Tomoko
Neměl jsem síly na to, cokoliv odpovědět, jen jsem sladce usnul v jeho náruči. Nejspíš už nedokážu spát sám. Vždy ho bude vedle sebe hledat…
Probudil jsem se dříve než Maru, hodil jsem na sebe modré kalhoty a pohodlné boty a k tomu hnědou košili s hnědou vestou s kapucí. Vyšel jsem potichu na chodbu a zašel k Suri, jednomu z nejlepších bojovníků. Dveře se otevřely a z pokoje vykoukl roztomilý blonďatý kluk.
„Je tu Suri?“
„Králi? Omlouvám se, hned ho zavolám…“
„Kdo to tu sakra ruší?“ ozval se ospalý hlas a dveře se rozletěly. Suri měl přes sebe jen ručník a snažil se zaostřit svůj zrak.
„Omlouvám se Tomoko, potřebuješ něco?“
„Ano, za deset minut, buď dole před palácem a vezmi i stráže. Jdeme za Zirou,“ na odpověď jen kývnul a já se vrátil za Maru.
Ten ještě spal. Odhrnul jsem mu vlasy z čela a políbil ho na jeho měkké teplé rty.
„Zlato, vstávej, musíme jít,“ to už jsem mu zašeptal do ucha.
Maro
„Tak já jsem zlato? Hm, to musím být hodně vzácný, co?“ usmál jsem se na Tomoka a opětoval mu polibek na dobré ráno. Protáhl jsem se na posteli a pak se na něj zadíval.
„Nejspíš se musíme připravit a vyrazit,“ konstatoval jsem, když jsem ho viděl, že už je oblečený. Postavil jsem se a přešel ke své skříni.
„Co si mám oblíct? Nejspíš něco, co nebude vadit, když to roztrhám, poslední dobou mám nějak velkou spotřebu oblečení, měli bychom si něco nechat našít, ať máme v čem chodit,“ brblal jsem a přebíral se ve věcech. Nakonec jsem si něco vytáhl a začal se oblíkat. „No, ale nejlepší by bylo jít nahej, tak se aspoň nic nezničí, co ty na to, Tomoi?“ usmál jsem se na něj a přiblížil se k němu s hřebenem v ruce. Už bez ptaní jsem mu ho strčil do ruky a natočil se k němu zády.
Tomoko
„Hah? To ti mám říkat, ty můj zlatý upírku? Hahaha…“ začal jsem se smát.
„Však běž nahý, ale já půjdu taky a jdeme k Zirovi, zkušít to?“ nahnul jsem hlavu a usmál se, když mi do ruky vrazil hřeben.
Pomalu jsem mu pramínek po pramínku česal, a udělal znovu ten pletený copan, co se mu tolik líbil. Vzal jsem ho za ruku a pomalu s ním došel k hlavní bráně.
Ještě pomuchlaný Suri, držel své ruce omotané kolem toho mladého vlčátka a líbal ho. Hmmm… Zamilovaný… Pousmál jsem se a došli jsme až k nim.
„Tak, můžeme jít?“ Suri jen vylekaně pustil chlapce a podíval se na mě.
„Samozřejmě, stráže jsou hned za bránou,“ ještě jednu rychlou pusu věnoval blonďáčkovi a už spěchal za mnou.
„Tak, nový objev? “ zeptal jsem se s šibalským úsměvem.
„No, dalo by se to tak říct,“ odpověděl v zápětí.
Za bránou se k nám přidala smečka šesti vlků a my mohli vyrazit. Zira bydlel hned na začátku malé vesničky v krásném sídle. Dřevěná, obrovská brána se otevřela a my mohli v klidu vejít. U hlavních dveří nás vítal Zira a hned mě objal a pevně sevřel. Ještě jsem cítil, jak mě políbil na tvář. Zlomyslně se podíval na Maru a pronesl:
„Chceš taky?“
Maro
Nestačil jsem zírat, koho to Suri objímá. Hmmm, tak do něj bych to fakt neřekl. Ale je fakt, že jim to spolu slušelo. Byl jsem rád, že se k nám přidala skupina šesti bojovníků. Cítil jsem se o něco lépe, ale přesto jsem byl stále ve střehu. Když jsme prošli bránou Zirova sídla, už jsem byl zase nervózní. Viděl to na mně i Suri, který do mě nenápadně drcnul, abych se uklidnil. Ale copak můžu? Zvlášť potom, co Ziro objal Tomoka a políbil ho? A ještě se zeptal: „Chceš taky?“
Už jsem natahoval ruku po meči od jednoho z vlků, ale včas jsem se zarazil.
„Jasně že chci,“ ušklíbl jsem se zlomyslně. Vyrval jsem mu Tomoka z náruče. Pevně jsem ho objal a hned mu vrazil jazyk až do krku. Tohle je moje výsadní právo.
„Promiň, ale nemohl jsem si pomoct,“ zašeptal jsem pak Tomokovi do ucha. „Ale pořád lepší, než ho zabít, ne?“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po vlasech a pak jednou rukou ještě pohladil jeho krásný zadeček.
Tomoko
Opravdu mě pobavila Marova reakce. Žárliveček můj upírský. Ale hezké to bylo… Oči mi zaleskly touhou a já po jeho rychlé akci, povolil uzdu i sobě. Usmál jsem se a za límec košile jsem si ho přitáhl k sobě. Olízl jsem mu rty a vsunuj svůj jazyk do jeho úst. Hezky jsem si chviličku pohrál s jeho jazykem a potom se oddálil a šibalsky se usmál. Potom jsem se otočil k Zirovi.
„Máme tu práci, nemůžeme se zdržovat, tak… Máš pro nás něco?“ bylo vidět, jak Ziro soptí, ale i tak ukázal směrem do sídla.
Obrovské rozlehlé sídlo jeho rodičů bylo útulné a velmi teple zařízené. Neměli jsme moc možností se porozhlédnout, hned nás Zira zavedl před starou knihovnu a rozkázal, aby stráže zůstaly za dveřmi i se Suri.
„Prosím zůstaňte tu, vevnitř jsem staré listiny, nesmí tam moc lidí,“ řekl jsem mile a oni jen přikývli.
Vešli jsem do staré knihovny. Vše zvláštně vonělo dřevem a papírem. Tak krásná směsice vůní, která procházela místností… Dlouze jsem nasál a přitiskl se k Maru.
„Tady…“ ukázal Zira na starou knihu, která byla velmi tlustá a těžká už na pohled.
Pomalu jsem ji se Zirem sundal a položil na stůl. Prach se z povrchu z vazby vznesl do vzduchu až udělal bílý oblak… Otevřeli jsme první stránky a Zira ukázal na Maru.
„Tohle smíš číst jen ty. Je zakázáno o něm jen mluvit, natož číst. Co se týče tebe Tomoku… Půjdeš se mnou,“ ušklíbl se a já moc dobře věděl, že Suri nedržel jazyk za zuby.
„Budeš v pořádku? Budu hned tady naproti u jiného stolu, dobře? Kdyby něco, hned volej,“ řekl jsem starostlivým hlasem.
Maro
Zlomyslně jsem se na Zira usmál, když mi Tomoko polibek vrátil. Ale moc jsem se už neusmíval, když poručil, aby všichni zůstali za dveřmi knihovny. Tohle se mi moc nelíbí.
Podezíravě jsem se podíval, jak táhne Tomoka pryč od stolu, kde mě zanechali s tou obrovskou knihou. Jak může vědět, že jen já tohle můžu číst? Vždyť Tomoko je král. Má právo na tyhle informace. Když se usadil prach, začal jsem pomalu listovat v knize. To co jsem viděl u Tomoka v knihovně, byl slabý čajíček proti tomu, co jsem viděl tady.
Jak sakra mohli zjistit tolik informací? Začetl jsem se a přestal vnímat okolí. Tohle všechno umí? Tohle všechno… Já nemám z toho ani pětinu. Sakra! Jak se mu mám postavit?
Už jsem chtěl knihu zavřít, když jsem otočil poslední stránku a zjistil, že nějaká hrubá. Opatrně jsem ji promnul v prstech. Byly to dvě slepené stránky. Jemně, abych to nepoškodil, jsem je od sebe rozdělal. Tak… tohle je zlatý důl…
Dědičné vlastnosti… co všechno může potomek zdědit po Belialovi. Tak, teď jsem už byl spokojený. Sedl jsem si a pozorně četl. Nebylo toho zrovna málo.
Tomoko
Zašel jsem se Zirou za roh pro jednu starou knihu, která se naposledy používala za mého dědečka. Tedy za mých dědečků.
Potřebuji mít v záloze náhradní plán a tenhle je jistý. Pokud to vyjde… Nemůže nás vzít sebou do pekla, budeme chráněni, tou nejčistší silou, kterou tahle zem má… Láska, naděje, síla, možnosti, vše se stane tou silou a my ji budeme milovat a chránit, jako svůj život.
„Jsi si jistý? Víš, že je to složité a celkem bolestivé. Taky záleží, jestli to tvé tělo zvládne, jsi přeci muž,“ ptal se Zira opatrně a stiskl mi rameno, tak pevně, že jsem na něj zavrčel.
„Dost Ziro, já vím, co dělám, už se to nedá vrátit, byly spojeny krve. Už jen potřebuji zaklínadla a vzácnou bylinku pro vhodné prostředí,“ byl jsem rozhodnut a posadil jsem se s tou knihou přímo vedle Maru a začetl se do jejího obsahu.
Maro
Byl jsem o něco klidnější. Dělal jsem si poznámky a taky Tomoko se ke mně vrátil. Četli jsme každý svoji knihu a nenechali se ničím rušit. Poznačil jsem si poslední věc, kterou jsem potřeboval a knihu opatrně zavřel. Ziro se držel na druhém konci a tak něco hledal ve starých knihách. Zajímalo by mě co. Naklonil jsem se k Tomokovi, abych nahlédl, co studuje.
„Copak to tam máš?“ zeptal jsem se ho tiše.
Zvedl hlavu, usmál se na mě, ale k odpovědi se nedostal. Náhle jako by se zastavil čas. Zira se prudce otočil, rozběhl se k nám, ale najednou, jako by mu něco podrazilo nohy, jen bezvládně spadl na zem. Celé mé tělo ztuhlo a já se jen bezmocně díval, jak Belial zahalil Tomoka do svých křídel.
„Jestli ho chceš, tak přijď… Když ne, nebude tvůj, ale můj. Když přijdeš, nechám ti ho, a můžeš vládnout s ním, po svém boku.“
Chtěl jsem křičet, volat stráže, změnit se v démona a bojovat s ním, ale nemohl jsem nic. Byl jsem úplně paralyzován, stejně jako Tomoko. Jen jsme se na sebe dívali. Zoufale, nešťastně, prosící o pomoc.
„Moc času nemáš, synu, jsem netrpělivý a tohle krásné tělo…“
Ozvalo se hlasité prásknutí a byli pryč. Belial byl pryč.
Tomoko byl pryč.
Než jsem se bezvládně se slzama v očích a strašnou bolestí u srdce svezl k zemi, stihl jsem jen zahlédnout, jak se rozletěly dveře a dovnitř vběhli strážci.
Tomoko
Byl jsem tak nervózní, když se mu Maru díval přes rameno, ale otočil jsem se na něj a usmál se. Než jsem mu však stihl odpovědět, naše těla zahalila mlha a já byl v objetí Beliala.
Snažil jsem se bránit, ale tak rychle jsem byl oddělen od Maru, že mi zůstaly jen prázdné ruce. Najednou jsme byli někde jinde. Vše tu mělo těžký pach síry a smrti… Všude po zemi se táhl tmavě červený mramor a všechny stěny okolo nás byly černošedé. Červené závěsy a ohořelý nábytek, který byl uspořádán, jak součást vybavení…
„Sakra… Kde to jsem? A proč…“ hned jsem byl zastaven v mluvení dlaní, která mi zahalila celá ústa.
„Jsi v pekle a v mém paláci. Buď hodný a nemluv. Chci sem jen dostat svého syna,“ ucítil jsem, jak ve mě doutná vztek a mé tělo se změnilo ve vlka, který byl celý zahalený v pevné stříbrné zbroji.
Vypadalo to, že i Belial je překvapen z mé přeměny.
„Nemusíš se bránit, nic ti neudělám, nemám o takové mazlíčky zájem… i když… Stál bys za zkrocení. Chci sem jen dostat svého syna.“
„Proč on? Proč teď?“ zavrčel jsem na něj a klapl tlamou.
„Je jediný syn, který mi zbyl. Postupně někdo vyhlazuje mou linii, jen chci, aby byl v bezpečí. To s tebou a v tvé říši není…,“ mluvil naštvaně a přibližoval se k mé tlamě.
„Co když mám způsob, jak ho ochránit?“
„Nevěřím, jen se mnou a po mém boku bude v bezpečí…“
Stáli jsme naproti sobě a ani jeden nehodlal ustoupit…
Maro
„Co se stalo?! Kde je Tomoko?!“ křičel Suri a běžel ke mně. Pomohl mi vstát a jen se zděšeně rozhlížel kolem sebe a očima hledal Tomoka. Otřel jsem si slzy roztřesenou rukou. Byla jsem bezmocný. Třásl jsem se, ale přesto mně začal ovládat vztek.
Dva strážci už zvedali Zira ze země. Odstrčil jsem prudce Suriho a rozběh se k Zirovi.
„Ty! Ty… Jak mohl Belial vědět, že jsme tady!“ chytl jsem ho pod krk a silně stiskl, že sotva dýchal. Ještě byl omráčený a nebyl schopen rychle pobrat, co se děje.
„Já nevím…“ chroptěl. „Belial si vždycky dělá, co chce… Jsi jeho syn, najde si tě všude a vždycky, nic ho nezastaví…“
Pustil jsem ho a on těžce dopadl na zem.
„Potřebuji okamžitě vědět, jak se k němu dostat!“
„To nejde tak jednoduše,“ odpověděl Ziro a začal se sbírat ze země.
„To je mi jedno! Chci to okamžitě vědět!“ zařval jsem tak silně, že se všechna okna i dveře roztříštila. Začal jsem rychle dýchat. Cítil jsem, jak vztek a zuřivost ovládá mé tělo. Všichni ode mne ustoupili a jen s hrůzou hleděli, jak se měním. Jenže tentokrát bylo něco jinak. Mým tělem projela ostrá bolest. Jako by mi někdo do zad bodl dýku a ještě s ní otočil. Ztěžka jsem dopadl na kolena a opřel se o ruce. Mé tělo bylo označeno kresbami, vlasy kolem mne byly jako nevěstin závoj a ostny a drápy byly tentokrát delší a ostřejší. V lesklé dlažbě jsem viděl svou znetvořenou tvář a stříbrný odlesk mých očí. Vedle mne se rozprostřela velká černá křídla.
Tomoko
Stale jsme na sebe jen civěli, já ukazoval zuby a mé brnění zlověstně chrastilo na mých zádech. On se jen usmíval a stále si mě prohlížel.
„Jak zvláštní tvor si, nejspíš to bude vlivem křížení s démonem, že? Tvůj dědeček věděl, jak vytvořit dokonalého bojovníka a zároveň krále. Tvůj otec to však nebyl… Hloupý a nicotný tvor a tvá matka? Hnusná zmije, která jen bažila po moci a slávě. Je dobře, že si je zabil, neměl si jinou možnost. Oni nikdy nebyli hodni své vlády. Dobře si můj syn vybral, ale já ti nedovolím, vzít ho zpět do tvé říše. Pamatuj si to vlku…“
Otočil se a zmizel pryč z místnosti. Dopadl jsem na zadek a stočil se do klubíčka. Slzy se mi svezly po srsti a já zakňučel: „Maru… Maru… Nechoď sem, nebudeš moc zpátky… Maru… Miluji tě….“
Něco malého se mihlo kolem mě a zase vystřelilo oknem ven, zase se to vrátilo a zavadilo o mě. Jen se to po stříbrném brnění svezlo a spadlo na zem.
„Kdo jsi?“ zeptalo se mě to malé… Štěně?
Ani nevím, co to bylo. Bylo to malé a černé… Malá ouška a dlouhý čumáček s roztomilou bambulkou.
„A co jsi ty zač?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Já jsem Tui, a jsem malý démon chaosu…“
„Já jsem Tomoko a jsem král vlčích démonů…“
„Ty znáš Maru? Pán o vás často mluví.“
„A ty ho znáš?“
„Ano, mám ho sem dovést? Jsi smutný a v pekle se smutek nenosí…“
„No, mohl bys mu říct, ať sem nechodí? Že se už nevrátí zpět?“
Náhle malá kulička chlupů zmizela a na zem přede mě přistála krvavá kost.
„Co? Jsem nějaké psisko?“
„Dokud budeš proměněný ve vlka, budu se tak k tobě chovat,“ odpověděl Belial pobaveně.
Maro
Zvedl jsem se ze země. Křídla mi visela podél těla.
„Tak se probouzí tvé pravé já? Jsi pro Tomoka nebezpečný. Měl bys ho nechat být,“ přiblížil se ke mně Ziro. Jen on a Suri se ke mně odvážili přiblížit. „Smrdíš jako Belial a jsi stejný jako on.“
„Řekni mi, jak se k němu dostanu!“ zavrčel jsem na něj.
„Nemůžeš tam jít! Nevrátíš se!“
„To mě nezajímá, klidně tam zůstanu, jen abych ho zachránil. On tam umře! A Belial… On… Chce ho… jako hračku…“ zatl jsem ruce v pěst, až jsem si o drápy rozřízl kůži. „To chceš, Ziro?“
Otočil jsem se ke knize a začal rychle otáčet stránky.
Někde to tam bylo. Někde ano, viděl jsem to. Kruci, která stránka to byla? Je jich tolik, tak moc…
„Tak mi sakra pomož!“ zařval jsem na Zira, až se lekl. Ale v tu chvíli mi s krátkým svištivým zvukem přistálo něco na rameni. Rychle jsem to chytil a dal před oči. Co to je? Malé, černé chlupaté něco, cenilo to na mně drobné ostré zoubky. Vypadalo to, jako by se to usmívalo.
„Nemůžeš tam jít… nevrátíš se…“ kňučelo to v mé ruce. „Pán Tomoko ti vyřizuje, že tam nemáš chodit, pane.“
„Jak mu je?“ napadla mě první otázka.
„Je smutný. Náš vládce ho drží v zajetí…“
„Jak se k němu dostanu? Chci to vědět… okamžitě!“ rozkřikl jsem se na to malé stvoření.
Povzdechlo si a pak jen tiše dodal. „Pan Tomoko si to nepřeje.“
Pustil jsem to stvoření a ono s pufnutím zmizelo. Zatracený Belial. Proč?
„Beliale!“ zařval jsem z ničeho nic. „Tak slyšíš mě, Beliale?! Přijď si pro mě, půjdu s tebou! Tak krucinál, slyšíš mě?“
„ Beliale!!!“
Tomoko
„Sněz to!“ rozkázal mi Belial.
„Nic takového nejím a ani tu jíst nebudu…“ oponoval jsem.
„Fajn, narvu ti to do krku!“ uchopil mou tlamu a pevně jí sevřel jak v kleštích.
Sakra… Tak měl sílu, že mě bez problémů dostal na záda pod sebe. Rozevřel mou tlamu dokořán… Místo kosti se mu v ruce objevil kus syrového masa a narval mi ho do tlamy. Prudce mi stiskl čelisti a čekal, až to spolknu. Ale já si to jen schoval za zuby, a když mě propustil, okamžitě jsem to po něm plivnul.
„Ty malej!“ zařval Belial a náhle se zarazil, jak kdyby něco poslouchal.
„Ach… Můj syn mě volá. Jen chviličku počkej, on si už s tebou poradí,“ jen se vypařil a jak pára zcela zmizel.
„Maru… Sakra… Maru…“
Maro
Ani jsem nestihl domluvit a najednou nás všechny zahalila naprostá tma. Nebylo vidět na krok, natož na špičku nosu.
„Tak sis to rozmyslel?“ ozval se šeptavý hlas vedle mého ucha. „Vidím, že jsi pravý syn svého toce,“ pohladila mně Belialova ruka po ostnech na paži a po křídlech. V té naprosté tmě jsem jen viděl jeho červené oči.
„Vem mě k Tomokovi!“ řekl jsem ztěžka.
„Ne k Tomokovi. Vezmu tě domů, můj drahý. Zavolal sis mě sám, to znamená, že jsi přijal mou nabídku!“ zasmál se. Náhle jsem pocítil stisk kolem mého těla. Má křídla byla přitlačena k tělu a jeho ruce a jeho křídla se kolem mne těsně ovinuly.
Jako by mě někdo protáhl úzkou černou dírou, rozpálenou tisíci ohni. Nemohl jsem se nadechnout, nemohl jsem otevřít oči. Jen jsem cítil, jak jsem dopadl na něco měkkého.
„Tady jsi doma…“ Belial roztáhl svá křídla a já konečně mohl dýchat. Otevřel jsem oči. Ležel jsem na posteli a on klečel nade mnou.
„Vítám tě,“ pohladil mě po tváři. „Už tě odsud nepustím,“ políbil mě na tvář a zmizel.
„Kde je Tomoko!“ zakřičel jsem.
Ale pozdě. Už tam nebyl. Opatrně jsem se posadil. Byl jsem v prázdné místnosti, které jen vévodila postel, na které jsem seděl. Žádné okno, jen jedny velké dveře. Vyskočil jsem na nohy a doběhl k nim. Lomcoval jsem za kliku, kopal jsem do nich, bouchal, zarýval jsem do nich drápy. Ale ony dál vypadaly, jako bych se jich ani nedotkl.
„Tomoko!“ zaskučel jsem a svezl se podél dveří na zem. „Tomoko! Kde jsi?!“
Tomoko
Náhle se objevil Belial a jeho křídla se roztáhla do plné délky, ostny směrovaly na mě.
„Kde je Maru? Cítím ho z tebe…“ díval jsem se na něj a snažil se potlačit svůj vztek.
„No, já myslím, že jsme ještě nedokončili krmení ne? Copak se nechám připravit o tak hezkou zábavu?“ řekl s úsměvem a chytil mě za jeden cíp brnění, to se mu ale zarylo do jeho pokožky a krev mu vytékala z rány.
No krev, spíš černá tekutiny, která se po doteku s podlahou změnila na černý lávový kámen.
„Proměň se v lidskou podobu, jinak ti neřeknu, kde Maru je…“
Chvíli jsem přemýšlel a potom se změnil do polovln. Nevěřím mu a v téhle podobě můžu mít alespoň částečně brnění…
Uchopil mě za ruku a táhl do nějakého pokoje. Rozrazil dveře, kde byla jen veliká postel…
„Hovado, pusť mě!“ řval jsem na něj a snažil se mu vytrhnout. On mě však na ni hodil a ze čtyř rohů se kolem mého těla obmotaly provazy.
„Jak pěkná poloha Tomoko, tak už budeš jíst?“ znovu se zeptal a zajel s ostny pod mé brnění na levém stehně…
Ucítil jsem, jak udělal tlustou rýhu, a krev se mi valila z rány.
„Ne…“
Maro
„Pane, říkal jsem, že tu nemáš chodit,“ ozval se vedle mne hlásek. Na zemi sedělo to malé chlupaté stvoření a cenilo na mě své zoubky. „Nedostaneš se zpátky.“
„Kde je Tomoko?“ vzal jsem ho do ruky. Vůbec se mně to nebálo. Jako by to bylo zvyklé vidět takové nestvůry, jako jsem já. „Kdo jsi?“
„Jsem Tui, démon chaosu.“
„Tui, potřebuji se dostat za Tomokem, ať to stojí, co to stojí.“
„Pane, to nejde… Proto jste tady zavřený. Budete tu tak dlouho, dokud si Vládce nebude jist, že jste se naplno podvolil.“
„Tui!“ hrozivě jsem zavrčel a prsty stahoval k sobě. Svíral jsem to jeho malé tělíčko, a pokud stisknu ještě víc, bude z něho jen černá chlupatá kaše. „Když ses dostal sem, dostaneš se i ven. To znamená, že můžu i já. Potřebuji jít za Tomokem. Belial mu ublíží, to chceš?“ držel jsem se jen tak tak, abych ho nerozmáčkl v ruce.
„Pan Tomoko je smutný a hodný,“ knikl Tui. „Ale Belial mě zabije, jestli…“
„Ochráním tě,“ povolil jsem sevření, abych potvrdil slova, že mu neublížím, že bude pod mou ochranou.
„Je tu jediná místnost, kam se můžete přenést. Velká síň, kde probíhají obřady. Nikam jinam to nejde. Ale z tama vedou dvoje dveře. Jedny do vládcových komnat, druhé do chodeb zámku. Ale nemůžete se již přenášet. Jen do té obřadní místnosti. Proto odsud nemůžete normálně odejít.“
Nemůžu se přenést někam, kde to neznám. Někam, když nevím, kde ta místnost leží.
Tui najednou vyskočil na mé rameno.
„Pomůžu vám, pane,“ a zničehonic se mi zahryzl do krku těsně pod uchem.
Chtěl jsem ho v první moment servat dolů, ale najednou, jako by mi tím přenášel všechny své myšlenky. Zavřel jsem oči a já ve své mysli viděl celý ten palác. Měl jsem ho jako na dlani. Tolik místností. A pak jsem našel tu správnou. Na nic jsem nečekal. Už jsem věděl, kam mám jít. Postavil jsem se a mávl křídly. Najednou se všechno změnilo a já byl úplně v jiné místnosti. Velké, rozlehlé se spoustou kreseb po zemi i na stěnách. Rozhlédl jsem se. Chtěl jsem se rozběhnout hned k prvním dveřím, ale jako by mě najednou něco přibilo k zemi. Nemohl jsem se pohnout a já jen cítil, jak do mě proudí silná energie. Tui mě pustil a odskočil.
„To je vaše síla, pane, síla vládců pekla.“
Tomoko
„Jsi opravdu magor. Proč mě nutíš jíst a k tomu mi řežeš do těla? To mě má donutit k čemu?“ říkal jsem naštvaně a se zatnutými pěstmi jsem si léčil ránu na noze.
„Je mi jedno, co si myslíš a co děláš. Ale nemůžu dovolit, abys mi tu chcípnul hlady. Budu tě ještě potřebovat. Můj syn je paličatý a já o něj nehodlám přijít jen proto, že se takové vlčátko jako ty vzpouzí,“ znovu vjel rukou pod brnění a udělal hlubší ránu a hned na druhé noze také.
Škubal jsem s provazy, ale ty se ani nehly… Sakra… Znovu jsem zatl pěsti a ucítil, jak do mě vstupuje divná síla, která mi hojí rány.
„Už proběhlo křížení krve? Tohle je moc mého potomka a ty jím nejsi… Co máš v plánu vlku…“ chytil mě pod krkem a olízl mi ret.
„Jak jsem si myslel, ale….“ už nic nestihl říct.
Dveře se rozletěly a někdo tam stál…