DIARY
31. prosinec 2012
Dneska mám narozeniny. Máma říkala, že jsem se narodil těsně před půlnocí, jako kdybych tím chtěl uzavřít ten rok. Někdo by řekl, že jsem dospělý, ale já se tak necítím. Strašně rád bych byl zase dítě, ale s tím, abych prožil své dětství úplně jinak. Tohle je mé tajné narozeninové přání, které se mi už nikdy nesplní.
Dostal jsem od nich dárky. Ale nemůžu říct, že bych z nich měl radost. Pořád mám v sobě ten pocit křivdy z jejich strany a taky pocit, jako by se těmi dárky chtěli omluvit, nebo co…
Ale to já nechci. Chtěl jsem, aby mi věřili od samého začátku a to oni neudělali. I teď v nich ještě vidím pochybnosti. Jako třeba dneska, když k nám znovu přijeli policajti a zas se mě ptali na nějaké věci. Ale k výslechu prý budu muset jet k nim na stanici, říkal ten detektiv, co tu byl. Byl to moc hodný pán. Starý asi jako táta a když se mnou mluvil, měl jsem pocit, jako by mi věřil víc, než mí vlastní rodiče.
Pořád se cítím ze všeho strašně unavený. Akorát ty modřiny už zmizely. Ale jen ty modřiny. To co mám v sobě, už asi nezmizí nikdy.
5. leden 2013
Dneska jsem dostal předvolání k výslechu. Měl jsem z toho strach. Moc jsem se bál, když mě tam naši vezli. A nechtěl jsem, aby u toho byli. Nakonec tam byl jen ten detektiv, právník a psychiatr, od kterého jsem tenkrát utekl. On celou dobu mlčel a jen mě pozoroval, kdyby se mi náhodou přitížilo. Je fakt, že v jeden moment, jsem ztratil nervy, když jsem musel říct všechno o strejdovi, co mi dělal, kdy poprvé, jak často a kde, jak mě našel a co bylo potom. Tohle jsem vážně nedával a psychiatr nakonec požádal o přerušení, dokud jsem se neuklidnil. Nacpal do mě nějaký prášek a donesli mi nějaký čaj a zákusek.
Sice jsem měl žaludek jak na vodě, jak mi z toho bylo špatně, ale snědl jsem ho.
To, že jsem tohle říkal někomu cizímu, bylo pro mne hodně těžké. Dokonce tam přišla i nějaká ženská. Prý zastupuje strejdu a taky se mně ptala na nějaké věci. Okamžitě jsem ji bral jako nepřítele. Jak někdo může někoho takového zastupovat?
Když jsme nakonec odcházeli, potkali jsme na chodbě toho chlapa, co mě našel. Máma šla se mnou do auta, ale táta se s ním zastavil a ještě s ním mluvil. Proč tam vlastně byl? Nic s tím nemá společného. Jen jsem prostě zůstal ležet u jeho auta. Nic víc…
10. leden 2013
Dneska byl za mnou ten psychiatr. Přišel k nám. Prý abych nemusel chodit k němu do ordinace, než mi bude lépe. Opravdu jsem měl problém vyjít na ulici, a jít ještě k němu, to jsem už nedával. Zkusili jsme to dvakrát, ale vždycky jsem se celý rozklepal a prostě jsem nebyl schopný do toho baráku vlézt. Už tak, že mě dokázali dostat na policajty. Ale tenkrát jsem si řekl, že to prostě nějak musím dokázat, jestli chci, aby to všechno už skončilo. Naštěstí jim stačil ten jeden výslech, a když měli nějaké další otázky, tak vždycky dojeli k nám.
Několikrát jsem měl chuť se zeptat, co je s NÍM, ale nikdy jsem k tomu neměl odvahu. Prostě mi to nešlo přes pusu.
Ten psychiatr šel se mnou ke mně do pokoje. Nechal jsem otevřené dveře, jako bych se bál a stál celou dobu u okna. On si prohlídl můj pokoj, zeptal se mně na několik věcí, které ani nesouvisely s tím, co se stalo. Ale zřejmě mu to stačilo. Ani se mně neptal na to, proč mám deku a peřinu na zemi. Byl se mnou asi půl hodiny a než odešel, ještě jednou si pořádně prohlídl můj pokoj.
Nechápal jsem, co to mělo znamenat. Nakonec ještě zůstal dole a chvíli mluvil s mámou a tátou.
Ale já jsem je už neposlouchal. Byl jsem z toho unavený, tak jsem si šel lehnout. Myslel jsem si, že usnu, ale nakonec jsem stejně nějak nemohl spát.
Bojím se toho, že se mi bude zdát to, co nechci. I psychiatr se mně ptal, jak se mi spí. Jak by se mi asi tak spalo? Dost blbá otázka. Mám strach dokonce zhasnout i lampičku a vždycky mi svítí celou noc.
13. leden 2013
Dneska to vypadalo, že bude docela klid. Dokonce jsem snědl i celý oběd. Ale pak odpoledne zas přijel ten detektiv a netvářil se moc nadšeně. Ale tentokrát nešlo o strejdu. Šlo o Jefreyho.
Nechápal jsem to, co mi říkal.
Jak tohle vůbec můžou dovolit? Kde je nějaká spravedlnost? Vyslýchali ho a on všechno popřel. Prý mě vůbec neprodával a neměl se mnou nic v úmyslu. A když se ho zeptali na to, jak jsem se tam teda objevil, tak tvrdil, že to až v ten den, když měl tu párty a on mě na ní pozval. Prý jsem s ním šel dobrovolně. Ani jeho domácí, která mu tam uklízela, mě nikdy neviděla a žádné mé věci u něj nenašli. Prostě jako kdybych tam nikdy nebyl. Dokonce i ti chlapi, kteří si za mě zaplatili, všechno popřeli.
Nemají proti němu nic. Prostě tam strejda přišel, protože byl pozvaný a byla jen náhoda, že tam natrefil na mě. Jefrey prý nic takového netušil. No, v tomhle měl nejspíš pravdu. Ale všechno ostatní byla lež. Popsal jsem jim přesně celý jeho byt, ale ani to nepomohlo. Mám perfektní paměť a prý mi stačilo se bytem jednou projít, abych si zapamatoval všechno.
Nenašli se žádné důkazy proto, co jsem tvrdil, ani to, že bych tam někdy byl a ani žádné drogy. V baru, kde jsem ho potkal, všichni tvrdili, že jsem tam byl jen jednou a to mě prý tenkrát Jefrey zval na tu jeho párty. A já prý šel dobrovolně.
Nabylo nic, co by mluvilo proti němu. Spíš proti mně. Zase jsem viděl tu pochybnost. Jako by si máma s tátou znovu říkali, že jsem si to všechno vymyslel. Začínám se v tom ztrácet. Už nevím sám, co je pravda a co ne. Mám pocit, jako by se proti mně všichni spikli. Nikdo mi nevěří. Nikdo…
Jak mám zvládnout ten soud? Bude za měsíc a už teď mám pocit, že je všechno zbytečné. Proč se snažím, když mi nikdo nevěří? Proč to všechno dělám? Proč jsem raději nechcípnul v tom baráku? Myslel jsem si, že když se z tama dostanu ven, že bude všechno jinak. Ale není…
Položil jsem deník na klín a protřel si oči. Na moment jsem se zapřel o postel a zaklonil hlavu. Pootočil jsem ji, abych viděl na Melovu tvář.
Spal teď tak klidně, že by člověk nevěřil, že se mu všechno tohle stalo. Opravdu mu nevěřili. I když se jeho rodiče snažili, tak přesto spousta věcí mluvila proti Melovi.
Musel se cítit strašně sám a zrazený celým světem. A to byl teprve začátek.
Já sám jsem byl u výslechu několikrát. Jen jednou jsem se tam potkal s Melem, když odcházel. Jeho otec mně tenkrát zastavil a znovu mi děkoval za to, že jsem ho našel. Já ho poslouchal jen na půl ucha a pohledem přitom sledoval, jak Mel odchází ven. Šel pomalým krokem, celý shrbený, bez života. Jako nějaký stařec, který už si zažil své a jen čeká na svou poslední hodinu.
Už tenkrát, i když jsem ani dlouho potom netušil, co přesně si všechno prožil, mi ho bylo líto.
Bylo mi jasné, že to co prožívá, je něco, co by nikdo z nás nechtěl zažít.
Pořád jsem tušil, že ten strejda je pěkný hajzl. Pořád mi něco našeptávalo, že to s ním nebude tak jednoduché. A taky nebylo, jak se později ukázalo. A teď, když jsem si četl Melův deník, jsem viděl, jak dobře to měl všechno promyšlené.
Ten chlap byl chytrý až moc. Nejspíš tu vysokou inteligenci mají v rodině.
Ale i tak chytrý člověk jednou udělá chybu…
Pohladil jsem Mela opatrně po ruce, jako bych se mu chtěl omluvit za všechna příkoří, která se mu doposud stala. Bylo mi špatně z toho, jak nakonec dopadl soud.
Na chodbě policejní stanice jsem Mela viděl naposled, než mě znovu po několika týdnech kontaktovali jeho rodiče.
Vrátil jsem se zpět k deníku. Všechno co jsem četl, jsem vlastně už tak trochu znal. Ale přesto jsem poctivě četl den po dni, řádek po řádku.
DIARY
12. únor 2013
Už několik dní spím ve svém novém pokoji. Podle všeho, to byl návrh psychiatra, který u nás ještě párkrát byl, a když viděl, že pořád spím na zemi, navrhl rodičům, aby mi předělali pokoj.
Oni nakonec přišli za mnou, že se přestěhuji vedle a z mého pokoje udělají pokoj pro hosty.
Všechen nábytek i s postelí odvezli na charitu a mně koupili všechno úplně nové.
Okna mám teď do zahrady, a i když jsem první noc spal znovu na zemi, nakonec jsem se odhodlal, a začal jsem spávat na posteli. Byl to jiný pokoj. Jiná postel. Moje postel… Jen moje.
Přesto se často v noci budím, když mám špatné sny. Nevím, kdy se jich zbavím.
Snažím se nemyslet na to, co mě zítra čeká. Ale nejde to. Uvidím se s ním? Budu muset před ním mluvit a před všema, co tam budou? To není soud, kdy mi bude někdo nadávat, že nechodím do školy, jako tenkrát. Už teď jsem z toho celý nervózní a pořád se mi třesou ruce. Nejsem schopný vydržet na jednom místě. Pořád musím něco dělat. A čím víc se blíží večer, tím mám z toho větší strach.
Jak to zítra zvládnu?
Psychiatr mě ujišťoval, že tam bude se mnou a že nakonec nebudu muset být v soudní síni a budu vypovídat z vedlejší místnosti. Ale můžu mu věřit? Ví on vůbec, kolik lidí mi už lhalo? Ví to vůbec? Nebo to bere jako samozřejmost, že prostě to nějak bude a že ten lhář jsem tady já?
Jak to mám všechno zvládnout? Jak? Nechci tam jít. Bojím se toho. Nemůžu spát.
Potřebuji, aby mi někdo věřil. Aby mi někdo pomohl. Ale je vůbec někdo takový?
Jsem na všechno sám…
13. únor 2013
Celý svět je jeden velký podvod. Už to vzdávám. Už nikdy nebudu nikomu věřit, všichni mi jen lžou. Všichni. Do jednoho.
Nikdo mi nevěří. Myslí si, že jsem si všechno vymyslel.
Měl jsem umřít… Měl jsem tenkrát umřít…
Proč jsem se vůbec snažil?
Proč?
V tuhle chvíli jsem se ve čtení zastavil a jen se díval na ten jeden den. Ta písmena byla napsaná v rozčílení. Písmo bylo roztřesené a velké, že tenhle jeden jediný den zabíral celou stránku.
Jak mu asi muselo být, když se dozvěděl rozsudek?
Soud trval asi pět hodin. Jen Melova výpověď hodinu a půl. Muselo to pro něj být hodně těžké, protože se musela udělat dvakrát přestávka ve chvíli, kdy přišla na řadu obhájkyně jeho strejdy.
Prakticky skoro všechno, co Mel řekl, ona vyvrátila s jiným vysvětlením.
Nepomohlo nic. Na nic nebyly přímé důkazy. Vůbec na nic.
Nakonec z toho vyšlo to, že si Mel všechno vymyslel, protože strýce neměl rád.
Dokonce i to, co se stalo potom, když ho našel u Jefreyho v domě, mělo jiné vysvětlení.
Prý tenkrát od Jefreyho z bytu utekl, aby ho strejda neodvezl zpátky domů. Utekl prý přes požární schodiště a ani já tohle tvrzení nemohl vyvrátit. Nevěděl jsem, že byl tenkrát Mel u něj zavřený v kufru auta a požární schodiště byla na druhé straně baráku, než jsem byl já.
Jak se ocitl v tom domě, kde jsem ho našel?
I tohle Melovo vysvětlení bylo vyvráceno jako lež. Mel věděl, co jeho strejda dělá. Věděl, jaké domy prodává, protože si s ním občas, když ještě všechno bylo v pohodě, povídal a on mu ukazoval domy, které prodává, protože to tenkrát Mela zajímalo, protože měl v úmyslu stát se architektem a tohle ho strašně bavilo.
A proč byl vlastně právě tam?
Protože se prý chtěl strejdovi pomstít. Vždyť nikdo nevěděl, že tam je. Dokonce ani já neviděl, že ho tam přivezl. Ani nebyl zamčený, jak jinak by se potom z toho domu dostal ven? Pokud by mu chtěl strýc ublížit, určitě by ho zamknul, aby nemohl utéct. Nemohl prý tušit, když tam pozval demolici, že tam Mel je. Pokud by ho chtěl zabít, určitě by je donutil začít s demolicí dříve…
Těch otázek byla spousta a na všechny měl jeho strýc tu správnou odpověď.
Jedno však nedokázal vyvrátit.
A to Melův psychologický posudek.
Ten jediný a to, že musel strýc přiznat, že se stýká i s muži, mělo nějakou váhu při rozsudku. To jediné se nedalo ničím obelhat, protože Mel byl u dvou psychiatrů a oba posudky se shodly.
Mel prožil něco dost traumatického a jeho psychický stav tomu odpovídá. Nebyli schopni přesvědčivě vyvrátit, že by si vymýšlel. Jenže i tady mluvilo něco proti Melovi. Jeho pokus o sebevraždu. Sebedestruktivní typ…
Rozsudek?
Nevinen
Jediné co z toho vzešlo, byl zákaz jakéhokoli kontaktování či styku s Melem a zákaz vstupu do jejich domu. Strýc se k němu nesmí na určitou vzdálenost ani přiblížit.
Tenkrát to nebylo zklamání jen pro Mela, ale i pro spoustu dalších lidí, včetně mně.
Opravdu jsem podvědomě tušil, že si tohle Mel nevymýšlí. Prostě moje intuice nezklamala, stejně jako v tom, že jeho strýc je grázl největšího rázu.
DIARY
16. únor 2016
Promiň, ale nemohl jsem psát. Vím, že jsi můj jediný přítel. Jediný, který mi věří. Ale nešlo to. Když jsme přišli od soudu a já se dozvěděl rozsudek, nemohl jsem tomu uvěřit. Ani teď tomu pořád nemůžu věřit. Brečel jsem celou noc.
Vypadal jsem tam jako ten největší lhář. Na všechno, co jsem řekl, on měl vysvětlení. Prý se mu mstím za to, že po mě chtěl, abych poslouchal rodiče. Že i za to, jak mi tenkrát překazil ten večírek, když naši nebyli doma. A on mě přitom poprvé znásilnil.
A já chtěl jen oslavit narozeniny a Nový rok. S přáteli…
Teď nemám žádné. Jen kvůli němu. Nikdo mi nevěří. Mamka s taťkou se tváří, jako by o nic nešlo. Nevím, co si mám myslet. Nevím, jestli věří víc mu nebo mně. Nemluví o tom.
Ale včera večer za mnou mamka přišla. Chvilku u mě jen tak seděla na posteli, pak mi řekla, že je ji to všechno líto. Že si myslí, že jsem nelhal. Pohladila mně a zeptala se, jestli jim odpustím.
Ale táta nepřišel.
Tak jak ji to mám věřit? Neodpověděl jsem ji. Jen jsem se otočil na druhou stranu, abych se na ni nemusel dívat. Nevěřím ji. Nevěřím nikomu. Ani tetě, když dneska přišla a omlouvala se mi. Za co se mi právě ona omlouvá? Však jsem si to všechno vymyslel, ne? A navíc, ona nic nedělala. O ničem nevěděla a stejně jsem od soudu odešel jako největší lhář.
Říkala, že prý se s ním rozvádí a on se stěhuje do jiného města. Prý se ho už nemusím bát.
20. únor 2013
Dneska jsem byl u psychiatra. Říkal, že už bych mohl jít do školy. Do konce měsíce ale můžu zůstat doma.
Doma, kde se necítím dobře? Včera jsem poprvé šel ven. Prošel jsem naší ulicí a chtěl jít dál do města, ale když jsem uviděl jeho dům, všechno se pokazilo. A bylo jedno, že už tam nebydlí. Všechno se to vrátilo zpátky a já jsem nebyl schopný jít dál. Vrátil jsem se domů a zavřel se ve svém pokoji. Nemluvil jsem s nikým a ani jsem nešel na večeři. Prostě jsem jenom ležel a díval se ven z okna. To bylo všechno, co jsem dokázal.
26. únor 2013
Půjdu do školy. Už tři dny se zaměstnávám tím, že se učím. Aspoň tím zabiju nějaký čas. Stejně prý budu mít nějaké přezkoušení, kvůli tomu, že jsem hodně zameškal. Ale aspoň přestávám myslet na to, co bylo. Nejspíš to je si dobrý nápad do té školy jít. Mám letos maturovat. Snad mě pustí ke zkouškám…
2. březen 2016
Včera jsem byl poprvé ve škole. Vydržel jsem tam asi tři hodiny a pak jsem utekl. Všichni se na mě pořád dívali a něco si šuškali. Bylo mi z toho špatně. Ale přesto jsem si říkal, že si to možná jen namlouvám.
Jenže dneska, když jsem šel znovu do školy, zastavil mě jeden kluk na záchodě a ptal se mě, za kolik jdu. Prý slyšel, že se prodávám a on má prý peněz dost. Chtěl jsem jít pryč, ale on mě nechtěl pustit. Chytil mě a zatáhl do kabinky, kde mě začal osahávat a pořád se ptal, kolik si za to beru.
Zachránilo mě jen to, že začalo zvonit na hodinu. Ale stejně než mě pustil, tak řekl, že budeme pokračovat později.
Na hodinu jsem už nedošel. Utekl jsem. Seděl jsem asi hodinu v parku na lavičce a brečel jsem.
Proč? Proč? Proč?
Nechtělo se mi jít ani domů. Telefon mi několikrát zvonil, když mi volala mamka nebo taťka. Ale já jsem s nikým nechtěl mluvit. Jen jsem se toulal po městě. To bylo vše. Už mi bylo jedno, jak se na mě lidi dívají. Pro všechny jsem lhář a teď už dokonce i děvka, která se prodává za prachy.
Proč nikdo nechce slyšet pravdu?
Vrátil jsem se domů až večer. Myslel jsem si, že u nás zase budou policajti, ale nic. Mamka s taťkou mi ani nenadávali. Zeptali se mě, proč jsem utekl ze školy, a když jsem jim to řekl, jen se na sebe podívali. Proč mám pocit, že mi zase nevěří?
Ale jedno vím jistě, do té školy už nikdy nepůjdu.
Venku začalo svítat. Nejvyšší čas, abych odložil deník. Chtěl jsem pokračovat, ale stále častější Melovo vrtění a otáčení se na posteli naznačovalo, že by se mohl každou chvíli probudit.
Zamkl jsem deník a uložil ho zpátky, tak jak byl, než jsem ho vzal do ruky.
I když jsem to všechno potřeboval vědět, cítil jsem se jako zloděj, Jako zrádce… Nahlížel jsem do Melova soukromí. Do toho, které tak před všemi tajil.
Vlastně netajil. Mluvil o něm. Mluvil o něm několikrát, a přesto mu nikdo nevěřil.
Ale bylo tohle zklamání právě to, co způsobilo jeho pozdější chování? Nebo v tom bylo něco víc?
Proč vlastně nikomu ten deník neukázal? Možná by všechno dopadlo jinak. Proč jeho rodiče, nebo psychiatra nenapadlo se ho na ten deník zeptat? Vždyť ho měl neustále u sebe. I v nemocnici, když jsem ho tam tenkrát přivezl. Byla to jediná věc, která mu zůstala, protože si ji chránil jako oko v hlavě.
Jeho největší poklad… Jeho největší přítel, který o něm ví vše…
Potichu jsem vstal a trochu se rozhýbal, protože jsem měl z toho sezení na zemi ztuhlé celé tělo. Alkohol už dávno ze mě vyprchal a já měl hlavu teď dokonale čistou, za to však plnou nových informací, které bych nejraději neměl. Raději bych četl zápisky o tom, že měl třeba první erekci a nevěděl co to je. O tom, jak se zamiloval, jak šel na první rande, jak dostal první pusu. O zklamání z první lásky a o tom, jak si našel další. Nebo o tom, jak si udělali s klukama tajně mejdan, a poprvé se opil.
Ale nic z toho v tomhle deníku nebylo.
Jen samá bolest…
Se smíšenými pocity jsem uléhal do postele vedle Mela. I když jsem to, co jsem teď četl, trochu už znal, přesto mi z toho bylo úzko. Znal jsem to jen ze svého pohledu. A tenhle Melův…
Opravdu to bylo pro mě těžké to číst a co teprve on, který to zažil?
Všechno tohle, na co jsem myslel po přečtení další části jeho života, zcela zastínilo vše, na co jsem myslel, když jsme se vrátili do hotelu.
Přikryl jsem se a víc se přisunul k Melovi.
Znovu mě přepadl ten pocit, že ho musím chránit. I teď, kdy mu prakticky už nic nehrozí.
Vytáhl jsem ruku zpod peřiny a položil ji na něj. Cítil jsem, jak se mu hrudník nadzvedává pod jeho pravidelným oddechováním, a viděl jsem, jak se mu oči pod víčky pohybují. Nejspíš se mu něco zdálo a doufal jsem, že to nejsou noční můry.
Snad jen podvědomě se ke mně víc přitisknul…
Ten cit, ta touha s ním být pořád, láska k němu, rostla čím dál víc.
Budu mu někdy schopen říct, jako moc ho miluji?
xxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: sice jsme se ještě nedostali k tomu, co jsem minule slíbila, ale Melův deník, je strašně dlouhý. No snažila jsem se nepsat den po dni, jen to nejdůležitější, ale doufám, že je to pro vás dostačující vysvětlení. Tak snad se příště už dostaneme k tomu zásadnímu a to je Miles versus Bred... :)