Někde v poušti
Nikola upíral zrak na svůj odraz v reflexní vrstvě brýlí maskovaného muže mířícího mu na hlavu jednou z nejsmrtonosnějších zbraní na světě. Byl rád, že v tom odrazu není na jeho obličeji vidět nic z překvapení, které se ho zmocnilo z toho, že se nechal chytit naprosto nepřipravený.
Napočítal pět mužů. Všichni byli od hlavy k patě oblečeni do černých, kapalinou chlazených bojových obleků, ovšem něco takového armáda nevydávala jen tak obyčejným lidem.
Oči jim kryly brýle odrážející sluneční paprsky a chránící před prachem, ostatní části obličeje zakrývala speciální kovová maska, kterou se přiváděly čistý vzduch a voda. Oblek sám moc dobře znal, protože podobné testoval, ovšem ani on neměl pravomoc k tomu, aby některý z nich mohl použít ve skutečném boji.
„Nikola Shihenberg, krycí jméno Císař," pronesl muž, který mířil Nikolovi na hlavu. Jeho hlas zněl kovově, jako straší brácha Dartha Vadera.
„Jsi tu dřív, než bylo v plánu."
Nikola se teď musel opravdu snažit, aby skryl údiv. Jeho krycí jméno byla přísně tajná informace, neznal ho dokonce ani Frank, který vlastně ani nevěděl, co skutečně dělá. Věděl to pouze jeho tým a hrstka vládních činitelů.
„Vědět, že budeme mít společnost, upekl bych pár koláčků," ušklíbl se, když se trochu uklidnil a snažil se, aby to znělo přirozeně.
Rychle přelétl zrakem okolí, zbraň vznášející se mu před obličejem pro teď ignoroval. Tři muži odění v tmavých bojových oblecích svazovali ruce skupince klečících lidí, kteří pracovali na vykopávkách.
Nikola jen stěží spolkl kletbu, když viděl, jak jim Nakah pomáhá.
Není divu, že se choval tak divně...
Další muž mířil na doktorku a Franka. Pytel s artefaktem ležel mezi nimi.
Nikola chvatně probíral v mysli své možnosti. V pistoli, kterou měl za pasem, bylo dost nábojů na zabití všech pěti vetřelců, kdyby střílel přesně, o čemž samozřejmě nepochyboval, ale ještě, než by zabil toho, který mířil na něj, druhá smrtonosná zbraň by Franka a doktorku rozervala vedví.
Akci tedy odsunul na jindy a rozhodl se pro druhou nejlepší strategii.
Získání informací.
„Co chcete?"
Prst na spoušti se nepatrně zachvěl.
„Jdou po tom artefaktu!" vykřikla doktorka a hrst písku hodila po muži, který ji hlídal.
V životě už narazila na ledacos, takže se jen tak něčeho nezalekla.
Nikola ale věděl, že tihle nejsou jen tak obyčejní vykradači hrobů a nebude jim dělat problém je bez mrknutí oka všechny zastřelit.
„Mírněte se dámo," řekl nevzrušeně ten, co ji mířil na hlavu.
Samozřejmě i on věděl, že nějaká postarší dáma, byť sebe víc odvážná, nemá ani proti jednomu z nich žádnou šanci.
„Jděte do hajzlu," odsekla a Frank ji musel chytit, protože se chystala na muže vrhnout.
Nikola sice obdivoval její odvahu, věděl však, že si tímhle přivodí jen smrt. Situace se musela vyřešit rychle, i za cenu toho, že nechá ty lidi uniknout.
„Tak si seberte, pro co jste přišli, a jděte."
Muž stojící nad ním poklekl a sklonil se až těsně k němu.
„To taky máme v plánu," zavrčel.
„Seberte doktora Corvina. Ostatní tady nechte usmažit. Tu mrchu zastřelte," řekl, když znovu vstal a zamířil na Nikolu.
„Ne!" vykřikl Nikola a chtěl se vrhnout vpřed, ale instinkt ho přiměl přikrčit se ve zlomku vteřiny a uskočit zpátky do tunelu.
Kdyby to neudělal, tři kulky vypálené na jeho hlavu, by se teď zavrtali do něj, ne do stěny tunelu.
Teď mohl vytáhnout svou zbraň a opatrně popošel zpátky k východu tunelu. Měl v úmyslu složit každého, kdo by se mu dostal do cesty.
Ovšem ti, proti kterým stál, nebyli žádní zelenáči.
Ve zlomku vteřiny spatřil granát, který byl odjištěný a skákavě se vkutálel do tunelu, kde ho po půl metru zastavil písek.
Nikola se vrhl do jeskyně, kde se přitiskl na zem mezi mrtvoly, přikryl si uši a zhluboka se nadechl.
Tunelem se rozlehly tři výstřely jen okamžik před tím, než granát explodoval.
Tlaková vlna vrhla do jeskyně sloup prachu a nápor vzduchu přirazil Nikolovi hlavu k tvrdé podlaze takovou silou, že ztratil vědomí.
Frank hleděl na bezvládné tělo doktorky Millerové. Kolem ní se na udusaný písek rozlévala její tmavá krev a pomalu se do něj vsakovala.
Verdo krev během chvilky vysuší, takže tu zůstane jen skvrna, která bude označovat místo, kde se udála tragédie. Josei si sice občas neviděla do pusy, ale byla to jeho velmi dobrá přítelkyně, která mu pomáhala a vždycky stála při něm, i když ho ostatní považovali za blázna.
Klesl na kolena vedle ní a zkoušel její tep. Věděl, že žádný neucítí, ale tohle bylo to jediné, co ho napadlo.
„Doktore Corvine, budete muset jít s námi," řekl jeden z maskovaných mužů a zvedl pytel s artefaktem, jako by nic nevážil.
Pohlédl na něj skrz slzy. Toužil mít odvážného ducha Josei, ale pohled na tu podivně vypadající zbraň, kterou muž mířící na něj držel, a navíc na tři průstřely v doktorčině hrudi, mu myšlenky na hrdinství hned vymazaly z hlavy.
Nebyl Nikola.
Zavrtěl hlavou a do očí se mu opět vedraly slzy.
Člověk, který ho hlídal, na něj namířil, protože z Frankova výrazu usoudil, že chce provést nějakou hloupost.
„Klid, doktůrku," varoval ho.
Pak se otočil na muže, který zabil Josei.
„Ukaž mu ten náš zázrak a sprav ji." vyzval toho, který ji zastřelil.
Muž si klekl vedle ženy, roztrhl jí blůzu, kouskem vaty napuštěné dezinfekcí, ji otřel místo nad srdcem, a pak z kapsy vytáhl malý balíček, ze kterého vyndal injekční stříkačku naplněnou červenou tekutinou. Jehlu pak namířil na doktorku.
Frank mu v tom chtěl zabránit, ale další z mužů ho srazil na kolena a držel ho.
„Teď se dívejte," řekl ten, který původně mířil na Nikolu a zřejmě byl vůdcem téhle malé skupinky a přidržel mu hlavu jen kousek od mrtvého těla jeho přítelkyně.
Pár vteřin potom, co se jí do těla dostala ona záhadná tekutina, se jí díry v hrudi stáhly a uzavřely.
Frank se přestal vzpírat a udiveně sledoval, co se bude dít dál.
Povšiml si lehoučkého zavlnění pod kůží na krku a potom viděl, jak se jí začala zvedat hruď.
„Vy... Vy..." zakoktal se.
„Vy, jste ji oživili?" zeptal se tiše a strnule na celou situaci zíral.
„Regenerace, doktůrku. Ale o tom přece už vy něco víte, tak nebuďte tak překvapený," zasmál se mu muž do ucha a kývl hlavou na pytel s artefaktem.
Frank polkl a snažil se potlačit nervozitu.
Jak to všechno kruci věděli?
Co byli zač?
„Bude v pořádku, takže teď pojďte s námi," vstal velitel a sklonil zbraň.
Frank pomalu přikývl.
Stejně věděl, že nemá žádnou šanci. Sice mu nešlo do hlavy, proč by doktorku zabíjeli, a pak ji oživovali, ale radost z toho, že zase žije, odsunula rozumné myšlení stranou.
Zadíval se na místo, kde byl ještě před chvilkou průchod do jeskyně, nyní zcela zavalený. Zmocnila se ho nesmírná lítost, ale zároveň doufal, že Nikolu ten výbuch zabil, protože se mu vybavily obličeje těch, kteří tam byli pohřbeni zaživa.
„Je mi to líto..." zašeptal a nechal si dobrovolně nasadit pouta.
Muži zastrčili zbraně do pouzder a vedli Franka nahoru, zpátky k táboru.
„Drž je spoutané tak dvě hodiny, pak je pusť!" křikl na Nakaha velitel.
„A co moje peníze?" zeptal se Nakah.
Když mu hodili svazek bankovek, který chytil v letu, usmál se a kývl hlavou na souhlas.
Jakmile došli nahoru, Frank se otočil a podíval se na Nakaha, který si sedl do písku u zajatců.
Pak vykřikl a škubl sebou, když ucítil, jak ho něco bodlo do krku. Napřed si myslel, že je to nějaký pavouk nebo hmyz, ale koutkem oka zahlédl injekční stříkačku.
Zaplavila ho vlna nevolnosti a zrakem přestal vnímat okolí.
A i když ho vědomí rychle opouštělo, slyšel něco, co v něm rozpoutalo bouři.
„Tohle od tebe nebylo hezké, Olivere."
„Pročpak?"
„Bylo by lepší je střelit všechny do hlavy, než je tam nechat s ní. Až se probere, roztrhá je na kousky," pokrčil rameny ten, který se ptal.
„Jako by mě to trápilo," odpověděl nezaujatě Oliver.
Víc už ovšem Frank neslyšel, protože konečně ztratil vědomí a jeho tělo se bezvládně zhroutilo na zem.
Nikola se probral s pocitem, že ho cosi tvrdého tlačí do boku. Hmátl po té věci a odhodil ji stranou.
S klepavým zvukem poskakovala tmou znovu uzavřeného hrobu. Uvědomil si, že odhodil kost, což mu připomnělo, kde je a co se stalo.
Otevřel doširoka oči.
Věděl, že v bezvědomí nebyl moc dlouho.
Ještě pořád dýchal, což v uzavřeném prostoru, jakým byl tenhle, kam nepronikal žádný vzduch, byl skoro zázrak, ale uvědomoval si, že mu stejně brzo dojde.
A pokud mu nedojde vzduch a neudusí se, tak se brzo dostaví dehydratace. Naposledy pil před jízdou džípem, což vzhledem k situaci a tím, čím si zatím prošel, bylo hodně dávno.
Zatím se ale cítil, až na zvonění v uších, dobře, proto se rozhodl využít ten zbytek času, co mu zbýval, aby se z toho nějak dostal.
„Krucinál," zaklel, když vstal a hlavou se udeřil o strop.
Uprostřed byla sice jeskyně vysoká přes dva metry, ale tady při kraji, kam ho exploze vrhla, byl však jen zhruba metr a půl. Opatrně tedy přešel v předklonu doprostřed. Sehnul se, aby rukama prohrabal zem, protože si vzpomněl, že tu zanechal lampu, která by se mu teď mohla hodit.
Štěstí mu přálo.
Ve světle, které malou jeskyni zaplavilo, vystoupil kruh tváří s vyděšeným výrazem, vybělené oči, rozevřená ústa, rozdrcené kosti, rozbité hlavy. Většina z mrtvých explozi "ustála", mnozí z nich se však rozpadli, jak je výbuch smetl napříč jeskyní a mrštil jimi na opačnou stěnu.
Nikola znovu stiskl vypínač.
Světlo bliklo a zhaslo.
Možná bude líp, když nechá zhasnuto.
Blbost.
A znovu rozsvítil.
Obcházel jeskyni kolem dokola a pažbou pistole tloukl do stěn a kamenného stropu. Pevně slehlý jakoby udusaný písek a kámen se nedaly prorazit ani tam, kde býval vchod.
Bez lopaty se prostě ven dostat nedá. Přesto věděl, že se o to musí aspoň pokusit.
Několik minut bušil do stěny v místě, kudy se před tím dalo vlézt dovnitř. Uvolnil kus tvrdé hlíny a potom začal hrabat prsty. Postupoval pomalu a cítil, že vzduch plný prachu dodává jeho tělu při každém nádechu stále méně kyslíku, po kterém tak zoufale dychtil. Při fyzické námaze spotřebovával organismus mnohem víc kyslíku než při odpočinku. Přestal hrabat a opřel se dlaní o stěnu. Několikrát se, co nejpomaleji nadechl. Pak pocítil v konečcích prstů tupou bolest.
Odtrhl dlaň od stěny a tam, kde se jí dotýkal prsty, uviděl krvavé skvrny. Velmi podobné těm zaschlým, které tam zanechali pohřbení lidé před ním.
Stal jsem se jedním z nich.
Hořce se zasmál.
Už zažil spoustu situací, při kterých mu šlo o život, a nakonec zemře pohřbený v nějaké pitomé díře na své vlastní dovolené.
Bříška prstů mu krvácela, měl je odřená až do živého masa.
Jestli ho někdo přijde hledat, tak už v době, kdy z něj bude sušenka.
I když se nerad vzdával, věděl, že zázrakem, na které stejně nevěřil, se odsud nedostane.
Každé nadechnutí vysávalo ze zatuchlého vzduchu další kyslík a místo něj vracelo oxid uhličitý.
„Tohle je hodně blbé umírání, co?" usmál se a posadil mezi dvě mumie na zem.
Povzdechl si a svěsil hlavu.
Horko v jeskyni mu doráželo na tělo, těsné tričko jako by splynulo s jeho kůží. Toužil ze sebe všechno svléknout, ale nedokázal se pohnout. Oči se mu klížily, upadal do spánku, mysl i tělo se začínaly uzavírat do sebe. Jedinou útěchou mu bylo, že nebude umírat v bdělém stavu.
Hlava mu klesala stále níž.
Myšlenkami se vrátil k Frankovi. Svého přítele zklamal. Takhle neselhal ještě na žádné misi, i když tam by bylo takové selhání možné odpustit. Válka je prostě peklo, a i ti dobří v ní prostě někdy prohrají. Jenže, Frank byl jeho přítel. Tohle se nikdy nemělo stát, a on si to nikdy neodpustí.
Teda, ne že by mu zbývalo dost času na to, aby si nad sebou zoufal.
V okamžicích, kdy ho opouštělo vědomí, si usmyslel, že se vrátí jako duch a bude strašit až do smrti ty, kteří tohle celé způsobily. Jeho oči přestaly vnímat a hlavou narazil do jednoho mrtvého těla.
Stane se další obětí, kterou pohltí písek.
Tma mizela.
Nikola se vznášel nad řadami mrtvých těl, roztrhaných na kusy. Došlo k bitvě... Ne, tohle byla jatka. Potom ten obraz kamsi zmizel a on se vznášel někam výš, pryč od té krvavé scény. Nikola si nikdy v hlavě nevytvářel reálný obraz smrti. Při jeho práci by strach ze smrti často jen uspíšil její příchod. Strach z bolesti dokáže divy, strach ze smrti však ochromí i toho nejlépe vycvičeného vojáka. Avšak tohle, vznést se z hrobky a plynout nad mrtvými, předčilo i jeho divoké fantazie.
Navíc...
Kde je ten pověstný bílý tunel?
A člen rodiny, který člověka na posmrtné cestě vede?
Neměla by tu někde být jeho sestra?
„Sašo," zašeptal.
„Ukaž mi cestu, Sašo!"
Odpověď nepřišla, avšak měl pocit, že se pořád vznáší vzhůru. V myšlenkách zabloudil k peklu. Viděl totiž mrtvá těla. Všude. A taky cítil zimu. Je snad v pekle zima? Chtěl se začít smát, ale uvědomil si, že vlastně už nemá žádné tělo.
Pokusil se svou duši, nebo co to je, vrátit zpátky dolů, ale ta se vytrvale posouvala směrem vzhůru...
„Pane. Napijte se," pronesl něčí hlas.
Halucinace?
Ústa mu naplnila nějaká tekutina.
Takže ne...
Nadechl se a zalkl.
Prudce se posadil, ale vzápětí zaúpěl a zhroutil se zase na zem, protože měl pocit, jako by mu hlavu provrtal skrz naskrz nějaký vrták.
Bolest se stupňovala a tepala jako blikající pouliční lampa.
„Nehýbejte se. Nebo nás uslyší," řekl tiše ten hlas.
„Saša?" zeptal se pořád dezorientovaný Nikola.
„Ne. Ta stará. Nevím, kdo je Saša."
„Kdo jste?"
„Nakah."
Nikola prudce otevřel oči a jeho mysl se vrátila zpátky do těla. Už zase viděl a vnímal. Párkrát zamrkal, aby se zbavil nepříjemných vzpomínek a pocitu a rozhlédl se kolem sebe.
Vedle něj klečel Nakah. Byl bledý, možná to bylo svitem měsíce, možná ještě něčím jiným. Hvězdy nad jeho hlavou jiskřily na čistém, čirém nočním nebi.
Nikola seděl na zemi mezi dvěma zaparkovanými vozidly.
Tak proto se mu zdálo, že se vznáší.
Někdo ho vytáhl z té díry a odnesl sem.
„Pijte," řekl Nakah a podal mu láhev balené vody.
Nikola ji vypil všechnu najednou. Voda byla chladná, studila v žaludku a hasila oheň v ústech a v hrdle.
Cítil, jak se mu do žil vrací život. Vzal si i druhou láhev, kterou mu Nakah nabídl, a pil, tentokrát pomaleji, dopřával tekutině, aby se pozvolna vsakovala do jeho těla.
Pohlédl do očí toho zrádce, který ho teď zřejmě zachránil.
„Zachránil jsi mě z té zasypané díry," chtěl mít jistotu.
Nakah přikývl.
„Tvrdili, že se nikomu nic nestane," šeptl, jako by to omlouvalo a vysvětlovalo vše.
Nikola se zamračil.
V mysli se mu okamžitě vybavila planina mrtvých těl. Tak nějak doufal, že to byla skutečně jen vidina.
„A ono se někomu něco stalo?"
„Slyšel jsem je, jak křičí. Já se schoval do jednoho z aut. Seděl jsem tam snad celou věčnost, dokud ten křik neustal. Až teprve pak jsem se odvážil podívat ven. A uviděl jsem ji."
„Koho?"
„Tu, co tady byla s panem vědcem."
„Josei?" Nikola sebou trhl. Musel potlačit tepavou bolest v hlavě, která se zase ozvala.
„Ona žije?"
„Posedl jí ďábel."
Nikola si povzdechl.
Informace nasáklá náboženskou paranoiou mu k ničemu nebude.
Jistě, byl na místě, kde s tím musel počítat na každém kroku, ale v momentální situaci to fakt slyšet nechtěl.
„Vynech to, co si slyšel v kostele a řekni mi fakta."
Nakah zamrkal.
„Já nikdy v kostele nebyl. Ale démona poznám. Byla celá zakrvácená. Kusy... všude byly kusy těl… vnitřnosti... měla je na rukou. Na rtech... Její břicho... Jako by byla těhotná... Měla břicho plné jejich těl…" soukal ze sebe Nakah a těkal očima z Nikoly na zem a zpátky, jako by se bál mu dlouho dívat do očí.
„Čí to byla těla?" ztuhl Nikola.
„Těch dělníků..." zašeptal Nakah a ukázal prstem k místu, kde se prováděly vykopávky.
Nikola vyskočil na nohy, ale musel se zachytit korby náklaďáku, protože zavrávoral.
„Musíte být potichu. Utekla sice do pouště, ale co když se vrátí?" naléhal Nakah.
„Já to risknu," řekl Nikola.
Dopil zbytek vody z druhé láhve a pomalu zamířil k místu vykopávek.
„Tady máte," zastavil ho Nakah.
Když se Nikola otočil, viděl, jak mu Nakah podává pistoli, bylo to něco jako nabídka znamenající mír. Mohl ho klidně nechat zdechnout v té hrobce. Jak se zdálo, i tady platilo, nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
A ať se tu událo cokoliv, Nakah zřejmě usoudil, že jedině Nikola ho z těch sraček, ve kterých se ocitl, může dostat... Navíc... Svým pohledem, jako by se obhajoval a omlouval.
Prostě říkal, odpusť a zapomeň.
Nikola si vzal pistoli, zkontroloval zásobník a vrazil jej zpátky do pažby. Pak se otočil k Nakahovi. Ať to bylo, jak chtělo, toho člověka zneužili a obalamutili.
Jenže tohle dělal i Nikola. A přesně takovým lidem jako byl Nakah. Takovým, kteří zoufale potřebovali peníze a jídlo. Těm, kdo byli ochotní ohodit důvěru za přežití. S nimi se totiž nejlíp manipulovalo a často jejich činy rozhodovali o výsledku.
Nikola proto jen přikývl. V podstatě ho nemohl z ničeho vinit.
Vyšli společně, obezřetně, pomalu a potichu. Jestli tam někde v temné poušti číhá nebezpečí, jediným možným varováním by bylo jen zaskřípění podrážky drtící drobné kamínky v písku. Nikola bojoval s návaly závrati, pistolí mířil před sebe do tmy a nutil zornice, aby se rozšířily ještě víc, aby beze zbytku využívaly měsíční světlo. Došli na kopeček a zadívali se dolů.
Na místě, kde byli odpoledne, ležela lidská těla, která teď splývala s tmou a pískem. Když se však oba přiblížili, nikdo k nim neotočil hlavu. Někteří z nich ji totiž vůbec neměli. Nikola si připadal, jako když padá zpátky do toho pekla, ve kterém se ocitl, když blouznil. A jak zjistil, nebyla to noční můra, ani vidiny. Byla to skutečnost. Nedalo se ani odhadnout, kolik tam leželo mrtvých lidí. Části těl připomínaly polámané suché větvičky, které prostě někdo rozhodil, jak se mu zachtělo, vyhřezlé vnitřnosti drželi pohromadě jen díky sražené a sluncem vysušené krvi. I písek, nasáklý tou krví zhutněl, a když na něj člověk šlápl, lámal se jako krusta z ledu.
Nikola si před ústy a nosem přidržel cíp trička. Sotva znatelný větřík k němu přivál počínající zápach. Tady, ve sluncem vyprahlé poušti, šlo všechno hrozně rychle.
Pach smrti cítil už dřív, ale tohle, mrtvá těla a orgány, přes den vystavené spalujícímu vedru, sežehlé, spečené a vybělené, to vše mu připomnělo jen jedno.
Tohle nebyla bitva.
Tohle byla skutečná jatka.
Uviděl ženu, kterou svým příchodem vylekal. Klekl si vedle ní, teda vedlo toho, co z ní zůstalo. Neměla nohu. Na její ohlodané paži, dosud držící u těla, chyběly od ramene po loket velké kusy masa, jako by si jí někdo spletl s kukuřicí. Pozorně si prozkoumal chybějící maso a stopy po zubech. Nebylo pochyb.
Udělal to člověk.
Nebo lidé.
Nikola se pokoušel si představit, jak se na skupinu dělníků vrhl kmen kanibalů. V místech jako bylo tohle, se čas od času něco takového stalo, ale chyběla tomu logika. Přece by jen tak nepobíhali po poušti a neokusovali skupiny lidí. Navíc, měl i očitého svědka toho, co se tu odehrálo.
„Jak se to stalo?"
„To ta žena," trval si na svém Nakah.
„To není možné," zavrtěl hlavou Nikola.
„Zastřelili ji. Byla mrtvá. Dali ji nějakou injekci a ona obživla. Mezitím ti muži odjeli i s vědcem. Nabídl jsem ji vodu. Jako vám. Říkala, že má hlad. Pokoušela se mě kousnout. Utíkal jsem... Utíkal jsem mezi ně," ukázal na mrtvoly.
Pak potřásl hlavou, jako by se snažil tu myšlenku dostat z hlavy.
„U prvního z nich se zastavila..." řekl tiše a ukázal na to málo, co z toho muže zbylo.
Kosti a kousky masa. Ohromná skvrna, a vedle ní něco, co vypadalo, jako hromada zvratků.
Nikola nalezl ještě několik takových hromad.
Pokud byla pravda to, co Nakah říkal, pak Josei své oběti požírala a pak je vyzvrátila.
Ti spoutaní lidé neměli vůbec žádnou šanci.
„Mohl jsi jim ty pouta přeříznout," řekl s lehkou výtkou v hlase Nikola.
„Nejsem statečný člověk," povzdechl si Nakah a sklopil zrak.
Nikola ještě jednou propátral očima celý prostor, než mu došla ještě jedna věc, kterou Nakah zmínil.
„Oni mého přítele odvezli?"
„Ano."
„Živého?"
„Ano."
„Kudy odjeli?"
„Tudy," ukázal Nakah k severu.
Nikola chvátal zpátky do tábora. Nakah, běžící za ním naléhal, aby zůstal potichu, ale Nikola si ho nevšímal. Začal prohledávat stany a osobní věci mrtvých. Našel baterku a rozsvítil ji. Hledání pak probíhalo daleko rychleji.
Nakonec nalezl, co hledal.
Satelitní telefon.
Věděl totiž, že tady už si sám nevystačí.
Zapnul jej a vyťukal číslo.
Ozvalo se několikeré cvaknutí, a potom začal telefon konečně vyzvánět.
„Dobrý den. Bohužel se vám nyní nemůžeme věnovat. Zanechte nám prosím vzkaz a my se vám co nejdříve ozveme," ohlásil se digitální ženský hlas.
Uvítací zpráva končila a ozvalo se pípnutí.
„Císař."
„Potvrzeno."
Telefon třikrát pípl, potom v něm opět cvaklo.
„To jsi ty, Císaři?"
Nikola cítil, jak jeho napětí v těle trochu povolilo.
Princ.
„Potřebuju tady trochu pomoct."
„Císaři?" v Princově hlase bylo slyšet překvapení.
Císař totiž nikdy nežádal o pomoc, pokud to nebylo vyloženě nutné...