Jméno: Maro
Upír, schován po staletí před zraky okolního světa ve svém zámku. Po celou dobu se o něj staral a udržoval jeho tělesnou schránku sluha, který je jeho věrný služebník a udělá pro něj vše.
Maro je stejný jako jeho jméno – Je sám. Neprosí se, neškemrá… Jeho motto – Sám si vždycky nejlépe všechno vyřešíš. Alespoň to platilo až do teď.
Je plný rozporů a občas si sám se sebou neví rady.
Co všechno dokáže? Teprve se jeho postava bude vyvíjet. Ale jedno je jisté.
Dlouho spal a dlouho byl sám… Probouzí se… Chybí mu spousta věcí.
Má hlad… Vydává se hledat potravu…
Jméno: Tomoko
Povaha: Hračička a provokatér, umí být milý, ale musí si to ta bytost zasloužit. Je to vlčí démon, který se staral o přechod duše přes řeku Styx, bohužel jednu duši zničil a tím si vysloužil trest. Musí hlídat špatné duše společně s Akakou a jen velmi zřídka může použít svou pravou podobu, proto je pořád člověkem.
Tomoko
Seděl jsem na břehu jezera, které se krásně lesklo v sluneční záři. Vítr jen lehce hladil listy na stromech a hrál na ně libou píseň, která mě uklidňovala. Neměl jsem rád hluk a s temnými dušemi se dalo špatně vycházet. Ale musel jsem, byla to má práce. Nemůžu za to, že se ta duše obrátila a chtěla zpět na svět. Jenže když skočí do řeky Styx, tak se její forma rozplyne a duše nedojde klidu… Zmizí v nenávratnu. Snažil jsem se to zastavit, beznadějné, takže tohle je můj trest. No co, jsem prostě víc člověk, to nějaké to století zvládnu. Plácl jsem do hladiny, aby se voda začeřila. Jenže když se uklidňovala, v jejím odrazu se objevila postava hezkého muže. Kdo je to?
MARO
„Budete si ještě něco přát?“ poklonil se mi můj věrný sluha.
„Ne, moc ti za všechno děkuji. Teď budeš mít nějaký čas pro sebe. Děkuji ti za tvoji péči, odpočinek si zasloužíš. Na nějakou dobu se vzdálím. Ale neměj strach, nic se mi nestane,“ dodal jsem ještě rychle, když jsem viděl jeho starostlivý pohled.
„Jste ještě slabý,“ pokusil se namítnout.
Postavil jsem se. „Mám hlad,“ v mých očích se nebezpečně zablýsklo.
„Promiňte, vím…“ s úklonem vycouval ze dveří a zanechal mně samotného.
Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem sebe. Musím se najíst a tady nic není. Můj sluha je hodně starý upír, sloužíc mému rodu už několik století. Nechci ho vyčerpávat ještě víc.
Vydal jsem se na lov.
Schovával jsem se ve stínech. Vyhýbal jsem se přelidněným místům. Přesto však za mnou zůstávala mrtvá těla. Nezajímalo mně, jestli je starý, mladý, muž či žena. Měl jsem hlad a stále mi to nestačilo.
Po několika dnech jsem se zastavil na kraji lesa. Schován mezi stromy pozoroval jsem okolí. Náhle se můj pohled zastavil v jednom místě. Mé tělo hned reagovalo, když jsem zahlédl sedící postavu na břehu jezera. Natáhl jsem nosem vzduch. Voněl jinak, než ostatní. Zvláštně. Taková vůně, až jsem se začal celý třást. Cítil jsem brnění v zubech, když se mi začaly protahovat a můj dech se o něco zrychlil.
Vystoupil jsem ze svého úkrytu a zamířil přímo k němu. Světlo mi nedělalo dobře, ale touha ho ochutnat byla daleko větší.
Tomoko
Stále jsem se díval na tu postavu, která se přibližovala, a v odlesku hladiny se zaleskly její zuby. Začmuchal jsem a ucítil jsem pach krve… Podle síly krve a jejímu množství, jsem usoudil, že tohle je upír. No fajn. Kousni si. Mě špatně nebude. Ještě jsem laškovně nahnul hlavu, aby se více obnažil můj krk. Počkej, až zjistíš, co jsem zač, Bude sranda…
Maro
Blížil jsem se neslyšně k sedící osobě. Jen kousek od něj jsem se zastavil. Všiml se mě v odraze hladiny. Moment překvapení je pryč.
Ještě jednou jsem natáhl tu omamující vůni jeho těla, jeho krve a pak jsem se zhluboka nadechl. Olízl jsem si špičáky a s velkým sebezapřením je nechal stáhnout zpět.
Tohle není obyčejný člověk. Nebojí se mně a ještě provokuje. Dobře vidím jeho naklonění hlavy a vystavení jeho štíhlého krku.
Pár vteřin jsem byl ticho. Začal jsem si ho víc prohlížet. Tohle není jen tak. Takový krásný člověk a ta neodolatelná vůně… Na moment jsem zatl ruce v pěst a hned je zas povolil.
S upřeným pohledem jsem ho obešel dokola, abych si ho mohl ještě víc prohlédnout, a pak jsem se zastavil těsně za jeho zády.
„Sám? Bez doprovodu? Jak se jmenuješ?“ natáhl jsem ruku s očima stále upřenýma na jeho šíji. Neodolal jsem a drápem ukazováčku jsem mu přejel po tepně a na jeho bílé pokožce zůstala červená čára.
Tomoko
Stáhl tesáky, jak zábavné…
„Je slušností představit se první! A jinak jsem Tomoko. Jsem vždy sám, a proč tě to zajímá, cizinče?“
Ucukl jsem, když jeho dráp prořízl mou pokožku a já ucítil horko mé krve, která se po kapkách snášela na mou šíji.
„Ty ses asi pomátl, že? Je normální řezat do lidí? Jaké bylinky kouříš?“ 5íkal jsem nahněvaně a vylítnul ze sedu. Držel jsem si krk a vztekle si na ruku otřel krev. Ve vzteku, co mě teď ovládal, protože, do mě se neřeže, jsem došel k němu a olízl si svoji krev z prstů. Muselo to být pro něj silně dráždivé….
Maro
Na chvilku jsem zavřel oči, abych schoval červený záblesk, který se mi z nich dral ven. Zatl jsem zuby, zhluboka jsem se nadechl a znovu se na něj podíval.
„Tak Tomoko říkáš?“ usmál jsem se, naklonil jsem hlavu a pozoroval ho, jak si olizuje ruku od krve. Nejraději bych mu ji ukousl.
Ale…
On se opovažuje mně poučovat o slušném chování? Mně, čistokrevného z hlavního rodu?
„Jsem, kdo jsem,“ zamračil jsem se. Zvedl jsem svou ruku před obličej a udělal to samé co on. Olízl jsem tu kapku krve, která ulpěla na mém drápu. I ta malá kapka, která se mi dostala na jazyk, otřásla mým sebeovládáním. Taková síla… Ne… Opravdu to není obyčejný člověk. A říkal, že je vždycky sám? Hm, něco máme společného. Jen on zatím neví, s kým má tu čest.
Musím zjistit co je zač. Udělal jsem nečekaně krok k němu a chytl ho silně za zápěstí, až se mu mé drápy zaryly bolestivě do jeho bílé kůže. Natočil jsem jeho ruku k sobě. Chvilku pozoroval ty krvavé čmouhy. Neodolal jsem. Olízl jsem jeho dlaň. Celé tělo se mi chvělo, a hlad se stával nesnesitelnějším. Taková chutná mana. Pod tlakem toho všeho jsem přibližoval ústa k jeho krku.
Tomoko
„Jsi neslušný. Mé jméno znáš a já tvé ne. Nemyslíš si, že je trošku sprosté mi tu olizovat krev a potom se mi ani nepředstavit?“ řekl jsem již s mírným podrážděním a ucukl rukou z jeho sevření.
„Nějak moc si vyskakujete, Pane neznámý… Abyste nelitoval…“
Drápkem jsem si přejel po dlani a vypustil svojí krásně tmavě červenou krev a nechal jí skapávat na zem.
„Můžeš si jí slízat ze země. Já mám práci, musím jít,“ otočil jsem se a třemi rychlými kroky vyskočil na strom. Pozoroval jsem ho pod sebou a povzdechl si.
„Nevychovaný zajíček…“
Maro
Zuřil jsem. Ten NĚKDO ve mně vyvolal vztek. Hlad přehlušila zlost. Má síla se znásobila a mé smysly zbystřily. Dobře jsem zaslechl poslední větu, i když už dávno seděl na stromě. On opravdu neví, s kým má tu čest.
Nejspíš se ani nestihl nadechnout a já už klečel na větvi za ním a drtil v ruce jeho krk.
„Mně, chlapče, nebudeš poučovat,“ strhl jsem ho ze stromu dolů a přirazil ho k zemi. „A už vůbec mi nebudeš říkat, co mám dělat a oslovovat mně zajíčku.“
Klečel jsem jedním kolenem na jeho zádech a vší silou ho tlačil do měkké hlíny. Teď už jsem měl opravdu chuť ho zahryznout a nakrmit se tou jeho divokou krví. Sehnul jsem se a přiblížil se k jeho hlavě. Oči mi vztekem zrudly, drápy byly delší a ostřejší, a z jeho kůže na krku, pod mým stiskem začala vytékat krev v malých pramíncích.
„Tohle jsi neměl dělat!“ zavrčel mu do ucha a vycenil své tesáky. Nebezpečně jsem se přibližoval k jeho krku… Už jsem skoro cítil jeho krev na jazyku, když mi v uších zazněla věta mého sluhy: „Buďte opatrný…“
Svými špičáky jsem se otřel o jeho kůži, ale na poslední chvíli se zastavil. Tohle není člověk, nevím co je zač. A může být ještě užitečný.
Ale mám hlad. Zatraceně. Tak blízko…
Najednou jsem zvedl hlavu a zavětřil jsem. Ucítil jsem lidskou krev. Zaměřil jsem svůj zrak k lesu. Mezi stromy jsem viděl procházet mladého muže. Ještě jednou jsem se podíval na Tomoka. Tenhle zákusek počká. Olízl jsem ještě naposled jeho zakrvácený krk.
„Ani nevíš, jaké máš štěstí!“ zasyčel jsem mu do ucha a najednou byl volný. Já v tu chvíli již držel pocestného pod krkem a s chutí se mu zakousl do hrdla.
Tomoko
No, tak tenhle upírek byl pěkně nebezpečný, ale je dobře, že netuší, kdo jsem, protože až se to dozví, bude pro něj pozdě. Už nikam neuteče….
Naštvaně jsem se zvedl ze země a oprášil ze sebe hlínu. Pozoroval jsem, jak se krmí. Ještě jsem na něj zakřičel pěkně nahlas.
„Já se tě nebojím pijavice,“ jenže v tu chvíli mě již volaly zlé duše. Byly nevyrovnané a musely dojít k peklu. Jen jsem se usmál a olízl si rty. Jak jsem se objevil, stejně jsem zmizel. Prostě jsem se vypařil jako černá mlha.
Během chvíle jsem stál před pěkně obrovskou a naštvanou duší. Vytáhl jsem bič duší a prásknutím mu ho obmotal kolem krku. Smyčka se pevně svírala a jeho tělo se zmenšovalo. Jedním dupnutím se otevřela brána do pekla a já ho svrhl do propasti neusmířených duší.
„Budeš tam trpět, za své hříchy, které si učinil,“ potom jsem zmizel a objevil se na malém hřbitově u místního zámku. Pohodlně jsem si ulehl na mramorovou desku jednoho z hrobů a slastně usnul.
Maro
Na zemi ležela mrtvola bez kapky krve. Stál jsem nad ním a zhnuseně se na něj díval.
„Lidé…“ odfrkl jsem si. „Jsou dobří jen k jídlu.“
Nohou jsem mrtvolu otočil na záda a díval se na jeho rozervané hrdlo. Pěkný obličej. Kdyby byl upír, nejspíš bych si ho šetřil nejen pro krmení. Měl hezkou tvář, s očima již bez lesku a do široka otevřené, se znatelnou známkou hrůzy, když zjistil, že není úniku. Teď už to nebyl člověk. Už to nebyla ani potrava pro mne. Jen vnitřnosti, maso a kosti. Nechal jsem ho ležet pro lesní tvory, kteří si na něm pochutnají, a rozhlédl jsem se kolem sebe. Mé oči viděly hodně daleko. Nikde jsem však neviděl toho drzého skrčka. Zvedl jsem hlavu a zavětřil jsem. Ne. Necítil jsem ho.
Nevadí, stejně ON nejspíš znamená velký problém.
Na chvíli jsem ukojil svůj hlad, ale nedaleko byla menší vesnice a to pro mne znamenalo přinejmenším večeři. Než slunce úplně zaleze za mraky, někde se schovám a odpočinu si. S tichým zašustěním jsem zmizel a ocitl jsem se blíž k vesnici. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl opuštěný zámek.
Tam si odpočinu, pomyslel jsem si, přemístil se až k jeho těžkým vstupním dveřím a vešel dovnitř, do tmavé rozlehlé haly. Konečně v klidu a sám, nikým nerušen.
Tomoko
Krásně jsem si spal na chladném mramoru, dokud nezačalo pršet. Sakra… Se znechucením jsem se zvedl a podíval se na starý opuštěný zámek. Došel jsem k velikým vratům a se zaskřípáním těžkých kovových dveří se dostal dovnitř. Byla zima a já se po tom promočení potřeboval zahřát. Stoupl jsem si ke krbu a luskl prsty. Od nich odletěla malá jiskra a zapálila stará ztrouchnivělá dřeva v krbu. Stál jsem a pozoroval praskání dřeva a to teplo mě uklidňovalo.
Maro
Stará pohovka v hale, pro návštěvníky, nebyla pohodlná a tak jsem prošel všechny místnosti, až jsem našel ložnici v prvním patře zámku. Jedním máchnutím ruky jsem z velké postele stáhl přehoz. Shodil jsem ze sebe svůj těžký dlouhý kabát, rozšněroval vysoké boty a skopl je pod postel. Zůstal jsem jen v kožených kalhotách a bílé košili s rozepnutými dvěma knoflíčky u krku. Natáhl jsem se na postel a zavřel oči. Ani nevím, jestli se tomu dá říkat spánek. Spal jsem tolik let a já se nějak necítil unavený. Když se upír po takové době vzbudí, řádí tak dlouho, dokud není spokojený, najezený a pak se zase uklidí někam do ústraní na hodně dlouhou dobu. A můj čas ještě nenadešel. Moje řádění na tomto světě, v tomto století, teprve začínalo.
Tiše jsem oddychoval a naslouchal okolním zvukům, když mně z myšlenek něco vyrušilo. Zvuky narušující můj klid. Vstal jsem a potichu vyšel bos z ložnice. Zastavil jsem se nad schody a díval se dolů na červenožluté záblesky ohně, sálajícího z krbu. Před ním stál člověk. Zhluboka jsem se nadechl a nasál pach jeho těla. Ne, člověk ne. Tiše jsem zavrčel. Narušuje mi můj klid.
Tomoko
Posadil jsem se na zem před krb a prohrábl si vlasy. Zasekl jsem se po tom, co jsem ucítil divnou vůni. Zase ta síla krve… Byl tu… Hned za mnou, ale já se nehodlal otočit.
„Nepřišel jsem tě rušit, jen jsem netušil, že tu někdo je. Chci se jen osušit a venku prší. Pochybuji, že je to tvůj zámek, takže buď tak laskavý a odejdi si tam, odkud si přišel. Já budu tady dole.“
Maro
Ani jsem necítil zem pod nohama, jak rychle jsem se přemístil až k němu. Srazil jsem ho na ty tvrdé a studené dlaždice. Držel jsem ho pod sebou. Naklonil jsem se až k jeho obličeji, až jsem cítil, jak mi jeho rychlý dech načechrává mé dlouhé vlasy, spadající dolů.
„Sereš mně,“ zavrčel jsem teď už dostatečně hlasitě. „Jasně jsem ti říkal, že mně nikdo nebude říkat, co mám dělat. Mně nikdo nerozkazuje,“ olízl jsem jeho tvář. „Chutnáš dobře,“ mlaskl jsem.
„Chci jasnou odpověď. Kdo jsi? A jméno mně tentokrát nezajímá.“
Tomoko
Wau… Ale, ale… Nějak nedočkavý. Však on si pěkně vytváří průšvih.
„Nevím o čem mluvíš? Já jsem já….“
Maro
„Tak ty jseš ty? Zvláštní odpověď od někoho takového, kdo se potuluje sám.“
Ještě chvilku jsem se mu upřeně díval do očí. Cítil jsem, jak ve mně narůstá napětí. Ještě jsem nebyl zcela nasycen, ale přesto se má síla víc a víc probouzela každým dnem. A já to pomalu vnímal s narůstající intenzitou. Možná, kdybych… jen trochu krve… Je silná… Mohl bych se pak vrátit na svůj hrad a užívat si zas svého klidu. Už mně nezajímalo, kdo je, nebo čím je. Ta vůně jeho krve tak lákala. Přiblížil jsem se až k jeho ústům.
„Dnes je tvůj šťastný den. Nezabiju tě.“
Mé oči získávaly červený nádech a špičáky se protáhly do své upíří délky. Silně jsem ho pod sebou sevřel a přitiskl své rty k jeho. Jen na vteřinu jsem nechal na sobě pocítit jejich jemnost a horkost a pak jsem se do něj zakousl. Rozkousl jsem mu spodní ret a s chutí nasál jeho krev. V ten moment se mi však zatočila hlava. Něco je špatně… Vztekle jsem máchl rukou a ukončil životnost sálajícího ohně. Rozprostřela se kolem nás naprostá tma a já ji využil, abych v tichosti zmizel.
Ležel jsem zpátky v ložnici na té velké posteli a rychle oddychoval. Točila se mi hlava a já se nemohl uklidnit.
Co to sakra bylo?
Tomoko
Prostě si musel kousnout. Hahaha… Říkal jsem, že mě špatně nebude. Ale bylo mi ho trošku líto, měl jsem mu to říct. Ale proč? Tohle byl hezký trest za jeho neomalenost. Haaaa… Jsem hrozný idiot, nemůžu ho nechat trpět. Zvedl jsem se ze země a po pachu ho našel. Jsem vlk, tohle není problém, který by mě zastavil a hlavně, já ho v té tmě viděl, jenže to on nemůže vědět. Došel jsem za ním do ložnice a přisedl k němu.
„Neboj se. Uzdravím tě. Zůstaň ležet! A tentokrát poslechni!“
Kousl jsem se do zápěstí a dal mu svou krev do úst. Cítil jsem, jak mi odporuje, ale já jen mírně zavrčel.
„Pij, dokud nebudeš sytý, mě nezabiješ. Já jsem totiž vlčí démon, který strážil řeku Styx a provinil se ztrátou duše. Nyní hlídám a svazuji zlé duše. Pij! Jinak zemřeš. Má krev je moc silná a je v ní smrt, upír jako ty, jí nedokáže zvládnout. Tak už víš, proč zajíček?“
Maro
Jak mně může zachránit něco, co mi může přinést zkázu? Nechápal jsem a snažil jsem se ho odstrčit. Ale z nějakého důvodu jsem měl najednou málo síly. Ruce mi bezvládně klesly na postel. Ležel jsem a nechal si plnit ústa jeho krví. Nejspíš mi lže. Nezachrání mě to a já tady ukončím svůj život-neživot. Ach můj starý sluho. Proč jsem tě neposlechl.
Se zavřenýma očima jsem poslušně polykal jeho krev. Cítil jsem, jak s každým douškem mým studeným tělem prochází horkost. Každá kapička jeho krve přebíjela ty lidské. Každá jeho krvinka likvidovala ty předchozí, v tuto chvíli již nepoužitelné. Měl jsem hlad a přitom jsem se cítil sytý. Nechápal jsem to. Sebral jsem poslední zbytky sil a prudce jsem ho od sebe odstrčil. Rychle jsem vstal z postele.
„Čistokrevný upír z hlavního rodu – Maro, se nikdy neprosí o žádnou pomoc!“ zavrčel jsem vztekle. Otočil jsem se ke dveřím a chtěl odejít. Udělal jsem snad tři kroky, než jsem se v křečích sesunul na zem.
„Tak takhle se umírá,“ pomyslel jsem si těsně před tím, než kolem mně všechno potemnělo.
Tomoko
„Ty jsi opravdový idiot, že? Uuuuuuuu… No nejradši bych tě nechal umřít, ale podle tvých měřítek jsi někdo… Takže tě nejspíš budu muset zachránit.“
Došel jsem k jeho bezvládnému tělu a kouzlem ho přenesl do postele. No, nebudu se s ním tahat. Kousl jsem se víc do zápěstí a vcucl svou krev, potom jsem se k němu nahnul a všechnu krev z mých úst mu pustil do úst. Dělal jsem to tak do té doby, dokud jí v sobě neměl dostatek. Olízl jsem si zápěstí a to se zahojilo.
Jeho oči se otvíraly. Přisedl jsem k němu a konejšivě ho pohladil po tváři.
„Tak hezký a tak hloupý. Podle mého měřítka nejsi nic. Já jsem tu už spousty staletí. Ty jsi čistokrevný upír? No promiň, já čistokrevný démon. Já jsem byl pro svou práci zrozen, a ty ses jen narodil s jinou krví. Jsi jen pijavice. Kdybych tě chtěl zabít, rozhodně bych ti nedával svou krev,“ usmál jsem se a něžně ho políbil na tvář.
„Musím jít, tohle mi vzalo dost energie,“ chtěl jsem ještě něco říct, ale do zámku něco vešlo. Starý upír podle pachu a hledal jeho.
Zvedl jsem se. „Sbohem Upírku, musím jít, někdo si pro tebe jde, už mě nepotřebuješ, vypadá to, že se o tebe postará. Neboj, má krev tě nezmění, jen trošku prohřeje, brzo vyprchá a ty můžeš znova popíjet krev a rvát nebohá hrdla lidí.“
Hned potom jsem zmizel.
Maro
Louče zavěšené v úchytech na stěně vydávaly mihotavé světlo, a já jen mlčky sledoval obličej mého sluhy, který se nade mnou skláněl a starostlivě mi otíral tvář od „jeho“ krve.
„Pane, musíte si dávat pozor,“ promlouval ke mně tiše.
„Jak jsi mně našel?“ odstrčil jsem jeho ruku. „Proč jsi tady?“
Posadil jsem se, prohrábl jsem si dvakrát vlasy a pak si je svázal mašlí do ohonu. Pořád jsem cítil nervozitu. Cítil jsem, jak jeho krev koluje mými žilami, každičkou cévkou. Postavil jsem se a mírně zavrávoral. Sluha hned vyskočil na nohy, aby mne podepřel.
„Dost!“ odstrčil jsem ho. „Zvládnu to sám. Podej mi boty,“ přešel jsem místnost a usadil se do křesla. „Neodpověděl jsi mi na otázku, víš, že jsem netrpělivý!“ Natáhl jsem nohy před sebe a čekal, až mi sluha nazuje boty a zašněruje.
„Promiňte, Pane,“ přiklekl si sluha přede mne. Jemně promnul můj kotník a pak mi začal obouvat boty. „Ozvala se Rose. Její strážce byl na vašem hradě. Musel jsem požádat o pomoc vaše věrné, protože byl vzteklý a rozbil skoro polovinu nábytku. Hledají vás. Ví, že jste se probudil a chtějí, abyste vykonal svou povinnost a rozšířil vaše dva rody o další potomky…“
„Nebudu dělat to, co oni si usmyslí!“ vztekle jsem vykřikl a vstal tak prudce, až sluha zavrávoral a dopadl na zadek. „Skoncuji to s nimi jednou pro vždy!“
„Nemůžete… Nejste dost silný… ještě ne…“
„Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat!“
Tomoko
V mé hlavě se ozývaly tisíce naštvaných hlasů zlých duší. Byly rozzlobené, protože se chystá přísun nových upírů, což znamená přeměnu. Je jasné, že se zlobí, když oni už tu šanci nemají. Musel jsem je postupně uklidňovat a s některými se i poprat, sakra… Dostal jsem rozkaz ze spodu, že musím zjistit, co se tu děje? Fajn. Takže jdu za tou pijavicí. Opřel jsem se o dveře a vyčkával, dokud jeho sluha neodejde, potom jsem se zhmotnil.
„Neměl by ses moc hýbat, ještě jsi slabý. Ale co, stejně mě neposlechneš. Přišel jsem se na něco zeptat, co se děje s upíry? Na co se chystáte?“
Maro
Sluha dostal instrukce, jak má postupovat, kdyby se někdo znovu ukázal na hradě a poslal jsem ho pryč.
„Jste cítit na míle daleko. To je tou krví, která teď koluje vaším tělem,“ slyšel jsem ještě jeho poslední slova, než zmizel. Díval jsem se z okna a přemýšlel, jak naložit s tím, co mi řekl. Budu muset svolat své věrné. Upíři od Rose už mně nejspíš hledají a je otázkou času, kdy mně najdou.
Trhl jsem sebou, když jsem zaslechl hlas Tomoka.
„Ty zatracenej démone,“ zavrčel jsem a přibližoval jsem se k němu. „Jak jsi mohl…“ bezděčně jsem si hřbetem ruky otřel pusu. „Tebe nemusí zajímat, co se mezi upíry děje, ty si jen hlídej ty svoje dušičky, aby ti zas nějaká neutekla.“
Zůstal jsem stát těsně před ním a vztekle se na něj díval. I přesto jsem se ze všech sil snažil uklidnit, abych se nepřestal ovládat a neukázal svou pravou rozzuřenou tvář upíra. Jen rysy mého obličeje mírně ztvrdly a zhrubly.
Tomoko
„Jsi stále nechápavý. Starám se o duše, které jsou z velké části i vaší prací. Když je vysajete, opravdu si myslíš, že dojdou klidu? Ne. Oni jsou naštvaní a hodlají se pomstít, vlastně ani nevím, jestli je zastavit chci. Jen chci vědět, proti čemu stojím a nedělej na mě ten protáhlý obličej, neznáš mou pravou podobu.“
Usmál jsem se a naklonil hlavu na stranu.
„Nebo si chceš znova kousnout? Nestačilo ti to?“
Maro
V tuhle chvíli můj vztek neznal hranic. Po celé mé dlouhé bytí na tomto světě mi pořád někdo přikazuje, co mám nebo nemám dělat. Já jsem si tenhle život nevybral. Byl mi určený. Neprosil jsem se o to, být upírem. Ale když už to má být, tak ať mi do prdele nikdo nelajnuje můj život.
„Je mi úplně jedno, jaká je tvoje pravá podoba! Je mi úplně jedno, že ty hloupé duše jsou naštvané! Je mi jedno, že se chtějí pomstít, takových už bylo a ještě bude! A je mi úplně jedno jestli mně tvá krev zabije! Aspoň už budu mít klid!“
S každým dalším slovem jsem cítil, jak se mi zpevňují svaly, až košile povážlivě zapraskala ve švech, drápy a zuby se protáhly a z očí mi šlehaly rudé blesky. Bylo mi v tu chvíli jedno, že jsem v ten moment cítit hodně daleko. Nečekaně jsem chytil Tomoka za krk a mrskl jsem s ním na postel. Přimáčkl jsem ho svým tělem. Ležel na břiše a těžce oddychoval, stejně jako já. Moje zuby již škrábaly bělostnou kůži na jeho krku.
„Ano, chci si znovu kousnout…“ zavrčel jsem a zahryzl se.