V sídle Cetraxu
Jacques se přistihl, že už po několikáté čte jeden řádek, proto knihu zaklapl a odložil.
Mračil se a byl naštvaný sám na sebe.
Důvod jeho současného rozpoložení byl samozřejmě Oliver.
Povzdechl si a složil hlavu do dlaní. Nikdy by ho nenapadlo, že se ocitne v téhle situaci, a i když se tomu všemožně bránil, nedokázal na něj přestat myslet.
Po jejich vzájemném "střetu", a po informaci o nalezení místa, kde by se údajně mohlo skrývat něco z těla Hydry, byl Oliver pověřen vyzvednutím zásilky.
Měl být pryč jen tři dny a Jacq to tehdy bral jako velmi dobrou zprávu, a dokonce si první den při práci, i přes únavu zpíval, protože se konečně mohl pořádně uvolnit.
Jenže už to bylo pátý den, co byl Oliver pryč a Jacques si ke své nelibosti uvědomil, že mu nebezpečný muž chybí, ba co víc, dokonce má o něj i trochu strach.
Včera každou chvíli hypnotizoval dveře a vyletěl při každém zaklepání, i přesto, že si velmi dobře uvědomoval, že Oliver nikdy neklepe.
Mohlo se mu snad něco stát?
Richard ho během těch uplynulých pěti dnů taktéž nekontaktoval, což bylo více než podezřelé. On sám ale nechtěl pátrat po příčině toho, co se stalo, aby zbytečně nepřiléval olej do ohně. Už teď se totiž šuškalo, že Jacq dostal svou práci přes postel a pochybovačné řeči ještě více posilovalo to, že ho Richard každou chvilku navštěvoval a trávil s ním nemálo času.
Jacq věděl, že i když se bude bránit a snažit se pomluvy vyvrátit, stejně mu to nepomůže, ba naopak, proto byl zticha a na případné dotazy na tohle téma odpovídal neurčitě. Ne všichni ho ovšem odsuzovali.
V Kartii měl mnohem více přítel než v Centraxu. Nedívali se tam na něj skrz prsty, naopak, měl tam nemálo obdivovatelů, kteří ho uznávali a vážili si jeho práce.
Jacq si znovu povzdechl a nepřítomně se zahleděl na knihu.
Ze zprávy věděl, že se Hydra nachází ve vykopávkové oblasti několik set kilometrů od základny v poušti.
Neznal moc dobře místní terén, věděl ale, že Oliver musel překonat kousek civilizace i kus deštného pralesa, než se dostal na místo. Tři dny nebyla zase tak dlouhá doba vzhledem k terénu a podmínkám, ale Oliver, jak už stačil za tu dobu zjistit, byl poněkud jiný než normální člověk. Často se sám sebe ptal, jestli není výsledkem nějakého experimentu. Zeptat se samozřejmě nemohl, ale byl odhodlaný to dříve nebo později zjistit.
Z úvah ho vyrušilo zazvonění komunikátoru. Škubnul sebou a okamžitě se podíval na displej, k jeho zklamání to byl ovšem jen jeden z jeho podřízených. Chvilku přemýšlel, že neodpoví, ale povinnost mu to nedovolila, a tak nakonec hlasem hovor přijal.
Někde v poušti
Nikola seděl v džípu a nemohl se dočkat, až sešlápne plynový pedál. V motoru cvakalo, jak vychládal a on se silou vůle přinutil sundat ruce z volantu. Brněly ho, jak se mu do rozbitých prstů vracela krev.
S Nakahem sledovali stopu únosců přes poušť až do hornaté oblasti, která byla hranicí mezi pouští a džunglí. Zpočátku nebylo těžké stopu rozeznat, ale jakmile se dostali k obydleným oblastem, ztratila se mezi ostatníma.
Nikola jen doufal, že černé SUV, kterých tu moc nejezdilo, zaujalo něčí pozornost natolik, aby dokázali aspoň odhadnout, kam by mohli mít namířeno. Celou dobu přemýšlel, na co Franka vlastně chtějí a co byli zač.
Nejvíce ho štvalo, že se řádně nepřipravil a neprozkoumal zdejší oblast. Tak by aspoň dokázal uhádnout, zda je tu v okolí nějaké výzkumné zařízení nebo něco podobného, kde by mohli muže Frankova formátu a jeho znalostí využít.
Bohužel před odletem do Peru nemyslel na nic jiného než na svou dovolenou a na to, jak si konečně pořádně odpočine, takže nějaké získávání informací o terénu ho vůbec nezajímalo.
Ze zamyšlení ho vytrhl Nakah, který se vyřítil z malého domečku na okraji většího městečka. I přes počáteční nedůvěru byla jeho pomoc nedocenitelná. V moderních oblastech se Nikola celkem slušně domluvil se svou španělštinou, ale tady, kde se hovořilo Bečuánsky, byl úplně ztracen. Nakah, i přestože vypadal, že neumí do pěti napočítat, uměl anglicky, španělsky, kečuánsky a hovořil i několika dalšími peruánskými dialekty, což bylo v místech jako tohle obzvláště důležité.
Nakah naskočil do džípu a usmíval se.
„Dobré zprávy?"
„Vím, kam jeli," přikývl.
Nikola zvedl pochybovačně obočí.
„Mířili na severozápad," ukázal Nakah směr.
„Co tam je?"
„Vesnice Kuala, i když tam cesta končí. Dál není nic, jen řeka," pokrčil rameny Nakah.
Nikola se ještě víc zamračil.
To nedávalo vůbec smysl.
Pokud chtěli rychle zmizet, proč by pokračovali po řece?
„Nakahu. Je zde v oblasti nějaké výzkumné středisko? Něco, co tu bylo postaveno nedávno? Něco, co sem tak úplně nezapadalo?"
„Hmmm, je tu jedna budova, vysoká, prosklená, velice moderní, která tu stojí jen pár let a patří nějaké mezinárodní velmi důležité společnosti, ale čím se tam zabývají, netuším. Moc lidí o tom nemluví a zdejší to považují za dílo ďáblovo, takže se s nimi o tom nedá ani mluvit."
„Jak je to odsud daleko a kterým směrem?"
„Několik desítek kilometrů, aspoň myslím, a řekl bych, že asi směrem na severozápad," odpověděl po chvilce přemýšlení.
Nikolovi se to vůbec nelíbilo, ale teď už měl alespoň trochu jasno. Nenajde-li je během cesty, tak už aspoň věděl, kam bude směřovat jeho další pátrání.
„Myslíte, že to spolu nějak souvisí?" zeptal se Nakah, který si nakonec taky dokázal dát dohromady souvislosti.
„Možná..." odpověděl neurčitě Nikola a sešlápl plynový pedál nadoraz.
Za necelé dvě hodiny byli v Kuale. Nakah vyskočil z džípu, očividně rád, že je po Nikolově divoké jízdě ještě naživu. Uhánět vysokou rychlostí po poušti bylo nebezpečné. Hornatá džungle s prudkými hlubokými srázy, křivolakými zatáčkami a hustě zarostlými krajnicemi, kde se dalo velice snadno přepadnout, ho přímo děsila.
Nakah nebyl nebojácný člověk, a už vůbec ne dobrodruh. I když si vydělával jako průvodce, což občas nebezpečné bylo, nikdy nemusel řešit nic většího než běžné potyčky, bodnutí nějakým zdejším nepříjemným hmyzem nebo špatně vyplněné papíry, či nervózní zákazníky. Tohle dalece přesahovalo jeho možnosti, takže doufal, že ho tu Nikola nechá a nebude vyžadovat, aby s ním šel dále. Ostatně, svou vinu už splatil tím, že ho přivedl na stopu a řekl mu všechno, co věděl.
Teď už jen zbývalo zbavit se peněz, které získal tím, že se zaprodal a budou vyrovnaní.
„Potřebuju člun," řekl Nikola, když kráčeli skrz vesničku.
Cestou znovu přemýšlel, co tohle má znamenat. Dostat se na severozápad šlo i mnohem snadnější cestou než přes nerovný terén hornatin, dusnou a nepřívětivou džunglí a divokou a nebezpečnou řekou. Takhle sami riskovali víc, než museli, navíc se dvěma břemeny, které táhli s sebou. Pak si ale na něco vzpomněl.
Ten, který tomu celému nejspíše velel, ho oslovil jeho krycím jménem. Bylo tohle celé divadlo snad kvůli němu? Počítali s možností, že by mohl přežít? Pokud ano, pak to byli nebezpečnější protivníci, než si myslel.
Ať to bylo, jak chtělo, doufal, že je brzo dožene a dozví se tak pravdu.
Cestou k domku, ke kterému ho Nakah vedl, míjeli chatrče z rákosí a vlnitého plechu, které stály na kůlech, aby je nepotopila voda v období přívalových dešťů, šňůry natažené mezi chatrčemi, na kterých visely různé kusy oblečení, skupinu dívek, které si vzájemně upravovaly vlasy a nevěnovaly jim žádnou pozornost, jako by byli neviditelní. Celkově si jich lidé ve vesnici nevšímali, jako by ani neexistovali. Nikola by to normálně připisoval obezřetnosti, kterou lidé v těchto končinách mívali, ale tušil, že se za jejich nevšímavostí skrývá i strach, protože se nedávno střetli s jinými cizinci, kteří asi moc přátelští nebyli.
Nikola se rozhlížel, jestli někde nenajde černé SUV. Potom jej uviděl, stálo na břehu široké řeky. Nebo aspoň to, co z něj zůstalo. Teď už si Nikola byl zcela jistý, že má co dělat s profíky, které by rozhodně neměl podceňovat a byl rád, že si přivolal pomoc. Na tohle rozhodně sám nestačí.
Z jedné chatrče u řeky vyšel stařec.
„To je můj známý," řekl Nakah a s mužem se objal.
Pak spolu začali rychle hovořit.
„Říká, že cizinci se vydali proti proudu. Taky má člun, který se vám bude hodit. Za pět set ho prodá."
„Má nějakou zbraň?"
„Ano, ale starou pušku," odpověděl Nakah, když se starce zeptal.
Nebylo to ideální, ale s tím Nikola nemohl nic dělat. Na druhou stranu, aspoň nějaká zbraň.
„Pověz mu, že si obojí vezmu za pět set."
Nakah přetlumočil nabídku a soudě podle starcova úsměvu nepotřeboval Nikola rozumět, aby se domyslel, že právě uzavřel obchod.
„Souhlasí," potvrdil jeho domněnku Nakah.
„Dobrá, tak mu dej peníze."
Nakah pobledl, ale nic neřekl. Oba věděli, odkud pochází balíček bankovek v jeho kapse.
„Zbytek peněz si můžeš nechat. Ale pamatuj, že pokaždé když jimi budeš platit, vzpomeneš si na to, co se stalo. Jsou to krvavé peníze a té krve se už nikdy nezbavíš."
Nakah přikývl. Bylo vidět, že svého činu lituje, ale vrátit zpět to už nemohl. Alespoň si příště bude dávat pozor, čí nabídku přijme.
Když Nakah zaplatil, odvedl je stařec k řece, kde stál dlouhý dřevěný člun s motorem. Pak odešel pro pušku, zatímco Nikola se vydal do džípu pro navigaci a své věci.
Poté hodil věci do člunu a zadíval se na řeku a džungli, aby věděl, co může čekat.
Temná voda plynula pomalu, bude se po ní cestovat dobře, pokud to tak zůstane. Protilehlý břeh byl zarostlý stromy a křovisky. Slunce už pomalu začalo zapadat, takže Nikolovi bylo jasné, že noc bude muset strávit na člunu.
„Jsou tu krokodýli?" obrátil se z otázkou na Nakaha.
„Kajmani, ano. Ale když budete ve člunu, nenapadnou vás. Musíte si ale dávat pozor na jaguáry," odpověděl.
„Bezva," zabručel Nikola. Určitě nestál o to, aby na něj skočila nějaká přerostlá nenažraná kočka.
Už měl s jaguárem jednou tu čest. Věděl, že je to jedna z největších kočkovitých šelem, jejich oblastí jsou deštné pralesy, a protože jsou zdatnými lovci, člověk jim neunikne ani ve vodě. Co dělalo jaguára tak nebezpečným, že by dal Nikola raději přednost kajmanovi, byly jeho lovecké schopnosti a to, že jaguár měl nejsilnější skus čelistí, a ne nadarmo se řadil v hierarchii mezi predátory na první místo. Snadno prokousl lebku kajmanovi nebo divokému býkovy, který vážil třikrát víc než on sám, takže člověk pro něj nebyl žádnou překážkou. Jedinou výhodou snad bylo jen to, že jaguáři byli samotáři a nikdy nelovili ve smečkách, takže pokud by došlo ke střetu a Nikola využil příležitosti, mohl vyhrát.
Stařec se vrátil a do člunu uložil kanystr s benzínem. Pak Nikolovi podal starou pušku z druhé světové války s osmi náboji. Nikola už pár takových viděl. Byly sice staré, ale velmi spolehlivé. K tomu měl ještě svou pistoli, což sice pro střet se skupinou supermoderně ozbrojených vojáků nebylo nic, ale on chtěl sundat jen jednoho z nich. Zbytek, jak doufal, pak vyřídí jeho tým.
Řeka plynula hustou džunglí velice klidně, což se Nikolovi hodilo. Sice se mu zdálo, že se pohybuje až moc pomalu, ale to bylo hlavně neznalostí terénu.
Věděl, že by měl někde na noc zastavit, ale nedokázal ze sebe setřást pocit viny za to, že nebyl schopen zabránit Frankovu únosu a smrti všech těch lidí. Frank byl pro něj jako otec, jediný kamarád, který mu po smrti sestry zůstal. Poslední dobou se ale moc nevídali kvůli práci, a tak když od něj dostal nabídku, aby mu pomohl při vykopávkách, neváhal ani vteřinu. Chtěl si užít pár dní v dobré společnosti a zavzpomínat na staré dobré časy, místo toho, však o kamaráda znovu přišel. Možná navždy.
Nikola dál pokračoval, i po západu slunce hnaný bezmocí a zuřivostí, ale když tma zhoustla natolik, že nebylo vidět na krok, rozhodl se ji dál neignorovat. Převrhnout v Amazonii člun by se rovnalo velmi bolestivé smrti.
Snažil se zahnat představy tvorů, číhajících pod tmavou vodní hladinou, ale moc to nešlo, když každou chvíli něco do dna člunu narazilo a on se tak rozkymácel. A takhle ve tmě, kdy jen tak tak udržoval rovnováhu, by mohl skončit ve vodě, i po malém drcnutí.
Začal se rozhlížet po nějakém stromě, ke kterému by mohl člun uvázat, když si i přes houstnoucí tmu všiml světlejšího pruhu na okraji džungle kus před ním.
Když dorazil na místo, zjistil, že se jedná o písčitý břeh, které se objevovaly zřídkakdy, ale poskytovaly dostatek místa k odpočinku.
Vypnul motor, člun přivázal a začal obhlížet terén.
Kromě několika zvířecích stop však nic nenašel.
Rozdělal malý stan, který si vzal s sebou, protože netušil, jestli pro něj bude mít Frank dost místa a rozdělal taky oheň.
Po chvilce temně modrá obloha nadobro zčernala, a on už tak viděl jen to, co osvětloval oheň.
Kus holého břehu, téměř uzavřený kruh džungle kolem a kousek řeky.
Nikola spořádal tři energetické tyčinky, které měl s sebou, aby alespoň nějak doplnil živiny a pořádně se napil. Neměl možnost si sehnat pořádné jídlo a lovit se mu nechtělo, navíc vůně čehokoliv pečeného by mohla přilákat nevítané hosty. Energetické tyčinky sice nebyly nic extra, ale doplnily potřebné živiny a vitamíny a hlavně zasytily.
Prázdné obaly Nikola schoval do vaku a pak ulehl do písku.
Jeho mysl dychtila po činnosti, chtěl plánovat a všechno si pečlivě připravit, protože byl ten typ člověka, co musí mít všechno naplánované do nejmenší podrobnosti, ale tady to nešlo. Tady se musel řídit jen svým instinktem, improvizovat a jednat podle situace. Neměl strach z nepřítele, každý se dal zabít a on nebyl žádný zelenáč, který by v tomhle směru neměl žádné zkušenosti. Ale měl strach z neznámého.
Netušil, co ho čeká, nevěděl, jestli je Frank ještě naživu nedokázal odhadnout, jakým směrem se situace bude v několika příštích hodinách odvíjet. Jedno však věděl jistě. Až tohle skončí, i kdyby přitom měl zařvat, bude se všude kolem válet spousta mrtvol.
Povzdechl si a zaposlouchal se do štěbetání ptáků, vřeštění opic a šramotící havěti, která v porostech hledala něco k snědku.
Všude kolem panoval život, ale Nikola se díval do plamenů, jako by v nich mohl najít odpovědi na své otázky.
Tančící plameny už začaly skomírat, a proto sebral několik spadlých větví, které se válely všude kolem, a hodil je na oheň. Vlhké větve zasyčely, ale nakonec chytly doprovázeny praskotem a jiskrami. Tanec a zpěv plamenů odváděly a rozptylovaly Nikolovy myšlenky, hustá, vlhká džungle do sebe vsakovala suché teplo a v tom teple se pomalu začalo jeho tělo uvolňovat. Ulehl na záda a jeho myšlenky se rozletěly do neurčita.
Než se však jeho mysl stačila úplně uvolnit, v dálce se ozval pronikavý skřek.
V mžiku se posadil a se zatajeným dechem čekal, jestli se zvuk ozve znovu. Skřek se opakoval, jako když se rozječí herečka v nějakém béčkovém filmu, až mu z toho naskočila nepříjemná husí kůže. Nikola vytáhl pistoli, protože měl dojem, že křik slyšel blíže, ale nemohl se na to spolehnout. V deštném pralese je vzduch hutný a vlhký a vegetační kryt odráží zvuk v různých úhlech. A husté stromy a ostatní porosty jsou rozložené tak nepravidelně, že se každý zvuk láme do všech stran.
Pak ale najednou džungle zase ztichla. Nikola chvíli čekal, ale když nic dalšího neuslyšel, prohrábl oheň a přiložil, protože potřeboval, aby vydržel hořet celou noc, a pak si zalezl do stanu.
Navzdory nebezpečí číhajícímu všude kolem něj usnul poměrně rychle. Spánek to však nebyl klidný. Sny, které se mu zdály, byly plné mrtvol a v každém se pokoušel zachránit svého přítele, ale nakonec to stejně nedokázal. Po všech těch snech se ráno cítil ještě víc vyčerpaný, než uléhal, i přesto, že celou noc spal.
Naštěstí Nikola nebyl pověrčivý, protože pokud ano, jeho smysl tady by byl zbytečný, protože jeho sny přinášely jen jediný vzkaz. Svého přítele zachránit nedokáže.
Při prvním náznaku světla Nikola sbalil stan, uhasil dohořívající oheň a žhavé zbytky zasypal pískem.
Pohled na hodinky ho utvrdil v tom, že je skutečně časně ráno, ale to by mu mohlo dát menší výhodu.
Jestli protivníci taky zastavovali přes noc na odpočinek, o čemž nepochyboval, nejspíše takhle brzo vstávat nebudou, což by mu mohlo dát šanci zmenšit jejich náskok.
Věci hodil zpátky do člunu, pak do něj vlezl, uchopil veslo a odstrkoval se dál na hlubší vodu, aby mohl spustit motor. Než se však předek stačil uvolnit z vlhkého písku na břehu, člun se otřásl, jak do něj cosi znenadání vrazilo. Jak se Nikola opíral o veslo, kterým člun odstrkoval od břehu, ztratil rovnováhu a přepadl přes bok člunu do vody. Odrazil se od bahnitého dna a prudce se postavil. Hmátl pro menší mačetu, kterou měl v pouzdře u pasu a tasil. Očekával útok nějaké ryby nebo něčeho většího, a proto se obezřetně začal brodit ke břehu.
Ale k žádnému útoku nedošlo.
Vylezl na břeh, kde se několikrát zhluboka nadechl, a pak začal pátrat potom, co do člunu vrazilo. Nejspíš to byl jen nějaký kus dřeva. Vzápětí ale na hladině uviděl žlutou skvrnu, takže mu došlo, že to bude asi něco jiného. Vlezl zpátky do člunu a přeplul k předmětu, který se pod ním vzpříčil. Podle žluté a bílé srsti s černými skvrnami poznal, že je to jaguár. Mrtvý jaguár.
Nikola se zamračil. Odstrčil tělo nebo to, co z něj zbylo od člunu a prohlížel si jej. Napřed ho napadlo, že to mohl být krokodýl, ale řada dlouhých tržných ran tomu neodpovídala, navíc tělo bylo tak zmasakrované, že dolní část byla skoro urvaná, vnitřnosti vlály všude po vodě, ale nikde ani kapka krve. Ne, to nebyl krokodýl. Jaguára, nejmocnějšího amazonského dravce zabilo něco jiného.
Proud odnášel mršinu pryč. Nikola ji sledoval, a přitom málem znovu z člunu vypadl.
Řeka byla mršin plná.
Celých i na kusy roztrhaných těl opic, ptáků, kočkovitých šelem, krokodýlů i hlodavců. Zatímco spal, někde došlo k jatkám. Nikdy neviděl tolik mrtvých zvířat pohromadě.
Nikola rychle nastartoval člun. Pro strach měl uděláno, ale z řeky plné mršin byl hodně nesvůj. Nebo spíš z toho, co všechna ta zvířata zabilo. Protože ať to bylo cokoliv, bylo to něco mnohem horšího než obyčejný predátor. Něco, co si z jaguárů a krokodýlů dělalo potravu. Něco, co nebylo zvířetem ani člověkem...