V sídle Centraxu
Uplynulo dalších pár dnů od chvíle, kdy se Jacques postavil Richardovi. Několik dní od chvíle, kdy do laboratoře přivedli doktora Corvina i s hlavou hydry, kterou nalezl v poušti.
Jacques pořád neměl příležitost si s ním pořádně promluvit. Když Corvin nezkoumal hlavu hydry, vyhýbal se Jacquesovi, jak jen mohl. Dokonce se mu víc, než kdy dřív zdálo, že ho doktor kvůli něčemu nenávidí.
Ale proč? Vždyť toho muže ani nezná!
Corvin byl archeolog, což bylo zcela opačné od toho, čím se zabýval Jacques.
Vlastně až když ho poprvé uviděl, zjistil si o něm všechno, co mohl, aby se ujistil, že se jejich cesty třeba někdy nezkřížily a on ho neúmyslně poškodil.
Po prozkoumání všech dokumentů si byl ale jistý, že tomu tak není. Rád by se na to zeptal Richarda, ale od oné „hádky“ s ním nemluvil. Stejně jako s Oliverem od chvíle, kdy se jím skoro nechal ovládnout.
Teď se za to styděl. Styděl se za to, že podlehl chtíči.
Jaques nikdy nebyl moc romanticky založený, přesto věřil na lásku a přál si potkat někoho, s kým by strávil zbytek života. Měl za sebou už dva rozchody a nikdy nechodil do postele mužům jen tak pro pobavení.
S Oliverem ho žádná budoucnost nečekala. To věděl. A nikdy nepodlehl vášni.
Tak, proč teď?
Povzdechl si a odvrátil se od okna ve svém pokoji.
Vzal do ruky plášť, do kapsy strčil čipovou kartu a vyšel z pokoje. Měl v plánu zajít do laboratoří, aby zjistil, jestli udělali nějaký pokrok s jeho výzkumem, ale nohy ho zavedly do jiné části, kde se zkoumala hlava hydry.
K jeho překvapení byl Corvin pryč.
Možná si ho Richard zavolal k sobě?
Stál za tlustým sklem a přistihl se, že žárlí. Takový objev a on se k němu nedokázal ještě ani přiblížit! Richard mu to nedovolil, prý měl svou vlastní práci, ale tušil, že tak trochu za to může Corvin.
Přešlápl na místě a skousl si ret.
Před dvěma dny Corvin usoudil, že není potřeba k hydře chodit v ochranném oděvu, což značně ulehčilo práci. Pouze kolem hlavy postavili jakýsi ochranný plot z nanotermických vláken, které měly artefakt uchránit od případných bakterií, které jak víme, dokáží nadělat pěknou paseku a zničit všechno.
Aniž by nad tím Jacq nějak dál přemýšlel, otevřel si čipovou kartou skleněné dveře a vešel dovnitř. Neměl mnoho času.
Laboratoř určitě bedlivě sledují a už teď nejspíš burcují Richarda.
Upřímně, od chvíle, co se dozvěděl o pokusech na lidech, mu bylo celkem jedno, jestli ho Richard vyhodí.
Teda…
S těmi pokusy by se možná smířil, jakkoliv nehumánní byly. Ale prostě pořád nedokázal překousnout to, že mu Richard lhal a dělal z něj blbce.
Jeho ješitnost utrpěla a bude trvat dlouho, než dokáže zapomenout.
Nakrčil nos, když vešel dál do místnosti. Cítil podivný zápach. Snad slabou rybinu smíchanou s žárem rozpáleným pískem. Byl to úplně jiný pach, než na jaký byl z laboratoří zvyklý. Taky pocítil slabý zápach alkoholové dezinfekce.
Matně si vzpomněl, že něco takového doktor používal na čištění nálezu, a jak už se dozvěděl, něco takového se běžně při archeologii používalo.
Alkoholové dezinfekce byly účinné, rychlé, a více méně ošetřovaný objekt částečně zakonzervovaly.
Jacq zjistil, že mu rychleji buší srdce, když přistupoval ke zkamenělému šutru. Takhle zblízka nebyl tak impozantní, a popravdě to chtělo jakousi představivost, aby v tom člověk viděl hlavu hydry.
Pořád nedokázal uvěřit tomu, že tahle věc, zdroj téhle věci by mohla zcela změnit vědecké, lékařské i genetické bádání.
Je vůbec v lidské pravomoci zasahovat proti přírodě? Je vůbec etické, aby člověk žil věčně? A, jak se bude určovat, kdo bude mít to privilegium?
A, jakou má Jacq záruku, že Richard nezajde ještě dál? Představa nesmrtelné armádní jednotky ho na okamžik vyděsila.
Ale, i když měl teď s Richardem chladný vztah, byl to především vědec. Něco takového by neudělal.
Všechny tyhle myšlenky mu vířily hlavou, když si prohlížel výzkumné testy.
Na pochromovaném stole leželo několik mističek s většími či menšími kousky odloupnutými z archeologického nálezu. Jacquesovi připomínaly rozinky.
V hlavě mu to šrotovalo, snad nikdy nevyužíval svou mozkovou kapacitu tak, jako teď.
Richard experimentoval s lidskými životy, aby dosáhl nesmrtelnosti.
Podařil se mu už zázrak v tom, že dokázal přivést mrtvé k životu. Dokázal regenerovat části těl dávno před tím, než se o to pokusil Jacques. Dokázal už teď nemožné.
Mělo to ale jednu vadu.
Nedokázal znovu oživené udržet při smyslech. Všichni do jednoho, ať už lidské subjekty nebo ty zvířecí, se zbláznily. Zešíleli a stali se z nich zuřiví téměř nesmrtelní zabijáci.
Proto si Richard Jacquese zavolal. Proto trval na tom, ať pokračuje ve svém výzkumu. A proto se ho už nezbavil, i když se proti němu postavil.
A pak potřeboval hlavu hydry, u které, jak doufal, nalezne odpovědi na všechny své otázky.
I přesto, že všechno živé umíralo, DNA pořád zůstávala. A s možnostmi, jaké Richard měl, mohl dosáhnout cíle, o který tolik usiloval.
Ale, jaký dopad to bude mít na svět?
Zrovna natahoval ruku, že se kamene dotkne, když se za ním ozval zlostný výkřik.
„Jen klid, doktůrku. Myslete na své zdraví,“ zaslechl Jacques další hlas a povzdechl si.
Nemusel se ani otáčet, aby věděl, že má za zády všechny tři.
„Jacquesi, pravidla tu máme od toho, aby se dodržovala. A to platí pro všechny.“
Jacq se otočil a zadíval se na Richarda, který se tvářil nečitelně, ale tón jeho hlasu mluvil za vše. Oliver se tvářil stejně, za to doktor na něj zíral s neskrývanou nenávistí.
Vážně by ho zajímalo, co mu udělal.
Když ho měl teď čas si ho pořádně prohlédnout, připadal mu starší a strhanější. Ale možná to bylo tím, čím si prošel?
Jacq neměl chuť se omlouvat. Neměl chuť se obhajovat. Ale jak tak přemýšlel nad možnostmi, jak se z toho vykroutit, napadla ho tak absurdní myšlenka, až se zarazil.
Nejspíš to na něm bylo vidět, protože Richardův pohled se najednou změnil.
Vypadal jako hladová divoká šelma, co zahlédla chutnou kořist.
„Pověz nám svou teorii,“ vybídl ho Richard po chvilce.
Jacques se zamračil a zavrtěl hlavou. Na něco tak banálního už museli dávno přijít.
„Jacquesi…“ ozval se znovu Richard s jasným varováním v hlase.
Jacq se zhluboka nadechl a rozhodl se vsadit všechno na jednu kartu.
Beze slova se otočil k hlavě hydry. Za nesouhlasného nadávání doktora Corvina odklopil síť chránící kamenný šutr a vzal do ruky dlátek a kladívko, které ležely na druhém stole.
Přiložil dlátek k jedné prohlubni a zvedl kladívko vysoko nad hlavu.
Slyšel za sebou doktorův skoro až nelidský jekot, a přemýšlel, jaké to je dostat kulku zezadu do hlavy.
Zhluboka se nadechl, a pak vydechl.
„Je tu suchý vzduch,“ zamumlal.
Pak vší silou udeřil.
Uštípl se kus velikosti meruňky a Jacques ho na poslední chvíli zachytil, aby nespadl na zem. Překvapilo ho, jak je lehký, suchý a hrubý. Nijak se nelišil od vyschlých hrozinek, které ležely v miskách na vedlejším stole.
Jacques ale nějak instinktivně předpokládal, že ty kusy už jsou nadobro zničené a jeho pokus by s nimi nevyšel.
Cítil v zádech upřené pohledy, chloupky na zátylku se mu ježily.
Pokud se mýlí, právě zničil kus cenného artefaktu.
Jistě, byl to jen malinký kousek v porovnání s tím, co zůstalo, ale svým barbarským jednáním a náhlým působením okolních vlivů, mohl zničit celý zbytek.
S tlukoucím srdcem vzal ze stolu misku, vysypal její obsah a nalil do ní obyčejnou vodu.
Pak do vody hodil odloupnutý kus.
Voda vytlačila z drobných dutinek vzduch, vyhrnuly se z nich bublinky, jako když se rozpouští tableta.
Šedá barva kamene ztmavla.
Jacques zavřel oči a mírně zavrávoral. Byl idiot. Jasně, že tohle už muselo někoho napadnout. Už otevíral pusu, že se aspoň omluví za svou nehoráznou blbost, než ho Oliver zabije, když koutkem oka zahlédl pohyb.
Vzorek se vymrštil do vzduchu, jako skákající ryba. Jeho povrch se začal pokrývat slizem a zvětšovat svůj objem. Vrchní část jasně zezelenala, část spodní připomínala barvou maso. Voda se do vzorku zcela vsákla, až nezůstala ani kapka.
Odštípnutý kus byl nyní velký jako pěst, na povrchu pokrytý šupinami.
„No to teda zírám,“ prolomil ticho Oliver.
„V drtivé většině laboratoří se udržuje suchý a studený vzduch, aby se artefakty nebo jiné předměty určené k výzkumu dobře uchovaly. Ale napadlo mě, že v případě hydry je tomu naopak. Že suchý vzduch brání jiné reakci. Pak je tu ještě alkoholová desinfekce a roztoky. Je to diuretikum. Na buňky působí stejně jako na lidské tělo. Dehydratuje. Hydra žila v bažině. Už význam samotného slova 'hydra' je voda. Herkules hlavu pohřbil na nejsušším místě, aby měl jistotu, že jinak nesmrtelnou bestii navždy zničí. Upřímně, přišlo mi tak absurdní, že na to ještě nikdo nepřišel, že jsem ani netušil, zda to vyjde a nemýlím se,“ vysvětlil Jacq jedním dechem, když vzorek vzal do ruky a přešel k Richardovi.
Jeho oči teď doslova zářily, zatímco doktor Corvin jen šokovaně hleděl, jako by to snad ještě pořád nedokázal pochopit. Jediný Oliver se tvářil pořád stejně.
„Tady máš svůj vzorek DNA,“ řekl Jacques a podal Richardovi vzorek…
Někde v poušti
Nikola se díval do laptopu, který s sebou přinesl Kirsten a snažil se zjistit, jak se dostat do vysoké a dokonale zabezpečené budovy Cetraxu.
Bylo to už pár dní, co se střetl s Kapybarami, a co si udělal nějaký ucelený obrázek o tom, co se vlastně stalo.
Při návratu na místo, odkud unesli Franka a jeho málem zabili, jim to nic nového nepřineslo. Na druhou stranu ale v táboře zůstalo skoro všechno vybavení, jídlo, oblečení, a hlavně pevné stany nabízely ukrýt před suchým a horkým vzduchem stejně dobře, jako před predátory.
Kromě toho nebylo pravděpodobné, že by sem někdo zavítal, včetně těch, co Franka unesli.
Přišel na to, že za celou věcí stojí nejspíš vědecká a genetická společnost Centrax, která má jedno ze sídel tady. A že její šéf by mohl v celé záležitosti s hydrou mít prsty. Taky se domníval, že testují nějaké léky, jejichž výsledkem jsou zmutované kapybary.
Ale pořád mu jedna věc nedávala smysl.
Proč unesli Franka a jak do toho všeho zapadá? A co s tím má společného hlava hydry?
„Zjistil si něco?“
Nikola dál upřeně zíral do monitoru a kousal si spodní ret.
„Hej! Neignoruj mě!“ ozval se hlasitěji Kirsten a teprve jeho dotek Nikolu probral z myšlenek.
„Promiň. Cos říkal?“
„Ptal jsem se, jestli jsi už něco zjistil.“
„Kromě toho, co už víme?“
„Mhm…“
„Nic.“
„Pořád přemýšlíš nad tím, proč unesli toho Franka, a proč sebrali ten šutr,“ konstatoval Kirsten, spíš, než aby se ptal.
„Prostě mi to nějak nejde dohromady,“ odpověděl Nikola. „Proč má Centrax o ten šutr takový zájem, že kvůli němu zabije několik lidí, a co by s tím mohl mít společného Frank?“
„Jak moc dobře ho znáš?“
Nikola se zamračil a zadíval na Kirstena, který zvedl ruce v obraně.
„Takhle se na mě nedívej! Víš, jak to u nás chodí.“
„Je naprosto důvěryhodný, poctivý a spravedlivý. Měl se oženit s mou starší sestrou.“
Kirsten hvízdl.
I přesto, že jejich jednotka vznikla někdy před dvanácti lety a od té chvíle v podstatě žili jako rodina, soukromí každého z nich jim bylo vzájemnou záhadou.
„Byla o jedenáct let starší než já,“ rozmluvil se pomalu Nikola.
Ani nevěděl, proč s tím začíná, ale díky tomu, co tady viděl a prožil, možná potřeboval cítit kousek lidství.
„Chtěla jít k letectvu, a vlastně díky ní jsem se přidal do armády. Byla jednou z nejlepších. Všichni věděli, že to dotáhne daleko. Při mé první a poslední misi se sestrou jsme poznali i Franka. No, a při návratu domů jsme kontakt udrželi. Mezi nimi to opravdu zajiskřilo, a já už se viděl jako svědek na svatbě. Jenže... Rok před tím, než vznikla naše jednotka, došlo během leteckého cvičení k nehodě. Pět let jsem Franka neviděl, protože jsem si to dával za vinu. Bral jednu misi za druhou a nenechal nikoho vydechnout. Pak si mě ale sám odchytil, seřval mě, vrazil mi, no a od té doby se pravidelně stýkáme, jak jen je to možné. Je jako můj bratr.“
„Pak je to i můj bratr.“
Nikola se usmál a sevřel Kirstenovu ruku, kterou měl položenou na jeho noze.
Kirsten byl o pět let mladší než on, a vlastně jediný člen týmu, kterého si Nikola sám vybral.
Když se poznali, byl to nevychovaný spratek s plnou pusou keců, ale nechyběla mu odvaha a kuráž. Něco na něm Nikolu hned zaujalo, a když Kirsten kvůli neuposlechnutí rozkazu dostal vyhazov z armády, naverboval ho k sobě.
Sice nějakou chvíli trvalo, než mu do hlavy vštípil, kde je jeho místo a stálo ho to nemálo potu a krve, ale v současné době si nedokázal představit nikoho lepšího, kdo by mu kryl záda. A taky...
Vzhledem k jejich životu, kdy museli provádět přísně tajné akce a neměli čas na okolní svět, kdy si museli vystačit sami mezi sebou, Nikola rychle pochopil, že Kirsten je mu víc než přístupný.
„Na čem pracoval?“ vytrhl Nikolu z myšlenek Kirstenův hlas.
„Na vykopávkách pod záštitou UNESCO. Většinou pracoval na svých vlastních projektech, ale k tomuto ho přibrali jako specialistu.“
Nikola na laptopu otevřel složku s fotografiemi, které si stáhl. Rozklikl jednu fotografii, na které byl devítihlavý geoglyf.
„Říkal, že ten obrazec představuje Hydru.“
„To jako tu mýtickou Hydru? Herkules a tak?“
„Jo, přesně. Ty o tom něco víš?“
„Zlato, docela mě uráží, že se mnou spíš, přitom toho o mě pořád víš tak málo. Než jsem nastoupil do armády učil jsem se řecky a zapsal jsem se na dějiny mytologie. Bylo to něco, co vybočovalo z řady a mě se to líbilo,“ ušklíbl se Kirsten.
Nikola se zamračil a zavrčel. Neměl rád, když mu Kirsten říkal 'zlato'. V jeho podání to znělo jako nadávka.
Ale Kirsten s tím Nikolu rád občas provokoval.
„Že mě to u tebe překvapuje. Každopádně, tady...“ Nikola ukázal prstem za sebe, „Frank cosi objevil. I proto jsem tady. Požádal mě o pomoc. Chtěl ochranu, i když mi to nedávalo smysl. Jasně, občas se stane, že někdo přepadne archeologické naleziště, ale to bývá v případech, kdy se ví, že se tam najdou nějaké cennosti. Tady nic nebylo a není. Kromě toho balvanu pod pískem, o kterém Frank tvrdil, že je to hlava. Na pohmat to bylo jako beton. Nic, kvůli čemu by stálo za to zabíjet. Proč by se vůbec firma, která disponuje miliardami a zabývá se genetikou kradla kus šutru?“
Kirsten chvíli na Nikolu zíral, bylo na něm vidět, jak usilovně přemýšlí.
„Jestli to ovšem byl kámen,“ zamumlal po chvilce ticha.
Nikola se na něj podíval s povytaženým obočím.
„V mýtu o Hydře se říká, že Herkules zahrabal hlavu Hydry pod jakýsi balvan. Člověk si nemusí moc namáhat mozek, aby ho napadlo, že si k tomu vybral opravdu suché místo. Hydra žila, teda nejlíp se jí dařilo, ve vodě. Usídlila se v bažině. Na druhou stranu, mlokům dorůstají končetiny úplně stejně jako hlavy Hydry. Někteří mloci dorostou do délky dvou metrů, a to v dnešní době. Před dvěma a půl tisíci lety byla zvířata mnohem větší. Takže, kdo ví, jak tenhle mýtus vlastně vznikl? V té době mohl komodský drak vypadat jako Hydra. Ale to už samozřejmě předcházím všemu zažitému. Důležité je, jestli si Frank myslel, že ten důkaz byl důležitý. A pokud ano, pokud budeme předpokládat, že všechno to kolem Hydry je pravda a že tomu věří i Centrax, pak máme problém. Ukaž mi ten laptop. Něco ti ukážu. Mám v mejlu zálohované všechny své práce z dob mých studií. O Řeckých mýtech jsem měl disertačku.“
Kirsten si od Nikoly převzal laptop, chvíli bušil do klávesnice, než mu ho po pár minutách vrátil zpátky.
„Vytáhl jsem ti tu část s Hydrou. Je to v podstatě část přepisu z Bibliothéké, kterou sepsal řecký učenec Apollodóros. V Bibliothéké zaznamenal celé dějiny Řecka, od pádu Tróje, do doby zhruba sto deset před Kristem.“
Nikola se zadíval na zvýrazněnou část a začal číst.
„Hydra žila v bažinách u města Lerny v Argolidě. Ničila okolí, lidé proti ní nic nezmohli, protože z jedné useknuté hlavy vyrostly hned dvě. Jedna z jejích devíti hlav byla dokonce nesmrtelná. Svého přemožitele našla lernská Hydra až v hrdinovi Héraklovi. Její zabití bylo zároveň splněním druhého úkolu, který Héraklovi uložil král Eurystheus, a byl to úkol nad lidské síly, pro normální smrtelníky nesplnitelný. Héraklés k plnění tohoto úkolu vzal s sebou Iioláa, syna svého nevlastního bratra Ífikla. To proto, že i Hydra měla svého pomocníka, obrovského raka s ostrými klepety. Souboj s Hydrou zahájil Héraklés tím, že za lernskými bažinami zapálil les, a tak odřízl Hydře ústupovou cestu. Poté si v plamenech rozžhavil šípy a jimi zahájil souboj. Hydru to rozdráždilo, vrhla se na Hérakla, ten jí usekl hlavu, kterou však ihned nahradily dvě nové. Obrovský rak se zakousl Héraklovi do nohy, Ioláos ho však pohotově zneškodnil. Hydra se po zabitém rakovi ohlédla, toho využil Héraklés, vytrhl hořící strom a upálil jí hlavu tak, že na jejím místě se nová již neobjevila. Tak se postupně stalo i ostatním hlavám, včetně té nesmrtelné. Ohořelé zbytky těla Héraklés rozsekal a v její žluči si zakalil šípy. Rány jimi způsobené byly nezhojitelné. Nesmrtelnou hlavu pak pohřbil hluboko do země, aby se už nikdy nemohla zregenerovat.“
Nikola si nedokázal představit, že by něco z toho mohla být opravdu pravda. Ale jestli Cetrax tomu skutečně věřil, a jestli věřili, že Frank našel skutečnou hlavu Hydry, pak to všechno dávalo smysl. Dokázal si představit, co to bude znamenat pro svět, pokud s tím Centrax vyjde na světlo.
„Takže? Co teď?“ přerušil Kirsten tok Nikolových myšlenek.
„Pokud je tohle všechno pravda, pak nemáme na výběr. Nemůžeme dopustit, aby něco takového vyšlo na svět. Musíme, jak zachránit Franka, tak i zničit všechno v laboratoři. Bohužel, nejspíš na to budeme jen my dva. Nemůžeme to nahlásit oficiálně, protože nikdo by nám s těmihle domněnkami nedovolil proti Centraxu zakročit. Jedna věc na tom všem je ale pozitivní. Franka nechají na živu, protože ho potřebují.“
„Dokud nedosáhnou cíle.“
„Dokud nedosáhnou cíle, ano. Ale to může trvat týdny nebo měsíce. Dost času na to, abychom se připravili. Ta budova je doslova obrněný tank. Potřebujeme výstroj a pořádnou výzbroj, než se do toho pustíme. Potřebuje plány a informace. Je čas vyždímat naše konta,“ plácnul Nikola Kirstena po stehně a zazubil se.
Teď, když mě jasný cíl, když věděl, proti čemu přesně stojí, se začínal na lov těšit.
V budově Cetraxu o týden později
Jacques tomu pořád nemohl uvěřit.
Když před týdnem dostal kus živé tkáně Hydry a předal ji Richardovi, očekával, že teď nastane ta těžší část, a budou se krůček po krůčku, měsíc po měsíci pomalu sunout dopředu, aby mohli extrahovat DNA a používat ji.
Jenže opět podcenil Richardovu ctižádostivost. Uběhl sotva týden, kdy Jacques dostal to privilegium, aby celý výzkum ohledně extrakce DNA Hydry vedl, a on sám za to ručil.
Zpočátku byl trochu naštvaný a možná uražený.
Sice to bylo strašně vzrušující, ale úplně vzdálené jeho vlastnímu výzkumu.
Jenomže jak dny ubíhaly, začínala se z toho stávat posedlost.
Úplně ho to vtáhlo a nedokázal už myslet na nic jiného, k Richardově velké potěše.
Ten za ním chodil každý den, což znamenalo, že každý den viděl i Olivera. První dny to bral jako nepříjemnost, ale poslední tři dny už to bral jako samozřejmost.
Dneska za ním ovšem nepřišli jen oni dva, ale i doktor Corvin.
Jacques pocítil jakési rozpaky. Už před týdnem mu došlo, že vlastně doktoru Corvinovi vzal všechnu jeho práci. Obával se toho, co s ním teď Richard udělá, když už ho nepotřebuje. Uklidňoval se tím, že přece nemůže nechat zmizet známého archeologa, ale jak už zjistil, Richard se neohlížel na nic a na nikoho, pokud to vedlo k jeho cíli.
„Tak, doktore Corvine. Chtěl jste vidět výsledky naší práce, a co jsme díky vám získali,“ promluvil Richard s úsměvem a zadíval se na Jacquese.
„Nevidím žádné balonky ani šampaňské,“ ušklíbl se doktor sarkasticky, což se k němu vůbec nehodilo.
Celkově Jacquesovi připadal, jako by za ten týden zestárl a sešel.
„Na to bude čas později,“ mávl rukou Richard. „Než začneme s oslavou, je potřeba udělat ještě pár testů.“
„Myslel jsem, že jste už skončili.“
„Ne úplně. Ale od konečného produktu nás dělí už jen maličkost. Samozřejmě díky vám, doktore Corvine. Vy jste ten, kdo za tímhle stojí. Nebýt vašeho objevu, nedosáhli bychom takového úspěchu!“ rozplýval se Richard, který měl už pár dní dobrou náladu.
Jacques si jen pomyslel, že i kdyby Corvin tu hlavu nenašel teď, byla by to jen otázka času, než by ji na Richardův nátlak našel někdo jiný.
Nejspíš si to pomyslel i doktor Corvin, podle toho, jak se zatvářil, ale nejspíš usoudil, že nejlepší bude mlčet.
Když Richard znovu Jacquese vybídl, aby řekl, co zjistil, odkašlal si a ukázal na jeden z monitorů.
„Když jsem vzorek z Hydry začal analyzovat poprvé, myslel jsem si, že zařízení v laboratoři jsou špatné. Všechno jsme překalibrovali. Zkusili jinde, použili nové zařízení, ale výsledky vyšly stejné. První dny to byla pohroma a už jsem to chtěl vzdát. Získávání DNA není nic nemožného a už se z toho stala tak trochu rutina. Jenže u vzorku z Hydry jsem se musel vydat úplně jiným směrem. Extrakce DNA se totiž provádí ve vodě. Bylo to tak jednoduché a prosté, že mě to nenapadlo hned, a už i chápu, proč vás hned nenapadlo kámen vložit do vody,“ rozvykládal se Jacques.
„Aha,“ pronesl trochu znuděně Corvin, ale to Jacquese neodradilo.
Mluvit o tom, pro něj znamenalo ten zázrak prožít znovu.
Uvědomoval si, že padl do Richardovy pasti, ale to, co se během toho týdne dozvěděl, to, co během toho týdne dokázal, to se mu ani v nejdivočejších snech nezdálo.
„Přesto ale nebylo zdaleka vyhráno. Jen čistě náhodou jsme přišli na to, že jakmile Hydra vodu absorbuje, změní se v jejím mase na D2O, těžkou vodu. Jak jistě víte, molekuly těžké vody obsahují místo obou atomů vodíku jeho izotop deuterium. Tedy vodík s jádrem tvořeným jedním protonem a jedním neutronem. Oproti běžné vodě – H2O, má D2O mírně odlišné fyzikální vlastnosti včetně vyšší hustoty, které vděčí za svůj název. Taky bylo zjištěno, že těžká voda je méně reaktivní než voda běžná, a má horší rozpustné vlastnosti. Proto je pro většinu organismů mírně jedovatá. Experimenty na myších ale ukázaly, že potlačuje buněčné dělení. To se projevuje na rychle se obnovujících tkáních při jejím opakovaném působení. Tento jev byl u myší pozorován, jestliže zhruba padesát procent jejich tělních tekutin bylo nahrazeno těžkou vodou. Z toho vyplývá, že i agresivní rakovinná onemocnění by jí měla být zpomalována. Ale to jsem odbočil,“ zarděl se Jacques a snažil se ignorovat pobavený Oliverův výraz.
„Každopádně. Za pomoci těžké vody jsme dokázali DNA extrahovat a analyzovat. A tehdy jsme zjistili, jak je Hydra vlastně jedinečná. Všechno živé na planetě se skládá ze stejné hmoty. Sdílíme velkou většinu našich genomů. Proto slýcháte tvrzení, že jsme podobní opicím a podobně. Ale Hydra je úplně jiná. DNA se váže ve dvojicích. Adenin se páruje s thyminem. Quanin s cytosinem. Jsou to stavební prvky struktury DNA. To platí i pro Hydru, ale odlišné je u ní to, co váže ty základní dvojice. U většiny z nás je to voda. U Hydry je to těžká voda. Právě tahle jedinečná vazba umožňuje existenci genů, které nenajdeme u ostatních živých tvorů. Geny umožňující regeneraci a nacházející se ve stavu spánku, nemůžeme jen tak 'zapnout'. Musíme je 'vnést' dovnitř.“
„Hydra je ale tak odlišná a něco natolik převyšující lidské chápání, že je tu pořád něco, co nás vždy zpomalí,“ převzal slovo Richard, „Zvláštní geny Hydry jsou plné 'rysů', které jsou v tuhle chvíli pro nás nežádoucí. Poslední, co musíme eliminovat, je, které rysy jsou spouštěny jakými geny.“
„Jak to děláte?“
„Experimentováním.“
Doktor Corvin zbledl, a i Jacquesovo nadšení trochu opadlo. Pořád nedokázal vymazat z paměti to video.
Jistě, pokud se chtěli během týdne dostat dál, museli provádět pokusy, ale Jacques si vynutil provádět testy pouze na zvířatech.
Když 'běžná' látka, kterou Richard dočasně testoval, udělala z člověka po oživení doslova vraždící monstrum, co by udělala DNA Hydry? Kromě regenerace měla spoustu záporných vlastností, které se právě snažil eliminovat.
Pak doktorův pohled zalétl na stůl.
Richard trval na tom, aby Jacques nachystal jeden vzorek do injekční stříkačky.
Ten to udělal zcela bezmyšlenkovitě, ale teď ho napadlo, že možná udělal chybu.
„Co je tohle?“ zeptal se doktor přiškrceným hlasem.
„První dávka. Už jsme odstranili nejzřetelnější nedostatky. Jestli bude příslušný subjekt schopen regenerace, budeme moci náš výzkum zúžit na těch několik set genů obsažených v séru. Stejným způsobem budeme vyzařovat potenciální geny, až zůstane jen jeden. Ten jeden. Budoucnost lidské civilizace by mohla být v téhle injekční stříkačce. Dokážeme přetvořit lidskou rasu. Budeme silnější, zdravější a brzy i nesmrtelní.“
Richardovy oči zářily a Jacquese na moment napadlo, jestli tohle všechno není chyba.
Ale z myšlenek ho vytrhl doktorův hlas.
„Nechápu, proč mi to všechno vysvětlujete.“
„Podílel jste se na tom objevu,“ usmál se Richard, „Zasloužíte si to vědět.“
Jacquese přepadl zvláštní pocit.
Ne.
Přepadl ho strach.
Ten Richardův pohled, jakým se díval na Corvina, to, jak Oliver za doktorem pořád stál, ta injekční stříkačka a všechno to vysvětlovaní…
„Richarde, to ne... Na tomhle jsme se nedomluvili. Tohle-“
Doktor Corvin nejspíš pochopil ve stejnou dobu.
Ohnal se loktem dozadu, snad ve snaze Oliverovi ublížit, ale ten to nejspíš předvídal.
Nesmírnou silou jeho loket sevřel, strhl mu paži dozadu a zakroutil.
Ozvalo se křupnutí kosti následované doktorovým zaječením.
Oliver ho pak zvedl za vlasy, když se doktor sesunul na zem a prudce s ním udeřil o hranu stolu. Ozvalo se další křupnutí, když se doktorovi zlomila čelist.
Jacques neměl ani čas zareagovat.
Jen stál a nebyl schopný ani pohybu. Díval se, jak Richard sundává kryt z jehly, a pak ji zabodává doktorovi do krku.
„Beethoven kdysi řekl, že my, smrtelníci s nesmrtelnými myšlenkami, jsme zrození k utrpení a k radosti, a člověk by málem řekl, že ti, kdo nejvíce vynikají, dosahují radosti cestou utrpení. Povíte mi, jestli měl pravdu, že ano?“ usmál se Richard na doktora, ale Jacques si nebyl jistý, jestli ho ještě vnímal.
„Nechci slyšet ani slovo, Jacquesi, rozumíš? Tohle bylo nutné. Nebudu ti to pořád dokola opakovat. Nebo sis myslel, že jen se zvířaty si vystačíme? DNA Hydry je jedinečná. Musíme tak k ní přistupovat a přestat jí zbytečně plýtvat,“ otočil se Richard na Jacquese a přistoupil k němu tak těsně, že cítil jeho horký dech na tváři.
Jacquese do zad tlačila hrana stolu, cítil frustraci, strach, bolest i vztek, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.
„Chápeš to, viď?“ Richardův přísný tón přešel skoro až v něžný šepot.
Položil svou dlaň na Jacquesovu tvář a palcem pohladil jeho rty.
„Jen s tebou jsem silnější. Patříš ke mně a já ti nechci ublížit. Nikdy bych ti neublížil, tak mě k tomu nenuť, ano?“ usmál se Richard.
Jacques měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. Netušil, že se, kdy bude tak bát, jako těchto prostých slov.
Richardův hlas byl jemný, něžný jako hlas milence, ale přesto v něm bylo tolik hrozby, že se Jacques sotva dokázal nadechnout.
Jen matně vnímal, že přikývl, Richard ho pak políbil na čelo, ustoupil, něco přikázal Oliverovi a vzápětí vyšel z laboratoře.
„Už je pryč. Už je to dobré,“ zaslechl Jacques u svého ucha jiný hlas a pod rukama pevné tělo, když ho před zhroucením se na zem Oliver zachytil.
„Já...“ zašeptal Jacques a vzápětí tlumeně zasténal, když ho najednou Oliver políbil.
Jacques se chtěl vytrhnout, ale Oliver byl neodbytný.
Jeho polibek byl hladový, ale ne tak prudký jako obvykle.
„Buď hodný chlapec a všechno bude, jak má,“ zabručel Oliver, když Jacquese konečně přestal líbat.
„Idiote!“ zaprskal Jacques, který znovu získal svou jistotu a začínal se pomalu uklidňovat.
„To od tebe není hezké,“ zakřenil se Oliver, stiskl Jacquesův zadeček, věnoval mu další polibek, tentokrát kratší, a pak odstoupil.
Až ve chvíli, kdy Oliver i s bezvládným doktorem odešel, se Jacques sesunul na zem a vydechl.
Jestli pobyt tady přežije, pak už všechno...