Saisho
Jeden z nejstarších upírů. Je to vysoký, pěkný chlap, který zná kouzla a zažil už snad kde co. Vlasy má černé až do modra. Oči tmavě hnědé až do černa. I přesto, že je tak starý, vůbec na to nevypadá. Nemá rád, když ho budí někdo dřív, než je nutné. Je nevázaný a je mu jedno, jestli je protějšek ženská nebo chlap. Dá hodně na vůně. Když mu někdo voní, tak se už před ním neschová. Tak dlouho doráží, až dosáhne svého. Je neústupný, ale chytrý a rozumný. Ví, kde je hranice a kdy je na čase skončit. Je těžké říct, jak vypadá. Má svou nejoblíbenější podobu, ale dokáže ji měnit podle nálady či potřeby. Během pár vteřin se změní na ženu, nebo úplného mladíčka…
Je klidný, dokáže dlouho a trpělivě čekat na kořist… Ale pokud se už naštve, pak běsní…
Ziro
Je to poslední z rodu velikých mágů, kteří jsou jedním pokrevním odvětvím od králů vlčí říše. Tomoko je jeho nevlastní bratranec a měl být i jeho druh, bohužel to bylo jinak a Ziro se s tím musel smířit.
Je výbušný, má prořízlou pusu. Ničeho a nikoho se nezalekne a nerespektuje autority. Je to dobrý kouzelník a Hrabě na svém sídle, které je kousek od Tomokova hradu. Nesnáší Maru…
Je vyšší a hubený. Má delší světle hnědé vlasy a medové oči, které mu místy zlatavě zazáří. Je lehce svalnatý, ale ne moc. Krásnou jemnou tvář a plné rty. Jeho vlk je šedý a má černou lysinku i ocas.
Saisho
Byl jsem naštvaný, když mě Torio vzbudil. Chtěl jsem ještě pár let pospat. Vždycky mě naštve, když jsem vzhůru dřív, než je potřeba. Ale on mě během chvilky uklidnil vydatným jídlem.
„Tak co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem se nasytil, a byl o něco klidnější.
Torio mi předal jen lístek od Maro se vzkazem.
„Aha… Do čeho se ten mladíček zase namočil…“ zamračil jsem se, ale šel si nachystat vše, co bude potřeba.
Vlk, který na nás čekal, byl pěkný chlap. I když se celou dobu držel dál ode mne, cítil jsem jeho vůni. Tak to jo… Tohle bych si dal… Nicméně mě teď čekají povinnosti.
Ten vlk – Suri, nás přenesl na zámek do vlčí říše. Tak tady se teď Maro skrývá. I když mě vedli do přijímacího sálu, já jsem si šel po svém. Zahalil jsem se do neviditelnosti a pomalu jsem nakráčel do jídelny, odkud přicházel Marův pach. Stál jsem opřený o futra dveří a pozoroval ho jak jí. Je pořád krásný. To se musí nechat. No a ten naproti němu – prý král – taky není k zahození.
„Zdravím tě,“ konečně jsem se jim ukázal, když na mě Maro promluvil a zeptal se mě na svého sluhu. „Nevím, kde Torio s tím vlkem je. Já hledal tebe,“ usmál jsem se a vykročil k němu.
Tomoko
Začmuchal jsem a podle pachu zjistil, že je s námi v místnosti… Tohle mi vadilo už kvůli tomu, že tuhle moc mám taky.
Když se ukázal v celé kráse, málem jsem spadl ze židle. Tak tohle je na mě moc…. Tenhle člověk, že na Maru nic nezkoušel? Je tak krásný… Sakra….
Moje tělo se obalilo plameny, snad proto, že jsem se cítil v ohrožení.
„Jmenuji se Tomoko a jsem zdejší král,“ podával jsem mu ruku, která byla obalena plameny.
Uvidíme, co je zač…
Zira
Nebaví mě neustále přemlouvat toho upíra a to ho nesnáším, protože mi vzal Tomoka.
Mého Tomoka a ještě jim musím pomáhat s obřadem…
No, pomohl bych i tak… Nechci, aby se Tomokovi něco stalo, ale ten parchant Maru… Proč se může dotkat a já ne?
Byl jsem u něj dřív než on, tak, proč mi tohle dělají?
Naštvaně jsem vzal knihu a zamířil za Tomokem. Musíme se začít připravovat na obřad. Nesnáším přípravy, tak otravné a zdlouhavé…
Vešel jsem do paláce a zamířil do jídelny. Kde jinde by ta pijavice byla. Určitě měl hlad…
Zarazil jsem se ve dveřích, když jsem spatřil dalšího člověka v místnosti. Povzdechl jsem si a pomalu se blížil k Tomokovi…
„To tu je sněm Pijavic? Tenhle smrad dlouho nevyvětráš, Tomoko…
Saisho
Tak opravdu král. A ten bojovný pohled. A ten jeho přístup. Letmo jsem pohlédl na Maro, který jen tiše sledoval, co se bude dít. Král nejspíš žárlí…
Klidným krokem jsem došel ke králi. Ty jeho plameny… Nejspíš mě chce vystrašit, nebo zahnat… nebo chce na mě udělat dojem? Aniž bych se jakkoli nad tím pozastavil, přijal jsem nabízenou ruku a pevně ji stiskl.
„Těší mě králi,“ lehce jsem se uklonil.
I přes ty plameny jsem cítil tu jeho úžasnou vůni. Ta krev… tak vábívá… V očích se mi zablesklo… Pevně jsem držel jeho ruku a přitáhl si ho k sobě blíž. Přičichl jsem si k jeho krku…
„Nedivím se, že Maro kvůli tobě ztratil hlavu,“ zašeptal jsem mu do ucha těsně před tím, než mě Maro od něj odtrhl. Něco zanadával a pak i s králem odešel ven.
Tak Ziro? Hm? Otočil jsem se na nově příchozího, kterého pach sem přišel dřív než on sám.
„Máš pravdu,“ usmál jsem se na něj. „Tenhle pach se jen tak nevyvětrá. Smrdíš jako zatuchlá kožešina…“ usmál jsem se znovu a přivřel oči. Přeměřoval jsem si toho polovlka.
Hm… tak tohle bude zákusek pro mne.
„Tak kde začneme?“
Zira
Tak zatuchlá kožešina? Jak chce…
„Co jsem komu udělal, že mě ve vlastní zemi, v zámku, který z části patří i mé rodině, uráží staré vyschlé krevní jelito, jako jsi ty?“ podíval jsem se mu zpříma do očí.
Byly tmavě hnědé, opravdu hezké, ale já nehodlal uhnout pohledem. Mé medové oči probleskly zlatou barvou a já se mírně ironicky usmál.
„Kde začneme? Vlastně ani nevím, proč tu jsi? Nechtěl bys mi to osvěžit?“
Saisho
Rozesmál jsem se.
„Vážně máš pěknou zásobu urážek,“ zakuckal jsem se smíchy. „Jenže já nejsem Maro. Mě jen tak něco nerozhodí. Ty sám vypadáš jak zpráskaný zmoklý pes, když tak přede mnou stojíš. Ale ty oči…“ chytl jsem ho nečekaně pod bradou a přiblížil se až k němu. „To je prostě nádhera…A krásně voníš…“ přičichl jsem si k němu, ale vzápětí jsem ho pustil a s úsměvem o krok odstoupil.
„Proč tu jsem? Netuším. Asi nějaká ochranná kouzla. Miláček se neobtěžoval mi nic vysvětlit. Nejspíš si už někde hraje s tím vaším králem.“
Nejspíš jsem nakopl bolavé místo. Zirův pohled po mé poslední větě by nejspíš zabíjel.
„Tady je někdo zamilovaný, co? Ale neboj, to přejde. Je to jako nemoc. Jen stačí ten správný lék…“
Díval jsem se na něj při těch slovech jako na něco, na čem bych si rád pochutnal.
„Tak sladký…“ olízl jsem si rty.
Zira
To ještě neví, do čeho se namočil…
„Alespoň nesmrdím, jako zdrclá krev… Fuj, jak nechutné…“ ale v tu chvíli mě uchopil pod bradou a přitáhl si mě k sobě…
Sakra… Proč si ke mně přičichl? Jsem snad nějaká flákota masa? Štve mě!
Potom hned uskočil…
Ale jeho další slova mnou projela jak ostrá dýka.
„Co ty vycuclá krvinko víš o našem králi? Nic… Není to žádná hračka na hraní. A rozhodně nic nepřebolí. Už jsem se vzdal, tak toho nechej… Nesnáším toho tvého „miláčka“, ale já vás nesnáším všechny! Bohužel, čeká s naším králem dítě, a to je taky nejspíš důvod, proč si tu!“ řval jsem na něj a moje oči již zlatě zářily vzteky.
„A jaký ty bys mohl mít lék? Takový cucák a hlavně upírský sluha… Hmmmm???“ už jsem silně vrčel a cítil, jak stačí jen troška k tomu, abych se proměnil.
Saisho
Jak jsem si myslel. Trefil jsem na tu správnou strunu. Zatím co on na mě křičel, já kolem něj chodil v kruhu a prohlížel si ho.
Pěkně rostlý… žádný tuk… trošku menší než já, řekl bych tak o půl hlavy… už na pohled jemné vlasy s krásnou barvou… pevné svaly… a ten zadeček…
Sjel jsem pohledem dolů… no paráda…
A ta jeho prořízlá pusa, ta mě fakt baví…
Na první pohled vypadá klidně, ale to je jen zdání. Všiml jsem si šrámů na ruce a na krku. Vypadají z části jako po vlčích zubech a zčásti jako po upířích drápech.
„Tebe musel Maro asi hodně naštvat, co?“ ukázal jsem na jeho krk. „Ale nejspíš máš hodně štěstí. Nevzpomínám si, že by Maro nechal někoho žít, pokud ho ten druhý rozzuřil. A tys to nejspíš udělal a pořádně.“
Usadil jsem se pohodlně do křesla. Dal nohu přes nohu a ruce zkřížil na prsou.
„Co pro krále znamenáš? Jsi snad jeho partner? Nebo někdo z rodiny? Ani jedno. Jsi na stejné úrovni k němu, jako já k Marovi. Nejsem jeho sluha. Kdykoli můžu od něj odejít. Ale neudělám to, protože byl ke mně vždycky hodný a respektoval mě. I když je nejhlavnější z rodu upírů, vždy se ke mně choval jak k rovnému. Chránil jsem nejen jeho, ale i jeho předky. Jsem jeho věrný,“ promlouval jsem klidným hlasem. „Teď bych rád, kdybys mi vysvětlil podrobnosti, proč pro nějaký porod potřebují dva kouzelníky.“
Zira
Ten upír mě tak strašně štve, myslí si, že všechno ví, ale nic neví….
Pohladil jsem si krk, na kterém se ukazovaly hluboké jizvy a známky po boji.
„Maru nebyl jediný, kdo tohle udělal, ale do toho ti nic není…“
Byla to má minulost…
Hluboká minulost, která bolela mnohem víc, než jsem si myslel. Zrada… Moje rodina mrtvá a jediný, kdo mi zbyl, je Tomoko.
„Jsem v jiné pozici než ty. Jsem jeho bratranec, ne krevní nádor, jako ty na Maruovi. Nic o mně nevíš, jen si to myslíš… Otravuješ mě tím,“ prskal jsem na něj dál.
„Proč si tu. Hmmm… Asi víš, že je Maru Belialův syn, ne? Víš o něm přeci vše. Unesl ho a i našeho krále, málem ho zabil, ale Tomoko stihl otěhotnět a tím se vykoupili z pekla. Ty jsi tu nejspíš proto, že při obřadu, nesmí být Tomoko ve vlčí formě. Může používat jen upíří a Maru ho ochraňovat nemůže, protože z něj bude Tomoko pít. Asi umíš nějaká kouzla, která ho ochrání a mimochodem… Nevěřím ti…“
Saisho
„Bratranec? Zajímavé…“ uvolnil jsem své ruce, natáhl je před sebe a prohlédl si zápěstí, na kterých byly známky zranění.
Zranění, způsobené mocnou osobou, které se nikdy nezhojí. Mohl jsem to udělat. Zahojit to… Ale ty jizvy jsem si nechal jako připomínku, abych nikdy nezapomněl.
„Tak Belial, říkáš? Unesl Marua? Zřejmě jsou jeho potomci všichni po smrti, jinak by to neudělal.“
Vstal jsem a přistoupil k Zirovi.
„Nevěříš mi? Nevadí. Já tobě taky ne. Ale jedno si zapamatuj,“ výhružně jsem se mu podíval do očí. „Zkusíš nějak ohrozit Marua a zabiju tě. Jsem daleko starší než ty… Ano, umím nějaká kouzla a zrovna dvakrát se nerozmýšlím, pokud bych měl někoho zabít. A nejspíš jsi vyhrál první místo v žebříčku,“ rychle jsem se k němu natáhl a chytl ho za ruce. V mžiku jsem stál za ním a zkroutil mu je za záda. Přitiskl jsem se na něj. „Ty o mně taky nic nevíš. Pro mne jsi jen cucák, mládě, které by mělo ještě za sebou tahat kačenku na provázku…“
Na vteřinu jsem se odmlčel a zaměřil mysl na jeho ruce. Energie, která vycházela ze mě, ho spoutala a i přesto, že se snažil vytrhnout, nešlo to. Pustil jsem ho, obešel a zastavil se před ním.
„Ukaž mi obřadní síň… a doporučuji ti – nenaštvi mě…“ zvedl jsem ze země knihu, která mu při mém útoku vypadla z ruky.
Byla chráněna nějakým kouzlem proti zvědavým očím. Položil jsem na ni dlaň a tiše promluvil. Kniha přestala zářit a já ji otevřel. Jen zběžně jsem v ní zalistoval a pak se podíval na spoutaného Zira.
„Máš tam docela zajímavé věci. Ukážu ti, co jsem přinesl. Jen musím najít Toria, Marova sluhu. Nevím, kde ho ten vlk nechal,“ mávl jsem rukou a uvolnil jeho pouta a podal jsem mu knihu.
Zvedl jsem hlavu a zvětřil. „Myslím, že si Toria najdu sám. Jestli chceš vidět mé knihy, pojď za mnou.“ Zamířil jsem do chodby a šel rovnou za Toriovým pachem. Ten sluha opravdu smrdí jako… jak to ten Ziro řekl? Zdrclá krev?
„Ha ha ha…“ začal jsem se smát nahlas přes celou chodbu.
Ziro
Tak tohle jsem nečekal, jak to že ten zmetek má takováhle kouzla. Tak tohle opravdu posral…. Naštvaně jsem se na něj díval a čekal, až mě to hovado pustí…
Jak si to dovolil? Jak si dovolil otevřít moji knihu? Kdo mu to dovolil?
Když mi povolilo sevření rukou, ihned jsem k němu došel a v takové rychlosti jsem se proměnil na vlka, že ani nestihl zareagovat. Prudce jsem mu chňapl po krku, a jak hadrovou panenku ho držel v tlamě.
Prudce jsem s ním třásl a potom s ním běžel do obřadní místnosti. Když jsem běžel do místnosti, naschvál jsem si to vypočítat tak, aby se praštil hlavou o futra. Přímo na místě jsem ho vyplivl a s naježenou srstí jsem chodil kolem něho…
„Ještě jednou mi šáhni na knihu a ukousnu ti hlavu,“ vrčel jsem na něj a cvakal zuby.
„Bléééé… Ta tvoje chuť… Asi si budu muset vybrousit chuťové polštářky…“
Saisho
Musím uznat, že jsem tohle nečekal. Nejspíš jsem toho kouzelníčka opravdu naštval. Usmíval jsem se, i když se mnou třásl. Jo, dlouho jsem spal a takové protřesení svalů a kostí není k zahození. I když mohl být jemnější. Když jsme proběhli kolem Maro a Tomoka, jen jsem po nich hodil svůj úsměv a hned mi zas zmizeli z dohledu.
Ale ta rána do hlavy… Tak tu si opravdu budu pamatovat.
Když mě ten prašivý vlk pustil, pomalu jsem se zvedl na nohy.
„Do prdele… Jsem teď oslintaný… fuj… horší jak od slimáka…“ narovnal jsem se v celé své výšce a pomalu se blížil k Zirovi. „Myslíš, že mě tahle tvoje podoba zastraší?“
Zůstal jsem před ním stát. Zhluboka jsem se nadechl a nechal vyjít na povrch mé pravé upírské já. Rázem jsem byl ještě o hlavu vyšší než normálně. Mé oči měly nebezpečně rudou barvu… A pokud někdy Ziro viděl Mara v jeho naštvané upírské podobě, tak ten je proti mně ještě krasavec.
Vlasy vlály kolem mé hlavy, kolem mého znetvořeného těla se rozprostírala zlověstná aura. Mé drápy byly dlouhé a ostré jako nože… Zuby se protáhly a jejich délka a ostrost se nedala skrýt. Svaly jsem měl tvrdé jak kámen, že by si na nich nejspíš zuby vylámal.
„Pane, prosím… Pan Maro se bude zlobit…“ ozval se z koutku síně Torio, který se tam krčil. Dobře mě znal. Měl ze mě strach.
„Buď zticha!“ zařval jsem na něj. „Na nic jsem se tě neptal, chceš umřít hned tady po tom psovi?!“
Otočil jsem se k Zirovi a znovu se k němu přiblížil.
„Žádný žebříček… na co čekat… Zabiju tě hned tady na místě!“
Zira
Potutelně jsem se díval na to, jak se změnil na svoji nejhorší podobu a pomalu se změnil do polovičního vlka…
Na mé hlavě trčaly dvě šedá ouška a za zády se pohyboval huňatý šedý ocas.
Díval jsem se na něj a nic neřekl. Ale potom jsem se soustředil jen na to, jak mu moje sliny stékají po rukách a loktech na zem. Odkapávájí v mnoha pramenech a najednou mě to chytilo…
„Hahaha…. Pffff…. Hahahahahaha…. Hahahahaha….“ už jsem se začal svíjet smíchy a držel se za břicho. „A copak mi chceš udělat? Vždyť to z tebe odkapává jak z kohoutku… Hahahahahahahaha… Hahahahahhaha… Oslintaná pijavice…. Hahahahahahaha….“
Saisho
Hmm… tak on se směje. Ale co… Ať se směje… on ho ten smích brzy přejde.
Jedním rychlým pohybem jsem se přemístil za něj a chytl ho za ocas.
„Máš pravdu. Jsem celý mokrý. Tahle štětka na utření stačí,“ jeho ocasem jsem si pěkně otřel ruce, a abych si to pojistil, tak jsem si otřel prsty tahem přes celý jeho ocas, pěkně proti směru růstu srsti.
Obešel jsem ho a zastavil se znovu před ním.
„Copak se ti nelíbí?“ chytl jsem ho pod krkem a prudce jsem s ním hodil na druhou stranu obřadní síně. Cenil jsem zuby a nebezpečně se k němu znovu blížil.
„Přeješ si umřít hned?!“
Nezuřil jsem. Pouze jsem byl rozhodnutý to mládě zabít.
„Myslím, že chutnat budeš dobře…“ olízl jsem si špičáky a v očích mi nebezpečně zablesklo.
Maro
Stáli jsme s Tomokem na chodbě a probírali Suriho a jeho zajíčka, když kolem nás proletěl Ziro v podobě vlka a v zubech nesl Saisha. Ten jen mávnul na nás rukou, usmál se a hned zmizeli za rohem. Tak tohle nedopadne dobře. Hned jsme se vydali k obřadní síni, kam oni dva zamířili.
Zastavili jsme se ve dveřích. Díval jsem se na to, jak Saisho začíná pomalu ale jistě běsnit. A Ziro nebyl pozadu. Jen v koutku se krčil Torio a se strachem se díval, co bude dál.
Tak v tomhle případě mi vlčí forma na Saisho stačit nebude. Nejspíš by mě teď ani nepoznal a asi by mě sežral. Proměnil jsem se zpět na člověka. Ohlédl jsem se po Tomokovi, ale v ten moment Ziro vystartoval proti Saishovi.
„Tak dost!“ zařval jsem a rázem jsem se změnil do démonské podoby. Tohle by mohlo zastavit Saisho a co se týká Ziro – no tak to už je na Tomokovi.
„Dobře víte oba, proč tu jste! Jestli se chcete zabít, tak až po obřadu!“
Tomoko
Ten pohled na ty dva mě celkem vyděsil. Stáli naproti sobě, a jak dva kohouti na jednom smetišti se chystali bojovat.
Najednou Maru silně zařval a ty dvě bestie se najednou zastavily. Díval jsem se na to, jak se Zira změnil a najednou se upírovi vysmíval do obličeje. Hned jsem si vzpomněl, jak se to vymstilo mě…
„Ziro! No tak dost!“
Ale on se dál smál a bavil mě tím, až tak, že jsem se musel otočit, abych nedostal záchvat smíchu také. Bylo srandovní, jak z toho běsnícího upíra odkapávají Zirovy sliny.
Maro
Viděl jsem jak Ziro letí přes půlku obřadní síně a pak se rychle zvedá a staví se proti Saisho.
„Tak to stačilo!“ zařval jsem znovu a vletěl mezi ně. Svým křídlem jsem odhodil Ziru bokem.
„Srovnej si ho, Tomoko, prosím tě,“ pak jsem se otočil na Saisho. „Zavolal jsem tě tu, abys mi pomohl. Jestli se tu chcete navzájem pozabíjet, k ničemu mi to nebude. Potom ale odejdi.“
Saisho
Díval jsem se na Maro s údivem v očích.
„Tak přece…“ natáhl jsem k němu ruku a jemně se dotkl jeho hrudi konečky prstů. „Myslel jsem si, že k tomu nikdy nedojde.“
„Tys to věděl?“ zavrčel na mně, protože tohle ho zřejmě štvalo víc, než to, že jsem se chtěl se Ziro porvat. „Proč jsi mi nic neřekl?“
„Slíbil jsem to tvým rodičům,“ řekl jsem tiše. Změnil jsem se zpět do své lidské podoby a pohlédl na své ruce. „Slíbil jsem jim to, než umřeli.“
„Nejraději bych tě zabil,“ otočil se ode mne a šel k Tomokovi. „Připravte se Zirem všechno na ten obřad. Pak se můžete zabít. Až po obřadu.“
Aniž by se na kohokoli podíval, odcházel pryč. Zklamaný… naštvaný…
Nedivím se. Všichni jsme to věděli a přitom jsem mu nikdy nic neřekli.
Jen jsem stál a díval se, jak mizí za dveřmi. Úplně jsem zapomněl na svůj momentální problém se Zirou.
Zira
Šmejd jeden… Tak tohle opravdu bolelo… Co já můžu za to, že on se neovládá?
Tomoko ke mně došel a nadával mi, abych se zkrotil a tak… Vůbec jsem ho neposlouchal a můj vztek dál poctivě doutnal.
Přes rty jsem předcedil: „Defixio!“
Dlouho jsem tohle kouzlo nepoužil a ani nebyla vhodná doba. Je to svázání kouzly, což znamená, že jeho vlastní kouzla ho svážou a on mi nemůže ublížit.
Jak hruška se svalil na zem a já k němu došel. Zvedl jsem si ho za bradu k sobě.
„Jediná potrava jsi tu ty a to pro mě. Jak bych tě s chutí roztrhal… Jsi… Sakra, už ani nemám dobrý výraz. Ale asi vyschlá mumie,“ moje oči již zlatě zářily i do dálky a drápy se bořily do jeho tváře.
„Jeden z vašeho druhu, mi vyvraždil rodinu a já nemám důvod, tě nezabít. Jediné, co mě drží je Tomoko. Nechci, aby umřel i on… Takže, bych byl rád, kdybys konečně myslel a ne se vztekal,“ mluvil jsem vrčivým hlasem a došel k Toriovi.
„Dej mi ty knihy,“ ukázal jsem na ty, co držel v rukách a on mi je podával.
„Smím se podívat?“ podíval jsem se směrem k tomu svázanému upírovi.
„Chceš pustit?“
Saisho
„Jseš ubožák, když kvůli jednomu nenávidíš celý svět. Jseš ubožák, když svážeš má kouzla svým. Jseš ubožák, když mi říkáš, abych konečně myslel a ne se vztekal. Já nebyl ten, kdo začal zuřit… Já přišel v klidu…“ a s klidem jsem se na něj podíval, i když mi na tváři zanechal krvavé šrámy. „Nemáš žádnou úctu. Nemáš ani úctu ke svému králi. Ty svého krále ani nemáš rád, protože ho svým chováním ohrožuješ. Ohrožuješ ho tím, jak necháváš zatemnit svou hlavu nenávistí, místo toho, abys spolupracoval. Chceš si číst v knihách? Můžeš. Většině z toho nebudeš rozumět. A pokud náhodou něčemu porozumíš, bude ti to prd platný. Jsou to upírská kouzla… Kouzla těch, které ty tak nenávidíš… Měj si mé knihy. Měj si, co chceš. Já jsem skončil… Nebudu se prosit, abys mě pustil. To nikdy neudělám. Váš král je mi ukradený, a pokud ho ohrožuje Belial, tak věz, že Maro je v bezpečí. To mi stačí. A jestli mě zabije on, tak to s pokorou přijmu.“
Zavřel jsem oči. „Pokud budeš chtít ode mne pomoc, pustíš mě sám. Omluvíš se a poprosíš,“ a od té chvíle jsem neřekl už ani slovo.