Nias
Převlékl jsem se a šel si umýt ruce a obličej. Právě jsem vycházel z koupelny, když se ozvalo zaklepání a Andriusův opatrný hlas.
Nejdříve jsem nervózně mlaskl, proč za mnou chodí. Já jsem se zdekoval, abych mu nebyl poblíž a uklidnil se, a on si to potom nakráčí rovnou sem.
Chtěl jsem se na něho vykašlat, ale pak jsem ucítil tu sladkou vůni, která se ke mně donesla i přes ty dveře.
No, když už nic jiného, tak aspoň ochutnám ten jeho výtvor.
„Pojď dál,“ promluvil jsem a na to se mu otevřely dveře.
Sám jsem přešel k velké skříni, kde jsem si vytáhl věci, abych se mohl převléct.
„Posaď se,“ ukázal jsem mu do druhého rohu, kde byla pohodlná sedačka s křesly a prostorný stolek.
Svlékl jsem si špinavé věci, které jsem hned poslal služce do prádelny, a pak na nahé tělo natáhl jen šněrovací volnou halenu a lehké plátěné kalhoty.
Pročesal jsem si vlasy, ale nechal jsem je už volně.
Když jsem byl hotový a spokojený, taky jsem přešel k sedačce a usadil se do jednoho z těch dvou pohodlných křesel, hodil nohu přes nohu, pohodlně se opřel a zvědavě se zadíval na stůl, kde Andrius právě pokládal tác.
„Voní to dobře,“ pokýval jsem hlavou. „Doufám, že si dáš se mnou.“
Chvíli jsem Andriuse pozoroval a znovu mi hlavou bleskla myšlenka, jak to, že je tak krásný, když je míšenec člověka a démona. Ne, všichni démoni jsou škaredí. Zářným příkladem je třeba Rouf, Gwyllion, a ostatní, co mi jsou nejblíže vlastně taky. Každý má svou krásu. Ale tenhle Andrius… úplně boří veškeré zaryté představy o tom, že démoni jsou oškliví a hrůzu nahánějící tvorové.
A lidé… Najde se mezi nimi pár hezkých jedinců, ale jinak mi všichni přijdou obyčejní, jako šedé myši.
„Zjistil jsi něco o nás, co by ti bylo k užitku, když ses potuloval po hradě?“ nakonec jsem se mu zadíval do očí.
„Chceš o nás něco vědět, tak máš možnost. Mám náladu ti odpovídat na otázky. Ale něco za něco… Nejdříve ti dám pár otázek já. Tak, co?“
Andrius
V první chvíli jsem se už lekl, že si to Nias rozmyslel, nebo že odešel někam pryč. To mě asi zamrzelo víc než Roufova slova. Ale když jsem uslyšel, jak mě zve dál, srdce mi hned poskočilo, ani nevím proč.
Je pravda, že se před mnou nemusel převlékat, ale jak jsem už zjistil, démonům nahota nejspíš nevadí. Nejsou tak upjatí, jako lidé. Jenže pro mě to pořád bylo něco, na co si budu asi dlouho zvykat.
Teda… Pokud tady strávím delší čas.
Posadil jsem se a snažil se nedívat na Niase, dokud se neoblékl.
Jeho pokoj jsem si už prohlížet nemusel, protože jsem tu už byl, ale znovu mě překvapila ta čistota a upravenost.
Položil jsem tác na stůl a posunul před Niase hrnek s čokoládou a kus koláče. Původně měly být oba kusy pro něj, ale po jeho poznámce jsem si ten menší kousek nechal.
Neodvážil jsem se ale pustit do něj dřív než Nias, navíc když položil svou otázku, překvapeně jsem se na něj zadíval.
„No… Klidně se ptej, ale… Není toho moc, co bych řekl," odpověděl jsem popravdě.
Nevím, co bych mu mohl říct. Ale lhát mu nebudu.
Nias
Nedokázal jsem odhadnout, jestli bude Andrius souhlasit nebo ne. A tak trochu jsem byl rád, že neodmítl.
Vzal jsem si do ruky talířek s koláčem, nabral jsem si a hned po prvním ochutnání jsem musel uznat, že je to vážně dobré. A taky jsem spokojeně zamručel a pokýval hlavou.
Zapřemýšlel jsem, co bych se ho tak nejdříve zeptal. Ale asi to, co mě nejvíc zajímalo.
„Víš, celou dobu přemýšlím nad tím, jak vypadáš, a zkouším odhadnout, kdo byli tví rodiče. Jeden z nich člověk a druhý démon. Aspoň se tak jevíš. Kdo z nich je, nebo byl to nebo to? Tipoval bych, že matka byla člověk. Říkám byla, vzhledem k tomu, že se potuluješ. Hledáš místo, kam bys patřil a nemluvíš o rodičích, tak předpokládám, že minimálně jeden z nich nežije. Pokud tvůj otec byl démon, je pravděpodobnost, že by mohl žít. Jak to teda u tebe je?“ konečně jsem na něho vybalil své první dotazy.
Mezi řečí jsem stihl dojíst i ten koláč, odložil jsem talíř a natáhl se po hrnku s čokoládou. Už chladla, přeci jen stála na stole déle. A tak jsem hrnek obemknul oběma rukama, a držel, dokud se z něho nezačalo kouřit. Teprve potom jsem se opatrně napil a na tváři se mi objevil spokojený výraz.
„Je to vážně dobré… oboje…“
Andrius
Potěšilo mě, když Nias snědl koláč dřív, než jsem já stihl vůbec vložit sousto do úst.
Ani nevím, proč mi to udělalo takovou radost.
Když jsem poslouchal jeho otázky, díval jsem se na svůj koláč a přemýšlel, co mu odpovědět.
Ne, že bych mu snad chtěl lhát, to jsem ani neuměl, a ani bych u něj s tímhle nejspíš neuspěl, ale nějak jsem nevěděl, co bych mu měl říct.
„Děkuju," zvedl jsem konečně hlavu a pousmál se, když mi Nias nakonec koláč i čokoládu pochválil nahlas.
Nevím proč, ale srdce mi udělalo kotrmelec a myslím, že jsem zrudl až na zadku.
„Nemám… neměl jsem k tomu moc příležitostí, ale baví mě to, i když jsem to pak neměl moc komu dát," přiznal jsem nakonec rozpačitě a pokrčil rameny.
Upil jsem čokolády a strčil si za ucho pramínek vlasů, který mi spadl z drdolu.
„Máš pravdu," povzdechl jsem si nakonec. „Má máma byla člověk a otec démon. Otce neznám. Nikdy mi o něm matka nic neřekla. Když jsem byl menší, tvrdila, že jsem moc malý, a pak zemřela, aniž by mi to řekla. Měl jsem ji rád. Starala se o mě, učila mě. Oči mám prý po ní. Často mě kvůli té barvě i barvě vlasů-" zkousl jsem si ret a potřásl hlavou.
Nechtěl jsem si stěžovat nebo otravovat Niase svou minulostí.
„Jediné, co mi řekla, bylo, že to znamení na čele, je právě znamení toho, že jsem míšenec. A musím ho vždy schovávat. A taky mě zapřísahala, že nikdy nesmím vkročit do země démonů. Slíbil jsem jí to, jenže… Ve světě lidí jsem už neměl kam jít, zvláště, když pak lovci přitvrdili své útoky. A nakonec jsem se rozhodl, že chci poznat i svou druhou polovinu. Že chci poznat Agarii, pochopit, jak svět démonů funguje, a možná i zjisti, kdo byl můj otec, proč se zapletl s mou mámou a kam pak odešel."
Všechno jsem to ze sebe vysypal a doufal, že Niase tímhle neznechutím nebo si ho nějak nepoštvu proti sobě.
Nias
Pozorně jsem Andriuse poslouchal, i když toho v závěru vlastně moc neřekl.
Spíš mi potvrdil to, co jsem si myslel. Ještě jsem se ho zeptal, v které části země s matkou žili, když se narodil.
Když domluvil, nastalo ticho. Dopíjel jsem tu čokoládu, upřeně se na něho díval a dával si jedna a jedna dohromady.
„Víš,“ odložil jsem hrnek, postavil se a přešel k němu.
„Lidé v tom rozdíle nevidí. Ale my démoni ano. Tohle,“ dotkl jsem se prstem jeho znamení na čele, „pro lidi vypadá, že to mají všichni kříženci stejně. Stejný znak. Ale není tomu tak. Podle postavení démona, podle toho, kdo to je a z které části Agarie pochází, se tyhle znaky liší v úplných maličkostech, pro lidské oko nepostřehnutelnými. Možná, když jsi zabloudil sem, že jsi v některých chvílích pocítil, že je něco jinak.“
Objel jsem prstem znak na jeho čelo, a pak se sklonil, že se naše čela na chvíli dotkly.
Už jsem chtěl dát najevo sevřením rtů, že jsem zjistil něco, co se mi moc nelíbí, ale ovládl jsem se. Místo toho jsem s upřeným pohledem do jeho očí, zvedl ruce, pohladil jeho ramena a krk a pak jsem mu rozmotal ten drdol, který už sotva držel.
„Ale nejspíš nepocítil,“ nakonec jsem odstoupil. „Podle toho, jak jsme tě našli, zřejmě si neměl čas toho tady moc projít. Jestli chceš, můžeme zkusit tvého otce najít. Záleží na tobě. Může tu být během chvíle.“
Otočil jsem se a raději si šel zpátky sednout, abych byl od něj dál, protože jsem měl čím dál věší nutkání ho povalit na postel a zalehnout ho. A rozhodně by nešlo o nevinný spánek.
„Jsi na řadě s odpovědí na můj návrh, a pak se můžeš ptát. Pokud ale uznám, že není vhodné, abych ti odpověděl, jen zavrtím hlavou. Jsou věci, které si nechávám pro sebe ze zvlášť důležitých důvodů.“
Andrius
Nevím, jestli byl Nias se mnou spokojený.
Ale když si odešel zpátky sednout, prsty jsem si přejel po znamení na čele, a snažil se vydýchat jeho přítomnost a doteky. Nechápal jsem to. Nechápal jsem, proč na něj mé srdce tak reaguje.
Ještě se mi to u nikoho nestalo.
Možná to bylo i trochu děsivé, protože jsem nevěděl, co s tím dělat.
Když jsem si uvědomil, že až moc dlouho mlčím a Nias pořád čeká na svou odpověď, rozpačitě jsem si odkašlal a sklopil pohled.
„Chci, chci otce najít, ale nevím… nevím, jestli jsem připravený se s ním setkat hned teď," povzdechl jsem si, když mi došla Niasova slova.
A proto, že jsem mu odpověděl, přišel jsem na řadu já.
Nejvíc mě pálila otázka ohledně vězně, a toho, kdo je Zeer, ale nějak jsem pocítil, že tohle není ta správná chvíle na to, se zeptat.
„Ty víš, kdo je můj otec?" vypadlo ze mě místo toho nakonec. „Jak velká je Agarie? A co se stalo mezi lidmi a démony? Je pravda, že jíte lidi? A je pravda, že je tu pořád teplo? Moc jsem toho neviděl, to je pravda, ale i jen to málo mě fascinuje. Je to úplně jiné, než jsem slyšel! Ten pořádek a čistota, upravení a čistí i démoni! Lidé vůbec neví, o čem mluví. Jste nesmrtelní? A kolik ti je let? A jak dlouho jsi vládcem? Chtěl bych toho tolik vědět a tolik vidět! Vždycky mě to sem táhlo, když jsem občas došel ke zdi, a i z dálky viděl, že vaše země je tak jiná než Carnivean. Ne, že bych neměl strach. Mám strach. Vím, že nepatřím ani na jednu stranu, vím, že jsem něco, co by nejspíš nemělo ani existovat. Ale naučil jsem se s tím nějak žít. Někdy mám chuť to vzdát, ale na to jsem moc velký zbabělec. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Povídej mi o Agarii. Pověz mi cokoliv, zajímá mě všechno. A taky se mi líbí tvůj hlas."
Musel jsem přestat mluvit, protože mi došel dech, ale vzápětí jsem si uvědomil, co jsem řekl.
„Teda… jako… to… no…" koktal jsem, máchal rukama a rudnul, jak jsem se snažil z toho vymluvit.
Nias
Andrisuova slova mě utvrdila v tom, že opravdu ve svém stavu při útěku před lovci, neměl čas vnímat jiné, různé pocity, kromě strachu. A tady… možná by to pocítil, kdyby se tu Saylther objevil. Možná i ne… Záleží, kolik toho ze svých genů svému synovi předal. Možná ani neví, že má syna. Možná to Andriusova matka tajila i před Sayltherem, nebo to byl úlet na jednu noc a už se víc neviděli. Nebo něco zabránilo tomu, aby se s ní mohl Saylther ještě vidět. Každopádně dobře věděl, že ji by sem vzít nemohl, stejně jako on by nemohl žít tam.
Ale i tak… Porušil jedno z našich pravidel.
Když na moment Andrius sklopil pohled, stejně jsem se neubránil tomu, abych sevřel k sobě rty, protože tu byla ještě další věc. Jenže o té mu rozhodně neřeknu.
„Ano, vím, kdo je tvůj otec, poznal jsem to z tohoto,“ odpověděl jsem Andriusovi na první otázku a ukázal jsem znovu na jeho čelo. „Věc se má tak, pokud se narodí někdo jako ty… Získá podobu převážně lidského rodiče. Náš je ten znak, a taky můžeš mít nějaké schopnosti, kterými démoni vládnou Jsou různé, různě silné. Je taky skupina démonů, kteří mají jen jednu schopnost, a to je dlouhověkost. Žijí třeba několik stovek let. Je to nejslabší skupina, a my je chráníme. I když jsou takoví, jsou naši, a podle toho se k nim chováme. To, proto máš podobu po matce, a ne po otci, a proto jsem věděl, že tvůj lidský rodič je právě matka.“
Na moment jsem se odmlčel a zapřemýšlel, jestli mu mám říct jméno jeho otce, a jestli Saylthera rovnou nezavolat. Stejně s ním potřebuji mluvit. Ale nakonec jsem si to v duchu sám zamítnul.
„Jméno tvého otce, a to, kým je, ti řeknu až ve chvíli, kdy mi ty řekneš, že ho chceš vidět. Ale, pokud tu zůstaneš žít, můžu ti zaručit, že byste se jednou mohli setkat, ať už chceš nebo ne.“
Vstal jsem z křesla, přešel jsem k chladícímu boxu a vytáhl jsem láhev vína. Speciálně ho mívám v chladícím boxu už jen proto, že je tady tepleji a já mám víno rád vychlazené. Aniž bych se zeptal, jestli chce, nalil jsem do dvou sklenic a jednu postavil před Andriuse. Usadil jsem se zpátky do křesla a pak si spokojeně upil.
„Tak jo,“ přikývl jsem. „Jde se na odpovědi. Ale musím říct, že jsi mě vážně pobavil. Ne, že bych se ti chtěl smát, ale ty otázky o čistotě a tak… No, nejsou všichni čistotní, ale snaží se. Asi je to tak, jak u vás u lidí… Jak jsem starý? Víš, že ani nevím? Musel bych se podívat do starých svitků kde je můj rodokmen. Už je to nějakou dobu, co jsem to přestal počítat, a taky… narozeniny neslavím. Už to byla docela otrava. A jestli žereme lidi? No, řekl bych že jo. Ale není to úplně tak, jak se zdá na první pohled… Víš, věc se má tak, že si spoustu věcí lidi vymysleli. Proč? Je toho hodně na vysvětlování, přemýšlím odkud začít…“
Andrius
Ani jsem nedutal, když mi Nias potvrdil, že ví, kdo je můj otec.
Poznal to prý z toho znaku, a já se neudržel a znovu po něm přejel prsty.
Byl jsem však moc rád, když mi řekl, že ho zavolá, až budu chtít.
Napadlo mě, jestli otec ucítil mou přítomnost, když jsem vstoupil do Agarie, nebo mě jen ignoruje.
Nebo se za mě jen stydí.
No, to budu řešit, až na to přijde čas.
Teď jsem jen poslouchal Niase, jak vypráví o téhle zemi, a mohl na něm oči nechat.
Asi začínám bláznit. A i když jsem se alkoholu vždy vyhýbal, přesto jsem neodolal a upíjel při povídání víno. Bylo silné a rozehřálo mě, jako pěkně vytopená kamna.
Je pravda, že jsem se zarazil, když řekl, že démoni jí lidi. Ale když to dál nerozváděl, raději jsem se neptal. Zavzpomínal jsem nad obědem, ale nic jako lidské maso jsem tam neviděl, stejně jako v kuchyni nebylo nikde uloženo.
Možná mě jen škádlí. Ani by mě to nepřekvapilo, jak už jsem ho stačil poznat.
A když začal vykládat o Agarii, visel jsem na něm doslova pohledem.
„Děkuji," vydechl jsem po nějaké chvíli, kdy Nias domluvil.
Nejspíš posilněný tím vínem, které mi rozehřálo krev, jsem vstal, zachichotal se, když jsem zavrávoral, a pak přešel k Niasovi.
„Moc to pro mě znamená. Opravdu. Vím, že ti vděčím za život a můžeš ho kdykoliv ukončit. Vím, že jsem jen něčí omyl, ale opravdu děkuju."
Aniž bych nad tím přemýšlel, prostě jsem se naklonil a Niase objal.
Nias
Andrius byl pozorný posluchač. Myslel jsem, že mě bude přerušovat, jak se bude pořád ptát a chtít vědět toho co nejvíc, a pokud možno hned. Ale vždy trpělivě naslouchal a čekal, až domluvím.
Tuhle vlastnost na sto procent musel zdědit po matce. Ani ne tak proto, že znám jeho otce, vlastně znám všechny démony. Ale jde o to, že my démoni nejsme moc trpěliví. No, až na nějaké výjimky.
Byl jsem i rád, že Andrius ani nepohrdnul nabídnutým vínem.
Trochu pohladilo moji ješitnost, když mi poděkoval. Jo, slovo děkuji tu slyším opravdu výjimečně.
Usmál jsem se, ale pak jsem překvapeně na něho hleděl, když získal odvahu, přišel ke mně a znovu mi poděkoval. Což o to, to by mě ani tak nepřekvapilo. Ale to jeho objetí…
Možná mu to ani nedošlo.
Mrknul jsem přes jeho rameno ke stolku, kde stála jeho sklenice skoro vypitá.
Tolik k jeho odvaze…
Ale přesto… Když jsem ucítil jeho tělo tak blízko…
Uvědomuje si, že je pro mne něco jako květový nektar pro včely? A já mám rozhodně chuť ho opilovat už od chvíle, kdy jsem ho vzal sem na hrad.
Ani jsem to nedomyslel a moje ruce prostě jednaly samy. Tak jako ostatně vždycky.
Během vteřiny jsem mu ruku omotal kolem pasu a stáhnul si ho obkročmo na klín. Druhou ruku jsem zahrábnul do jeho vlasů, protáhl je, ale pak skončila na jeho zátylku, za který jsem si ho přitáhl blíž.
Vlastně blíž než blíž… Nebyl mezi námi ani milimetr volného prostoru a můj jazyk se už nekompromisně cpal do jeho úst…
Andrius
Máma mi vždycky říkala, že jsem občas až příliš spontánní, a i trochu naivní.
Vždycky říkala, že se musím zatvrdit, pokud chci přežít, jenže to já nikdy nedokázal.
I přesto, co mi lidé udělali, i přesto, že jsem se kvůli nim často krčil v koutku, nejspíš bych nikdy nedokázal nikoho nenávidět natolik, abych mu, jakkoliv ublížil.
Ani po mámině smrti jsem to nedokázal.
Říkala, že na tohle jednou doplatím. Že je mé srdce pro tenhle svět až příliš laskavé, ale já ji vždy oponoval, že je stejná jako já.
A stejně jako lidi, ani démony bych nemohl nenávidět.
I když jsem věděl, že to nebude jednoduché, i když jsem věděl, že jsem vetřelec, a konkrétně Rouf mi to už nejednou dal najevo, věděl jsem, že i když Nias proti mně pozvedne ruku, nedokážu ho nenávidět natolik, abych se mu pomstil.
Ale to jsem odbočil. Prostě jsem někdy jednal dřív, než jsem si to stačil v hlavě přebrat.
A to se stalo i teď, kdy jsem chtěl prostě jen poděkovat Niasovi za ochotu se se mnou bavit.
Ale místo toho, abych odešel, jsem teď seděl na jeho klíně a jeho jazyk jsem měl skoro až v krku.
V první vteřině mě to hodně vylekalo, ale když jsem ucítil pod prsty Niasovo pevné tělo a horkou kůži, jeho rty, ucítil jeho vůni, zatočila se mi hlava a jen vínem to nebylo.
Vydal jsem ze sebe jakýsi podivný zvuk, téměř se na Niase zhroutil a pokoušel se mu polibek opětovat, i když jsem zkušenosti neměl.
Měl bych se odtáhnout. Měl bych přestat.
Vybavila se mi Roufova slova, kdy říkal, že jsem pro Niase jen zajímavý tím, že jsem něco nového, ale nedokázal jsem to. Pouze jsem víc zatnul prsty do jeho ramen a přivřel oči.
Nias
Byl jsem rád, že se Andrius nebránil. Že nezpanikařil a nechtěl utéct.
Jo, kdybych chtěl, nedokázal by ani zvednout ruku na obranu, a já bych si ho vzal.
Jenže… Ať už si o nás lidí myslí cokoliv, a jedna z jejich představ je, že jsme promiskuitní a bereme si všechno, co má dvě nohy a ptáka nebo kozy, realita je jiná.
Jasně, najdou se i u nás takoví, kteří jdou přes mrtvoly a vezmou si to, co se jim zrovna zalíbí.
A ano, mám sex rád. A možná jsem tak trochu promiskuitní. Ale neberu si nikoho nikdy násilím, proti jeho vůli. I kdyby se Rouf třeba vzteknul a řekl, že mě nechce, nenutil bych ho a šel bych za někým jiným.
A stejně tak jsem si nechtěl brát násilím ani Andriuse.
Jenže ten jeho polibek, to, jak se na mě tiskl, i ten jeho sexy povzdech, za který se pak začal červenat…
Vážně jsem byl rád, že neodmítl, a polibek jsem ještě víc prohloubil.
Chutnal naprosto opojně. Řekl bych, že jsem propadl téhle chvíli, že jsem propadl té chuti polibku, že jsem propadl tomu, jak Andrius zareagoval. I barvě jeho očí, které teď byly mírně zastřené, ať už to způsobilo víno nebo to, co se právě dělo.
Brzy jsem měl ruce pod jeho košilí, hladil jsem ho po jeho rozpálené kůži, která byla jemnější než nejkvalitnější samet. Hladil jsem ho a nepřestával líbat. Cítil jsem, jak se na mě vzrušení hrne čím dál víc, a tak nebylo divu, že jsem se v tom úplně ztratil.
Moje ruka se z jeho zad pomalu přesunula dolů, kde jsem ji zasunul za kalhoty a v duchu zaúpěl, když jsem pohladil ty dokonalé tvary.
A to, že moje druhá ruka už taky nebyla na jeho zádech, ale rozepla jeho kalhoty, abych mohl zapátrat vepředu a vytáhnout jeho krasavce, bylo už jen otázkou času, který netrval snad ani pět vteřin.
A za dalších pět vteřin jsem měl i já kalhoty shrnuté a otíral jsem se svým penisem o ten jeho…
Andrius
Měl bych to zastavit. Měl bych říct dost. Nias by to měl zastavit. Nechci být jen náhrada nebo rozptýlení. Možná to zní divně, ale věřil jsem na lásku na celý život. I přesto, jak to dopadlo s mou mámou. Nebo možná proto? I proto jsem byl nejspíš ještě panic, protože jsem prostě nechtěl být jen hračka. Ale…
Nevím, jestli to bylo tím vínem nebo to bylo Niasovou přítomností, ale než jsem si to stačil rozmyslet, byl jsem skoro bez kalhot.
Roztřeseně jsem vydechl a znovu ze mě vyšel ten podivný povzdech, zvláště, když jsem cítil Niasovi doteky a viděl jeho…
„Niasi…" vydechl jsem táhle a na moment zastavil jeho ruku.
Zapřel jsem se čelem o to jeho a zadíval se mu do očí. Byly tak krásné, a já mě pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi.
Tohle je ta touha, o které jsem slyšel? Tohle je ta vášeň? Nikdy jsem to moc nechápal a nevěřil tomu, že by se tomu nedalo odolat. Ale teď už tomu věřím. Nedokázal jsem Niase zastavit, místo toho jsem sklopil pohled a svými prsty přejel po jeho penisu.
Byl tak… Obrovský! Je pravda, že jsem ho už viděl nahého, ale takhle zblízka, a ještě se ho dotknout!
Znovu jsem ze sebe vydal ten zvuk, kterému se nejspíš říkalo zasténaní, a sám se o Niase otřel.
Zatočila se mi hlava a musel jsem se o něj na moment opřít, abych to vůbec rozdýchal.
„Jsi tak… krásný…"vydechl jsem a svůj hlas skoro nepoznával.
Měl bych to zastavit.
Měl bych…
Ale nedokážu to. Nedokážu odolat Niasovi.
Nias
Andrius říká, že jsem krásný. Ale viděl se vůbec někdy v zrcadle?
Jeho vlasy, jako by teď zářily ještě víc, jeho nádherně modré oči… Jeho tváře, které zčervenaly tím vzrušením… Byl prostě nádherný a nejraději bych si ho vzal hned a úplně.
Jenže… Něco mi v tom bránilo. Možná je to jím samým?
Když jeho prsty přejely po mé erekci, tentokrát jsem to byl já, kdo se neubránil hlasitějšímu povzdechu, a zuby nehty jsem se držel, abych se i s ním nezvedl z křesla a nepřešel k posteli.
Když mi už nestačily jen ty doteky, to otírání se o sebe, chytl jsem oba penisy do společného sevření mé ruky. Nejprve pomalými, jemnými tahy jsem je dráždil, ale čím déle to trvalo, tím větší chtíč a touha mě doslova spalovaly. Můj stisk o něco zesílil a pohyby zrychlily. A vzhledem k tomu, jak moc jsem na Andriuse byl nadržený, tak netrvalo dlouho, a já se rty přitisknutými na jeho, s polibkem, vyslal do jeho úst nekontrolovatelné vzdechy a steny. V penise mi to začalo cukat, celý jsem se na moment stáhnul, a pak…
Bylo to jako výbuch sopky. Nechápal jsem to. Normální věc, jen si ho tu vyhoníme a já… Já jsem byl z něho tak mimo, že jsem musel na moment zavřít oči a zapřít se čelem o jeho rameno.
Když jsem se aspoň trochu vzpamatoval, pokračoval jsem v pohybech rukou, abych ty příjemné pocity dovedl do konce nejen u mě, ale i u Andriuse.
„Jsi… nádherný…“ zvedl jsem konečně hlavu.
Cítil jsem své vlhko, a podle jeho projevů k němu brzy přidá i on to své. A bylo mi jedno, jestli zašpiní mě, sebe, naše oblečení nebo samotné křeslo.
Andrius
Byl jsem úplně mimo. Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole.
Nedokázal jsem se ovládat, nedokázal jsem ovládat třes těla, ty zvuky, co ze mě vycházely, a zvláště ve chvíli, kdy Nias sevřel oba naše penisy a začal je o sebe třít.
Neměl jsem čas se ani zastydět nebo ho zastavit.
Cítit jeho tvrdost a velikost, cítit téměř každou jeho žilku, vidět, jak to prožívá, to bylo něco, co jsem vnímal stejně intenzivně, jako ty šíleně příjemné pocity, které válcovaly mé tělo.
Jestli umřu, tak aspoň umřu spokojený.
Možná si to budu později vyčítat a ptát se proč zrovna já, ale teď na to nebyl prostor, a ani jsem se toho příjemného nechtěl vzdát.
„Niasi!" vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas a stáhl jsem půlky, když jsem viděl, slyšel a cítil jeho vyvrcholení.
Jako by to jen podnítilo mé vzrušení, stačilo, aby se mě ještě párkrát dotkl, a já nejspíš opravdu umřel.
Už jsem o orgasmu samozřejmě slyšel. Ale stejně jako u všeho, věřil jsem tak polovinu, protože mi přišlo, že lidi to až moc zveličují a dělají kolem toho zbytečné cavyky.
No, nejspíš už nic nebudu podceňovat.
To, co přišlo se slovy nedá popsat. Bylo to jako bouře, jako uragán, který přijde a zasáhne plnou silou.
Jen podvědomě jsem vnímal, jak jsem se na Niase celý natiskl, doslova se do něj skoro vlisoval, své nehty zaryl do jeho ruky a paže, a hlavu zaklonil v bezhlesném výkřiku, než se mé tělo uvolnilo z prvotní křeče, a já táhle zasténal.
Celý jsem se roztřásl a s každým dalším uvolněním, s každou další vlnou, která ze mě vyšla, jsem se o Niase víc otřel, než jsem se na něj zcela zhroutil.
Připadalo mi to jako věčnost, než jsem konečně byl schopen vnímat okolí. A první, co mi hlavou proletělo, hned potom, jak úžasné to bylo a jak krásný opravdu Nias je, bylo, že jsem ho pošpinil a vyhodí mě.
„To bylo… neuvěřitelné…" vypadlo ze mě nakonec, abych zahnal ty černé myšlenky a zadíval se mu do očí.
Dokonce jsem se osmělil a pohladil ho po tváři, snad jako bych se chtěl ujistit, že to bylo skutečné.
Nias
I když jsem nešel do konce, tak už jen tohle stálo rozhodně za to.
Ještě jsem ani pořádně nerozdýchal svůj orgasmus, a padlo to na Andriuse. Dal jsem si tu práci, aby se cítil dobře, aby to prožíval, jak nejlépe mohl až do samého konce. A celou dobu jsem ho přitom sledoval zpod přivřených víček.
Pousmál jsem se po jeho slovech, a mírně jsem povytáhl obočí, když mě pohladil po tváři.
Bylo to… tak trochu důvěrnější gesto.
Ne, že by tohle nikdo nikdy neudělal, ale od něj… Od něj jsem to bral tak trochu jinak.
„Máš pravdu, byl to neuvěřitelné,“ řekl jsem tiše, když se o mě opřel a já ho hladil po zádech a po vlasech. „Ty jsi byl neuvěřitelný.“
Myslel jsem, že po mých slovech bude něco namítat, nebo se začne ošívat, jak by se styděl, ale byl ticho. A jeho tělo o něco víc ztěžklo. Byl na mě rozpláclý jak žába na horkém kameni.
Zaposlouchal jsem se a naklonil hlavu, abych na něho lépe viděl, a znovu jsem se pousmál.
Usnul, jako když ho do vody hodí…
Jenže jeho tělo, jeho krása, i to, co jsme před chvilkou dělali… To mě jen ještě víc nabudilo a když tak seděl stále na mém klíně, a já ho jednou rukou držel za ten dokonalý zadeček, začínalo to být až moc nebezpečné.
Ne pro mě, ale pro něj…
Opatrně, jak jen to šlo, jsem si potáhl kalhoty, abych schoval svůj penis, podebral jsem Andriuse, aby mi nespadl a pak opatrně vstal i s ním.
Na moment jsem se zahleděl ke své posteli, ale pak jsem zavrtěl hlavou, že raději ne. Bezpečnější pro něho to bude u něho v posteli. Dál ode mne.
Přenesl jsem ho do jeho pokoje, uložil ho na postel, upravil mu oblečení a pak ho přikryl.
Bojoval jsem. To nutkání jít si k němu lehnout, vzít si ho, bylo prostě tak silné…
„Roufe!“ křikl jsem, když jsem se na poslední chvíli přenesl do svého pokoje.
Na poslední chvíli, protože jsem už měl nakročeno k tomu, že si ho nakonec přeci jen vezmu.
„Jsem tady,“ ozval se za mnou Roufův hlas. „Byl tak špatný, že mě voláš?“
„Byl naprosto skvělý, ale usnul. A já… Víš co, raději zavři tu svou nevymáchanou hubu a starej se,“ svlékl jsem si kalhoty i halenu.
Jo, strašně moc jsem ho chtěl. Opravdu tak moc, jak jsem už dlouho nikoho jiného nechtěl.
„Nestačilo mi to…“ zachrčel jsem, když jsem ucítil na sobě Roufovy ruce i jeho rty a jazyk.
Raději tak, než bych měl to mládě zrušit…
Andrius
Ani nevím, co mě vzbudilo. Jestli to, že mě bolela hlava nebo nějaká matná vzpomínka nebo to, že mé vnitřní hodiny doslova řvaly, že už spím až moc dlouho.
A opravdu. Když jsem se podíval na závěsné hodiny na stěně vyskočil jsem z hrůzou z postele, ale stejně tak rychle se poroučel dolů, až jsem si nabil kokos.
S hekáním a sténáním jsem se posbíral ze země a odkulhal do koupeny, která byla součástí pokoje.
Chvíli jsem se na sebe díval do zrcadla a přemýšlel, co je jinak, než mi to došlo, a já s vypísknutím zrudnul víc než červené závěsy v levném hotelu.
Byl jsem oblečený v tom stejném, jako včera, na krku jsem měl menší podlitinku od zubů, a vzpomínka na to, co se stalo.
Musel jsem usnout. Musel jsem…
Ach Bože! Dřepl jsem si s rukama na obličeji a snažil se uklidnit.
Tělem mi projel příjemný záchvěv, snad jako vzpomínka na to příjemné, co jsem prožil.
Nias…
Rouf říkal, že jsem jen hračka. Ale včera to tak nevypadalo. Byl tak jemný a něžný. A odnesl mě do postele! Určitě mě odnesl do postele, nevím, že bych došel do pokoje sám.
S přihlouplým úsměvem jsem po chvilce vstal a šel se opláchnout a převléknout.
Asi na to jen tak nezapomenu. A Niase jsem zase viděl v jiném světle. Nejen kvůli tomu, co proběhlo, ale i kvůli tomu, jak jsme si večer popovídali.
Oblečený v čistém a s vlasy svázanými do copu jsem vyšel z koupelny a zapřemýšlel, co bych udělal.
Asi se projdu po hradě. Nebudu Niase otravovat.
A snad se mi podaří vyhnout Roufovi.
Jenže jako bych ho svými myšlenkami přivolal, najednou byl u mě v pokoji, ani nevím jak.
„Princezna konečně vstala?" odfrkl si a pohrdavě se na mě zadíval.
„Dobré ráno…" zamumlal jsem.
„To si kuř, že bylo kurva dobré!" usmál se škodolibě, a pak dobelhal ke křesílku, co tu bylo a doslova se na něj svalil.
„Musím říct, že jsi musel stát těžce za hovno, protože Niase jsem ještě takového nezažil. Šukali jsme spolu až do rána, a i teď jsem mu musel nastavit, protože si nedal říct. Klátil je mě jak o život a skoro žadonil, abych mu nastavil dírku. A musím říct, že takhle vystříkaný jsem už dlouho nebyl, a to je co říct. Jeho péro fat stojí za to. Nejraději bych byl, kdyby mě šoustal od rána do večera."
Během řeči si Rouf hrábl do kalhot, ale to jsem sotva vnímal.
Musel jsem sklonit hlavu a otočit se zády, protože mě v očích zaštípaly slzy.
Tak moc ta slova bolela! Tak strašně moc! Ale co jsem čekal? Proč jsem si vůbec něco nalhával?
„Jdu se projít," zamumlal jsem nakonec, když se Rouf ještě dál rozplýval nad Niasem.
Ty vulgární slova a výrazy, které by mě jindy zcela rozhodily, jsem teď přešel skoro bez povšimnutí, jak mě zasáhla ta slova o Niasovi a o mě.
Téměř jsem vyběhl z pokoje, a aniž bych přemýšlel, vběhl jsem do kuchyně, překvapené tváře démonů ani nevnímal, popadl koláč z lednice a vyběhl zase ven.
Běžel jsem chodbami, nedíval se nalevo ani napravo, a zastavil se až ve chvíli, kdy jsem uviděl známou kobku.
„Ahoj… Tak jsem tady, jak jsem slíbil," začal jsem zvesela a zadíval se na démona.
„A něco jsem ti přinesl," dřepl jsem si a přes mříž protáhl talíř s koláčem.
Začal jsem mu vykládal, jak jsem koláč pekl, jak mě to bavilo, jak jsem se naučil péct a vařit, jak jsem pak seděl s Niasem a povídali jsme si.
Jenže, aniž bych si to uvědomil, při vzpomínce na Niase se mi z očí spustily slzy, a po chvilce jsem už regulérně bulel jako malé děcko.
„Něco… bo-lí?" zaslechl jsem, a pak na tváři ucítil dotek.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se do těch temných očí skoro bez života.
A rozbulel se ještě víc.
„Je mi to… moc líto…" zaskučel jsem a hlavu si opřel o démonovu ruku a o mříže.
Nias
Věděl jsem, že Rouf neodmítne. A v tuhle chvíli jsem jeho trest, který ještě neměl skončit, hodil prostě za hlavu.
Jo, jsem nadržený. Ale na někoho jiného. I tak se Rouf činil, a já taky. A vzhledem k tomu, že mám jako démon velkou výdrž, skončili jsme až někdy ráno, kdy jsem Roufa vykopnul z postele s tím, že má hlídat Andriuse.
S trochu rozmrzelou náladou jsem se šel potom osprchovat. A vzhledem k tomu, kdo jsem, okamžitě i ostatní démoni, kteří byli poblíž, pocítili, že je dneska lepší dělat, co mají, a taky se mi klidit z cesty.
A tak, než jsem vyšel z koupelny měl jsem uklizenou ložnici a převlečenou postel, a podle vůně jsem věděl, že už chystají snídani.
„Do jídelny,“ odpověděl jsem, když se mi ozval hlas našeho kuchaře.
Oblékl jsem se, rozčesal vlasy, a pak už jsem konečně vyšel z pokoje a zamířil do jídelny.
Věděl jsem, že ostatní, kteří se mnou jí, už mají echo, že je snídaně společná, tak jsem se ani neobtěžoval je volat osobně.
Ani nevím proč, ale najednou jsem stál před dveřmi Andriusova pokoje. Už jsem chytal za kliku, když jsem se vzpamatoval.
Není princezna, aby potřeboval osobní pozvání, a navíc ho hlídá Rouf.
Sevřel jsem rty, otočil se a konečně nabral ten správný směr.
Byl jsem ticho. Na nikoho jsem nevolal, nekřičel jsem, a to bylo horší než právě ten křik.
To bylo varování, že moje nálada je špatnější než špatná.
A tak jsem se ani nedivil, když jsem vešel do jídelny, a Mifus, Zariach a Gwyllion tam už seděli na sofa a čekali. Jen Rouf musel samozřejmě přijít pozdě. Nakráčel si to sem jako nějaká noblesa, až jsem měl chuť mu tu jeho palici urazit.
Usadil jsem se na své místo, a teprve potom si ostatní, až jsem jim pokynul, šli sednout ke stolu.
Ale snídaně jsem se zatím nechytil. Ani ostatní se neodvážili začít jíst, dokud jsem nezačal já. Ne v tuhle chvíli…
Díval jsem se střídavě na otevřené dveře a na volné místo, kde měl sedět Andrius. Nebál jsem se, že utekl. Cítil jsem jeho přítomnost na hradě.
Ale čím déle jsem čekal, tím víc jsem ztrácel trpělivost.
A podle toho, jsem se začínal měnit, vzduch se kolem mne začal ohřívat a tetelit…
„Proč – tu – není – Andrius?!“ zavrčel jsem a otočil se na Roufa. „Potřebuje snad ode mne osobní pozvání? Dal jsi mu vědět, že budeme snídat?!“
Andrius
Nevím, jak dlouho jsem seděl na té chladné zemi a brečel.
Několik vteřin? Nebo to bylo i pár minut? Cítil jsem doteky toho démona, váhavé, nesmělé, slyšel jsem sám sebe pořád dokola se omlouvat.
Jenže pak už jsem neměl ani sílu na to, abych pokračoval dál.
„Ta…dy…" uslyšel jsem, když jsem asi po padesáté popotáhl a rozmazaným pohledem uviděl, jak mi démon podává kus hadru, nejspíš abych se vysmrkal.
„Dě-děkuji…" vzlykl jsem a opatrně natáhl ruku.
Pořádně jsem se vysmrkal a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.
„Ještě jsem ti neřekl své jméno, viď?" pokračoval jsem po chvíli už o něco klidněji.
Protáhl jsem ruku skrz mříže, a i když démon ucukl a na moment jsem dostal strach, že zaútočí, nakonec se nechal pohladit po tváři.
„Jsem Andrius," pousmál jsem se a všiml si, že koláč zůstal netknutý.
Už jsem se chtěl zeptat na jeho jméno, když s sebou náhle cuknul, a pak zacouval do rohu kobky.
Doslova se roztřásl strachem, a já se už obával, co jsem udělal, ale on se místo na mě, díval někam za mě nahoru.
„Nii… zlo… bí… vo… lá…"
Zmateně jsem zamrkal a už se chtěl zeptat, co tím myslí, když jsem to ucítil.
Jako by mi po páteři přejela chladná ruka a elektrický proud zároveň.
„Budu muset jít," povzdechl jsem si.
Ještě před pár hodinami bych se na setkání s Niasem těšil, ale teď ne.
„Zase přijdu, ano?" ještě jsem se podíval na démona, a pak už rychle utíkal směrem k jídelně, odkud jsem ten tlak cítil.
Vešel jsem ve chvíli, kdy Nias ukazoval svou pravou majestátní podobu. A i když bych za normálních okolností nejspíš vydechl v úžasu, teď jsem jen při pohledu do jeho očí raději hned pohled sklopil.
Ani mi nedošlo, že mé oči a tvář nesou stopy pláče, že jsem rozcuchaný a nejspíš i trochu špinavý a neupravený.
Rychle jsem si uhladil vlasy a popravil oblečení.
„Omlouvám se," zamumlal jsem a rychle přešel na své místo u stolu.
Neměl jsem hlad. Neměl jsem chuť na nic. Zvláště, když jsem viděl Roufa a jeho pohledy směrem k Niasovi, stejně jako nemravná gesta a posunky.
„Princeznička se konečně uráčila dovalit svou prdel k snídani?" odfrkl si.
„Roufe, nech toho," ozval se vedle mě Mifus.
„A proč jako? Přijde si pozdě a chová se jakoby nic?"
„Omluvil se snad, ne?"
„Pfff, dělá jen ostudu. Zajímalo by mě, který prašivý démon ho stvořil," odsekl naštvaně Rouf.
Chtěl jsem to vydržet. Obvykle tyhle slova přecházím. Ale s tím, co se stalo ráno jsem měl dost.
„Omlouvám se," řekl jsem tiše a sotva po prvním soustu vstal.
„Není… není mi nějak dobře… omlouvám se… mrzí mě to…" snažil jsem se na nikoho nedívat, aby neviděli ty slzy v mých očích, abych ještě víc neznemožnil Niase.
Snažil jsem se nevyběhnout z jídelny, ale přesto jsem se neubránil tomu, abych si po pár krocích nezakryl pusu dlaní, a sotva za mnou zapadly dveře, znovu jsem se rozbrečel, a tentokrát už rychle běžel ke svému pokoji.