Někde v Centraxu
Princ se s hekáním protlačoval úzkým vzduchovodem ventilačního systému. S pažemi nataženými před sebou se mohl přitahovat pouze za prsty. Jen díky tomu, že povrch byl ve stísněném prostoru hladký, se vůbec dokázal hýbat.
A taky díky tomu, že byl štíhlý. Císař by sem nestrčil ani hlavu.
Uběhlo několik hodin od chvíle, kdy v džungli zabil ty tři a vrátil se zpátky k budově Centaxu, aby našel vchod dovnitř a pokračoval v úkolu, který mu Císař dal.
Poslední hlášení podával právě před několika hodinami a nebyl si jistý, jak na tom starší muž je. Ale věřil, že kdyby ho chytili, nebo by věděli o jejich přítomnosti, asi by se tak daleko nedostal.
Přesto se nepohyboval tak rychle, jak měl původně v plánu, a čím déle trávil v téhle budově, tím víc ho uvnitř svíral nepříjemný pocit.
Ale couvnout se už nedalo.
Hlavně očekával, že zesílí ochranu, protože už určitě věděli o těch mrtvých, ale Princi se nezdálo, že by se něco změnilo.
Mohla to být léčka?
Nebo ještě nezjistili, že jim chybí tři muži?
To bylo ale velice nepravděpodobné.
Princ potřásl hlavou. Teď nebyl čas na tyhle myšlenky.
Vzduchovod tonul většinou ve tmě, jen tu a tam, v místě, kde chyběl nějaký šroub, tmu probodával paprsek světla, takže podle toho mohl posoudit, jak daleko se už posunul. A díky tomu věděl, že mu to nejde tak rychle, jak by chtěl.
Jediné, za co byl vděčný, byl hrubý plán budovy, který se podařilo Císaři, kdo ví, kde sehnat. Nebyl úplně přesný, ale orientační body Princi stačily k tomu, aby se od něčeho odpíchnul a neskončil někde uprostřed místnosti plné vyzbrojených žoldáků.
Zahnout doprava, pak doleva, znovu doleva, dokud nenarazí na svislou šachtu.
Princ si povzdechl, když ohmatal okraje šachty.
Tohle bude opravdu těsné. A hodně hluboké, podle malého světýlka, které sotva viděl ze spodu. Bylo to minimálně pět pater a bude to hodně o život, ale Princi nic jiného nezbývalo. Hlavou dolů se začal spouštět do šachty.
Když si všechno propočítal, zhluboka se nadechl a spustil se dolů.
Bylo to šíleně nebezpečné, ale Princ se nejednou ocitl v něčem podobném a věděl, že když bude váhat, jenom to celé zhorší.
Odpočítal pět vteřin volného pádu, než natáhl ruce a nohy a zapřel se jimi o stěny. Dbal na to, aby se povrchu nedotýkal holou rukou.
Svaly hlavně na pažích ho začaly pálit, ale účel to splnilo a jeho pád se začal zpomalovat. Zapřel se ještě víc nohama a sledoval, jak se světlo dole pod ním zvětšuje.
Snad jen díky tomu na poslední chvíli uviděl rozbočku, která vedla do jiné šachty.
Tohle třeba v plánech nebylo. Musel proto ruce i nohy přitáhnout znovu k tělu, protože jinak by hrozilo, že by si je při té rychlosti polámal.
Následoval volný pád, který trval možná jen vteřinu nebo dvě, ale Prince to posunulo dost nízko, takže pokud nechtěl hlavou narazit na mříž větrací šachty, musel se o stěny teď zapřít silněji. Nadělal přitom ale víc hluku, než chtěl, ale bohužel to nešlo jinak.
Mříž se blížila a jemu zbývalo už jen pár metrů.
Zapřel se ještě silněji, a nakonec se zastavil jen pár centimetrů od průduchu.
Chvíli zůstal bez pohybu, jednak se snažil popadnout dech, ale taky čekal, jestli se třeba někdo neobjeví.
Svým pádem mohl někoho upozornit, i když se snažil být potichu.
Zatímco zklidňoval dech, naslouchal zvukům přicházejícím ze zdola. Slyšel šumění rotujících pevných disků a jemné bzučení ventilátorů počítačů. Žádný poplach, křik nebo kroky. Přesto věděl, že se nesmí nechat uchlácholit.
Podle map, které měl k dispozici, se měl ocitnout nad jednou z mnoha laboratoří v nižších patrech budovy. Z toho, co se Císaři podařilo zjistil, byla budova rozdělena na několik sekcí. Tajné laboratoře, ubytovna, normální laboratoře, vědecká a výzkumná sekce, řídící centrum, další ubytovací část, další laboratoře, kanceláře a další ubytovací část.
Princ mířil do spodních částí, protože, podle všeho, čím níž člověk zamířil, tím větší tajemství Centraxu odhaloval. Proto čekal, že tu bude i silnější zabezpečení.
Když se dostatečně uklidnil, zapřel se víc nohama o stěny a rukama zatlačil na mříž. Cítil, jak povolila, ale zůstala na místě, proto zatlačil znovu, tentokrát celou svou vahou.
Panty zapraskaly a mříž se zhoupla. Princ znovu padal volným pádem, ale tentokrát už to byla hračka.
Nebylo to tak vysoko, a navíc na tohle byl cvičený. Věděl, jak dopadnout, aby si nic nezlomil, navíc už měl kolem sebe mnohem víc prostoru.
Když dopadl, automaticky skončil v kotoulu a zastavil se až už nejbližší stěny.
Okamžitě vyskočil na nohy, ze zad sundal pušku a prozkoumal celou místnost.
Nikdo tu nebyl.
Viděl několik dlouhých chromovaných stolů, laboratorní zařízení i kontejnery s varovnými nápisy „tekutý dusík“.
Taky zahlédl bezpečnostní kamery, které sice nemířily jeho směrem, ale už se natáčely směrem k němu.
Rychle se vrátil k poklopu, puškou ho zaklapl rychle zpátky a doufal, že panty vydrží, a zaplul pod stůl zrovna ve chvíli, kdy jedna z kamer zabrala místo, kde před chvílí stál.
I když sotva začalo ráno, překvapilo ho, že zde nikdo není.
Nemohl se ale dlouho zdržovat. Popadl jeden z laboratorních plášťů a vizitku, co se tu válely, rozcuchal si vlasy a doufal, že aspoň na první dobrou ošálí jak ty za kamerou, tak případně nějakého vědátora, co se tu náhodou objeví.
Posadil se za stůl k jednomu z počítačů a zapnul ho. Na obrazovce se objevila výzva k zadání hesla. Pro něho žádný problém. Zadal to, co dostal od Císaře a stiskl Enter.
Spokojeně se díval na to, jak se operační systém nabootoval a začal načítat spoustu složek, ikon a souborů.
Jeho ale zajímalo jen jedno. V seznamu našel složku s názvem Hydra a otevřel ji.
Se zamračením četl zprávu a sledoval fotky o kterých mu Císař částečně řekl.
A pak konečně našel to, co hledal.
„Princ Císaři,“ zašeptal do komunikátoru. „Máme problém. Balíček je nejspíš infikován.“
Jo, tohle asi Císař rád neuslyší.
Jejich cílem byla záchrana Císařova přítele. Pokud se z něj stalo monstrum, mohli by ohrozit nejen sebe, ale i ostatní civilisty tady nehledě na to, že to bude mít dopad i na jejich budoucnost a budoucnost jejich týmu.
Chvíli bylo ticho. Princ tušil, že Císař nejspíš bojuje sám ze sebou, a tak začal důkladněji pročítat složky a soubory.
„Jaká je jistota?“ ozvalo se mu po chvíli do ucha, až s sebou mírně cuknul.
„Osmdesát procent,“ zabručel na odpověď.
Nevěděl to úplně na jistotu, ale z toho mála, co zatím stihl vyčíst, byla veliká šance, že Císař o svého přítele přišel.
Opět se rozhostilo ticho a Princ tak využil času, a do připravené flashky si postahoval několik souborů. Když už tu byl, tak proč toho nevyužít.
„Pokračujeme v misi,“ ozval se zase po několika vteřinách Císař.
Princ ostatně ani jinou odpověď nečekal. I když pokračovat za těchto okolností bylo velmi riskantní, přesto, pokud existovala aspoň malinká naděje na to, že by Císař svého přítele mohl zachránit, udělal by cokoliv.
Princ stáhl poslední složku a rozhodl se vypadnout dřív, než na něj přijdou. Stejně ho ale zmátlo, že v tuhle chvíli byla laboratoř prázdná. Pochyboval, že Centrax má tak málo pracovníků, aby nemohli dělat minimálně na dvě směny.
Mohli na ně přijít? Mohla tohle být past?
Sotva to Princ domyslel, dostal i odpověď.
Dveře na opačné straně laboratoře se totiž s hromových rachotem otevřely.
V Centraxu, v jiném poschodí
Princova slova se mu nelíbila. Pokud byla pravda to, co mu říkal, pak všechno tohle nemělo žádný smysl.
Riskoval hodně, když se rozhodl pokračovat, ale on si chtěl být stoprocentně jistý. Věděl, že by Frank pro něj udělal to samé.
Až se tváří v tvář postaví pravdě, pak se rozhodne, co udělat.
Tohle ale nebyla jediná věc, co ho trápila.
Za celou dobu, od proniknutí do budovy, až do teď nikoho nepotkal. Na nikoho nenarazil, i přesto, že mu Princ při svém vstupu hlásil problémy.
Měla by být zesílená ochrana. Měl by tu někdo pracovat, i když byla noc.
Ale budova byla podivně tichá. Chladná. Jako by čekala…
Jako stvůra, co čeká v tichosti ve stínech na svou kořist.
Byli s Princem taky kořist? Byla tohle past? Věděl nepřítel o jeho vztahu k Frankovi? Věděl o něm?
Spousta otázek, málo odpovědí.
Nikola mohl jen předpokládat.
Pokračoval v cestě ztichlou chodbou dál do dalšího patra. Nebylo to poprvé, co byl v podobné situaci, a proto dokázal rozeznat sebemenší zvuk, odchylku, která rušila to tíživé ticho.
A přesně to, se teď stalo.
Normální člověk by to nezaregistroval. Ale jeho, bitvami ošlehané, instinkty to jemné cinknutí zaregistrovaly okamžitě.
Zastavil se a zvedl zbraň. Zamířil ji do chodby před sebou, počkal několik vteřin, a pak opatrněji postupoval vpřed. Pokud mohl hádat podle plánů, které se mu dostaly do rukou, byl někde v půli cesty do poschodí, které bylo ukryté několik pater pod terénem.
Temná chodba mu najednou přišla ještě temnější, a nebezpečí mu zvedlo adrenalin.
Došlo mu, že i když měl dovolenou, tohle mu chybělo. Ten adrenalin, ten pocit, kdy bylo jeho tělo napjaté jak struna.
Najednou se odkudsi ozvalo zavřeštění.
Bylo to tak náhlé, že sebou i Nikola škubnul, a to ho jen málo co dokázalo vyvést z míry.
Nedokázal přesně určit, z kterého směru to jde, a tak vsadil všechno na jednu kartu a rozeběhl se dopředu.
Když proletěl dalším vchodem, ze tmy na něj zavřeštěli dva renegáti.
Poznal je, i když tohle bylo poprvé, co se s nimi setkal tváří v tvář.
Už nějakou chvíli se mluvilo o tom, že si Richard Castir z neúspěšných pokusů pěstuje vlastní armádu.
Renegáty. Živé mrtvé.
Jsou jako Wolverin na steroidech. Zabít se dají jen tak, že je člověk spálí na kost, nebo je rozseká na malé kousky. Jistě, useknutí hlavy je zpomalí, stejně jako několik dobře mířených ran. Ale nezabije je to.
Málo kdo byl ale ochoten takovým povídačkám uvěřit.
Nikola už věděl své. Potom, co zažil v džungli se už nedivil ničemu.
Nezpomalil a v běhu vypálil několik ran z pistole, kterou měl od Prince, a která způsobila, že oběma renegátům uletěla hlava.
Doběhl na konec chodby a otevřel další dveře. Nic na něj nezaútočilo, ale přesto se zastavil a rozhlédl se v nouzovém světle.
Dostal se na mezi patro, ze kterého vedlo dalších pět chodeb, dva výtahy a jedno schodiště.
Za jiných okolností by možná váhal a důkladně se rozmýšlel kudy dál, ale tentokrát na to neměl čas. Udělal instinktivně to, co ho napadlo jako první a pustil se po schodech dolů.
Spěchal.
Bral schody po dvou od jednoho ramene schodiště k druhému.
A pak to uviděl. Stopu krve, která mířila hlouběji do suterénu.
Teď už si byl jistý, že jde správně.
Rozrazil dveře, u kterých stopa krve končila a vzápětí ho obalil vzteklý křik, zuřivé vřískání, jekot a praskot, jako když se někomu lámou kosti.
Krvavá stopa se po pár krocích objevila znovu. Nikola zpomalil a teď už postupoval pomaleji. Cítil to napětí a nebezpečí, které na něj číhalo.
Mířil směrem, odkud zněl ten povyk a rámus, až se zastavil před tlustými kovovými dveřmi s malým okénkem.
Bylo potřísněné krví, ale přesto dokázal nahlédnou dovnitř aspoň mezerami mezi zasychajícími cákanci.
Prostor za okénkem poznal.
Viděl ho na videu, které se k němu dostalo, když pátral po informacích o Centraxu.
Bylo to vězení pro renegáty. Tady je Richard držel.
Obrovská místnost s několika dveřmi v kruhu. Ty dveře teď ale byly všechny otevřené. Nikola raději ani nechtěl hádat, kolik těch potvor tu Castir schovával.
Pak koutkem oka zahlédl pohyb.
Nalevo u jedné z cel, tak tři renegáti do něčeho sekali. Napřed si myslel, že je to nějaká lidská oběť, ale najednou jeden regenát přeletěl přes celou místnost.
Vzápětí letěl vzduchem i druhý, a Nikola zahlédl něco jako lidskou ruku pokrytou zelenými šupinami.
Pak se tvor, nebo co to bylo, dostal víc do Nikolova zorného pole.
A i když ho málo co dokázalo překvapit, tak šokovaně vydechl a zamrkal.
Docela určitě to bývala lidská bytost. Stál na dvou nohou, měl dvě ruce, na rukou prsty na hlavě vlasy. Ale jeho hadí žluté oči, šupinatá kůže, ostré zuby a dlouhé drápy patřily spíš nestvůře než lidské bytosti.
Nebyl to však ani renegát. Bylo to něco jiného.
Něco nového.
Zelený tvor dal třetímu renegátovi drtivý uder do hlavy, a když se zhroutil na zem, několikrát mu dupnul na hlavu, dokud ji nerozdrtil na kašovitou hmotu s úlomky kostí. Potom se otočil k jednomu z těch dvou, který se právě zvedal ze země.
Nikola si všiml, že pohyby toho tvora nejsou bezhlavé, nejsou jako zuřivé pohyby renegáta.
Ten tvor zabíjel promyšleně. Projevoval inteligenci.
Náhlým výpadem prořízl renegátovi hrdlo, uchopil jeho hlavu za vlasy a trhnul jí dozadu.
Šlachy se přervaly, vytryskla krev a páteř se zlomila.
Hlava se oddělila od těla a tělo znovu zbavené života se zhroutilo na zem.
Ten poslední zatím zůstával bezvládně ležet na zemi, ale otázkou bylo, jak dlouho, tak zůstane. A jak dlouho zůstanou mrtví i ti dva, než jim hlava znovu doroste.
Najednou zelený tvor zavrávoral a klesl na jedno koleno. Rudé šrámy podobné ranám způsobeným nožem a pokousaná místa na těle se mu začínala pomalu hojit.
Ve chvíli, kdy sklopil hlavu, Nikola uviděl svou šanci.
Pochopil, že ho musí zlikvidovat, než zabije ještě někoho dalšího. Byl bezpochyby nebezpečnější než všichnio renegáti.
Vešel potichu dovnitř a zezadu se blížil k tvorovi. Doufal jen, že střela dum dum bude mít na tvora stejný účinek jako na renegáty.
Když na něj Nikola namířil, tvor otočil hlavu, jako by snad jeho přítomnost vycítil.
Nikola však zatím spoušť nestiskl. Nějak vycítil, že tvor nemá v úmyslu na něj zaútočit.
Další věc, která ho odlišovala od renegátů.
Pak se na něj tvor zadíval a v jeho očích Nikola spatřil bolest a utrpení, nikoliv hrozbu.
„Mors venit,“ zachrčel a pak se zhroutil na zem.
Nikola zůstal v šoku stát.
Snad nic ho v životě nepřekvapilo jako tohle.
Ten hlas ho zasáhl, jak střela do srdce a ruka se zbraní klesla.
„Pane bože... Franku!“
Jinde v Centraxu
Do laboratoře vrazilo deset renegátů. Všichni s pěnou u úst, a Princ už pochopil, proč bylo všude takové ticho a nikdo tu nebyl.
Něco se tu dělo.
A nejspíš on i Císař vlezli do pasti.
Dostal Castir, co chtěl a teď se snažil za sebou zahladit stopy? Nebo na ně přišli a snaží se jich zbavit? Ale tohle Princi přišlo jako hodně drastické řešení.
A co víc, evakuovali všechny lidi, nebo je tu někde drží?
O tom prvním Princ začal trochu pochybovat, vzhledem k tomu, že taková akce by jistě přitáhla pozornost.
Princ zatnul zuby a přikrčil se za jedním stolem s počítačem. Díval se, jak ti nemrtví chňapají jeden po druhém jako smečka zdivočelých psů. Jeden z nich vyrval kus masa z paže druhého. Ta se okamžitě zahojila, ale zraněný rozzuřený renegát útok krvavě oplatil.
Princ o renegátech slyšel od Císaře. Byly to Castirovy nevydařené pokusy, ale povídačky o nich považoval za značně nafouklé.
Jak se teď ukázalo, byly spíš ještě dost podceněné.
Princ se opatrně natáhl, aby vyndal flashku z počítače. Dat nasbíral už docela dost.
Teď bylo nanejvýš nutné odsud zmizet.
Měl možná nejlepší výcvik, ale tohle bylo i nad jeho síly.
Renegáti se váleli po linoleu a zanechávali za sebou rudé stříkance, jak jeden druhého rvali na kusy, aby vzápětí upadli do ještě většího šílenství.
Jedna dvojice se vrhla na počítač, který byl nejblíž k nim. Ten byl ve stavu spánku, ale jakmile se ho dotkli obrazovka zablikala, rozsvítila se a zazněl signál ohlašující začátek činnosti počítače.
Renegáty to náhlé světlo a zvuk vylekaly, ale v mžiku se na počítač vrhli. Jeho činnost považovali za projev života, a tudíž pro ně znamenal potravu.
Monitory začali létat vzduchem, jak se na ně vrhli i ostatní. Nedali se překousnout, a tak je odhazovali jako hračky. Kabely padaly na zem jako vytržené vnitřnosti.
Renegáti postupovali laboratoří dál a dál a likvidovali vše, co jim stálo v cestě.
Princ využil příležitosti a začal se pomalu sunout, k teď už uvolněnému východu.
Bohužel, v jednu chvíli musel uskočit před monitorem, který by mu jinak spadl na hlavu a nechtěně vrazil do bočního stolu s pár zkumavkami.
Když se sklo tříštilo po zemi, byl to ten nejvíc ohlušující zvuk, jaký kdy Princ slyšel.
Renegáti se v tu chvíli zarazili a naslouchali.
Snaha vyplížit se nepozorovaně ven tak vzala za své.
Nečekal však, až se vzpamatují. Strhl z ramene zbraň a vstal, aby měl lepší rozhled a oporu, i když se tím nepříteli víc vystavil.
Renegát, který byl nejblíž k ní na ni upřel své mrtvolné oči. Princ na nic nečekal a vypálil mu mezi oči tři střely s dutou špičkou. To samé zopakoval i u druhého a třetího.
Pak se ale karta obrátila proti němu.
Zbývající renegáti po něm začali házet stoly a různé zařízení. S hrůzou si uvědomil, že nejsou tak úplně zbavení rozumu, jak si myslel.
Pochopili, že od střel jim hrozí nebezpečí a všemi možnými způsoby se jim snažili vyhnout.
Princ začal pomalu ustupovat ke dveřím. Viděl na chodbu, která pak končila schodištěm a k dalším dveřím.
Ale netušil, kam ten východ vede, a když pochopil, že ho renegáti nenechají jen tak jít, rozhodl se jim tady postavit čelem.
Kdyby odešel, mohl by padnout do další pasti, nebo hůř, přivést renegáty k dalším živým lidem. Těžko by pak dokázal ochránit smečku hysterických vědátorů.
Vypálil několik střel. Jednoho zasáhl do ramene, druhého do nohy, ale jejich postup se vůbec nezpomalil.
Zhluboka se nadechl a horečnatě přemýšlel, jak se z téhle situace dostat.
Pak si vzpomněl na kontejnery na stropě.
Vzpomněl si, co mu Císař při prohlížení plánků řekl.
Některé z laboratoří byly vybavené tekutým dusíkem pro případ, že by se nějaký z experimentů zvrhl.
Zdálo se, že štěstěna se na Prince opět usmála.
Renegáti možná chápou nebezpečí od střel, ale pochyboval, že by věděli, co je tekutý dusík.
Vypálil dalších několik střel do chumlu těl a uhnul před plochým monitorem, který po něm hodil jeden z renegátů. Monitor letěl jako disk a mířil mu přímo na hlavu.
Princ renegáta střelil do obou nohou, uskočil bokem, a pak poklekl a namířil na kontejnery.
Nemohl plýtvat municí. I když sem šel připraven, nemohl s sebou vzít výzbroj, jako kdyby šel do nějakého předem otevřeného válečného konfliktu.
Musel být připraven i rychle utíkat, a to by ověšený municí a zbraněmi nedokázal.
Pečlivě zamířil a vystřelil do prvního kontejneru.
Dutě se rozezvučel jako gong a Princ rozčileně sykl.
Byl prázdný.
Jeho akce ale samozřejmě víc přitáhla pozornost renegátů, kteří usoudili, že jim od Prince už nehrozí žádné nebezpečí, když nemíří na ně.
Princ vstal ze země a uskočil dozadu.
Musel všechno vsadit na jednu kartu.
Pistoli uchopil do jedné ruky, samopal do druhé a namířil ho na kontejnery.
Se stisknutím spouště současně začal z pistole střílet po renegátech, kteří se k němu blížili.
Kontejnery s tekutým dusíkem vydávaly při zásahu střelami zvuk podobný tupému bouchnutí. Princ vystřílel celý zásobník a nastalo ticho.
Už si myslel, že udělal chybu, když místnost naplnil prudký syčivý zvuk, jak se spršky tekutého dusíky pod tlakem draly dvou a půl centimetrovými dírami ven.
Tekutý dusík smáčel všechny renegáty. V agonii se doslova zkroutili do klubíčka a jejich těla v okamžiku zmrzla.
Princ se obrátil na útěk, než proud tekutého dusíku zasáhne i ho. Na rozdíl od renegátů by se jeho zranění nezahojilo.
Přehodil si samopal přes rameno a vyrazil ke dveřím. Vyměnit zásobník může až potom.
Náhle mu však cosi podrazilo nohy. Tvrdě dopadl na zem, vyhekl a pistole mu vypadla z ruky. Rychle se překulil a uviděl beznohého renegáta, ženu, kdysi možná hezkou, teď ale s tváří zakrvácenou a zkřivenou vztekem.
Sevřela Princi nohavice kalhot a přitahovala se za ně dál, oči upřené na Princovo břicho, kde si pochutná na jeho vnitřnostech.
Princ ležel na zádech a ke své zbrani se nemohl dostat, ale stejně to bylo k ničemu, když byl zásobník prázdný. Pistole ležela taky kus dál, a tak mu nezbylo nic jiného než využít své síly, protože se nedokázal dostat ani k opasku s dýkou.
Žena mu zatínala nehty po nohou a vytahovala se po nich dál. Zařvala, rozevřela doširoka ústa, a přestože se Princ snažil kopáním uvolnit nohy, nedala se zastavit.
Bylo to jiné než bojovat o život s jiným živým.
Žena měla obrovskou nepřirozenou sílu a rány a kopance jakoby snad ani nevnímala.
Dokonce se ani nepozastavila nad tím, když ji Princ sevřel vlasy v momentě, kdy se chtěla i přes kevlarovou vestu zakousnout do jeho břicha, a škubl jí s hlavou tak silně, až ji vyrval několik vlasů i z kůží.
Žena se bránila vší silou, kterou jí dodávalo šílenství a adrenalin, ale ani Princ se nehodlal tak snadno vzdát.
Ještě štěstí, že byla nejspíš poslední, zatím, živý renegát. Kdyby se na něj vrhnul další, nepřežil by to.
Tím si byl víc než jistý.
Princ se zapřel jednou rukou o ženino rameno a druhou ji znovu sevřel vlasy.
Snažil se ji od sebe odtlačit, aby mohl aspoň víc uvolnit nohy, protože si připadal jako pod kusem betonu.
Žena, jako by snad pochopila, o co se snaží, ho ještě víc zalehla a zaútočila. Způsobila mu na pažích a rukou řadu rozšklebených ran. Kevlarová vesta a látka nebyla žádnou překážkou.
Princ zařval, ne bolestí, ale vztekem a znovu škubl ženě hlavou.
Ta na malý okamžik uvolnila své sevření, jako by byla překvapená, že se její oběť ještě dokáže bránit, a Princ toho využil.
Podařilo se mu pokrčit jednu nohu pod jeho tělem a vší silou jí kopl.
Žena povolila sevření úplně, takže uvolnil i druhou nohu, zapřel se o ženino břicho chodidly, a pak kopl.
Žena nestačila zareagovat a spadla do tekutého dusíku, který se pomalu začal drát z laboratoře ven.
Ještě, než celá zmrzla, se vzteklým výrazem chňapala do vzduchu snad ve snaze na Prince znovu zaútočit.
Princ s funěním vstal, zvedl ze země pistoli a namířil na ni.
Obvykle neztrácel hlavu, ale teď byl opravdu naštvaný, a tak vypálil do ženina těla pět ran.
Několikrát se zhluboka nadechl, než se otočil, vyběhl schody, a s napřaženou zbraní opatrně otevřel dveře.
Někde v dálce uslyšel výkřiky, a dokonce i výstřely.
Císař je blízko? Nebo je to zase nějaká léčka?
Ale i kdyby to byl Císař, jak se k němu dostane?
Ozvěna se mohla nést větracími nebo zavodňovacími šachtami a mohl být klidně i několik pater nad ním.
Princ se dostal do temné chodby osvětlované pouze nouzovým světlem, a na chvíli se znovu zastavil a zaposlouchal.
Znovu se však nic neozvalo, a tak se rozeběhl dál chodbou.
Ostatně, jinou možnost ani neměl.
Po chvíli chodba zatočila, a na jejím konci spatřil světlo vycházející ze dvou oken dvoukřídlých dveří.
Zpomalil krok a opatrně k nim přešel. Postavil se k boku jedněch dveří a okénkem opatrně nahlédl dovnitř.
Zamračil se a pokusil udržet žaludek v klidu.
Při pohledu na několik kusů lidských těl, vnitřností rozházených po místnosti i krvavých cákanců, dostal odpověď na svou otázku ohledně evakuaci lidí.
Bohužel, pokud chtěl jít dál, musel vejít do místnosti na jejíchž konci byly další dveře.
Renegáty nikde neviděl, měl však díky malému okénku jen omezený rozhled.
Možná to byli ti, co potkal dole?
Nebo je tu schovaná jiná skupinka?
Jak už zjistil, jejich inteligence se liší od klasických zombie, jak je líčili ve filmech.
Zhluboka se nadechl rád, že vyměnil zásobníky hned na chodbě, a hlavní samopalu strčil do dveří. Otevřely se ovšem jen na malou škvíru.
Zdálo se, že je zevnitř něco blokuje.
Princ rozčileně mlaskl a hodil si samopal znovu na rameno.
Musel oběma rukama pořádně zatlačit, aby se dveře dokázaly otevřít aspoň natolik, aby se protáhl dovnitř.
Musel se hodně obrnit, když ho zasáhl smrad krve, vyvržených vnitřností i zápachu moči a výkalů. Stejně tak se snažil nedívat na to, co z těch lidí zbylo.
A taky už zjistil, co blokovalo dveře.
Opatrně začal postupovat vpřed, zbraň znovu namířenou před sebe.
V místnosti nebylo moc míst, kde by se mohl někdo schovat, a to mu dávalo jistotu, takže přidal do kroku a snažil se přitom neuklouznout na mazlavé krvi, která ještě nezaschla.
Došel až doprostřed místnosti a už se zdálo, že to opravdu zvládne, když za sebou ucítil pohyb. Spíš ho teda vycítil díky rokům tvrdého výcviku.
A to mu zachránilo život.
V momentě, kdy se otočil, zároveň i vystřelil na renegáta, který k němu natahoval ruku zakončenou dlouhými drápy od krve.
Zvedl se mu žaludek při pomyšlení, že tyhle drápy před chvílí rvaly tělo některého z mrtvých nebožáků, a znovu vystřelil.
Jenže tentokrát renegát nepadl jako ti ostatní.
Pouze vycenil řadu špičatých zubů v něčem, co by se dalo s trochou štěstí nazvat úsměvem a Princ pochopil, že je zle.
Tentokrát se ale nechtěl nechat zaskočit jako dole, a vypálil do renegáta celý zásobník pistole. Měl pocit, že mu bude v uších zvonit ještě zítra, jak síla střel rezonovala místností.
Takhle zblízka a v menší místnosti to mělo větší ráz, než když střílel dole.
Sice měl špunty v uších, ale kvůli úkolu si je nemohl zacpat úplně, takže ho to moc neochránilo.
I když to s renegátem skoro nehlo, alespoň ho to zastavilo, takže Princ mohl odskočit dozadu. Noha mu uklouzla na kaluži krve, ale naštěstí to vybral a neztratil rovnováhu.
Ovšem ta malá chvíle stačila renegátovi k tomu, aby se vzpamatoval a vzdálenost mezi nimi znovu zkrátil.
Princ zastrčil pistoli do pouzdra a vytáhl dýku. Takhle zblízka mu byly palné zbraně k ničemu. A i když hodně riskoval, strhl si z ramene samopal a odhodil ho bokem.
Pokrčil nohy mírně v kolenou, aby získal stabilitu a ruku s dýkou napřáhl před sebe.
Myslel si, že renegát zaútočí jako ti předchozí bez rozmyslu, ale nestalo se tak.
Dokonce zopakoval i Princovy pohyby, což bylo ještě víc děsivější, než kdyby na něj hned zaútočil.
Ještě chvíli se vzájemně měřili, než renegát udělal první krok.
Byl rychlý, ale Princ byl tentokrát připravený. Adrenalin udělal své, stejně jako touha ukončit tuhle šílenost a vypadnout odsud.
Renegát po něm chňapl zuby a ohnal se pařátem. Princ uskočil a ohnal se dýkou, ale spíš jen ze setrvačnosti.
Věděl, že když kulky nezabraly, tak ostři dýky nejspíš renegát nebude ani vnímat.
Přijít na to, jak tu obludu zabít by ho mohlo zdržet. Teď musel odhodit stranou to, co by se mohlo stát potom. Musel upřednostnit sebe.
Dostat se z téhle zatracené místnosti, i kdyby to znamenalo, že ho renegát bude pronásledovat. Ale až se dostane do většího prostoru, až se dostane někam, kde bude mít větší možnost úniku, tak má vyhráno.
Couval proto k druhým dveřím vedoucím ven z tohoto masakru a uhýbal před renegátovy výpady. Pokud byl natolik chytrý a došlo mu, co má princ v plánu nedal to na sobě znát.
Princovy nervy byly napjaté k prasknutí, ale konečně pocítil mírný závan ve škvíře mezi druhými dveřmi.
Teď jen neudělat žádnou chybu.
Stejně jako první dveře, i tyhle byly dvoukřídlé. Stačilo se o ně opřít zády a začaly se otevírat. Jenže sotva to udělal a zjistil, že už mu chybí jen krůček od toho, aby se zcela ocitl na chodbě, uvědomil si svou chybu.
Nehlídal si záda. Tak se soustředil jen na cíl před sebou, že zcela zahodil opatrnost a výcvik.
Dech se mu zastavil v hrdle a srdce vynechalo jeden úder, když zády do něčeho narazil.
Nemusel se ani otáčet, aby během vteřiny poznal, že se jedná o muže s širokou hrudí.
Stačil jen pootočit hlavu, když ho něco tvrdě srazilo na zem a vzápětí uslyšel ránu...
V Centraxu, soukromé prostory
Jacques ležel na posteli a zíral do stropu.
Přesto, že v pokoji bylo teplo, vlastně tam byla pořád stejná teplota, naskočila mu husí kůže.
V očích ho zaštípaly slzy a musel se několikrát kousnout do rtu, aby se nerozkřičel.
Myslel si, že je připravený na všechno po tom, co tady už zažil.
Myslel si, že když viděl, co Castir je ochotný udělat, že překoná všechno.
Obhajoval se tím, že to dělá pro vyšší dobro. Že je to součástí práce, a jako taková přináší nutné oběti. Co je pět nebo deset mrtvých, proti záchraně tisíců nebo možná milionů?
Jenže tohle...
Renegáti...
Říkali jim renegáti.
Jacques už tohle slovo samozřejmě slyšel.
A nebylo to ve spojení s latinským slovem renegatus, „popírač“, což byl středověký pojem pro křesťana odpadlého od víry nebo pro rytíře bez lenního pána. Šlo vlastně o evropskou obdobu japonského rónina.
Především ve Středomoří a v době křížových výprav byli jako renegáti nazýváni rytíři, kteří konvertovali k islámu a bojovali proti dřívějším spojencům.
Jenže Oliver nemyslel tyhle renegáty. Myslel ty druhé. Ty, které většina lidí považuje jen za fikci z filmů.
Nemrtvé. Zombie, jak by někdo řekl.
Ale i mezi renegátem a zombie byl rozdíl.
Jacques si hřbetem ruky otřel mokrou tvář. Opravdu byl tak naivní? Opravdu si myslel, že to zvládne přejít?
To, že se dozvěděl o pokusech na lidech, ještě dokázal přejít. I to, když zjistil, že v rámci pokusů udělá Richard z nějakého pokusného objektu vraždící monstrum.
Ale nedokázal přejít to, když se od Olivera dozvěděl, že Richardovy pokusy zahrnují výhradě přeměnu lidí na renegáty, které si osobně chová tady v budově v podzemních podlažích. Studuje tak prý jejich chování, testuje na nich nejrůznější léky a viry a kontroluje jejich agresivní a zvířecí chování.
Zjišťuje, kolik inteligence si dokáží uchovat, a jak jsou schopni reagovat na přítomnost někoho jiného. Jestli jsou to výhradně zabijáci, nebo dokáží i analyzovat nebezpečí.
Když tohle všechno Oliver vykládal, Jacques měl pocit, že se pozvrací.
Tohle nečekal ani v těch nejdivočejších snech. Tohle bylo na něj už příliš.
Dokonce to potlačilo i to krátké vzrušení, které k Oliverovi pocítil, než o tom začal mluvit.
Teď si nebyl jistý, jestli tu dál chce zůstat. S tímhle by asi nedokázal žít.
Pustí ho ale Richard jen tak, když o všem ví? A co Oliver?
I přes tohle všechno nemohl popřít, že se mu ten muž líbí.
Jacques ještě chvíli ležel, než se rozhodl. Vstal z postele a přešel do koupelny, aby se opláchl. Najde Olivera, i když mu přísně nakázal, aby až do odvolání nevycházel z pokoje, a řekne mu, že odchází. Promluví si s ním o tom.
Tušil, doufal, že mu Oliver neublíží. I když... Byl až příliš loajální Richardovi.
Šel by proti jeho rozkazu kvůli němu?
To Jacques netušil, ale něco zkusit musel.
Něco udělat musel.
Jinak se zblázní.
Oblékl si lehké kalhoty a triko v tmavší barvě, nazul boty, a opatrně otevřel dveře.
Chodba byla tichá, ale tak to bylo vždycky.
S tlukoucím srdcem Jacques vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře...