Někde v džungli
Nikola pomalu sestupoval z kopce, připravený namířit puškou na všechno, co by se třeba jen pohnulo, nebo, co mohlo být ideálním úkrytem. Zvuk se však už neopakoval a Nikola ani nezjistil žádné známky života. To "něco" ho teprve muselo objevit. Najít klíč k pochopení celé téhle situace ho pohltilo natolik, že ta potřeba převážila nad prapůvodním instinktem nutícím ho k útěku.
Nechal se tím úplně pohltit, ostatně jako vždy, když pátral po neznámém nepříteli.
Pomalu přešel k místu, kde únosci přespávali, a prohledal každičký kousek země v domnění, že by mohl najít nějakou stopu.
Nic ale nenašel.
Najednou se pár metrů před ním, za pásem nízkých stromků, ozvalo hlasité, tupě znějící bouchnutí. S namířenou puškou přešel obezřetně dopředu a zůstal překvapeně stát.
A to nejen proto, že zíral na betonový plácek s jasným označením přistávací plochy vrtulníku, ale taky proto, že se na betonu svíjel skoro čtyřmetrový hroznýš, dokonale maskovaný, přizpůsobený pro život v džungli. Z řady ran dlouhých několik centimetrů mu prýštila krev. Nikola pohlédl nahoru a s dalším údivem zjistil, že koruny stromů sahají až nad přistávací plochu. Podíval se pozorněji a zjistil, že nalevo je vykácen pás stromů. Takže vrtulníky, které tu přistávali, museli nalétávat šikmo a nízko. Bylo to perfektně zamaskované, ale neuvěřitelně riskantní. Proč by někdo něco takového dělal? Vždyť je to jen kus džungle, která je stejná jako všude jinde. Proč je tu přistávací plocha a k čemu slouží?
Jedna otázka za druhou vířily Nikolovi v hlavě, a i když se snažil najít logické vysvětlení, na žádné nepřišel.
Nikola stočil pohled na hada, který sebou několikrát naposledy zaškubal a zdechl.
Klekl si k němu a prohlížel si rány. Přesně jako u toho jaguára. V místech, kde nebyly vykousnuty kusy masa, bylo tělo poseté dvojicemi hlubokých ran. Shora se ozval skřek a následovalo tentokrát mlaskavě znějící plesknutí.
Nikola sebou prudce trhl. Vedle hada dopadl na plochu velký kus čehosi s krátkou červenohnědou srstí.
Nedokázal rozeznat, co je to za zvíře, ale očividně to bylo mrtvé. Při dopadu se roztrhlo, a po betonu se rozprskly vnitřnosti a rozlila se krev.
Nikola namířil puškou nahoru a pátral v korunách stromů, jestli se v nich neskrývá nějaký predátor. Nerad by, aby mu něco skočilo za krk. Ať tam totiž bylo cokoliv, už to o něm vědělo. Navíc stál jen kousek od potravy toho tvora.
Couvl, a přitom šlápl do vnitřností rozplizlých po betonu. Podíval se na ně pozorněji a napadlo ho, že vlastně vypadají nějak divně. Nebyla to střeva ani vnitřní orgány, ale kusy masa.
Uvědomil si, že to, co prasklo, byl žaludek toho tvora. Z jeho válcovitého těla se valily kusy masa, některé holé jiné ještě se srstí a některé se nedali ani identifikovat. Nikola toho za svůj život viděl už hodně, ale z tohoto pohledu se mu udělalo vyloženě špatně. Polkl žaludeční šťávy, které se mu chystaly popálit hrdlo.
Puškou šťouchl do tvora a tělo velké jako vzrostlý pes, převrátil.
Byla to kapybara. Největší hlodavec na světě. A téměř okamžitě dostal odpověď na jednu ze svých mnoha otázek, ovšem i ta vyvolala další. Podle mohutných řezáků totiž poznal, že právě tahle kapybara je ten predátor, co všechny zabil!
Ale to nebylo možné!
Kapybara je vegetariánský hlodavec, navíc příliš bojácný a docela pomalý, takže se většinu času drží stranou, protože je pro většinu masožravců snadnou kořistí. Tohle absolutně nedávalo smysl. Myslel, že predátor je to, o čem mluvil Nakah. To, co zbylo z doktorky Josei. Ale tahle hromada masa jako Josei rozhodně nevypadala.
Než si stačil urovnat myšlenky, kapybara sebou začala poškubávat. Ta věc byla ještě na živu. Po pádu na beton z výšky minimálně dvacet metrů, a navíc s roztrženým břichem.
Nikola v domnění, že to, co vidí je jen výplod fantazie nebo nějaké posmrtné křeče, dloubl zvíře puškou do hlavy. Reakce byla okamžitá. Kapybara zavřeštěla, chňapla po hlavni pušky, zahryzla se do ní a uštípla si kus zubu. Zavřeštění znělo stejně jako to, co celou dobu lezlo Nikolovi na nervy. Při náhlé vzteklé reakci kapybary zavrávoral a hlodavec mu tak velice snadno, trhnutím hlavou, vyrazil pušku z ruky. Kapybara se začala zvedat na nohy a Nikola udělal něco, co doposud za celý svůj dosavadní život nikdy neudělal.
Dal se na útěk.
Ono něco jiného je, když máte zabít přesně daného nepřítele o kterém víte první poslední nebo zhruba aspoň něco a něco jiného je, když stojíte proti...
Něčemu.
S hrůzou zjistil, že kapybara znovu zavřeštěla a stále ještě s otevřeným břichem vyrazila za ním. Své vnitřnosti i napůl sežrané zbytky svých obětí přitom vlekla za sebou.
Nikola zaběhl mezi stromy v domnění, že se zvířeti ztratí, ale hlodavec byl překvapivě rychlý.
Na mrtvolu.
Zřetelně slyšel hlasité cvakání zubů a skřeky, které probodávaly vzduch jako siréna.
Nikola si znovu vzpomněl na Nakahova slova o tom, co se stalo v táboře. Nebylo pochyb. Tahle kapybara a Josei byli nějak spojení.
Jak, to zatím ještě netušil, ale hodlal na to přijít.
Věděl, že tenhle zběsilý úprk musí zastavit.
Vytáhl pistoli, otočil se, klekl si na jedno koleno a namířil.
Pohled na to, co se k němu blížilo, mu vyrazil dech. Ta věc se proměnila v sedmdesát kilogramů zdivočelého vzteku a byla odhodlaná ohlodat Nikolu až na kost. Silné zuby bez přestání cvakaly a vyvalené oči na něj celou dobu bez mrknutí hleděly.
Nikolovi celou dobu vrtalo hlavou, jak někdo mohl něco takového stvořit. Byl si totiž jistý tím, že tohle není žádný výsledek pokroucené přírody, ale zásah člověka. Očividně šlo o nějaký výsledek experimentu s genetikou, který se mohl, ale taky nemusel vymknout z rukou. Záleželo na úhlu pohledu.
Ovšem smysl toho všeho Nikolovi stále unikal.
Rozhodl se ale, že na to přijde, i kdyby to měla být ta poslední věc, co v životě udělá.
Proto musel přežít.
Stiskl spoušť a vpálil kapybaře kulku do boku. Maso se rozprsklo a hlodavec se svalil na zem, kde se převracel za strany na stranu. Rána po kulce se začala okamžitě zacelovat a u tlamy rozběsněného zvířete se objevila pěna. Než se stačilo znovu zvednout na nohy, Nikola znovu zamířil a dvakrát stiskl spoušť.
Střely tentokrát rozdrtily hlavu zvířete na kaši, jeho tělo kleslo na zem a znehybnělo.
Nikola si zhluboka oddechl a zavrtěl hlavou.
Na tuhle ohromnou bezocasou krysu musel vypálit tři kulky, aby ji zabil. Aby ji znovu zabil.
Z úvah ho vytrhlo vzdálené zavřeštění.
A po něm ještě jedno.
Odkudsi zezadu a víc zblízka přišla odpověď.
Potom třetí.
Zatraceně.
Nikola zaskřípal zuby. Už toho všeho začínal mít tak akorát dost.
Tohle si někdo šeredně odskáče.
Ale napřed musí přežit.
Rozběhl se proto zpátky k betonové ploše, kde zůstala jeho puška.
Rozhodně ji bude potřebovat, pokud se chce odsud dostat.
Někde v sídle Centraxu
Jacques, skrze tlusté sklo, sledoval vědce, doktora Corvina, jak mu ho představili, jak pečlivě studuje, dalo by se říct skoro s mateřskou láskou, hlavu bájné hydry, která teď ležela na ocelovém stole v naprosto sterilní místnosti, kam nikdo bez ochranných oděvů nesměl vstoupit, a kde by i ten nejmenší mikrob mohl způsobit obrovskou katastrofu.
Se starším mužem se setkal zatím pouze jednou, včera v podvečer, kdy mu ho představil Richard a označil ho jako nálezce hlavy netvora, a jen z toho letmého setkání měl Jacq pocit, že ho doktor z nějakého důvodu nenávidí. Moc rád, by se ho zeptal, proč se mu vyhýbá a výsledky své práce posílá pouze skrze interní poštu, místo toho, aby to s ním osobně prodiskutoval, bohužel zatím ale neměl štěstí.
Byl tak pohlcen svými myšlenkami, že si všiml nově příchozího až v momentě, kdy se o jeho záda opřela široká hruď a ucho mu ovanul teplý dech.
„Copak se děje, doktůrku? Nevypadáš ve své kůži,"
Jacq se prudce otočil, ale tím docílil jen toho, že se na něj Oliver víc namáčknul a jeho rty se až příliš nebezpečně přiblížily k těm jeho.
„Co chceš?" prskl Jacq a dlaněmi se zapřel o širokou hruď muže před ním.
„Chtěl jsem tě vidět," odpověděl Oliver a něco v jeho hlasu přimělo Jacqua pokoušejícího se ho odstrčit přestat a podívat se mu do očí.
Měl pocit, že tam zahlédl něco, co ho vyvedlo z míry víc než samotná přítomnost toho muže.
V ten moment, jako by si Oliver uvědomil, že ukazuje svou slabost, odfrkl si a poodstoupil.
„Richard s tebou chce mluvit."
„Zajdu za ním později..."
„Hned!" štěkl Oliver a zamračil se.
Jacq zaskočen jeho chováním se nezmohl na žádný protest ani ve chvíli, kdy ho Oliver hrubě popadl za paži a postrčil ho směrem ke dveřím.
„Olivere, pusť, to bolí a děsíš mě!" vysoukal ze sebe Jacq, když se snažil udržet krok s Oliverem, který ho s sebou táhl, jako kus nějakého hadru.
Oliver ale jen něco zavrčel, a ještě přidal do kroku.
Zvolnil teprve až ve chvíli, kdy se dostali téměř ke dveřím Richardovi pracovny a teprve tam, se Jacquesovi podařilo vyprostit se z jeho pevného sevření.
„Co to do tebe-" začal Jacq, ale přerušil ho Oliver, který si ho přitáhl k sobě, sevřel v náruči a políbil.
Nebyl to ten divoký polibek, jako den před tím, tenhle byl kupodivu skoro až něžný, omluvný, z čehož byl Jacq tak zaskočen, že proti své vůli zareagoval. Oliver zasténal, vjel prsty Jacquesovi do vlasů a polibek prohloubil. Odtrhli se až v momentě, kdy jim začal docházet dech.
Jacq omámený situací měl co dělat, aby se udržel na nohou, když ho Oliver najednou pustil.
„Olivere..." vydechl Jacq.
„Tsk! Za tohle všechno můžeš ty!" zavrčel Oliver a opět se tvářil, jako by Jacquese nejraději uškrtil.
Ten byl z toho všeho dost zmatený a začínal být naštvaný z Oliverových změn nálad.
„Měl by sis už vážně vybrat, jestli se chceš se mnou vychrápat nebo mě zabít, protože tyhle tvoje změny nálad mě už unavují!" prskl Jacq a než se ohromený Oliver zmohl na odpověď, vydal se k Richardovým dveřím, na které rázně zaklepal, a aniž by čekal na vyzvání, vstoupil dovnitř.
Když za Jacquesem zapadly dveře, Oliver nevěděl, jestli se začít smát nebo zuřit.
A v tom si plně uvědomil to, co už delší dobu tušil.
Že začal být na tom mladém vědci z města závislý.
Někde v džungli
Nikola pádil bludištěm z houští, a od podrážek bot mu odletovaly obláčky hlíny. Zamířil k ploše přímějším směrem i za cenu toho, že na sebe upozorní. Usoudil, že stejně nemá smysl se schovávat, protože kapybary nějak vycítí jeho přítomnost, i kdyby se maskoval.
Na přistávací plochu dorazil ve chvíli, kdy se na mýtině objevila první z kapybar.
Zalehl na břicho v naději, že získá alespoň trochu času, než ho vyčenichá. Tahle byla menší než ta první, ale za to rychlejší.
S pěnou u tlamy poskakovala kolem, čenichala u země a cvakala zuby, jako přerostlé morče, kterého se zmocnil záchvat zuřivosti.
Ze zavřeštění v dálce Nikola poznal, že se blíží ještě další. Postavit se jim všem najednou bylo vyloučeno, ale zase nic nedělat a jen čekat nebylo v jeho povaze. Pomalu namířil. Osm nábojů. Nesmí minout. Nebyl sice vyloženě excelentní střelec, tuhle pozici v jeho týmu zaujímal někdo jiný, ale nebyl zase úplný břídil, aby nedokázal trefit přerostlé morče pár metrů před ním.
Džunglí se rozlehlo prásknutí výstřelu.
Kapybara se v křeči zhroutila na zem pokrytou listím. Vzápětí prudce vyskočila na nohy a motala se v kruhu. Náhle se zarazila a upřela na Nikolu oči.
"Potvora..."
Nikola zamířil a dvakrát vystřelil.
Pokaždé minul.
Ne.
S hrůzou si uvědomil, že se kapybara těm dvěma dalším kulkám vyhnula.
Nikola ale neměl moc času se nad tím pozastavovat, protože už chyběl jen kousek. A právě toho kousku chtěl využít. Takhle zblízka se ani kapybara nevyhne.
Znovu dvakrát vystřelil a ohromný hlodavec klesl na zem, smýkl sebou a vzápětí pokračoval v útoku. Střela prošla zvířeti tělem, aniž by v místě vstřelu vylétl chomáč srsti a masa jako při zásahu pětačtyřicítkou.
Účinek byl minimální.
Zvíře se k němu dostalo už na pár kroků. Nikola znovu stiskl spoušť a znovu bez účinku. Pak to v pušce hlasitě klaplo a Nikola zaskřípal zuby. Jenže na přemýšlení nebyl čas.
Kapybara se vymrštila do vzduchu, čelisti rozevřené, pěticentimetrové zuby připravené zabořit Nikolovi do lebky.
Vytasil dlouhý lovecký nůž a prudce jim mávl dolů v okamžiku, kdy zuby bestie dělili od jeho hlavy pouze milimetry. Dlouhá čepel probodla zvířeti hřbet a síla úderů ji přibyla k betonu, když špička čepele zajela do jedné z prasklin, kterými byla přistávací plocha posetá.
Nikola si až teprve teď uvědomil, že zadržuje dech, ale na odpočinek neměl čas. Z pravé strany kus nad ním uslyšel další zavřeštění.
Vytáhl pětačtyřicítku s posledním nábojem a vystřelil. Zasáhla ho sprška krve a vzápětí mu padesátikilový hlodavec spadl do klína. Kopnutím ho odhodil stranou a vstal.
Na opačné straně mýtiny stály další tři kapybary a civěly na něj.
Trhl sebou, když pod jeho nohama něco zavřeštělo.
Kapybara přibytá nožem k betonu se vzepřela a nůž ji doslova rozpůlil. Tělo se téměř okamžitě zahojilo, ale ta chvilka stačila Nikolovi k tomu, aby nůž vytrhl a jediným mocným máchnutí oddělil hlavu kapybary od těla.
Začínal toho všeho mít už tak akorát dost. Nepřežil několik válek jen proto, aby ho v nějaké zatracené džungli ohlodali vzteklé přerostlé bezocasé krysy.
Jenže bojovat s nimi nemohl. Neměl jak. Kdyby to byly normální zvířata, jen popadlé vzteklinou, použil by nůž. Ale jak věděl, tyhle věci byly nesmrtelné, tudíž by mu v tomhle případě chladná ocel moc nepomohla.
Jediné východisko bylo utéct.
Ale kam?
Kapybary byly rychlejší, to mu bylo jasné. Navíc jich bylo víc a neunavily se.
Po vodě to taky nešlo. Kapybary uměly plavat, kromě toho, do vody se Nikolovi zrovna moc nechtělo, když věděl, co všechno tam plave.
Jediné, co zbývalo, bylo stromy.
Jak sice zjistil, tyhle zmutované kapybary dokázaly šplhat i po stromech, ale nedokázaly se tam udržet, takže měl nějakou reálnou šanci, že jim může uniknout.
Jediný problém byl v tom, že všechny stromy měly spodní větve osekané.
Jenže Nikola neměl na výběr.
Vyskočil na jeden ze stromů, levicí objal kmen a pravačkou zabořil nůž do hladkého dřeva. Pak nůž vytrhl, zarazil jej o něco výš a vytáhl se.
Sevřít kmen, bodnout, vytáhnout se.
Tohle opakoval několikrát, než se rozhodl zastavit, prozkoumat situaci a trochu si odpočinout.
V té chvíli se strom zachvěl, jak do něj cosi udeřilo.
Na zem dopadla kapybara a divoce kopala nohama ve vzduchu. Druhá se po Nikolovi taky vrhla a narazila do stromu těsně pod jeho nohama, ale i ona spadla na zem.
Třetí se připravovala ke skoku, ale Nikola na nic nečekal, vytrhl nůž, zabodl jej kousek výš a vytáhl se.
Třetí hlodavec vyskočil, narazil do kmene, ale zůstal na něm jako přilepený, tupé drápy ho na kmeni udržely. Začal šplhat nahoru. Nikola riskoval, že spadne, ale neměl jinou možnost. Jakmile kapybara dosáhla výšky jeho nohou, pustil se, pověšený jen za nůž a prudce vykopl.
Trefil.
Kapybara se zavřeštěním letěla směrem k zemi.
Ovšem tohle bylo jen malé vítězství.
Další dvě už byly taky na kmeni a lezly nahoru.
Konečně Nikola došplhal k první větvi, která byla dobrých deset metrů nad zemí.
Vytáhl se na ni a oddechoval. Nůž zastrčil do pouzdra a sledoval kapybary, jak si to k němu neúnavně šinou. Rozhlížel se kolem a hledal nejlepší cestu mezi větvemi stromů. V tu chvíli se na okolní porost snesl stín a zaclonil slunce.
Nikola se přikrčil, připravený čelit dalšímu nebezpečí.
Prorazilo to kryt stromů, lámalo to větve a na okamžik to zastavilo i překvapené kapybary. Po té náhlé kakofonii praskotu se nečekaně ozval silný známý hlas.
„Jsem dole, ale trčím mezi větvemi!"
Nikola pohlédl nahoru a spatřil, jak se Princ, vlastním jménem Kirsten, jeho přítel a nejlepší odstřelovač jakého znal, snaží vysvobodit z padáku a skrz mikrofon komunikuje pravděpodobně se základnou.
„Kirstene!" vydechl úlevou Nikola a kašlal na nějaké kódová jména, kterými se měli oslovovat, když byli na nepřátelském území.
Byl tak rád, že ho vidí, že málem sletěl dolů ze stromu, jak popošel dopředu.
Pohledy obou mužů se setkaly.
„Nikolo, jak na tom…" začal Kirsten, ale pak uviděl zpěněné tlamy kapybar, které se opět daly do pohybu, už byly téměř na dosah Nikolových nohou.
„A dopr…"
„Potřebuju nějakou zbraň!" zakřičel Nikola a natáhl ruce.
Věděl, že Kirsten jich bude mít u sebe několik.
Ten to nijak dál nekomentoval, chvatně stáhl ze zad útočnou pušku a hodil ji Nikolovi.
Ozvalo se klapnutí pojistky, což v ten moment znělo Nikolovi jako rajská hudba, zamířil na nejbližší kapybaru a stiskl spoušť. Ze stromu se snesl déšť rudé tekutiny a zbarvil zem pod ním. Kapybara se snažila smršti střel čelit, její rány se rychle regenerovaly, ale Nikola nechtěl zbytečně plýtvat další municí, proto zamířil přesněji a ustřelil kapybaře nohy. Spadla ze stromu, a za ní pak druhá také bez nohou.
Nikola ale věděl, že tohle stačit nebude.
Proto znovu zamířil a stiskl druhou spoušť. Zbraň jako by zakašlala, vylétl z ní čtyřicetimilimetrový granát a všechny tři kapybary zmizely v ohromné ohnivé kouli. Exploze otřásla porostem na celé mýtině a rozhoupal se i strom, na kterém byli Nikola i Kirsten. Museli se pevně držet, dokud se všechno zase neuklidnilo.
Když měl Nikola zbraně a posilu, jeho sebevědomí se zase vrátilo, stejně jako chuť pokračovat dál.
„Ostatní?" zeptal se Kirstena, který se stále pokoušel vymanit z padáku, když se strom přestal kymácet.
„Zůstali na základně jako pojistka. V případě potřeby se sem okamžitě dopraví."
„Skvěle. Doufal jsem, že se sem nepřihrnete všichni. Tohle... Tohle je dost ošemetná situace, a dokud si nebudu jistý, o co tady přesně jde, nechci do toho zbytečně zatahovat jiné. Navíc je to osobní.“
Nikola zasvětil Kirstena do událostí posledních dnů. Ten bedlivě naslouchal, několikrát překvapeně hvízdl, a než Nikola skončil, konečně se mu podařilo zbavit se padáku a stoupnout si na větev, která byla kousek nad Nikolou.
„Takže? Co máš v plánu teď?"
„Vypadnout z téhle zatracené džungle, dostat se do civilizace, vybudovat někde základnu a zjistit všechno, co půjde. Původně jsem chtěl jít přímo, ale když jsi tu, rád bych se vrátil zpět tam, kde to všechno začalo. Spolu třeba najdeme nějakou stopu, která mi předtím unikla. Franka dostanu zpátky, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám. A je mi jedno, kolik při tom zařve lidí. Za tvou pomoc budu rád, i když do ničeho tě nenutím, protože je to zatím neoficiální akce."
„Pfff. Za co mě máš? Tohle si nenechám ujít. Navíc, už několikrát jsem ti řekl, že ať uděláš cokoliv, vždycky ti budu krýt záda. Dlužím ti to."
„Nic mi nedlužíš. Přesto, díky. S tebou po boku si budu jistější."
Když Nikola Kirstenovi volal a žádal ho o pomoc, počítal s tím, že si akorát vyzvedne zbraně a jiné potřebné věci a zbytek udělá sám. Věděl, že by nejspíš povolení na záchrannou akci dostal, ale trvalo by to i několik dnů a tolik času neměl. Nevěděl, co může od nepřátel očekávat a netušil, nakolik je pro ně Frank důležitý, aby ho nechávali na živu.
Proto musel spěchat.
Samostatné akce v jeho jednotce nebyly ničím výjimečným, ale vždy si je každý vedl sám, protože tahat do osobních záležitostí i jiné členy týmu hrozilo porušením pravidel.
Teď ale Nikola na pravidla kašlal. Stál proti mnohem větší a ozbrojenější přesile, a i když byl zpočátku přesvědčen o tom, že to zvládne sám, ve skrytu duše doufal, že mu Kirsten pomůže. Věděl, že k němu mladší voják vzhlíží, a kdyby řekl, že půjde do Pekla, Kirsten ho bude bez zaváhání následovat a položí za něj i život. Byla to závislost, která Nikolovi imponovala, i když by to nahlas nikdy nepřiznal, a kterou občas využil ve svůj prospěch, stejně jako teď.
A když Kirsten souhlasil, oddechl si.
„Musíme dolů," kývl Nikola směrem k zemi a natáhl se pro lano, které mu Kirsten podával.
Pevně ho přichytil skobou ke kmeni stromu, několikrát silně zatáhl, aby smyčku utáhl, sundal si promočené triko, které ovázal kolem dlaní, aby se nepořezal, a pak se spustil dolů.
Kirsten do změti spáleného masa, vnitřností, kůže, kostí, dřeva a trávy dopadl o několik vteřin později.
Stáhl si ze zad batoh a vytáhl čisté triko, které Nikolovi podal.
Pohybovat se po džungli s holou kůží bylo nebezpečné.
Nikola oblečení s povděkem přijal.
Zničené triko si ovázal kolem pasu, a pak se s mladším mužem v patách, oba ozbrojeni, vydal směrem k řece ke člunu.
Chtěl se vrátit tam, kde to všechno začalo…