Maro
Měl jsem pocit, jako by mě někdo přibil k zemi. Jen jsem se snažil dýchat zhluboka, protože to mé tělo nebylo schopné pojmout v klidu. Jako by mě bolela každá částečka, každá buňka… Napětí v mém těle povolilo a já se konečně mohl pohnout. Opatrně jsem udělal pár kroků k prvním dveřím. Na chvíli jsem se o ně opřel, abych počkal, až se mi přestane točit hlava.
„Je tohle vchod k Belialovi?“ zeptal jsem se Tuiho, který na mě koukal z jednoho z rohů v této místnosti. Jen kniknul a pokýval svojí hlavičkou. Ještě jednou jsem se nadechl a opatrně otevřel dveře. Za nimi byla dlouhá chodba a pár dveří. Mě však na první pohled zaujaly ty úplně na konci. Černé, jako peklo samo, se zlatým kováním.
Neomylně jsem k nim šel. Čím víc jsem se k nim blížil, tím víc mě začalo pálit mé vlčí znamení. Bylo to silnější než všechno ostatní, co se právě dělo s mým tělem.
Já přesto všechno cítil, jak mě k sobě Tomoko táhne. Potřebuje mně. Potřebuji já jeho. Jsem nervózní. Belial ho drží v zajetí a já ho potřebuji i proto, že stále víc cítím touhu, která ovládá mé tělo. Zatracený období. Jako by nebylo na nic jiného čas myslet. Čím víc jsem chtěl Tomoka zachránit, tím víc jsem po něm toužil. Moje mysl byla v tuhle chvíli zastřena jen chtíčem a zapomněla na pravý důvod mého příchodu do pekla.
Rozrazil jsem dveře.
„Tomoko je můj,“ vrčel jsem výhružně. „Jen já mám právo se ho dotýkat!“
V celé své kráse, zuřivosti nad tím, že nad ním Belial klečí a ve svém chtíči jsem se blížil s hrozivým vrčením k posteli. Má křídla se roztáhla a já se přestával ovládat. Tomokovo tělo je jen mé.
Tomoko
Od dveří se ozval vrčivý hlas a já konečně poznal Maru. Byl jsem rád, že je v pořádku, ale nebyl jsem rád, že je tady…
Belial jen zvedl hlavu a naschvál zasunul ruku pod mé brnění a stoupal po stehnu až k mému penisu….
„Opravdu je jen tvůj? Tak si ho pojď vzít synu,“ šibalsky se usmál a roztáhl svá křídla také.
Můj plamen vyšlehl a zabalil mé tělo. Obmotal se kolem provazů a odřezával nitku po nitce, abych mohl být volný.
„Maru…“ zakňučel jsem a po tváři mi stekla slza.
Maro
S výhružným vrčením jsem se blížil k posteli. Stále jsem se na ni upřeně díval. Nesledoval jsem však Beliala, ale celou dobu jsem pozoroval Tomoka. Táhl mě k sobě. Nešlo tomu zabránit. Jako bych měl v hlavě naprosté zatmění a cítil jen to jedno. Vzít si ho a to za jakoukoli cenu.
„Vidíš? Čeká na tebe,“ zašeptal mi Belial do ucha, když jsem se k Tomokovi naklonil. Olízl jsem jeho tvář a chytil ho pod krkem.
„Nedá se tomu odolat… Jsi stejný jako já… Bereš si vše bez zábran…“ další šeptaná slova.
Belialova ruka vyjela z brnění a pohladila Tomoka po tváři a pak se dotkl mé ruky, která držela Tomokův krk. „Je tvůj. Tady si s ním můžeš dělat, co chceš… Rád tě přiučím dalším věcem,“ posunul ruku z mé níž na Tomokovou hruď. „Je tak úžasný…. Tohle tělo si zaslouží být tady jako naše hračka.“
Jeho slova se do mne zabodávala a já jim podléhal. Byl jsem zcela pod jeho nadvládou. Zesiloval můj chtíč vzít si Tomoka…. Hned teď.
Má křídla se rozprostřela nade mnou. Znovu jsem se sklonil k Tomokovi a ve chvíli, kdy Belial znovu zasunul ruku pod jeho brnění, já ho kousl do brady.
„Jsi jen můj… zůstaneš se mnou tady…. Nikam tě nepustím, Tomoko“ řekl jsem tiše a následně ho bolestivě kousl do krku.
Tomoko
Byl jsem tak rád, že není zraněn, ale tohle, co přede mnou stálo nebyl Maru.
Držel mě pod krkem a sálal z něj chtíč a touha mě vlastnit teď a tady… Ale proč tu byl dál Belial a on ho poslouchal? Jaké měl právo dotýkat se mého těla? Tohle může jen Maru.
Proč ho nezastavil? Proč se takhle chová?
Z očí se mi spustily slzy a já ze sebe vydal jen pár tichých slov, která se linula pokojem…
„Jsem jen tvůj Maru. Ale nejsem vaše hračka… Pokud mu to dovolíš, už nikdy ti nebude patřit mé srdce. Miluji tě, Maru,“ po těch slovech jsem otočil svou hlavu, aby mi ze mě nebylo ještě víc zle, než je.
Pokud to opravdu udělají a já se stanu i Belialovou hračkou, potom se stanu prázdným… Zrada od Maru, by byla největší bolestí, kterou jsem zažil. Stala by se ze mě hračka bez citu a prázdná. Zavřel jsem oči, abych se na tu hrůzu nemusel dívat a mé srdce právě praskalo na tisíc kousků a tříštilo se na měsíční prach…
Maro
„Udělej to, Maro…“ naklonil se Belial k mé hlavě a dál mi šeptal svá slova. Slova o tom, co všechno můžu být. Slova o tom, jak silný vládce budu. Slova o tom, jak Tomoko bude ten nejlepší k našemu uspokojení.
Pustil jsem Tomokův zakrvácený krk a podíval se na něj.
„Vidíš?“ pokrčoval Belial. „Je zcela náš… Ví, že nemá cenu se bránit… Bude tu jen pro nás… zasvětíme ho společně do všech požitků, které ho s námi budou čekat. Jak bude skučet, abychom ho potěšili… Jak bude prosit, abychom mu dali potěšení…“
Zcela ovládnut jeho slovy, sklonil jsem k Tomokovi znovu hlavu. Chytl jsem ho pod bradou a natočil ho obličejem k sobě. Jako ve snu jsem se díval na jeho krásnou tvář. Tak strašně moc jsem si ho chtěl vzít.
Nemůžu tomu odolat. Nejde odporovat Belialovým slovům. Zcela mě ovládly. Vezmu si co je mé. Přiblížil jsem se až k jeho obličeji a olízl jeho tvář slanou od slz.
Začal jsem se třást. Moje tělo ovládala touha. Moje srdce, se však bolestivě sevřelo.
Znovu jsem Tomokovy tváře olízl. Cítil jsem tu slanou chuť. Ne… slzy nebyly slané. Byly hořké… Byly plné bolesti a těžce, i přes to všechno, jak mě měl Belial ve své moci, zasáhly mé srdce.
Převaloval jsem jejich chuť na jazyku. Přivíral jsem oči, před tím náhlým přívalem Tomokových pocitů, které se rozlévaly mým tělem. Bily se s Belialovou nadvládou. Zasahovaly každičkou část mého já. Třásl jsem se a duchu volal Tomoka o pomoc.
Co jsem to udělal?
Přesto Belialova moc byla silná. Stále mi šeptal svá slova do ucha a já je musel poslouchat. Narovnal se a stále hladil Tomoka po jeho citlivých místech. Moje ruka sjížděla přes jeho krk a prsa níž. Zanechávala za sebou krvavou čáru z jeho rozkousaného krku. Nedočkavě jsem se sunul stále níž, až se má ruka zarazila o Belialovu. Skrývala to, čeho jsem se chtěl dotknout já.
Tohle… tohle je mé… Tomoko je můj a nikdo na něj nesmí sahat… Nikdo mu nesní ublížit… jakkoli…
Nečekaně jsem se rozmáchl rukou. Nabral jsem Beliala a prudce ho odhodil. Nečekal to. Bylo to tak silné, že odletěl a narazil na stěnu vedle postele. Výhružně jsem se narovnal a otočil k němu. Stál jsem tam s roztáhnutými křídly, za kterými jsem schovával můj největší poklad.
„Nedovolím ti, abys mu cokoli udělal!“ zařval jsem na Beliala a z mého těla vyšlehl silný plamen. Červený, pálivý. Tvořil hradbu mezi ním a Tomokem.
Ten se pomalu postavil a s úsměvem se na mě díval. Také on zaujal výhružný postoj a z jeho těla začaly vystupovat plameny. Stáli jsme naproti sobě a ani jeden nehodlal ustoupit od svých plánů. Belial útok, já ochranu mého nejcennějšího.
„Myslíš si, že mě tohle zastaví? Jen to ukazuje, že jsi opravdu syn svého otce,“ zašklebil se a udělal krok blíž.
„Nedovolím ti to! Jsem tu, tak Tomoka pustíš!“ chtěl jsem po něm skočit, když se náhle rozletěly dveře.
„Okamžitě přestaňte!“ zařval Suri a za ním vběhl Zira. „Porušil jsi dohodu, Beliale!“
Zira opatrně přešel k Belialovi a ukázal mu listinu. „Sám jsi podepsal, že se nikdy nedotkneš našeho krále!“
Tomoko
Nepřestával… Na chvíli povolil sevření mého krku, ale jen na krátký okamžik, než mně otočil tvář k němu. Nemohl jsem se na něj podívat, nešlo to. Moc ho miluji, nemůže na mě nikdo jiný sáhnout…
Bolel mě každý dotek, který nebyl od Mara a já ho vždy spálil svým plamenem, aby se to místo vyčistilo od pachu Beliala….
Najednou, jakoby se Maru probudil a odhodil Beliala daleko. Roztáhl svá křídla, aby mě chránil.
Stále je naše láska silnější, než slova jeho otce.
Můj plamen zhasnul… Proč? Co se stalo? Ostrá bolest a křeč mi projela břichem. Mé tělo se rozsvítilo a zářilo, jak nejjasnější plamen. Jak? Kdy? Stihl jsem to?
Prudké bouchnutí dveřmi mě probralo… Suri a Zira stály ve dveřích a mávali s listinou, která zakazovala Belialovi se dotknout mého těla. Jenže teď už ani potřebná nebyla, kouzlo fungovalo i tak… A my mohli v klidu odejít.
Provazy povolily. Postavil jsem se a obešel Maru… Ještě jsem se na něj podíval a dlouze ho políbil.
„Už není potřeba mě chránit, teď jsme na vše tři,“ usmál jsem se a došel před Beliala. Postavil jsem se před něj a on po mě máchl rukou.
Když se dotkla mé pokožky, stal se z ní prach… Bezmocně se díval na to, co se s ním děje a já se dotkl dalších míst na jeho těle, aby jeho zranění se dlouho nehojila. Je to jeden z vládců pekla… Nikdy nemůže umřít, ale už se nás nedotkne…
„Co to? Jak si mohl? Kdy?“ hrnul na mě otázky a já se jen smál.
„Maru se musel probudit a zastat se mě, jinak by to ani nešlo. Byl to spouštěč a já si bylinku už vzal, když jsem četl zakázanou knihu, kterou použil i můj děd. Už se nás nemůžeš dotknout a moc dobře víš, že Maru je už pod naší ochranou. Jen čistá síla, ochrání naši duši… Ani peklo se jí nemůže dotknout. Rozzáří každý koutek světlem a spálí zlobu a nenávist. Taková jsou pravidla Beliale… Odteď, jsme chráněni…“
Belial prudce dýchal a snažil se ustát svůj vztek. Nemohl nic, pravidla jsou dána i pro peklo. Otočil jsem se na Maru a došel k němu. Uchopil jsem jeho tvář a něžně políbil….
„Jdeme domů Maru? Řekl jsem, že tě ochráním a dovedu na místo, kde už nám nic neublíží…“
Maro
Nechápal jsem. Jaká dohoda? Co se stalo, že někdo takový jako Belial podepsal dohodu s vlčím rodem? Je daleko silnější než oni. Klidně by je všechny vyhladil během jednoho dne.
Najednou jsem ucítil za sebou teplo. Zvláštní teplo. Chtěl jsem se otočit na Tomoka, ale v tu chvíli jeho provazy povolily a on už stál přede mnou.
Nebyl jsem schopen pobrat jeho slova. Stále se ve mně ještě bila spousta pocitů. Ale něco mi říkalo, že tohle, co říkal Tomo je jiné. Ž to má opravdu takovou sílu, jak právě vysvětloval Belialovi. I peklo má svá pravidla. Pořád mi to nedocházelo.
Co to říkal? Jsme na všechno tři? Jak? Kdy?
Tolik mi to všechno zaměstnalo mozek. Tolik věcí, na které jsem se potřeboval zeptat.
Byl jsem unavený. Potřebuji spát. Ztěžka jsem dosedl na postel. Má křídla se jen svěsila podél mého těla a jejich hroty se dotýkaly země. Zvedl jsem hlavu a podíval se a Suriho, který se ke mně blížil se širokým úsměvem.
„Tak jdeme domů, taťko…“
Co?
Myslím, že jsem se na nic víc nestihl zeptat. Jen jsem ještě pohledem zavadil o Tomoka, který už ke mně i se Zirem taky přicházel. Viděl jsem, jak ke mně natahuje ruce a něco říká. Neslyšel jsem a před očima se mi začalo všechno ztrácet. Jen jsem cítil, jak se mě snaží zachytit, když jsem se odevzdaně skládal na postel a odebíral se do mrákot.
Tomoko
„Králi, máš pěknou lemru. Nějak to nezvádl, co? Jsem ti říkal, že to mám být já… By mě jen zajímalo, jakou obludku jste to stvořili?“ se smíchem řekl Zira.
Tak to mě tak naštvalo, že jsem ho chytil pod krkem a hezky s ním zalomcoval ve vzduchu.
Maru ležel v bezvědomí a mně se tu už nechtělo déle zůstávat. Objal jsem ho kolem ramen a přemístil do naší říše. Už jsme volní a já se o něj mohu postarat…
Položil jsem ho do naší postele a přikryl peřinou. Vypadal unaveně a já potřeboval ještě dočíst tu knihu. Nechal jsem ho spát a sám jsem zamířil k Zirovi, ten však čekal u mého pokoje a podával mi tu knihu.
„Je tvoje, vlastně vždy byla tvoje, jen jsem doufal, že to budu já… Přece jen jsme příbuzná krev, bylo by to lepší. Jsi pořád můj kamarád a až nadejde ta chvíle, pomohu ti. Však jsem jediný, kdo to může udělat. Jen… Víš, že můžeš umřít, že?“ zeptal se se strachem v hlase.
„Vybral jsem si stejně, jako můj děd. Tohle zvládnu, a když ne, postaráš se mi o ně?“ náhle mě přepadla vlna strachu a bolesti z toho, že možná nebudu schopen rituál zvládnout.
„Blbečku, samozřejmě, že to zvládneš, si můj král a já tě nenechám zemřít. Copak bych s tím upírem mohl vůbec být v jedné místnosti?“ dal mi pohlavek a potom políbil na tvář.
Otočil se k odchodu a ještě mu zamával.
Hah? Proč jsem to vůbec udělal? Jo… Peklo… Maru by se nemohl vrátit. Sakra… Budu asi pěkně trpět.
Vešel jsem do pokoje a usedl na křeslo, které bylo hned vedle postele. Začetl jsem se do knihy tak moc, že jsem usnul a stále svíral ty papírové stránky ve svých prstech.