Někde v Peru
Jacques Claid vystoupil z vrtulníku a instinktivně se přikrčil, protože rotor prosekával vzduch nad jeho hlavou. Byl na prostranství opatřené velkým H, před velkou prosklenou budovou, která se tyčila do výšky a díky své mohutnosti byla nepřehlédnutelná.
Let z Londýna do Peru proběhl bez zvláštních událostí, a překvapivě hladce. Přechod z klimatizované kabiny vrtulníku do vlhkostí prosyceného vzduchu části amazonského deštěného pralesa ho však zasáhl drtivou silou.
Bílá košile se mu lepila na tělo, na zádech cítil čůrky potu, které mu stékaly dolů, a vpíjely se do lehkých šedých kalhot.
Jeho vždy pečlivě upravený účes, který držel tvar jen díky vydatné vrstvě gelu, se rozplizl do jakési neidentifikovatelné hrůzy. Jacques vytržený z chladného prostředí Londýna něco zamručel a setřel si z čela pot smíchaný s gelem.
Pevně sevřel svůj černý kufřík a spěchal ke dvoukřídlým skleněným dveřím, které se do téhle zelené džungle nehodily stejně jako celá budova.
Cestou ke dveřím přemýšlel, jestli mu to bude stát za to. Jistě, společnost, u které by mohl pracovat byla jednou z nejproslulejších, co se oboru genetiky týkalo, ale... Vydrží tohle vedro a vlhkost? A navíc... Co se týče popisu práce... No, prostě s ničím takovým se doposud nesetkal. V papírech stálo, že bude pracovat několik hodin denně, v závislosti na situaci, a za jeden týden, bez ohledu na to, kolik hodin odpracuje, dostane 250 000,-. Nic víc, nic míň. Ber nebo nech být. Právě teď mířil na pohovor, kde doufal, že se dozví víc, protože jestli bude jeho práce obnášet jen nějaké poskakování kolem nějakých nadutých vědátorů, kteří ho budou přehlížet kvůli jeho věku, vrátí se hned příštím letadlem do chladného Londýna, i přesto, že nabídka peněz byla ohromující. Tolik peněz si ve společnosti Centrax, kde pracoval, vydělal za tři až čtyři měsíce.
Jenže, peníze ho nikdy moc nelákaly. Možná to bylo i tím, že po rodičích, kteří byli oba vědci, zdědil poměrně slušnou částku peněz, takže nikdy nouzí netrpěl. A on sám toho moc neutratil. Na večírky nechodil, drahé šperky, oblečení si nekupoval, auta ho nikdy moc nelákaly, takže jediný jeho výdaj byly platy jeho kuchařce, zahradníkovy a služebné a jediné potěšení, které si dopřával, byly cesty po celém světě.
Ostatně, kdyby se nejednalo o tak prestižní společnost, rozhodně by se ani neobtěžoval na nějaký pohovor jít, protože to bylo víc než podezřelé. Ovšem když souhlasil s pohovorem, netušil, že se bude odehrávat v deštném pralese. Když se prosklené dveře rozlétly, Jacques jimi proběhl, jako by utíkal před nějakými démony. Jestli se na něj bude jeho oblečení a vlasy pořád takhle lepit, rozhodně není o co stát. V hale na něj z větracích průduchů klimatizace zavanul proud chladného vzduchu a kůže na čele se mu napjala, když vlasový gel ztuhl, i když podstatně níž, než by si býval přál.
„Ta vlhkost, co tu je, dělá se všema těma ulízanýma panákama z velkoměst, co nám tu šéf posílá, fakt svoje," pronesl hluboký hlas.
Jacques se otočil a zamračil se. Nebyl zvyklý na tak neomalené chování, i když kvůli svému nízkému věku, vzhledem ke své pracovní pozici, na něho občas lidé hleděli skrz prsty a cítil z nich závist a žárlivost.
Muž, který promluvil, právě otevřel dveře nalevo od něj a nyní stál nenuceně opřený o zárubeň s rukama zkříženými na prsou. Byl vysoký a podle toho, jak se jeho černá přiléhavá košile nadouvala svaly, to rozhodně nebyl vědec.
„Co prosím?!" zeptal se Jacq, a ty dvě slova vyjadřovali nejvyšší míru znechucení.
„To já jen tak, ze srandy," zasmál se muž a přešel až k němu.
Jacq musel trochu pozvednout hlavu, protože muž byl vyšší, než se mu původně zdálo.
„Jsem Oliver Strauss. Velitel bezpečnostní služby, zástupce šéfa a jeho osobní ochranka," představil se a natáhl k Jacquesovi ruku.
„Takže vy to tady řídíte?" zeptal se a trochu neochotně stiskl nabízenou ruku a přemýšlel přitom, kolik času by musel s tímhle buranem trávit, kdyby tu práci vzal.
Oliver si prohrábl prsty své krátké černé vlasy.
„Mám na starost celou budovu, když tu šéf pobývá."
Jacques se zamračil.
Richard Castir se stal legendou, když díky několika desítkám zděděných miliard založil před deseti lety společnost Kartia. Zpočátku ho nikdo nebral vážně, ale Castir postupně pro společnost začal získávat ty nejlepší mozky světa. Celá společnost pak začala brzo vzkvétat v oblasti genetiky a biofarmacii a začala rychle stoupat vzhůru. Bylo nad slunce jasné, že se už dávno neexperimentovalo pouze se zvířaty nebo rostlinami, ale pokusy na lidech byly přece jen něco, s čím se nikdo moc nechlubil, proto byla Kartia zahalená určitým tajemstvím. Hodně se spekulovalo totiž o tom, že právě Kartia překročila pomyslné hranice a v současné době ovládá trh s lidským masem.
V tomhle ohledu byl Jacques poněkud benevolentní. Jistě, před nějakou dobou to bylo tabu, něco, co si nikdo nedovedl ani představit, a jak z etického, tak morálního hlediska to bylo zcela neadekvátní, jenže svět se nezadržitelně sunul dopředu a věda se musela přizpůsobit.
Předsudky zůstaly dodnes, ale někteří lidé chápali závažnost situace, a proto nebyli tak striktně proti pokusům na lidech. Jacques se řadil mezi tuto hrstku lidí, i když měl určitá pravidla a podmínky.
„Richard Castir je tady?" zeptal se po chvilce ticha Jacq.
„Pálí vám to. Už chápu, proč vás vzal," zašklebil se Oliver.
„Nevzal mě."
„Ale jo. Jen o tom ještě nevíte," mávl rukou a prošel kolem něj do bíle vymalované chodby.
Jacques se zadíval do tváře toho muže. Přes obličej se mu táhla jizva, ale až na ni vypadala jeho hladce oholená tvář naprosto mladistvě. Nanejvýš třicet. Jacq uvažoval, jak někdo, tak mladý, může zastávat tak důležitý post a napadlo ho, jestli to není nějaká bouda.
„Na velitele ostrahy jste nějak moc mladý. Kolik vám je? Třicet?"
„Dvacet pět. A jsem nejlepší v oboru," odpověděl vzápětí Oliver.
„Ale nedostatek zkušeností-"
Strauss se zastavil a své šedomodré oči zabodl do Jacquesových jasně modrých.
„Zabijákem se člověk už rodí. Nikdo ho z něj neudělá. A to platí pro všechno. S talentem se musíte narodit. Nepomůže studovat knihy a vyhazovat prachy za nejlepší školy. Kdyby to bylo tak snadné, svět by byl zahlcen génii. Ale zrovna vám o tom nemusím povídat... Je vám stejně jako mně a pyšníte se tituly a oceněními za svou vykonanou práci, za které by se nestyděl ani ten nejzkušenější renomovaný vědec."
Jacques si ho chvilku prohlížel, než si povzdechl a zakroutil hlavou. Oliver měl tak trochu pravdu. Rozhodl se, že si tím nebude lámat hlavu a následoval svého průvodce bludištěm chodeb.
„Až po vás," usmál se Oliver, když konečně došli k jedněm dveřím a otevřel je.
Jacq si znovu povzdechl a vešel dovnitř. Při pohledu na místnost, v níž se ocitl, se zarazil. Na podlaze z bílého mramoru uviděl odlesky celé palety odstínů modré a zelené, dopadající sem zvenčí z porostu džungle, podobného stěně, a z oblohy, jasně zářící nad dvacet metrů dlouhým klenutým skleněným stropem. Podél krvavě červených stěn stáli incké sochy, střed místnosti kryl červený orientální koberec sahající k obrovskému recepčnímu stolu, který by se hodil spíš do nějakého super luxusního hotelu než do firmy zabývající se genetikou. Bruneta za stolem se tvářila vážně a profesionálně.
„Povězte jí, kdo jste, a ona zařídí všechno ostatní," řekl Oliver.
Jacques nedokázal odtrhnout oči od rozlehlé přijímací haly, takže sotva vnímal to, jak se za ním téměř neslyšně zavřely dveře. Oliver odešel. Jacques na chvilku zapřemýšlel, co by se asi stalo, kdyby Castirovu nabídku nepřijal. Oliverova přítomnost ho jistým způsobem zneklidňovala a dělala mu starosti. Každopádně, jestli je skutečně Castirovým osobním strážcem, pak se tu nebude zdržovat po celou dobu nebo snad ano? Nikdo vlastně pořádně nevěděl, kde Castir tráví svůj čas. Podle toho, co věděl, byla společnost rozdělena od Alfy až po Epsilon po celém světě. A vzhledem k tomu, že epsilon, je páté písmeno řecké abecedy znamená to, že Castir pendluje přinejmenším po pěti různých místech, takže při troše štěstí se s Oliverem nebude tak často potkávat.
Během myšlenek přistoupil k recepčnímu stolu, před kterým zůstal stát a čekal až se mu bruneta, která držela u ucha telefon, začne věnovat.
„Můžete jít dál," řekla, když hovor dokončila a sáhla pod spodní desku stolu.
Dveře napravo se tiše otevřely. Jacques pevněji sevřel kufřík a zamířil k nim. Neměl tušení, co ho za nimi může čekat.
Pracovnu zdobily další umělecké předměty. Na stěnách visely masky, v rozích stály sochy. Velké zelené rostliny dodávaly celé pracovně živější vzhled. Místnost byla silně provoněná mátou, ale Jacq na ni byl zvyklý, protože jeho matka ji pěstovala ve skleníku v hojném množství. V rohu stály naproti sobě dvě pohovky, mezi nimi nízký, ručně vyřezávaný stolek a na něm dvě sklenice na čaj, kameninová konvice, ze které stoupala pára, a nějaká další sklenice. Richard Castir seděl na pohovce obrácené ke dveřím a Jacq tak z něj mohl vidět pouze tmavě hnědé, husté krátké vlasy, které byly prokvetlé šedinami.
Jacques samozřejmě už Richarda viděl na fotografiích v novinách nebo v reklamních kampaních, ale když se s ním setkal poprvé osobně, tváří v tvář, připadal mu majestátnější a sebevědomější.
Jeho věk se nedal přesně odhadnout. Nebyl ani vyloženě krásný, lovec salónů to rozhodně nebyl, ale měl určité charisma, které okouzlilo nejednu ženu i muže.
Castir nevstal, ani Jacquesovi nepodal ruku, jen ho pokynem vyzval, aby se posadil na druhou pohovku. Jacq si sedl a kufřík postavil vedle sebe na zem. Castir mezitím nalil do obou sklenic čaj, přidal do nich po kapkách med a jednu pak Jacqesovi podal. Ten ucítil závan máty, a když pak trochu upil, aby snad neurazil, připadalo mu, jako by se mu rozjasnila mysl a máta pročistila jeho krev.
„Čaj s čerstvě nařezanou mátou," řekl Castir bez pozdravu nebo jakéhokoliv úvodu, rovněž trochu upil, a pak postavil sklenici zpátky na stolek. Jeho hlas byl nepříjemně drsný, nepřeslechnutelný, nezaměnitelný a jako by vším pronikal. Nutil člověka se na něj plně soustředit. Jacques přemýšlel, jak někdo s tak zlověstně znějícím hlasem může být vůbec úspěšný.
„Je až podivuhodné, co taková obyčejná tekutina udělá s tělem," řekl po chvilce ticha a své šedé oči, kolem kterých se vytvářeli drobné vějířky vrásek, upřel na Jacquese.
Ten se lehce pousmál ve snaze zakrýt svou nervozitu.
„Vaši práci jsem dost bedlivě sledoval. Musím říct, že mě hodně překvapilo, když jsem se dozvěděl váš věk. Něco takového jsem čekal od renomovaného předního vědce, který má za sebou několik let praxe v oboru než od úplného nováčka a zelenáče."
Jacques jen v údivu otevřel oči.
„Ale rád bych, kdyby, jste mi o tom pověděl něco vy sám," pousmál se Castir.
Jacquese se najednou zmocnilo vzrušení a zapomněl na obezřetnost, se kterou sem přišel.
V životě ho nenapadalo, že bude právě Richardu Castirovi vysvětlovat svoji práci.
„Jak jistě víte, zabýval jsem se signální dráhou Wnt, která v lidském organismu řídí řadu buněčných procesů, mimo jiné i dělení buněk a jejich vyzrávání. Buňky komunikují se svým okolím prostřednictvím povrchových molekul, z nichž je signál přenášen signálními dráhami až do buněčného jádra, kde se generuje patřičná odpověď na úrovni genové aktivity, jako třeba zahájit buněčné dělení, nebo naopak dělení zastavit. Tyto signální dráhy jsou tvořeny proteiny, které si mezi sebou zprávu postupně předávají a zajišťují tak správné fungování buněk a celého organismu. A právě defekty některých z těchto proteinů mohou vést ke zvratu zdravé buňky. Po narození totiž upadne do spánkového režimu, aby se zabránilo neřízenému růstu dalších orgánů, jako například zmutovaného šestého prstu, když přijdete o jeden z pěti. Je to velmi složitý proces a spousta vědců dráhu Wnt sleduje kvůli tomu, protože se domnívají, že by nadměrná aktivita této dráhy způsobená různými mutacemi jejích proteinových článků mohla být příčinou u mnoha typů nádorů, nejčastěji u nádorů tlustého střeva. Potlačení nadměrné aktivity této signální dráhy by mohlo být správnou cestou při vývoji nových léků proti nádorovým onemocněním. Ovšem já se pokoušel reaktivovat tuhle dráhu u dospělých jedinců, aby když přijdete o prst, aktivní proteiny Wnt vyslaly výzvu buňkám, které by vytvořily nové tkáně, kosti a svaly, nikoliv pouze vrstvu nové kůže. Je to ale zatím jen papírová záležitost."
„Chápu. Opravte mě, jestli se mýlím, ale podle jiných vědců reaktivace dráhy Wnt, třebaže jde o vynikající pokus, vede do dost nepříjemné slepé uličky," odkašlal si Castir.
Jacques se stáhl do sebe a jeho ego splasklo. Castir toho zřejmě věděl víc, než mu dával najevo.
„Jenže, vy jste přišel na určitý způsob, jak z toho vybruslit.“
Jacques mlčel, věděl, že teď každé potvrzení skutečností týkajících se jeho nynější práce, byť na ni pracoval skoro sám a z větší části si ji musel financovat, protože Centrax k tomuto druhu pokusů nebyl zrovna přívětivě nakloněn, by znamenalo porušení smlouvy, a mělo by za následek vyhazov a pravděpodobně i soudní žalobu. Ostatně na vyhazov stačí už jen to, že je zde, a nikoliv na dovolené v Karibiku, kde měl údajně být.
Jenže Castir byl na něj zřejmě velmi dobře připraven, takže Jacq uvažoval nad tím, jestli má cenu vůbec něco zapírat.
„Nemusíte mi nic říkat. Vím, že byste se tak dostal do... Řekněme 'určité' situace. Takže to řeknu za vás. Podařilo se vám úspěšně regenerovat části těla u krys – ocasy, nohy, a dokonce i uši.“
„Jak... Jak tohle víte? Mělo to být přísně tajné a pracuju na tom z většiny jen já sám-"
„Prosím, nechte mě to dopovědět," přerušil ho pohybem ruky Castir, „také jste částečně regeneroval končetiny u prasat a ovcí, třebaže ne tak úspěšně. Ale třešničkou na dortu je to, čeho se vám, jedině vám samotnému, podařilo dosáhnout u... U lidí."
„Tak moment. Nevím, o čem to mluvíte. Jaké lidi máte na mysli? Samozřejmě, že se o tom uvažovalo, ale nikdo z naší firmy se tím ještě nezaobíral kvůli etickému a morálnímu hledisku. Kromě toho, ta práce na ovcích a prasatech je přísně tajná, jak jste k tomu přišel?" ohradil se Jacq a zamračil se.
Tohle bylo horší, než si myslel. Pokud někdo zjistí pravdu, i když pokus byl proveden pouze na jedné osobě, bude to mít nedozírné následky. Začínal si uvědomovat, že Richard ho má zcela v hrsti a v hlavě mu zazněla Oliverova slova, když se ohradil, že práci ještě nepřijal: „Ale jo. Jen o tom ještě nevíte."
„Co byste řekl? Průmyslová špionáž je obdivuhodná věc. Popravdě, kdyby nebylo schopností pana Strausse a jeho jednotky, tajemství společnosti Kartia by už nebyly žádnými tajemstvými," rozpřáhl paže Castir a přerušil jak Jacquesův tok myšlenek.
„Dobrá. Ale nic takového jako pokusy na lidech neexistuje," odtušil Jacq s pohledem upřeným na podlahu a snažil se to nějak zahrát do autu. Třeba neví všechno.
Castir se usmál, odložil sklenici s čajem, ze které znovu před chvilkou upil, vzal do ruky složku, která ležela na stole, otevřel ji a začal číst.
„Chlapec, patnáct let. Byl přijat do nemocnice poté, co si uřízl špičku levého ukazováčku, když se pokoušel pitvat žábu. Nepřipadá vám to povědomé," vzhlédl a zkoumavě se na Jacquese podíval.
„Jak... Jak jste se k tomu dostal?" vykoktal Jacq a uvědomil si, že to pomyslné stéblo, kterého se zoufale držel, se právě zlomilo.
„Když dokážu obejít bezpečností opatření u Centraxu, tak si přece nemyslíte, že by mě zákon o ochraně osobních údajů ve zdravotnictví mohl zastavit?" Castir složku zavřel a pak bleskurychlým pohybem uchopil Jacquesovu levou ruku, přidržel ji a prohlížel si ukazováček. Nenesl jedinou známku poškození.
„Naprosto sám, jste si regeneroval špičku prstu," konstatoval s uspokojením Castir.
Jacques mu vytrhl ruku, opřel se a založil paže na prsou.
„Nemusíte se rozčilovat. Obdivuju vaši houževnatost a snahu, obzvláště vzhledem k vašemu nízkému věku. Právě proto jsem si vás vybral. Povězte mi, jak jste to provedl, a já vám ukážu, co je na tomhle kousku papíru." řekl a vytáhl z kapsy kalhot složený kus papíru, který pomalu narovnal.
„Co by tam asi mohlo být tak důležitého, že bych vám kvůli tomu prozradil tak důležité informace?"
„Vaše budoucnost."
Jacques si Castira chvilku prohlížel a snažil se pochopit, o co tu vlastně jde.
„Extrakt z prasečího měchýře. Ten přispívá k... Pomáhá vystavět mikroskopickou kostru pro lidské buňky přesunující se do ní, a vysílá chemické signály, které stimulují proces dorůstání."
„To je... Nezvyklé," usmál se Castir.
„Extrakty z prasečí tkáně se používají při léčbě cukrovky, po transplantaci pomáhají zvrátit vývoj choroby," pokrčil rameny Jacq.
„Takže jste došel k závěru, že by mohly pomoct také při regeneraci končetin u lidí."
„Tenkrát. Pak přišla slepá ulička. Nefunguje to. Teď už ne."
„Takže jste váš výzkum zastavil?"
Jacques neodpověděl. Žádnou odpověď ani neměl. Přiznat neúspěch v něčem, čemu se věnoval několik let, bylo příliš trapné. A kromě toho tušil, že Castir už odpověď zná.
„Jako mladík, před tímhle vším tady, jsem byl posedlý mapami," změnil najednou Castir téma a rukou mávl do prostoru.
„Kreslil jsem trasy z jednoho místa na druhé, znova a znova, jedno kam, až jsem vyčerpal všechny možnosti. Potom jsem ale zkusil něco jiného, jako třeba vy s tím prasečím měchýřem. Obrátil jsem mapu vzhůru nohama, a přede mnou se tak ukázaly nové možnosti. Tohle ale nevydrželo dlouho, protože mi nakonec znovu došly možnosti. Bylo to frustrující. Dělat něco, pracovat na něčem co vás naplňuje, co vám přináší radost, ale najednou zjistíte, že se nemůžete hnout z místa, že jste se zasekl, a ať se snažíte sebevíc, něco vám pořád brání udělat další krok kupředu. Mě nakonec pomohly otcovy finanční zdroje a uchýlil jsem se tak k poslednímu východisku, ke kterému je normálně těžké se dostat a samozřejmě je to i velmi drahé – k mapám dávné minulosti. A tehdy jsem si připadal jako pověstná Alenka v Říši Divů. Otevřely se mi nové dveře, a já do nich velmi ochotně a s nadšením vstoupil. Od obchodníků na celém světě jsem jak legálně, tak na černém trhu nakoupil staré mapy. Objevily se nové obchodní cesty, tajné chodby, tunely, proražené a pak zapomenuté, stezky a každá další mapa toho ukázala víc a víc. Tehdy jsem pochopil, že poznat dávnou minulost je jeden z nejlepších způsobů, jak odhalit tajemství v moderním světě. Bez minulosti totiž není přítomnost. Tuhle víru si uchovávám dodneška a pokud budete mít zájem, otevřu ty dveře i vám..."
„Já... Já nevím."
Castir se rozesmál, jako kdyby právě slyšel ten nejúžasnější vtip.
„Regeneroval jste si koneček prstu. Vaše ctižádost sahá daleko za možnosti Centraxu, a ten, mohu-li podotknout, vám nikdy nedá dostatečné prostředky, abyste se dostal tam, kam skutečně chcete. Regenerace konečků prstů není zas až taková bomba. Dětem mladším jedenácti let se občas někdy zregenerují samy. Ale... Regenerace celých končetin, orgánů, páteře, mozku – to je teprve to pravé!"
Jacquese se opět začalo zmocňovat vzrušení, které pomalu převládlo nad jeho obavami. Pochopil, že Castir mu může poskytnout klíč k pokladnici úspěchu, že by se mohl posunout o několik příček výš a konečně by dělal to, po čem toužil. Vlastně to věděl už od začátku, v hloubi duše, proto se taky přijel. Kdyby se o něj Castir nezajímal, nikdy by ho k sobě tak blízko nepustil.
Otázkou ale bylo, co ho to bude stát. Sice byl ambiciózní a byly věci, kterých chtěl i za nějakou cenu dosáhnout, ale pořád si chtěl zachovat aspoň část svého lidství, a hlavně svou duši.
„Chci nějakou záruku."
„Jako by se stalo," odpověděl Castir a podal mu kus papíru, který předtím vytáhl z kapsy od kalhot.
„Moje nabídka. Přijměte ji, a já vám odhalím minulost, která nás přenese do budoucnosti."
Jacq četl těch několik řádků textu, a s každým dalším slovem víc vyvalil oči. Nabízelo se mu zde víc než jen klíč k pokladnici úspěchu. Tohle byl klíč k celému vesmíru. Neomezené fondy na výzkum a mzda, která z něj udělá multimilionáře, i když to zrovna nepotřeboval, ale v jeho oboru, pokud by se skutečně pustil do skutečného výzkumu, věděl, že ho to bude stát nemálo peněz. Navíc bude mít k dispozici některé z nejlepších kapacit v oboru. Obrovský věhlas a obrovský krok dopředu ve světě genetiky už byli jen třešnička na dortu.
„Takže přijímáte?"
Jacques pomalu přikývl. Ostatně nad takovouhle nabídkou se neváhá.
„Prima," pousmál se Castir a upil čaje.
„Jistě vám nemusím říkat, že problém s dráhou Wnt je ten, že nikdo zatím ještě nedokázal prolomit hranici, které říkám ‚přirozená bariéra‘. U lidí se někdy dají regenerovat konečky prstů, jak jste to předvedl vy, ale nikomu se ještě nepodařilo přijít na to, které molekulární cesty tenhle druh přirozeného dorůstání spouštějí."
„A vy věříte, že já si s tím poradím?" zeptal se zmateně Jacq.
„Jistě. S menší pomocí ano. Proč jinak byste tady byl?" zasmál se Castir.
„S jakou menší pomocí?"
„Jak už jsem řekl, dráha Wnt je ještě běh na dlouhou trať, a i když věřím, že se vám určitě dřív nebo později podaří něco vymyslet, nechce se mi tak dlouho čekat. Samozřejmě se tím můžete zabývat během toho, co dotáhnete do konce jeden můj malý projekt," řekl Castir a ušklíbl se.
Jacq jen stěží potlačil povzdech.
Štvalo ho, že Castir pořád mluvil v hádankách.
„A co je to za projekt?" zeptal se nakonec.
Castir se usmál a poprvé v tom nebyla škodolibost, zlomyslnost nebo arogance.
„Chci žít věčně. A klíč k tomu pokladu je uzamčen uvnitř naší DNA a v našich genech. A v minulosti."
„Chcete žít věčně?" zeptal se zmateně Jacq.
Nějak to celé přestával chápat.
„Jistěže. A kdo by nechtěl? Chci vidět, jak se svět změní. Chci vidět plody své práce. Chci vidět svou firmu na vrcholu. A samozřejmě chci peníze. Vy rozluštíte tajemství regenerace a já se budu dívat, jak roste mé impérium."
Jacq se málem rozesmál, ale pak mu došlo, že Castir to myslí smrtelně vážně. Nikdy ho nenapadlo, že regenerace dovedená do krajnosti, by mohla někomu prodloužit život nebo vést až k nesmrtelnosti.
„Já... Tohle je..."
„Řekněte mi, připadá vám nesmrtelnost tak neuvěřitelná? Nebo nesmyslná? Jen si vzpomeňte na některé báje a pověsti. Kolik znáte tvorů, kteří byli považováni za nesmrtelné? Bájná Hydra, Bazilišek, Fénix, Jednorožec – ti všichni jsou natolik známí, že je jen těžko můžeme považovat za pouhé pohádky nebo nesmyslné pověry."
„Jenže, i kdyby to byla pravda, žádná z těch bytostí už neexistuje," řekl Jacq, když se trochu vzpamatoval.
„Opravdu?" zasmál se Castir a přešel k trezoru, kde naťukal kód a otevřel masivní kovová dvířka.
„Tenhle dokument mě stál hodně úsilí, peněz a krve, ale za všechny ty útrapy to stálo. A pokud je skutečně pravda, co tam stojí, pak bych to celé podstoupil klidně znovu. Samotný dokument má nedozírnou cenu."
Jacq zíral na stářím sešlý papír a snažil se rozluštit podivné klikyháky, které měli být zřejmě nějakým jazykem, ale jemu to nic neříkalo.
„To je stará řečtina. V podstatě se tam píše o tom, že Herkules nebyl ten, kdo s pomocí Ioláa zabil Hydru. Údajně ji jen zranil, ale později, když se z něho stala legenda, se mu tenhle čin připsal k dobru. Hydra žila ještě dlouho poté, plenila různé osady, a až o mnoho let později se ji někomu podařilo zabít. A pokud je pravda i to další, co se ve svitku píše, pak je tělo Hydry někde zakopané. A já si myslím, že by nebylo od věci se jí pokusit najít. A jestli se tělo tvora dobře zachovalo, získání jeho DNA by změnilo všechno, co víme o fyzické regeneraci," dokončil Castir a zašklebil se.
„Panebože... To je... Šílenost!"
„Vidíte, přesně tuhle reakci bych čekal od vědce. Ale dovolte, abych vám něco objasnil. V historii lidstva měli někteří velcí vědci a učenci jednu společnou věc. Představivost. Měli odvahu proniknout do neznámých vod, do něčeho, co se považovalo za fantazii, sci-fi nebo dokonce kacířství a předstoupit s tím před veřejnost. Kdyby se lidská rasa nepouštěla do nemožného, tak bychom ještě pořád vzhlíželi k měsíci a doufali, že se na něj jednou dostaneme.“
Jaques věděl, že v tomhle má Castir pravdu, jakkoliv to znělo přitažené za vlasy.
On sám se přece ubíral podobnou cestou, když si regeneroval prst a snažil se o další vývoj.
„Vy to mu vážně věříte? Že se nám podaří získat DNA? A její následné využití?" zeptal se Jacq, jako by si to chtěl tímhle všechno ujasnit.
„Sázím na to svůj věčný život. Uvědomte si, co můžete získat, když tu zůstanete a co můžete ztratit, když odejdete. Takže?"
Jacques si povzdechl, ale pak se nepatrně pousmál.
Jak řekl Castir, co když odejde, a ztratí tak něco, co by ho mohlo dostat na vrchol?
„Jdu do toho