Alexander
Let proběhl v poklidu, a i když po chvíli celé letadlo ztichlo, William poklidně pochrupoval, stejně jako Andrew, který se stulil do Faileonovy náruče, já nějak nemohl usnout.
Celou dobu jsem držel Williama za ruku, jako bych se bál, že už ho nikdy neuvidím, a přemýšlel nad tím, co podniknout za kroky, až budeme v Portlandu.
A něco mě napadlo. Jenže by to znamenalo velký risk pro všechny, a nejspíš bych musel být na chvíli oddělen od Williama, což nevím, jak by přijal.
Potřebovali jsme Kinrela vylákat ven. Potřebovali jsme, aby udělal chybu.
Sice nevím, co je psané v deníku, který William vykopal, ale nejspíš je tam psaný způsob, jak ho porazit, jenže k tomu právě potřebujeme, aby vystrčil nos.
Když jsme šli na přistání, pohladil jsem Williama po tváři a políbil ho na čelo.
„Vstávej, lásko. Jsme tady,“ zašeptal jsem a sevřel jeho ruku.
Po přistání a odbavení, jsem rychle proklouznul letištní halou a vykulenému Andrewovi jen hodil klíče, aby řídil on a sám se rozplácl na zadní sedačku.
Nebyl čas jim to teď vysvětlovat, ale naštěstí se Andrew tentokrát na nic neptal, a udělal, co jsem mu řekl.
Teprve po příjezdu k Williamovi na mě spustil, co to mělo znamenat, a i William s Faielonem se na mě dívali, jestli mi nepřeskočilo.
„Mám plán, jak vylákat Kinrela ven. Nejspíš se vám nebude líbit, ale je to naše jediná šance. V tom deníku, co jsi našel, nejspíš píšeš o způsobu, jak Kinrela zničit. Určitě jsi na něco během svého předchozího pátrání přišel, jinak by sis to nezapisoval a takhle důkladně neschovával. Jenže k tomu, abychom s ním bojovali, ho musíme vylákat ven. Na jeho území s ním bojovat nedokážeme. Přemýšlel jsem nad tím celou dobu v letadle. Musí si myslet, že jsi mě v Anglii zranil. Mohli bysme roznést falešnou informaci o tom, jak jsi propadl temnotě. Nejspíš netuší, že jeho chiméra byla zničena, ani to, že Andrew odolal jeho černé magii. Ale můžeme to prezentovat tak, že jsi se tam dostal před námi, a ta černá magie tě pohltila. Andrew by mohl fámu rozšířit v práci, Faileon po černém trhu. Vím, že toho po vás chci hodně, ale je tu šance, že by se to mohlo podařit. Jenže…“ nadechl jsem se, protože teď přicházela ta nejhorší část. „Musí to vypadat věrohodně. Až se to roznese v práci, nejspíš někoho pošlou, aby mě zkontroloval. Musím se vrátit zpátky domů a… Někdo z vás mě bude muset zranit. Hodně zranit.“
William
Byl jsem rád, když jsme konečně dorazili domů. Nechal jsem znovu zajet Faileona do garáže a moje auto zůstalo venku. Nemusí každý vědět, že je nás tu víc, i když… Kinrel mě možná nechává hlídat, tak kdo ví, jestli už nemá nějaké informace. Pochyboval jsem, že hlídá jen Alexe. Přeci jen jsme pro něj hrozbou oba dva.
Ani jsme nestihli vybalit tašky a Alex začal mluvit. Nejprve jsem v klidu seděl, ale po jeho posledních slovech jsem vstal a zamračil se na něj. Začal jsem přecházet po obýváku tam a zpátky, abych se uklidnil, protože to, co mi řekl, se mi vůbec nelíbilo.
„Je pravda, že potřebujeme Kinrela vylákat ven,“ zastavil jsem se a na všechny se podíval. „Ale vůbec se mi nelíbí, že by to bylo tímhle způsobem. Zranit tě a ještě vážně? Když budeš zraněný, jak chceš potom bojovat? Chceš to po mně nebo po Faileonovi? Můžeme použít tu část, že mě pohltila černá magie. Kinrelovi bude jasné, že teď budu pro něj velmi nebezpečný protivník a nebude moct na mě jen tak někoho poslat. Je pravda, že jsi jeho nejlepší lovec, ale musí vědět, že proti černé magii bys měl vážný problém. A Jerom by to nejspíš odmítl. Mohli bychom ho třeba požádat o pomoc… A já neznám nikoho lepšího než vás dva…“
Když jsem domluvil, zarazil jsem se. Pokud by Kinrel věděl, že mě pohltila černá magie, nebude váhat proti mně Alexe poslat. Bude to mít jednodušší, protože je velká pravděpodobnost, že bych v tom domnělém stavu Alexe mohl zabít, a bylo by mi jedno, jestli je to můj milenec nebo ne. Na druhou stranu bychom tím mohli Kinrela vylákat. Použil by Alexe, a až bych byl oslabený, zabil by mě.
„Proč to musí být tak komplikované…“ zavrčel jsem a stáhl jsem ze sebe sako, protože jsem nedokázal myslet, když mě svazovalo takové oblečení.
„Nemáme jistotu, že když budeš doma a budeš zraněný, že se tě nebude chtít Kinrel zbavit. Může k tobě někoho poslat, aby tě zkontroloval, ale může taky dát příkaz se tě zbavit. Teď, když ví, že je kletba narušena, bude mu jedno, jestli tě zabiju já, nebo on. Pro něj je teď důležité se nás zbavit, abychom ho neohrožovali a v dalším životě bychom už znovu stáli proti sobě a začalo by všechno na novo. Nech mě přemýšlet. Vybalíme si, uděláme něco na jídlo a zkusíme přijít na nějakou jinou variantu. Pokud se jiná vůbec najde…“ dodal jsem spíš pro sebe a vyšel z obýváku, abych si mohl vybalit věci.
Alexander
Věděl jsem, že se to nebude Williamovi zamlouvat.
Částečně měl pravdu v tom, že není záruka, že když budu zraněný, nepokusí se mě Kinrel zabít. Ale to jsem si nemyslel.
Povzdechl jsem se a šel za Williamem.
Zrovna si vybaloval věci, tak jsem jeho počínání zastavil a otočil ho k sobě.
„Věřím ti. Víc než komukoliv jinému. Pokud mě zraníš, může mě pak Faileon vyléčit. To by dokázal, ne? Nemyslím si, že by Kinrel, když už to došlo tak daleko, na mě někoho poslal. Naopak. Ve své zvrácenosti nejspíš bude chtít vědět, jak si s tebou poradím v temné podobě a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mi naopak během souboje odemkl vzpomínky na tebe, aby to pro něj bylo ještě zábavnější. Navíc, je taky možné, že ten, co přišel ke mně domů, si jen překroutil jeho příkaz po svém. Mám spoustu nepřátel i mezi lovci. Kupodivu. A zvláště mezi tou Kinrelovou podělanou smečkou, protože nikdo z nich neví, proč mě tak upřednostňuje, drží si mě u sebe a dává mi všechny výhody. Teda… Takhle to vidí oni. No, a ten, co byl u mě, nejspíš uviděl příležitost. Vím, že si to musíš promyslet, ale… Zatím nevidím jinou možnost. Myslel jsem i na Jeroma, ale nechci ho do toho zatahovat ještě víc. Zatím ne. Už tak se mi příčí pomyšlení, že v tom jede Andrew i Faileon,“ povzdechl jsem si a Williama objal.
Držel jsem ho v náruči, hladil ho po vlasech, ze kterých jsem mu stáhl stuhu, po zádech a všude, kam jsem dosáhl a najednou si vzpomněl na písničku, kterou mi občas zpívával.
Byla o nešťastné a smutné lásce, dvou mladých lidí, kteří se vroucně milovali, ale museli jeden na druhého zapomenout, o jejich síle, odvaze a naději na znovushledání a prolomení kletby.
Začal jsem ji potichu broukat do Williamova ucha a nepřestával ho přitom hladit.
„Zvítězíme. Musíme. Sice jsem ještě před pár hodinami tvrdil opak, ale teď to nemůžeme vzdát. Pro svou lásku k tobě, proto, abychom byli šťastní, obětuju cokoliv. Klidně i nějaké to zranění,“ řekl jsem, když jsem dozpíval a políbil ho na čelo.
Pak jsem ho pustil a poodstoupil.
„Půjdu s Andrewem udělat něco na jídlo. Sice z vás tří umím vařit asi nejmíň, ale nějak to spolu zvládneme,“ mrkl jsem na něj.
William
Neměl jsem náladu a nechtěl jsem ji kazit ostatním. Potřeboval jsem se srovnat s tím, co Alex navrhoval a nebylo to zrovna lehké. Nedokázal jsem si představit, že by byl vážně zraněný. A spoléhat na to, že ho Faileon uzdraví? Je to sice Elf, ale není šarlatán. Nezahojí mu rány okamžitě, tak jak to jde u upírů nebo vlkodlaků. Těm na malé zranění stačí chvilka, na větší tak den dva, pokud jsou v pohodě.
„Nelíbí se mi to. Kdybys byl třeba upír, neměl bych s tím tak velký problém. Ale jsi člověk. Zranění se nezahojí tak lehce, i když je tu Faileon. A pokud se máme Kinrelovi postavit, potřebujeme, abys byl plně při síle. Může zaútočit kdykoliv. Nemůžeme spoléhat na to, že počká, až se uzdravíš…“
Políbil jsem Alexe a pak jsem ho pustil. Málokdy zpíval, většinou jsem to byl já. Ale jeho hlas má hezké zabarvení a dobře se poslouchá, a tak nějak mi to trochu uklidnilo tu nervozitu.
„Nemůžeme se do toho jen tak vrhnout. Musíme promyslet všechna pro i proti. A taky… Kam ho vylákáme? Musí to být někde, kde nebudou lidé a nic, co by se mohlo poškodit nebo zbourat, protože to všechno nebude jen takové malé puf, jako když děláš popcorn. Najíme se, pročteme si deník, a pak se podle toho rozhodneme, ano?“
Převlékl jsem se do domácího pohodlnějšího oblečení. Vytáhl jsem ještě deník z kabely, a pak už jsme šli dolů. Uvařil jsem kávu a usadil se s ní ke stolu, abych byl ostatním poblíž, a otevřel deník. Faileon se posadil vedle mne, aby dobře viděl, a společně jsme pročítali moje zápisky.
Alexander
Williama jsem nepřesvědčil, ale nedivil jsem se mu. Samotnému mi ten nápad přišel šílený, ale já to bral možná i trochu jinak než on. Bez obětí nejsou vítězové. Tohle mě učili a tím jsem se řídil. A samozřejmě, jsem vždy raději nastavil svůj krk, než abych nechal trpět ostatní.
V kuchyni se William posadil ke stolu společně s Faileonem, aby pročetli zápisky, zatímco já se postavil k lince po boku Andrewa, a už po pěti minutách toho litoval.
„Ne, to musíš takhle. A nedrž to jako meč! Musíš míchat, ne plácat! Jak jsi mohl doteď vůbec přežít? Zase to děláš špatně!“ celou dobu mě peskoval, pobíhal kolem mě, nebo mě odstrkoval, aby mi ukázal, jak se to správně dělá.
„Prostě na to nemám vlohy,“ zavrčel jsem a zamračil se, protože se mi začala připalovat omáčka.
„Nejspíš ti dám lekce vaření, protože s takovou nejspíš s Williamem umřete hlady. Co když nebude moct vařit? A neříkej, že to zvládneš s tím svým stravováním, cos doteď měl,“ postavil se Andrew s rukama v bok naproti mně a začal mi dělat kázání.
Tvářil se přísně, stejně jako já uraženě, ale naše oči se smály. Byl jsem rád, že se aspoň trochu odreagoval a uvolnil.
Nakonec jsme to spolu nějak zvládli, a já během toho poslouchal rozmluvy mezi Williamem a Faileonem, když probírali nějaký zápisek.
Stačilo už jen dokončit přípravu podle Andrewových instrukcí, jenže ve chvíli, kdy William znovu promluvil mě přepadla silná bolest hlavy, až mi lžíce vypadla z ruky a mě se podlomily kolena.
„Alexi!“ uslyšel jsem podvědomě něčí křik, ucítil i ruce, než všechno zčernalo.
William
Zabral jsem se do čtení a po chvíli jsem vytěsnil z hlavy všechno. Ale hlavně Andrewovo žvanění.
Sem tam jsem se musel zastavit, když písmena byla nečitelná, ale Faileon po nich vždy přejel prstem, a všechno vypadalo tak, jako bych to psal včera.
Otočil jsem list na další dvoustranu…
Jen obrázky a malé, skoro nečitelné popisky…
Na jedné straně slunce, na druhé straně měsíc. A mezi nimi namalované něco, co jsem nedokázal hned rozluštit. Dotkl jsem se toho prstem.
V tu chvíli slunce na obrázku začalo žhnout, měsíc získal svou jemnou stříbrnou záři a ten malý obrázek uprostřed zčernal a vytvořil mezi nimi hranici… A v tu chvíli, jako bych ta hradba byl já sám, se mi zatmělo před očima, a poslední, co jsem vnímal, byl cinkot lžíce dopadající na zem a Andrewův výkřik, když volal na Alexe…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Alexander
Tu tvář bych poznal mezi tisíci lidmi.
Už od mého útlého věku mi do hlavy Otec Kardan vštěpoval tvář muže, který zostudil jeho rod a mě si vybral jako toho, kdo jej pomstí. Našel mě pohozeného uprostřed zimy, v lesích na hranicích Rumunska, a vzal mě do svého kláštera na úpatí hory.
Jeho výchova byla drsná a nemilosrdná, ale měl jsem teplé jídlo třikrát denně, dvakrát do týdne jsem dostával k jídlu i maso, měl jsem střechu nad hlavou a teplou postel, o čemž si většina dětí v klášteře a možná i dospělých mohla nechat jen zdát.
A proto jsem tu tvrdou výchovu snesl. Navíc jsem cítil na sobě důležitost poslání, když mi Otec po sedmi zimách soužití v klášteře řekl, že si mě vybral jako svého nástupce a mou povinností je pomstít jeho rod.
Trénoval jsem, cvičil, dělal všechno, co mi řekl, až překročila dvacátá zima, a Otec usoudil, že můžu odejít z kláštera, najít a zabít toho muže.
Před cestou jsem ale musel očistit duši, tělo i mysl, za což jsem byl jedině vděčný, protože poslední dobou se mi zdály podivné sny o jakémsi slibu. Netušil jsem, o co jde, komu bych měl něco slibovat, nebo kdo sliboval něco mě, nebo proč se mi to zdá, ale v hlavě mi pořád zněla jen slova: „Slibuju, že to ukončím.“
Chtěl jsem se zeptat Otce, ale něco mi v tom bránilo, a tak jsem raději prošel bolestivou očistou, doufajíc, že se téhle nepříjemnosti zbavím.
V ten letní slunný den, jsem konečně opustil zdi kláštera s malým vakem na zádech, kde jsem měl kus sýra, skývu chleba, pár mincí, co jsem si našetřil, kalhoty a tuniku na převlečení.
Vlasy, které jsem si pár měsíců nestříhal, na rozdíl od ostatních v klášteře, mi dorostly pod ramena a jejich nezvyklá barva mě donutila nosit na hlavě šátek.
S odhodláním a nadějí jsem se vydal skrz les směrem do nejbližšího města.
V parném létě se mi ale po chvíli začala tunika lepit na záda, a tak když jsem po poledni narazil na jezírko s malým vodopádem, neváhal jsem se svléknout, stáhnout ten kus hadru z hlavy, a vlézt do chladnější vody, která osvěžila mé tělo.
Chvíli jsem jen tak stál s vodou po pás a hlavou mírně zakloněnou, dokud se mi nezježily vlasy na zátylku a já neuslyšel slabé křupnutí větvičky někde za mnou.
Prudce jsem se otočil a začal pátrat jednak po něčem, co bych mohl v případě potřeby hned použít jako zbraň, a taky po tom, kdo tenhle hluk udělal.
William
Bydlel jsem v malé chatrči u lesa kus od vesnice. Lidé za mnou chodili pro rady, i když měli místního doktora. Když měli pocit, že jim léky nepomáhají, obraceli se na mě. Sbíral jsem byliny, dělal z nich léčivé masti a tinktury.
Sice mě žádali o pomoc, ale báli se mně. Jediný přítel, kterého jsem měl, za mnou občas docházel a nosil mi jídlo, když pochybělo, nebo mi pomohl s opravou domku.
Nevím, kdo ve vesnici roznesl tu fámu, že jsem čaroděj. Sice to byla pravda, ale úspěšně jsem to skrýval, a najednou s tím prostě někdo přišel.
Dávno už byla pryč doba upalování čarodějnic, ale i přesto to bylo nepříjemné, vzhledem k politické situaci, která právě panovala, jsem nechtěl nic riskovat.
Právě jsem sekal dříví na podpal, když jsem za sebou zaslechl kroky.
„Nesu ti něco k jídlu, beztak už umíráš hlady,“ zasmál se Flavio, když jsem se na něho otočil.
„Něco ještě mám, ale děkuji,“ odložil jsem sekeru a pozval ho dál.
Převzal jsem si od něj košík a začal vybalovat to málo, co mi donesl. Už pár dní jsem ho neviděl, a obával jsem se, jestli se do něčeho nepřipletl. Situace byla teď horká, snaha o vyhlášení samostatného Rumunská začínala nabírat na obrátkách.
„Moc toho není, ale víš jak,“ posadil se na rozvrzanou židli a díval se, jak si jídlo ukládám do spíže. „Kdo mohl, něco ti poslal, ale víš jak, bojí se tu přijít, aby na ně neukázali prstem…“
„To je v pořádku, chápu to,“ uklidnil jsem ho.
„Hele, něco jsem viděl,“ podepřel si rukama bradu a tajuplně se usmál.
„Hm?“ zvědavě jsem se na něho podíval.
„Tam u jezírka, jak se občas chodíš koupat. Byl tam mladý kluk. Možná tak starý jak já. Ale víš co? Měl úplně světlé vlasy. Byl vůbec takový světlejší, než jsme my. Asi není odsud. Ale…“ zasněně se na mě podíval svýma černýma očima. „Byl fakt krásný. Půjdeme se na něho podívat? Možná tam ještě bude.“
Zaujalo mě, co říkal. Poslední dny, spíš noci, jsem míval sen o jednom takovém. Možná jsem si přál, abych na někoho takového narazil a osud mi ho přihrál do cesty?
„Nabídka je sice lákavá, ale ne. Když mi bude osud nakloněn, přivede mi ho sem,“ odmítl jsem Flaviovu nabídku. „A víš, že si máš dávat pozor. Co kdyby někdo ve vesnici zjistil, že se ti líbí kluci, co? Chceš, aby tě ukamenovali? Raději pro všechny zůstaň starým mládencem, a neriskuj nic ani s cizincem. Ale u mě máš kdykoliv dveře otevřené.“
Alexander
Napjatě jsem stál ve vodě a čekal na jakýkoliv další zvuk.
Vytěsnil jsem všechny okolní, jako šumění stromů ve větru, křik ptáků, šplouchání vody, ale nic dalšího jsem už neuslyšel, a i ten tlak po chvilce zmizel.
Pro jistotu jsem ale vyběhl z vody, sáhl do vaku, kde jsem měl schovanou dýku a opatrně jsem se vydal směrem odkud zvuk šel.
Nikdo tam už nebyl, ale stopy po něčí přítomnosti jsem zaregistroval.
Vrátil jsem se k jezírku, kde jsem se už jen rychle opláchl a raději se oblékl, protože jsem nechtěl riskovat další nevítanou návštěvu.
Dýku jsem si pro jistotu připásal k pasu, kdybych náhodou po cestě na někoho narazil, a přehodil přes ni tuniku, aby nebyla vidět.
Až sejdu do města, zbytečně by to přitahovalo pozornost.
Vlasy jsem prozatím neukrýval pod šátek a nechal je volně rozpuštěné, vzhledem k tomu, že jsem se měl vlhké.
Cestu jsem volil obezřetně a pozorně sledoval okolí, takže mi neunikl slabý kouř někde mezi stromy přede mnou. Les už téměř končil, přesto mě překvapilo, že by tady někdo mohl žít. O tomhle se mi Otec nikdy nezmínil.
Probudila se ve mně zvědavost, a pak navzdory všem varováním, jsem se vydal tím směrem, abych po pár krocích zjistil, že mezi stromy skutečně někdo žije v malé chajdě.
Na okamžik jsem zaváhal, ale pak znovu zvítězila zvědavost. Seznámit se s někým mimo klášter, a navíc získat určité informace mě teď lákalo víc než kdy dřív.
Zabušil jsem na dveře, a pak zalapal po dechu, když se přede mnou objevila známá tvář.
Upustil jsem vak na zem, vytasil dýku a máchl jí proti muži před sebou.
„Ty!“ vykřikl jsem a hnal se proti němu dál.
William
Uvařil jsem čaj a usadil se k Flaviovi. Povídali jsme si o tom, jakého partnera bychom si pro život představovali. Ale dobře jsme věděli, že to tak jednoduché není. Takže jsme mohli zůstat jen u snění a občasných tajných schůzek. Nebyli jsme do sebe zamilovaní, ale aspoň jsme si vypomohli takhle…
Když se ozvalo zabouchání na dveře, udiveně jsme se na sebe podívali. Nikoho jsem nečekal, a takhle ve dne tu málo kdy někdo přišel.
Byl jsem v šoku, když ten anděl, o kterém Flavio mluvil se náhle ukázal u mých dveří. Ale, aniž bych věděl proč, najednou proti mně vyběhl. Když se podruhé rozmáchl dýkou, uskočil jsem dozadu a přirazil dveře. Dýka se do nich zabodla a já je zas prudce otevřel, aby ji nestihl vytáhnout.
Napřáhl jsem ruku před sebe a anděl se zlatými vlasy odletěl kus dozadu, kde dopadl do trávy.
„Co se dě-“ vyběhl Flavio ze světnice, ale zarazil se, když to viděl.
„Tady máš toho svého anděla,“ ukázal jsem rukou na dýku a potom na toho kluka.
Neměl jsem z něj strach, dokázal jsem se ubránit, ale raději jsem kouzla nepoužíval. Ale teď, jsem se prostě neuhlídal. Nechtěl jsem přijít o krk. Ale doufal jsem, že si toho nevšiml, a bude si myslet, že jsem ho praštil.
Alexander
Ani jsem se nestačil nadechnout, a už jsem se válel o kus dál v trávě s vyraženým dechem.
Tak přece jen to byl čaroděj s temnými silami, jak mi Otec vždy vykládal.
Vyškrábal jsem se na nohy a zlostně se na muže podíval. Stejně jako na toho druhého, který se objevil po jeho boku.
Měl jsem bohužel tu smůlu, že kousek před nimi ležel můj vak a dýka stále vězela v prknech dveří, kam se zabodla, když mi je muž přibouchl před nosem.
„Temný čaroděj Vilas...“ prskl jsem, „Otec Kardan mě před tebou varoval. Zostudil jsi jeho rod, přivedl na něj hanbu, a já jsem ten, kdo byl zvolen, aby ho pomstil. Budu tvůj anděl pomsty a budě tě pronásledovat klidně až do Pekla, dokud nevydechneš naposledy.“
Zadíval jsem se do jeho očí, které byly tak jiné než ty Otcovy. Hřejivé, upřímné, a já na vteřinu zapochyboval.
Zavrtěl jsem prudce hlavou, abych dostal ty nepříjemné myšlenky z hlavy a v duchu se zapřísáhl, že provedu očistu, protože jsem se právě rouhal.
Ještě chvíli jsem uvažoval, jak získat vak i dýku, ale nakonec jsem jen zlostně zavrčel, udělal několik kroků dozadu a vzápětí se ztratil mezi stromy.
William
Dívali jsme se na sebe, než odběhl. I když byl trochu dál, dobře jsem viděl jeho oči, které měly nádhernou barvu, ale byly plné nenávisti. Jako by mě znal. Jako bych jemu samému nějakým způsobem ublížil, a on ke mně choval tak velkou zášť, že bych byl pro něj lepší mrtvý než živý. A taky mi to dokázal svými slovy.
„Co to mělo být? Temný čaroděj? On se snad zbláznil. Kde na to přišel?“ vyšel Flavio ven před dům a díval se, jak ten anděl mizí mezi stromy. „Celý život ses nehnul z vesnice, pomáháš lidem, tak kde přišel na to, že jsi přivedl nějakého otce do záhuby?“
„Nevím, co tím myslel,“ povzdechl jsem si. „Ale víš, že mi to říkají i ve vesnici. Možná proto, co dělám. Vidíš to… Kdybych byl věštkyně, jako Maria, nebyl by takový problém.“
Naštěstí Flavio vyběhl později a neviděl, jak jsem toho kluka odhodil.
„Zůstanu s tebou,“ zamračil se a založil si ruce na hrudi.
Viděl jsem, jak zatnul pěsti a jeho černý pohled nebyl v tuhle chvíli tak teplý, jak normálně bývá. Je to kluk, který má snahu všechny chránit, ale nechtěl jsem, aby se dostal do potíží.
„To je v pořádku, myslím, že už nepřijde. Byly to jen plané výhružky, protože byl překvapený,“ ujistil jsem ho, že může být v klidu.
„Vážně?“
„Ano. Nechci, abys tě tvoje máma přetáhla sochorem po hlavě, že ses tu dlouho zdržel,“ postrčil jsem ho, aby už konečně šel.
„No dobře. Ale zítra tě přijdu zkontrolovat.“
Postával jsem venku, než jsem měl jistotu, že Flavio opravdu odešel. Jen jsem doufal, že se na vlastní pěst nevydal hledat toho anděla.
Vytáhl jsem dýku ze dveří a dobře jsem si ji prohlédl. Bylo vidět, že není jen tak obyčejná. Musel ji od někoho dostat. Byla precizně udělaná a na konci střenky, bylo vykládání několika malinkými rubíny. Kdybych ji prodal, měl bych jídlo tak na měsíc.
Sebral jsem ze země i jeho vak a vrátil jsem se dovnitř domu.
Počítal jsem s tím, že se vrátí. Určitě své věci tady nenechá jen tak. A proto jsem se připravil. Počkal jsem až se setmí, a pak teprve potom, pod rouškou tmy, jsem vyšel ven a zabezpečil si dům. Menší pasti na každého, kdo by vešel se špatnými úmysly…
Alexander
Chtěl jsem sejít do vesnice, ale když jsem sešel na kraj lesa a téměř až do západu slunce pozoroval dění, které jsem měl na dohled, bylo mi jasné, že bez peněz se nikam nedostanu. Navíc jsem měl ve vaku i pokrývku hlavy, nemluvě o tom, že ta dýka byla dar od Otce, a tu jsem tam prostě nemohl nechat.
Vrátil jsem se proto do lesa, k jezírku, nastražil několik pasti na menší zvířata, a ulehl pod košatý strom.
Ráno mě probudily první paprsky slunce a křik ptáků.
Umyl jsem se a prohlédl nastražené pasti. Chytil se jeden malý zajíc, což bylo pro mě jídla víc než dost, i když jsem jedl naposledy včera za svítání. Ale byl jsem zvyklý nejíst celé dny, když mě Otec trestal za nějakou neposlušnost.
Nakonec mi ten zajíc byl ale stejně k ničemu, protože jsem neměl nic, čím bych ho vyvrhl a stáhl z kůže.
Musel jsem se tedy spolehnout na houby, bobule a kořínky, co jsem našel, a byl odhodlaný dnes v noci zajít za čarodějem a získat od něj své věci.
Trpělivě jsem čekal a odpočíval, protože jsem věděl, ze musím bez jídla šetřit energii, a když se setmělo a všechno utichlo, vydal jsem se k chajdě.
I u něj byla všude tma, ale pro jistotu jsem stál schovaný nějakou chvíli za stromy, abych si byl jistý.
Teprve pak jsem vyběhl rovnou k předním dveřím, ale nestačil jsem se jich ani dotknout a najednou mě nějaká neviditelná síla srazila na zem na kolena a svázala.
Zazmítal jsem se a vykřikl.
V tu chvíli se dveře otevřely a v nich stal ten muž.
Chvíli jsem na něj rozzlobené hleděl, než mi došlo, že takhle se odsud nedostanu.
„Pusť mě. Chci jen své věci, prosím," zašeptal jsem a prosebně se na něj zadíval.
William
Nastražil jsem pasti a šel si lehnout. Nespal jsem, počítal jsem s tím, že ten kluk určitě přijde a bude si to chtít vzít tajně. A buď utéct, nebo mě při tom hned zabít.
Tak když se po nějaké chvíli ozval jeho výkřik, pousmál jsem se a vstal z postele.
„Dám ti tvé věci, ale musíš mi vysvětlit, proč mě vlastně chceš zabít. Nikdy jsem nikoho neohrozil, celý život jsem tady ve vesnici. Všichni mě tu znají. A ten tvůj otec Kardan, ani nevím, kdo to je.“
Přistoupil jsem blíž k němu, přidřepl si a ve světle měsíce si ho pěkně prohlédl.
Byl opravdu krásný. Takový se tu jen tak nevidí. Povětšinou jsou všichni snědí, tmavé vlasy a tmavé oči, asi tak jako Flavio.
„V noci bude pěkná zima. I když, možná jsi zvyklý. Ale nejsem takový necita. Vezmu tě dovnitř.“
Chytl jsem ho do náruče, a pak jsem i s ním vstal a vešel do domku. Uložil jsem ho na postel a chtěl ho přikrýt, ale když jsem viděl to hezké tělo, i když schované pod ošuntělým oblečením, rozmyslel jsem si to.
„Za chvíli ti bude teplo. Já se umyju, a ty si zatím rozmysli, co mi řekneš, a jestli pořád jsi rozhodnutý mě zabít. Podle toho se pak rozhodnu, co s tebou.“
Přihodil jsem pár kusů dřeva do ohně, nachystal jsem si necky s teplou vodu. Svlékl jsem se, a pak se naložil do vody. Rozmotal jsem si drdol, rozhodil vlasy za necky a pohodlně se opřel.
„Máš hlad? Mám tu polévku ze slepice, nějaká zelenina, a kousek chleba. Nic moc, ale zahřeje to a udělá dobře na žaludek,“ mrknul jsem ke stolu, kde stál kotlík s polévkou.
Znovu jsem se zadíval na toho kluka…
„Tak co mi řekneš o tom tvém otci a o tom, co se mnou zamýšlíš?“
Alexander
V první chvíli jsem se nezmohl ani na protest.
Jeho náhlý zájem, stejně jako jemnost s jakou mě vzal do náruče a uložil, mě překvapila.
Stejně jako jeho nabídka k jídlu.
A když se svlékl a rozpustil si vlasy, uhnul jsem pohledem.
Nebyl jsem v rozpacích, v klášteře bylo běžné, že se několik chlapců koupalo v jedné vaně, ale u něj…
„Nemusím ti nic říkat!“ vyjel jsem po něm, když se mě zeptal znovu na otázku, co mi položil už venku.
„A nechci tvoje jídlo!“ zazmítal jsem se v neviditelných poutech, jenže teplá postel, která voněla podvědomou vůní, stejně jako lákavé jídlo nakonec mé odhodlání nahlodalo.
Zvláště, když mi hlasitě zakručelo v břiše, jak se žaludek dožadoval konečně pořádného teplého jídla.
Chvilku jsem zíral do stropu a uvažoval, co dál.
Bojem se odsud nejspíš jen tak nedostanu. Kromě toho… Otec často říkával, že nejen ostrým mečem se dá vyhrát bitva. A taky mi vštěpoval jedno úsloví. Přítele měj blízko, nepřítele ještě blíž.
Možná, když o tom muži zjistím víc, když se dostanu do jeho přízně, snadněji se mi ho pak podaří zabít, v okamžiku, kdy poleví v ostražitosti.
Navíc…
Ve světle svící… Musel jsem mírně pokrčit nohy a několikrát se zhluboka nadechnout, jak mě začalo zrazovat tělo.
„Otec Kardan je patronem kláštera svatého Bartoloměje za lesy u hranic. Vychoval mě a dal mi důležitý úkol. Jeho rodinu zabil a pošpinil jeden zlý temný čaroděj. A tím jsi ty. A protože už je sám a nestačil by na to, poslal mě, jako svého nástupce, abych pomstil jeho krev,“ promluvil jsem do stropu a sykl, když se žaludek znovu hlasitě ozval.
„Proč jsi to udělal? Otec Kardan je sice přísný, ale není to zlý člověk. Proč jsi mu tak ublížil? Proč se tady schováváš? A proč jsi mě už nezabil?“ začal jsem se vyptávat já, a teprve teď k němu otočil znovu hlavu.
Střetl jsem se s pohledem jeho hnědých očí a zatajil se mi na okamžik dech.
„Slíbil jsi, že to skončí,“ zamumlal jsem nahlas myšlenku, která mi zrovna prolétla hlavou.
Vzápětí jsem ale uhnul pohledem, jako bych si až teď uvědomil svou chybu.
„Možná si to jídlo dám a… Zůstanu tu přes noc,“ zamumlal jsem nakonec.
William
Užíval jsem si teplé vody a po celou dobu jsem toho kluka pozoroval. Nakonec, i když nejdříve odmítal, přijal mou nabídku na jídlo. Umyl jsem se, opláchl od mýdla a vylezl z necek, abych mohl ohřát polévku.
Když jsem se utřel, oblékl jsem si jen plášť, který doma nosím, když je mi chladno. Než se polévka ohřála, rozčesal jsem si vlasy, ale proto, že trochu navlhly, nechal jsem je rozpuštěné.
Nabral jsem polévku do dřevěné misky, nadrobil do ní chleba, a pak si přisedl na postel.
„Ani nevím, jak se jmenuješ,“ odložil jsem misku na moment na stoličku.
Chytl jsem ho a podložil pod něj polštáře tak, aby byl trochu výše.
„Nepustím tě, dokud nebudu mít jistotu, že mi nic neuděláš. Potřebuješ na záchod? Nebo se umýt? Když tak ti potom pomůžu. Tak otevři pusu,“ vzal jsem znovu misku do ruky a dřevěnou lžící ho začal krmit.
„Já jsem Vilas z Bogzy. Umím trochu kouzel, ale to je asi tak všechno. Nikdy jsem nikomu neublížil. Pomáhám tady lidem ve vesnici, jsem takový jejich druhý lékař. Ale pokud by někdo ublížil někomu mému blízkému, nebo ho nebo ji nedej bože zabil, tak nevím, co bych potom udělal. Umím zabít zvíře, abych se najedl, s člověkem by to nebylo jiné. Chápeš, co tím chci říct?“
Začal jsem mladíčkovi vyprávět o svém životě, aniž bych tušil, proč jsem to vlastně udělal. Ale tak nějak to ze mě šlo samo.
Alexander
Bojoval jsem sám se sebou.
Když si ke mně přisedl na postel a řekl, že mě nepustí, dokud nebude mít jistotu, že mu neublížím, jen jsem se na něj zamračil.
Ale když jsem ucítil vůni horké polévky a trochu ji ochutnal, všechno šlo stranou.
Hltal jsem ji a několikrát si málem popálil jazyk, ale byla vydatná a chutná.
Kromě toho, podělil se se mnou o jídlo, i když ho měl nejspíš sám málo.
Byl jsem zmatený, i těmi slovy, které jsem od něj uslyšel.
„Sándor, jmenuju se Sándor, Vilasi,“ řekl jsem potom, co mi horký vývar zahřál žaludek a prohřál celé tělo.
Zároveň jsem vyslovil i jeho jméno, jako bych chtěl zjistit, jakou má chuť.
Zadíval jsem se na jeho vlasy, které mu zčásti přepadly přes ramena na hruď, a pocítil neskutečnou touhu se jich dotknout.
„Pokud jsi nic neudělal, proč by o tobě Otec říkal takové věci? Nikdy mi nelhal. Nikomu. Jak mám uvěřit tobě, člověku, kterého vidím podruhé v životě. A pochybuju, že máš syna nebo bratra, který je ti natolik podobný, abych si vás spletl,“ promluvil jsem po chvíli.
Najednou jsem se nevyznal sám v sobě. Proč se chci dotknout člověka, kterého chci zabít? Proč už jsem to dávno neudělal? Proč se od něj nechávám krmit?
„Musím si to nechat projít hlavou. Jen… Tohle je dost nepříjemné, víš? Slibuju, že se o nic nepokusím, dokud si to neproberu v hlavě, tak mě pusť. Své slovo dodržím. Možná tě chci zabít, ale nejsem zase takový, abych ti vrazil ve spánku dýku do zad. Navíc, stejně bych ti tu nikam neutekl, a budeš mě mít neustále na očích,“ zadíval jsem se mu zpříma do očí.
William
„Sándor…“ zašeptal jsem jeho jméno.
Na moment jsem měl pocit, jako bych to jméno vyslovil snad už tisíckrát, a něco mě s tím zahřálo i u srdce.
Je pravda, že tohle jméno je v široké oblasti rozšířené, ale tohle bylo jiné. Jako bych si tím něco připomněl.
Když Sándor dojedl, odnesl jsem misku na stůl. Vynesl jsem trochu vody z necek, protože už byla skoro studená a přilil jsem mu tam horkou. Zastavil jsem se u postele a z vrchu se na něj zadíval. Přemýšlel jsem, jestli ho mám pustit, nebo ho umyju sám. Nenechám ho spát na zemi, i když je nejspíš zvyklý, ale nechci, aby mi lezl špinavý do postele. Jeho dýku s vakem jsem dobře schoval, jen tak ji nenajde, i kdyby to tu přeházel vzhůru nohama.
Mám mu věřit? Pořád mě může zabít čímkoliv jiným. Věcí se tu na to najde dost…
Ale pohled do jeho očí mě nakonec přesvědčil. Uvolnil jsem mu kouzlem spoutané ruce i nohy, a pak jsem šel a z té jediné skříně, co jsem tu měl, jsem mu vytáhl čistou halenu, aby si ji pak mohl obléct.
Sám jsem se usadil do velkého vyřezávaného houpacího křesla, vystlaného kožešinou, a čekal jsem, až se umyje, abych pak mohl vynést vodu, a oba jsme mohli zalehnout a spát.
Alexander
Když mi uvolnil ruce i nohy na okamžik jsem měl chuť po něm skočit, ale dal jsem mu přece jen slib. A ten já nikdy neporušuji.
Když mi podal halenu a sedl si do houpacího křesla, stáhl jsem ze sebe oblečení a hodil ho na zem. Mou poměrně bledou kůži, zdobilo pár modřin a jizev, které pocházely ještě z doby učení, protože některé úkoly mě stály daleko víc než jen bolest svalů.
Hodil jsem pohledem po Vilasovi, ale ten nevypadal na to, že by mě chtěl proklet, tak jsem vlez do necek a s úlevným zasténáním si sedl do vody.
„Půjčím si mýdlo,“ řekl jsem, když se moje mírně prokřehlé tělo rozehřálo, až jsem dokonce cítil, jak mi hoří tváře, a vzal jsem do ruky mýdlo, které stálo na stolku vedle necek.
Pořádně jsem si namydlil vlasy, které jsem pak spláchl, stejně jako celé tělo.
A bylo to vážně natolik ulevující, že jsem si po chvilce začal broukat i písničku, kterou Otec nesnášel, ale mě se líbila, i když jsem netušil, odkud ji znám.
Nakonec jsem spokojený vylezl z vody, na mokré tělo oblekl halenu a přistoupil k Vilasovi.
Vzal jsem do ruky jeden pramen jeho vlasů, který mu spadl na hruď a promnul ho v prstech.
Tak jemné a krásné…
Pak jsem si povzdechl a pustil je.
Vážně je tohle ten muž, kterého mi Otec Kardan popisoval? Ten zlý čaroděj?
Necítil jsem z něj žádnou hrozbu. Ani náznak zla.
Ale proč by mi Otec Kardan lhal?
William
Viděl jsem to zaváhání, když jsem ho uvolnil. Ale nakonec se nic nedělo. No, nedělo…
Pozoroval jsem ho, jak se svléká a myje se. I když měl na sobě modřiny a nějaké jizvy, jeho tělo bylo krásné.
Byl to prostě světlý typ, který se tady málo vidí, a mě to rozhodně nenechalo chladným.
Když vzal do ruky mé vlasy, na moment jsem se zarazil, jestli přeci jen něco nemá v plánu. Ale i teď dostál svému slovu a nezaútočil na mě.
I já jsem měl chuť se těch jeho vlasů dotknout. Už jsem natahoval ruku, ale zastavil jsem se. Nechtěl jsem, aby to bral jako útok, nebo něco takového.
Vstal jsem a začal jsem vynášet vodu ven, abych mohl nechat vyschnout necky. Opřel jsem je o stěnu vedle dveří, kde nejméně zavazely. Mokrá podlaha už stihla proschnout, takže jsem jen dal stoličku s mýdlem bokem a před krb natáhl kožešinu medvěda, kterého jsme ulovili s Flaviem.
„Jsem unavený, takže jdu spát. Mám tady dost místa, tak si klidně můžeš lehnout vedle mne.“
Přihodil jsem ještě pár kusů dřeva do krbu, a šel si lehnout. Celou dobu tu jediné světlo pocházelo od ohně. Bylo to příjemné tlumené světlo, příjemné teplo, a rád jsem i poslouchal praskání ohně.
Uložil jsem se tak, aby měl Sándor dost místa na spaní. Přivřel jsem oči a pozoroval ho.
A při tom všem jsem stále přemýšlel nad tím, co si to broukal za písničku. Měl jsem pocit, jako bych ji znal, i když jsem ji, podle mne, slyšel dneska poprvé. Ale ta melodie mi natolik utkvěla v hlavě, že jsem si ji v duchu začal zpívat a najednou mi došlo, že znám vlastně všechna slova.
Byl jsem v šoku, když jsem si to uvědomil.
„Odkud znáš tu písničku, co sis zpíval?“ zeptal jsem se, protože mi to nedalo.
Alexander
Ustoupil jsem, když Vilos vstal a šel uklízet necky.
Pozoroval jsem ho, protože jsem stále čekal nějaký podraz, ale on si nakonec po úklidu lehl na postel a udělal místo i pro mě.
Zůstal jsem stát a chvilku ho pozoroval.
A když se mě pak zeptal na písničku, zamyslel jsem se.
„Ani nevím. Otec neměl rád, když jsem si ji broukal, i když mi nikdy neřekl proč. Občas mě za to i bil, i když jsem nechápal proč,“ pokrčil jsem rameny a přemýšlel, proč mu to vlastně říkám.
Pak jsem si opatrně sedl na postel, a nakonec si lehl pod lehkou přikrývku, čelem k němu.
Být tak blízko, cítit jeho vůni a teplo, to bylo něco, co jsem doposud nezažil.
Otec se mě vždy snažil držet od ostatních, jediné místo, kde jsem se s ostatními potkával byly občasné společné koupele a modlitby.
„Proč to děláš? Snažil jsem se tě zabít. Vlastně kdykoliv můžu. Co když tě uškrtím ve spánku? Proč jsi mě rovnou nezabil? Nikdo by to nezjistil. Nemám rodinu ani přátele. Celý život jsem vyrůstal v klášteře, kde mě vychoval Otec Kardan, potom, co mě našel jako mimino v zimě v lesích,“ zašeptal jsem, pohlédl mu do očí, a znovu vzal do ruky pár jeho vlasů a začal si s nimi nepřítomně hrát.
William
Váhal, jestli si má jít lehnout vedle mě. Ale nakonec to udělal. I když v krbu hořel oheň, a je tam teď teplo, přeci jen do rána vyhasne a byla by mu potom zima. Na posteli je to lepší.
Nechal jsem ho, když si začal hrát s mými vlasy. Nikdo, až na Flavia, to nedělal. A já nevím proč, ale od Sándora mi to bylo daleko příjemnější.
„Proč to dělám? Ani nevím,“ zamyslel jsem se. „Ale jak jsem říkal, lidi nezabíjím jen tak. A ty… Hele, věřím tomu, že dodržuješ sliby, takže se nebojím, že bys mě ve spánku zabil. A taky… Myslím si, že jsi hodný člověk. A kdybys to přeci jen udělal, kdybys mě zabil, tížilo by tě to do konce života. Nedokázal by ses s tím srovnat.“
Vystrčil jsem ruku zpod peřiny a také já se opatrně dotkl jeho vlasů. Měl je taky delší, ne sice jako já, ale i tak jsem mohl pocítit, jak příjemné to je, když jeho prameny lehce prokluzují mezi mými prsty a v mé dlani.
„Ta písnička… Mám pocit, jako bych ji znal. Dokonce znám i slova, a přitom jsem se ji ani neučil a nikdy jsem ji neslyšel, až teprve od tebe…“
A abych mu to potvrdil, začal jsem ji tiše zpívat.
Alexander
Vilas měl pravdu. Slib bych nikdy neporušil.
Ale překvapilo mě, když řekl, že jsem hodný člověk.
Jak to mohl vědět? Jak mohl vědět, že jsem ještě nikdy nikoho nezabil?
Na moment jsem ztuhnul, když ke mně natáhl ruku, ale on jen vzal mé vlasy do svých prstů, až jsem přivřel oči pod tím nečekaně příjemným pocitem, který najednou projel mým tělem.
Chtěl jsem se ho zeptat na dalších několik věcí, ale on začal zpívat tu písničku.
Překvapilo mě to, protože vím jistě, že v klášteře určitě nikdy nebyl, a neznal jsem nikoho, koho by mohl znát on, a od koho bysme ji oba mohli slyšet.
Po chvilce jsem se k němu přidal a aniž bych to sám plánoval, ruka mi sklouzla na jeho hruď, a já se dlaní dotkl místa, kde jsem cítil tlukot jeho srdce. Přisunul jsem se k němu o něco blíže, takže jsem cítil jeho horký dech na tváři.
„Proč se to muselo takhle zkomplikovat? Čemu mám teď věřit? Proč ti chci věřit, že jsi nevinný, ale zároveň věřím i Otci, že jsi vinen?“ zeptal jsem se poté, co jsme dozpívali, a zvedl k němu oči.
Takhle zblízka byl neuvěřitelně krásný.
Prsty jsem se dotkl jeho hladké a jemné kůže na tváři, a zauvažoval, jestli je tohle taky výsledek nějaké magie, nebo je prostě takový od přírody.
William
Byl jsem příjemně překvapený, když se přidal ke mně a společně jsme písničku dozpívali.
A musel jsem uznat, že nám to spolu ladilo, jako bychom to takhle zpívali odjakživa.
A stejný pocit, že se známe, jsem měl ve chvíli, kdy se mě dotkl. Zauvažoval jsem nad jeho slovy.
Ale měl jsem v hlavě jen tu první větu: Proč se to muselo takhle zkomplikovat?
Proč si říkám to samé? Proč mám stále pocit, že tohoto člověk znám víc než dobře. Že je to někdo, kdo je mi zatraceně blízký, a snad i proto věřím tomu, že by mě jen tak nezabil? Jak můžu vědět, že je hodný, když na mě vlastně zaútočil okamžitě, jakmile jsem otevřel dveře?
Má nádherné oči. Teď, i když bylo přítmí, jsem viděl, jak se lesknou, a ještě víc zvýrazňují tu nádhernou modrou barvu. Byl to upřímný a teplý pohled. Nebyly to oči zabijáka.
Také já položil dlaň na jeho hruď a vnímal tlukot jeho srdce.
Bylo to tak zvláštně uklidňující…
A možná také proto se mi po chvíli začaly zavírat oči.
„Omlouvám se… že jsem… nesplnil… slib…který jsem… ti dal…“ zamumlal jsem v polospánku šeptem poslední slova těsně předtím, než jsem usnul.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Pro upřesnění - William a Alexander v minulých životech měli jména, které byly obdoby jejich původních jmen. V tomto životě je to rumunská obdoba - Vilas - William, Sándor - Alexander. Tento život se odehrává kolem roku 1881-1883, kdy Rumunsko bojovalo o nezávislost.