Kdo z koho - Kapitola 21

Samuru
„No, neradil bych vám to. Asi v polovině jsem usnul, jak nudné to bylo. Můžu klidně to jednání vést, ale budu mluvit jen a jen o VČELE a to zas oni budou vědět kulový."
Chtěl jsem pokračovat, ale v tu chvíli do místnosti vešli další lidé, se kterými se šel Stan a Jeff přivítat. Já radši seděl a snažil se rozdýchat ten divný svíravý pocit, co mě najednou sevřel.
Že by tréma?
Nikdy jsem nikde nepřednášel a sebevědomí mám na bodu nula. Jen se Stanem mi jde mluvit arogantně, jinak ne. Jak jsem se měl postavit před tabuli, tak jsem zamrznul a nikdo ze mě nedostal ani hlásku.
Podíval jsem se na Stana, který právě někomu svíral ruku a jako kdyby se z obou vzduchem vznášela temná aura. Nějak tu ochladlo, a kdyby tu byly kytky, asi zvadnou. Zavládla zde až děsivá atmosféra. Pořádně jsem si jej prohlédl. Celkem hezký muž, takový temný typ. Černé vlasy, hnědé oči a snědá pokožka. Trošku mi připadal jako mulat. Měl i velké rty, jako měl můj kamarád, který byl z Afriky. Určitě to byl zajímavý typ muže, ale mě by neupoutal, to už se povedlo někomu jinému.
Sakra... Normálně mi chybí kroužek na prstu a jsem jasnej.
Byl jsem rád, že si Stan sedl zpět vedle mě a jeho slova mě uklidnila. Čekal jsem na zahájení jednání. Pořád jsem si mnul prsty a cítil jsem, jak mě polévá studený pot.
Nesnáším to... Proč jsem vůbec Včelu vymyslel?
„Dovolte, abych se představil i já. My se již známe, ale vy jste nový. Jsem Samuru Tua a jsem technická podpora téhle firmy. Těší mě."
Zvedl jsem se a mírně se uklonil. Protože pro mě, je snadnější použít formální japonské zvyky, než někomu cizímu stisknout ruku, hlavně když mi na tom člověku něco nesedělo. Jen jsem netušil, co mi na něm vadí… 

Stanley
Aniž bychom se s Jeffem domluvili, oba jsme neustále sledovali Charlese. Řekl bych, že Jeff hlídal i mě, protože jsem vypadal, jako bych měl každou chvíli vybouchnout. Přesto ani jeden z nás své osobní pocity nezatáhl do obchodu. Naštěstí.
Po úmorných dvou hodinách nakonec na konec došlo k podpisu smlouvy.
„Byl jsi skvělý, Samuru,“ položil jsem mu ruku na záda a naklonil jsem se k němu, abych ho aspoň lehce políbil, když se právě Jeff loučil s našimi novými obchodními partnery.
„Půjdeme ke mně do kanceláře,“ potlačil jsem ho do zad a posunul směrem ke dveřím. Když jsme procházeli chodbou kolem Charlese, nemohl jsem si nevšimnout jeho pohledu.
Pořád má pocit, že Jeff je pro něj? Že čeká jen, až zapíská a poběží za ním? 
„Počkej u mne,“ potáhl jsem Samuru za ruku do mé kanceláře a já sám se vrátil k Charlesovi těsně před tím, než nastoupil do výtahu.
„Ještě jednou jsem tě přišel varovat, Charlesi. Zkus něco na Jeffa a věř, že tentokrát z toho nevyvázneš živý,“ zavrčel jsem na něj, protože teď už jsem se přetvařovat nemusel. „Dívám se, že jsi byl na plastice nosu, ten tvůj starý se ti nelíbil?“
Viděl jsem, jak mu v očích nebezpečně zablýsklo, a sevřel ruce v pěst.
„Jak se má Jeremy, co? Už si tady zaučuješ jeho nástupce? Taky je tak poddajný?“ podíval se na dveře, za kterými zmizel Samuru. „Nejsem slepý, Stanley. A Jeff? Hmm…. Co na to říct? Těším se na další obchody s vámi,“ ušklíbl se a povolil sevřené pěsti.
„Varuji tě. Něco zkusíš a tentokrát tě dohromady nikdo nedá. Nevíš, s kým máš tu čest.“
Stál jsem tam a díval se, jak se dveře zavírají a výtah se rozjel dolů. Jako by bral sebou Satana rovnou do pekla.
Neudržel jsem se a vzteky jsem dvakrát kopnul do dveří výtahu.
Zabiju ho. Tentokrát ho jistě zabiju.
„Stanley, uklidni se!“ ozval se vedle mne Jeff. „Půjde jen o obchod. Za pár dní odletí do Anglie, tak se drž od něj dál.“
Zhluboka jsem se nadechl, přikývl jsem a zamířil do své kanceláře.

Samuru
No dobře, tohle bylo horší, jak trhání zarostlého nehtu. To byla taková nuda, plná samých ekonomických keců a já se jen v poslední půlhodině mohl zapojit do debaty. Stejně šlo jen o to, jak přispěje naše firma k opravám Včely a jak výhodný pro ně tento obchod bude. Bylo vidět, že i oni sami si uvědomovali závažnost téhle situace a já byl rád, že konečně má moje dílo někdo, kdo si ho bude vážit. 
Vše proběhlo v klidu a spolupráce úspěšně započala. Zvedl jsem se a chtěl v klidu odejít, ale Stan mě pořád někam strkal, jako kdybych neuměl chodit sám. Nakonec mě vecpal do kanceláře a zavřel za mnou dveře. Cítil jsem se jako zvíře, které strčili do klece.
Co se to tu sakra děje?
Nešlo přehlédnout, jak po čas celé schůzky, si ti dva vyměňují pohledy a nevypadali, že by se měli rádi.
Musím se Stana na tohle zeptat, samotného mě to zajímá.
Sundal jsem si sako a přehodil ho přes pohodlnou sedačku. Rozvázal jsem si kravatu a přidal jí k saku. Nesnáším, jak musím být sešněrovaný jen proto, abych udělal dojem, to nejsem já.
Sedl jsem si a začal si z toho příjemného polstrování na sedačce prohlížet celou Stanovu kancelář.
Tak tady to začalo... Tady se poprvé objevil pan dokonalý Stanley Torres a mladý a neklidný Samuru Tua. Tady na sebe narazily dva naprosto rozdílné světy, které k sobě dlouho hledaly cestu. Tady, jsem poprvé ucítil, že žiji.
Zavřel jsem oči a hlavou mi běžela jedna událost za druhou, které jsem mu prováděl a nějak jsem si uvědomil, že mě hodně změnil... Nebo jsem se kvůli němu změnil já?

Stanley
Ještě jednou jsem se zhluboka nedechl, než jsem vešel do kanceláře. Zastavil jsem se u Samuru a díval se na něj, jak tam se zavřenýma očima sedí, pohodlně opřený a zřejmě myslí na něco hezkého, protože se i usmívá.
Sundal jsem si sako stejně jako on a hodil jsem ho bokem. Přiklekl jsem na jedno koleno vedle Samuru a rukama se opřel o opěradlo sedačky vedle jeho hlavy.
„Byl jsi skvělý,“ řekl jsem tiše a políbil ho na rty. Jen jsem doufal, že neusnul a tohle nebude brát jako vytrhnutí ho ze spánku, abych nedostal další ránu do nosu. 
„Zítra budeš muset jet na jejich firmu a začít pracovat,“ políbil jsem ho ještě jednou a pak jsem zahrábnul prsty do jeho vlasů a jednotlivé prameny mezi nimi protáhl. Měl je vážně jak oheň. Nejspíš to vystihuje i jeho povahu. Jen matně jsem si vybavil, co jsem kdysi četl. Že lidé s rudými vlasy jsou temperamentní, spontánní a hlavně vášniví a dobří milenci.
Tak tohle na Samuru opravdu sedí, usmál jsem se v duchu.
Jenže i přesto, že jsem se usmíval, byl jsem neklidný. Pořád jsem nemohl vypustit z hlavy Charlese a to, že má Samuru zítra k nim jet. Ale snad tam nebude. Charles sám tu má na starosti více firem, ne jen tu jednu, tak se snad nepotkají.

Samuru
Asi jsem se někde v tom vzpomínání zapomněl a usnul. Probudily mě až Stanova slova a jeho hrubý hlas, který mi rezonoval v hlavě. Ale jako červená stopka, se tam ukázalo i něco jiného. Rychle jsem vytřeštil oči a podíval se na Stana.
„Zítra? Já? Sám? Jsem si jistý, že je to dobrý nápad? Nejen, že když tam bude tolik cizích lidí, tak přestanu mluvit, ale dokonce mi trvá, než se zaklimatizuji. Do té doby jsem jak beton. Nehne se mnou ani nový procesor. Tak nevím, ale tohle asi nedám."
Jak jsem prudce škubnul hlavou, tak jsem se málem skalpoval, protože si Stan zrovna pohrával s mými vlasy.
Super nápad a to hlavně když ví, jak reaguji, když mě někdo probudí.
„Tak ses pojistil, abych ti znovu nerozbil nos?" usmál jsem se a pohladil ho po tváři.
Naschvál jsem ho do ní štípnul.
„Nebo ti mám zase něco vlastnoprdelně podepsat, pane penisáku?"

Stanley
Udusil jsem v sobě smích, když jsem slyšel Samurovy poslední slova.
„Mám ti ukázat, jaký jsem penisák? A chceš to vlastnoprdelně? No to do sebe celkem pasuje. Pozor na to, co říkáš, abych tě nechytil za slovo,“ políbil jsem ho na rty a pak jsem vstal. Promnul jsem si tvář, na které jsem stále cítil ten štípanec.
„Musím ještě pracovat. S tím zítřkem buď v klidu. Nebudeš muset nic přednášet nebo něco takového, Prostě se posadíš k jejich počítačům a začneš pracovat. Klidně si vezmi svoje sluchátka,“ pootočil jsem se ke dveřím a s povzdechem jsem udělal pár kroků.
Vážně musím jít a moc se mi nechce. Jeff už začal dělat a celkem jsme toho dost zameškali. Takže se nejspíš do večera nehnu z kanceláře.
„Jo, abych nezapomněl. Máš jít dneska na převaz k Hazukimu. Nemůžu tě odvézt, protože mám hodně práce a musím toho dneska stihnout co nejvíc. Mám ti zavolat taxi, nebo tě Ei odveze? Kde vlastně je?“ začal jsem se rozhlížet po kanceláři, protože až teď mi došlo, že jsem ho vlastně ještě neviděl.

Samuru
„Škoda, že musíš jít, byla to velmi zajímavá nabídka," provokativně jsem se usmál, ale záhy mě smích přešel.
Ucítil jsem v sobě, jak sám se sebou bojuji.
Mám mu říct, že mě odvezl Edie? Zastepoval by si na našich mrtvých tělech.
Mám mu říct, že to byl Ei a je někde v krámě? Jo a dozví se pravdu a pořádně si mě vychutná.
Jenže, nechci mu lhát. Zakládat náš vztah na lži, to by byla hodně veliká chyba. A hlavně, jsem špatný lhář, ihned bych mu to vyklopil, co by se mi zadíval do očí. Tak co mám sakra dělat? Vím, jak se mu Edie nelíbí. Ale... Ale... Sakra... Chcípni Edie!
Vše se ve mě svíralo a já měl ještě větší pocit trémy než před chvíli. Možná i půlky se mi strachy stáhly.
„No... Zavolám Ei, aby mě vyzvednul. Edie jel domů, tak mě tady vyhodil, aby Ei mohl dál uklízet, byl vzteky bez sebe, jaký prasečí chlívek, jsme tam nechali. A přísahám, jen mě sem dovezl a já hned šel sem. Edie je opravdu kamarád z dětství, je fajn, i když vypadá na to, že mu někdo narval balónek do zadku a nechal mu ho tam."
Nedokázal jsem se na Stana podívat. Nelhal jsem, ale měl jsem špatné svědomí. Jenže jsem absolutně netušil proč?

Stanley
Stál jsem u dveří a ruku měl na klice, když jsem se zarazil.
Jen to jeho jméno mi už křiví prsty a on ještě vezl Samuru v autě? Sami dva? Dobře jsem si všiml, jak se po něm celou dobu díval.
Pustil jsem kliku a vrátil se k Samuru. Znovu jsem si k němu přiklekl jedním kolenem a zatlačil ho do sedačky. Chytl jsem ho pod bradou, aby se na mne podíval. Jeho oči nikdy nelžou.
„Kamarád, nekamarád, jednou na tebe sáhne a zabiju ho, Samuru. A moc se s ním párat nebudu. Jsi můj,“ hned na to jsem se na něj natiskl a políbil ho. Jazyk jsem mu vecpal skoro do krku. Líbal jsem ho svým majetnickým způsobem.
Ano… Miluji ho a nikomu ho nedám. Nedovolím, aby si k němu kdokoli cokoliv zkusil.
Pustil jsem ho.
„Zavolám ti taxi k doktorovi a domů tě pak odveze Hazuki. Domluvím to s ním,“ řekl jsem klidně, přesto však nekompromisně těsně u jeho rtů, kterým jsem pak věnoval ještě jeden polibek.
„Nechci Samuru, by se tak k tobě někdo přibližoval. Žárlím… a moc,“ zvedl jsem se a vytáhl z kapsy telefon, abych mohl zavolat taxi.

Samuru
Bylo až neuvěřitelné, jak mě jeho majetnický postoj vzrušuje. To jak si jen tak řekne, že žárlí...
Dokážu to taky někdy?
Ale byl jsem rád, že ocenil moji snahu nelhat. V tu chvíli jsem si říkal, že díky bohu, že jsem zvolil možnost číslo jedna. Když se zadíval do mých očí tak upřeně, byl jsem naprosto přesvědčen o tom, že v tuhle chvíli bych mu to stejně vyklopil. Asi bych teprve poznal Stana v jeho naštvanosti.
A ty polibky, kterými mě ihned potom zásobil. Myslel jsem, že se propálím křeslem na druhou stranu, jak moc mě zalilo horko ze vzrušení. Na moment jsem ho i objal, abych si víc užil tu jeho mužnou postavu.
Sakra... Jo... Žárli! Pokud to bude vždy takové, jsem naprosto mimo.
Když opustil má ústa, chtěl jsem jít za ním a okamžitě mu tu ukázat striptýz, že už by nikam neodešel, ale on už zamířil ke dveřím a šel pryč.
No a byl jsem v háji. V kládě mi hučelo jak nezřízená střela. Hlava nezvládala ani jednu myšlenku udržet v klidu a moje tělo? To bylo jako by mělo klepavku. A co s tím?

Stanley
Ještě jednou jsem se ohlédl po Samuru, jak s červenými tvářeni zaraženě sedí v sedačce.
Tak nevím, jestli ten polibek byl nejlepší nápad. Ale prostě jsem si nemohl pomoci. 
„Budu u Jeffa v kanceláři, než odjedeš, přijď ještě za mnou, ano?“
Ano je to pravda. Žárlím. Žárlím na ty co kolem Samuru motaj. Ne na každého, ale na ty, u kterých cítím zájem. A bohužel, Edie je jedním z nich.
Zavolal jsem taxi a sdělil jim, aby řidič přišel pro Samuru nahoru.
Usedal jsem do židle naproti Jeffovi a ještě mluvil s Hazukim. Vysvětlil jsem mu, že bych byl moc vděčný, kdyby Samuru odvezl domů už kvůli jeho rodině. Samozřejmě že to bylo hlavně kvůli mně, ale potom, co se všechno stalo, i u Eikichiho a Jeffa, potom co jsem měl čest poznat jejich rodiče, mi bylo jasné, že i když na první pohled vypadají, jako by syny měli pouze na doplnění řad vojáků, přesto je milují. A hlavně o Samuru se bojí. A stačilo mi pár náznaků ve chvílích, kdy se přestali kontrolovat a na moment odložili svou neproniknutelnou masku.
Oni si cení rodiny víc, než se zdá, i když to dávají najevo zvláštním způsobem. A já nedovolím, aby se Samuru cokoliv stalo. Nejen kvůli nim, ale také hlavně kvůli němu samému a taky mě.
„Jseš duchem mimo,“ ozval se Jeff, když viděl, jak zírám na hluchý telefon, položený na stole. „Pořád tě žere Charles? Myslím, že by sis na něj měl dávat pozor. Držet se od něj dál.“
„Sám jsi říkal, že za pár dní odjede.“
„To sice jo, ale snaž se mu vyhýbat. Nejezdi na jejich firmu sám. I když tam nejspíš nebude, ale člověk nikdy neví. Snadno tě vyprovokuje. Nezapomeň, co se stalo…“
„Já vím!“ přerušil jsem Jeffa. „Nemusíš mi to připomínat.“
„Mrzí mě, Stane, že se to všechno stalo hlavně kvůli mně. Kdyby něco, pomůžu ti. Nenechám tě v tom,“ poslal mi ještě povzbudivý pohled a já jen přikývl.

Samuru
Já ho fakt nesnáším. Chcípni Stane! Opravdu chcípni! Jako? Jako co mám sakra s tímhle dělat? Jsem stále nadržený jak stepní koza v říji a mohl bych to pořád a on ještě na mě promluví takovým tónem, že být na nohách, tak jsem ihned na kolenech. Kdo mu dal právo mi tohle dělat? A jo... Já... Jsem fakt magor.
Podíval jsem se na rozkrok a stále jsem cítil, jak mi tělem projíždí to elektrizující pole směřující do mé hlavy, ale které? Teď jsem si nějak nebyl ničím jistý.
Stáhl jsem ruku do rozkroku a upravil si nářadíčko.
Sakra...
Musel jsem potáhnout ruku s kalhotami níž a postavit se. Začal jsem jak blbec poskakovat a různě pobíhat po místnosti.
No... Tělocvik by mě měl trošku probrat a dostat z hlavy blbosti.
Když se mi to po pěti minutách povedlo, tak jsem uchopil sako a kravatu. Šel jsem k Jeffovi do kanceláře. Došel jsem až ke Stanovi a hodlal mu to hezky vrátit. A taky že vrátil…
Nahnul jsem se až k němu a tiše do ucha zašeptal:  „Jsem nadrženej a můžeš za to ty. Tak doufám, že mi tou ztuhlostí neupadne. Byl bych potom poškozený přistroj, a na to záruka není, pane Torresi."
Olízl jsem mu ucho a dal pusu na odhalený krk.
Postavil jsem se a s úsměvem mě vlastním, jsem se postavil před stůl. 
„Přijede pro mě ten taxík sem? A mám jet k Ei?"

Stanley
Chtěl jsem právě Jeffovi něco ukázat, už jsem se zvedal, když vešel dovnitř Samuru.
Nedbal na to, že je v Jeffově kanceláři a že je s námi v jedné místnosti.
Málem jsem zlomil propisku v ruce, když mi zašeptal do ucha a svým hlasem mě ještě oslovil: pane Torresi. Rázem se ve mně probudily pudy, které jsem dlouho schovával. Ještě víc jsem sevřel propisku v ruce, až bylo slyšet, jak ten plastový kousek začíná praskat.
Zhluboka jsem se nadechl a ignoroval Jeffův úšklebek a jeho pobavený pohled.
Samuru má jediné štěstí, že mi nesedl na klín. V tom momentě by mi už bylo jedno, kdo v kanceláři je. „Počkej chvilku,“ jen jsem na okamžik mrknul k Samuru.
Natáhl jsem se pro blok a začal psát. Když jsem dopsal, vytrhl jsem ten list a pěkně ho poskládal na malý čtvereček.
„Tady máš instrukce,“ strčil jsem ho Samuru do kapsy u kalhot. Přečti si je, až tě Hazuki poveze domů. Poveze tě ke mně. Byt už je spravený a on má klíče. Nemusíš se bát, bude tam ještě chvíli hospodyně, aby mi připravila večeři.“
Sevřel jsem mu pevně zápěstí u zdravé ruky, aby věděl, co způsobil. Chtěl jsem mu ještě něco říct, ale v tu chvíli nahlédla naše asistentka, která oznámila, že taxikář čeká na chodbě. 
Ještě jsem chytl Samuru za ruku a stáhl ho k sobě:
„Čekej na mě doma, přijdu co nejdříve a snaž se držet instrukcí,“ dýchl jsem mu na krk a pak ho pustil.
„Pozdravuj Hazukiho,“ řekl jsem už nahlas, jako by se nic nedělo a pokračoval ve své práci.

Samuru
Otočil jsem se na právě přicházející sekretářku a mírně si povzdechl. Ta jeho reakce se mi táák moc líbila. Hmmmm... Předl bych jak kočka, kdybych to teda uměl.
Stiskl jsem v ruce papírek a snažil se uklidnit to šílící srdce, které chtěla spáchat sebevraždu skokem bez jištění. Asi z něj opravdu dostanu infarkt, jak moc mě dostává do kolen.
„Budu ho pozdravovat, neboj," usmál jsem se a velmi pomalu si olízl rty. „Tak, ahoj, pánové a nestrhejte se tu navzájem. Zatím."
Odešel jsem z kanceláře a zamířil výtahem k taxíku. Ten už stál připravený u východu a měl už nastartované auto. Sedl jsem si a během chvíle mě dovezl k Hazukimu. Vystoupil jsem a došel do ordinace, kde jsem otevřel dveře a musel jsem si trochu odkašlat při pohledu, který se mi odhalil.
„No... Páni. Velmi pěkné, Hazuki," pomyslel jsem si a taktně ignoroval toho muže přivázaného k lehátku. Jenže mi jeho tvář připadala tak povědomá…
Hazuki jen zatáhl závěs a upravil si kalhoty.
„Omlouvám se, nečekané vyrušení při práci, dodělám to později," usmál se a ukázal mi na křesílko u svého stolu.
Vzal si nůžky a pomalu obinadlo sundal. Když to odhalil, bylo vidět, jak se rána hojí ale i přesto tam byla menší infekce, která vytékala z konce rány.
„Dám ti na to mast a pořádně si to mazej. Jinak se ti to dobře hojí."
Nastříkal mi na to nějakou narůžovělou tekutinu a znovu hygienicky zafačoval. Zvedl se a vzal si klíče od auta.
„Pojedeme."
„A, on?" zeptal jsem se opatrně, abych Hazukiho neurazil, ale trochu mi toho kluka bylo líto.
„Počká, jedeme."
Už jsem se na nic neptal a poslušně šel za Hazukim do auta. Odvezl mě domů a já ho celou dobu pozoroval.
Proč mi najednou ten hodný člověk přišel jako pořádný zvrhlík? No, proč mě to překvapuje? Kamarádí s Jeffem a Stanem, co si vlastně nalhávám?
Zastavil před Stanleyho domem a já vystoupil. Poděkoval jsem a rozloučil se, jako slušně vychovaný muž. Odemkl jsem bránu a dveře do domu a vešel. Než jsem však pokračoval v chůzi dál do chodby, tak jsem si rozbalil ten papírek a přečetl si Stanův vzkaz:

Dopis:
Milý Samuru, probudil jsi ve mně něco, co už delší dobu před tebou schovávám. Abych ti to vysvětlil: chránilo tě jen to, že jsi byl v sexu nováček, nezkušený a teď to, že jsi zraněný. Ale po tomhle, co jsi teď udělal, jdou ohledy stranou.
Většinou, když chodím z práce pozdě domů, jsem unavený, přesto však v sobě cítím napětí, které musím nějak uvolnit. Ten adrenalin co mi rve žíly, prostě musím odplavit z těla. Kdysi jsem chodíval rozmlátit boxovací pytel, ale později jsem si našel příjemnější činnost. Pokud se mnou budeš chtít být, zvykej si na to.
Jak přijdeš domů, a hospodyně odejde, osprchuj se a nechej si na sobě jen volné triko. Nic víc. Můžeš na mě čekat v ložnici či v obýváku, je mi to jedno. Ale doporučoval bych ložnici. Než si lehneš do postele, otevři spodní šuplík nočního stolku a pořádně si prohlédni obsah. Většina věcí je nová. Nepoužitá, připravena pro tebe. Vyber si jednu věc, kterou budeš chtít vyzkoušet jako první, ale nic s ní nedělej. Jen ji polož na stolek.
Můžeš sám sebe připravit, ale taky nemusíš… Je už na tobě, jestli k tomu použiješ svoje prsty nebo moje.
Přijdu co nejdříve a snaž se neusnout. V předposledním šuplíku nočního stolku, máš něco ke čtení, pokud by ti byla dlouhá chvíle. Můžeš se z té literatury i něco přiučit…

Takže: „Chcípni Stane! Chcípni a znova chcípni, Stane! A až chcípneš, tak znova chcípni!

Stanley
Díval jsem za Samuru jak odchází a už jsem si v duchu představoval, jak se asi bude tvářit, až se přečte můj liebes brief.
„Nechceš mi k tomu něco říct?“ ozval se Jeff. „Když vidím tvůj úsměv, no…“ protáhl poslední slabiku.
„Já?“ tvářil jsem se nevinně.
„Jo, chceš mí další modřinu pod okem?“
„Tatíček si netroufne,“ znovu jsem se usmál. „Udělali jsme si jasno.“
„Raději se neptám,“ mávl rukou.
Chtěl jsem mu na to něco říct, když náhle do kanceláře vtrhla barevná pohroma.
„Tady jste!“ vběhla dovnitř Iwamoto. Proběhla kolem Jeffa, jen ho plácla po rameni jako na pozdrav, a zamířila rovnou za mnou. „Stanley, Stanley, Stanley…“ zastavila se až u mne a málem mi vlezla až na klín. „Víš kolikátého dneska je?“
Zvedl jsem k ní hlavu. „Ano vím, proč?“
„Co naše sázka?“
Chvilku jsem přemýšlel, ale když jsem viděla její úsměv, došlo mi to.
Do prčic. Já na to úplně zapomněl. Jsem debil, že jsem se sázel o něco takového. Kdo měl tušit, že to se Samuru dopadne, jak dopadne.
„Tak co, dokázala jsi to?“ zeptal jsem se zvědavě, jako by se nic nedělo.
„No, ne,“ přiznala porážku a s povzdechem si sedla na kraj stolu. „Vůbec se mnou nechce komunikovat. Ani mi neodpovídá na mejly a vyhýbá se mi. Poslední dny jsem ani nevěděla, kde je.“
Bodejť bys věděla, když byl celou dobu se mnou.
„A co ty?“
„Já?“
Pro mne ta sázka přestala existovat v momentě, kdy jsem poprvé na Samuru sáhl.
„Já nic,“ rozhodil jsem rukama, jako bych i já přiznal, že jsem to nedokázal. Vytáhl jsem peněženku a vytáhl z ní pár bankovek. Strčil jsem jí je do ruky: „Vyhrála jsi.“
Jeff všechno jen potichu sledoval a bylo vidět, jak mu v hlavě šrotuje, o co asi šlo. Ale podle mne na to už kápnul po Iwamoto prvních slovech.

Samuru
Zmačkal jsem ten dopis, za který ho asi zabiji a šel přímo do té jeho milované ložnice. Sedl jsem si na postel a otevřel šuplík.
No to si dělá prdel? Je to úchylnej magor. Perverzní hovado. Kam jsem to sakra vlezl?
Začal jsem vytahovat ty věci na postel a zkoumat, co to je.
První věc byl vibrátor…
Asi se posral v kině, nebo nevím co. Jako na co proboha potřebuje vibrátor? On stačí za deset věcí na baterky.
Hodil jsem ho na zem a uchopil druhou.
Venušiny kuličky? Na co potřebuje chlap, Venušiny kuličky? Ty jsou snad jen pro baby, ne? Bylo to docela dlouhé a na tom řetízku, jich bylo asi sedm. Na co? Sakra... Tohle je do zadku? Mrsknul jsem s tím o zem, že zadrnčely v ještě nerozdělaném obalu.
Chcípni, Stane!
Třetí věc, tak ta mě už upoutala na déle. Byl to kolík.
Kolík? Na roztáhnutí? Bože... Fakt je to perverzní prase.
Ale když jsem začal pomalu vytahovat celou výbavu na sado maso, to už jsem nedal. Želízka, roubík, škraboška, kožený postroj, něco kolem penisu, co se mi ani identifikovat nechtělo. Svíčky... Svíčky? Bože, to je fakt prase.
Zvedl jsem se a dál se už nekoukal na ten obsah. Všechno jsem nasypal na zem na jednu hromadu a uchopil papír a tužku.

Dopis: Prvně to všechno vyzkoušej na sobě a potom to zapal! Chcípni, Stane! Jo, a aby si věděl, budu spát v tvojí audio místnosti, ta má totiž klíč. Dobrou noc. Jo, a mám na sobě jen to tričko. Pááá.

Položil jsem to na tu hromadu a svlékl se. Vše jsem úhledně přehodil přes postel a vzal jsem si jen to tričko a peřinu. Jenže jsem si debil neuvědomil, že je tam ta uklízečka. Když mě spatřila, oba jsme stáli jak zamražení a pozorovali jeden druhého, dokud nám to nezačalo být víc, než trapné. Oba jsme celý červení odešli každý jiným směrem.
Rychle jsem zabouchl dveře do audio místnosti a zamkl. Klíček jsem vytáhl a dal ho na stůl vedle počítače. Nevím, jak podlý je a určitě by ho nějak vyšťouchal z dírky a dostal k sobě.
Lehl jsem si na gauč a pustil televizi. Snažil jsem se zavřít oči, ale tohle... Všechny ty věcičky se mi ukazovaly v hlavě a nějak podivně mě to začalo vzrušovat. Představa, jak mi je dává do těla a pomalu mě s těmi kuličkami vzrušuje a potom jeho penis, jak je ve mě... Celým tělem mi projíždělo elektrizování a nebezpečně se stahovalo do třísel. Bylo to tak...
Sakra... Samuru! Ty zvrhlíku! Ne... Ne! Stane! Chcípni, Stane!

Stanley
„Ha? Takže pan Torres nedostal našeho Blistra do postele? Copak ti selhal procesor?“ začala se Iwamoto smát.
Kurva, zabiju ji. Nejenže to mele před Jeffem na plnou hubu, ale ještě mluví jak Samuru. Už tak mám od jeho odchodu se sebou co dělat, a ještě tohle.
„Blistra? Myslíš tím Samuru?“ vložil se do toho náhle Jeff a pozvedl obočí v údivu nad tím, co slyší.
Iwamoto prudce zakývala hlavou, až mě její dredy málem šlehly do oka.
„Ty, že jsi nedostal…“
Zamračil jsem se na Jeffa a naznačil, že má být zticha.
„Podívej, sázka dneškem skončila. Ani jeden z nás nevyhrál, takže není co dál řešit. Tím to pro nás hasne. Mám práci, takže jestli jsi přišla jen kvůli tomu, můžeš jít.“
„No, vlastně mám ještě jednu věc. Oslovil mě nějaký Botan, chtěl, abych se mu podívala na jeden program. Nějaká včela, nebo co. Prý to dost hoří a potřebuje to rozjet do dvou dnů.“
Oba s Jeffem jsme jak na povel vyskočili na nohy. Co? Včela?
„Ať tě to ani nenapadne, Iwi,“ zavrčel jsem hrozivě.
„Nabídl mi dost peněz. No, ale poznala jsem v tom Blistrovu práci. Proto jsem přišla.“
„Udělala jsi dobře. Nezapomeň na svou smlouvu. A Blister má s námi taky jednu takovou uzavřenou. Včela patří jemu a teď už naší firmě. Pokud na to jen sáhneš, přijdeš o vše, Iwi.“
„Jo, neboj. Nejsem blbá,“ rozhodila rukama. „Jen jsem tě na to přišla upozornit. Dávám od toho ruce pryč. Ale víš, potřebovala bych nějaké prachy, jsem jaksi švorc.“
„Najdu ti nějakou práci. Nemáš utrácet za chlast a zajíčky,“ zasmál jsem se. Byl jsem rád, že to pochopila.
„No, pořád mám spadeno na Blistra.“
„Ani náhodou. Blister je pro tebe tabu. Navíc je na kluky. Takže smůla,“ zamračil jsem se.
„Ale, ale, že by mi něco uteklo?“ postavila se taky a pozorně se na mně podívala. „Teď mi tak nějak dochází, že jsi svou porážku uznal až nějak moc rychle. Co ty na to?“

Samuru
Pořád jsem z hlavy nedokázal dostat myšlenky na nahá těla mě a Stana, jak se potí jedno na druhém. Dokonce se mi jasně v hlavě ozývaly naše vzdechy a stejně se mi i zrychloval dech. Polilo mě horko, když jsem si instinktivně stáhl ruko do rozkroku a přejel už po mírně naběhlém penisu. Fakt ze mě udělal něco, čím jsem nikdy nebyl, ale mít to s ním, to bylo jako droga, kterou...
Kterou nechci! Samuru začni myslet! Jako tohle všechno mělo být vyzkoušené na tobě, asi jako nové součástky. Jdi do... Ne nepůjdeš tam, Stane! Dneska rozhodně ne!
Byl jsem rozčílený, vzrušený a nadržený, k tomu všemu jsem byl až po uši zamilovaný do toho zvrhlíka.
Díky bohu, že mi začalo v břiše kručet potom, co jsem ucítil tu krásnou vůni jídla, která se linula z kuchyně. Postavil jsem se a dal ucho na dveře, abych slyšel, kdy konečně odejde uklízečka. Nechtěl jsem se s ní znovu setkat a hlavně takhle. Ještě k tomu, kdyby mě viděla, jak si vybírám jídlo a nimrám se v tom.
Konečně jsem slyšel, jak klíče zachrastily v zámku a její podpatky, jak mizí ven z domu.
Vzal jsem si klíč a odemkl dveře, pomalu jsem nakoukl do chodby, a když jsem se ujistil, že tu nikdo není, hned jsem vletěl do kuchyně. Nandal jsem si krásně vypadající jídlo a celkem mě zarazilo, že tam byly dvě, jedno vegetariánské a jedno normální. Musel s ní Stan mluvit, aby připravila dva druhy. Sakra... Pořád se ke mně tak hezky chová... Já... Šuplík, Samuru! Šuplík!
S tím vším jídlem a pitím, jsem se vrátil zpět do pokoje a zase zamknul. Klíček skončil na stolku před televizí. Usadil jsem se na gauč a už pustil druhý film, tentokrát horor, abych se uklidnil. Cpal jsem se a pil, jak kdyby tohle bylo moje poslední jídlo.

Stanley
„Iwi, pojď na chvíli vedle k asistentce. Mám tam pro tebe nějakou práci, když tak moc chceš,“ ozval se najednou Jeff. Normálně nám to utnul. No, na jednu stranu jsem byl rád.
„No tak!“ řekl o něco hlasitěji, když se Iwamoto nehýbala a pořád na mě hleděla se svým škodolibým úsměvem.
„Ještě se k tomu vrátíme,“ pokývala hlavou, poplácala mě po rameni a pak se otočila a šla za Jeffem.
Ztěžka jsem dosedl na židli.
Sklonil jsem se a zapřel hlavu o desku stolu.
Proč jsem vůbec na něco takového přistoupil? Už vím… Netušil jsem, že se do Samuru zamiluji. Ani náhodou jsem to pak už nebral jako sázku. Prostě jsem ho chtěl a takhle to dopadlo. Zcela jsem mu propadl se vším všudy.
Nejspíš budu muset s pravdou ven. Nemůžu věřit tomu, že se iwamoto někdy neprokecne.
Jenže jak to Samuru říct, aby o mně nepochyboval? Aby věděl, že mé city k němu jsou opravdové a nejde jen o nějakou hloupost mezi mnou a Iwi?
„Iwamoto už odešla,“ ozvalo se po chvíli.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na Jeffa. Nejspíš jsem musel vypadat zoufale. Jen se pousmál, odlepil mi část smlouvy, co jsem měl přilepenou na čele a položil ji na stůl.
„Nadělal sis trable, co?“
Přikývl jsem.
„Musel ses sázet o takovou kravinu?“
Pokrčil jsem rameny.
„Netušil jsi, že se do něj zamiluješ, co?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Řekneš mu to?“
Pokývl jsem hlavou.
„Měl bys jít domů,“ podíval se na hodinky. Opravdu byla spousta hodin a já si to ani neuvědomil.
„Samuru není boxovací pytel, Stane,“ pousmál se a mě bylo jasné, co mi tím naznačuje.
Jinými slovy: Neubliž mu.
„Dodělám to, tak běž. Je mě zítra nezapomeň vzbudit.“
Zaklapl jsem notebook, vstal jsem a ještě jednou se na Jeffa podíval.
„Neboj, dal jsem Iwi najevo, co může a co nemůže. Myslím, že ji to došlo.“
To bylo snad poprvé, co Jeff mluvil, a já mlčel. Rozloučil jsem se, ještě zaběhl do kanceláře pro své věci a za chvíli jsem už seděl v autě a mířil domů. Po strašně dlouhé době jsem se tam opravdu těšil. Čekal mě tam někdo, koho miluji a já strašně moc chtěl být s ním.

Samuru
S obrovsky nafouklým břichem, po pořádné náloži jídla, co jsem do sebe nasoukal, jsem se jen rozplácl po celém gauči a funěl, jak zmožené zvíře. Asi jsem to přehnal a radši se už takhle nebudu přežírat, pomyslel jsem si, když poslední soustu dopadlo do mých úst. Jen jsem v leže položil talíř na stůl a povzdechl si. Stejně mi chyběl... I když ten šuplík... Ale stejně.
Díval jsem se na ten horor a všechno na mě nějak dolehlo. Během chvilky jsem usnul, jak rozplácnutá žába a spokojeně si oddechoval do rytmu.
Bylo mi opravdu dobře, tohle byl můj domov.
Popravdě? Domov bych měl všude, kde je on.
S touhle poslední myšlenkou jsem se odebral do říše snů.

Stanley
Seděl jsem v autě s vypnutým motorem a jen tak hleděl před sebe na vchodové dveře. Byl jsem unavený. Hodně. Opravdu bych se potřeboval uvolnit, relaxovat po svém, ale nějak ve mně hlodalo i něco jiného. Svědomí…
Miluji Samuru. Kdybych to byl věděl, že se tohle stane, nikdy bych na takovou blbost nepřistoupil. Zatracená Iw. Musela zrovna dneska přijít? Nemohla na to prostě zapomenout?
Nakonec jsem s povzdechem vystoupil a zamířil do domu. Odložil jsem tašku s notebookem a s dalšími materiály na stolek v předsíni, a zamířil jsem rovnou do koupelny.
Sundal jsem si sako a povolil kravatu. Opláchl jsem si pořádně obličej a na chvíli se zadíval do zrcadla na svůj barevný obličej.
No, Stanley, tak takhle uboze jsi už dlouho nevypadal.
Zastavil jsem vodu, a když jsem se utíral, uvědomil jsem si, že mě vlastně Samuru nepřišel přivítat. No možná je v ložnici, tak jak jsem mu napsal.
Zamířil jsem tedy tam. Ale už po cestě jsem zaregistroval zvuk televize z počítačové místnosti. Jen jsem rychle přesto nakouknul do ložnice a málem mi spadla brada. Všechno bylo vytažené ze šuplíku a hozené na posteli. No, pěkně si s tím vyhrál. Usmál jsem se a po cestě k audio místnosti jsem si rozepnul aspoň dva knoflíčky, abych se cítil trochu volněji.
Chytl jsem kliku a chtěl vejít. Ale nic. Zkusil jsem to ještě jednou. Dveře byly zamčené.
„Samuru!“ zaklepal jsem opatrně. Co proboha blbne?
„Samuru!“ ozval jsem se znovu a zaklepal o něco silněji, abych přehlušil televizi.
Zajímalo by mě, co má na sobě, když jsou jeho věci rozházené v ložnici.
Představy… představy začaly fungovat naplno a všechno na co jsem před tím myslel, potlačily do pozadí.
„Samuru!“
Adrenalin začíná stoupat.

Samuru
Něco mě probudilo. Jako kdybych slyšel, jak někdo škrábe na dveře.
Pes? Stan má psa? A on říká moje jméno?
Ještě rozespalý jsem se zvedl z gauče a dolezl ke dveřím. Vzal jsem za kliku, abych otevřel, ale nešlo to.
Proč to sakra nejde? Kde je klíč?
Rozhlížel jsem se po místnosti a pomalu přicházel k sobě. Zase jsem zaslechl svoje jméno a už jsem si byl na sto procent jistý tím, že to je Stan.
Ale proč je zamčeno? Šuplík... Najednou se mi vše v hlavě rozsvítilo jak alarm.
Haaa?
„Četl sis můj vzkaz, jeskyňko? Přečti si ho a uvidíš. To už známe, dva prstíčky strčíme, co? Ještě bych ti je nejspíš přiskřípnul."
Odešel jsem od dveří a uchopil klíč od dveří do rukou. I jeho hlas, když vyslovil mé jméno, ve mě vyvolal to mravenčení, kterému se tak těžce brání.
Stejně ho nejspíš vpustím dovnitř. No... Ale otázkou zůstává, kam dovnitř?

Stanley
„Takže vzkaz? Žádný jsem neviděl, asi ho hospodyně vyhodila do smetí,“ kravatu jsem stáhl z krku úplně a pověsil ji na kliku. „No, dva prstíčky nebo tři… Vyber si,“ svlékl jsem si košili. „Vydrž, Samuru, jdu sehnat náhradní klíč. Zřejmě si tam uvízl,“ vzal jsem si věci a zašel jsem do ložnice. Hodil jsem je na křeslo a vedle hned přistály kalhoty a ponožky. Podíval jsem se na postel.
Takže vzkaz… Jo je tam. Přečetl jsem si to a musel se usmát.
Vzal jsem propisku a druhou stranu napsal:
 Miluji, když jsi jen v tričku. Já nemám na sobě nic. Miluji tě. Stanley.“
Shodil jsem ze sebe i poslední kousek prádla. Lístek jsem nasunul do škvíry u dveří a šel jsem se osprchovat. Rychle jsem jen vběhl pod vodu, omyl ze sebe celodenní špínu a pot. Celou dobu jsem napjatě poslouchal, zda Samuru neotevře dveře…
Všechno to dohromady mohlo trvat tak něco kolem pěti minut. Ještě ze mě stékala voda, když jsem se s ručníkem omotaným kolem beder potichu vrátil do chodby a zůstal stát opřený o stěnu a sledoval dveře do počítačové místnosti. 
Čekal jsem na svou kořist. Jednou ven vyleze… A když nebude chtít, vím, kde je náhradní klíč.
Ruce jsem překřížil na prsou a čekal …

Samuru
Odešel od dveří a já se na ně natiskl, jako kdybych chtěl slyšet každý jeho krok a tím zjistit, kam jde. Během chvíle se pod dveřmi objevil malý papírek se vzkazem. Zvedl jsem jej a vše se ve mě sevřelo, jak moc mě pohltil pocit motýlků v břiše. Nikdy jsem to nezažil a co jsem s ním, jediné na co myslím je, abych byl v jeho náruči.
Sakra... Ale ten pitomej šuplík.
Uslyšel jsem, jak odchází a po chvíli i puštění vody. To už mou hlavu pohlcovala jen představa nad tím, jak mu po těle stéká voda a jeho sprchový gel mi dráždí nos příjemnou vůní.
Potom voda utichla. Mým tělem projíždělo vzrušení v tak silných vlnách, že jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, abych ho cítil na svém těle a ve svém nitru.
Bože... Jak já ho nenávidím... A jak moc ho miluji.  
Dal jsem klíček do zámku a skoro neslyšně otevřel, abych nakouknul do chodby. Když jsem zjistil, že tam nikdo není, pomalu jsem vykročil ven, ale můj pohled spočinul na té skleněné vitríně, kterou jsem rozbil, když mě pronásledoval ten kluk. Nevím proč, ale něco mě nutilo dotknout se toho skla, které bylo již nové, jak tu opravovali. Přejel jsem po té hladké struktuře a došlo mi, že v ten den, jsem tu mohl opravdu umřít a že jediné, co na co jsem zraněný myslel, bylo, aby se nic nestalo Stanovi. Asi už tenkrát jsem ho miloval víc, než bych si kdy přiznal.

Stanley
Po chvilce čekání jsem se už chystal, že si zajdu pro náhradní klíč, který mám v ložnici. Zašel jsem za roh, když jsem zaregistroval cvaknutí zámku. Zastavil jsem se a opatrně nakouknul. Samuru vykukoval ze dveří a kontroloval situaci. Musel jsem se usmát. Bylo to jako hra na schovávanou.
Sledoval jsem ho, kam půjde. Rozhlížel se kolem sebe, a když viděl, že je sám, vyšel ven. Po pár krocích se však zastavil u nově opravené vitríny. Na co asi myslel, když se na ni tak zahleděl s rukou opřenou o sklo? Měl jsem z toho zvláštní pocit, a i přesto jsem neodolal, abych si ho i tak mlsně neprohlížel. V tom triku sahajícím těsně pod jeho nádherný zadeček byl opravdu sexy.
Když si vzpomenu, jak jsem se mu poprvé rval do kalhot a zanechal mu na zadku svůj podpis i s cifrou za opravu stolu… No stůl zůstal doteď, tak jak byl. Mám Samuru i u sebe v práci.
Tiše jsem vystoupil zpoza rohu a zastavil se kousek od něj.
„Co nosíš raději. Prsten, řetízek nebo náramek?“ zeptal jsem se ho a doufal, že mě registroval a nedostane infarkt, když jsem náhle promluvil. „Víš, já tebe mám i v práci. Tvoje iniciály jsou pořád na stole. Ale ty už mého nemáš nic,“ pohladil jsem ho rukou po stehně a zajel výš pod triko na tu polovinu zadečku, kde býval můj podpis. Druhou rukou jsem ho chytil kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Přitiskl jsem se mu na záda a zašeptal do ucha: „Jestli chceš, můžeme něco z té hromady vyzkoušet. Všechno najednou to asi nepůjde.“
Věděl jsem, že nechce vyzkoušet všechno, ale prostě jsem si nemohl pomoct, když jsem to viděl vysypané na posteli.

Samuru
Tak a v tuhle chvíli jsem si myslel, že projdu tím sklem před sebou a Stan bude muset znovu kupovat vitrínu. Srdce mi skočilo z hrudi do kalhot a polil mě studený pot, jak jsem se lekl. A to nemluvím o škubnutí těla, kdy mi ruka instinktivně vyletěla dozadu, a já ho pěstí udeřil do podbřišku. Prudce jsem se otočil a natiskl se na stěnu vedle sebe.
„Vyděsil si mě. Copak? Nečetl si můj vzkaz? Nechci nic zkoušet... Prvně ty na sobě. Mě stačíš..."
Zakryl jsem si pusu dlaní, abych ty slova nevypustil z úst. Je jasné co bych řekl a i to, jak on by se zachoval. Ale stejně... Nemohl jsem se ubránit pocitu, že ho prostě musím za tu ránu, kterou jsem mu dal, políbit.
Chytil jsem jeho tvář do dlaní a přitáhl si jí ke své. Jazykem jsem obkroužil jeho slané rty, které chutnaly po mentolové pastě, a začal pronikat do jeho úst. Jemný a přitom dlouhý polibek, který jakoby říkal, že se nedokážu zas tak bránit, jako před tím.
Mým tělem projíždělo mravenčení a atakovalo každý kousek mého těla. Dělalo ze mě chvějící se zamilované zvíře, které přímo lačnilo po jeho něžnostech. Nějak jsem to všechno potřebovat ze sebe dostat, nebo to zase přijímat. Přestal jsem ho líbat a jen jsem se zahleděl do jeho očí.
„Odpusť, byl to instinkt. I já miluji tebe, Stane," zaznělo z mých úst velmi tiše, ale přitom, jako kdyby to rezonovalo i mou hlavou. 
„Proč ses ptal, co mám z toho nejraději? Já nevím, nikdy jsem nic nenosil. No spíš mi to nikdo nedával. Ale asi... No, řetízek, nebo náramek," díval jsem se dál do jeho očí a snažil se přečíst, co ho trápí.

Stanley
Přikrčil jsem se, když Samuru poskočil dopředu a já vzápětí dostal ránu. Jen jsem si promnul bolavé místo a než jsem stihl byť jen zanadávat, přitáhl si mne pro polibek. Jeho jazyk si i bez pozvání našel cestu do mých úst. Nechal jsem ho… Byl jsem překvapený. Bylo to příjemné a já mu ten polibek oplácel. Moje ruce zabloudily na jeho pozadí. Pohladil jsem ho po jeho krásném zadečku a přejel jsem mu dlaněmi po páteři.
„Jen jsem chtěl, abys měl něco, co bys měl ode mne,“ pohladil jsem ho po tváři. Díval jsem se na něj a všechno tohle zatlačilo mé chutě do pozadí. To jak se choval, jak mluvil, jak se na mě díval… Najednou jsem měl pocit, že to co jsem chtěl, teď prostě nejde udělat. Byl jsem dobře nažhavený, když jsem jel domů, ale ten žár teď uhasínal.
Co se stalo, že na mě tak Samuru působí?
I přesto jsem se cítil mírně zklamaný. Taková menší frustrace, že nemůžu mít ten svůj úlovek. Že si nemůžu odchytit tu svou kořist, tak, jak jsem plánoval. Čeho všeho jsem schopen se kvůli němu vzdát?
„Promiň, Samuru, jsem unavený. Asi půjdeme spát.“
Ještě jednou jsem ho pohladil, dal mu polibek na rty a odkráčel jsem do komory. Vytáhl jsem prázdnou krabici a s ní zamířil do ložnice. Všechno co leželo na posteli, jsem do ní naházel a krabici odnesl do chodby ke dveřím. Ráno až půjdu do práce, tak to vyhodím. 
Ani jsem nesledoval, co dělá Samuru. Jen jsem se ještě jednou do té krabice podíval, a pak s mírným povzdechem šel zpátky do ložnice a uložil se do postele.
Mírná nervozita ve mně přetrvávala a já se to rozhodl zaspat.

Samuru
Jestli jsem byl někdy z jeho chování v šoku, tak to nebylo tak, jako teď. Díval jsem se na něj, jak přenáší krabici plnou těch věciček ke dveřím a ještě si při jejím pokládání povzdechl.
Co? Jako proč? Zklamal jsem ho? Udělal jsem něco špatně? Musím ihned dělat něco, na co je podle mě ještě dost času? Pořád si neuvědomuje, že jsme spolu jen krátce a já na tohle nejsem zvyklý.
Bylo mi to všechno nějak líto. Dokonce jsem cítil, jak se mi sevřel žaludek, jako kdybych se cítil bezcenný. Ani jeho slova lásky mi v tuhle chvíli nestačila.
Zklamal jsem ho tím, že nechci nic zkoušet? Asi jsem opravdu špatný milenec.
Srdce se mi chtělo rozskočit, jak nepříjemně jsem se cítil. Prostě kolem mě byla špatná nálada a to jsem se tak bál, že ty dveře vykopne, jenže... Asi by se mi to líbilo mnohem víc, než tohle.
Došel jsem ke krabici a začal se v ní přehrabovat, jenže jsem opravdu nenašel nic, co bych zatím zkusit chtěl. V hlavě mi blikla jediná myšlenka. Třeba ho tím aspoň pobavím. Došel jsem do skříně pro hospodyni a našel uniformu, kterou tam měla náhradní. Oblékl jsem si jen zástěrku, která překryla pouze můj penis, a sundal jsem si tričko. Na hlavu jsem si pinetkami připnul čepeček. Došel jsem do kuchyně a z ledničky jsem vytáhl šlehačku. Obkroužil jsem jí svoje bradavky a pupík, studila, ale musel jsem se pobaveně usmát. Cestou do pokoje jsem ještě hrábnul do té skříňky pro prachovku a zamířil ke Stanovi do pokoje.
Postavil jsem se do dveří a zhasnul v jeho pokoji světlo tak, aby mě osvětlovaly jen zářivky z chodby.
„Vím, že jsem trochu zklamání, ale jsme spolu stále jen chvilku. Neříkám, že to nikdy nezkusíme, ale jsi můj první, dej mi čas. Zatím si prostě v sobě nedokážu představit nic jiného, než tebe. Všechno ostatní mi přijde jako bezcenný plast a kov, to tvoje je měkké a teplé. Copak se dá chtít něco jiného?"
pousmál jsem se a opřel se o futra.
„No a mohl bych kolem vás oprášit prach? Nebo třeba z vás?"
Čekal jsem, až se konečně otočí a spatří mě. I kdyby mu to nepřišlo vtipné, mě se to pro něj chtělo udělat.

Stanley
Slyšel jsem jak se Samuru přehrabuje v krabici, ale v tuhle chvíli mi to bylo už jedno. Prostě první nadšení opadlo a já už nebyl schopen se do toho vrátit zpátky. Jen ta nervozita, utahání ze všeho ve mně přetrvávala. Prostě se potřebuji vybít. A to že pořádně.
Připadal jsem si jak tygr v kleci.
Kdy naposledy? Už si ani nepamatuji. Nemůžu se teď sebrat a zajít do Puraibashi s někým. Nejde to. Na to moc Samuru miluji, abych tohle udělal. Zradil bych ho a to já nechci.
Já prostě potřebuji tu nashromážděnou agresivitu někde vybít.
Když se Samuru ozval ode dveří, otočil jsem hlavu a podíval se na něj. Jindy bych ho chytl a celého olízal, ale teď…
„Zklamání? Nejsi… Jen se s tím musím trochu srovnat. Tak jak ty máš své sluchátka, tak já mám zas něco jiného. Vím, že v tomhle nejsi zběhlý, proto jsem ti dal na výběr. Sám sis měl ukázat, co bys zkusil jako první. Kdybych to neměl odzkoušené, ani bych ti o tom neříkal,“ posadil jsem se a prohlížel si Samuru v té zástěrce a čelence. Ta prachovka v ruce úplně vybízela k tomu, čemu se Samuru bránil. Vypadal v tom opravdu k sežrání…
Ale on nechtěl to, co jsem mu nabízel, a když nahodil ten svůj štěněčí pohled, už jsem prostě nebyl schopen nic z toho udělat. A ještě jsem se cítil provinile, když jsem poslouchal, co mi říká…
„Když něco chci, vezmu si to. Ale tentokrát to Samuru nejde. Miluji tě a nechci ti ublížit. I kdyby ses mi teď nabízel, mám v sobě nashromážděného moc adrenalinu a byl bych agresivní. Kdybych tě nemiloval, kašlal bych na to. Ale takhle to prostě nejde.“
Postavil jsem se, vzal jsem ze země jeho triko a popošel k němu. Sklonil jsem se, olízl jsem mu bradavky i pupík od šlehačky. Rozvázal jsem mu zástěrku a pak mu přes hlavu přetáhl triko. Ať už jsem se ho dotýkal, jak chtěl, nehlo to se mnou. Prostě ta chuť něco z toho udělat, byla pryč.
„Obleč si to, takhle se mi líbíš víc. Vím, že to myslíš dobře, tak se kvůli tomu nemusíš cítit provinile. Pojď, něco ti ukážu,“ nečekal jsem, až si triko celé obleče a táhl jsem ho za ruku za sebou do sklepa. Otevřel jsem jedny dveře, za kterými se schovávala malá tělocvična. Opravdu malá. Ale stačila na to, aby tam visel velký boxovací pytel a dalo se tam ještě i cvičit na kladce a lavici.
„Prostě budu chodit sem. Já potřebuji tu energii ze sebe dostat, než se ve mně ta agresivita tak nahromadí, že bych mohl někomu ublížit,“ natáhl jsem si tepláky odhozené na lavici a zvedl boxerské rukavice. „Tady se můžu vymlátit z podoby a nikomu to neublíží.“ 

Samuru
Nikomu neublížit? A co já? Co když právě tohle mi ublížilo? To, že mě vlastně odmítl a to jsem se snažil. Musím pochopit já jeho, když on nedokáže pochopit mě? Nebo mě chápe až moc a chce mě ochránit? A chci to? Co když právě toužím po trošku tvrdším Stanleym, nebo jen takovém, abych se cítil jako tehdy, když mi zavázal oči. V prostě v jeho moci. Jen nechci, aby mi ublížil natolik, abych si ho přestal vážit a u mě je ta hranice jen velmi tenká.
Díval jsem se na něj, jak si obléká kalhoty a nasazuje rukavice.
Ať vypadám jakkoliv i já toho umím víc, než se zdá. Mě trénoval Edie a to potají, tak, aby ani otec o tom nevěděl. Hodilo se mi to při basketu. Jen jsem se na to na nějakou chvilku vykašlal.
Povzdechl jsem si a sehnul se pro velký chránič na trénink kopů a úderů. Drží se přes celé tělo a druhý protivník do něj buší o sto šest. Je to dobrý trénink, jen jsem si nebyl jistý, zda to s jeho sílou zvládnu. Ale popravdě... Vím, že jsem silný a to opravdu jsem, jen to nepoužívám. Naposledy, když jsem se hodně rozčílil a to nedopadlo dobře. Zlomil jsem tomu klukovi na dvakrát ruku. Naučené chvaty, dobře mířené rány a úhebné manévry ve chvíli, kdy je na dosah. Vše se mi v hlavě vybavovalo jako film. Postavil jsem se naproti Stanovi a přidržel si chránič. Sahal od krku až ke kolenům.
„Tak se ukaž! Neboj, nejsem tak slabý, jak si myslíš. Když se odvážím, tak si s tebou rád zaboxuji, ale já preferuji Kick box."
Usmál jsem se a zvedl obočí na výzvu k boji.

Stanley
Podíval jsem se na Samuru, jak tam stojí s blokem před sebou. Pokud do něj kopnu plnou silou, tak odletí na stěnu za ním. 
Ale já nemám chuť si do něj kopat. Nemám chuť s ním ani bojovat. Já chtěl něco jiného…  A to on nechtěl a na sílu si to brát nemíním.
A ani nepomůže to, jak se mi potom nabízel co by paní uklízečka, protože na něm, se mi opravdu líbí jen to triko, cudně ukrývající jeho krásný zadeček. Vzít si ho tak, jak mi velí mé pudy.
Ale nejsem násilník. Měl jinou představu a já taky. A tak nějak to nejde dohromady. Chce počkat? Chce víc času? Kolik? Kolikrát tohle ještě uslyším? Já mám taky své potřeby… Kdysi nebyl problém si je vyřešit po svém. Ale teď když miluji Samuru a chci být jen s ním, jak to mám udělat? Nikdy bych ho nepodvedl… Nikdy… a teď mi v hlavě už jen bliká velká červená stopka a pěkně mi dráždí mé nervy.
Kurva! Jsem z toho vážně na prášky…
„Nechci s tebou bojovat. Tohle ne,“ stáhl jsem si rukavice dolů, aniž bych si jedinkrát bouchl do pytle.
„Prostě to necháme být. Uvaříme si čaj, podíváme se na nějaký film a pak můžeme jít spát. Stejně zítra brzy ráno jdu do práce a ty taky. Jo abych nezapomněl. Byla Iwi ve firmě a říkala, že ji Botan chtěl stáhnout k tomu, aby mu zprovoznila do dvou dnů včelu. Možná bys ji měl co nejdříve dokončit. Nerad bych se dal do právnického sporu s tvými rodiči. Dopadlo by to pro ně špatně.“
Zastavil jsem se u dveří a otočil se na Samuru. „Budeš tady, nebo půjdeš na ten čaj? Hospodyně napekla nějaké sušenky, můžeme se přecpat sladkým, až nám bude blb-“
Zvedl jsem hlavu a zaměřil sluch do baráku. Z chodby se ozývalo zvonění mého telefonu.
„Promiň, musím se podívat, kdo volá a může to být důležité.“ 

Samuru
Usmál jsem se na něj a stále jsem v ruce držel ten blok. Ale uvnitř jsem se nesmál, chtělo se mi brečet. Opravdu.
Proč? Nejsem tak slabý, abych pořád brečel a chlapi přece nebrečí, ale je to vážně pravda?
Chtěl jsem něco říct, nebo blbě dodat směšnou hlášku, ale nic... Absolutně nic mě nenapadalo. Jen jsem se díval, jak odchází pryč ze dveří. A ani zmínka o Botanovi se mnou nic neudělala, nějak to šlo mimo mě.
Položil jsem blok na zem a sedl si na lavičku. Opřel jsem obličej do dlaní a cítil jsem, jak se ve mě vše nepříjemně svírá. Byl jsem jak bez síly. Moje tělo se chvělo, ale nebylo to vzrušením. Srdce mi místy přestalo úplně bít a každý nádech bolel.
Proč jsem se tak cítil? Však mě uklidňoval, že to je v pořádku, ale je? Jsme spolu jen měsíc, proč tohle mám zkoušet a přitom být v pohodě, jako kdyby to byla zcela běžná věc? Sakra... Vyrůstal jsem v pekle. Tohle jsem viděl snad tisíckrát. Když otec, nebo Edie mučili ty, co se jim protivili, nebo zradili naši rodinu, párkrát jsem se na to díval. Ale nikdy jsem nedokázal přijmout to, co jim dělali. Násilí se mi prostě protiví. Být svázaný a nemoci se bránit, to přece nejsem já. Copak je tak těžké pochopit, že nechci náhražky? Že jediné, po čem toužím, je ten jeho penis v sobě? Proč? Proč to tak bolí? Jsem opravdu tak k ničemu, že to nechci zkusit? Řekl sice, že je to v pořádku, ale taky řekl, že mi dal možnost si vybrat, co si chci zkusit. Proč jsem si nemohl něco vybrat, bylo by to v pohodě, pokud by to byl on, asi bych to překonal. Udělal bych pro něj vše, jen proto, že ho miluji, ale byl bych to ještě já? Bylo by to opravdu moje rozhodnutí a ne nucené? Nedá se najít kompromis? Chtěl jsem s ním trénovat, proč nechce?
Byl jsem tam moc zoufalý. Nechápal jsem sebe a ani jeho.
Nakonec jsem se z lavičky zvedl a otřel si uslzené oči. Šel jsem do audio místnosti a zasedl k počítači. Jediné, co jsem v tuhle chvíli mohl dělat, abych mu k něčemu byl a ne jen na obtíž bylo, abych začal pracovat na VČELE. Zapnul jsem komp a napojil sluchátka, která ještě ležela na stole. Okamžitě, co hlavní stránka naskočila, jsem se napojil na svůj počítač a začal jsem pracovat.
V tomhle světě jsem to já, v tomhle světě jsem v klidu a je to jediné místo, kde se mohu vybít já.
Nic mě nezajímalo, jen ikonky a soubory, které jsem přetahoval, upravoval, sestavoval správné funkce a různě konfiguroval. Pomalu jsem se uklidňoval a nevnímal kolem sebe naprosto nic.

Stanley
Došel jsem nahoru a přijal hovor, aniž bych se podíval na volajícího.
„Prosím?“
Ticho…
„Prosím, Torres u telefonu,“ ozval jsem se ještě jednou.
Po chvilce se ozvalo jen klapnutí a nic víc.
Zřejmě se někdo spletl, pomyslel jsem si a telefon zas odložil.
Byl jsem tak rozhozený, že mi ani nedošlo, že je to nějaké skryté číslo. V tuhle chvíli mě zajímalo jen to, jak se uklidnit a dát do pořádku. Prostě dnešní den vůbec neskončil podle mých představ a já z toho byl děsně frustrovaný.
Nejdřív mě Samuru vydráždí a pak couvne… Vždyť jsem ho nechtěl zabít. Ani se nezajímal, jak bych kterou věc použil. A rozhodně bych ho nenacpal do koženého postroje, který mi tu kdysi nechal jeden z mých ujetých milenců a já ho jen prostě zapomněl vyhodit.
Ale jsem rozhodnutý, že se toho vzdám. Prostě si najdu jiný způsob, jak se odreagovat. A teď, když potřebuji opravdu vyčistit hlavu, nejlepší bude jít ven.
Zašel jsem do šatny, oblékl si triko a nazul tenisky. Když jsem procházel chodbou, všiml jsem si, že Samuru sedí u počítače a pracuje.
Byl zabraný do svého světa a nevnímal, co se děje kolem něho. Vždycky jsem byl fascinován tím, jak ho tohle dokáže naplno zaujmout a pohltit, že přestává vnímat svět kolem sebe.
Došel jsem k němu, Chytl jsem ho jednou rukou pod bradou, aby se na mě podíval, a druhou jsem mu mírně odsunul sluchátko z uší.
„Vůbec se ničím netrap,“ přejel jsem mu palcem po rtech a pak ho na ně políbil. „Je to, jak to je a nějak se to vyřeší. Nikdy bych ti neublížil, už ta facka, kterou jsem ti dal, mě dodnes mrzí,“ podíval jsem se do jeho zarudlých očí. „Měl bys asi nosit brýle, máš červené oči,“ usmál jsem se na něj, i když mi bylo jasné, že to z koukání do počítače nemá.
Je fajn, že má svůj svět. Když mu polezu na nervy, má aspoň on kam utíkat.
„Jdu si zaběhat. Vrátím se do hodiny, nejpozději. A nikoho dovnitř nepouštěj. Žádné jeskyňky. Víš, jak to je s prstíčkama,“ políbil jsem ho ještě jednou.
Nechal jsem Samuru pracovat a vyšel ven z domu. Byla tma, jen sem tam osvětlení z pouličních lamp mi ukazovalo cestu, kudy poběžím. Vždycky jsem měl rád takový klid na běhání, kdy se kolem nemotali lidi. Rozběhl jsem pomalým klusem k nedalekému parčíku. Táhne se podél pobřeží a je tu vážně klid. Uběhl jsem asi polovinu cesty a já se začal uklidňovat.
Prostě nebudu vyžadovat svůj sex, budu chodit běhat. Asi tak. Taky se dá. Snad to pomůže. Prostě nebudu ten věčně nadržený Stanley a hotovo. Stejně tím každému lezu na nervy. Budu třeba chodit meditovat nebo cvičit jogu, nebo cokoli jiného, co mi pomůže…
Přistihl jsem se, že se zase mírně mračím.
Tak takhle to asi nepůjde, už teď mám absťák…
Nic, vrátím se, nějak mi nepomáhá ani to běhání…
Otáčel jsem se, abych udělal první krok zpátky domů, ale v tu chvíli mě silná rána srazila k zemi. Odletěl jsem kus dozadu, dopadl jsem na záda a na moment jsem nemohl popadnout dech. Nechápavě jsem zíral do nebe na hvězdy a přemýšlel, co se vlastně stalo.
Nikde nikdo nebyl, jen já a…
…tiché opatrné kroky…
Proč se mi zavírají oči? Proč se nemůžu nadechnout?
Jen z posledních sil jsem zvedl ruku a položil si ji na hruď. Měl jsem pocit, že na mě leží těžký balvan. Ale nebyl tam. Jen teplé lepkavé vlhko.
Jen škvírkou zavírajících se očí jsem zahlédl postavu, která ke mně došla. Chvilku se na mě dívala, ale když se ozvaly další kroky, rychle se otočil a byl pryč.
Někdo ke mně spěšně přiběhl a klekl si… Nějaký ženský a mužský hlas na mě mluvil. Jen jsem se nadechl a pak se odebral do toho tmavého ticha…
Meditace… moje nervozita a frustrace mě nadobro opustila.