasech, a vůbec se mi nechtělo vylézat z postele. Bylo mi tu moc dobře.
„Elizabeth, říkáš? Ely? To je moc hezké jméno. Tohle jméno není obvyklé pro tuhle oblast, pro tvůj vlčí rod… Ale naše dítě taky nebude jen tak obyčejné. Ona ještě světu ukáže…“ usmál jsem se. Když jsem si uvědomil přednosti mého rodu a Tomokova, ve spojení s démonským předkem, tak se nejspíš máme na co těšit. Zřejmě s ní budeme mít problém už jako s malou. Doteď si dobře pamatuji, co všechno jsem vyváděl já.
„Tomoi, vím, že ses najedl, ale já od včerejška skoro nic. Mám hlad,“ položil jsem ho zpátky na postel, políbil a vstal z postele. Hodil jsem na sebe kalhoty a šel si sednout ke stolku, kde bylo připraveno jídlo.
Tomoko
„Já taky nevybíral jméno podle mého rodu, ale tvého. Nejspíš čekám další pijavičku, ale roztomilou a naší… Musí se jméno hodit spíš k tvému rodu, tím ho chci uctít, to ty žiješ v mé zemi, malá je i tvá… A podle všeho, hodně tvá. Tak domluveno, bude to Elizabeth,“ usmál jsem se a pohladil si bříško.
„Moc rád půjdu s tebou a slibuji, že na nás budu dávat pozor,“ mrknul jsem na Maro a pozoroval ho, jak jí.
„Tohle mi asi nějakou dobu bude chybět… Je hrozné, že mi nechutná lidské jídlo,“ jenže mé tělo se ihned po té představě obyčejného jídla otřepalo.
„A kdy vyrazíme?“
Maro
„Mám k ní přijít zítra. Takže dneska se bude celý den odpočívat. Nebo bychom se mohli nějak zabavit,“ podíval jsem se na Tomoka, který už po poslední větě s úsměvem otvíral pusu, že něco řekne. „Nějak jinak, zabavit,“ zarazil jsem ho. Máš něco, co potřebuješ udělat jako král? Pokud ne, tak bych se třeba rád více rozhlédl po zámku. Ještě jsi mi ho celý neukázala a já rád zkoumám. Mám rád i temná místa.“
Dožvýkal jsem poslední sousto, zapil vodou a vstal jsem. Otevřel jsem svoji skříň a vytáhl si ještě černou košili. Oblékl jsem se, nazul lehké boty a už s hřebenem v ruce a mašlí se otočil na Tomoka.
Jen jsem napřáhl ruce a nic neříkal. Myslím, že mu to bylo jasné.
Tomoko
Chtěl jsem mu říct, že se můžeme zabavit v posteli, ale jak správně usoudil, neleželi bychom. Nebo z větší části ne…
„No, musím zajít do sirotčince, který je dole ve městě, ale do té doby, ti ten zámek ukázat můžu.“
Vstal jsem z postele a hodil na sebe modrou košili a černé kalhoty. Vzal jsem si pohodlné boty a uchopil Marovi vlasy, které mi opět nabízel. Začínám v tom být dobrý, protože měl dneska tři copánky, které jsem ještě spletl do velikého copu. Vypadalo to skvěle. Sám jsem si vlasy nechal rozpuštěné, stejně nejsou moc dlouhé a chytil ho za ruku.
„Jdeme?“ zeptal jsem se a už ho táhl ven z pokoje.
Ještě jsem se na něj zadíval a zeptal se ho.
„Co chceš tedy vidět? Máme tu hodně pokojů pro hosty. Jinak je tu hudební místnost. Tělocvična pro šerm a bojová umění. Meditační místnost. Pracovny. Mučírna a hlavní taneční sál.“
Maro
Stál jsem a užíval si Tomokova česání. Bylo příjemné, když se probíral jednotlivými prameny. Dočesal mi vlasy do dlouhého hrubého copu. Kdybych s ním někoho švihnul přes tvář, nejspíš bych mu s tím vyrazil oči. Táhl mě za ruku ven z ložnice. Poslouchal jsem ho, a když zmínil, kam všude se můžeme podívat, zpozorněl jsem.
„Hudební místnost? To by mě zajímalo. Aspoň si tam potom můžu uložit hoboj. Meditační místnost? Já? Hm, pro mne asi nic moc. Nevydržím meditovat, protože hned usnu. Šerm a bojová umění?“ podíval se na Tomoka a pohledem sjel na jeho bříško. „Zamítá se. Zatancovat bychom si mohli. Ale víš, co mě teď zajímá?“ začal jsem se usmívat. „Mučírna,“ řekl jsem temným a hlubokým hlasem. „Doufám, že tam nepěstujete nějaké houby…“
Mučírny bývají ve sklepení, a to mě vždycky přitahovalo. Prozkoumávat tahle temná místa. Ne snad proto, že tam někoho mučili. Ale proto, že tyhle místa mají svoji zvláštní atmosféru.