V sídle Cetraxu
Jacques seděl v pracovně a procházel si nejčerstvější výsledky testů. Probíral se skoro třiceti stránkami a pátral po nějakém klíči, po nějakém náznaku, který by mu pověděl, co všechno je špatně s jeho zkušebními subjekty. Už tři měsíce pracoval pro společnost Kartia a snažil se o svůj vlastní pokus ohledně regenerace, protože i přes veškerou Richardovu snahu, se nikomu z jeho poskoků nedařilo nalézt místo, kde byla Hydra pohřbena.
V myšlenkách se zatoulal ke vzpomínkám, kdy si šel do Centraxu pro výpověď a své věci. To, že přešel ke konkurenční společnosti, se rozšířilo jako zuřivý požár, a ti, kteří ho do té doby neměli moc v lásce, ho od toho okamžiku přímo nenáviděli. Dokonce si nevzal ani nabízené kafe, které mu sekretářka přinesla, když seděl v kanceláři ředitele a musel zdůvodňovat své rozhodnutí. Jakoby to k něčemu bylo. Richard byl prostě rozhodnutý získat ho za každou cenu, a i kdyby měl kvůli tomu položit celý Centrax, svého cíle by dosáhl.
Jacq si povzdechl.
Richard byl pro něj stále záhadou. Minimálně jednou týdně se u něj osobně zastavil, aby se podíval na výsledky jeho práce, což se samozřejmě k Jacquesově nelibosti neobešlo bez přítomnosti Olivera, což jak se později dozvěděl, nebylo doteď zvykem. Někteří zaměstnanci Kartii se s Richardem dokonce ani po několika letech ještě nesetkali. Jacq zjistil, že mu přítomnost staršího a zkušenějšího muže až tolik nevadí, naopak, imponuje mu, že se o něj tolik zajímá, i když stále měl jisté pochybnosti a hodně otázek na které se bál zeptat, ale odpovědi ho nesmírně zajímaly.
Pak tu byl Oliver, což byla další záhada. Od Richarda se nehnul na krok, ale přesto jeho nový rozkaz zněl, aby hlídal i jeho. Oliverova přítomnost ho vždy znervózňovala. Ale jiným způsobem než ta Richardova. Oliver mu připomínal dravce, divokou šelmu, která zatne své tesáky, jakmile ji k tomu dá někdo jen malinkou příležitost, kdežto Richard byl jako voda, klidný, tajemný, rozvážný a přesto, když bylo potřeba, dokázal strhnout a zničit všechno, co mu stálo v cestě, jen aby dosáhl svého.
Oba tihle muži, kteří náhle vstoupili do jeho života, ho obrátili vzhůru nohama.
Jacq potřásl hlavou, aby si ji pročistil a vrátil se zpět ke čtení poznámek.
S neomezenými možnostmi, které mu Richard poskytl a ukázal, dosáhl už po dvou měsících pokusů pozoruhodného úspěchu, jenže problém byl v tom, že po každé regeneraci se jeho pokusné subjekty zbláznily. K čemu je regenerovaná končetina, když se pak subjekt chová jako šílenec a ničí vše kolem sebe? Samozřejmě otázka byla, jak by to působilo na lidi, ale Jacq se tomuhle zatím vyhýbal, i když samozřejmě už několikrát navrhl, že by pokus zkusil provést sám na sobě, za což ho vždy Richard zpražil velmi nepříjemným pohledem a dal mu jasně najevo, že si nepřeje, aby se svým tělem prováděl cokoliv nepatřičného. Když to poprvé navrhl, Richard mu hned druhý den přivedl nějakého muže z nedaleké vesnice, ale ten byl tak vyděšený a nervózní, že ho Jacq nakonec propustil a Richardovi řekl, že až bude chtít provádět pokusy na lidech, chce si je rozhodně vybrat sám. Otázkou bylo, jak dlouho tahle podmínka vydrží, protože věděl, že Richard byl pro úspěch ochotný obětovat téměř cokoliv, a obával se toho, že pokud se jim nebude dařit najít hrob toho tvora, nakonec se rozhodne využít svůj vliv a moc a přivleče mu několik lidí, které pro něj budou znamenat jen kus masa.
A Jacq věděl, že se ta doba blíží.
Sice se k tomu tématu v poslední době moc nevracel, ale z toho jak na něho po každém neúspěchu tlačil, mu bylo jasné, co Richard chce. Navíc za ním několikrát denně chodil i Oliver a zvyšoval tak tlak, který na něj byl vyvíjen. A poslední týden to bylo ještě horší. Richard totiž odjel kvůli průzkumu, jenže Oliver k jeho nelibosti zůstal u něj, aby na něj dohlížel. Sice se ho snažil všemožně ignorovat, ale moc se mu to nedařilo. Ten muž ho rozrušoval, kdykoliv se s ním setkal.
Narůstající tlak a stres si na něm vybíral daň v podobě probdělých nocí, krví podlitých očí, strhané tváře a škrábání v krku, které varovalo před blížícím se nachlazením. Přesto nehodlal ustoupit a se svou typickou tvrdohlavostí se sunul dál.
Jenže ani poslední výsledky testů nepřinesly nic nového.
Na všechny možné pokusy a kombinace vytvoření látek reagovaly subjekty stejně.
Rychlé hojení těla vedlo k prudké degeneraci mozku, výsledkem pak byla duševní porucha a nedostatek inteligence. Všechny zvířata se změnily v tvory hrubě násilnické s velkou chutí k jídlu. Jídlo samozřejmě představovalo syrové maso.
Nakonec to dopadlo tak, že subjekty musely být usmrceny, což se ukázalo jako docela velký problém a obrovská výzva, protože ani biologické ani chemické látky neměly žádný účinek.
Svou práci udělalo nesmírné množství střel, ale nikdo pak nechtěl uklízet tu spoušť, která potom vznikla. Nakonec zjistili, že pomáhá upálení.
Z myšlenek ho vytrhlo zapípání laptopu, které oznamovalo příchod e-mailu.
Sáhl po myši a chtěl kliknout na klávesu – smazat – protože teď opravdu neměl náladu na další Richardovy kecy o tom, jak by si měl pospíšit a jestli se posunul se svým výzkumem dál.
Všiml si ale, že zpráva není přímo od něj, ale přeposlaná od někoho, jehož jméno mu nic neříkalo. Zřejmě nějaký z Richardových špiónů, kterých měl mraky.
Jacq rychle otevřel zprávu i přílohu, dvě fotografie, a několikrát rychle polkl.
„Nápis na první fotografii údajně udává místo, kde se nachází Hydra. Na druhé fotografii je muž, který stojí za nálezem. Vykopávkové práce zahájeny. Speciální tým vyslán vyzvednout nadílku. Pravděpodobná doba příletu – 72 hodin."
Vypadalo to, že Richard konečně dosáhl svého.
Jacq zavřel oči a snažil se uklidnit své divoce bušící srdce.
Na jednu stranu ho ta zpráva nesmírně potěšila, na stranu druhou se obával toho, co se stane. Předpokládal totiž, že pokud se jim podaří získat DNA Hydry a vytvořit z ní látku, která by dokázala tělo regenerovat, Richardovy už nebudou stačit jen pokusy na zvířatech, ale účinnost bude chtít vyzkoušet na lidských subjektech.
Jacq samozřejmě věděl, že pokusy na lidech u určitých farmaceutických společností už probíhají, ale vesměs šlo o neškodné látky, které člověku maximálně přivodily nevolnost, vyrážku či bolesti hlavy. Tohle bylo jiné. Tady šlo přímo o životy, protože pokud látka nezabere, bylo jasné, že subjekt bude muset zemřít ve strašlivých bolestech. A to Jacq samozřejmě nikomu nepřál. Rád by se něčemu takovému vyhnul, ale věděl, že kvůli úspěchu se Richard nezastaví před ničím, a to ho trochu děsilo. Zároveň ho ale fascinovalo, jaké ten muž má schopnosti, a co všechno je schopen získat.
Jacques zavrtěl hlavou, jako by se snažil vytřást z hlavy nepříjemné myšlenky a vstal, aby přešel ke stolu na druhé straně místnosti, kde měl kofeinové prášky, které ho teď držely nad vodou.
Jenže náhlý prudký pohyb zároveň s nedostatkem spánku a pořádného jídla si vybral svou daň, a když udělal dva kroky, zavrávoral a zatočila se mu hlava.
Před pádem na zem ho však zachránila něčí náruč a pevné paže, které ho objaly kolem pasu.
„Měl by sis odpočinout, doktůrku, Richard nebude moc rád, když se mu tady budeš kácet na zem," uslyšel tichý chraplavý hlas, který moc dobře znal.
Představa, že ho objímá zrovna ON, ho probrala natolik, že se mu dokonce i rozjasnila mysl, prudce se vyškubl z jeho náruče a otočil se k němu čelem.
„Co si to dovolujete! Neumíte klepat?!" vyjel po Oliverovi zostra a zamračil se na něj.
„Odejděte! Hned!" vykřikl znovu, když ho Oliver svým tělem uvěznil u stolu.
„Měl by ses uklidnit. Chci ti jen pomoct," řekl klidně Oliver, naklonil se nad Jacquese a otřel se nosem o kůži na jeho krku.
Jacq zalapal po dechu. Chtěl od sebe Olivera odstrčit, ale místo toho mu pouze zaryl nehty do paží a vzdechl, když mu Oliver svou dlaní přejel přes rozkrok.
Byl naštvaný sám na sebe, že ho zrazuje tělo, a tak snadno se poddává Oliverovým dotekům.
Věděl, že je to špatně, ale pravda byla taková, že po tom toužil. Že se potřeboval uvolnit. A s nelibostí si musel přiznat, že touží po něm.
Přesto se ještě chabě pokusil zaprotestovat, když mu Oliver rozepnul kalhoty a vytáhl penis, který pod jeho doteky začal rychle tvrdnout.
„Nebraň se tomu. Vím, že to chceš jako já," zachraptěl Oliver a políbil ho na ucho.
„Nechci to. Ne od tebe..." zasténal Jacq a víc sevřel Oliverovy paže.
„Opravdu? Řekl bych ale, že tvůj kamarád tady dole má na to poněkud jiný názor," zasmál se Oliver a palcem rozetřel po žaludu kapku touhy, která už se vydrala ven.
„Olivere...!" vykřikl na protest Jacq, ale veškerá další slova protestů mu vzal Oliver, když si rozepnul i své kalhoty, vytáhl už značně tvrdý penis a otřel se o ten jeho.
„Olivere!" zasténal tentokrát vzrušeně Jacq, přestal se bránit, čelem se opřel o Oliverovo rameno a nepatrně pohnul pánví, proti jeho ruce, ve které svíral oba jejich penisy a tiskl je k sobě.
Oliver se snažil zvládnout příval vzrušení, který se ho zmocnil a musel se zuby nehty držet, aby Jacquese nepřehnul přes stůl a nevzal si ho.
Nějak tušil, že by to nešlo tak hladce a Jacq by se bránil, nehledě na to, že Richard by asi neměl moc velkou radost, kdyby mu znásilnil jeho oblíbeného doktůrka, na kterého měl sám zálusk, jak nedávno zjistil.
Proto si musel vystačit jen s tímhle a doufal, že aspoň na chvilku tak uvolní tlak, který ho sevřel pokaždé, když toho mladého vědce spatřil.
Sice nesnášel ulízané městské panáky, ale Jacq byl trochu jiný a v poslední době se mu stávalo, že když si to sám dělal, myslel právě na něj a jeho tvář.
Přesto to ale nevydržel a volnou rukou mu vjel zezadu pod kalhoty, pohladil pevný zadek, dvěma prsty zajel mezi jeho půlky a lehce zatlačil na dírku.
Cítil, jak Jacques ztuhl a nehty ještě víc zaryl do jeho paží.
„Šššš. Neboj se. Nechci zajít tak daleko..." zašeptal Oliver, aby Jacquese uklidnil, protože rozhodně teď nestál o to, aby začal panikařit a dělat mu scény.
Naštěstí to vypadalo, že mu Jacq uvěřil, protože se zase uvolnil, víc se na něj přitiskl, roztáhl dokonce i trochu nohy a zrychlil pohyby pánví.
Oliver taktéž zrychlil pohyby rukou, protože sám neměl daleko k vyvrcholení.
Stačilo, aby ještě párkrát zapumpoval, a už pocítil, jak Jacq stáhl zadek, napnul se, křečovitě ho objal a už mu na ruku dopadalo jeho semeno. O pár vteřin později vyvrcholil i on. Z vlny vzrušení, která se přes něj převalila, se mu dokonce podlomila kolena a na moment se mu zatmělo před očima. Rozhodně to bylo intenzivnější, než když si to dělal sám.
Ještě chvilku stál, vydýchával vzrušení, poslouchal Jacquesovo bušení srdce, cítil lehký třas jeho těla a dech na svém krku.
Když se uklidnil, vytáhl z kapsy kalhot kapesník, utřel si ruku a očistil Jacqua i sebe od zbytků spermatu.
„Nebylo to tak špatné, ne?" zeptal se, když zapnul sebe i jeho.
Jacq se od něj odstrčil a něco zabručel, ale odmítal se mu podívat do tváře. Snad ze studu, snad kvůli tomu, že tak snadno podlehl, a teď si to možná trochu vyčítal.
„Mám ještě nějakou práci, tak kdybyste mohl odejít a nechat mě samotného..." řekl Jacq a přešel zase k vykání. Nechtěl, aby si myslel, že se tímhle mezi nimi něco změnilo.
„Kdykoliv budeš potřebovat mou pomoc, stačí říct," ušklíbl se Oliver, prsty zvedl Jacqovu hlavu, aby ho donutil se na něj podívat a provokativně si olízl rty.
Jacq zrudl, vyškubl se mu a otočil se zády.
Ten chlap ho neuvěřitelně vytáčel.
Nesnášel ho.
Ale přesto...
To, jak se ho dotýkal, jak ho objímal, jeho dech, vůně, to všechno...
Musel zavřít oči, aby se uklidnil.
Teprve až když uslyšel zavírání dveří, si hluboce oddechl a uvolnil se.
A i když byl unavený, na spánek teď neměl ani pomyšlení.
Raději se rozhodl, že se znovu pustí do práce. Ostatně testů není nikdy dost.
Znovu se proto ponořil do čtení papírů a hledal jakýkoliv náznak něčeho špatného.
V podstatě už nešlo ani tak o to, jak rozluštit záhadu regenerace. Ta už byla do jisté míry vyřešena. Spíš šlo o to, jak zvrátit její účinky na mysl. Záporné účinky regenerace totiž vyvolávaly závažné a silné reakce i u těch nejtupějších tvorů. Klíčem byla bezpochyby Hydra, která mohla mít určité geny, které tento záporný účinek blokovaly.
Ponořil se do práce, díky které aspoň zapomněl na Oliverovy ruce, které se ho ještě před chvilkou tak důvěrně dotýkaly...
O několik set kilometrů dále
Nikola se spokojeně usmíval. Suchý pouštní vzduch ženoucí se prudce proti němu vysušoval jeho tělo stejně rychle, jak ho zaléval pot.
Jet otevřeným džípem těmihle písečnými planinami rychlostí přes sto padesát byl neodolatelný zážitek. Navíc ho těšila i představa, že má konečně dovolenou, pořádnou dovolenou, kterou stráví se svým dlouholetým přítelem, kterému taky občas pomáhal při archeologických vykopávkách.
Kdyby nebylo svištivého vzduchu, který se o něj opíral, a přes který nebylo slyšet ani slova, zazpíval by si i nějakou veselou písničku, v jak dobré náladě byl.
Jeho spolucestující ovšem stejné nadšení nesdílel. Seděl na sedadle spolujezdce a vypadal poněkud nervózně. Původně měl sedět za volantem starého džípu on, ale Nikola za přihození pár mincí navíc, si řízení vydobyl pro sebe.
Nakah si teď přál, aby ty peníze nebral, ale pro lidi jako byl on, bylo v těchto dnech práce málo a každá koruna tak byla dobrá. Obvykle vozil turisty do pouště na vyhlídkové cesty, ale ti neplatili tak dobře.
Občasná vědecká expedice platila mnohem líp, ale jejich přítomnost nebyla nijak častá.
Navíc v letních měsících to byla ještě větší bída, protože v takovém horku se málokomu chtělo plahočit do těchto nehostinných míst, takže když mu ten muž nabídl navíc ještě 500,- za to, že bude jen sedět na sedadle spolujezdce, nemohl odolat.
Jediné pozitivní na tom bylo to, že k místu určení dorazí za poloviční dobu, jenže Nakah měl nepříjemný pocit, že to nepůjde tak hladce.
Nikola mu připadal jako velmi nebezpečný člověk, se kterým není radno si zahrávat, a to ho zneklidňovalo víc než rychlost, kterou džíp ujížděl.
Nikola krátce pohlédl na GPS, připevněnou na přístrojové desce, která byla v tomhle džípu jedinou ukázkou moderní technologie.
Zjistil, že už se blíží k místu setkání, a tak ubral plyn. Když viděl, jak se Nakahovi ulevilo, rozesmál se. Mimoděk mu prolétla hlavou myšlenka na to, jak by se asi tvářil, kdyby seskakoval volným pádem z letadla s opožděným otevřením padáku.
Osamělý kopec, kam měl namířeno, byl patrný už z dálky.
Nechápal, jak se někdo může pokusit přepadnout a vykrást tábor s artefakty.
Sice měl dovolenou, ale svému dlouholetému příteli slíbil, že přiletí a pomůže mu ohlídat oblast.
Kdyby to byl kdokoliv jiný, ihned by ho poslal do háje, ale Frank mu byl něco jako otcem a častokrát mu pomohl, takže neváhal.
Džíp značně zpomalil, Nikola právě vjížděl na kopec a snažil se udržet ve vyjetých kolejích, které tam zanechala auta před ním. Tohle místo bylo zrádné a on vážně nestál o to, aby tu někde zapadl.
Na kopci projel mezi dvojicí stanů, kterých tu nebylo mnoho, za to byly hodně velké a zapakoval uprostřed tábora, daleko od dalších tří vozidel, které tu ještě stály. Nikdo je nepřišel uvítat nebo se aspoň zeptat, co tu dělají. Vypadalo to, že tam měli skutečně mizernou ochranu, takže se už nedivil tomu, že se je někdo pokouší přepadnout a okrást.
Zhasl motor a naslouchal.
Pořád nic.
A nikde neviděl ani Franka.
Sice jel rychleji, než měl, ale čekal, že uvidí aspoň jeho se tu někde potloukat po okolí.
Celé to místo bylo tiché, bez pohybu, bez života. Žádný vítr, žádný šelest. Nic. Připadalo mu to jako město duchů. Vyskočil z džípu, rozepnul svůj malý batůžek a vytáhl poloautomatickou pistoli Sig Sauer p220 ráže 45. Měl štěstí, že letěl vojenským letadlem, protože jinak by se mu zbraň do země nepodařilo propašovat. Musel sebou sice hodit, aby let stihl, ale vyplatilo se to. Kdyby se dostal do boje s nějakými ozbrojenými vykradači, prázdné ruce by je moc nezastrašily, i když byly sebevětší. V zásobníku měl sice jen sedm nábojů, ale kulky "pětačtyřicítky" dokázaly zastavit skoro všechno. Vrazil zásobník do pažby a zasunul náboj do komory.
Podíval se na Nakaha, který nedokázal od hrozivé zbraně odtrhnout zrak, přesto se v jeho pohledu objevilo něco, co Nikolu podvědomě varovalo. Prázdný tábor i jeho náhlá změna chování v něm probudili skutečného vojáka. Už totiž viděl v poušti dost zastřelených lidí, aby věděl, že pomoc nikdy nepřijde včas.
Procházel malým táborem, nahlížel do stanů, zkontroloval auta a pátral aspoň po nějakém příznaku, že zde došlo k boji, přesto však neobjevil nic.
Po chvilce ale jeho citlivé uši zaznamenaly zvuk, způsobený pouze něčím živým.
Pomalu se otáčel, aby zjistil, odkud jde.
Když ho konečně lokalizoval, vydal se opatrně tím směrem. Čím blíž byl, tím si byl jistější, že zvuk pochází od lidí, ale zní jakoby, byli pohřbeni pod vrstvou písku.
Několik hlasů bylo nepřirozeně vysokých, zněly, jako když přeskakují hrůzou.
Obešel poslední automobil a rázně přikročil k hraně svahu, s pistolí napřaženou před sebou. Namířená hlaveň div nenarazila na čelo jedné ženy, která se před ním náhle objevila.
Nikola rychle schoval pistoli a španělsky se omluvil.
Žena byla zjevně vyděšená a zřejmě mu vůbec nerozuměla.
Zkusil to anglicky a konečně uspěl.
„Jsem Nikola Shihenberg a hledám doktora Franka Corvina. Jsem jeho přítel. Očekává mě."
„Ach, pan Nikola. Doktor vás očekává. Je u dračí hlavy."
Dračí hlavy?
Nikola pozvedl obočí a přemýšlel, jestli žena nemá úpal nebo se nezbláznila. Potom se však podíval tam, kam roztřeseným prstem ukazovala a skutečně draka spatřil. Ohromnou kresbu v písku sice viděl vzhůru nohama, ale i tak vypadala hrozivě, i z dálky rozeznal ostré drápy, tlusté tělo a velká rozpažená křídla. Dlouhý krk končil v místě, kde stál velký balvan, pod kterým byl vykopán široký tunel. V díře sice byla tma, uvnitř se však pohybovalo světlo. A právě tam spatřil Franka, který údajně hledal artefakt, o němž si myslel, že bude zajímat vykradače hrobek.
„Díky," řekl ženě.
Jen se otočila a rychlým krokem odešla. Cestou si pro sebe cosi mumlala.
Nikola sestupoval dlouhými kroky ze svahu a snažil se tu už nikoho dalšího nevystrašit. Viděl však postraní pohledy mířící na něj a tichý šepot těch, kolem kterých už prošel. Bylo jasné, že ho hned mají za cizince, protože svým vzhledem sem absolutně nezapadal. Vysoký, neupravené černé vlasy, trčící neústupně do všech stran, jantarové oči, do kterých se nikdo nedokázal dívat příliš dlouho a kvůli kterým ho měli lidé jako tihle za démona, k tomu volné kalhoty a těsné tričko, které dokonale kopírovalo jeho svaly.
„Hej, Franku, jsi tam?" křikl do tunelu, jak nejveseleji mohl.
„Hééééj, Franku jsi-" zkusil to ještě jednou a uskočil, když se Frankův obličej ocitl jen pár centimetrů od toho jeho.
„Já myslel, že vy od armády se jen tak snadno nevyděsíte," zakřenil se Frank, i když Nikolovi ten úsměv připadal zvláštní, téměř jakoby vynucený. Jako kdyby ho něco rozrušilo.
„Už jsem viděl cokoliv, ale kam se na to hrabe ten tvůj úděsný ksicht," vrátil mu to Nikola a snažil se hovořit lehkým tónem, když však Frankův úsměv zmizel, pochopil, že nálada bude tíživější, než si myslel.
„Zaručuju ti, že něco tak příšerného jsi ještě neviděl," odbyl ho Frank mávnutím ruky a zvážněl.
Pak vlezl zpátky do tunelu.
„Vlezli jsme sem teprve před pár minutami."
Nikola se otočil, aby se podíval na skupinku lidí, kteří je celou dobu pozorovali a pocítil něco jako zlou předtuchu.
Ať už bylo dole zahrabané cokoliv, vzbuzovalo to zjevně strach, i když to bylo dávno mrtvé.
Jemu mrtvé věci starost nedělaly, to spíš ty živé. Na kopci zahlédl Nakaha, který mu nervózně zamával, pak se otočil a šel pryč.
Nikola se zamračil, něco na jeho chování mu vadilo.
Ovšem přičítal to nervozitě z jízdy, a tak nad tím mávl jen rukou, a pak po čtyřech prolezl dovnitř díry, až se dostal do malé jeskyně osvětlené lampami.
Když si jeho oči přivykly slabému světlu a scéna kolem něj se rozjasnila, otevřel pusu a zorničky se mu rozšířily údivem.
„Co... Co se to k čertu stalo?"
Ze tmy totiž na něj vykoukly pokroucené nohy a ruce, pošramocené tváře, tak strašné, že ani on nic takového doposud neviděl. Tyhle mrtvoly nejen, že působily hrůznějším dojmem, než si kdokoliv mohl kdy představit, ale navíc byly i hodně skutečné. Oční důlky byly propadlé, ale ne prázdné, v každém byla vyschlá, šedobílá bulva, hlavy a těla byly potažené tmavou, místy popraskanou napjatou kůží, takže byla vidět každá kost, kterou lidské tělo mělo. Všude kolem se válely vysušené cáry oděvů, které se ještě nestihly úplně rozpadnout.
Nikola odtrhl zrak od mrtvol, kterých v téhle nevelké díře bylo asi pětadvacet, a podíval se na Franka, který stál kousek od něj společně s nějakou starší ženou, o které věděl jen to, že s ním občas pracuje.
„Franku... Tohle je..."
„Znepokojující," dodala za něj žena a natáhla k němu ruku.
„Jsem Josei Millerová," představila se.
„Nikola Shihenberg," řekl a potřásl jí rukou.
„Pokud se chceš zeptat na to, co se tu stalo, tak se to teprve pokoušíme zjistit," řekl Frank.
Nikola se znovu zadíval na mrtvoly ležící všude kolem. Věděl jedno. Stalo se tam něco hrozného.
„Každopádně zatím ti můžu říct to, že byli nejspíš zaživa spáleni horkem," povzdechl si Frank.
Nikola si klekl a pozorně zkoumal dvě mrtvoly. Dával si však dobrý pozor, aby se ničeho nedotkl.
„A byli dehydratovaní," dodal zamračeně.
„Mumifikováni extrémně suchým horkem," dodal Frank.
„Jsou dokonale uchovaní, přesně jako v den, kdy tady zemřeli."
Nikola se naklonil a upřeně se zadíval na hlavu jedné z mumií, která měla rozdrcené temeno.
„Jak můžeš vědět, že to bylo zaživa?"
Frank ukázal na stěny, na kterých se křížilo několik tmavých čar.
Nikola poznal, i v tom slabém světle, co to je. Něco podobného už viděl.
„Krev. Pokoušeli se vydrápat ven," řekl a zamračil se.
Tohle byla snad nejhorší smrt, která mohla člověka potkat.
Být pohřben zaživa.
„Je to všude po obvodu. Pravděpodobně se udusili poté, co se vchod uzavřel," dodala doktorka.
„Někteří byli ale mrtví už před tím," řekl Nikola.
„Jak to víte?" ozvala se udiveně doktorka.
„Rozdrcené lebky," pousmál se Nikola a ukázal na některé z mrtvol.
„Buď jim hlavy rozbili před tím..."
„Nebo?"
Nikola vstal, vzal jednu z lamp a posvítil ke stropu, kde bylo pár rozplizlých skvrn stejné barvy jako škrábance na stěnách.
„Nebo na ně něco tu skálu pustilo. Ti, kteří měli pomalejší reakce, zemřeli hned. A jak to, tak vypadá, bylo to pro ně jednodušší," navázal.
„Pokud vím, jste tu jen jako ochranka, takže jak můžete tohle všechno vědět?" zeptala se doktorka a založila si ruce na prsou.
„Protože, milá dámo, jsem viděl tolik mrtvých, kolik vy za celý život nepotkáte živých. Určit, jak kdo zemřel je pro mě stejně běžné, jako pro vás hrabání v písku," odpověděl Nikola a upřeně se na ni zadíval.
„To je vyloučeno," skočil jim do řeči Frank a poslední Nikolovu větu nechal bez povšimnutí.
Jak se zdálo, nechtěl, aby někdo věděl, co je zač, za což mu byl Nikola vděčný.
„Tahle skála musí vážit... Člověk by nebyl schopen s ní pohnout," vysvětloval zamračeně.
Nikola sklonil lampu, aby viděl na Franka.
„Když už o tom mluvíme. K čemu jsi mě tu teda vůbec potřeboval? Těžko ti nějací vykradači hrobů budou krást mrtvoly. Co sis myslel, že tu najdeš?"
Frank si povzdechl a pohlédl mu do očí. Byl jeden z mála, kteří se přímému pohledu nevyhýbali.
„Nejde o to, co jsem si myslel. Jde o to, co vím."
Pak ustoupil stranou a ukázal na jakýsi kámen, který ležel na zemi.
„Vypadá jako kámen," pokrčil rameny Nikola.
„Podívej se zblízka," vybídl ho Frank.
Nikola si klekl a zkoumal povrch toho předmětu. Připomínal mu beton, byl však... šupinatější? Rozpoznal nevýrazné, všelijak překřížené čárky, které vypadaly jako struktura nějaké tkaniny. Potom si povšiml tvaru. Rukama přejížděl po jeho povrchu, zkoumal každou nerovnost a pak ustoupil dozadu, aby se mohl na tu věc podívat jako na celek.
„Vypadá to jako... Jako hlava nějakého... hada?"
„Hlava hada dlouhá skoro půl metru?" ozvala se doktorka.
„Já nevím, třeba prehistorického hada?" pokrčil rameny. Tyhle věci mu prostě nic neříkaly.
„Nebo něčeho mnohem hrozivějšího," zamumlal Frank.
Nikola se chystal odpovědět, ale z venčí k nim pronikly nesrozumitelné hlasy, které nabývaly na intenzitě.
„Lidi začínají být nervózní. Až tuhle věc dostaneme odsud ven, můžeš mu říct všechno o té naší teorii," prohodila doktorka, ale nějak nadšeně to neznělo.
„Asi chtějí vědět, co jsme našli."
„Myslíte, že to vy dva zvládnete dostat nahoru?" zeptala se ještě.
„Myslím, že ano," přikývl Frank.
Nikola přistoupil k hlavě-kameni a vyhekl námahou, když zvedl jednu její stranu, aby přes ni mohl Frank přetáhnout velký pytel, který si stáhl z ramen.
Když to udělal, Nikola pustil hlavu zpátky na zem a jen z těch několika málo vteřin práce, dostal velkou žízeň. I zde, ve stínu, byl vzduch tak suchý a horký, že by se v něm člověk brzo scvrknul jako hrozinka.
Frank uchopil řemeny, kterými byl pytel opatřen a vlekl náklad k východu z jeskyně.
„Vypadneme z téhle zatracené díry a skočíme si na pivo. Pak ti povím všechno o tady tom našem malém kamarádovi. Ty strkej, já potáhnu."
Frank se přikrčil a táhl vak za sebou tunelem ven. Nikola lezl za ním po čtyřech a strkal náklad před sebou. Lampu nechal v jeskyni. Rozhodl se, že se pro ni vrátí, až ten zatracený, tunu vážící krám, dostanou ven z téhle díry.
Když se Frank konečně dostal ven, musel Nikola na okamžik uhnout očima, jak ho oslnilo prudké sluneční světlo. Ještě jednou se opřel do břemene a vystrčil ho ven. Pak vylezl za ním. Když však uviděl Frankův výraz, zarazil se. Už takových tváří viděl hodně. Tváře pokřivené strachem, těsně před tím, než je někdo zastřelil. Prudce se otočil a pohlédl směrem, kterým se díval i Frank, a ocitl se tváří v tvář trojhlavňové střelné zbrani, kterou zatím viděl jen na papíře.
Metal Storm VLe.
Byla to jedna ze zbraní označované jako "zbraně s elektronickým palebným systémem".
Zbraně systému Metal Storm neměly žádné pohyblivé části, s výjimkou kulek samotných. Některé z více hlavněmi dokázali chrlit střely kadencí až milion za vteřinu. Představovaly budoucnost bitevních zbraní, Nikola však ještě neslyšel, že by byly použity někým jiným než speciálními vojenskými jednotkami.
Zbraň mířená na něj dokázala vypálit bez zpětného rázu v necelé vteřině tři střely.
A měl by po hlavě...