Suri
Pohled na naštvaného Hachira mě vůbec neuklidnil. A jeho otázka na páření… Málem mi zaskočila slina. Jen jsem naprázdno polkl a bezděčně si přičichl k Akiovi. Ale ten mě už táhl ke stolu.
No, tak otázka, jestli umí jeho táta vařit je zodpovězená. Sedl jsem si a začal jíst.
I když to chutnalo dobře, přežvykoval jsem to jako ošlapanou podrážku. Ztěžka jsem polykal a celou dobu jsem přemýšlel nad včerejškem a nad tím, jaký to bude mít dopad. Jak se k tomu všemu Hachiro postaví.
Ani jeden z nás se za celou dobu nepodíval na Akia. Propalovali jsme se navzájem pohledy, a místy jsem měl pocit, že po mně chce Hachiro skočit.
Tak dost! Odsunul jsem jídlo doprostřed stolu.
„Co po mně chceš, Hachiro!“ štěkl jsem po něm. Tohle se už nedalo vydržet. „Co ti na mě vadí?!“ postavil jsem se a upřeně se na něj díval.
Akio
U jídla bylo opravdu nepříjemné ticho. Cinkání hůlek o misky, které se ti dva snad snažili rozštípat, bylo až stresující.
Jejich upřené pohledy jeden na druhého, mezi kterými snad lítaly blesky…
Hrůza sedět s nimi u stolu.
Jenže najednou Suri vyjel na otce. Ten si jen založil ruce na hrudi a s úsměvem se na Suriho podíval.
„Co mi vadí? Hm… Co mi vadí… Asi to, že si pořád nejsem jistý tím, zda mého syna miluješ, nebo je to tvá další hra. Označil sis ho a tvůj silný pach cítil z jeho kůže až sem. Je to mé jediné dítě, je jasné, že se o něj bojím. A co vadí tobě na mě? Já nic neřekl. Dokážeš se o něho postarat?“
Chtěl jsem to zastavit a vyhnout se tak nepříjemnému rozhovoru.
Proč to táta udělal? Proč nás sem zval, když se k Surimu chová takto?
Pomalu jsem vstával, ale Suri mě zarazil zpět do židle a začal mluvit.
Suri
Nesnáším tyhle situace. Nutit mě něco vysvětlovat, není zrovna nejlepší cesta. Zabrzdil jsem Akia, který už vstával ze židle.
„Označil jsem si ho, stejně jako on si označil mě!“ vyjel jsem na něho. „Nevím, co pořád máš! Co mají proti mně všichni ostatní! Nevím, proč bych měl něco vysvětlovat!“ štěkal jsem jedno slovo za druhým.
„Ano, nic jsi neřekl, ale dobře vím, že jsi nemlčel jen tak!“ odsunul jsem židli. „Jde ti jen o to, jestli tvého syna miluji? Nebo ti jde i o něco jiného?“
Povolil jsem kalhoty a trochu si je stáhl.
„Jde ti jen o tuhle značku?“ ukázal jsem mu rameno s Akiovým znamením. „Nebo ti jde o tuhle?“ Zvedl jsem nohu na židli a ukázal na vnitřní stranu stehna, kde se mi v tom vzteku ukázalo Belialovo znamení. Rozpálilo se a mou nohou projela ostrá bolest. Rychle jsem si natáhl kalhoty zpátky.
To není dobrý. Tohle opravdu není dobrý. Takhle to znamení reaguje pouze tehdy, když se Belial na něco chystá.
„Ptal ses, jestli se o Akia umím postarat. Ptal ses, jestli ho miluji…“ na moment jsem se odmlčel a zadíval se na Akia. Znovu jsem stočil pohled na Hachira.
„Nevím, jestli se o něj umím postarat. Už dvakrát málem umřel, takže asi ne… A jestli ho miluji?“ zatl jsem zuby, protože znamení na noze se znovu ohlásilo svou palčivou bolestí. „Tuhle značku,“ ukázal jsem znovu na své rameno. „Tuhle značku nemám jen tak pro nic za nic. A to, jestli ho miluji, by měl jako první slyšet on. Ne ty!“ křikl jsem na něho vztekle, protože bolest v noze začala ničit mé sebeovládání.
„Musím za králem. Děkuji za oběd:“ dodal jsem o něco tišeji. Otočil jsem se a mírně kulhavým krokem jsem rychle vyšel před dům, kde jsem se hned přemístil na zámek a zamířil rovnou za Tomokem.
Akio
Suri byl opravdu rozčílený a já chápal proč. Tohle otec přehnal. Nemá právo ho neustále z něčeho obviňovat.
Ale Suriho slova mnou projížděla jak elektrické výboje a pevně se zapisovala do mého srdce. Tolika pocitů a citů, které má uzavřené hluboko v sobě, najednou vypluly na povrch. Neřekl to a já chápal proč, ale i tak… To jak za mnou stál a bránil si mě… Něco ve mně se zamilovalo ještě víc než předtím. Hlavně, když si ukázal na značku ode mě a řekl, že tam není jen tak.
Tohle bylo z jeho strany něco jako vyznání…
Ale když ukázal tu značku na noze, zarazil jsem se. Zvláštně zářila a v Suriho tváři se odrážela bolest, kterou mu způsobovala.
Mračil jsem se a neustále tu značku pozoroval. Belial… Moc dobře jsem znal jeho znaky. Jsou dané a přesné.
Suri po svém monologu zmizel a než jsem stačil zareagovat i jeho pach byl pryč.
Podíval jsem se na tátu a naštvaně na něj spustil.
„Tohle si přehnal tati. Přišli jsme sem v klidu a já jen chtěl oběd se svou rodinou. A slyšíš dobře, se svou rodinou. Suri je už můj partner a tak bys to měl brát!“
„Ale ty sám dobře víš, jaký je. Copak chceš po svém boku někoho takového? Prokletého? Můžeš mít někoho vhodnějšího. Ale…“
„Dost! Jak si to představuješ? Mám si tu značku vyrvat z kůže a dělat, že není? Já ho mám opravdu rád a moje srdce chce jen jeho. Jsem dospělý, tak se tak podle toho ke mně chovej. Je lepší než polovina vlků tady. Silný a já se o něj můžu vždy opřít. Je něžný a ty o tom nemáš ani sebemenší zdání. Tati, pokud mě miluješ, musíš mě nechat jít…“
Upřeně jsem se mu díval do očí a ty jeho začaly vlhnout… Tahle hádka bolela víc, než když mě málem zabili. Ale musel jsem mu to říct. Chráním svůj život, který jsem si dobrovolně vybral a muže, který bude mým do konce života.
„Já jen… Mám tě rád Akio a pokud jsem udělal něco špatně, omlouvám se. Nechci přijít i o tebe… Dobře,“ zprudka se posadil zpět na židli a prohrábl si vlasy. „Pokusím se být milý a promluvím si ještě jednou se Surim. Opravdu to zkusím…“
„Otázka je, jestli to bude chtít on,“ Sedl jsem si zpět na židli a nešťastně si povzdechl. Tenhle tragický oběd mu vynahradím.
Suri
Přenesl jsem se před zámek. Vešel jsem dovnitř a hned jsem narazil na krále. Chytl jsem ho za ruku a táhl ho do jeho pracovny. Moc se mi nelíbilo, jak se on i jeho partner tvářili a chtěl jsem si s králem promluvit o Belialovi. Vešli jsme dovnitř a já před něj hodil hromadu listin na stůl.
„Měl si sice hezké ráno, soudím podle tvé tvářičky, ale musíš se věnovat přípravě na radu,“ ukázal jsem na tu hromadu. Chtěl jsem mu ještě říct o probuzeném znamení, ale zaslechl jsem, jak mě volá rádce. Krucinál, to nemůže někoho poslat? Musí na mě hulákat jak na psa?
„Naštuduj si to a žádné přestávky. Jen se naobědváš a potom opět do práce. Moc dlouho to oddaluješ,“ naštvaně jsem se otočil a odešel z pracovny.
Zamířil jsem rovnou za rádcem, který s ostatními chystal hlavní sál pro plánovanou radu.
Stáli jsme bokem a řešili vše, co se kolem Tomoka a Maro může dít. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale zamlčel jsem mu to, co se dělo u mě. Rádce není ten pravý, komu bych o svém znamení řekl. Je to jen pro královské uši.
Když jsme probrali, co bylo třeba, sebral jsem se a šel ještě za svými muži, abych jim udělil rozkazy. Pak už jsem se vracel konečně do svých pokojů.
Byl jsem skoro u dveří, když mě najednou drapl za ruku králův druh.
„Potřebuji všechno, co máte zaznamenané o Belialovi.“ řekl mi bez pozdravu.
„Ale to nemůžu. Je to schované, aby se to nedostalo nikomu do rukou,“ zamračil jsem se. „Pokud to někdo chce, musí o tom vědět král.“
„Je mi jedno, jak to zařídíš,“ chytl mě pod krkem. Viděl jsem na něm, jak je nervní. Opravdu se muselo něco stát. „Ale jdu do své pracovny a chci to tam za chvíli mít. Máš na to půl hodiny!“ štěkl na mě ještě, pustil mě a rychlým krokem zamířil do své pracovny.
Do prdele! Nebýt to králův partner, tak mu za tohle useknu ruce.
Naštvaně jsem se otočil a zamířil rovnou za Tomokem. Někdo takový nebude se mnou takhle jednat. Ať si to s ním král vyřídí sám.
Vletěl jsem do jeho pracovny jak velká voda a ani jsem nezaklepal.
„Pane, Pan Maro, si vyžádal všechny knihy o Belialovi, chce je hned a vypadal silně rozrušený… Spíš naštvaný, podle jeho stisku mého krku…“ vyjel jsem, aniž bych čekal na svolení mluvit.
„Můžeš jít Suri, donesu mu to… Prosím, postarej se o přípravu rady…“ odpověděl klidným tónem a pokynul mi, abych odešel.
Do prdele! Jednají se mnou jak s nějakým hadrem! Už toho mám dost!
Už tak jsem naštvaný tím, jak to dopadlo u Hachira a tihle mi ke klidu zrovna nepřidávají. Vrátil jsem se do hlavního sálu a pokračoval v přípravách na radu. Nebyl jsem však schopen se soustředit. Maro a Tomoko mi byli v tuhle chvíli ukradení. Já měl plnou hlavu jediného.
Akia a jeho otce. Co asi dělají? Zmizel jsem beze slova a celu dobu jsem ani jednoho už neslyšel. A nemůžu ani odejít. Chybí mi. Dostával jsem se do opravdu mizerné nálady. Tak moc bych ho rád teď objal a uklidnil své rozzlobené srdce.
Místo toho jsem jen občas přejel dlaní po vnitřní straně stehna, kde se mi neustále připomínal Belial.
Nikdy nezapomenu na to, jak mi tam násilím vypálil tu svoji hnusnou značku. Byl jsem mladý, ve věku, kdy se moje tělo probouzelo, kdy jsem ještě neznal pocity, které mi tělo může přinášet, kdy mě teprve čekalo první páření… kdy jsem nevěděl co se děje… A on… on mi tak necitelně ublížil… natrvalo se mi zapsal do mého těla…
A rodiče, když to zjistili, jen se usmívali… žádná lítost, pochopení, nebo pomoc…
Akio
Vím, že tohle pro tátu není zrovna lehké. Během dne ztratí sny o tom, jak mu dovedu krásnou dívku, která mi dá syny. Zároveň jsem byl málem mrtvý… A hlavně zjistí, že můj partner je Suri, který nemá zrovna dobrou pověst.
Ale… Ale… Já to vím… Vím, že ho opravdu miluji a i to, že tu právě není se mnou mě ničí. Potřebuji ho cítit vedle sebe a alespoň mít pod stolem ruku na jeho stehně.
Chci i ten nepatrný dotek, když se o sebe otřou naše prsty.
Chybí mi…
„Tati, já chápu, jak se cítíš, ale ty musíš vědět, kde jsou hranice, za které chci jít sám. Chci být po jeho boku, dokud mě bude potřebovat. Já vím, že o něm pochybuješ, taky jsem si nebyl jistý. Ale jsem naprosto přesvědčen o tom, že on mi neublíží. Pokud si mě chtěl vidět šťastného, tak se podívej… Copak to nevidíš? Nestačí ti to? Prosím, přijmi ho, jinak… Jinak mě budete oba držet v kleci, ze které není úniku.“
Smutně jsem se na něj podíval a cítil, jak moc se mi svírá hruď.
„Chápu to… Nikdy jsem si nemyslel, že mě bude poučovat vlastní syn. Asi tě moc chráním. Běž za ním a řekni mu, že se mu omlouvám…“
Tohle ho musela stát hodně přemlouvání, protože se zásadně za nic neomlouvá.
„Řekneš mu to sám,“ povzdechl jsem si a pomalu vstal. Otevřel jsem dveře a s klapnutím jsem se rozběhl k zámku.
Jak kdyby mě vánek poháněl. Vběhl jsem do zámku a po čichu ho našel. Byl v hlavním sále a něco připravoval. Jen jsem se opřel o futra a pozoroval ho…
„Omlouvám se,“ řekl jsem směrem k němu a naše oči se setkaly.
Srdce se mi splašeně roztlouklo… Tak moc jsem se mu chtěl vrhnout do náruče, ale nevěděl jsem, zda není opravdu naštvaný.
Suri
Všechno bylo skoro hotovo. Ještě jsem přecházel po sále a kontroloval, zda jsme na nic nezapomněli. Na stole bylo nachystáno občerstvení, jako by tu měla být žranice a ne rada. Rádcové se pomalu začali trousit a každý bral své určené místo. Vešel i král a usadil se také. Rada začala.
Na moment jsem se zastavil a přejel si dlaní po noze. S tím se musí něco udělat. Ale teď nebyla vhodná chvíle.
Otočil jsem se, že si půjdu do pokoje odpočinut, když jsem se zarazil. Ve dveřích stál Akio a díval se na mne. Hrudník se mi sevřel pod tíhou výčitek. Vždyť jsem z jejich domu utekl a před tím ještě stihl vynadat jeho otci. Udělal jsem krok k němu, ale noha se mi podlomila, jak mi skrz ni projela ostrá bolest.
Belial. Musí být blízko. Tak intenzivně jsem to cítil, jen pokud se pohyboval někde poblíž.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a začenichal. Nikde v místnosti jsem ho neviděl a ani necítil. Avšak z chodby ke mně došel nepatrný náznak jeho pachu.
Rychle jsem vyrazil a cestou ještě chytl Akia a táhl ho za sebou. Šel jsem tam, kde Belialův pach sílil. Mířili jsme k Maruově pracovně, když on najednou vyrazil ze dveří v podobě vlka. Proběhl kolem nás a vešel do hlavního sálu. Zůstal jsem stát a zavětřil. Belialův pach zmizel.
Že by to byl Maro?
Otočil jsem se na Akia.
„Promiň, jen jsem potřeboval něco zjistit, ale nejspíš to byl planý poplach. Půjdeme ke mně? Rada skončí až někdy večer, takže máme teď dost času. Klidně mi můžeš u mě v pokoji vynadat,“ objal jsem ho a políbil na rty.
Akio
Přibližoval se ke mně a já cítil, jak mám nedostatek vzduchu… Jestli mi tohle srdce udělá vždy, tak asi zešílím. Nebo se udusím.
Ale on se zastavil a začal větřil nějaký pach. Pozoroval jsem ho…
Chytil mě za ruku a vláčel chodbou, jak hadrovou panenku.
Ucítil jsem silný a nepříjemný pach, který šel z Maruovi pracovny. Až mě to zaštípalo v nose a já si kejchnul.
Najednou se z pracovny vyřítil vlk a utíkal za králem, lehl mu k nohám, jak kdyby ho hlídal.
Suri se na mě podíval a políbil.
„Myslel jsem, že to ty máš něco na srdci? Jdeme k tobě, nebudeme to řešit na chodbě.“
Vešli jsme k němu do pokoje a já zavřel dveře, aby nás nikdo nerušil.
„Otec se ti omlouvá, jak se choval. Řekl jsem mu, že už nejsem malé dítě a dokážu si vybrat toho, koho chci. A že chci jen tebe… Ale taky si nemusel tak zbaběle utéct, že?“ káravě jsem se na něj podíval.
Suri
Vešli jsme do pokoje a Akio za námi zavřel. A pak promluvil. Teda čekal jsem cokoli jiného. Třeba polibek, objetí. Třeba i to že něco řekne, ale hned tohle?
„Takže Hachiro se mi omlouvá… Jsem rád, že jste si to mezi sebou vyjasnili,“ odstoupil jsem od Akia a šel si sednout do křesla. „Tím vynadat mi, jsem nemyslel, že mi řekneš, že jsem zbaběle utekl,“ zamračil jsem se. „Nikdy zbaběle neutíkám. Jestli si dobře pamatuji, řekl jsem, že musím za králem a ještě jsem poděkoval za oběd,“ zkřížil jsem ruce na prsou a podmračeně se na něj podíval.
Byl jsem rád, že je tady. Že přišel. Ale v tenhle moment, se mi žaludek sevřel, protože tohle obvinění si rozhodně nezasloužím.
„Měl jsem dost pádný důvod vrátit se na zámek. Nezapomínej, kdo jsem a co mám za… Kruci… Tsss“ sykl jsem. Povolil jsem ruce a předklonil se, abych rozdýchal bolest v noze.
„Když mě král zavolá, nebo pro něho mám nějakou informaci, musí to vědět hned. To je jedna z věcí, s kterou se musíš smířit, pokud opravdu chceš se mnou zůstat,“ zvedl jsem k Akiovi hlavu a rukou si třel stehno, abych rozehnal tu bolest.
Akio
„No a ne? Ale vymlouvat se umíš, to umím uznat…“
Pousmál jsem se, když si sedl do křesla se zkříženýma rukama na hrudi. Připadal mi jak bublina. No jo no, dotkl jsem se jeho ega.
Suri sykl a pevně si rukou chytil stehno v místě, kde jsem viděl tu značku.
Došel jsem k němu a klekl si.
„Tohle už nikdy neříkej! Kdybych tu nechtěl být, nebyl bych tu. Pochybuješ o mě?“
Podíval jsem se na jeho ruku, jak křečovitě svírá to místo a pohladil ho po ní…
„Kalhoty dolů, chci se na to podívat a prosím, vysvětli mi, co to je. Je hezké, že můj otec ví, o co se jedná, ale já nemám ani tucha…“
Suri
Poslouchal jsem, co Akio říká a pořád jsem se zlobil, i když si přede mne klekl.
Chytl jsem ho za bradu a zvedl hlavu, aby se mi podíval do očí.
„Už nikdy neříkej, že zbaběle utíkám, nebo že se vymlouvám. Nikdy, rozumíš?!“ řekl jsem přísně. „Tohle nikdy nedělám! A nikdy se na nic nevymlouvám!“ byl jsem hodně naštvaný. „A jestli si to o mně myslíš, tak to znamená, že o mně pochybuješ. Je to snad pravda?“ Postavil jsem se a stáhl si kalhoty. Sedl jsem si zpátky do křesla a mírně roztáhl nohy
„Klidně bych se s tvým otcem třeba porval. Ale tohle,“ ukázal jsem na tu zatracenou věc na vnitřní straně mého stehna. „Tohle má přednost před vším. Je to Belialův znak. Když se objeví, znamená to, že je někde poblíž. Měl jsem to snad ignorovat? Měl jsem sedět u stolu a klábosit o tom, jak Hachiro umí dobře vařit? Tohle jsi chtěl? Zapomínáš co je moje práce!“ Sevřel jsem Akia mezi stehny a znovu ho chytl pod bradou, aby se na mně podíval. „Já si tohle dobrovolně nevybral. A ty to prostě budeš muset respektovat. Ani netušíš, jak jsem k tomu přišel. Nikdo se mě neptal, jestli to chci nebo ne. Už nikdy mi neříkej, že se na něco vymlouvám! Nikdy jsem se k nikomu nechoval tak jako k tobě a hodně mě mrzí, že jsem to od tebe slyšel.“
Akio
Chytil mě za bradu a zvedl mi hlavu. byl jsem nucen se mu dívat do očí a byla pravda, že jsem ho asi hodně urazil.
„Neměl jsem to říkat. Omlouvám se. Nevěděl jsem, co ta značka znamená. Nikdo mi to neřekl. Možná proto mi to tak připadalo, když ses v polovině hádky sebral a odešel. Nepochybuji o tobě, jen… Skoro nic o tobě nevím. Asi bys mi měl spoustu věcí vysvětlit, než řeknu něco, čím tě urazím. Vím, co jako jeho ochránci musíme obětovat, i já jsem jeden z nich. A nerozkazuj mi, nejsem pes. Stačí mi to jen říct. Budu s tebou mluvit.“
Zadíval jsem se na tu značku a ta stále zářila.
„Co to znamená, když září? A… Ty jsi taky jediný, ke komu se takto chovám. Za nikým bych nikdy nechodil. A za tebou jsem přišel…“
Suri
Já mu rozkazuji? Zamyslel jsem se. Vždyť jsem mu jen řekl, že to prostě bude muset respektovat a neobviňovat mě ze zbabělosti či vymlouvání.
„Jestli ti to znělo jako rozkaz, tak promiň. Ale jinak to říct neumím, protože to tak prostě je.“
Díval jsem se, jak si Akio prohlíží moji nohu. Když se jí dotkl, cukl jsem.
„Tohle znamení zazáří, když se Belial chystá na něco, co souvisí s vlčí říší. Podívej se pořádně,“ ukázal jsem prstem na nohu. „Je to moje znamení vlka, které máš teď na rameni a je překryto Belialovým. Označil si mě tak jako služebníka. Dělá to nejen u nás vlků, ale v jakékoli další zemi. Třeba i u lidí. A pokud se na něco chystá, dává tak vědět označeným dané země, že přijde. Proto mi nikdo nevěří. Proto si všichni myslí že jsem jeho služebník a můžu zradit.“
V tu chvíli jsem se odmlčel. Zamyslel jsem se, protože mi právě něco došlo.
Vzpomínka na to, jak mi Belial vypálil znamení a to že jsem teď spojený s Akiem…
„Slib mi prosím tě, že na sebe dáš pozor, Aki,“ řekl sjem zcela vážně. „Kdyby se dělo cokoli nezvyklého, řekneš mi. Slíbíš mi to?“ zadíval jsem se mu do očí, protože jsem chtěl, aby pochopil, že je to vážná věc. „Tím, že jsme spojení a mám i tohle,“ znovu jsem ukázal na nohu, „Belial o tobě ví…“
Akio
„Ty si myslíš, že něco plánuje? Něco špatného, co ohrozí naše krále? Já… Bolelo to? Nelíbí se mi, že ti takhle ublížil…“
Sehl jsem se až k té značce a políbil jí, i kůži všude okolo, aby to méně bolelo.
„Já ti věřím, mě můžeš říct vše, co chceš. Král ti bude také věřit. Měl bys mu to říct, než se stane něco, co ani jeden z nás nedokáže vrátit.“
Pohladil jsem mu nohu od kolene, až k rozkroku…
„Já ti tohle nedokážu slíbit. Víš, jaký jsem a pokud to bude rozkaz, budu muset jít a neohlížet se na následky. Pokusím se… Opravdu se pokusím, aby se mi nic nestalo. Minule jsem byl zmatený a trošku mimo z toho, co k tobě cítím a proto mě málem zabili. Ale už jsem tvůj, už to zvládnu.“
Znovu jsem mu prsty přejel po znamení a jemně ho pohladil.
„Ví o mně? Ale můj otec toho také hodně ví, mohl by pomoci. No, on toho ví až moc…“
Suri
Měl jsem pocit, jako by bolest ustupovala, když mě Akio v tom místě políbil. Jako by jeho polibky měly léčivou moc. Bylo to jiné, než tenkrát, když Belial tak necitelně vypálil své znamení do toho místa. Chytl jsem Akia za paže a zvedl. Přitáhl jsem si ho na klín a jeho nohy jsem potáhl kolem svých boků. Rukama jsem sjel pod jeho zadeček a přitiskl si ho na sebe.
„Dobře… Vážím si Hachira, ale zpochybnil mé city k tobě. Přesto… Půjdu se mu omluvit, za to, že jsem k němu byl hrubý.“
Políbil jsem Akia na krk a další polibek jsem věnoval jeho ústům.
„Musíš na sebe dávat pozor. Nechci, aby se ti něco stalo,“ znovu jsem ho políbil a jednou rukou jsem ho začal hladit po zádech. „Belial říkal, že jeho znamení mu řekne, pokud se s někým spojím natrvalo. Proto mám o tebe strach. Nevím, jestli říkal pravdu, nebo lhal, aby mě svázal svou oddaností k němu. Opravdu nevím… Proto musíme být opatrní. A jestli tvůj otec ví něco víc, rád si ho vyslechnu. Jde mi o tebe. Jde mi o tvůj život, Aki,“ zašeptal jsem poslední slova těsně před tím, než se naše ústa spojily v hlubokém polibku.
Akio
Suri mě chytil za paže a vytáhl na klín. Nohy jsem mu víc obmotal kolem těla a cítil jsem, jak se jeho mužství otřelo o můj zadek.
„Oba jste byli hrubí a nesete na tom stejnou vinu. Otec tě neměl urazit a ty se tak naštvat. Ale chápu, proč se to stalo…“
Jeho hlazení po mých zádech, mě tolik uklidňovalo a stavělo na mém těle všechny chloupky.
„Nebojím se o sebe, jen o tebe. Dokážu se o sebe postarat, však jsi viděl, co mám na krku a to s Belialem nic společného nemá. Otec může pomoci a dokáže nám spoustu věcí vysvětlit.“
Líbal jsem ho a užíval si jeho přítomností a pozorností. Jemnost a všeho, co mi pořád dává.
Láska, to je to slovo…
Suri
„To co máš na krku tě před Belialem neochrání,“ přejel jsem prsty linii jeho krásného štíhlého krku. „A neochrání tě to ani přede mnou,“ naklonil jsem se a olízl jsem ho v místě, kde jsem se před chvilkou dotýkal prsty. Líbal jsem ten krk a zanechával na něm narůžovělé značky. Hladil jsem ho po zádech a čím dál víc ho na sebe tiskl. Prohýbal se proti mně a já cítil, jak jeho penis tvrdne a tlačí mne do břicha stejně, jako můj ho musel tlačit do zadečku.
„Akio… Mám chuť tě sníst,“ zasténal jsem do jeho kůže, když můj mozek zase začala ovládat jeho vůně.
Akio
Jeho prsty na mém krku vyvolaly vlnu vzrušení, která se prohnala mým tělem a usadila se mi v tříslech.
Tak neochrání před ním? Hahaha…. Tohle mě pobavilo a já dostal chuť na to ho potrápit.
Nadzvedl jsem boky a víc se otřel o jeho penis. Chytil jsem jeho ruku a hezky pomalu si jeho prst vsunul do úst. Pocumlával jsem ho v puse a názorně ukazoval, co bych mu udělal s jeho vzrušením… Pomalu jsem druhou rukou nahmatal provaz, který svazoval potah na křesla a rozvázal ho, abych měl volné oba konce. Ty jsem mu nenápadně utáhl kolem obou zápěstí a stačilo jen trhnout a tím se oba uzly utáhnou.
Najednou jsem ho do něj kousnul a rychle mu seskočil z klína. Postavil jsem se k oknu jeho pokoje, a prudce ho otevřel. Najednou sebou cukl a tím oba uzly utáhl. Já se jen potutelně usmál.
„Chytej!“
Změnil jsem se ve vlka a vyskočil z okna ven.
Začal jsem utíkat do lesa.
Suri
Dráždil mě, jako zkušený vlk. Líbilo se mi to a já ho nechal. Můj penis se otíral o jeho zadeček a tvrdnul čím dál víc, zvlášť když olizoval můj prst. Díval jsem se zpod přivřených víček, jak mi omotává provaz kolem zápěstí. Pak mě najednou kousl a se smíchem seskočil dolů.
„Chytej!“ ozval se najednou a vyskočil z okna ven.
Škubnul jsem rukama, ale provaz se mi jen víc utáhnul. Díval jsem se jen za ním, jak mizí pryč.
Tak chytej, jo? Tohle tu už jednou bylo. Nejsem honící pes.
Zubama jsem rozmotal provaz a vstal jsem. Natáhl jsem se pro kalhoty a oblíkl si je. Popošel jsem k oknu a zavětřil. Už mě tím začíná štvát.
„Suri!“
Zarazil jsem se. Byl to hlas Maro.
„Suri!!“ zakřičel ještě jednou a jeho hlas zněl opravdu zoufale.
Aniž bych nad něčím dalším přemýšlel, přemístil jsem se k jejich ložnici.
„Co se děje? Nemusíš tak křičet, slyším dobře a jsem tu hned. Tak co se…“ zarazil jsem se uprostřed věty, když jsem viděl, jak se Maro tváří zděšeně. Odstrčil jsem ho a vběhnul do ložnice. Král ležel na posteli v bezvědomí a sotva dýchal. Uviděl jsem jeho zkrvavený krk a jeden pohled na Maro, který měl také krev na krku, mi hned napověděl, co se tu stalo.
Začal jsem mu nadávat a vyhodil jsem ho.
„Tomoko ty imbecile, takhle se chová král? Opravdu? Co tě to napadlo? Jak moc si zhloupl za dobu, co jsi byl pomocníkem smrti? Haaa… Málem jsi umřel,“ nadával jsem králi, když se začal trochu probírat. Rozžvýkával jsem jídlo a na sílu mu ho cpal do pusy. Nutil jsem ho, aby to polykal, i když se mu to moc nelíbilo. Stejně jako mě se nelíbilo, že on pil Marovu krev. Nevěřil jsem vlastním uším, že opravdu chce udělat to, co má v plánu. Seřval jsem ho, ale on mě vzápětí poslal pryč.
Tak tohle mi ještě chybělo. On snad není normální. Jako by nestačilo chránit je dva a ještě udělá tohle…
Vrátil jsem se vztekle do ložnice. Pohlédl jsem na stále otevřené okno. Venku se už šeřilo, a mě přešla chuť se někde po lese honit za Akiem. Lehl jsem si na postel a zíral jsem do stropu.
Mám já to zapotřebí? Nikdo mě tu nebere vážně.
Akio
Utíkal jsem lesem a najednou mě v tom běhu něco přibilo na strom. Moje vlčí tělo jen prokřupalo, jak se málem kolem stromu obmotalo.
Něco mě za tlamu nadzvedlo a donutilo, abych se na něj podíval…
Jeho démonské tělo mi ihned naznačilo, na koho se to dívám.
„Tak ty jsi ten jeho vlk? Co si o sobě myslíš? On je můj… Byl moc dobrý… Ten jeho zadek… Hmmm…“
Sevřel se mu žaludek a já se po něm ohnal zubama. Tím jsem si vyškubl kousek srsti i s kůží.
Vyjel jsem po něm, ale on jen s úsměvem se mnou prudce praštil o zem.
„Nehraj si se mnou!“
„Můj přívěšek na krku se rozzářil a objevil se obojek, z kterého ihned vystřelily řetězy, a ty se mu omotaly kolem krku. Stáhly se a drtily mu hrdlo…
„Ty šmejde!“
Najednou se vypařil a já se pomalu a ztěžka zvedal ze země. Prudce jsem oddechoval a šoural se k zámku.
Došel jsem jako vlk k jeho pokoji a čumákem otevřel.
Proměnil jsem se v člověka a zavřel dveře… Dopajdal jsem k posteli a ulehl na ní. Opravdu mě zřídil.
Suri
Přemýšlení a civění do stropu mně dokonale uspalo. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probralo mě zhoupnutí postele. Otevřel jsem oči a chvilku si zvykal na tmu. Pak jsem se otočil na bok, odkud jsem cítil teplo.
„Už se dost proběhnul?“ usmál jsem se a položil ruku na Akiovo břicho. Přitáhl jsem se k němu blíž a chtěl ho políbit na krk, když jsem se zarazil. Rychle jsem se zvedl, zapálil louč a vsadil ji do stojanu vedle postele. Klekl jsem si na matraci vedle Akia a zkoumavě si ho začal prohlížet.
„Kde jsi byl?“ zeptal jsem se s podmračeným pohledem. Sklonil jsem se k němu a znovu si přičichl.
Ne, nepletu se. Je to jeho pach. Smrad pekla…
„Tak co mi řekneš?“ chytl jsem ho pod bradou a natočil mu hlavu bokem. Na krku, pod uchem měl krvavou ránu. Přejel jsem po ní prsty.
„Kde jsi na něho narazil! Co ti udělal!“ začal jsem zvyšovat hlas. Rychle jsem prsty začal pátrat po jeho těle, kontroloval každý kousek a neubránil se tomu, abych mu zkontroloval i jeho nohy, zda na nich neuvidím Belialovo znamení.
„Tak mluv, Akio!“
Akio
jestli jsem se dost proběhnul? Samozřejmě, málem jsem zdechnul, tak co?
Nedokázal jsem dýchat klidně a i když jsem se ten protivný pach, který ulpěl na mé kůži přebít svým, nedokázal jsem to a Suri si toho všiml.
Rychle si sedl a zapálil louč a osvítil mé pomačkané tělo.
Sypal na mě jednu otázku za druhou a já sám nevěděl, co mu mám říct…
Když mu řeknu pravdu, bude mít o mě strach a třeba mě od sebe odežene. Nebo… Sakra… Já nevím…
Nechtěl jsem ho do toho tahat. Belial alespoň ví, že nejsem obyčejný vlk.
„Nevím o čem, o kom to mluvíš. Prostě jsem v té rychlosti zakopl a spadl na čumák. Však víš, jak jsem nešikovný…“
Cukl jsem nohou, aby po ní přejížděl, a prudce jsem se postavil. Jediná obrana bude útok.
„Nemusíš na mě křičet. Pokud vím, jsem vlk, sluch mám dobrý… Dneska budu radši spát u táty, dobrou,“ naštvaně jsem odcházel ke dveřím.
Suri
Snažil se z toho vymluvit. Ano… Je to víc než jasné… On se s ním setkal. Proč mi to nechce říct? Udělal mu snad něco, co neměl?
Vyskočil jsem, když se Akio zvedl a odcházel ke dveřím. Dohnal jsem ho a strhnul ho zpět na postel. Pevně jsem ho sevřel stehny a chytl jeho ruce.
„Tak ty mi budeš vykládat něco o tom, že já utíkám?“ sevřel jsem pevně jeho zápěstí k sobě a naklonil se k němu. Vrčel jsem mu do obličeje. „Něco přede mnou tajíš Akio…“ serval jsem provaz stahující závěs na postelových nebesích. „Zůstaneš tady…“ omotal jsem mu ruce a druhý konec jsem přivázal ke sloupku postele. I přesto, že sebou škubal, přesunul jsem se k jeho nohám a abych zabránil tomu co minule, kdy se vysmekl a utekl, přivázal jsem mu i nohy ke spodním sloupkům.
Znovu jsem se nad něj vyhoupl a rychle oddychoval. Byl jsem naštvaný. Bál jsem se o něj… Ale…
Vyhýbal se odpovědi. A to v případě, kdy mu musí být jasné, že o Belialovi vím. Proč to?
Já nevím, jestli ve mne je víc živen strach, nebo něco jiného. Vzpomínka, jak si mne Belial označil a to, že Akio se s ním setkal a on mi to zapřel. Ano, jsem naštvaný, ale zároveň mě to bolí…
„Čekám na tvou odpověď, Akio,“ vrčel jsem mu do tváře. Chytl jsem ho za bradu a natočil ho k sobě, aby se mi díval do očí.