Ležel jsem a s přivřenýma očima sledoval Mela, jak se probírá.
Chvilku se vrtěl, až si pokrčil pár listů deníku, protáhl se, a když zavadil rukou o propisku, která mezitím vyklouzla, uvědomil si, na čem vlastně leží.
Nadzvedl se v lokti, podíval se na něho a pak otočil hlavu ke mně.
Rychle jsem zavřel oči úplně.
Chvilku bylo ticho, ale pak jsem zaslechl šustění, jak otáčí a rovná stránky, tiché skřípání tuhy o papír, když napsal ještě pár slov a pak deník zaklapnul.
V tomhle momentě jsem oči znovu pootevřel. Jeho prsty neomylně, snad už i bez dívání, zadávaly kód na číselném zámku.
Jedna…
pět…
jedna…
jedna…
Když se natáhl, aby deník uschoval v šuplíku nočního stolku, znovu jsem zavřel oči. Už jsem se nepotřeboval dívat. Po sluchu jsem poznal, že se Mel napil vody a znovu ulehnul na polštář.
Cítil jsem se unavený a pomalu, ale jistě mě začal přemáhat spánek. Myslím, že aspoň trochu se vyspat mi neuškodí a pochybuji, že v tomhle neznámém městě a takhle brzy, kdy venku sotva svítalo, Miles půjde někam pryč.
Už jsem skoro spal, když mě probral zvláštní pocit. Jako by mě někdo upřeně pozoroval. Chvilku jsem tomu nepřikládal na důležitosti, protože mi bylo jasné, že se na mě Mel dívá. Však taky kdo jiný, když jsme tu byli sami dva. Ale v momentě, kdy jsem na své tváři ucítil teplo, zpozorněl jsem. Otevřel jsem oči a hleděl jsem přímo do Melovy tváře.
Byl tak blízko… Tak zatraceně blízko, že stačil jen nepatrný pohyb a naše rty by se spojily.
Cukl sebou, když zjistil, že se na něho dívám.
„Pro-promiň, myslel jsem že… že nedýcháš,“ zamumlal rychle a posadil se. Otočil se ke mně zády a spustil nohy na zem. „Nechtěl jsem tě vzbudit.“
Měl jsem pocit, jako by mluvil spíš pro sebe. Jako bych ho přistihl při něčem, při čem jsem neměl.
„V pohodě, ale ještě chvíli budu spát, jestli ti to nevadí. Jestli máš hlad, tak je tam ještě od večeře a později bychom mohli jít na snídani, co ty na to?“
Opřel jsem se o lokty a díval se na jeho záda. Seděl shrbený a díval se do země. Ani jednou se na mě neotočil. Jen přikývnul, vstal a odešel na toaletu.
Když se za ním zavřely dveře, podíval jsem se na stolek, ve kterém měl schovaný svůj deník, a pak jsem si znovu lehnul.
Co to mělo znamenat? Proč to udělal? Vážně to bylo proto, co říkal?
Zvedl jsem ruku a přiložil si prsty na rty. Jako bych na nich stále cítil jeho dech…
Přivřel jsem oči a lehce si po nich prstem přejel.
Byl tak blízko. Mohl jsem ho políbit. Ale kdybych to udělal, co by se stalo?
Slyšel jsem spláchnutí a pak šumění vody. Miles si pustil sprchu. Poslouchal jsem ten jednotvárný zvuk, který mě začal pomalu uspávat. Ani mi nepřišlo, že tam je déle než obvykle. Poslední, co jsem vnímal, než jsem propadnul spánku, byla vůně jeho čerstvě umytého těla a to, jak si lehl zpátky vedle mě.
„Brede,“ ucítil jsem na rameni lehký dotek. „Brede,“ ozval se znovu Melův hlas.
Otevřel jsem oči a rozespale na něj hleděl. Byl oblečený a usmíval se na mě. Jako by ho někdo vyměnil. Už strašně dlouho jsem ho neviděl se usmívat.
Překvapeně jsem se podíval, promnul si oči, jako bych tomu nevěřil a znovu se mu zahleděl do tváře.
„Nudil jsem se, tak jsem ti nachystal snídani,“ ukázal ke stolu na druhé straně pokoje.
Posadil jsem se a zadíval se tam. Opravdu tam byla přichystaná snídaně pro dva.
„Víš, nechci snídat sám,“ omluvně se na mě ještě podíval a pak si šel sednout ke stolu.
Protáhl jsem se, až mi zakřupalo za krkem.
To mám z toho, že jsem tak dlouho četl jeho deník.
Můj pohled nepatrně sklouznul k nočnímu stolku, ale rychle jsem raději odvrátil hlavu.
Postavil jsem se, zašel si do koupelny aspoň opláchnout obličej, hodil jsem na sebe triko a pak se usadil ke snídani.
Na talířích byly čerstvé croissanty s čokoládou a dvě kávy z automatu. Musel je donést teď, protože ještě byly horké.
„Kde jsi koupil croissanty?“ podivil jsem se. Když jsme přijeli, nevšiml jsem si poblíž žádného obchodu.
„Byl jsem se projít, abych tě nebudil, a kousek dál ve městě jsem narazil na takové malé pekařství. Podle toho, co paní říkala, tak si tam pečou všechno sami. Půjdeme se tam potom podívat?“ usmál se na mě Miles a tvářil se, jako by to všechno, co dělal a co říká, bylo naprosto normální.
Byl jsem opravdu překvapený.
Je možné, aby se hned první den v cizím městě takhle změnil? Vždyť jsme přijeli v noci a jen se tu zatím vyspali. Nebo se za tím úsměvem jen něco snaží schovat?
Podíval jsem se na hodinky.
Bylo skoro deset hodin. Opravdu jsem tvrdě usnul a neslyšel, že Mel odešel.
„Jak dlouho jsi byl venku?“ zeptal jsem se opatrně. Moc se mi nelíbilo, že se tu procházel sám a já ani o tom nevěděl. I když jsem si mohl dávno zvyknout na to, že mi kolikrát zmizel a já ho musel hledat, ale tady to bylo jiné. Tohle město jsem neznal…
„Asi hodinu. Je tu moc hezky,“ pokýval hlavou a slíznul si čokoládu z prstů. „Ta paní v pekařství je moc hodná.“
Udiveně jsem na Mela pohlédl.
On se dal s někým do řečí? Překvapuje mě čím dál víc.
„Mají tam na dveřích napsané, že přijmou prodavače. Na pár hodin týdně, tak jsem přemýšlel, že bych to zkusil.“
Tak a teď jsem vážně v koncích.
Co se, do prdele, stalo? Co donutilo Mela udělat všechno tohle?
„Ty chceš… Myslíš to vážně? Říkali jsme, že se tu nejdříve porozhlédnem a potom se rozhodneme co dál,“ díval jsem se na něj nechápavě, protože to vážně bylo divné. Opravdu jsem ho takového neznal.
Jen přikývnul a pokračoval v jídle. Chvilku jsem ho pozoroval, jak ukusuje pečivo a občas si olízne prsty, ale nakonec jsem sklonil hlavu a zaměřil se na svou snídani.
Pořád jsem to nemohl pochopit. Pořád se mi hlavou honilo plno otázek, které se tam vyrojily s tím, jak se Miles choval od první chvíle, co se vzbudil.
Po snídani jsem si ještě chvíli sedl ven na verandu, abych si mohl dát svou ranní cigaretu. Kouřil jsem, k tomu dopíjel kávu, která už pomalu chladla, a povídal si s Melem.
I přesto, že jsem zprvu měl pochybnosti z jeho nečekané změny chování, začal jsem se uklidňovat. Jeho dobrá nálada ho neopouštěla a já se rozhodl ho v tom podpořit.
Snažil jsem se v něm vidět jiného Milese. Jiného, než jakého jsem znal… Jiného, než jakého jsem poznal v jeho deníku…
Vždy, když jsem si vzpomněl na to, co jsem jen doteď stihl přečíst, bylo mi z toho všelijak.
Bylo už skoro poledne, když jsme se vydali do města. I když jsem byl o hodně klidnější, pořád jsem měl tendenci Mela pozorovat a byl jsem stále ve střehu.
Nejspíš to budu nakonec já, kdo bude mít problém se přizpůsobit novému životu, po takové době neustálého napětí.
Okrajová část města byla klidná. Jak to většinou v takových místech bývá. Rodinné domky, sem tam nějaký obchůdek, autobusová zastávka. Když se ráz města začal měnit, viděli jsme i menší sídliště a něco jako hlavní třídu. Tohle město nebylo velké, ale ani malé. Ale stačil jeden den, abychom ho v klidu celé obešli a vrátili se zpátky k hotelu.
„Tady,“ potáhl mě Miles za rukáv do jedné uličky.
Prošli jsme kolem domů a zastavili se před jedním, kde už podle vůně bylo poznat, že jsme na tom správném místě.
Jen co jsme vešli dovnitř, dýchla na nás příjemná atmosféra. Byl to takový malý krámek s pultem a s vystaveným pečivem za sklem. Za ním regály z proutěných košů a v nich pěkně rozdělené pečivo. Celé to bylo laděné do dřeva a proutí, doplněné v některých místech živými i umělými květinami. Byl opravdu útulný, řekl bych rodinný obchůdek. V jednom rohu byly dva menší stolky. Vypadalo to, že kdo chtěl, mohl se najíst hned tam a dostal k tomu i čaj nebo kávu.
Opravdu se mi to líbilo. Takových krámků se dneska už moc nevidí. V první chvíli bych řekl, že tohle vypadlo odněkud z pohádky.
Starší příjemná paní, s vlasy stočenými do drdolu a uschovanými pod malým čepečkem, nás hned pozdravila, a když viděla Milese, hned se její ústa roztáhla do příjemného úsměvu.
„Ráda vás vidím, přišel jste si ještě něco koupit? Chutnaly vám croissanty?“
Mel přikývl a taky se usmál. Přistoupil k pultu a já se postavil vedle něho.
„Snídaně byla výborná. Mel říkal, že si to pečete sami,“ začal jsem se rozhlížet, co ještě mají v nabídce. Přeci jen nemůžeme jíst dokola jen sladké pečivo.
„Ano, všechno si pečeme sami. Pekárnu máme vzadu,“ ukázala rukou za sebe. „Je to vlastně rodinný podnik. Manžel peče od nepaměti. Tohle samotné,“ ukázala rukou kolem sebe, „by nás neuživilo. Moc lidí sem nechodí. Ale vozíme pečivo na objednávky. Dvě místní školy si od nás pravidelně berou.“
„Chtěl jsem se něco zeptat,“ vstoupil nám do hovoru Miles.
Oba jsme k němu otočili hlavu a čekali, co to bude.
„Proč potřebujete pomoc v obchodě, když tu moc lidí nechodí?“
„No, věc se má tak. Nejmladší syn tu vypomáhal vždycky po škole. Jen na pár hodin. Ale odjel studovat na univerzitu a já to sama tolik hodin denně nezvládám. Většinou máme otevřeno do pěti hodin a já jsem tu byla vždycky do jedné nebo do dvou a pak tu byl syn,“ paní si na potvrzení svých slov přitáhla židličku a posadila se. „Jde o to, že z místních to nikdo moc nechce dělat. Buď se jim zdá, že je to málo placené, nebo by chtěli dělat víc hodin, aby měli víc peněz. Ale to si bohužel nemůžeme dovolit. Proto ten inzerát tu visí už měsíc a pořád se nikdo nenašel,“ posteskla si.
„Vezmu to,“ vyhrknul Mel, jen co paní domluvila.
„Jseš si tím jistý, Mele?“ upřeně jsem se na něj podíval.
„Ale říkal jste, že nevíte, jak dlouho se tu zdržíte,“ postavila se prodavačka, ale v očích ji blýskla naděje. „Ráda bych vás přijala, jen jestli vám nebude vadit, že opravdu z toho moc peněz mít nebudete. Je to spíš jen tak na přilepšenou.“
„Nevadí mi to, o peníze mi nejde. Prostě…“ na moment se odmlčel a sklonil hlavu, jako by přemýšlel co říct. Pak se podíval na mě a znovu na majitelku krámku. „Prostě potřebuji něco dělat.“
Paní Brooksová, jak se nám později představila, se s námi posadila k jednomu ze stolů. Na talířky nám nachystala výborné koláče a uvařila nám kávu. I když jsme už jednu ráno měli, tohle se s tou z automatu nedalo srovnat. Když právě neobsluhovala zákazníky, seděla s námi a povídali jsme si.
Byla to opravdu milá paní a podle toho, jak si občas bezděky promnula nohy, bylo jasné, že nelhala a že bude ráda, když ji v obchodě někdo pomůže, by´t i na pár hodin denně.
A proč to vlastně nezkusit. Může to být pro Mela nový start. Mít něco, proč by měl ráno vstát. Mít nějaký řád, a nepoflakovat se jen tak po městě, nebo sedět zavřený v hotelovém pokoji.
Navíc pekárna od hotelu nebyla daleko a tak si nakonec paní Brooksová s Melem plácli.
Od zítřka nastupuje na zkoušku.
„Nebude vám vadit, když tu budu ze začátku s Melem chodit?“ zeptal jsem se ještě, když jsme se loučili.
Paní Brooksová se nejprve podivila mé žádosti, ale pak zavrtěla hlavou. „Vůbec ne. Jen jsem se chtěla zeptat, pokud vám to nevadí… Vy jste bratři?“
Miles se po její otázce zastavil ve dveřích, a aniž by se otočil, čekal, co odpovím.
„Ne, bratři nejsme. Jen spolu bydlíme a rozhodli jsme se, že zkusíme štěstí někde jinde,“ usmál jsem se na ní, ale po očku jsem pozoroval Mela.
Měl jsem pocit, že po mých slovech svěsil hlavu a víc se shrbil. Jako by čekal, že řeknu něco jiného a tohle ho zklamalo. Mohl bych přísahat, že jsem zaslechl i tichý povzdech. Víc už ale nečekal a vyšel ven.
„Já vidím něco jiného,“ pousmála se paní Brooksová a jemně mi stiskla ruku. „Vidím to ve vašich očích.“
„Zítra přijdeme, tak jak jsme se domluvili, a děkuji i za něj,“ opětoval jsem její stisk, rozloučil se s ní a vyšel ven za Milesem.
Její poslední slova mi zněla v hlavě skoro celou cestu zpátky na hotel.
Je možné, že jsem tak čitelný? Co viděla v mých očích? Strach o Mela nebo to, co v sobě skrývám? Pokud tohle vidí ona, vidí to i ostatní?
Od chvíle, co jsme se vraceli zpátky do hotelu, Miles neřekl ani slovo. Pozoroval jsem ho. Jeho pohyby, jeho gesta, jeho mimiku ve tváři. Snažil jsem se vyčíst něco z toho, co přede mnou skrývá.
Něco, co je vepsáno v jeho deníku a já se k tomu ještě nedostal.
Na moment se mi zdálo, že se vrátil do svého starého já, když slyšel, jak jsem paní Brooksové odpověděl. Tichý, zamlklý…
Byl jsem zvyklý na jeho mlčení, ale tentokrát bylo něco jinak. Jako by teď on pozoroval mě.
Vrtalo mi to hlavou a já měl pocit, že tomu musím přijít na kloub.
Jen co jsme se vrátili, šli jsme se hned do restaurace naobědvat. Bylo už dost hodin, přeci jen jsme procházkou a návštěvou v pekařství strávili víc jak čtyři hodiny.
„Jsem unavený,“ promluvil konečně Mel, když jsme konečně dorazili do svého hotelového pokoje. „Jdu se osprchovat.“
Vzal si čisté věci a zavřel se v koupelně. Díval jsem se na ty zavřené dveře a přemýšlel, co budu dělat. Pohledem jsem sjel na noční stolek, v jehož šuplíku ležel Melův deník. Ale tohle teď nepřipadalo v úvahu.
Nakonec jsem vzal telefon a vyšel na verandu.
„Dobrý den, paní Bennettová. Ano jsem to já… Ne nic takového. Jen jsem chtěl, abyste věděli, že jsme v pořádku. Hlavně, Mel že je v pořádku. Dokonce se dneska rozhodl, že…“
Hovor s Melovými rodiči nebyl dlouhý. Nechtěl jsem ho nijak protahovat, ale věděl jsem, že mají starost a chtěl jsem je uklidnit.
Když jsem se po pěti minutách vrátil do pokoje, z koupelny byla stále slyšet tekoucí voda.
„Mele?“ odložil jsem telefon na stolek a zaklepal na něj. „Jsi v pořádku?“
„Jo…“
„Já jen, že jsi tam dlouho, tak jsem měl strach, jestli se ti neudělalo špatně. Můžu jít dovnitř?“
„Ne!“ ozval se až moc rychle a nahlas. Měl jsem pocit, že mu i přeskočil hlas.
„Určitě jsi v pořádku?“ přeci jen mi to nedalo a už jsem chytal za kliku, protože se mi to opravdu nelíbilo.
V tu chvíli se ale voda zastavila. Stáhl jsem svou ruku z kliky a odstoupil ode dveří. Stál jsem tam a upřeně se na ty dveře díval a poslouchal, co se za nimi děje.
Bylo chvíli ticho a pak se dveře pomalu otevřely.
V mezeře, která se tím vytvořila, se Miles zastavil. Po těle se mu ještě leskly kapky vody, které nestihl setřít a kolem pasu měl omotaný ručník.
„Mele, opravdu jsi v pořádku?“ zadíval jsem se do jeho červené tváře.
Svěsil hlavu a mírně s ní zavrtěl v nesouhlas.
„Co se děje?“ ptal jsem se již s obavami a popošel k němu blíž.
„Já… Brede… potřebuji…“ mírně se zalkl.
„Mele, tak mluv, prosím tě,“ došel jsem až k němu a dotkl se jeho ruky, abych ho vytáhl ven z koupelny, protože stále stál mezi dveřmi a nehnul se ani kousek.
Cuknul sebou, ale přesto jsem i v tom krátkém dotyku cítil, jak se celý chvěje.
„Milesi?“
Pak mi to došlo. Vzpomněl jsem si na noc, kdy…
„Potřebuješ pomoct?“
„Potřebuji to, Brede. Já… Já to sám nezvládám,“ řekl tak tiše, že jsem se musel naklonit až k němu, abych ho slyšel.
Polkl jsem. Stáhl se mi žaludek, když jsem si uvědomil, že opravdu to potřebuje. Že potřebuje pomoc…
Budu schopný tohle udělat? Ale vždyť jsem mu už takhle vypomohl, tak proč teď váhám? Proč mám pocit, jako by v tom právě teď bylo něco víc? Jak dlouho tohle vydržím? Mám ho odmítnout? Co by se stalo, kdybych to udělal? Půjde a najde si někoho jiného? Mám ho nechat spadnout do toho bahna, z kterého utekl? Tady, v novém městě, kde chce začít nový život?
„Pojď a nestůj mezi těma dveřma,“ chytl jsem ho za ruku, která se mu třásla, stejně jako celé jeho tělo. Teprve, když jsem ho potáhl celého do pokoje, jsem si všiml, že opravdu ten problém má.
To proto byl tak dlouho ve sprše.
Došel jsem s ním k posteli, sedl jsem si na ní a stáhl si Mela na klín.
Položil jsem mu ruku na koleno a pomalu ji sunul po stehně až pod ručník, kde se skrýval jeho problém.
„Vážně ti to nevadí?“ chytl mě za ruku a zastavil mě těsně u jeho penisu.
„Kdyby mi to vadilo, nedělal bych to,“ odpověděl jsem a zvedl jsem k němu hlavu. Setkal jsem se s jeho nádherně modrýma očima, v kterých bylo vidět to neukojené vzrušení.
Měl jsem co dělat sám se sebou.
Mít ho na klíně, jeho nahé tělo, jen malinko skryté osuškou, dotýkat se jeho kůže, horké z koupele, cítit, jak touha rozechvěla jeho tělo…
Tak rád bych ho objal. Tak rád bych ho líbal a ukázal mu, že i já po něm toužím…
V tenhle moment jsem si uvědomil, že tohle nedám v klidu. Chytl jsem ho za boky a mírně si ho posunul dál od svého rozkroku. Nechtěl jsem, aby cítil, co to se mnou dělá.
Jenže on se vzepřel.
Omotal jednu ruku kolem mých ramen a přitiskl se na mě.
„Já… Chci… Nechci to jen rukou, Brede…“ naklonil se až ke mně a zašeptal těch pár slov. „Pochopím, když nebudeš chtít,“ dopověděl stále šeptajíc do mého ucha.
V tuhle chvíli se mi postavily chloupky na zátylku. Jeho tichý hlas mi rezonoval v hlavě a ta slova projížděla mým mozkem a nic je nedokázalo zastavit. Jen moje prsty se automaticky stáhly kolem jeho stehna a já se snažil zadržet vzdech, který se mi dral z úst.
Neviděl jsem mu do očí, ale za to jsem cítil jeho horký dech na mém krku. Jeho ruku, která mě držela kolem ramen a svírala mě čím dál víc… Jeho tělo, které se třáslo na mém klíně… Jeho napínající se sval na noze, kde jsem měl položenou svou dlaň…
„Vážně to chceš, Mele?“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak vám přináším jednou klidnější pohodovou kapitolku, po všech těch nervech. Ale pozor, je to jen začátek jejich nového života...