Nebe, Gabrielův palác, o týden později
Té noci Gabriel nespal vůbec dobře. Ve snu se vznášel v temné prázdnotě a sledoval, jak se kolem něj míhají barevné malé tečky. Po chvilce si uvědomil, že jsou to skleněné kuličky, které se kutálely po obrovském stole potaženém černým suknem, a on se vznáší kousek nad ním. Gabrielovi se nelíbilo, že nemá žádnou kontrolu nad svými sny. Přece byl pánem Snů! Pokusil se vizi změnit, ovlivnit ji, ale nešlo to. Nemohl se ani probudit. Bezmocně se vznášel a sledoval tanec skleněných kuliček.
Vtom se v jeho mysli rozezněl hluboký hlas, který mu přišel podvědomě známý, a který ho naplnil iracionální bázní.
„Zahraješ si se mnou, Gabrielku? "
Pán Snů otevřel ústa k výkřiku, a v tu chvíli se probudil. Třásl se jako v zimnici, a i když úlek pominul zároveň s noční můrou, zanechal po sobě nejistotu, která Gabriela neopustila ani s příchodem jitra. Tu noc už oka nezamhouřil. Nikdy před tím se totiž nesetkal se snem, který by nedokázal ovládnout...
Země, někde v Tokiu, současnost
„Víš jistě, že je tady?" zeptal se jeden muž stojící vedle druhého.
„Jo. Vím to od Zofiela a ten se nikdy nemýlí," pronesl ten druhý.
„Chjo. Fajn, tak jdeme na to, " povzdechl si.
Oba muži tak docela nezapadali na místo, kde stáli. Uprostřed vykřičené ulice u jednoho z největších místních klubů. Vysocí, štíhlí, krásní, v obleku šitém na míru, s očima schovanýma za slunečními brýlemi, přestože byla tma.
„Jdeme, ať to rendezvous máme za sebou. Stejně nevím, čí tohle byl nápad," vrčel jeden z nich.
Jo, to by mě taky zajímalo... pomyslel si druhý.
Ještě teď se mu vybavovala slzející tvář archanděla uzdravování.
Já to chápu, vážně to chápu, ale vy se chcete domluvit s Padlým, a to ne ledajakým. S tím, kdo svedl na scestí Světlonoše, a donutil ho povstat proti Pánu!, štkal bez přestání Rafael. Dlouho ho tehdy držel v náručí a utěšoval. Michaela bolelo u srdce vždycky, když ho takto viděl.
Ano, chtěli. Domluvit se s jedním z nejprohnanějších Padlých byl risk, ale byla to jejich poslední šance. Zofiel a jednotka špehů totiž doposud nezjistili, kde by Lucifer mohl meč schovávat, a tudíž tím tak padala i šance, jak ho získat bez většího rozruchu. A proto se po dvou dnech dohadování rozhodli, že zajdou za někým, kdo věděl o všem, co se na Zemi, v nebi nebo pekle dělo.
Když vešli dovnitř, zaplavila je vlna světel, pach potu a velmi hlasitá hudba.
Stroboskopická světla zbavovala tanečníky reálné podoby a měnila parket v arénu zkroucených a do sebe zaklesnutých těl.
„Někde tady musí být!" zakřičel Atanael.
Michael se rozhlížel kolem.
„Je," křikl, skláněje se k přítelovu uchu.
V nejhustší vřavě na parketu se svíjel Samael. Urostlá postava Padlého čněla nad okolím a jeho zrzavá hříva planula jako pochodeň. Lepila se na něj nějaká nakrátko ostřihaná holčina, která na sobě měla míň oblečení, než bylo zdrávo.
Michael si začal klestit cestu tanečníky, kteří sice chtěli protestovat, ale pohled na dva vysoké muže v obleku je od přímé konfrontace odradil.
Velký ryšavý démon s vizáží elegantního playboye si jich všiml dříve, než k němu dorazili. Přestal tančit a vykročil jim vstříc. Jeho partnerka se ho chytla za pásek u kalhot, a nechala se poslušně vést.
„Vida, vida," promluvil Samael," přišla návštěva z onoho světa, mám být potěšen?"
„To klidně můžeš, takhle vzácné návštěvy často nemáš," odtušil Atanael.
Zelené, zlatými skvrnkami kropenaté Samaelovy oči se poněkud přimhouřily.
„Přejděte k věci. Jak vidíte, můj čas je drahý." Pleskl po zadnici holčinu a ta se zahihňala.
„A já vždycky myslel, že jsi na koloušky," rýpnul si Atanael
„Pfff," odfrkl Samael a přimhouřil oči ještě víc.
„Musíme si promluvit někde o samotě. Nechci to řešit tady. Každopádně, potřebujeme od tebe pomoc,“ řekl narovinu Michael.
Padlý se rozchechtal.
„Nehráblo ti? Proč bych vám měl jako sakra pomáhat? Máš mě za idiota? Nemáš snad dost svých vlastních špehů? Pokud vím, tak na Zofiela si patřičně hrdý."
Michael si povzdechl. Věděl, že to nepůjde snadno.
„Řekni, Samaeli, líbí se ti život, jaký teď vedeš? Bez andělů, bez démonů, bez válek?"
„Vyhovuje mi v mnoha ohledech," uchechtl se.
Michael si povzdechl ještě víc, sundal si brýle, a zabodl svůj pohled do Samaelova.
„Lucifer mi ukradl meč a určitě si ho nechce vystavit doma v obýváku. Víš, co to znamená, ne?“
V Samaelových očích se mihl záblesk nedůvěry. Stočil pohled na Atanaela, který si taktéž sundal brýle a trpělivě mu pohled oplácel.
„Nelakuješ mě, Michaeli?"
„Obávám se, že ne. Věřím, že už jsi to slyšel a skutečně je to pravda.“
„Kurva. Slyšel jsem zvěsti, i když jsem jim zprvu nevěřil, protože... Jak ti sakra mohl někdo ukrást to tvé párátko? No nic. Musím si cvaknout. Jdu pro panáka, hned jsem zpátky," řekl Samael a otočil se na patě.
Mladá holčina, která najednou ztratila oporu, vypadala ztraceně, nejistě, a tak nějak žalostně.
Atanaelovi se jí zželelo.
„Padej odtud, malá," poradil jí.
„Upaluj domů, a pár dalších let se choď bavit nanejvýš do cukrárny. Tvůj amant je démon. Ve skutečnosti se jmenuje Samael. Rozpoutal válku v nebi, musel za trest do pekla, ale i odtamtud ho vykopli za zradu, krutost a podlý charakter. Zabije tě a předtím ti udělá spoustu nehezkých věcí."
Holčina otevřela ústa.
„Ti hrabe, dědku, nebo co?
Atanael si povzdychl.
„Ne, malá. Jen mám měkké srdce a nesnáším perverzní sexuální vraždy."
„Jste fízlové?" couvla o krok.
„Ne. Andělé."
„Magoři," vyprskla smíchy.
„Nejspíš poslední dobou trochu ano. Když už se žije tolik let, a ty problémy…“ začal filozofovat Atanael.
„Michaeli, ukaž jí oči, ty to umíš líp," obrátil se s povzdechem na Michaela.
Michael zavřel oči, a když je znovu otevřel, byly čistě bílé se zúženou, zlatou, svislou zorničkou.
Holčina vypískla, a oběma rukama si zakryla ústa. Potom se obrátila a rozeběhla se k východu.
„Víš, že tohle nerad dělám," pronesl Michael.
„Jo, ale nějak mi jí bylo líto."
Za chvíli se k nim protlačil Samael se sklenkami v rukou. Každému z nich jednu podal.
„Tak jo. Promyslel jsem si to. Nedopustím, aby má zábava byla zničena. Hej! Moment, kde mám svoji hračku?"
„Chtěla stihnout večerníček, " pokrčil rameny Atanael.
„No nic. Najdu si novou,“ mávl rukou Samael, „každopádně, chci si jen něco ujasnit. Vím, že jsi ten svůj mečík měl na Zemi a hlídal ho Uziel. Slyšel jsem, že ho měl šlohnout Raquel a Uziel byl zabit. Souhlasí?“
Odpovědí mu bylo dvojí pokývnutí hlavy.
„Hmmm… Popravdě to, že Raquel slouží Luciferovi, mi nějak uniklo. Myslel jsem si, že je to jen nájemný žoldák, a taky jsem nevěřil tomu, že by skutečně měl odvahu do něčeho takového jít. To mě ale přivádí k další věci. Předpokládejme, že Lucík ti ho šlohl proto, aby otevřel Brány. Ale to, že to ta tvá špachtle umí, nikdo kromě tebe, mě a kohoutíků na vašem dvorku neví. Tak jak se to Lucifer dozvěděl?“
„Mohl to zjistit od Pána. Přece jen v době, kdy byl v Nebi, byl jeho nejoblíbenějším andělem,“ pokrčil rameny Michael.
„Tak na to zapomeň. Lucifer byl sice Jeho největší miláček, ale tohle mu rozhodně neřekl. Byly věci, které si On nechával pro sebe. A tohle mi můžete věřit. Přece jen jsem s Luciferkem strávil nějaký ten čásek," uchechtl se Samael.
„Tak v tom případě nevím-" začal Michael.
„Vážně nevíš? No nějak se to dozvědět musel, a jak se to říká? Pod svícnem je největší tma?" ušklíbl se Samael a začal se chechtat.
„Samaeli!" zavrčel Atanael a v očích se mu zablesklo.
„Nikdo z nás není zrádce! To by nikdo-" přidal se Michael, ale byl zase přerušen.
„Váš celý problém tkví v tom, že si nedokážete přiznat své chyby a nedokážete se pravdě podívat do očí. To proto od vás odešel, to proto je Lucifer tam, kde je," řekl výsměšně Samael.
„Fajn! Když to vidíš takhle, tak není třeba, abychom tu ztráceli čas!" vyštěkl uraženě Michael a otočil se k odchodu.
Jenže nestačil udělat ani krok, když ho Samael tvrdě sevřel za paži, prudce otočil k sobě, natiskl se na něj a dýchl mu do tváře.
„Neurážej se, Michaelku. Nesluší ti to."
„Samaeli, ty parchante, pusť ho!" procedil skrz zuby Atanael dřív, než mohl Michael zaprotestovat.
„Copak? Žárlíš?" vysmál se Samael Atanaelovi do očí.
Ten zrudl vzteky ještě víc a neměl daleko k tomu, aby se na Samaela vrhl.
„Pusť mě, Samaeli, a ty toho nech, Atanaeli. Nepotřebujeme na sebe přitahovat pozornost," zamumlal Michael a zapřel se dlaněmi o Samaelovu hruď, aby se trochu odtáhl. Jenže Samael ho nehodlal pustit.
„To, že potřebujeme jeho pomoc, ještě neznamená, že se od něj nechám urážet, že se od něj necháme urážet a kdoví co ještě!" zasyčel Atanael a rozhodně nehodlal ustoupit.
„Atanaeli!" zvýšil hlas Michael.
Rozhodně nepotřebovali nějaký rozruch. Lucifer měl své lidi taky určitě všude, navíc měl po svém boku výborného stratéga a taktika, kterého určitě napadlo, že by mohli Samaela navštívit, takže potřebovali celý tenhle rozhovor v klidu a rychle ukončit.
„Mohl bys nás prosím nechat chvilku o samotě?" dodal ještě Michael a pevně se na Atanaela zadíval.
„Nejradši bych ti hned teď a tady urazil palici, ale bohužel tě ještě podle některých potřebujeme," prskl Atanael směrem k Samaelovi, "ovšem nespoléhej na to, že budu takhle shovívavý pořád."
„Jako by se stalo," odpověděl posměšně Samael a sledoval, jak Atanael mizí v davu.
„Mohl bys mě už konečně pustit?" zamračil se Michael, když osaměli.
„Co když to neudělám?"
„Podívej, Samaeli. Jsem vážně unavený a nemám náladu na tvoje urážky, rádoby vtípky, kecy, posměšky a já nevím, co ještě. Pokud něco víš, řekni to, jinak odcházím a je mi jedno, jestli tím tak přijdu o nějaké informace," povzdechl si Michael.
Chvilku se na sebe beze slova dívali, než Samael zvedl jednu ruku, kterou objímal Michaela kolem pasu, a palcem mu přejel přes rty.
„Zjistím, co chceš vědět, ale mám jednu podmínku. Příště přijdeš sám," zašeptal Samael, a pak Michaela pustil.
„Dám ti vědět, až něco zjistím," dodal ještě, než zmizel v davu.
Michael chvilku stál na místě, než si uvědomil, že zadržuje dech.
Samael byl proradný parchant, zrádce a ta nejhorší spodina, co kdy existovala, jenže na druhou stranu byl zatraceně sexy a rozhodně věděl, jak dostat to, co chce, a Michael nepochyboval o tom, že momentálně je na jeho seznamu on sám.
Znovu si povzdechl, zavrtěl hlavou a vydal se najít Atanaela, aby konečně mohli z toho pajzlu vypadnout...