V sídle Centraxu
Jacques seděl ve své pracovně a se zamračením si prohlížel výsledky experimentu, který před pár hodinami dokončil.
Poté, co se včera sešel s Richardem, od kterého se dozvěděl, co se bude dít dál a jaké jsou plány, se uchýlil do své laboratoře a celou noc prováděl vlastní výzkum, protože něco z toho, co mu Richard řekl, mu nesedělo.
Jistě, nález hlavy hydry byl bezpochyby senzací a odpovědí na mnohé otázky, ale to nebylo všechno. Jacq měl neblahé tušení, že všechno nepůjde tak hladce, jak Richard tvrdil a chtěl si napřed ověřit svou teorii, než se zaplete do něčeho horšího.
Jak mu totiž Richard řekl, chtěl přejít na pokusy na lidech, protože podle jeho vědců je to naprosto bezpečné. Chtěl ovšem znát i Jacquesův názor, proto si ho zavolal.
Ten mu jasně řekl, že je ještě příliš mnoho nezodpovězených otázek, které by mohly celou věc ohrozit, pokud se bude spěchat, ale nevypadalo to, že by Richarda přesvědčil.
Musel proto přijít s nějakým důkazem.
S něčím, co Richarda donutí od testů na lidech odstoupit.
A to právě možná držel v ruce. Výsledky testů byly... Byly jiné, než čekal a donutili ho
přemýšlet.
Rozhodl se podstoupit další, ovšem jeho plány vzaly za své, když mu zablikala ikonka interní pošty.
S obavou, co po něm zase Richard chce, ji otevřel.
Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že je od neznámého odesilatele, zašifrovaná a samodestrukční.
Se zamračením zprávu otevřel a několikrát si ji přečetl.
Jste jediný, komu věřím. Pánské záchody, dvacátá šestá kachlička ode dveří, třetí řada odspodu. Prosím, použijte to dobře.
Jacques nechápavě zamrkal.
Než ovšem mohl udělat cokoliv jiného, zpráva se sama smazala a on ani nestihl zjistit adresu odesilatele.
Jistě věděl jen to, že to byl někdo zevnitř budovy.
Ale co to mělo znamenat?
Kdo mu věří?
Kachličky?
Pánské záchody?
Ale které?
V budově jich bylo několik.
Jacqes potřásl hlavou, ale ať se snažil na podivnou zprávu zapomenout sebevíc, nešlo to.
Po dvou hodinách se proto rozhodl, že za pokus nic nedá.
Možná bude za blbce, protože si z něho někdo vystřelil, ale jeho svědomí bude čisté, protože aspoň něco udělal.
Navíc to bylo docela příjemné rozptýlení, jak zjistil, když se pokoušel na druhých záchodcích páčit kachličky, aby zjistil, jestli je na správném místě.
Připadal si jako malý kluk, co hledá zakopaný poklad.
Jaké bylo jeho překvapení, když v druhém patře přesně odpočítaná kachlička po mírném zatlačení povolila, a když sáhl do malého úzkého otvoru, vytáhl flashku ne větší než malíček.
Jeho srdce začalo být rychleji a rozvernost byla rázem pryč. Najednou tušil, že je ve velkém nebezpečí a nikdo u něj tu malou věc nesmí objevit.
Tak aby nezaujal zbytečnou pozornost kamer, což už stejně nejspíš udělal a na velíně si museli klepat na hlavu, když ho viděli pobíhat po záchodcích v celé budově, se pomalu vracel do své pracovny.
Cestou naštěstí nikoho nepotkal, a ani neobdržel žádný hovor, který by ho nabádal k vysvětlení toho, co dělal.
Přesně o tři hodiny později od podivné zprávy zasunul flashku do svého soukromého počítače a čekal.
Vzápětí se mu před očima otevřel soubor s daty, z nichž některé poznával. Jednalo se o výsledky nebo průběhy některých experimentů. Ovšem data u těch, které neznal, ho zarazily.
„To přece…" zašeptal, když zjistil, o co by mohlo jít.
Na posledním řádku ve složce bylo neoznačené video, a když na něj Jacq klikal, zjistil, že se mu chvějí ruce.
Podle datumu se událost na videu stala před pouhými dvěma měsíci, tudíž v době, kdy už tu byl.
Na stole ležela žena, připoutaná za kotníky a zápěstí. Oblečená byla pouze do bílé košile, která prudce kontrastovala s její tmavou pletí.
„Subjekt dostal injekci séra T-015. Bylo provedeno celkové vyšetření zdravotního stavu, včetně možných nádorů a infekcí. Je čistá. Srdeční frekvence a krevní tlak jsou v normálu, no, v normálu na nadčlověka," ozval se hrubý mužský hlas, který Jacq neznal.
„Nyní provedu řez napříč jejím hrdlem a přetnu jugulární žílu," ukázala se mužská ruka držící skalpel. Hlas se odmlčel a čepel se zastavila nad hrdlem.
„Při jakékoliv známce potíží prosím vykliďte místnost," vyzval někoho, koho nebylo vidět.
„To už všechno znám," odpověděl člověk mimo záběr kamery a Jacques se musel pevně chytit stolu.
Tenhle hlas poznával.
Patřil Richardovi.
Čepel přejela po ženině hrdle.
Řez byl hluboký.
Z rány se vyřinula krev, ale krvácení se stejně rychle zastavilo a rána se začala okamžitě zacelovat.
Jacq hleděl jako uhranutý a skoro zapomněl dýchat.
Muž oddálil zakrvácený skalpel.
„No a je to dámo," řekl a pohlédl na několik pípajících a blikajících monitorů zaznamenávajících životní funkce.
Tep se prudce zvýšil.
Potom znovu.
A zase.
„Doktore?" ozval se Richardův hlas.
„Raději vypadneme," řekl muž.
Kamera se zatřásla, prudce stočila a rozmazaně zachytla Richardovu postavu. Oba vyšli ven, zavřeli tlusté kovové dveře a zamkli je. Kamera se znovu zaostřila a zabírala teď scénu skrze tlusté sklo.
Žena připoutaná ke stolu prohnula záda do vysokého oblouku a vzápětí prudce dopadla zpátky.
Rozevřela doširoka oči, zaječela a začala škubat pouty. Když si ani ruce, ani nohy nedokázala uvolnit, přišel na ni záchvat zuřivosti.
Škubala zápěstími tak vztekle, až na okno, za kterým byla kamera, vyšplíchla krev. Zpod utaženého koženého řemenu vystřelila zakrvácená ruka, druhá zůstala pevně připoutaná.
Žena na ni pohlédla a vrhla se na ni. Kousala do ní vší silou, posilněná adrenalinem. Kosti praskaly, maso se rozšklebilo.
Žena zařvala, ruka se vytrhla z pouta a ze zápěstí tepavě tryskala krev.
Ale ještě dřív, než zvedla krvavý pahýl z desky stolu, začala ruka zase dorůstat.
Záběr od ženy se přenesl pryč a na zlomek vteřiny se zastavil na chodbě. Pak obraz zmizel.
Ale i v tom zlomku vteřiny zahlédl Jacques chodbu s řadou tlustých oken. U některých ležely na pojízdných nosítkách lidé, a asi do dvou dalších zevnitř na sklo bušili lidé.
Jacq ještě dlouhou dobu seděl s vytřeštěnýma očima a snažil se urovnat si v hlavě, co právě viděl.
Pak složil hlavu do dlaní a zavřel oči.
Těch pár minut doslova otřáslo jeho dosavadním životem.
Ani ne tak kvůli tomu, že proběhl experiment na člověku, to už tady bylo a zabránit tomu nemohl, ale kvůli tomu, co ten experiment udělal, a taky proto, že mu Richard celou dobu lhal.
Jen nechápal, proč kolem toho dělal takové divadlo, když se stejně už dávno evidentně řídil podle svého.
Na co ho tu teda potřeboval?
Proč tu byl, když ho očividně už dávno obešel?
Jacq sevřel ruce v pěst.
Nikomu nedovolí, aby s ním takhle zametal! Nevzdal se své bývalé práce jen proto, aby tu byl někomu za blbce!
Vyndal flashku, přehrál video do svého malého notebooku a rázným krokem vyšel z místnosti.
Jacq nepomýšlel na následky, chtěl jen znát pravdu.
Tentokrát bez zaklepání rázně rozrazil Richardovi dveře pracovny a beze slova přišel až k jeho stolu.
Položil před něj notebook a zapnul inkriminující video.
Richard se tvářil zamyšleně, ale Jacq nedokázal vyčíst, co přesně se mu honí hlavou.
Když video skončilo, Richard zmáčkl tlačítko na stolním interkomu a přivolal si k sobě Olivera.
„Můžeš mi nějak vysvětlit, jak se tohle video mohlo dostat Jacquesovi do rukou?" zeptal se ostře, když Oliver přišel a taktéž zhlédl video.
„Áááha!" protáhl Oliver, čímž Richarda očividně naštval ještě víc.
„Zjistili jsme, že tu máme špeha, ale než jsme ho stihli zajistit, důkazy zmizely," pokrčil rameny Oliver, jako by se nic nedělo.
„Někdo manipuluje s našimi důkazy, které pak zmizí, a ty se neobtěžuješ mi to sdělit?!"
„Zapomněl jsem," odpověděl nevzrušeně Oliver a očividně si nic nedělal z Richardova výrazu, před kterým by leckdo utekl.
„Očividně zapomínáš-"
„Dost! To stačí!" přerušil jejich počínající rozepři Jacq.
Oba muži stočili pohled na něj, jako by si až teprve teď uvědomili jeho přítomnost.
„Věřil jsem vám! Věřil! Máte mě za blbce?! Proč tu vlastně vůbec jsem?! Co všechny ty řeči?! Byla to lež?! Odpovězte, kruci!" zakřičel Jacq a do očí se mu proti jeho vůli nahrnuly slzy.
Ještě nikdy se necítil tak ponížen jako dnes.
Richard si odevzdaně povzdechl a opřel se v křesle.
„Takhle to nemělo dopadnout."
„A jak?! Až bych to zjistil, nechal bys mě zabít? Nebo ze mě udělal taky pokusný experiment? Určitě jsi z toho musel mít strašnou srandu, jak se ti podařilo obelstít nadšeného bláhového vědce. A já pitomec ti to všechno žral i s navijákem," zasmál se hořce Jacq a sesunul se do jednoho z křesel naproti Richardově stolu.
„Takhle to není! Nikdy jsem neměl v plánu tě obelstít! To, že tě považuju za nadaného vědce a chci tě ve svém týmu, jako si cením tvých rad a poznatků, to všechno je pravda! Bez tebe bych se nikdy nedostal tak daleko!" zvýšil hlas Richard a mračil se.
„Tak co to video? Proč to divadlo?" zašeptal Jacq zlomeně.
Richard si znovu povzdech a chvíli mlčel, jako by nevěděl, kde začít.
„Experimenty na lidech už tu byly dávno před tebou. Moje společnost, já, jsem si uvědomil, že jen s pokusy na zvířatech se nikam nedostanu. Oliver mi zajišťuje materiál, snažím se o to, aby byli vybráni lidé bez rodiny, žijící samostatně. Nejsem zas takový nelida, jak si myslíš. A důvod, proč jsem ti to neřekl? Právě kvůli téhle reakci. Věděl jsem, že je ještě brzo na to, říct ti celou pravdu. Měl jsem obavu..." zamračil se, jako by řekl něco, co nechtěl, ale nakonec jen zavrtěl hlavou. „Měl jsem strach, že bys odešel v okamžiku, kdy zjistíš pravdu, a to jsem si nemohl dovolit."
Jacq po jeho slovech zvedl hlavu a zíral na něj, jako by ho viděl poprvé v životě.
„Co... Co s nimi děláte, když..." zašeptal Jacq po chvilce ticha a zavřel oči, protože tušil, jaká odpověď ho čeká.
„Musíme je utratit."
„Utratit..." vydechl Jacq.
„Jak si to představuješ dál? Co ode mně očekáváš? Co chceš, abych udělal? Jak si představuješ, že se budu chovat?" vychrlil ze sebe Jacq, když se trochu vzpamatoval.
„Jacquesi, jsi dospělý muž. Pracuješ v oboru, kde veřejně dříve či později k něčemu takovému stejně dojde, a to moc dobře víš. Nedá se tomu uniknout. Tvé výsledky, tvé schopnosti jsou nedocenitelné, a já bych byl rád, kdybys mi i nadále plně důvěřoval a celé tohle jsme přešli jako malé nedorozumění. Slibuju, že od teď už před tebou nic nebudu tajit a odpovím na všechno, co tě bude zajímat."
„Není to malé nedorozumění. A vím, že se svět pokusům na lidech nevyhne, ale jen o to tu nejde. Ranil jsi mou hrdost, mou důvěru a já nevím, jestli budu schopen... Nevím, čemu můžu věřit, čemu bych měl věřit," řekl smutně Jacq.
„Myslím, že teď bude lepší, když odejdu do svého pokoje a pořádně si promyslím, co dál," dodal.
„Jistě. A ať už to dopadne jakkoliv, ať se rozhodneš jakkoliv, neudělám nic, co by ti ublížilo."
Jacques chtěl ještě něco říct, ale nakonec jen zavrtěl hlavou, vstal, vzal si notebook a potom potichu vyšel z kanceláře.
„Nespouštěj ho z očí, rozumíš? A udělej cokoliv, jakkoliv ho přesvědč, aby tu zůstal. Nesmí odejít, Olivere," rozkázal Richard.
Ale i bez toho příkazu byl Oliver ochoten udělat cokoliv, aby Jacq zůstal. Myšlenka, že by ho opustil, mu skoro zastavila srdce.
Jacquese dostihl těsně před jeho pokojem.
„Olivere. Jdi pryč, nemám na tebe náladu," zamračil se Jacq, když se Oliver napasoval mezi zavírající se dveře.
„Je mi líto, ale tentokrát se tak snadno odbít nenechám!" řekl Oliver a nedalo mu ani moc velkou námahu se kolem Jacquese protlačit dovnitř.
Ten na to nereagoval obvyklým prskáním, jak u něj byl Oliver zvyklý, pouze odevzdaně pokrčil rameny, notebook odhodil na nejbližší křeslo a bez toho, aniž by věnoval Oliverovi další pohled se odebral do koupelny.
Oliver zůstal stát jako opařený.
Pak se v něm vzedmul vztek.
Rázně přešel ke dveřím koupelny, odhodlaný je vyrazit a Jacquese pořádně proplesknout, pokud bude potřeba, ale s rukou na klice se zarazil, když uslyšel tichý vzlykot.
Vztek ho rázem přešel a místo toho se opřel zády o dveře.
„Nebul, kruci. Jsi přece chlap, hergot," zabručel, aby ho Jacq slyšel.
„No a co! I chlapi můžou brečet, víš?!"
Oliver se proti své vůli musel uchechtnout.
„Co je tu k smíchu?!"
„Měl bys Richardovi věřit. Vážně by ti neublížil. Oblíbil si tě víc než kohokoliv jiného tady. Chce, abys to byl právě ty, kdo učiní převratný objev," řekl po chvilce už vážně Oliver.
„Lhal mi."
„Každý někdy zalže, pokud nevidí jiné východisko. Richard se prostě bál, že pokud ti to řekne hned, odmítneš ho. Chtěl ti dát nějaký čas, abys to mohl zpracovat. Nikdo netušil, že se to vyvine takhle."
„Richard... Znamená pro tebe hodně?" zeptal se po chvilce ticha Jacq, během které si srovnával myšlenky v hlavě a pomalu se uklidňoval.
Místo odpovědi Oliver otevřel dveře a vklouzl do koupelny.
„Žárlíš?" zeptal se, když si sedl na okraj velké vany.
„To určitě!" prskl Jacq.
„A vypadni z mé koupelny!" dodal vzápětí, a aby podpořil svá slova, cákl na Olivera trochu vody.
Ten zavrčel, rychle ze sebe stáhl boty, a tak jak byl oblečený, si sedl do vany, vytáhl Jacquese na nohy a posadil si ho do klína.
„Olivere, pusť," zaprotestoval Jacq, ale jeho snažení vzalo za své v momentě, kdy mu Oliver přejel prsty po páteři až k zadku.
„Proč se mi pořád tak bráníš?" zašeptal Oliver se rty přitisknutými k jeho krku a druhou rukou polaskal Jacquesův penis, který jasně dal najevo, co si o jeho počínání myslí.
„Protože nemůžu..." zasténal Jacq, když Oliver objal prsty jeho naběhlé mužství.
„Nemůžeš?"
„Olivere..." zašeptal Jacq, sevřel jeho krátké vlasy a zvrátil mu hlavu lehce dozadu, aby měl lepší přístup k jeho rtům, které hladově políbil.
Oliver zasténal náhlým vývojem situace i Jacquesovou iniciativou, jazykem vyšel vstříc tomu jeho a pevněji sevřel jeho penis.
„Strašně moc tě chci! Hned!" zašeptal zadýchaně Oliver, když se jejich rty oddělily a oči mu hořely jako v horečce.
Na důkaz svých slov zajel volnou rukou mezi Jacquesovi půlky a letmo se bříškem prstu dotknul chvějící se dírky.
„Olivere!" zasténal hlasitě Jacq, a ještě víc se na něj přitiskl.
Vzápětí Oliver vstal, a i s Jacquesem v náručí přešel do jeho ložnice, kde ho shodil na postel, aby si mohl vysvléknout triko.
Oba prudce oddechovali a ta touha mezi nimi byla doslova hmatatelná.
I když Jacq věděl, že se za tohle nejspíš bude proklínat, nemohl teď couvnout.
Chtěl se svíjet v náruči muže, který vypadal jako šelma, co si prohlíží svou kořist.
Než se ovšem mohlo stát cokoliv dalšího, v Oliverově kapse se rozezněl mobil.
„Kurva, práce!" vyštěkl, když zvonění neustávalo a vztekle vyndal mobil z kapsy.
„Co je?!" zařval do telefonu, až sebou Jacq leknutím trhl.
Hlavou mu bleskla myšlenka, že by momentálně nechtěl být tím, kdo je na druhém konci, protože Oliver se tvářil, že by nejraději skočil do toho telefonu a osobu na druhém konci velmi pomalu a bolestivě zabil.
„Hned jsem tam!" odpověděl stále rozzlobeně Oliver, když chvilku poslouchal a pak mobil vrátil zpět do kapsy.
„Tímhle to zdaleka nekončí. Od teď se od tebe nehnu ani na krok. To znamená, že ani ty odsud nikam nejdeš," zavrčel Oliver, když se naklonil nad Jacquese a prudce ho políbil.
Pak vstal, a aniž by čekal na odpověď, sebral odhozené triko a vyšel z ložnice. Samozřejmě za sebou nezapomněl patřičně prásknout dveřmi.
„Kdo si myslíš, že jsi, že mi můžeš rozkazovat?!" zaječel Jacq, když mu konečně došla Oliverova slova a mrsknul po dveřích polštář, jako by to tím všechno mohl vyřešit.
Pak sebou žuchnul zpět do peřin a oči si zakryl paží.
Ještě stále cítil Oliverovu chuť, stejně jako doteky, kterého na kůži pálily.
S nelibostí si uvědomil, že je stále vzrušený.
S povzdechem sjel jednou rukou do klína, zavřel oči a představil si...Olivera...
Oliver si to rázoval chodbou k velínu a cestou zabíjel pohledem každého, koho potkal.
Už chybělo jen tak málo!
Volajícího od jisté smrti zachránilo jen jejich dlouholeté přátelství a závažnost situace.
A Dean to samozřejmě vycítil, proto si nechal obvyklé uštěpačné narážky tentokrát pro sebe a přešel rovnou k věci.
„Bylo zjištěno, že včera u heliportu na stanovišti C došlo k boji a někdo tam přistál s padákem. Podle všech dosavadních zjištění nakažený subjekt T-019, infikovala zvíře, které řetězově nakazilo další, což způsobilo doslova jatka. Na stanovišti C pak došlo k boji mezi nakaženými subjekty a nejspíše člověkem, ke kterému se později přidal další, nejspíše s vojenskou technikou."
„Císař," zavrčel Oliver.
„Pravděpodobně. A má s sebou posilu. Celá událost se stala několik hodin po našem odletu. Po subjektu T-019 nejsou žádné stopy. Netušíme, kam zmizela. Odklízení mrtvých těl a důkazů teď zajišťuje na místě jednotka F. Po Císaři žádná stopa, ale pravděpodobně se vydal člunem dál po řece. Otázkou je, proč. Pokud šel po našich stopách, plavit se dál po řece je příliš zdlouhavé a v okruhu několika kilometrů nebude mít možnost nikde přistát, aby se vylodil," pokračoval Dean a před oběma muži na pracovním stole rozvinul elektronickou mapu.
„Nejbližší možnost je zde. 105 km daleko. S rychlostí jeho člunu a s přestávkami v noci, by tam mohl dorazit za pět dnů. Kdyby šel přímo od stanoviště C, do civilizace by dorazil s přestávkami za dva dny. Za předpokladu, že je to Císař nemám důvod si myslet, že pořádně nezanalyzoval své možnosti, tudíž mi tohle jednání přijde značně nelogické."
„Pokud neplánuje něco jiného," zamračil se Oliver.
„Chceš se tam vydat?"
„Zatím ne. Počkáme. Když nevíme nic jistě, nemá smysl pobíhat po džungli a zbytečně na sebe upozorňovat, obzvláště pokud jsou dva," zavrtěl hlavou Oliver.
Další důvod, proč nechce odcházet ze základny si nechal pro sebe...
---------------------------
Vysvětlivky: Jugulární žíla – je hlavní žíla odvádějící krev z oblasti hlavy.