V sídle Centraxu
Jacques seděl na židli a zachmuřeně zíral do notesu ve svém klíně.
Ptal se sám sebe, jestli tohle celé nezašlo už moc daleko. Jestli má tohle všechno s vědou a genetikou ještě něco společného.
V noci si položil otázku, která ho pronásledovala po celý následující den.
Kolik je Richard ochotný zabít lidí, aby mohl žít navždy?
Uběhly tři dny od chvíle, kdy Richard doktoru Corvinovi píchl extrakt DNA Hydry.
Následující den neviděl ani Richarda a ani Olivera. Teprve včera ráno za ním Oliver přišel. Nezajímalo ho, že Jacques sotva vstal z postele a už ho táhl pryč. Vzal ho do části Centraxu, kam ještě za svůj pobyt tady nevkročil, a mělo to důvod.
Poznal to místo částečně z videa, které mu někdo poslal.
Byla to ta laboratoř, kde Richard prováděl experimenty na lidech.
Vlastně to bylo poprvé od chvíle, kdy s tím Richarda konfrontoval, co si na to vzpomněl.
Zajímalo ho, kdo mu to video poslal. Nejspíš chtěl v Jacquesovi probudit svědomí, jenže Richard měl mocnější páky.
Napadlo ho, jestli ten dotyčný ještě v Centraxu je, a jestli se ho pokusí ještě kontaktovat. Nějak ale tušil, že Oliver se už o tuhle záležitost postaral.
Jacquese z myšlenek probral křik, až s sebou škubnul. Instinktivně zvedl hlavu, i když věděl, že se dívat nechce.
Když to včera ráno uviděl, dostal skoro hysterický záchvat. Ale Richard ho opět přesvědčil. Opět se nechal zlákat jeho slovy a zmanipulovat.
Byl rozpolcený. Bylo to zcela nehumánní a neetické, ale na druhou stranu to byl ten nejúžasnější objev v historii lidstva, který by zcela mohl změnit budoucnost.
Ukončit války a přinést mír. To aspoň tvrdil Richard. A Jacques tomu chtěl věřit.
Právě proto byl pořád tady. Jednou někdo řekl, že mír je tak veliké dobro, že může být vykoupen jen za cenu obětí, které přinesou jednotlivci i společnost.
Takže... Je špatné to, co tu dělali?
„Co... Co jste mi to udělali?“ uslyšel doktorovo zachraptění.
Takhle se ptal už po několikáté od včerejška, když zrovna nekřičel nebo neomdlel.
Ono se nebylo čemu divit. Oliver si dával skutečně záležet na tom, aby Richard i Jacques mohli ze subjektu T-20, jak to Richard nazval, dostat co nejlepší výsledky.
Oliver znovu a znovu doktora mučil, řezal ho, lámal mu kosti, trhal nehty. Vše jen proto, aby získali uspokojivé odpovědi. Nebo spíš, aby Richard získal odpovědi.
Jacques protestoval. Nechtěl, aby tohle zažíval při vědomí, ale Richard byl neoblomný.
Sám stál o kousek dál, kam krev nemohla dostříknout, v dokonalém obleku s nečitelným výrazem ve tváři a rukama založenýma na hrudi.
Jacques si povzdechl a sledoval Olivera, který odložil skalpel a ze stolu vzal velkou dýku.
Skoro ani nedýchal, když se na toho muže, který ho tak mátl, díval.
Nevěděl, jestli cítí strach nebo obdiv.
Nikoho takového ještě nepotkal.
„Už máte všechno, co jste potřebovali. Tak, prosím, prosím už dost...“ zaskuhral doktor a znovu vrátil Jacquese nohama na zem.
„Richarde, myslím, že bychom měli-“
„Ne, ještě ne,“ zvedl Richard ruku a přerušil Jacquese, který se znovu pokusil o nějakou chabou obranu.
„Bohužel, je to nutné. Když jsme testovali naše původní sérum bez DNA Hydry, tak naše subjekty zvládaly lehká poranění bez sebemenší změny. Jakmile jsme ovšem přitvrdili, začali propadat šílenství. A když jsme došli do třetí fáze, skončili jsme. U vás je šance více než větší, že zvládnete bez problémů i třetí část a dostaneme se ke čtvrté a finální. Proto musíme pokračovat. Chápejte. Je to nutné pro budoucnost lidstva. K čemu nám bude takový lék, který při hromadné havárii udělá z lidí zabijácké maniaky. To nikdo z nás nechce. Můj prvotní výzkum uvízl na mrtvém bodě. Jen díky vašemu nálezu se můžeme za tu hranici, která se mi nepodařila překročit ani po několik desítek let, konečně dostat. Vím, že mě nenávidíte, doktore. Ale bez obětí není vítězů. A to, o co se tu snažíme, není jen nějaké malé ocenění na zlatou medaili. Tohle je něco, co dalece předčí ještě několik dalších generací po nás. Můžete to brát tak, že se zapíšete do dějin historie lidstva.“
Jacques si povzdechl.
„Až skončíme, ještě nám poděkujete,“ dodal lakonicky Richard a přešel ke stolu na kterém doktor ležel.
I Jacques vstal ze židle. Věděl, co teď přijde.
Znal ty čtyři fáze, o kterých Richard mluvil. Sám ostatně část z nich praktikoval, ale pouze na zvířatech.
A jak už Richard řekl, ke čtvrté fázi se nikdy nedostali. Pokud doktor třetí fází projde bez problémů, mohli by dosáhnout úspěchu. Pokud se tak stane, Jacques se aspoň uklidňoval tím, že žádné další testy na lidech už nebudou.
„Co... Co mi ještě uděláte?“ zachrčel doktor a s hrůzou v očích se díval na Olivera, který v ruce držel velkou dýku.
„No, zabijeme vás,“ pokrčil Richard nevzrušeně rameny. „A pokud to přežijete, pak vám oddělíme hlavu od těla. To je poslední fáze. Pak si můžete gratulovat.“
Než doktor stačil ta slova zpracovat a možná se proti nim ohradit, Oliver zvedl dýku nad hlavu, a pak bodl.
Jacques musel odvrátit zrak, protože tohle bylo něco, co jeho mozek stále odmítal přijmout.
Ale Richard mu to nedovolil. Stoupl si za něj a zvedl mu hlavu. Držel mu ji tak, aby Jacques všechno viděl.
Aby se díval.
„Neuhýbej pohledem,“ zašeptal Richard Jacquesovi do ucha. „Jsi svědkem něčeho neskutečného, tak neuhýbej pohledem.“
Jacquesovi se z Richardovi přítomnosti zadrhl dech v hrdle. I přesto, že Oliver byl ten, kdo tu třímal zbraně, z Richarda měl podvědomě mnohem větší strach. V jeho přítomnosti se cítil jako gazela před lvem.
Přístroje napojené na doktorovy funkce oznámily jeho smrt.
Oliver vytáhl dýku z hrudi a odložil ji na stolek. Pak o krok ustoupil a skoro zvědavě se na doktora díval.
Jacques netušil kolik času uplynulo, než sebou doktor zazmítal. Mohlo to být několik vteřin, ale také několik minut.
Pak přišel výkřik. Zmítání a zase výkřik. Monitory znovu naskočily a jejich zvuk byl téměř ohlušující, když doktor najednou utichl.
Stejně jako Oliver a Richard, který konečně Jacquese pustil, tak i on popošel dopředu.
Zvědavost mu nedala.
Doktor otevřel oči a trochu zmateně zamrkal.
„Podařilo se?“ promluvil jako první Richard, „Jak se cítíte, doktore?“
Doktor otočil hlavu a několikrát se zhluboka nadechl. Jakoby snad ani on sám nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo, což bylo známkou toho, že je zcela při smyslech.
Jacques pocítil jakési vzrušení. Takhle daleko se ještě nedostali!
„Cítím se normálně,“ zamumlal doktor.
Pak se ale jeden monitor rozkmital rychleji.
Doktor s sebou škubnul a bylo vidět, jak se mu napjaly svaly.
„Něco se děje,“ procedil skrze zaťaté zuby.
Jacques uviděl, jak Richard zaťal ruce v pěst a na moment se mu tvář zkřivila hněvem.
„Skonči to!“ vyštěkl na Olivera, a pak se rychlým krokem vydal z místnosti.
Jacques chtěl Richarda zastavit, tohle přece nemůže být konec! Dostali se takhle daleko!
Ale Oliver mu zastoupil cestu a zavrtěl hlavou.
„Tak doktůrku. Je čas jít chrápat,“ řekl posměšně Oliver, když znovu přistoupil k lůžku, na kterém ležel doktor, který se teď zmítal a přístroje odmítaly určit hodnotu jeho funkcí, jak byly všechny nejspíš nad normálem.
„Je mi to líto, doktore Corvine. Opravdu líto. Myslel jsem-“
Víc Jacques říct nestihl, protože doktor najednou otevřel oči, vymrštil ruku a přetrhl tak pouta, která měl na zápěstí a ohnal se po Jacquesovi.
Ten vykřikl, spíš úlekem než strachem a odkočil dozadu.
Od pádu na kovovou skříňku ho zachránil Oliver, který ho na poslední chvíli zachytil do náruče.
Oba pak hleděli na to, co se s doktorem děje...
Někde v džungli
Výkřik připomínal něco mezi chechotem hyeny a skřípěním nehtů na školní tabuli.
Nebyl to zvuk, který by mohl vydat člověk, ale Prince znepokojilo, že ten zvuk právě člověk vydal. Ze svého místa na stromě uviděl tři muže ve speciálních kombinézách Cetraxu, kteří právě obklopili čtvrtého muže v nemocničních hadrech.
Uběhlo devět dní od chvíle, kdy Císař přišel se svým nápadem zaútočit na Cetrax a zachránit Franka.
Princ by pro něj udělal první poslední, jakkoliv to bylo šílené, i když v tomhle případě trochu zapochyboval, zda to zvládnou.
Během těch devíti dní se skoro nezastavili. Jejich konta značně pohubla, rozdali pár ran, pohrozili pár lidem, vypili hektolitry kafe, ale nakonec slavili aspoň trochu úspěch.
Pravda byla, že ty informace, co získali, nebyly dostatečné na to, aby se oni dva vrhli do chřtánu rozběsněné šelmy, ale Princ věděl, že Císaři stačí i málo a dokáže nemožné.
A proto teď seděl na jednom z vysokých stromů, které obklopovaly severnější část budovy Centraxu, a kde byl podle všeho jeden méně střežený vchod do budovy.
Bylo to údajně proto, že v téhle časti pohřbíval Centrax své pokusné objekty, a proto nebylo třeba ho moc hlídat.
Který šílenec by totiž dobrovolně vstoupil na masový hrob?
Princ se měl dostat do budovy jako první. Chyběly jim detailnější plány, netušili, kde Franka můžou ukrývat, a budova byla obrovská.
Císař pak zůstal v pozadí, aby vyrazil, jakmile Princ vyčistí cestu.
Samozřejmě, že věděl, že nejhorší práci odsere on. Ale od toho byli pěšáci. Císař byl mnohem silnější a Princ věděl, že pokud by o něj tým přišel, byl by to konec. Nehledě na to, že by to odnesl právě on.
Na druhou stranu, kdyby se zalekl takového úkolu, nemohl by dělat to, co dělá.
Raději přestal myslet na nedůležité věci a sledoval ty tři muže, kteří drželi dvoumetrové kovové tyče zakončené drátěnou smyčkou.
A ty smyčky pevně svíraly krk toho čtvrtého tak pevně, až se ukázala krev.
Muž se bránil, ale když se mu smyčky zařízly víc do masa cukl s sebou a zavřeštěl.
Vypadalo to, že ti tři, co ho drželi, to nedělají poprvé.
Nakonec muže dotáhli až k hluboké jámě, o které Princ věděl, že slouží jako hrob. Moc dobře nechápal, jak to funguje, aby se mrtvoly uvnitř rozložily a nebyl cítit žádný zápach, ale pro Centrax tohle byla nejspíš jen banalita. Z toho, co ze svého místa viděl usuzoval, že jáma je v podstatě nějaký bunkr, kam se po uzavření pouští plyn nebo kyselina. No, rozhodně to nebylo nic příjemného a rozhodně se Princ nehodlal dostat do podobné situace jako muž. Ten při pohledu do jámy znovu zavřeštěl, zazmítal s sebou a podíval se na jednoho z mužů.
„Pro-sím, to ne-e... Ne-chci...“
Princ pozvedl obočí. Na tom muži na první pohled nebylo nic zvláštního. Tuctový chlap kolem čtyřicítky, ale přesto to vypadalo, jako by se teprve učil mluvit.
A zdálo se, že to překvapilo i ty tři, co ho drželi.
„Tak tohle je novinka,“ zabručel jeden, „před tím se nezmohli na nic než jen vřeštění.“
„Co bys chtěl? Vždyť se na něj podívej. Je klidnější než ty ostatní a vypadá normálně. Zdá se, že šéf učinil pokrok.“
„Ale stejně to pořád nestačí. Jinak bysme ho nevedli sem.“
Druhý muž jen pokrčil rameny, a pak zaklel, když se svázaný muž znovu vzepřel.
Až teď Princi došlo, co mu na celé situaci ještě vadilo.
Ti tři muži byli mladší a očividně v plné síle. A přesto museli očividně vynaložit všechno své úsilí, aby dokázali udržet muže staršího než oni a bez formy.
Jak se ale zdálo, trpělivost těch tří byla u konce.
Ozval se bublavý zvuk, když všichni tři najednou zatáhli za kovou tyč.
Tři drátěné smyčky sevřely mužovo hrdlo a krk čistě prořízly. Vytryskla krev, tělo se zhroutilo na zem a muži rychle ustoupili, aby se vyhnuli potřísnění.
„Zkontrolujte regeneraci!“ vyštěkl nejspíš jejich vůdce, ten, který před tím říkal, že šéf udělal pokrok.
Oba muži pak přistoupili k hlavě a tělu a chvíli něco zkoumali, než se narovnali.
„Nic,“ hlásil ten, co prohlížel hlavu.
„Tady taky nic. Je po něm,“ kývl ten, co prohlížel tělo.
Jejich vůdce přikývl a muži pak shodili tělo i s hlavou do jámy.
Princ zaslechl tiché zabzučení, a pak uviděl, jak se poklop bunkru, který má povrch pokrytý umělou trávou na chlup stejnou jako v okolí, uzavírá.
Už viděl dost. Nejraději by na ně vletěl a postřílel je. Byl sice zvyklejší na boj z blízka, vlastně tenhle boj preferoval, ale i se zbraněmi to samozřejmě uměl.
Potichu slezl ze stromu a vnořil se do přítmí lesa.
S Císařem pro útok zvolili večer, kdy slunce zapadalo. Nebylo by dobré, kdyby do budovy vletěli za plného dne a taky neriskovali noc, protože byl pro ně terén nebezpečný.
Sotva však udělal pár kroků, ozvalo se hlasité pípnutí.
„Zachytil jsem pohyb,“ zaslechl Princ a zaklel.
Okamžitě si uvědomil, co se stalo. Nejspíš mají u sebe přenosné detektory pohybu. Detektory většinou používali odstřelovači, aby se tak chránili před nepříjemným překvapením. Ty nejlepší detektory totiž dokázali snímat v úhlu až třistašedesát stupňů a dosah měli až dvěstě metrů. Měli otřesové senzory a infra paprsky, takže se dalo snadno rozpoznat, jestli je nežádoucí narušitel zvíře nebo člověk.
Princ rychle přemýšlel. Ti tři se vydali jeho směrem. Pokud mají infra, nemá smysl se skrývat. Pokud ale mají jen otřesový senzor, pak by mohl zvládnout utéct a někde se schovat. Musí hlavně kontaktovat Císaře.
Princ potichu vytáhl zbraň. Pro jistotu. Počkal tři údery srdce, a pak vyrazil.
Vsadil všechno na jednu kartu.
„Mám ho!“ ozvalo se zařvání a Princ znovu zaklel.
Zdálo se, že štěstí mu dneska nepřálo. Pořád měl ale trochu náskok.
V hlavě si přehrával terén, aby se sám nechytil do pasti a v jednu chvíli, kdy se mu zdálo, že jsou nepřátelé blíž se zastavil, otočil a vystřelil.
Kdyby tu byl Hrabě, nejspíš by trefil všechny tři na jednu ránu. Byl to nejlepší střelec v jejich týmu a opravdu pocházel ze šlechtického rodu.
Byl taky v podstatě jediný, kdo fungoval jako jejich oči a uši, protože díky svým konexím a vzhledu se dostal tam, kam ostatní ani nestrčili nos.
Nikdo z těch obyčejných lidí ale netušil, že bujarý život plný večírků, alkoholu a sexu je jen zástěrka a Hrabě je ve skutečnosti elitní střelec v týmu zabijáků.
Přesto Princ pocítil jakési zadosti učinění, když zaslechl naštvaný výkřik.
Nejspíš dotyčnému způsobil jen lehké zranění, ale už to byl úspěch.
Nebyl ale čas rozplývat se nad svým úspěchem.
I když se zprvu zdálo, že jeho pronásledovatelé nejsou ozbrojení, teď se jeho směrem snesla vlna kulek. Ale stejně jako on i oni mířili na slepo, takže se kulky s pleskáním zavrtávaly do dřeva, půdy a listí.
Princ rozhodně neměl chuť pokoušet štěstí, a tak se v předklonu zase rozeběhl. Pokud si pamatoval dobře, nějakých čtyři sta metrů na východ je řeka. A za ní džungle, kde by se dokázal snadněji schovat.
Změnil prudce směr a doufal, že se ti tři nerozdělili a nepokoušejí se mu nadběhnout.
Poněkud ale zapomněl na detektor pohybu, díky kterému nejspíš nepřátelé uhodli jeho záměr. I přesto, že si dával na okolí pozor, rána do boku, jak do něj někdo z nenadání narazil, ho překvapila.
Tvrdý dopad na zem o připravil o vzduch v plicích i zbraň, která mu vypadla z ruky.
„To je ten, co nás na něj šéf upozorňoval?“ zaslechl nad sebou hlas, když mu něco zakleklo ruce a nohy.
Když rozehnal mlhu před očima, uviděl, jak ho dva drží a jeden se nad ním sklání.
„Ne. Tenhle je menší. A hezčí,“ odfrkl si ten, co se nad ním skláněl, podle hlasu poznal velitele těch tří.
Ten, co mu držel ruce a nad ním naklonil a ušklíbl se.
„Zdá se, že ses dobrovolně přihlásil k-“
Drtivá většina lidí Prince podceňovala. Kvůli jeho velikosti a vzhledu neočekávali, že v sobě bude mít velkou sílu.
A díky tomu, že nepřítel svým pohybem k němu, trochu odlehčil váhu, kterou mu svíral ruce, dokázal jednu bez problému vykroutit a popadnout ho za krk.
Pevně mu ho sevřel a spíš cítil, než slyšel to křupnutí. Muž splaskl a svalil se na zem. Byla to otázka několika vteřin, ale to Princi stačilo.
Využil momentu překvapení, kdy povolilo i sevření na jeho nohy a kolenem prudce zasáhl druhého muže do postřelené paže. Zároveň s tím vymrštil i druhou ruku, aby vyrazil z ruky zbraň třetímu chlapovi.
Teď se zdálo, že se štěstěna obrátila v jeho prospěch.
Znovu nakopl muže do zraněné paže, tentokrát ještě větší silou, až zaslechl uspokojivé křupnutí a zařvání.
Neměl ale moc času sledovat, co se s ním děje, protože měl plné ruce práce se třetím mužem.
Ten se nechtěl tak snadno vzdát, ale Princ už zažil horší situace. Důležité bylo, že je volný a dva jsou mimo provoz.
Rána na solar, úder na krkavici, úder na střed hrudi.
Ozvalo se zachroptění, Princ jen tak tak uhnul před sprškou krve a vzápětí byl zcela volný.
Neměl ale moc času na oddech. Musel je zabít dřív, než zabijí oni jeho.
A než je začne někdo hledat. Ztratil spoustu času.
Když se pak postavil na nohy a vytáhl dýku z pouzdra u pasu, podříznutí hrdel těch tří už bylo jen jako pověstná třešinka na dortu.
„Císaři,“ ozval se ochraptěle a zadýchaně do vysílačky.
„Tři nepřátelé. Mrtví. Mám pokračovat?“
Ozval se klasický zvuk statické elektřiny, když přepnul kanál a čekal na odpověď.
Tušil, co mu Císař řekne, ale chtěl mít jistotu.
„Pokračuj,“ ozvalo se o pár vteřin později.
„Rozkaz!“
Princ schoval vysílačku i dýku, podíval se naposledy na ty tři, a pak se rozeběhl zpátky k budově. Nemělo smysl mrtvoly schovávat ani je prohlížet. Pochyboval, že by u sebe měli něco, co by mu pomohlo a ztratil by jen čas.
A ten byl teď pro něj důležitý...
V sídle Cetraxu
Richard, Oliver a Jacques stáli před dveřmi do Frankovy cely, a přes několik palců tlusté a neprůstřelné sklo se dívali na doktora.
Uplynuly tři dny od chvíle, kdy se přeměnil. A tři dny od chvíle, kdy Oliver zachránil Jacquese před jistou smrtí.
Neměli možnost od té doby spolu mluvit, protože Jacquese zaměstnávala doktorova přeměna, Richard ho honil jako nadmutou kozu a Oliver byl pořád pryč.
Vlastně po třech dnech to bylo poprvé, kdy se všichni tři takhle sešli.
Doktor nebo to, co z něj teď bylo, seděl na zemi a prohlížel si je žlutýma, plazíma očima. Jeho kůže byla zelená a pokrytá čímsi, co vypadalo jako šupiny. Zachoval si ale humanoidní formu a zdálo se, že i schopnost myšlení a komunikace.
Jeho instinkty se ovšem posílily, stejně jako vzrostla jeho síla, o čemž svědčily hluboké šrámy na stěnách uvnitř cely.
„Moc se mi nelíbí, jak nás pozoruje. Vnímá nás vůbec?“ ozval se Richard po chvíli.
„Je velice náročné teď zkoumat jeho tělo. Abych k němu vůbec mohl jít, musíme do cely pustit uspávací plyn, který ale samozřejmě působí negativně na jeho vnitřní orgány, imunitní systém a všechno ostatní. Každopádně se mi podařilo zúžit rozsah zúčastněných genů. Další vylepšení záleží už jen na odstranění těch zbývajících. Ale abych se vrátil k tvé otázce. Z toho, co se mi podařilo zjistit se jeho lidská DNA smíchala s plazí. Je hadem i člověkem zároveň. Jeho kostra i svalová hmota zůstala humaoidní. Jeho orgány ovšem prošly jistou změnou. Srdce se rozdělilo na pravou a levou část. Vytvořila se přepážka a dva aortální oblouky. Z pravé srdeční komory pak vede plicní tepna, která zajišťuje odkysličenou krev. Ze středu vede levý oblouk aorty, který obsahuje zčásti smíšenou krev a zásobuje některé části těla. Z levé komory vede pravý oblouk aorty, díky které dostává hlavně okysličenou krev, zásobuje hlavu, mozek a končetiny. Přepážka mezi komorami ale není nikdy úplná, zůstává v ní otvor. Při stahu komory se pak otvor uzavírá a nabírá odkysličenou krev a okysličenou krev. Má nižší metabolismus, jako plazi, je odolný vůči nízké vzdušné vlhkosti. Snáší hodně vysoké teploty. Dokáže mluvit a komunikovat.“
„Takže má plazí srdce, tělo člověka a myšlení a instinkty obojího,“ shrnul Jacquesův výklad Oliver a odfrkl si.
Jacq se na něj zamračil, a pak pokrčil rameny.
„No, v podstatě jo.“
„Bude nám k něčemu? Myslím v budoucnu,“ ozval se Richard.
Zdálo se, že z doktora nedokáže spustit oči. Byl jím doslova fascinován, i když výsledek nebyl takový, jaký původně chtěl.
„Nemůžu říct. Dokud neodstraníme všechny špatné geny je jeho přítomnost nezbytná. Netuším ale, co očekávat dál. Nikdo se s ničím takovým ještě nesetkal. Nevíme, jak bude reagovat, jak se bude jeho stavba měnit, nevíme vlastně nic.“
„Jak dlouho bude trvat, než odstraníš zbývající geny?“
„Několik dní určitě. Jak jsem už řekl, musíme použít plyn, abych vůbec mohl doktora zkoumat, a to mi ztěžuje práci.“
„Fajn. Máš je. Olivere, sežeň další várku dobrovolníků. Klidně použijte násilí. Je mi to jedno,“ přikázal ostře Richard, a poprvé za celou dobu, co stáli u dveří se otočil na Jacquese.
Ten chtěl v první chvíli zaprotestovat, ale nakonec potlačil pocit viny a přikývl.
Navíc Richard nevypadal, že by o tom chtěl diskutovat, a jak už Jacq věděl, pokud něco Richard chtěl, tak toho dosáhl.
„Zítra-“
„Šéfe!“
Ostrý hlas, který Richarda přerušil, Jacques znal.
Byla to Oliverova pravá ruka a už se s ním párkrát setkal.
Dean se na moment zarazil a zadíval se na Olivera i Richarda, jako by váhal, kterého z nich má vlastně oslovit. Nakonec se ale rozhodl pro Olivera.
„Šéfe. Na naše území pronikl někdo cizí. Jefferson, Green a Baxter jsou mrtví. Podříznuté hrdla. Po tom, kdo to udělal není ani stopy.“
„Jak je to dlouho?“
Oliverův hlas zněl nezúčastněně, stejně jako se nedalo nic vyčíst z jeho tváře, přesto se Jacques instinktivně schoval za Richardovy záda.
„Zhruba pět hodin,“ zahučel Dean.
Oliver se zaměřil na muže za ním, který očividně chtěl být všude jinde, jen ne tady.
„Já... Já se omlouvám, pane! Zaspal jsem a-“
Mužovu omluvu náhle přerušil výstřel, když Oliver vytáhl zbraň a zastřelil ho.
„Kurva, šéfe!“
„Olivere!“
Ozval se zároveň Dean i Richard, kterým ohlušující zvuk málem zničil ušní bubínky.
Jacques měl pocit, že má k mozku kaši a snažil se nevnímat to šílné zvonění.
„Nestrpím neukázněnost! Měl být na hlídce před dvěma hodinama!“ vyštěkl Oliver a schoval zbraň.
„Chci ho jít hledat, Richarde! Určitě to byl Císař! Chci ho-“
„Ne!“ zamítl rázně Richard a přerušil Olivera.
„Není třeba se honit někde po džungli. Pokud skutečně přežil a nezavolal posily, tak se nejspíš snaží buď, osvobodit doktora, nebo získat nějaké důkazy proti nám. Tak, jako tak, přijde sem.“
Zdálo se, že Olivera Richardova slova moc neuklidnila, ale nakonec přece jen přikývl a Deanovi přikázal, ať uklidí ten bordel.
„Nikdo neopustí své pozice! Zesilte ochranu a cokoliv podezřelého mi hlaste!“ rozkázal ještě.
„Je ti jasné, že tu nemám tolik lidí, aby dostatečně zajistili celou oblast,“ otočil se Oliver na Richarda, když Dean odešel a s sebou vzal i mrtvého.
Richard stiskl rty a sevřel si kořen nosu.
„Vypusť renegáty,“ rozkázal, a pak se rozešel chodbou.
„A ty pokračuj ve své práci, Jacquesi,“ otočil se ještě, než zmizel za rohem.
„Proč jsi-“ začal Jacques, ale Oliver ho přerušil zavrčením, pak se otočil na patě a následoval Richarda.
Jacques se ale tentokrát nechtěl nechat jen tak odbít. Měl spoustu otázek, chtěl odpovědi, a navíc měl teď plnou hlavu toho, co viděl a neměl náladu provádět další pokusy.
Vždyť Oliver toho muže jen tak zastřelil!
A co víc, uvědomil si, že se mu tímhle činem Oliver vůbec neznechutil.
Teď nad tím ale neměl čas přemýšlet.
„Počkej!“ vykřikl a rozeběhl se za ním.
„Říkám stůj!“ zakřičel naštvaně ještě víc, když se zdálo, že ho Oliver ignoruje.
„Ty zabedněný kreténe, tak už se zastav!“ vykřikl Jacques po chvíli znova, kdy procházeli už třetí chodbou a Oliver pořád nijak nereagoval.
Zdálo se, že až tohle ho zastavilo.
Prudce se otočil a jeho výraz byl... Přímo zuřivý.
Dřív by se toho Jacques zalekl a okamžitě vzal nohy na ramena. Ale dnes ne.
„Ty-“
„Přestaň s tím!“ okřikl ho Jacq, když došel až k němu a praštil ho dlaní do hrudi.
„Nepokoušej se mě zastrašit! Já nejsem jeden z tvých opičáků, kteří skáčou, jak ty pískáš! Chci konečně vědět, co se tu děje! Pořád mi něco tajíš! Ty a Richard! Pořád přede mnou něco skrýváte! A mě už to nebaví! Myslel jsem, že jsme si to už jednou vyjasnili. Copak jsem už pro vás dva neudělal dost?!“
Oliver Jacquese ještě chvíli propaloval pohledem, než ho popadl za paži a táhl za sebou, když se zase rozešel.
„Pusť mě! To bolí!“ snažil se Jacques vytrhnout z pevného sevření, ale bylo to stejné, jako by bojoval se svěrákem.
Nebylo mu to ale nic platné, stejně jako nadávky, kterými Olivera celou cestu častoval.
Snad až ve chvíli, kdy s ním Oliver smýknul a odhodil ho jako hadrového panáka na křeslo mu došlo, že šli do jeho pokoje.
Nevěděl, jestli chce s tím mužem být zavřený v jedné místnosti, ale na druhou stranu prostě chtěl odpovědi.
„Jestli ještě jednou budeš se mnou takhle mluvit-“
„Tak co! Zabiješ mě?! Jako toho muže?!“ vyskočil Jacques z křesla a pranic nedbal na to, jak se k němu Oliver výhružně blíží.
Ke svému zděšení zjistil, že se mu do očí derou slzy, a tak raději rychle odvrátil pohled. Nechtěl před tímhle mužem ukazovat jakoukoliv emoci kromě zloby.
Oliver se díval na Jacquese a bojoval sám ze sebou.
Ještě nikdy nikomu nedovolil to, co si k němu Jacques dovoloval. Teda snad kromě Richarda, ale ten ho platil. Měl by ho zastřelit, jako toho druhého idiota. Ale představa mrtvého Jacquese ho… znepokojila.
Což bylo dost znepokojivé samo o sobě.
A když teď viděl, jak se jeho jasně modré oči zalévají slzami, uvolnil svůj napjatý postoj, povzdechl si a poškrábal ve vlasech.
„Podívej se na mě. A nebudu to opakovat!“
Jacques nechtěl poslechnout, ale jeho tělo snad reagovalo samo.
Jeho oči se střetly s těma Oliverovýma.
„Jsi ten nejotravnější člověk, co znám. Tobě to nedochází, co? Jsi tak chytrý a zároveň takový idiot!“ zavrčel Oliver a zamračil se.
Jacques překvapeně zamrkal, slzy vzteku a bezmoci se vytratily, a na chvíli neměl slov.
„Tys doteď nepochopil, proč si tě Richard vybral, že? Protože jsi jiný, než všichni ostatní tady! Máš ještě duši. Čistou a nezkaženou duši. Pořád se držíš svých zásad a pravidel, pořád máš hranice, které překročit nechceš! To proto si tě Richard zvolil! Věděl, že jsi jeden z hrstky lidí, kterým dodržování zásad pomůže dosáhnout vrcholu a velkých věcí! Chtěl tě ušetřit všech těch věcí, co se tu kolem dějí, a o kterých nic nepotřebuješ vědět, abys udržel svou duši čistou, protože těch, co pravda zlomila a zničila už viděl dost!“
Oliver si založil na hrudi a pořád se stáhnutým obočím se na Jacquese díval.
Jestli před chvílí ztratil slova, tak teď mu došla řeč úplně.
Nechápal to.
Za tu dobu, co Richarda a Olivera znal, věděl, že oba muži klidně půjdou přes mrtvoly, aby dosáhli svého.
Klidně by zaprodali svou duši i ďáblu.
Tak proč se k němu chovají takhle? Proč se zrovna k němu chovají jinak než k ostatním?
„Já...“ zmohl se konečně Jacques aspoň na jedno slovo.
Oliver si odfrkl a protočil očima.
To Jacquese probralo a tentokrát to byl on, kdo se zamračil.
„Bože! Ty jsi takový sebestředný a arogantní parchant!“ zafuněl a celý se naježil.
Každého jiného by Oliver za tuhle urážku zabil, ale Jacquese místo toho popadl kolem pasu, až mladší muž vyjekl a přitiskl si ho na sebe.
„Opravdu? Řekl bych ale, že se ti to líbí,“ ušklíbl se a nedělal si nic z toho, že se Jacques dlaněmi opřel o jeho hruď a snažil se ho odstrčit.
Bylo v tom pramálo síly, takže tomu Oliver ani za mák nevěřil.
Mezi nimi se totiž něco změnilo.
Od okamžiku, kdy ho před třemi dny zachránil, kdy myslel jen na to, že nechce, aby ten otravný doktůrek zemřel, bylo všechno jinak.
Viděl to i v Jacquesových očích, kdy ho v náručí a chvějícího se vynesl z místnosti těsně před tím, než proměněný doktor začal řádit.
Byl to jen okamžik. Jen zlomek vteřiny, ale Jacquesův pohled mu v tu chvíli prozradil vše.
„Chceš odpovědi? Fajn. Ale něco za něco. Zůstaneš dnes v noci tady, a na oplátku ti ráno, pokud budeš schopný vnímat, řeknu, co chceš vědět,“ zašklebil se Oliver a bavil se Jacquesových rozčilením, stejně jako jeho rozpaky, když mu došlo, co mu navrhuje.
„Myslíš si, že si můžeš sex jen tak vynutit? Já-“
Dál se Jacques nedostal, protože v tu chvíli se Oliver sklonil a políbil ho...