Samuru
Blbec jeden pitomej. Řekne mi, abych si z toho nic nedělal, a ještě si rejpne do mých červených očí. No jasně že mu došlo, že nejsou od popíjení Tequily pro drsňáky a už vůbec ne po desetiminutovém koukání do počítače. Jen jeden nadrženej prasák, mě může donutit brečet a ten mě právě políbil, jako kdyby se nic nedělo. Mám pocit, že ten kdo zkusí něco z těch věciček, budu já a to na něj. Třeba pouta a lana, abych mu ukázal, jaké to je být bezbranný a hlavně proti jeho kecům by se vyplatil roubík.
Pfff... Asi se z něj fakt zblázním.
Povzdechl jsem si a znova se vrátil k práci, třeba mě to donutí, abych z něj nebyl pokaždé tak vzrušený, jako když mě políbí a jeho hluboký hlas se mi rozezní hlavou.
Byl jsem tak pohlcený prací, že jsem zapomněl na čas, a když jsem se podíval na hodiny dole na ploše, docela jsem se zděsil. Sundal jsem si sluchátka a zjistil jsem, že je tady naprosté ticho a tma.
Kde je Stan? Začal jsem cítit podivný pocit, jako kdyby se mi někdo procházel po hrobě a podivný mrazivý pot mi polil záda. Něco se stalo... Určitě se něco stalo. Byl jsem o tom naprosto přesvědčen, a když jsem uslyšel Stanův telefon, který zvonil z jeho pokoje, hned jsem k němu došel.
Volal ten doktor, jak mě ošetřoval a byl docela vytrvalý. Můj strach se zvětšoval a já cítil, jak se začínám chvět. Zvedl jsem to.
„Samuru?" ozval se na druhé straně příjemný hlas.
„Ano, děje se něco?"
„Jede pro tebe Ei. Stan je v nemocnici, bude..."
To už jsem se sesunul k zemi a telefon mi vypadl z ruky.
Stanley
Najednou bylo kolem mne živo.
Proč mě nenechají být? Bylo mi tak dobře. Není nad to, zavřít se do ticha své meditační místnosti. Proč mi sem teda někdo leze?
Pootevřel jsem oči.
„Je zpátky,“ ozval se vedle mne mužský hlas.
Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem. Jen jsem pootevřel pusu a z ní se vydralo zachrčení.
„Nesnažte se mluvit,“ položil ruku na mé rameno nějaký muž v bílém plášti. Proč je tak zadýchaný? Pohlédl jsem nad sebe. Musel jsem znovu zavřít oči, jak se mi udělalo zle, když se zářivky ze stropu míhaly jedna za druhou.
Kde to jsem? Znovu jsem pootevřel oči. Všechno se kolem mne hýbalo. Lidi, světla, stěny…
„Připravte operační sál! Rychle!“
Pro koho?
Chtěl jsem zvednout ruku, ale byla strašně těžká. Jako by byla z olova. Někdo mě za ní chytil a přidržel na nosítkách.
Já jsem na nosítkách? Proč? Byl jsem si jen zaběhat. Chtěl jsem se vrátit k Samuru …
Nosítka se zastavily.
„Jakou máte krevní skupinu?“ naklonila se ke mně tvář mladé ženy.
Jak si mám teď vzpomenout? Na co to chtějí vědět?
„Jak se jmenujete?“
Jo, to by šlo… „Torres,“ zašeptal jsem.
„Vaše krevní skupina?“ stejná otázka.
Jak to mám, kurva, vědět? Jsem rád, že jsem si vzpomněl na jméno.
Chtěl jsem pokrčit rameny, ale v tu chvíli mým tělem projela ostrá bolest. Chtělo se mi zvracet a nemohl jsem popadnout dech.
„Komu máme zavolat?“
„Hazuki… Ay-Ayano-“ zasípal jsem první jméno, které mě napadlo v souvislosti s bolestí. Ta se děsnou rychlostí rozlézala od hrudi po celém těle.
„Doktor Hazuki?“ pohlédla na mě znovu ta žena a já v jejich rukách zahlédl velké ostré nůžky, kterými vzápětí začala rozstříhávat mé triko.
Chtěl jsem nadzvednout hlavu a podívat se proč to vlastně dělá, ale v tu chvíli jsem pocítil závrať a hlava mi spadla zpět na lehátko.
„Samuru,“ zašeptal jsem ještě. Ať zavolají Samuru… Rty se mi hýbaly, ale už žádná slova nevyšla. Všechna světla zhasla a já byl zpět ve své meditační místnosti.
Ticho… tma… klid….
Samuru
Seděl jsem na té chladné zemi a nevnímal kolem sebe naprosto nic. Nechápal jsem, co se mohlo stát a proč je Stan v nemocnici? Co se sakra stalo?
Pojal mě neuvěřitelný pocit strachu a bezmoci. Srdce se mi svíralo bolestí a já nemohl pořádně ani dýchat, jak se mi do očí vhrnuly slzy. Jen jsem tam seděl a nemohl udělat naprosto nic. Byl jsem jak bez života... Bylo to jak prudké bodnutí do mého srdce.
Asi jsem tam seděl opravdu dlouho, když jsem uslyšel Ei, jak rozrazil dveře a lomcuje se mnou.
„Samuru! Samuru! Je ti něco? Jsi taky zraněný? Samuru?"
Jen jsem se na něj nepřítomně díval a snažil se postavit na nohy.
Nejsem v pořádku. Naprosto nejsem v pořádku. Právě jsem naprosto v prdeli, ne... Jsem v totálním hajzlu, asi mi právě prasklo srdce a vytéká z něj ten největší láska, co jsem kdy k někomu cítil.
Ei mě odtáhl do pokoje a začal se přehrabovat ve skříních, aby mi našel oblečení. Pomohl mi obléct a nasoukal mě do auta. Byl jsem mimo, jako kdyby mě někdo najednou vypnul. Bez emocí, bez reakcí... Žijící mrtvola.
Ani nevím, jak jsme se dostali do nemocnice a následně do Stanova pokoje, ale vím, že jsem stál před sklem a díval se na něj, jak leží na posteli a má na puse masku s kyslíkem. Chtěl jsem strašně moc za ním, ale nešlo to.
Proč jsem se cítil vinný? Proč mě ten jeho stav tam moc bolel?
Vidět všude v jeho těle zapíchané hadičky a hypnotizovat jeho oči, aby je otevřel, mi vzalo poslední soudnost, kterou jsem měl. Vzal jsem si od sestřičky plášť a roušku. Došel jsem až k jeho posteli a uchopil ho za ruku. Byla studená a tak těžká. Slzy mě přímo pohltily a já jen rozmazaně sledoval jeho tvář.
„Bude v pořádku, to nejhorší je za ním. Kulka se nedotkla žádného důležitého orgánu a jen svalovinou projela ven. Byl to čistý průstřel ramene. Policie by se vás chtěla na něco zeptat, pokud je to možné," mluvil na mě vlídně doktor, ale já i přesto nedokázal od Stana odtrhnout oči.
„Dám vám chvilku a počkám s nimi na chodbě," promluvil vzápětí a potom zmizel ven.
„Miluji tě, Stane. Přijdu a to, kdo to byl, jen tu na mě hezky počkej."
Posunul jsem roušku níž pod ústa a dal jsem mu pusu na čelo. Potom jsem odešel na chodbu, kde ve mě vše vybuchlo, jakoby někdo zapálil rozbušku velmi staré bomby.
Stanley
Nevím co se děje. Jsem ze všeho zmatený. Ležím v nemocnici a snažím se rozpomenout v momentech, kdy se proberu. Chci promluvit, někoho zavolat, ale nejde to. Mám nasazenou masku a jen zvednout ruku mě vysiluje.
Kdy jsem se takhle naposledy cítil? Ještě nikdy. Neznám to.
Měl jsem pocit, že na mě někdo mluví. Příjemný známý hlas.
„…jen tu na mě hezky počkej…“
Jo, počkám. Ani se nehnu. Poslechnu rád. Neřekl bych, že mě něco bolí. Jsem nějak mimo provoz, skoro nic necítím. Jen občas pootevřu oči, ale někdo mi snad tlačí na víčka, protože se mi po chvíli zase zavřou.
Znovu jsem pootevřel oči. Díval jsem se do ustarané tváře Jeffa.
Co tu chce? Přišel na pokec? On? Nikdy toho moc nenamluví. Vidím, jak otvírá pusu, ale nerozumím mu. Jako by mi někdo přikryl uši. Znovu zavírám oči a odebírám se do své meditační místnosti.
Samuru
Došel jsem se zatnutými pěstmi k policistům, kteří stáli kousek od dveří a snažil se nasadit chladnou tvář.
„Dobrý den, jsem Samuru Tua, jsem partner Stanleyho Torrese."
Bylo vidět, jak se oba na sebe podívali a podiveně se vrátili ke svým blokům, do kterých něco zapisovali.
„Víte, kdo jej postřelil? Nebo nemáte nějaké podezření?" promluvil ke mně jeden z nich.
Podezření? Kdo jej postřelil? Podezřelý? Ten kdo proti němu mohl něco mít? Haaaa?
Cvaklo to v mé hlavě jak jedna veliká červená značka. Nedal jsem však nic znát, protože toho člověka si podám já sám. Když je to v rodině...
„Bohužel... Šel si jen zaběhat a potom mi volali z nemocnice, že sem mám přijet. Ani já pořádně nevím, co se stalo."
„Počkáme, až se k tomu vyjádří pan Torres, prozatím děkujeme," mírně se oba uklonili a odešli pryč.
Proč taky ne, jsem gay a naprosto jsem se za to nestyděl, nejspíš se nechtěli se mnou dlouho zdržovat, třeba si mysleli, že je to nakažlivé. Sakra... Byl jsem na všechno naštvaný a na všechny. Třeba jen chtěli být hodní, ale já rozhodně ne.
„Samuru, jak je na tom?" zeptal se Ei, který se ke mně právě blížil.
„Dej mi telefon, Ei."
„Proč?" zeptal se opatrně, ale i tak mi jej podal.
Vytočil jsem číslo, které si už roky pamatuji z hlavy a vyčkával, dokud se neozve někdo na druhé straně.
„Ahoj Edie, přijeď pro mě! Ne... Neptej se! Přijeď před městskou nemocnici, budu u hlavního vchodu," zavěsil jsem telefon a vrátil ho Eimu.
„Samuru? Jsi si jistý? Tohle není dobrý nápad. Mám jet s tebou?"
„Ne! Tohle je jen moje věc Ei, ty běž za Jeffem."
Vykročil jsem ke dveřím a výtahem sjel dolů. Když jsem došel ke vchodovým dveřím, spatřil jsem Ediho, jak už čeká opřený u auta.
Jak dlouho tu do prdele je? Jak dlouho o tom ví? Byl to snad on?
Podezřívavě jsem k němu šel a drtil si všechny prsty v pěsti.
Stanley
Otevřel jsem oči, už ani nevím pokolikáté a tentokrát jsem se rozhodl, že prostě zůstanu vzhůru.
Pohledem do okna jsem zjistil, že tu musím ležet už pěknou dobu. Venku skoro svítalo a v místnosti byla rozsvícená jen malá lampička vedle postele. Otočil jsem hlavu a můj pohled se setkal s Ekichim.
„Co tu děláš?“ byla první otázka, co mě napadla.
„Jak je ti?“ odpověděl mi zase on otázkou.
„Hm, bylo mi už lépe,“ zamručel a stočil jsem pohled do stropu.
V mezičase, kdy jsem se občas probral, jsem si postupně všechno vybavil. Něco mě srazilo k zemi a někdo stál nade mnou, jako by se přišel podívat, jestli ještě žiju. I tu zbraň s tlumičem v jeho ruce jsem si vybavil.
„Chtěl bych se napít,“ polkl jsem na sucho a olízl si vysušené rty. Bylo mi po té narkóze všelijak. Kdo ví, jak dlouho jsem byl na sále.
Eikichi se jen natáhl po tlačítku, aby přivolal sestru.
„Nevím, jestli můžeš pít,“ řekl omluvně, když jsem se na něj zamračil.
„Kde je Jeff?“
„Měl telefon, odešel na chodbu.“
„A co Samuru? Byl tady?“
„Jo, Samuru tu byl a vypadal dost rozčíleně. Odešel za-“
Eikichiho přerušil zvuk otevíraných dveří. Dovnitř vcházel doktor a za ním sestra s Jeffem.
„Kdo ti volal?“ zeptal jsem se Jeffa ignorujíc doktorovy ruce, které kontrolovaly mé zranění. Když se ho dotkl, jen jsem sykl bolestí a kousl se do rtu.
Kurva. Už nikdy nechci být postřelený. Bolí to jak sviňa.
„Nevím,“ odpověděl Jeff. „Někdo to zas položil. Nějaké neznámé číslo.“
Okamžitě jsem si vzpomněl. Neznámé číslo… nikdo se neozval… položil to…
„Taky jsem… Kurva!“ vykřikl jsem, aniž bych dopověděl. Bezděky jsem se chtěl zvednout, ale bolest mě složila zpátky do postele. Nadával jsem jak špaček, až jsem si vysloužil pokárání od sestry.
„Léky přestávají zabírat. Kdyby vás to moc bolelo, tak bychom vám něco pak dali.“ promluvil klidně doktor a pokynul sestře, aby mi ránu znovu překryla.
„Jeffe… ten telefon…“ zavřel jsem oči a snažil se tu bolest rozdýchat.
„Kde- kde je Samuru…" začal jsem se o něj bát. Co když někdo zaútočí i na něj?
Samuru
Došel jsem až k němu a když jsem uviděl ten jeho arogantní úsměv, který se mu táhl od ucha k uchu a ještě to cigáro, z kterého si potáhl, měl jsem chuť mu to tím žhavým narvat na mandle.
Jak dlouho jsem se takhle necítil... Ani s tím idiotským zajíčkem jsem se takhle nenaštval, vlastně jsem moc možností neměl, dojel tam Stan. Ale nyní... Stanley je moje všechno. Něco, co jsem potřeboval tak dlouho najít, a milovat ho, je to jediné, co chci dělat. Najednou mi ta pitomá hádka o ty zasrané hračky na sex, byla u prdele. Byl jsem tak vytočený, že adrenalin naprosto zalil můj mozek a já se dostal do stavu, ve kterém jsem roky nebyl. Naposledy, když mi při basketu dali loktem a ještě mi doskočil ten kretén na kotník. Počkal jsem si na něj, to mě ještě trénoval Edie a zlomil jsem mu na dvakrát ruku. Vyloučili mě z týmu a už jsem si nikdy nezahrál. Ne že by mi to za to nestálo, ale bylo to super. Potom jsem už vždy nosil sluchátka, jako takové odreagování a když si je nasadím, najednou se zklidním. Ale teď je tu nemám a moje špatná stránka se dostala na povrch.
„Koho jsem syn? No tak, Samuru, koho jsi syn? Mafiána... Yakuzy... To jsi ty..." ozývalo se mi v hlavě jak nekončící smyčka.
Ano a taky se podle toho budu chovat. Jediná možnost jak v tomhle světě přežít a ochránit to, co miluji, je si sám zaprasit ruce.
Pěstí jsem udeřil do kapoty auta a Edie se ani nepohnul, jen se s úšklebkem na mě podíval.
„Chceš mě rajcovat? Můžeme na to klidně skočit, dokud jsi takhle nažhavený."
„Řekni mi, střelil si ho ty?" zeptal jsem se a dokonce jsem slyšel, jak mi zaskřípaly o sebe zuby.
„Moc rád bych, ale bohužel, nemám v tom prsty. A pokud bych to byl já, zabil bych ho. Víš přeci, že nikdy neminu cíl."
V tom měl pravdu. Ze sto ran dá plnej počet. Ani jednou se nezmýlil, až mě s tím sral.
„Chci za otcem."
„Nemá v tom prsty."
„Nevěřím ti, Edie. Okamžitě mě tam vezmi!"
„Jak je tvé ctěné přání, ale upozorňuji tě na to, že po tom vašem posledním výstupu, to u něj nemáš zrovna dobrý."
„Našem výstupu? A nahý tam byl kdo?" už jsem zvyšoval hlas a byl jsem opravdu naštvaný.
„V klidu, odvezu tě. Ale nahý jsi byl zajímavější. Jak rád bych ti dal obojek a vodítko a díval se na tvoje štěněčí oči."
„Jdi do prdele."
„Velmi rád, Samuru, tak nastav."
Znovu jsem praštil do kapoty, a tentokrát se dokonce prohnula. Edie se jen zvedl a otevřel mi dveře. Nastoupil jsem a už jsem se jen koukal, jak kolem mě ubíhají ulice, a silnice se stahuje jak na cestě do pekla.
Stanley
Na moji otázku ani jeden neodpověděl, jen se na sebe podívali.
„Tak kde je?“ zvýšil jsem mírně hlas, když jsem se nedočkal odpovědi.
„No…“ začal opatrně Eikichi a přiblížil se k Jeffovi, jako by měl strach, že po něm vystartuji. „Sam jel k rodičům. Asi si myslí, že…“ nedopověděl. Vypadal, jako by tomu, co chtěl říct, sám moc nevěřil.
„Cože?!“ vyhrkl jsem příliš hlasitě, až se i sestra, která právě odcházela, se otočila a zamračila se na mě. „Jdu za ním,“ začal jsem se zvedat do sedu. Bolelo to jak blázen, ale byl jsem rozhodnutý. Držel jsem se zábrany na kraji postele a snažil se posadit.
„Okamžitě si lehněte!“ vrátila se sestra a zaútočila na mě dřív než Jeff, který už taky vykročil k posteli. „Jste normální? Nejste ani pár hodin po operaci. Musíte ležet!“ zatlačila mi na zdravou stranu těla a donutila mě lehnout.
Od kdy mají sestřičky takovou sílu? Nebo jsem tak slabý? Pravda je, že se mi i zatočila hlava a byl jsem rád, že znovu ležím.
„Jeffe, nelíbí se mi, že je Samuru sám.“
„Není sám. Přijel pro něj Edie, ochrání ho,“ ozval se konečně Eiki.
„Kurva! Ještě lepší!“ zařval jsem. Popadl jsem první věc, co byla po ruce a mrsknul jí přes celý pokoj. Hrnek se roztříštil o stěnu a já zaskučel, jak mi ve zranění škublo a bolest mě zcela paralyzovala.
„Tak dost!“ objevils e znovu ve dveřích doktor. „Buď budete ležet, nebo vás přikurtuji! Hazuki říkal, že jste trochu problematický.“ Přešel k deskám s mou zdravotní kartou, chvilku se do ní díval a pak řekl něco sestře. Ta jen přikývla a za chvilku jsem se jen díval, jak mi něco připichuje do kapačky.
„Co ten telefon!“ otočil se doktor na Eikichiho, když mu začal zvonit. „Jste v nemocnici, okamžitě s tím ven!“
Myslím, že byl víc vzteklý než já. Chtěl jsem něco říct, nadávat, vstát a odejít, ale najednou jsem cítil, jak se mé napnuté tělo uvolňuje, bolest se tlumí a já se pomalu odebíral do říše opiátového snu…
Co mi to do prdele dal za oblbovák, že zapůsobil tak rychle?
Ani jsem se nestihl zeptat.
Samuru
Konečně jsme dorazili do sídla. Nikde nikdo, ani netušili, že mám přijet a mě to i hrálo do karet. Když jsme zastavili, vyletěl z auta jak střela a okamžitě zamířil za otcem do jeho pracovny. Vůbec jsem se nestaral o lidi kolem mě, přímá cesta byla nejlepší. Rozrazil jsem dveře, až bouchly o stěnu a vešel jsem dovnitř, jak veliká voda.
„Dobrý den, otče. Mám otázku a ty jsi jediný, kdo mi na ní dokáže odpovědět. Koho jsi najal, aby postřelil Stana?"
Pozvedl ke mně oči, které doposud pozorovaly nějaké papíry, a pohodlněji se usadil do křesla.
„Oh... Jak hezké zprávy mi to neseš. Tak někdo ho střelil? Jak hezké. Bohužel v tom nemám prsty, i když mi ten člověk splnil sen a ještě mohl jednou pro jistotu. Ale opravdu za to nemohu."
„Ty jsi jediný, kdo proti němu něco má."
„Jediný? Opravdu? Prověřil sis jeho minulost? Já ano, třeba by tě to zajímalo, synu."
Odstrčil se od stolu a uchopil na skříňce za sebou klíč. Otevřel šuplík u své pravé nohy a vytáhl z tama nějakou složku, která byla pečlivě srovnaná, aby ani jeden papír nevyletěl ven.
„Přečti si to. Jo a měl bych ti říct, že mě nebaví tvé telefonáty, kdy mi jen funíš do telefonu a nejsi schopen nic říct."
Podíval jsem se na otce a najednou jsem si začal pomalu vše dávat do spojitosti.
„Dáš mi svůj telefon? Jen na chvíli, vrátím."
Jen se na mě udiveně podíval, ale přesto mi jej dal.
„A počítač?"
„Máš ho v pokoji, tak mě nechej pracovat a běž si po svém. Budeš tu na večeři? Jen abychom věděli, zda máme připravit jídlo navíc."
Cit? On projevil cit? Měl by skončit se šňupáním toho tabáku.
„Budu tu, ale spát budu u Stana."
„Však je v nemocnici, ne? Co bys tam dělal, můžeš tu přespat a jet ráno."
„Uvidíme."
S posledními slovy, jsem se otočil a odešel do svého pokoje. Zapnul jsem svůj starý počítač a okamžitě se napíchl na svůj. Musel jsem zjistit, kdo otci a i Stanovi volal. I neznámé číslo se dá zjistit, jen se člověk musí dokázat nabourat do databáze operátora, což pro mě nebyl takový problém. Napíchl jsem otcův telefon na počítač a začal se ve všem rýpat. Jezdil jsem jak zblázněný po všech sítích a hledal toho viníka, co mi postřelil Stana. Bude trpět víc, než si doposud myslel.
Jeff
„Je to celé divné,“ zamračil jsem se, když jsem došel za Eikichim na chodbu. Stejně jako já přijal hovor, ale nikdo s ním nemluvil. Začínal jsem z toho všeho mít divný pocit. Díval jsem se přes to velké okno na Stanleyho, jak tam leží a neví o světě. Ještě že mu něco dali, jinak by opravdu nejspíš vstal a jel za Samuru. Nejspíš bychom ho ani nezastavili. Byl by schopen odejít i nahej.
„Vážně jel Samuru k vám domů?“
Eiki se na mě podíval a přikývl. „Moc se mi to nelíbí. Bojím se toho, co doma vyvede a otec… No však jsi viděl. Není to zrovna trpělivý a ohleduplný člověk.“
Pomalu jsme scházeli schody dolů do přízemí. Ei byl zamyšlený a evidentně taky přemýšlel, kdo by v tom mohl mít prsty. Nejspíš nevěří tomu, že by to byl jeho otec.
„Myslíš si, že to mohl být-“
„Ne,“ přerušil mě Ei. „Otec to určitě nebyl. Stanley by už nežil, kdyby to byl on. Ale raději bych jel k nám. Nemám dobrý pocit z toho, že tam Samuru jel,“ zastavili jsme se na moment u dveří a počkali, až se otevřou. Vyšli jsme ven a zamířili na ztichlé parkoviště nedaleko nemocnice.
„Dobře, pojedu s tebou,“ chytl jsem ho za ruku a zastavil. Sklonil jsem se k němu, abych ho políbil. Už se mé rty skoro dotýkaly jeho, když se náhle rozletělo sklo u auta a roztříštilo se na plno střípků. Lekl jsem se, ale moje první reakce byla, že jsem strhnul Ekichiho dolů k zemi. Leželi jsme na těch střepech a opatrně se rozhlíželi kolem sebe. Všude však bylo ticho…
Samuru
Všechno jsem otevíral a dobře, naboural jsem se do tajných a zakódovaných souborů operátora. Bylo mi to ale jedno, stejně se tu děje něco, co nás všechny má stát krk.
Trvalo hodinu, než jsem našel číslo, které jsem hledal a dostal se i na jeho účet. Všechny zprávy, které se kdy z toho čísla poslaly, se mi ukázaly na monitoru a to nemluvím o hovorech, ale jen kdy a kam byly. Polil mě pot, když jsem spatřil jméno toho, jemuž číslo patří a sms, které mi vlilo do žil další vztek. Domlouval se asi s třemi muži, že nás mají oddělat Stana a Jeffa. Mě a Eiho si mají podat jinak...
Dobytek jeden. Opravdu jsem ho měl zastřelit, nebo nechat Jeffa, aby ho zabil.
Byl to milovaný Madoka. Kdo jiný, než on má takový žaludek, aby chtěl všechny postřílet.
Rychle jsem se zvedl od počítače a zamířil k otci. Opět jsem kašlal na zaťukání a hned vešel.
„Sakra Samuru, co takhle nějaké chování?"
„Hmmm... Je to Madoka a pokud jsem četl dobře jeho zprávy, tak jde i po Ei a Jeffovi. V té nemocnici nejsou v bezpečí. Chci..." už jsem nestačil nic říct, protože se otec vyřítil ze dveří a na celý dům řval jména svých goril i Edieho.
Šel jsem za ním v jeho stopách a díval se na to, jak rozdává práci.
„Jedete za Ei do nemocnice a chci slyšet, že jste ty muže zlikvidovali. Co se týká Madoky, tak zavolám do věznice Hajimu. Madoka bude prosit, aby mohl umřít. A k tobě Samuru," otočil se otec na mě a prstem se mi div nezabořil do hrudi. „Ty zůstaneš tady! Edie se o vše postará a co se týká té trosky Torrese, tak... Vezmi je všechny sem, Edie. Řekl jsem všechny i Jeffa. Takhle budu mít jistotu, že oba moji hloupí synové tu zůstanou, dokud to nevyřeším."
Naprosto v šoku jsem se díval na svého otce a nechápal, kde se to v něm bralo. Je pravda, že to tu bylo tak obrovské, že jsem se tu jako malý častokrát ztrácel, ale tohle bylo víc, než šokující. Museli jsme se dotknout nějakého citlivého místa, kdy se o nás otec začal bát. Po paměti jsem hledal diktafon, abych si to mohl nahrát, tomuhle nikdo nikdy neuvěří.
Edie okamžitě vyrazil i s pěti muži ven a nasedli do aut. Bylo jen slyšet, jak kola zaskřípala o asfalt a vidět jejich auta, jak mizí v dáli.
Jeff
„Lež, Ei,“ přitlačil jsem Eikichiho ještě víc k zemi. Opatrně jsem nadzvedl hlavu a chtěl se podívat na rozbité okno auta, ale v tu chvíli kolem mne něco svištivým zvukem proletělo a ozvalo se silné klepnutí o sloup za námi. Tak rychle jsem ještě nikdy neležel. Zapomněl jsem i na svá naražená žebra.
Tiskl jsem se na Eiho a bál se jen pohnout.
Jak se odsud dostat? Už nebylo pochyb, že po nás někdo střílí. Díra ve sloupu toho byla důkazem. Kdyby aspoň nepoužívali tlumiče, bylo by tu hned plno lidí, ale takhle… Je ještě noc, jen malinko se prodírá světlý pruh na východě, jak začíná svítat. Nikdo tu není a vchod do nemocnice je několik desítek metrů daleko.
Opatrně jsem vytáhl telefon z kapsy. Vytočil jsem první číslo, které mě napadlo.
„Ayano, není čas, jsi ještě v nemocnici? Běž ke Stanleymu a zjisti, jestli je v pořádku. A někoho nám pošli na parkoviště. Někdo po nás střílí,“ vysypal jsem ze sebe rychle a telefon zaklapnul.
Nejspíš, dokud se odsud nehnem, nevystřelí. Jsme mimo záběr. Rychle jsem oddechoval, stejně jako Eikichi a v hlavě mi to běželo tak rychle, jako nikdy předtím. Procházel jsem všechny varianty, co bychom teď měli udělat, abychom se odsud dostali živí.
„Tati! Někdo po nás střílí… na parkovišti u auta… nemůžem… jo…“
Zaregistroval jsem Eiho hlas. Ani nevím, kdy vytáhl telefon z kapsy a volal svému otci. Kritická situace si vyžádala zoufalý krok… Nevěřil jsem tomu, že mu někdy zavolá o pomoc…
„Otec nám sem někoho posílá, už to ví, Samuru přiš-“ jeho slova zanikla v hluku hvízdajících kol a brzd. Vedle nás zastavilo auto a z druhé strany vzápětí druhé.
„Nastupte!“ ozval se příkaz z jednoho auta a otevřely se dveře. „Dělejte!“
Popadl jsem Eiho za ruku a pomalu při zemi jsem ho táhl k autu.
Eikichi
Byli jsme naprosto v šoku z toho, co se kolem nás dělo. Srdce mi bilo, jak kdyby mi chtělo vyletět z hrudi. Bál jsem se, že tohle je třeba naposledy, co jsem s Jeffem.
Co když nás někdo zastřelí? Co když právě někdo míří na Stana? Co když už nikdy neuvidím Samuru a svojí rodinu? Co když...
Celý jsem se třásl, ale jediná myšlenka mi šrotovala v hlavě. Otec... Pomohl by.
Rychle jsem z kapsy vytáhl telefon, ale ten mi hned z toho stresu vypadl na zem. Zvedl jsem jej a vytočil otcovo číslo, překvapilo mě, jak rychle to zvedl.
„Ei? Kde jsi? Jo, nikam nechoďte, jedou pro vás."
Oznámil mi, než zavěsil, ale to už jsem slyšel skřípání brzd a cítil, jak mě Jeff táhne do auta. Nasedli jsme a já ihned poznal Ediho, který pro tentokrát neřídil, ale seděl na sedadle spolujezdce. Měl v ruce zbraň a právě otevíral dveře, že odejde ven.
„Ne! Edie! Kam si myslíš, že jdeš?" rozkřiknul jsem se na něj a slyšel, jak kulka narazila do skla auta, cukl jsem sebou, jako kdyby mě měla trefit.
„Neboj se! Tohle auto má neprůstřelná skla a je dost dobře vybaveno na to, abyste v něm byli v bezpečí. Já jdu pro Stana, je to rozkaz a vy pojedete. Tak později."
Rozloučil se s námi a vyběhl ven. Auto se ihned rozjelo a zamířilo k domu mých rodičů. Cítil jsem se všelijak, ale hlavně mě pohlcoval strach a šok z toho, co se to tu dělo.
Samuru
Chodil jsem po obýváku jak lev v kleci a čekal, kdy přijedou. Viděl jsem otce, jak s někým volá a potom začal přecházet po pokoji se mnou. To musela být podívaná. Matka stála mezi dveřmi a pozorovala nás.
„No, to se musí střílet, abyste si vy dva rozuměli?"
S otcem jsme se na sebe podívali a každý jsme šli na jinou stranu pokoje. Velmi trapná chvilka, jak jinak.
Slyšel jsem, jak auto zastavilo před dveřmi a utíkal jsem se podívat ven. Ei a Jeff vystoupili z auta a mě se konečně ulevilo. Ale kde je Stan?
„Kde je Stan? Kde je? Stane?"
Ei šel ke mně a sevřel mě v náručí, aby mě uklidnil, ale já ho vzteky odstrčil.
Kde sakra je? Kde je? A kde je Edie?
Najednou se mě zmocnila obrovská bezmoc, já očima pořád hledal další auta.
„Samuru, Edie šel pro něj, určitě budou v pořádku, neboj se."
Neboj se? Neboj? Umírám a srdce se mi chce zastavit, jak nepravidelně bije. Stane... Stane... Sakra Stane.
Stanley
Měl jsem pocit, že se něco se mnou děje. Pootevřel jsem ztěžka oči, ale ostré světlo mě donutilo je hned zase zavřít. Byl jsem stále mimo sebe. Snažil jsem se probrat, ale to co mi píchli, mělo dost silný účinek, že jsem byl pořád v limbu. Ale i přesto jsem vnímal kolem sebe hlasy, jak se o něčem dohadují.
„V sídle Tua bude mít tu nejlepší péči. Musíme ho odvézt, je tady v nebezpečí!“ známý hlas se rozčileně nesl pokojem.
Edie? Zaplo mi to v mozku… Hazuki? Zaplo mi to znovu, když jsem zaslechl druhý hlas, který se dohadoval s doktorem tohoto oddělení.
„Dělejte, co chcete!“ ozval se znovu Edieho hlas. „ Ale já kvůli vám a Torresovi nemíním zkapat. Jestli ho nepřivezu, můžu se rovnou odstřelit, protože pan Tua neodpouští a já hodlám splnit jeho rozkaz, i když tohole nemám rád,“ jeho hlas se tentokrát ozval hned vedle mé postele.
„Taky… tě ne-sná-ším-“ zablekotal jsem a snažil se znovu otevřít oči.
Cítil jsem, jak mi z rukou sundávají kapačky, a někdo mě bere do náruče.
Ať se mu natáhnou všechny svaly, pomyslel jsem si v duchu, ale nebyl jsem schopen tu pusu už ani otevřít a jen škvírkami, jsem viděl Edieho tvář blízko sebe.
„Dejte ho aspoň na nosítka!“
„Seru vám na ně, není čas!“
Cítil jsem otřesy, jak spěšně se mnou odchází z pokoje. Slyšel jsem i další kroky, zřejmě s námi šel ještě někdo.
„Kam si myslíte, že jdete?“ ozval se znovu Edie.
„Jedu s vámi. Stanley je můj pacient a potřebuje kontrolu a dohled! Nedovolím vám s ním odjet jen tak!“
„Kurva, se na to vyseru!“
Ještě chvíli se dohadovali, ale Hazuki evidentně nechtěl ustoupit.
Ovanul mě chladný vzduch. Nejspíš jsme vyšli ven z nemocnice, ale vzápětí jsem cítil, jak se mě snaží dost nevybíravě nacpat do auta. Zaskučel jsem bolestí a sevřel něčí ruku., která se mi snažila srovnat tělo do auta.
„Říkal jsem vám to! Nezapomeňte, že-“
Silná rána mě na moment probrala a Hazukiho umlčela. Něco narazilo do auta.
„Zalezte kurva dovnitř!“
Vykřikl jsem bolestí, když se na mě natlačilo Hazukiho tělo. Dveře se zabouchly a já už jen vnímal zvuk motoru a rychlý rozjezd mě zatlačil do sedačky.
„Máte neprůstřelná skla?“ ozval se vedle mne těsně Ayano. Kontroloval mě, jestli jsem v pořádku.
Ale já se znovu odebíral do říše snů. Snad mi aspoň něco oblíkli, pomyslel jsem si, než jsem úplně odpadl a už ani nevnímal cestu k Tuovu sídlu.
Samuru
Najednou jsem zbystřil a podíval se na příjezdovou cestu, kde přijížděly další dvě auta. Jedno zastavilo u brány a dva z ochranky se tam postavili jako stráž. Druhé dojelo až k nám a Edie vystoupil z auta. Okamžitě jsem se vytrhl Eimu a utíkal k autu. Edie si už bral Stana do náruče a jako že omylem, mu hlavou praštil o dveře, až to zadunělo. Došel jsem k nim a chtěl mu Stana vzít, musel jsem, nechtěl jsem mu ho nechat, aby ho zase někde ztloukl, třeba o futra.
„Asi ses posral ne? Jsi zraněný a tvoje ruka stále není v pořádku, k tomu všemu je těžký jak prase a fakt se pronese. Donesu ho do pokoje. Jo... Přivezl jsem i tohohle," pokývl Edie hlavou do auta.
Podíval jsem se a uviděl Hazukiho.
„Jste v pořádku? Neudělali vám něco?" ptal jsem se a byl jsem z toho všeho zmatený.
Edie mezitím odnášel Stana do mého pokoje. Teda aspoň jsem v to doufal, že ho třeba nezhodí ze schodů.
„Jsem tu kvůli němu. Musím mu píchnout nějaké léky a zkontrolovat zranění, ten převoz pro něj nebyl zrovna nejlepší řešení, ale chápu, v jaké situaci jste."
Vystoupil a zamířil do domu. Následoval jsem ho a potom ho předešel, abych mu ukázal cestu do svého pokoje. Když jsme vstoupili, teprve jsem si všiml, že je Stan naprosto nahý a jediné zahalené je jeho zranění. Okamžitě jsem přes něj přehodil deku, aby se zahřál a přisedl si k němu.
„Běž Samuru, prohlédnu jej a až skončím, tak tě zavolám. Víš co? Mám žízeň, mohl bys mi donést vodu?"
Podíval jsem se na Hazukiho, ale nějak mi to došlo. Nechtěl, abych viděl, jak vážné to bylo. Proto jsem taktně odešel z pokoje. Došel jsem dolů a zastavil se v obýváku, kde seděl Ei a Jeff na jedné sedačce a otec s matkou na té druhé. Všichni se na mě podívali, jako kdyby mě chtěli sežrat.
„Mohl bys laskavě příště panu Torresovi říct, aby k nám domů chodil oblečený?" řekla mi s mírným úsměvem matka.
„Pokud nechce, abych ho vykastroval, bylo by to lepší," dodal již podrážděně otec.
„Pochybuji, že sem chtěl vůbec přijet. Kdyby nebyl pod vlivem prášků, pochybuji, že by ho sem někdo dostal," odpověděl jsem stejně sarkastickým tónem, jako oni se mnou mluvili.
Stanley
Probrala mě bolest hlavy a pocit, že na mě někdo sahá. Otevřel jsem oči a hleděl přímo do tváře Hazukiho. Jeho teplé ruce mi právě kontrolovaly zranění.
„Kde- kde to jsem?“ chtěl jsem se zvednout, ale on mě přidržel na posteli.
„Lež,“ natáhl se pro gázu, aby mi to mohl přelepit.
„Co se děje?“ rozhlížel jsem se kolem sebe a nechápal. Tenhle pokoj neznám. Kde to sakra jsem? Proč nejsem v nemocnici?
„Jsme u Tuových v sídle“ přelepil mi Hazuki ránu a překryl mě.
I přesto, že jsem byl přikrytý, začal jsem se třást, jak mi bylo chladno. A bolela mě hlava. Zvedl jsem ruku a dotkl se v místě, kde mě to bolelo.
Mám bouli? Jsem se praštil? Asi v parku, když jsem spadl na zem.
„Je mi zima,“ stáhl jsem ruku dolů a víc si přitáhl deku.
Hazuki mi přiložil dlaň na čelo.
„Krucinál!“ zamračil se. „Říkal jsem, že je ten převoz nesmysl. Ještě když tě tahal v rukách…“ natáhl se pro teploměr a strčil mi ho do pusy. Poctivě jsem ho žužlal do doby, než zapípal a on si ho znovu vzal do ruky.
„Do prdele, máš horečku,“ začal se Ayano vztekat.
Ani nevím proč, myslím, že jsem nahodil přiblblý úsměv i přesto, že jsem se třásl a pořád mi byla zima. Tahali mě jako onuci… Přišlo mi vtipné, že někoho jako já někdo nesl v náruči.
„Proč se směješ? Jseš blbej? Lež, donesu vodu. Nevím proč ji Samuru ještě nedonesl. Potřebuješ léky,“ zvedl se Hazuki a odkráčel z pokoje ven.
Samuru? Proč to všechno? Co se vlastně děje? Kde je vlastně Samuru? Jsem fakt úplně mimo. Nevím, která bije. Je mi blbě, zima a všechno mě bolí.
„Jo, počkám tady,“ zamumlal jsem do prázdného pokoje. Pootočil jsem se na zdravý bok a trochu se přikrčil. Zimnice mě naplno ovládla. Klepal jsem se, jako bych měl v sobě zastrčený vibrátor.
Myslím, že při tomhle jsem nahodil další debilní úsměv.
Jsem úplně v prdeli…
Samuru
„Já ho sem nezval," už se otcův hlas zvyšoval.
„A kdo asi rozkázal, aby je sem všechny dovezli?" odsekl jsem vzápětí.
Podíval se na mě výrazem – dneska umřeš - a znovu se vrátil k propichování pohledem Jeffa.
„Samuru... Mohl bych tu vodu? Stan potřebuje zapít léky, je vzhůru a lehce omámený. Možná bys měl jít za ním," promluvil na mě klidným tónem Hazuki.
„Je vzhůru? A jak mu je?"
„Dám mu léky na sražení horečky, kterou ten hloupý převoz způsobil, a to jsem vám říkal, že to není dobrý nápad, ale šití se nezanítilo. Udělej studené obklady a přikládej mu je na čelo. Navečer ho přijedu zkontrolovat, mám nějaké operace, takže můžu až v noci, ale kdyby se mu udělalo hůř, tak zavolej, ihned dojedu."
Služka, která nás zaslechla, už nesla sklenku s vodou a já ji od ní převzal. Šel jsem za Hazukim a díval se na něj, jak podává léky Stanovi.
Díval jsem se na ně a srdce mi zase začalo pravidelně bít. Měl jsem o něj hrozný strach, nikdy jsem se o nikoho nemusel tak bát, jako o něj.
Jestli je tohle láska, proč to tak kurevsky bolí? To člověk přestane být sám sebou a stane se jen půlkou, protože tu druhou dá jemu? Začne žít jen pro pocit, že se ráno probouzí vedle něj a slyší, jak dýchá? Potřebuje slyšet, že i on ho miluje? Jen nádech bolí víc, než trhání nehtu, když se mu něco stane? Musí to tak být? Ano... Musí... Protože bez lásky je život prázdný. Neustálé hledání jeden druhého, kdy čekáte, že se vše spojí v jednu obrovskou naději, že žijete. Tolik jsem se změnil, ale bylo to dobře, začal jsem žít teprve až po jeho boku. Miluji ho.
Došel jsem k němu a ještě se rozloučil s Hazukim, který již odcházel domů.
Přisedl jsem si ke Stanovi a pozoroval jeho tvář. Oči se mi přímo zasekly na těch jeho a já se do nich díval upřímně a cítil, jak mi po tvářích stékají slzy.
„Měl jsem o tebe hrozný strach... Miluji tě, opravdu... Už nikdy se nechci hádat, nebo dohadovat o blbostech, prostě to udělám. Nechci o tebe přijít."
Pohladil jsem ho po tváři a cítil jsem, jak ze mě padá ta hrozná tíha, která mě do jeho příjezdu naprosto pohlcovala. Strach... To je to, co jsem dlouho neznal, ale nyní, je to, to jediné, co mě zasáhlo naplno jako kulka. Nyní jsme byli postřeleni oba.
Stanley
Skoro jsem usínal, když se znovu dveře otevřely. Pohlédl jsem k nim. Vešel Hazuki a za ním Samuru. Tělem se mi i přes tu zimnici rozlilo příjemné teplo.
Je v pořádku. Nic se mu nestalo.
I přesto, že jsem měl se sebou co dělat, v hlavě mi hlodala myšlenka, co se Samuru je. Ale podle všeho je celý. Otec ho evidentně nepřizabil. A nejspíš mu můžu děkovat za to, že jsme všichni tady v jejich sídle.
Poctivě jsem spolkl, co mi Hazuki dal a znovu si lehl. Stále jsem se třásl zimnicí, ale přitom jsem byl tak nějak klidný. Tím, že byl Samuru vedle mne. Chytl jsem jeho ruku, která mě hladila po tváři, a stiskl jsem ji.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem ochraptělým hlasem a snažil se udržet oči otevřené.
Chtěl jsem se na něj dívat. Do těch jeho nádherných zelených uslzených očí. Pustil jsem jeho ruku a setřel mu vlhké tváře.
„Ublížil ti někdo?“ zeptal jsem se slábnoucím hlasem. Pomalu ale jistě jsem se odebíral do říše snů. Jen jsem ještě poklepal na matraci. „Lehni si ke mně, potřebuji zahřát. Je mi zima,“ mluvil jsem tišeji a tišeji ale přesto jsem se stále snažil udržet vzhůru.
Ani nevím, zda si ke mně lehl. Ale asi jo, protože jsem se tak nějak podvědomě tiskl k teplu u mého boku.
Samuru
Nedokázal jsem zadržet tu lavinu slz, která si tekla z mých očí, jak se jí chtělo. Jestli odplavovala tu bolest, či se radovala z jeho života, nevím... Jen si tak sama dělala, co se jí chtělo.
Když promluvil, moje srdce bilo tak rychle, jako kdyby se hrudí chtělo dostat k tomu jeho a ujistit se, že také bije.
Jeho hlas... Ten jeho hlas... Jeho oči... Ach ty oči... Jeho... Ne, všechno na něm miluji.
Díval jsem se na něj, jak se snaží bojovat se spánkem, ale přesto usnul. Svlékl jsem se a nahý si k němu přilehnul. Dával jsem pozor, abych na něj nepoložil ruku, či se ho nedotkl nohou. Bál jsem se, že bych jeho zranění zhoršil. Jen jsem se k němu natiskl, aby moje tělo sloužilo jako topení. Vždy jsem měl vysokou teplotu těla, nevím, proč to tak je, ale je.
Zahříval jsem ho a jen přivíral oči nad jeho omamnou vůní. Jeho pižmem, které se zapisovalo hluboko do mé paměti. Tak krásně voněl.
Byl jsem tak vyčerpaný z toho všeho, že i když jsem nechtěl, usnul jsem s hlavou opřenou o jeho rameno.