V sídle Cetraxu
Na Frankovy oči zaútočilo skrz zavřená víčka prudké, jasné světlo. Probudil se s úlekem, vyletěl na nohy a vzápětí stejně rychle padal zpátky. Ucítil čísi ruku, která ho uchopila za paži a jeho pád usměrnila, takže skončil na čalouněné lavici, na které předtím seděl.
„Jen klid. To ještě doznívá účinek léků,“ pronesl hluboký, chraplavý hlas, ze kterého se mu zatajil dech.
„Kde to jsem?“ zamumlal Frank a promnul si oči.
„U přátel,“ odpověděl jiný hlas, který zněl laskavěji, přesto v něm pocítil podvědomou hrozbu.
„Vezměte si tohle,“ uslyšel znovu ten hrubý hlas a vzápětí na dlani ucítil dvě tablety.
„Co je to?“
Všechno kolem něj se točilo, mysl mu pracovala napolovic, ale žádnou drogu nebo lék si nevezme, dokud se nedozví, jaký účinek na něj bude mít.
„Kofeinové tablety. Zneutralizují účinek sedativ, která jste dostal...A která jste ale především vůbec dostat neměl.“
Frank vycítil, že muž s hrubým hlasem se skutečně zlobí, že do něj jeho únosci naprali sedativa, proto se rozhodl, že mu bude věřit.
„Vodu, prosím...“
V druhé ruce ucítil plastovou láhev, a tak pootevřel oči, strčil si tablety do úst a zapil.
Účinek se dostavil v několika vteřinách.
Páteří mu projelo brnění až do hlavy, jako kdyby v ní někdo otočil vypínačem a jeho mysl se pročistila.
Zvedl hlavu a prohlédl si muže před sebou. Jeden byl vysoký starší, s tmavě hnědými vlasy, ve kterých se tu a tam už objevila šedina, výrazně šedýma očima a přísnou tváří. Jeho věk nebyl schopen odhadnout, ale vycítil z muže silnou autoritu a nadřazenost. Byl oblečený do drahého obleku, jen místo košile a kravaty měl na sobě černý rolák. Druhý muž byl podstatně mladší, se slámově žlutými vlasy, které trčely do stran, modrýma očima a lehkým úsměvem na rtech. Jeho nedbalá elegance byla cítit z každého jeho pohybu, ale Frank za touhle fasádou vycítil nebezpečného dravce.
Přesto si je nedokázal spojit s únosci, navíc starší muž mu byl povědomý, a tak ho napadlo, že ho možná zachránili ze spárů těch neřádů.
„Chytli jste ty lidi, co mě unesli?“ zeptal se s nadějí.
Starší muž k němu přistoupil a podal mu ruku.
„Richard Castir. Jsem rád, že vás konečně poznávám, doktore Corvine. A abych uvedl věci na pravou míru, protože zřejmě došlo k nedorozumění, to já vás unesl,“ vysvětlil Richard a usmál se.
Frank se po těchto slovech kolem něj protáhl, ale zjistil, že vlastně nemá kam jít a oba muži si viditelně z jeho počínání nedělali žádnou hlavu, takže mu bylo jasné, že je v podstatě vězněm.
„No, vlastně, já to teda přímo nebyl, ale muži, co pro mě pracují. I když ta sedativa nebyla nutná. Nebojte, už jsem si to se svým podřízeným vyříkal.“
V tomhle Richard nelhal.
Když Oliver po třech dnech zpoždění konečně dorazil a vylíčil celou situaci, dostal napřed seřváno za to, že se neujistil o Císařově smrti, protože ten je mohl značně ohrozit, a pak taky za neurvalé chování k doktoru Corvinovi, který bezvládně visel přes Oliverovo rameno jako pytel brambor a bylo vidět, že během cesty, i když byl v bezvědomí, se s ním nezacházelo zrovna jako v bavlnce.
„Co chcete?“ ozval se znovu Frank.
„Hydru.“
Frank jako by dostal ránu pěstí. Richardova odpověď zněla sebejistě. Vyslovil ji stručně a bez obalu.
„K čemu?“
„Myslím, že jste viděl ukázku toho, o co usilujeme.“
„Regenerace. Nesmrtelnost,“ zamumlal Frank, ale pak se na Richarda vztekle podíval.
„Stačilo přece si o tu hlavu říct!“
Richard si založil ruce na prsou.
„Oba víme, že jakmile byste podali zprávu o archeologickém nálezu, sletělo by se k hlavě spousta vědců a zvědavců, načež by hlava i s vámi zmizela někde ve vládních kanálech a mě by trvalo několik měsíců, možná i roky, než bych se k ní zase dostal.“
Frank mu jeho slova nevyvracel. V podstatě měl pravdu a tahle situace by za normálních okolností nastala. Přesto nedokázal zapomenout na to, jak bezohledně byl tábor napaden, a taky cítil, že mu Richard neříká celou pravdu.
„Kde je Josei? Rád bych s ní mluvil,“ řekl Frank, když si vzpomenul na další část té noční můry.
„To bohužel v tuhle chvíli není možné. Doktorka je zcela v pořádku, ale musela být hospitalizovaná, aby se zjistilo, jestli později nenastanou nějaké komplikace. To jistě chápete. Momentálně je v karanténě, ale má se velmi dobře a hned, jakmile to bude možné, vás s ní samozřejmě spojíme,“ usmál se Richard, ale Frank mu ten úsměv nějak nevěřil. Nevěděl proč, ale cítil, že mu ten muž právě teď zalhal.
Důkazy ovšem neměl, navíc viděl, jak Josei znovu ožila, takže si vlastně ani nebyl jistý svými pocity, přesto neklid ho nějak nechtěl opustit.
„A co můj přítel, Nikola?“ zeptal se Frank, když si vzpomněl na dalšího jemu blízkého člověka, který byl u vykopávky s ním.
„Aha. Vaše ochranka. Je mi líto, ale byl ve špatný čas na špatném místě. Dorazil o den dříve. Nešťastná souhra okolností,“ pokrčil rameny bez zjevného zájmu Richard.
Frank zalapal po dechu a do očí mu vstoupily slzy. Bezmocně zatínal a rozevíral pěsti a kousl se do rtu, aby nezačal křičet.
Ale pak se zamyslel. Co když to byla jen psychologická hra z jejich strany? Aby se cítil bezmocně a oni ho donutili spolupracovat? Nikola byl tvrdý a měl leccos za sebou. Nevěřil, že by tak snadno umřel.
Rozhodně ne...
„Je to skutečně politování hodná událost, ale s naší věcí nemá nic společného,“ promluvil mladý muž a jeho hlas zněl skutečně provinile.
„A vy jste...“
„Glen Cox. Řekněme, že jsem něco jako duševní poradce,“ usmál se mladík.
Duševní poradce? To určitě!
Frank se zamračil, ale nahlas nic neřekl.
„I když to nešlo asi podle ničích představ, rád bych, abyste se připojil k mému týmu vědců. Na starost to má velice slibný mladík, kterého si určitě oblíbíte,“ usmál se Richard.
„Ale není to prosba. Je to rozkaz, že?“ podíval se na něj Frank a vůbec se nesnažil skrýt skepsi.
„Nabízím vám něco, o čem se vám ani nesnilo. K artefaktu budete mít zcela volný přístup a budete jej moci studovat, jak si budete přát. K dispozici vám bude nejšpičkovější technika a obrovské možnosti. Na oplátku jen chci, abyste nám pomohl rozluštit jeho tajemství.“
„Nemáte náhodou ty nejlepší z nejlepších?“ odfrkl Frank.
„To ano, ale oči navíc se vždy hodí. Kromě toho, vy jste ten nejpovolanější, co se týče přímo tohoto...řekněme případu. Nikdo nemá o bájné mytologii víc informací než vy.“
Frank stiskl rty. Mohl jen doufat, že Nikola skutečně přežil a přijde si pro něj. Do té doby bude muset zřejmě udělat vše, co po něm tihle muži budou chtít.
„Dobrá,“ přikývl po chvilce.
„Výborně!“ tleskl Richard, a bylo vidět, že Frankova odpověď ho neskutečně potěšila.
Raději si ani nechtěl domyslet, co by bylo, kdyby nabídku odmítl.
„Nechám vás odvést do vašeho pokoje, a až bude vše připraveno, nechám vás vyzvednout. Vítejte v jednom z vědeckých oddělení společnosti Kartia.“
V sídle Centraxu o pár poschodí níže
Oliver si to rázoval ztichlou chodbou, a i když navenek vypadal klidně, uvnitř něj to vřelo.
Jasně, Richard mu před misí jasně zdůraznil, že doktoru Corvinovi nesmí být zkřiven ani vlásek, a sedativa, která měli s sebou, mají využít jen v nejnutnějším případě. jenže on nemínil dělat chůvu nějakému dědkovi, co by každou chvíli vyváděl a nezavřel by klapačku. Znal takové jako on. Pořád by se vyptával, neustále by dotíral a během jejich cesty by se pokusil i utéct, což by znamenalo zdržení navíc. Proto se rozhodl, jak se rozhodl.
Možná by kritiku i snesl, ostatně dalo by se říct, že neuposlechl rozkaz, jenže Richard ho seřval před celou jeho jednotkou. A pak tu byl ještě ten druhý důvod.
Císař, který se nečekaně objevil o den dřív, než bylo v plánech. To, že se neujistil o jeho smrti, byla fatální chyba, to moc dobře věděl a možná proto to v něm tak vřelo.
Pokud Císař přežil, tak se určitě vydá v jejich stopách, a i když se snažili pronásledovatele zmást, nepochyboval o tom, že je jednoho dne najde.
A to ještě Richardovi neřekl, že se někde asi něco pokazilo, protože po oživení té ženské a jejím běsnění se stalo něco, o čem zřejmě nikdo z těch vědátorů tady nevěděl.
Ale to bude řešit až později.
Teď bylo důležitější zahájit lov, což znamenalo práci navíc a míň času stráveného s tím městským doktůrkem.
Při vzpomínce na něj jeho tělem projel silný záchvěv, až musel na chvilku zastavit.
Zatmělo se mu před očima a slabiny daly o sobě dost jasně vědět.
Začal zrychleně dýchat, přestal rozumně uvažovat a tělo se začalo bouřit.
Jestli teď doktůrka potká, tak...
Ještě ani nestačil domyslet myšlenku a představu, jak drtí to mladé tělo pod sebou, když se nalevo od něj, s téměř neslyšitelným zašoupáním, otevřely dveře a z nich vyšel Jacq.
„Olivere?“ zeptal se překvapeně, ale pak se zarazil.
Něco bylo jinak.
Než se stačil Jacq vzpamatovat, Oliver rychle překonal tu malou vzdálenost mezi nimi a dost nešetrně ho přirazil ke zdi.
„Olivere!“ vykřikl Jacq, protože to docela zabolelo, ale vypadalo to, že druhý muž jej vůbec neposlouchá.
Vypadal jako dravec, který právě chytil svou kořist.
Při pohledu do jeho očí se Jacqovi podlomily kolena, ale ne vzrušením, nýbrž strachem.
Skutečným strachem, který sevřel jeho hrdlo a jako ledová ruka přejel po páteři.
Jacq se otřásl a pokusil se vymanit z Oliverova sevření, ale zrovna tak by se mohl pokoušet pohnout se slonem.
„Olivere!“ zkusil to znovu, ale opět bez účinku.
Místo toho mu Oliver sevřel vlasy na zátylku, škubnul mu hlavou dozadu a pak se hladově přisál na jeho rty.
Bylo to dravé, bolestivé, a pokud nechtěl Jacq skončit s prokousnutými rty musel je pootevřít, čehož Oliver samozřejmě hned využil a začal se dobývat dovnitř.
Ve chvíli, kdy se Jacqovi podařilo vyškubnout jednu ruku z bolestivého sevření, které mu Oliver způsoboval tím, že obě jeho ruce držel sevřené za zápěstí před jeho tělem, se Oliver kousek poodtáhl, snad aby se nadechl.
Toho Jacq okamžitě využil a volnou rukou vrazil Oliverovi pořádnou facku.
Ten se kousek odtáhl, překvapivě zamrkal, jako by Jacqua viděl až teprve teď a pak se zamračil.
Sykl a udělal ještě jeden krok zpět, takže se Jacq mohl konečně odlepit od stěny a uvolnit se.
„Zbláznil ses, ty idiote! Co to do tebe vjelo!“ vykřikl Jacq tlumeně, aby nebudil příliš mnoho pozornosti a z rozčilení začal Oliverovi tykat.
Oliver sledoval prudce oddechujícího Jacqua, který se mračil, a ze spodního rtu mu na bradu kapala krev, kterou se snažil slíznout.
„Jdi ode mě dál, ty zvíře!“ vyprskl Jacq, když se Oliver k němu znovu přiblížil.
Tentokrát ale nezaútočil.
Skoro až láskyplně pohladil Jacqua po tváři, který po tomto gestu ztuhl šokem a veškeré další nadávky stejně jako pokusy ho odstrčit najednou zastavil.
„Promiň,“ zamumlal Oliver, slízl tenký pramínek krve, který Jacqovi tekl po bradě a pak velice jemně mezi své rty vsál ten jeho poraněný.
Jacq prudce vydechl a v dlaních sevřel Oliverovu košili.
„Promiň,“ zamumlal Oliver znovu, když bolavý ret vypustil a svými rty se zlehka otřel o ty Jacqovi.
Pak se odtáhl a odstoupil.
Chvilku se na Jacqua díval, jako by se možná styděl za to, co právě udělal, za to že ukázal jistou slabost.
„Olivere...“
„Nic neříkej,“ zamračil se Oliver, otočil se a odcházel stejným směrem, odkud přišel.
Jacq zmateně zamrkal a otevřel pusu, ale než stačil cokoliv říct, Oliver zmizel za rohem.
Nechápal, co to celé mělo znamenat.
Jedním si však byl jistý.
Oliverova touha po něm byla tak hmatatelná, že věděl, že jakmile příště k něčemu takovému dojde, nevyvázne tak snadno jako dneska.
Oliver si to namířil do svého pokoje, kde si okamžitě nalil skoro plnou sklenici krásné, jantarové tekutiny a několikrát si mohutně loknul.
Alkohol mu spálil hrdlo, rozehřál tělo a vyčistil mysl.
Tohle se nemělo stát.
Nejen, že Jacqovi ukázal, jak moc po něm touží, což mu zřejmě neuniklo, ale zároveň se ukázal jako bláhový romantik, když se pak skoro až něžně omlouval za své předchozí barbarské chování.
Jeho duše sváděla vnitřní boj.
Jedna jeho část říkala, ať si Jacqua prostě vezme, je to přece jen kus masa pro potěšení a ukrácení dlouhé chvíle, druhá jeho polovina mu zase našeptávala, že Jacq je jiný než ti předchozí a měl by se k němu chovat lépe.
Ještě nikdo ho takto nerozhodil.
Na jednu stranu chtěl od Jacqua navždy pryč, dokonce na chvilku zvažoval, že požádá Richarda o přeložení, na stranu druhou, představa, že by Jacqua už nikdy neviděl v něm vyvolala pocity, o kterých ani netušil, že má.
Potřásl hlavou, kopl do sebe zbytek té ohnivé vody a vydal se na kontrolní stanoviště, aby zjistil, co se událo za dobu, co byl pryč.
V ovládacím centru, které bylo velké asi jako půl fotbalového hřiště a všude kam se člověk podíval, stály monitory a nejrůznější sledovací technika, bylo jako vždy ticho. Kromě hučení přístrojů a klimatizace tu vždy panoval klid. Lidé, kteří se zde po směnách střídali, spolu moc nemluvili, protože to bylo považováno za zbytečné rozptylování, a každé rozrušení, každá drobná chybička, přehlédnutí něčeho, byť na první pohled nedůležitého, by mohlo mít nakonec katastrofální následky.
A pak tu byl samozřejmě šéf ochranky, Oliver, který netoleroval ani ten nejbanálnější prohřešek, takže pokud se lidé, co tam pracovali, chtěli dožít aspoň středního věku, ničeho, než práce si nevšímali.
Samozřejmě žádné důkazy nebyly a kolovaly jen povídačky, ale našlo se pár takových, co zjistili, že propuštěným zaměstnancům společnosti Kartia se dost často stávaly smrtelné nehody.
Oliver spokojeně přikývl, když viděl, že všechno šlape, jak má, oslovil pár lidí, zeptal se, co se během jeho nepřítomnosti stalo, a pak se usadil ve své kanceláři a pročítal si záznamy z ostatních dnů.
Po chvilce se zarazil, několikrát zalistoval, aby se vrátil zpátky, načež si pustil vlastní počítač a přepnul na kameru, kterou potřeboval.
Chvíli sledoval zpětné záznamy, než si přes interkom nechal zavolat jednoho ze svých mužů.
Deanovi chvilku trvalo, než prošel několika chodbami, vešel do speciální místnosti a posadil se do jednoho z kožených křesel.
Nohy si položil na desku stolu a pohodlně se uvelebil.
„Takže?" zeptal se a zapálil si.
V těchto prostorách bylo sice kouření zakázané, navíc Oliverovi smrad z cigaret vadil, ale u Deana udělal vždy výjimku. Byl jeden z jeho nejlepších, a i přes občasnou neukázněnost se na něho dalo vždy ve všem spolehnout.
„Potřebuju, abys mi někoho pořádně prověřil," řekl Oliver a hodil zamračeným pohledem na jeho nohy.
Dean, který si jeho pohledu všiml, jen pokrčil rameny, ale nohy nesundal.
„Kdo to má být?"
„On," ukázal Oliver na monitor svého počítače.
„Oho? To je ten nový, ne? Copak?"
„Nelíbí se mi."
„Hmmmm..." protáhl Dean a zaměřil se na vědeckého pracovníka, který měl na nášivce svého pláště jméno Alex a který právě bušil do klávesnice.
„Chci, abys to provedl nenápadně. Bez důkazů za Richardem jít nemůžu a ani nechci," zašklebil se Oliver.
Dean vycenil svůj dokonalý chrup ve vlčím úsměvu a v jeho oříškových očích se nebezpečně zablesklo.
Tyhle prácičky měl nejraději.
Miloval ten pocit, když se jeho lovná zvěř snažila všemožně uniknout z jeho spárů.
Alex se posadil k počítači, který mu byl před několika týdny přidělen. Přinesl si s sebou i kávu, která už ovšem stačila vystydnout. Bylo mu to jedno. Potřeboval jen něco, za co by mohl pohodlně ukrýt flashku.
Pustil se do práce. Jeho prsty tančili po klávesnici a naoko dělal práci, kterou měl napsanou na malém papírku. Věděl kolik minut musí počkat, než strážný, který pomocí kamer sledoval každého pracovníka v budově, přemístí svůj pohled jinam.
Když napočítal do čtyř set, zasunul nenápadně flashku do zdířky počítače a otevřel nástroje pro diagnostiku.
Teprve pak si na disku otevřel vlastní software. V diagnostice pracoval program, takže mohl dělat jinou práci, aniž by si někdo všimnul, že dělá něco jiného. Současně to však znamenalo, že musel na klávesnici pracovat naslepo. To mu ale nevadilo. Za těch pár týdnů se velice pečlivě připravoval, takže se z paměti naučil prstoklad, příkazy i trvaní časových úseků.
Provedl to tedy stejně, jako když se to učil, a tajně pracoval za pozadím diagnostického programu, který ho chránil.
Ovšem nadšení mu netrvalo dlouho.
Klid ho přešel ve chvíli, když za ultra bezpečnostním firewalem narazil na program, který mu zablokoval další přístup.
„Tss..." sykl a zamračil se.
Když dostal tenhle úkol, věděl, že to nebude jednoduché, ale to, co se tu dělo, co zjistil, předčilo i jeho představy. Od svého šéfa měl jen kusé informace, protože víc se nikomu nepodařilo takhle "zvenčí" získat, proto musel být velmi opatrný a projít několika zatěžkávacími zkouškami.
Naštěstí nebyl žádný zelenáč, a i když se zapřísáhl, že nic podobného už nikdy dělat nebude, přece jen pocítil jisté vzrušení, když tu takhle seděl, musel makat až nadoraz a svou mysl tlačit až za hranici svých možností.
Trvalo několik minut, než se dokázal prolomit zabezpečením.
Ztratil cenný čas a doufal, že stihne všechno stáhnout dřív, než se na něj zase kamera zaměří.
Alex po paměti spustil první přenos dat, který mu na flashku stáhne zhruba 2 GB souborů a začal odpočítávat dvě minuty potřebné pro převod.
Někde v džungli
Za několik hodin se Nikola dostal až k místu, kde byli jeho pronásledovatelé.
Poznal to podle ohořelého člunu a stop po pneumatikách terénního vozidla, které tam měli patrně nachystané pro případ nouze. V téhle oblasti byl prales řidší, takže s kvalitním autem s pohonem na všechna čtyři kola, nebyl problém se tu pohybovat.
Pro Nikolu to ale znamenalo další obtíže. Náskok, který získal brzkým ranním vstáváním, byl najednou pryč. Nečekal totiž, že budou až takhle připraveni.
Zaskřípal zuby a člun nasměroval k volnému prostranství, aby s ním mohl přirazit ke břehu.
Uvázal ho, vak si hodil na záda a vklouzl do džungle.
Šel po dobře udržované široké stezce a sledoval stopu pneumatik. Při bližším pozorování zjistil, že cestu tu někdo vyklestil schválně. Prostor byl totiž vyčištěný od všeho nežádoucího, pouze vysoké stromy byly ponechány netknuté, snad aby zakryly tohle nelítostné plenění přírody.
Terén se svažoval a před ním se rozevřelo malé údolíčko, kde byl rozmetán popel a zválená tráva. Už věděl, kde únosci strávili noc.
Kolem se nic nehýbalo a z toho neměl Nikola dobrý pocit.
Pak to přišlo náhle a bez varování. Chlupy na pažích se mu zježily a po páteři mu přeběhl mráz.
Džunglí se rozlehl žalostný skřek, stejný jako ten, který slyšel předtím v noci. Nyní byl hlasitější a zazněl blíže. Nikola poklekl, přiložil k rameni pušku a čekal, jestli nezpozoruje nějaký pohyb.
Něco tam bylo.
Něco, co přežilo ta jatka, kterými se musel prodírat až sem. Nešlo mu do hlavy, jak se únosci mohli, tak klidně pohybovat, když tu řádil takový predátor, ale buď byli mimo jeho dosah, nebo se jim prostě podařilo zmizet rychleji.
Skřek se ozval znovu a vzduch naplnila kovová pachuť krve.
Nikola pevněji sevřel pušku a bedlivě sledoval okolí.
Vtom si však uvědomil, že jediné, co to hromadné vraždění mohlo přežít, byl samotný zabiják, a dech mu uvázl v hrdle.