Saisho
Ziro ke mně přistoupil a sám mi dal napít své krve. Cítil jsem ten divný pocit v těle, kdy se naše krev smíchala. Jako by někdo měnil mé tělo… Jen jsem se upřeně díval do Zirových očí, ale když začal dělit mé já na dvě poloviny, zavřel jsem na moment oči. Jako by mi najednou něco chybělo… Jako by polovina mého těla ochladla víc než normálně… Jediné, co jsem přes ten náhlý zvláštní tlak v mém těle cítil, bylo, jak se mi rozzářil a rozehřál náramek na ruce, stejně jako Tomokův a Marův. Jenže ti dva to teď nebyli schopni vnímat. Maro se snažil udržet Tomoka při vědomí. Seděl u něj, hladil ho po vlasech a vysílal k němu povzbudivá slova.
Už jen mírně jsem zaregistroval, jak mé druhé já objalo Zira v podobě vlka a obalilo se kolem celého jeho těla. On se v momentě naježil a výhružně začal v kruzích chodit kolem nás a hlasitě vrčel.
Odložil jsem knihu, abych na ni viděl. Vzal jsem dýku a odhalil Tomokovo břicho. Zhluboka jsem se nadechl a maje na paměti Marova slova a můj slib, jsem provedl řez. Tomoko začal silně krvácet a v ten moment se s výkřikem zahryzl do Mara ještě víc. Sáním jeho krve doplňoval svoji ztrátu a tlumil své výkřiky.
Opatrně jsem sáhl do Tomokova břicha. Kolikrát jsem rozerval člověka vlastníma rukama… Ale tohle bylo jiné… Nahmatal jsem to malinké tělíčko a opatrně ho vytáhl ven.
Opravdu… holčička… I když pokrčená a fialová, přesto krásná… Rychle jsem ji předal služebné, kterou jsem zavolal. Vzala Ely, opatrně ji otřela vlhkým hadříkem a zabalila do připravené deky a položila na připravený polštář vedle Tomoka.
Otočil jsem knihu k sobě, začal jsem číst kouzlo, co Ziro nachystal a přiložil ruce na Tomokovo břicho, abych zacelil ránu. Ale v tu chvíli na mě Ziro zakřičel a i já pod svýma rukama ucítil další pohyb. To snad ne… Opatrně jsem znovu sáhl dovnitř a nahmatal druhé tělíčko. Vytáhl jsem ho ven…
Chlapeček… jen na vteřinu jsem zíral na ten zázrak, ale pak jsem ho předal znovu služebné, která se už o něj postarala a položila ho vedle Ely.
Ještě jednou jsem jemně prohmatal Tomokovi břicho, a když jsem zjistil, že už tam nic není, pokračoval jsem v zacelování rány. Tomoko jen z posledních sil pustil Marovu ruku a otočil hlavu ke svým dětem. Zvedl ruku, aby je aspoň pohladil, ale v tu chvíli upadl do bezvědomí.
Maro vyděšeně vyskočil na nohy a začal panikařit. Prosil Tomoka, aby zůstal při vědomí, ale ten ho už dávno neslyšel. Silně krvácel…
Najednou bylo ticho… Zvláštní ticho… Ticho, které nevěstilo nic dobrého… Roztřásl jsem se, když jsem uslyšel jeho hlas. Ale já musel zachránit Tomoka. Jeho krev se vpíjela do obrazců na obřadním kameni a ty se barvily do ruda. Silně začaly zářit a i ostatní značky vyzařovaly zvláštní světlo a energii, jako by chtěly ochránit ty čtyři životy uprostřed nich.
Bez přestání jsem pevným hlasem odříkával kouzlo, dokud jsem neucítil, že Tomokova rána je zcela uzavřená a přestal krvácet. Jeho dech se trochu zklidnil, přesto však stále nenabyl vědomí.
Za sebou jsem uslyšel silné výhružné vrčení Zira. Jeho aura ozářila skoro celou místnost.
Ač venku svítalo, najednou se nebe zatáhlo a všude se rozprostřela tma…
Belialova práce… Jeho moc se snažila ovládnout nás všechny.
Vztyčil jsem kolem Tomoka, dětí a Mara bariéru.
„Nedám ti ani jednoho z nich!“ vykřikl jsem a postavil jsem se vedle Zira…
Ziro
Rychle jsem se otočil po hlase a uviděl toho démona, jak stojí v plamenech a urputně se snaží dostat přes vlčí bariéru, která byla předposlední bariérou před oltářní. Sakra… Už byl tady a tak rychle….
Jediná dobrá správa byla ta, že jeho křídla a pořezané tělo nasvědčovaly, že je značně zraněn a to byla naše šance.
Výhrůžně jsem vrčel a ježil chlupy. Moje plameny se spojily s Saishovým brněním a z toho vycházely červené paprsky, které se v pruzích valily na Beliala.
Vším v sobě jsem ho chtěl zabít….
Najednou vedle mě stál Saisho a položil ruce na můj hřbet, jen jsem se na něj podíval a tiše promluvil.
„Měl by si chránit je, jsou slabí a nedokážou se samy o sebe postarat… Já to tu zvládnu…“
S posledními slovy, Belial otevřel i poslední barikádu a stál naproti mně. Silnou ránou mě odhodil na stěnu a tříštivá bolest do celého těla mě přesvědčila o tom, že je ještě stále silný.
Oklepal jsem se a ihned zaútočil. Zakousl jsem se mu do křídla a tlapy opřel o jeho záda. Tak silně jsem tahal, až s jeho řevem jsem mu jedno křídlo urval. Naštvaně jsem ho vyplivl a chtěl znovu zaútočit, ale tu chvíli mě chytl pod krkem a pevně sevřel mé hrdlo…
Saisho
Měl jsem chránit Tomoka a děti. Vrátil jsem se k nim, ale Maro se postavil přede mne a postrčil mě zpátky za Zirem. Viděl jsem v jeho očích odhodlání. Postará se o Tomoka. Už když se mnou mluvil, viděl jsem, jak ho vztek mění. Už jsem neváhal. Musíme se co nejdříve zbavit Beliala, pokud se mám postarat o Tomoka. Ale Ziro to sám nezvládne.
Vyrazil jsem za ním. Z mého těla vycházely modré provazce a ty se táhly k Belialovi. Ale byl jsem oslabený kouzlem, které na mě Ziro použil. Mé svazovací kouzlo jen jemně lízlo Beliala a pak se rozpadlo v prach. Dusil Zira a ten už sotva dýchal. Jen svýma tlapama mával kolem sebe a drásal Belialovu kůži na cáry. Ale jeho síla slábla.
„Ziro!“ vykřikl jsem a vrhl se k nim.
Sebral jsem všechnu zbývající sílu, co jsem měl a vrazil jsem do nich. Belial tím nárazem Zira pustil a odletěl bokem. Nestačil jsem však už nic jiného než se podívat, jak Ziro bezvládně padá k zemi. Belial se zvedl, položil mu ruku na hlavu, něco zamumlal a Ziro v tu chvíli upadl do bezvědomí. Doufám, že do bezvědomí… Strach, že ho zabil, však převládal nad vším.
Chtěl jsem se k nim rozběhnout, ale byl jsem sražen k zemi neskutečnou sílou. Vždyť se mne ani nedotkl… A přitom já nemohl ani vstát. Nějaká síla mě tlačila k zemi a drtila mi všechny kosti v těle…
„Přišel jsem si pro děti…“ uchechtl se Belial s rukou napřaženou proti mně. „A já si je odnesu a nikdo mi v tom nezabrání…“
Nikdy… nikdy se mi ho nepodaří porazit… Začal jsem propadat zoufalství.
Maro
I přesto, že byl Saisho oslabený, zaútočil na Beliala vším čím mohl. Já to jen sledoval, jak ve zpomaleném záběru… Jak Belial likviduje, co mám rád… Ještě jednou jsem se otočil k bezvládnému Tomokovi a dětem.
Saishovi docházela síla… Rozzuřil jsem se a v tu chvíli ze mě vyšlehly plameny, které zachvátily celou místnost. Ta nejhorší démonská podoba vystoupila n povrch.
„Tak dost!“ zařval jsem, až jsem zaslechl, jak se roztříštila skla v celém zámku. „Nedovolím ti, abys mi je odvedl!“
Nevnímal jsem už nic jiného, než to, abych se zbavil toho zatraceného pekelníka. I když velmi zraněný, stále měl dost síly, aby srazil k zemi oba mocné čaroděje. Smál se jim a s rukou napřaženou proti Saishovi, kterou ho držel u země, pomalu couval k obřadnímu kameni. Bariéra, kterou kolem vztyčil Saisho ho nezastavila.
Přibližoval se k dětem. Služebná se k nim jen víc přitiskla, aby je chránila…
„Beru si je… „ otočil se Belial k nim a už natahoval ruce, aby služebnou smetl bokem.
„To nedovolím!“ zařval jsem.
V tu chvíli se plameny rozhořely ještě víc. Měly větší sílu než Belialovy a likvidovali je, jako když voda hasí oheň. Rozběhl jsem se k němu a vší silou jsem do něho vrazil. Odletěl na druhý konec místnosti. Pomalu se zvedal a s úšklebkem se na mě díval.
„Nezastavíš mě… nejsi tak silný jako já…“ blížil se ke mně pomalými kroky.
Ale já ho neposlouchal. Jeden pohled na ty, které mám chránit, mi daly takovou sílu, že jsem se už neovládal. Cítil jsem, jak se mé tělo napíná a narůstá do ještě větší velikosti. Jak se mé rohy na hlavě zvětšily a křídla roztáhly do neskutečné šířky. Ještě jednou jsem se ohlédl po Tomokovi a dětech.
A pak… rozběhl jsem se proti Belialovi velkou rychlosti a než stihl zareagovat, objal jsem ho rukama i křídly a pevně sevřel.
„Sbohem …“ vyslal jsem jen tiše k Tomokovi a přenesl jsem se i s Belialem pryč.
Ziro
Saisho se rozběhl a plnou rychlostí to narval do Beliala. Oba jsme odletěli a já cítil, jak moje tělo tupě dopadlo na zem…
Snažil jsem se z toho co nejdřív vzpamatovat, ale nešlo to. Byl jsem opravdu na pokraji svých sil, jak mě Belial dusil.
Saisho byl svázán Belialovým kouzlem a já se silou vůle snažil k němu dostat. Maru chránil své děti a měnil se do démonské podoby. Popadla mě panika a já jen bezmocně na ně civěl.
Najednou se Maru nalepil na Beliala a přenesl je pryč. Nejhorší scénář, kdy nebylo jasné, kde skončí a jak to ponese Tomoko.
Otřepal jsem se, když jsem uslyšel, jak se miminka vztekají a snaží se najít něco k jídlu.
Jídlo… Sakra…
Došel jsem k nim velmi pomalou chůzí a každému z nich jsem nakousl jedno ze svých zápěstí…
Ely se ihned natiskla rty na mé zápěstí, ale chlapeček nechtěl. Plival krev kolem sebe. Otočil jsem se na služebnou a ihned jí slabým hlasem řekl: „Chlapeček potřebuje mléko, sežeňte ho…“
Ely spokojeně pila a mě se pomalu vracela síla. Saisho se dostával k nám a bylo vidět, že je vyčerpaný…
„Tohle je mé nové kouzlo, dokážu doplnit sílu. Takže se napij a vezmi si zpátky svou sílu….“
Vrazil jsem mu své zápěstí do pusy a spokojeně si oddechl, když se napil.
Tomoko se probíral a pomalu se posadil na obřadním kameni…
„Kde je Maru?“
Saisho
Do obřadní síně vrazil Suri. Rychle oddychoval, byl celý potrhaný a po ruce mu tekla krev.
„Belial zabil tři ze strážců a několik jich zranil,“ vysvětloval, když jsme na něj udiveně pohlédli. Pak se podíval k Tomokovi a dětem.
„Dva? Ely nebyla jediná?“ nechápavě hleděl na mrňata, „Proč ten druhý nepije, jako Ely?“ přistoupil k nim a jemně je pohladil po hlavičce.
Nechal jsem ho rozplývat se nad dětmi a vzal Ziro bokem.
„Musíme zjistit, kde Maro je…“
V tu chvíli se silně rozzářil můj i Tomokův náramek, který během boje zhasl. Vyděšeně jsem se na něj podíval a pak znovu na Ziro. V hlavě mi začalo hučet a přestával jsem vidět. Slábly mi nohy a já, i když jsem se zachytil Zira, pomalu jsem klesal k zemi.
Dopadl jsem na zadek a chytil hlavu do dlaní.
„Ziro… Belial… po… podívej se mi do hlavy… možná…“ svezl jsem se na bok a jen nepřítomně zíral do stropu. I když jsem měl oči do široka otevřené, nic kolem sebe jsem neviděl… všechno kolem mne se ztrácelo a já slyšel jen Belialův hlas.
„Nechám ho žít, když mi přineseš děti… Přijdeš sám… jen s dětmi… Zabiješ krále a toho proradného vlka… Záleží mi jen na mém synovi a jeho dětech… stejně jako tobě…“
Ziro
Suri byl zcela mimo z těch malý drobečků a díval se na ně jak na obrázky.
Saisho mě odtáhl bokem a chtěl mi něco říct, když se jeho tělo sesunulo k zemi. Na poslední chvíli jsem ho zachytil, aby se nepraštil do hlavy.
Položil jsem ho na záda a vstoupil do jeho mysli. Našel jsem je tam…
Nebyl to Saisho a Belial, ale Maru a Belial. Byli v tom pokoji, co byl vězněm Saisho… Rychle jsem se podíval na Suriho a pokynul rukou, aby šel ke mě…
Tiše jsem mu zašeptal do ucha: “ Musíme jít jen my dva. Saisho je mimo, toho použít nemůžu a Tomoko je ještě vyčerpaný. Prosím, přenes nás sem…“
Ukázal jsem mu místo v pekle, kam musíme jít. Jen kývnul hlavou a pevně se na mě natiskl.
„Tak dost, jdu s vámi! Tak zdrhnout se vám zachtělo…“ zaznělo pevně z Tomokových úst.
„Ale jsi ještě slabý…“ řekl Suri a díval se na to, jak se Tomoko zvedá a stojí pevně na nohou.
„Už nejsem…“ ozvalo se z jeho úst.
Podíval se na Saisha, který byl stále mimo a potom na služebné.
„Postarejte se o mé děti, oni budou vašimi pány…“
Potom přišel k nám a natiskl se na naše těla a společně jsme se přenesli do pekla.
Bylo zajímavé, jak se Belial tvářil překvapeně a snažil se na nás seslat vše, aby se nás zbavil.
Přeměnili jsme se ve vlky a jako smečka jsme začali útočit.
Když jeden skončil na stěně, hned druhý se zakousl do jeho těla. Drásali jsme ho a vždy, když se o kousek posunul, jsme se znovu zakousli…
I on trhal naše těla a krev se mísila v jednu jedinou, krev smrti…
Já se v jednom nestřeženém okamžiku odpojil a osvobodil Maru z pout…
Suri s Tomokem nepřestávali útočit, ale i oni se dostávali na pokraj svých sil. Jenže Belial, byl v koncích, tenhle útok nečekal.
Saisho
Když jsem se probral, ticho, které tu panovalo, přerušoval jen dětský pláč. Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Ve zničené obřadní síni jsem byl jen já, služebné a děti. Opatrně jsem se zvedl ze země a přistoupil k nim. Jedna z nich nosila chlapečka na rukou a snažila se ho uklidnit. Pohlédl jsem na obřadní kámen. Na velkém polštáři spokojeně spala malinká Ely.
„Kde je Tomoko?“ zeptal jsem se.
„Nevíme,“ odpověděla jedna ze služebných. „Prostě všichni tři najednou zmizeli. Král je nechtěl nechat odejít samotné…“ zatvářila se nešťastně a dál houpala plačícího chlapečka na rukách.
Zatraceně. Nejspíš šli zachraňovat Maru. Začal jsem nervózně přecházet tam a zpátky a přemýšlel, jak se za nimi dostat. Nemohl jsem se však soustředit, protože malý stále plakal.
„Sežeňte kojnou,“ otočil jsem se k služebné, která se snažila místnost dát trochu do pořádku. „Určitě je tu nějaká žena, která má dítě,“ pohladil jsem chlapečka po hlavě, kde se zcela jasně rýsovala malinké vlčí ouška.
Opatrně jsem vzal Ely do náruče, abych ji nevzbudil a pokynul služebné, aby šla za mou. Došli jsme do ložnice Tomoka a Maru a já ji položil doprostřed jejich velké postele.
Chvilku jsem ještě přecházel sem a tam, pozoroval služebnou s chlapečkem a spící Ely, když se od dveří ozval ženský hlas.
„Pomůžu vám,“ přistoupila k nám mladá žena a vzala si chlapečka do náruče. Posadila se s ním na kraj postele a přiložila si ho k prsu. Malý se okamžitě přisál. Bylo slyšet jen tichounké mlaskání a polykání.
„Nedávno přestala kojit své dítě a mléko se ji ještě neztratilo,“ řekla tiše služebná, která ji přivedla. „Je pradlena a bydlí v zámku v křídle pro služebnictvo.“
Jen jsem přikývl a pozoroval malého, jak spokojené pije. Když se nasytil a spokojeně usnul, pradlena ho uložila vedle Ely. Usmála se na ně, jak jsou krásní a pak všechny tři opustily ložnici.
„Kdykoli bude potřeba, přijdu,“ řekla ještě, než se za nimi zavřely dveře.
Ztěžka jsem dosedl na postel. Co mám dělat? Nemůžu je tu nechat samotné. Položil jsem se vedle nich. Poslouchal jsem jejich tiché oddechování a vrnění a při přemýšlení, co všichni dělají, se mi začaly zavírat oči.
Maro
Připoutaný v okovech jsem mohl všemu jen bezmocně přihlížet. Když tu Ziro přestal bojovat a v lidské podobě přiskočil ke mně. Rychle mi kouzlem sundal pouta. Já mírně poklesl v kolenou, ale hned jsem se zas narovnal a změnil se v démona.
Silně jsem zařval, když jsem viděl, jak Tomoko a Suri odletěli na stěnu a zůstali tam omráčeně ležet.
„Chtěl jsi nového následníka… jsem tady! Já jsem tu vládce… ty jsi slabý a zbytečný!“ zařval jsem na Beliala. Chytil jsem ho pod krkem a mrštil jsem s ním o zeď. Byl překvapený změnou situace a mým chováním, že se nezmohl na žádný odpor. Jen se tiše sesunul po zdi na zem a zůstal tam ležet.
„Zabiju tě!“ přistoupil jsem k němu.
„Nemůžeš mě zabít… Je to zákon pekla. Syn nemůže zabít svého otce…“ řekl tiše a jen se na mně s úšklebkem díval, i když byl neschopen pohybu.
Zarazil jsem se. Měl pravdu. Ač jsem ho ve své mysli chtěl zabít strašně moc, nějaká síla mi v tom bránila. Nebyl jsem schopen k němu udělat už ani krok. Něco mě drželo na místě.
„Zemřeš sám… jsi slabý… zraněný… z toho se jen tak nedostaneš,“ řekl jsem nakonec už o něco tišeji. Otočil jsem se na Ziro.
„Jdeme domů, děti nás potřebují,“ chytl jsem mého vlka do náruče, Ziro objal Suriho a všichni jsme se přenesli zpátky na zámek.
Byli jsme doma.
V chodbě, kde pobíhali strážní a služebnictvo a dávali všechno do pořádku.
Klesl jsem k zemi i s Tomokem v náruči.
„Jsme doma,“ zašeptal jsem a pohladil ho po jeho vlčí hlavě.
Z té své jsem však stále nemohl vypudit poslední věty Beliala. „Uzdravím se. Možná to bude trvat několik let, ale pak si pro vás přijdu…“
Ziro
Byl konec. Belial se vzdal, nemohl pokračovat… Ne v tomto nesmyslném boji, a když je tak moc slabý, že se schovává za drsná slova, která stejně nic neznamenají. My co známe pravdu, stejně víme, že až přijde, budeme o mnoho silnější. A konečně se budeme moci bránit z očí do očí, jako rovnocenní soupeři.
Maru si vzal Tomoka a já objal Suriho.
Během chvíle jsme byli všichni na zámku.
„Děti… “ povzdechl jsem si a rychle zamířil k obřadní síni.
Nebyly tam a Saisho taky ne. Asi je vzal na jediné bezpečné místo a to je v Tomokově ložnici.
Všichni jsme zamířili k jejich pokoji a když jsme otevřeli dveře, uviděli jsme krásný pohled na spícího Saisha a dvě malá miminka, která spokojeně oddychovala vedle něj.
Všichni jsme byli zkrvavení a zranění, ale za tento pohled to stálo.
Saisho
Slyšel jsem nějaký šramot, ale byl jsem tak unavený, že jsem nebyl schopen se zvednout. Jen jsem opatrně položil ruku na děti a znovu usnul.
Znovu se mi ve spánku vybavoval Belial a všechno, co doposud udělal. Nikdy se ho nezbavím. Pořád na mně bude přisátý jako klíště. Když už si myslím, že mám klid, že jsem zapomněl, on se vždycky vzápětí připomene. Někde v hloubi duše, i přes ten tvrdý spánek, jsem vracel myšlenkami k Zirovi. Tak moc jsem si přál, aby byl v pořádku. Aby se vrátil živý i s králem a Maru. Ten pocit, který mě sevřel, při představě, že by se nevrátil, sevřel mé srdce tak silně, že jsem jen tiše zasténal a po tváři se mi svezla slza. Musím se vzbudit z toho špatného snu.
„Ziro, vrať se, prosím,“ zašeptal jsem ze spánku. „Miluji tě…“
Ziro
Byl jsem špinavý a unavený, ale nechtěl jsem ho ještě budit, dokud nebudu z tohohle hnusu venku.
Otočil jsem se na Suriho…
„Počkej tu, prosím, ještě chvíli, kdyby se děti probudily. Jen se opláchnu a převléknu a přijdu si pro něj, ano?“
Suri jen kývnul hlavou na souhlas a přistoupil k posteli, kde se usadil na křeslo.
Vešel jsem do koupelny v pokoji pro hosty a napustil si vanu, ohřál jsem si vodu a svléknul špinavé oblečení. Vlezl jsem si do ní a omýval zraněné tělo.
Vše mě bolelo a špatně se to hojilo, a když jsem se omyl, ihned jsem se změnil ve vlka. Neměl jsem čisté oblečení a potřeboval jsem Saishu přenést k sobě do sídla.
Vešel jsem do pokoje. Tomoko a Maro již byli omytí a já jim ukázal, aby mi dali Saishu na záda.
Jen jsem sklonil hlavu, abych se rozloučil a utíkal jsem s ním do svého sídla.
Vběhl jsem do své ložnice a jeho uložil na postel. Sám jsem se změnil zpět do lidské podoby a ulehl vedle něj. Přikryl jsem nás peřinou a vyčerpáním usnul…
Saisho
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale najednou jsem sebou trhnul, když jsem měl pocit, jako by na mne sahala Belialova ruka. Otevřel jsem oči, zíral kolem sebe a rychle oddechoval. Do pokoje proudilo denní světlo a vedle mne klidně spal Ziro. Uklidnil jsem se.
Je v pořádku.
Ani nevím, kdy se vrátil a že mě přenesl k sobě do ložnice. Podíval jsem se na něj. Byl celý potlučený, ale výraz jeho tváře byl klidný. Spal tvrdým spánkem. Jemně jsem ho pohladil po tváři, když jsem se vzápětí zarazil.
Šrámy z noci byly víc než viditelné a já byl ještě špinavý. Spíš jsem se cítil pošpiněný. V tenhle moment, mě přepadl akutní pocit, že takhle vedle něj nemůžu spát. Ne vedle někoho tak krásného a čistého na duši. Já se svým špinavým tělem a temnotou ve svém vnitřním já, který jsem jen neschopně přihlížel všemu, co se dělo a nebyl schopen víc zasáhnout.
Vylezl jsem z postele.
Nemůžu tady vedle něho být. Ne takhle. Jsem… Cítím… Belial byl všude po mém těle a já se toho nutně potřeboval zbavit.
Vběhl jsem do koupelny a strhal ze sebe to oblečení, nasáklé jeho pachem. Pořád jsem ho však cítil. Napustil jsem si do vany vodu a ohřál tak, že se z ní kouřilo. Čím víc bude horká, tím rychleji ze sebe dostanu tu špínu. Vešel jsem do ní, a i když silně pálila, ponořil jsem se celý do vody. Zůstanu tady tak dlouho, dokud to všechno nezmizí.
Ziro
Probudil mně pocit, že mi něco chybí. Saisho byl pryč a z koupelny ke mně přicházela pára, která byla plná bylinných směsí…
Vstal jsem z postele a došel do koupelny. Zahalila mě mlha, která se valila z vany…
„Snažíš se o to, aby ses mi vypařil?“ usmál jsem se a opřel o stěnu.
Saisho
Byl jsem celý ponořený a hodlal se v té vodě utopit. Hm… Jako kdyby to šlo. Tak aspoň uvařit. To už je přijatelnější…
Přes vodu ke mně tlumeně dolehl Zirův hlas. Pomalu jsem se vynořil a opřel se o vanu. Setřel jsem si vodu z obličeje a podíval se na něj, jak stojí opřený o futra a pozoruje, co dělám.
„Ne, jen se potřebuji pořádně umýt, nějak jsem to před tím nestihl,“ odpověděl jsem na jeho otázku. Koupelna byla opravdu plná páry.
„Vrátili jste se všichni v pořádku?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že ani nevím, jak a kdy se vrátili.
Prostě jsem neschopný. V těch netěžších chvílích jsem zase zklamal. Museli se o vše postarat jiní. Ani by se nic nestalo, kdybych tu nebyl. Ani nevím, jestli budu co k čemu jako chůva. Přestal jsem se dívat na Zira a znovu jsem se celý ponořil, abych skryl své špatné pocity v té horké vodě.
Ziro
Znovu se ponořil do vody… Haaaaaaaaaaaaaa?
Vlezl jsem si za ním a posadil se na jeho klín. Vytáhl jsem ho z vody tak, aby mohl dýchat.
„Není tvoje vina, že jsi tam nemohl jít s námi. Já věřím v to, že budeš mít dost času na to, aby se z tebe stal ten nejlepší kouzelník a ty nás na příště ochránil, už jen proto, že nám Belial zase vyhrožoval. Stejně bys nám nebyl nic platný. Zjistili jsme jak na něj. Jako smečka jsme se na něj sesypali a celého ho potrhali. Nemohl se bránit. Bylo to fajn… Ale jen proto, že byl slabý a to díky tobě. Byl jsi opravdu odvážný a silný. Já… Taky tě moc miluji a ty to víš…“
Natiskl jsem se na jeho tělo a přijímal tu horkost vody.
„Tohle je opravdu horká voda, asi tu bude jeden vařený pes…“ smál jsem se a políbil ho.
Saisho
„Máš pravdu… nebyl jsem nic platný,“ ze všech těch slov, které řekl, jsem si vzal jen tu jedinou větu.
Ani ten polibek mě neuklidnil. „Nejsem jeden z vás. Nevím, jak to u vás chodí…“ položil jsem Zirovi hlavu na rameno.
Cítil jsem se opravdu mizerně a navíc jsem dostával znovu hlad. Dostal jsem chuť na maso. Možná když se najím, budu všechno hned vidět v lepších barvách.
Podíval jsem se na své ruce, kde jsem měl stále ty jizvy. Zavřel jsem oči a v mysli se soustředil na ně. Cítil jsem, jak se mi kůže rovná a jizvy pomalu mizí. Přejel jsem si ještě po obou zápěstích, abych se přesvědčil, že po nich nezůstala ani památka a pak jsem teprve otevřel oči a zadíval se na Zira, který na mně udiveně – nebo naštvaně – to fakt nevím, hleděl.
„Jsou zbytečné. Myslel jsem, že když mi budou připomínat, co se stalo, že budu silnější, připravenější. Že mi ty vzpomínky dají větší sílu proti němu bojovat. Vrátit mu vše co udělal i s úroky. Ale bylo to zbytečné. Nemělo význam si je nechávat. Nepomohlo to ani trochu,“ dodal jsem tiše. „Jsem proti němu bezmocný. Pořád je silnější a já neznám a neumím nic, co by ho zničilo, nebo aspoň zastavilo.“
Ziro
Chytil jsem jeho tvář a donutil ho, aby se na mě díval.
„Jsem idiot, že? Myslel jsem, že ti to pálí. Ale občas i myslím, že ti dělá dobře se utápět v sebelítosti… Ty jsi silný a na to, že přijde Belial tu nebyl připravený nikdo. Vymažu ti ho z hlavy a všechny vzpomínky, bude to složité, ale udělám to… To abys byl konečně silný i proti němu. Byl jsem v tvé hlavě dvakrát, takže vím jak na to. Prosím, už nikdy neříkej, že jsi k ničemu. Pro mě a Tomoka s Maru jsi cenný a pro děti také. Třeba taky někdy budeme mít své vlastní, měl by si trénovat… Nebo máš potřebu mě opustit? Nekňuč mi tu jako malé štěně, jsi pořádný upír a silný. Podívej, ta přeměna na tebe neměla vliv. Sakra… Naštval si mě…“
Saisho
„O nic takového se tě neprosím!“ vykřikl jsem na Zira. „Nechci mazat vzpomínky, je to moje součást a já si ji chci uchovat! Myslíš si, že když se mi Belial nabourá do hlavy, že budu pak klidnější? Ne! Jen nebudu chápat, co se to děje!“
Rychle jsem oddechoval a díval se přitom Zirovi do očí. Sakra, co se to se mnou děje? Nikdy jsem takový nebyl. Nikdy jsem na nikoho nekřičel. Ale teď mně Ziro pěkně rozpálil.
Náhle jsem ho chytil pod krkem, a prudce si ho přitáhl pro polibek. Zaútočil jsem dravě na jeho ústa, a okamžitě mu do nich vecpal svůj jazyk. Líbal jsem ho dychtivě a dravě, jako bych ho chtěl umlčet navždy. Jako bych chtěl navždy umlčet i své vzpomínky, které mi zaneřádily hlavu. Přestal jsem se opírat a líbat Zira. Chytl jsem ho a prudce ho otočil zády k sobě, až jeho kolena, na které dopadl, vydala dutou ránu, když zaklekl na dno vany. Narazil jsem ho na druhý konec, kde se jen stihl chytit rukama o okraj vany a zapřít se. Natiskl jsem se na jeho záda.
„Naštval jsi mě,“ zavrčel jsem mu do ucha a začal mu zuřivě okusovat krk. Jednou rukou jsem si ho přidržoval pod břichem a druhou jsem mu hned zajel mezi nohy.
„Neměl jsi to dělat,“ stiskl jsem jeho penis, začal jsem se o jeho zadek otírat svým vzrušením a znovu jsem se zahryzl do jeho krku. Prokousl jsem mu kůži a zatím co jsem ho dráždil, nasával jsem jeho krev a dal svému vzteku a vzrušení volný průchod.
Ziro
„Chtěl jsem ti jenom….“ to už jsem nestačil doříct, protože si mě silně za krk přitáhl pro polibek.
Jeho jazyk si razil cestu k mému a hrubě po něm přejížděl. Bylo cítit, že je naštvaný a nehodlá se uklidnit. Ale ten naštvaný jsem tu byl přeci já, ne?
Začal jsem být ihned vzrušený, jeho polibky… Tolik jsem je chtěl a mé tělo po jeho lásce volalo a chvělo se…
Náhle mě přetočil na kolena, tak silně a rychle, že mi praštily o stěnu vany a bolestivě se rozvibrovaly.
„Nemyslíš, že to přeháníš? Tohle bolelo…“
Jenže jemu to bylo jedno. Zakousl se mi do krku a sál, což už stačilo k tomu, abych se vzrušil a prohnul hlavu dozadu. Skousl jsem si rty, abych nesténal, a jen tlumeně jsem vzdychal.
Jeho ruka v mém rozkroku ve mě vyvolala takové emoce, že jsem zavřel oči a vychutnával si jeho pozornost.
Saisho
Ziro zasténal, když jsem stiskl jeho penis. Zvedl hlavu a já se ještě hlouběji zakousl do jeho krku. Ústa se mi plnila jeho krví a já ji hltavě polykal. Mé vzrušení se každou vteřinou zvětšovalo. Přestal jsem masírovat Zirův úd a hned jsem najel do jeho dírky jedním a pak druhým prstem.
Pěkně proti mně vypínal zadeček a já pustil jeho krk a se zalíbením se na něj díval, jak se prohýbá a najíždí proti mým prstům. Druhou rukou jsem mu přejížděl nehty po zádech a dělal na nich úhledné zarudlé čáry. Jako by těch šrámů už tak neměl dost. Vytáhl jsem z něj prsty a pevně ho chytil za boky a sklonil se k němu. Olízl jsem si rty… Chtěl jsem ho ochutnat celého. Políbil jsem ho doprostřed zad a pak jazyk táhl po páteři až dolů. Musím mít všechno…
„A tohle taky bolí?“ zeptal jsem se těsně před tím, než jsem začal jazykem dráždit jeho vstup.
Ziro
Nevěděl jsem, co mě víc vzrušuje. Jestli sání mě krve, nebo to, jak se dostával prsty tak hluboko, že jsem se prohýbal proti nim…
Opustil můj krk a já se nechtěl vzdát i těch jeho úžasných prstů. Vtahoval jsem je do vnitř, aby ani o článek neunikly mému sevření a pevně je vcucával zpět.
Jenže i přes to je ze mě vytáhl a já zakňučel, když jsem ucítil tu ztrátu.
„Saisho…“ zasténal jsem tak hlasitě, že se to rozeznělo pokojem, jako ozvěna.
Jeho jazyk hladil mou dírku a vjížděl do ní a znovu vyjížděl. Kroužil na jejím okraji a já se ztrácel z reality…
Saisho
Líbilo se mi, jak to Ziro prožíval. Ať se na mě před tím zlobil sebevíc, teď byl dokonale v mé moci. Ještě chvíli jsem dráždil jeho vstup. Pak jsem jazykem sjel až k jeho pokladům. Jemně jsem je nasál do úst. Když jsem slyšel, jak jeho sténání sílí, prohýbá se v páteři a zaklání hlavu pod tíhou té rozkoše, měl jsem sám co dělat, abych se udržel a neskončil to hned tak naprázdno.
Narovnal jsem se znovu do kleku, silně stiskl jeho boky, aby mi neuhnul.
„Drž se pevně,“ dal jsem jeden jediný povel.
Nastavil jsem svůj vztyčený úd proti jeho uvolněnému vstupu a prudce zatlačil. Pronikl jsem do něj až na doraz tak prudce, že jsem na moment ztratil dech. Ale když se proti mně Ziro nepatrně pohnul, začal jsem přirážet.
Jen pár tahů bylo pomalých a celou délkou. Další se už zkracovaly a já přidával na rychlosti. Kolena mi podkluzovaly, tak jsem se víc rozkročil a zapřel se o stěny vany, abych se mohl lépe do svých nájezdů zapřít. Už jsem neovládal své vzdechy a své pohyby. Mé tělo si už dávno dělalo, co chtělo, pod tím šíleným tlakem vzrušení, které mě bralo útokem ze všech stran.
Ziro
Jeho jazyk mi objížděl dírku s takovou jemností, že jsem roztával, jak led na poušti…
Kousal jsem si rty a snažil se, abych se ještě chvíli udržel na nohou. Když jeho drsný jazyk sjel na mé kulky a v ústech je promasíroval, cítil jsem, jak se mé vzrušení napíná absolutní pevnosti. Nebylo nic na té jemné kůžičce, co by nebylo vyhlazeno vzrušením. Sténal jsem rozkoší a chtěl ho cítit v sobě.
Dopřál mi to ihned a já ucítil jeho prudký nájezd, jak mi jeho chloupky na kulkách olízly ty moje…
Prohnul jsem se proti němu a nechal ho zajet mnohem hlouběji, abych si užil tu jeho pevnost, která mě vyplňovala.
Ruce jsem si zapřel o rantl vany, abych mohl přijímat jeho nájezdy…
Tak skvělý pocit, který mě dává jeho tělo, které již zná to moje nazpaměť.
Saisho
Bral jsem si ho prudkými nájezdy. Pronikal jsem do něj rychle a nekompromisně, protože mi tak velel můj mozek, plně ovládán mými pocity. Jako bych chtěl ze sebe vypustit všechen ten nashromážděný vztek, stres a zlobu…
Zapomínal jsem na Zira. Na to, jestli si to užívá, nebo jestli ho to třeba nebolí. Ale jeho hlasité vzdechy a sténání, mi říkaly, že je to snad v pohodě. Ještě chvíli bylo slyšet vrzání našich kolen o dno vany a šplouchání vody, která se v pravidelných vlnách přelévala z vany na zem.
Pak jsem najednou ustrnul v pohybu. Orgasmus na mě zaútočil s takovou intenzitou, že mi okamžitě sebral všechnu sílu a já jen ztěžka dolehl na Zirovy záda a nechal svoji chloubu se cukat a vypouštět ze sebe vše co mohla. Po chvilce, kdy ten největší nápor odezněl a já zase vnímal a mohl se normálně nadechnout, jsem se narovnal. Zajel jsem jednou rukou Zirovi pod břicho, uchopil jeho penis a začal ho zpracovávat rychlými tahy současně s mými pohyby uvnitř něj.
Ziro
Voda kolem nás stříkala a pleskala o naše těla, která se oddávala rozkoši, a neznala hranic.
Jeho prudké nájezdy do mého těla, ve mě vyvolávaly dojem, že jsem bezbranný a jen jemu patřím.
Mé sténání se míchalo se zvuky, které přicházely od spojení našich těl.
Ucítil jsem jeho hrubý příraz a vyplnění mého těla…
Jen chvíli si dal na odpočinek, než začal laskat můj penis, po kterém přejížděl tam a zpět. Přitom najížděl do mého nitra a upevňoval svou pozici, která mě dělá jeho…
Nedokázal jsem zvládnout ten nápor a vypustil jsem bílou tekutinu na hladinu teplé vody.
Právě v tu chvíli se objevil ve dveřích Maru. Jen jsem se na něj podíval.
„Zemřeš…“ ozvalo se za mnou.
Saisho
Užíval jsem si dozvuků svého vyvrcholení a pozoroval přitom Zira, jak krásně prožívá i on svůj orgasmus. Tohle otírání o jeho stěny mi dělalo dobře a prodlužovalo ty příjemné pocity, které mi poskytl orgasmus. Ziro se s táhlým zasténáním ztratil ve víru svého vyvrcholení a mě mezi prsty procházel důkaz jeho uspokojení. Jeho tělo se třáslo a on byl zcela pod vládou toho všeho. Nevnímal mně, nevnímal co se vůbec děje kolem něho. Už jsem se skláněl, abych mu věnoval uklidňující polibky na záda a na krk, když do koupelny vrazil Maro.
Jednou ho vážně zabiju!
Ale svůj vztek jsem musel odložit na neurčito, když jsem slyšel tu jeho naléhavost v hlase. Pohladil jsem Zira po zádech. Vyklouzl jsem z něj a přitáhl si ho aspoň pro jeden polibek.
„Co to Maro mlel o nějakém období?“ zeptal jsem se ho tiše, když jsme se otírali. Vešli jsme do pokoje a stihli si jen obléct kalhoty, a Maro nás už táhl do zámku. Krucinál! Ani boty jsem si nestihl nazout.
Přistoupili jsme k posteli. Suri odstoupil, aby nám udělal místo. Když jsem viděl i jeho jen v kalhotech, a jak rychle spěchal pryč, jen jsem se zašklebil znovu na Maru.
„Ty jsi prostě takový neskutečný rušič…“
Pak jsem se znovu otočil k Zirovi, který už prohlížel Tomoka.
Ziro
Pomalu jsem vylezl z vany a natáhl jsem si jen kalhoty, protože jsme byli ihned v paláci.
Přistoupil jsem k Tomokovi a přisedl si k němu. Protože jsem věděl, že by tohle podruhé nedal, ihned jsem jej uspal. Vstal jsem a přinesl z koupelny ručník, dal jsem mu ho pod tělo. Ruku jsem přiložil na jeho břicho a odříkal zaklínadlo na zacelení svalů a kůže…
„Dívej se jinam!“ nařídil jsem Maru, protože se právě otevřela rána v místě řezu.
Trochu krve vytékalo na ručník a na bílé barvě si tvořilo vlastní obrazce. Jak prameny vyšlehly pruhy svalů a začaly se zacelovat do správných a neporušených provazců. Následovala je kůže a vše se stalo celkem. Jak kdyby se nikdy nic nestalo.
Zvedl jsem se a došel k Saishovi, který to překvapeně pozoroval. Uchopil jsem ho za ruku a přenesl se s ním do zámku. Byl překvapen i z tohohle…
Jen jsem se usmál a dovedl ho do jídelny, kde bylo na stole již jídlo. Posadil jsem se a začal jíst. Během jídla jsem mu vše vysvětlil.
„Spojili jsme krev, takže mám nějaké tvoje schopnosti a ty mé. No, období páření teď máme, a ty bys měl hodně jíst, protože je to období sexu, hlavně toho a jen toho,“ usmál jsem se a ještě dodal.
„Bojíš se?“
Saisho
Vystrčil jsem Maro k dětem do pokoje a vrátil se za Zirem. Díval jsem se, jak spravuje Tomokovu ránu po řezu a bylo mi z toho tak všelijak. Zase jsem zklamal. Ani tohle jsem neudělal pořádně. Sevřel jsem čelisti k sobě, až mi zuby zaskřípaly. Moje mizerná nálada byla zpět.
Stál jsem a tiše se sevřenými pěstmi jsem se díval, jak se Tomokova rána léčí a zaceluje, dokud jeho břicho nebylo čisté a bez jediné vady, tak jako před porodem. Ani jsem se nestihl vzpamatovat a byli jsme zpátky u Zira na zámku a táhl mě za sebou do jídelny.
Jo. Jídlo. Já zapomněl. Jedna z věcí, která se u mě změnila.
Seděl jsem, jedl a nepřítomně poslouchal Zirovo vysvětlování.
„Strach ze sexu?“ ušklíbl jsem se. „To se ptáš mě? To spíš ty bys měl mít obavy, pokud to je tvoje první páření…“ ukrojil jsem si další kousek masa a vložil ho do úst.
Pomalu jsem přežvykoval a tan nějak se na to svoje jídlo mračil. Pořád jsem nemohl skousnout to, že jsem špatně Tomokovi zacelil ránu. Na co jsem to tam proboha myslel? Teď jsem jasně viděl, že jsem tam byl zbytečný. Zvládli by to i beze mne. Stačila jim jen smečka vlků, která by je chránila, a Ziro by celý obřad v pohodě zvládl sám.
„Musím na vzduch,“ vstal jsem a podíval se ven. Bylo jasno, jen z povzdáli se tvořily malé kupky bílých mráčků. „Bude pršet. Mám rád letní déšť,“ mluvil jsem k sobě, jako by tam ani Ziro nebyl. Popošel jsem k oknu. „Musím na vzduch.“
Vylezl jsem na parapet a chystal se odletět. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že se za denního světla nezměním v netopýra, ale to už jsem se nakláněl ven z okna.
Ziro
„Samozřejmě, že je to mé první páření a buď rád, že jsem se ještě nepředvedl…“ usmál jsem se, ale on zase začal být smutný.
Sakra… Co pořád dělám špatně? Něco kazím? Nebo mě opravdu nemiluje a já ho tou pečetí svazuji? Už víc o sobě nemůžu pochybovat než teď. I ten sex ve vaně byl jen chtíč a celkem hrubý.
Ještě řekne, že chce na vzduch. Jen jsem k němu pozvedl pohled a vykulil oči… Ten idiot….
„Saisho….“ víc už jsem nestačil říct, protože vyskočil z okna.
Měl roztažené ruce, jak kdyby chtěl vzlétnout k nebesům, ale místo toho, se řítil k zemi. Co bych dal za to, abych viděl jeho výraz…
Seběhl jsem dolů do zahrady a viděl ho, jak je zamotaný do růží. Pomohl jsem mu vstát, a i když jsem se snažil, začal jsem se smát.
„Kam si letěl, ptáčku? Zase propadáš depresím, že jsi k ničemu? Ty si tu ránu nezacelil špatně, ale Tomoko je vlk, jeho svalstvo je jiné a kouzlo reaguje na vlastníka. Jsi upír, vaše stavba těla je jiná. Svaly se zacelily podle tebe, zapomněl jsem ti to říct a chtěl to napravit, ale byl moc velký frmol,“ nadechl jsem se a políbil ho.
„Pro tentokrát si byl slabý, ale já vím, že najdeš způsob, jak nás všechny ochránit a udělat skvělé barikády, které zachrání ty které miluješ. Vím, že třeba nejsem tím, kterého by si rád viděl po svém boku, ale já se snažím, abych si tě zasloužil. Pokud dělám něco špatně, řekni mi to. Napravím to. Já… Opravdu… Nechci o tebe přijít…“ otočil jsem hlavu, aby nebylo vidět, jak moc nešťastný z tohoto všeho jsem a jak moc nejistý si sám sebou jsem.
Saisho
Do prdele. Zapomněl jsem, že je den a nezměním se v netopýra. Zaryl jsem hubou do záhonu růží. Než jsem se stihl zvednout, byl u mě Ziro a pomáhal mi vstát. Stál jsem proti němu a vztekle si vytahoval trny zapíchnuté do tváře. Poslouchal jsem, co mi říká a začal ve mně doutnat vztek.
Já jsem slabý? Od kdy? Copak zapomněl na naše první setkání? Copak zapomněl na kouzlo, které mi ubralo sílu, aby mohlo bránit právě jeho?
„Ukážu ti, jak jsem slabý,“ zamračil jsem se.
Nečekaně jsem ho chytil do objetí a přenesl se s ním na Marův zámek a rovnou do křídla věrných. Ocitli jsme se v hlavním pokoji, kde právě odpočívalo několik upírů. Odhadem tak deset – patnáct. Okamžitě vyskočili na nohy, když jsem se tam objevil. Chtěli se přivítat a prohodit pár slov, ale najednou se zarazili a lítali pohledem ode mne k Zirovi a zpět. V místnosti se okamžitě začalo ozývat tiché vrčení a oni se zaměřili všichni na Zira, jako bych tam ani nebyl. Někteří z nich se nebezpečně přibližovali.
V tom momentě jsem na ně zařval. Všechna okna v místnosti se rozletěla na spoustu střepů, stejně jako sklenice a skleněné vitríny. Já se změnil do své upírské podoby a drapl jsem Zira za rameno a přitáhl si ho k sobě.
„Zapomněli jste snad, kde je vaše místo?!!“ zařval jsem po nich a oni se hned zastavili.
Jen s vrčením a syčením pozorovali Zira, ale báli se přiblížit. Až na jednoho, kterého vůně Zirovy krve naprosto ovládla a on se s vyceněnými zuby a krvavýma očima blížil čím dál víc.
„Tohle je můj partner,“ promluvil jsem důrazně, ale o něco tišeji. „Kdo na něj sáhne, toho bez milosti zabiju!“
Napřáhl jsem před sebe ruku a ten co se k nám blížil, se v tom momentě zastavil a zkroutil se bolestí k zemi. Napřažené prsty jsem stahoval k sobě a on se chytil za hrdlo, jako bych ho opravdu dusil.
„Je vám to jasné?“ podíval jsem se na ostatní, zatímco jsem toho jednoho držel svou silou u země.
Aniž bych čekal na odpověď, pustil jsem ho a vzápětí se přenesl se Zirem zpět na jeho zámek.
Usadil jsem se zpět ke stolu a jako by se nic nedělo, jsem pokračoval v jídle. Po chvilce jsem odložil příbor.
„Už nikdy mi neříkej, že jsem slabý,“ podíval jsem se na Zira a chytl ho za ruku, protože pořád stál, jak přimražený vedle mě. Stáhl jsem si ho k sobě na klín a objal ho.
„Nechci o tebe přijít, a nechci, abys přišel ty o mne… Potom bych určitě někoho zabil. A to už stoprocentně,“ opřel jsem si o něj hlavu a zavřel oči.
Byl jsem jak zvíře, které běsnilo, ale vzápětí se uklidnilo a potřebovalo pohladit. Divné. Nikdy jsem se tak nechoval.
xxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tento díl je trochu osekaný o záchranu Maro z pekla. Ale tato situace už byla v sérii Než jsem tě potkal a v sérii Neutečeš mi! Pokud by někdo chtěl, může si to podrobněji přečíst právě tam... :)