Samuru
Spalo se mi dobře, asi jsem prostě tím pitomým pláčem vypustil všechno to, co mě tížilo ven a bylo mi dobře. No dobře… Jak se to vezme.
Pomalu jsem si jednou rukou promnul oči a druhou… Druhou, jsem něco nahmatal. Bylo to měkké a teplé, příjemné na omak. Tak jsem to stiskl.
Podle stisku a následného klení, to bylo něco cenného pana Stanleyho.
Rychle jsem otevřel oči a upřeně se na něj díval, jak sedí u mé postele. Co tu kurva dělá?
Otočil jsem se na druhou stranu a dělal, že ještě pořád spím. Prostě se mi s ním nechce mluvit. Teda… Jako kdyby on někdy něco řekl.
U Eiho a Jeffa musí být taky veselo, celé dny prosluněné dlouhými monology Eiho.
Sakra… Nějak přese mne přejela zima a já se zachvěl. Ještě víc jsem se zachumlal pod deku. Chtěl jsem tolik říct Stanovi, aby si ke mně lehl. Zahřál mě. Jsem idiot, vážně.
Ale podíval jsem se na obvaz a zjistil, že ho večer někdo převázal a podle toho, kde jsem měl ruku, asi Stan.
Proč tohle pořád dělá? Mám pak pocit, že mu na mně záleží a to podle Jeffova zadku není pravda.
Stanley
Usnul jsem tak rychle, že jsem ani nestihl zhasnout lampičku. Ani nevím, jak dlouho jsem spal, ale nějak podvědomě jsem stále držel Samurovu ruku na klíně.
Nejspíš se mi zdál hezký sen. Příjemný tlak na můj rozkrok mi musel nejspíš vyloudit i spokojený úsměv na tváři, ale jen do té doby, než stisk značně zesílil. Trhnul jsem sebou a zakurvoval jsem. Otevřel jsem oči a hleděl na Samurovu ruku, jak mě tiskne. Pohlédl jsem na něj. Byl pootočený na druhou stranu a snad spal. Ale jeho ruka se mírně zachvěla a prsty nepatrně pohly.
„To je dobře, že spíš, Samuru,“ řekl jsem tiše, jako bych měl snahu ho nevzbudit. „I tvoje ruka mi stačí…“ opatrně jsem ji přitiskl na svůj penis. Ale jen tak, abych mu neublížil.
„Až se vzbudíš, tak se pořádně najíš. To tvoje odbývání se skončilo. Máš brát léky a bez jídla to prostě nejde. Akorát si zničíš žaludek a bude ti blbě. A já tě nemíním pořád sbírat ze země. Takže jestli jsi vyspaný, půjdeš se dolů najíst, nebo ti jídlo donesu nahoru,“ už jsem mluvil normálně, protože jsem jasné viděl ty jeho nepatrné pohyby, které naznačovaly, že je vzhůru. Dokonce snad i zapomněl dýchat, jen jeho ruka v mém klíně ztuhla. Shodil jsem nohy z postele dolů a nahnul jsem se nad něj. Jednou rukou jsem se opřel vedle jeho hlavy.
Naklonil jsem se tak, abych mu viděl do obličeje.
„Tak co? Budeš čekat do rána, až mi řekneš co se děje, nebo to na mě vybalíš hned?“
Samuru
Jo, je to hovado. Je mu jedno, jestli ta ruka je zraněná, hlavně když dobře honí.
Ale když se ke mně naklonil, nějak nastal výmaz mého mozku. Co jsem mu chtěl říct? Sakra... Co to bylo?
Srdce mi divoce tlouklo a nějak mě poléval ledový pot. Tolik si přeji mu všechno vybalit tak, jak si přeje, ale bude to k něčemu?
Otočil jsem se na něj a z posledních sil a z nějakého vzdoru, co ve mně zbyl, jsem se zadíval do jeho očí, aby věděl, že mluvím upřímně. Vlastně to jinak neumím, prostě nelžu.
„Mělo by mě něco vadit? Myslíš si, že tu něco takového je? Třeba Jeffův zadek? Šel jsem nahoru, když jsem slyšel vaše hlasy a viděl vás. Co jste tam dělali? Ne... nechci to slyšet. Jen tě prosím, abyste neubližovali Eimu. Já ti řekl, co k tobě cítím a že ty ke mně nic, to nějak zvládnu. Jen mi odpověz... Proč jsem tady a proč se o mě staráš, když chceš někoho jiného? Jsem zvyklý na rodinu bez citů, zvládl bych to."
Každé slovo jsem myslel zcela vážně, ale hlas se mi klepal, jak kdybych se něčeho bál. Sakra... Jsem fakt v prdeli z tohohle starýho úchyláka. Miluji ho a je jedno, jak moc to bolí, svoje city nezměním.
Stanley
„Hm? Mám jako začít žárlit na to, že se ti líbí Jeffův zadek?“ pozvedl jsem obočí. Stejně jsem věděl, kam tou otázkou míří.
Sklonil jsem se víc a bez varování chytl Samuru do náruče. Přehodil jsem si ho přes rameno jako pytel brambor a scházel s ním schody dolů.
„Neházej sebou, nebo si ublížíš,“ řekl jsem přísně. Neviděl jsem, na něj, za to jsem si pevně držel jeho zadek oběma rukama. „Co jsme dělali kde? Myslíš v koupelně? Nechceš, abychom ubližovali Eimu? A o tebe samého nejde?“ mluvil jsem na něj, zatím co jsem sešel první schody a zamířil do suterénu. „Myslíš, že chci někoho jiného? Tak si to jdeme vyjasnit, jak moc hezký Jeffův zadek je. Beru tě na exkurzi,“ sešel jsem poslední schody do suterénu. „Tady je vířivka a sauna,“ mávl jsem rukou napravo a hned na to nalevo . „Tady je vinotéka a vedle sklad,“ popošel jsem k posledním těžkým dveřím. „A tady je moje meditační místnost. A teď se můžeš podívat pořádně na Jeffův zadek a zeptat se ho, co jsme v té koupelně dělali, protože mě stejně věřit nebudeš,“ otevřel jsem dveře a nehledě na to, co zrovna Jeff s Eim dělali, jsem je nechal otevřené, aby šlo dovnitř světlo a se Samuru přes rameno jsem došel skoro k posteli. Otočil jsem se k nim zády, aby se na ně viděl.
„Tak se můžeš ptát,“ ignoroval jsem fakt, že se Jeff i Eikichi netvářili moc nadšeně.
Samuru
Kretén… Je to naprostý kretén, kterému chybí smysl pro situaci.
Jako dívat se na Jeffa, jak je nahý a pod ním můj bratr, který byl taky nahý, nehledě na věci, které právě dělali, mi přišlo víc, než trapné.
„Debile! Pusť mě dolů. Nebudu se koukat na ničí nahé tělo. Slyšíš? Ty nejseš jen šedý vlas, ale dokonce i hluchý. Dej mě dolů… Sakra… Au…”
Praštil jsem ho do zad, ale tou raněnou ruku. Bolelo to a já Stana v duchu proklínal. Proč mě jako dostal do téhle situace?
Jenže on mě nepouštěl, asi čekal, až se zeptám. Byl jsem rád, že tu tolika světla není, protože víc rudý jsem nemohl být.
„V té koupelně… Máte se Stanem něco spolu?” zeptal jsem se nakonec a cítil, jak je mi trapně i za ně.
Stanley
Držel jsem ho pevně, i když mě praštil do zad. Jen jsem ho víc chytl za stehno a druhou rukou mu zmáčknul zadek, aby se nevzpíral. Jsem rozhodnutý tu stát tak dlouho, dokud někdo z nich neřekne.
A Samuru se zeptal. Před Eim. A na takovou věc.
Škoda že se nemůžu otočit. Rád bych teď viděl, jak se Ei a Jeff tváří. Podle zvuků, které jsem slyšel, když jsme vešli, nechybělo jim moc k dokončení jejich tak zvané akce.
Pamatuji si, když jsem bydlel s Jeffem na koleji, jak jsem seděl v druhém pokoji a poslouchal zvuky, co vycházely z jeho pokoje. Nebo naopak, když jsem si já přivedl Jeremiho a Jeff seděl ve svém pokoji zavřený, dokud to u nás neztichlo. Naučili jsme se to ignorovat. Jen výjimečně mě to chytlo a já mu záviděl, jak si užívá…
Jenže teď mám svůj objekt zájmu na rameni a pohled na dvě nahá těla v tom nejlepším, se mnou ani nehla.
Chvilku bylo ticho a já slyšel, jak se Jeff několikrát zhluboka nadechuje a uklidňuje, aby nevyplivl něco jedovatého.
„Jseš blbej?“
Myslím, že tahle otázka, co byla zároveň i odpovědí, mluvila za vše.
„Máš k tomu co říct, Ekichi?“ ozval jsem se přes Samurovy záda.
Samuru
Najednou mi došla i jiná věc, co Ei? Měl jsem držet hubu, opravdu jsem měl... Jenže když mě to tak trápilo.
„Mě už to Jeff názorně vysvětlil, takže nemám. Samuru, není to tak, jak si myslíš. Oni..."
Tak a bouchlo to ve mně. Slova Jeffa a Ei se ve mně slily a udělaly sakra velkou paseku. Vylítl jsem na ně jak střela a bylo mi to ukradené. Tohle je jak debata, jako pojď na mě z boku a řekni, že to nejde.
„Tak já jsem blbej? Sundej mě dolů... Sakra! Dej mě dolů! Dej mě dolů!"
Snažil jsem se marně, dál mě Stan držel.
„Já že jsem blbej? To asi těžko ty nadržený hovado. Hlavně že ty mluvíš hodně, asi jako stinítko v autě. Jako, mám bejt naprosto v pohodě, že ukazuješ nahej zadek tady tomu zvrhlíkovi? Ještě si tam dej cedulku s nápisem: Sáhni si Stane! Bože... Já vás tak nesnáším. Kurva... dej mě už dolů, nebo tě... "
Naštvaně jsem Stana kousl do lopatky, až byl nucen mě pustit. Bojovně jsem se postavil a viděl, jak se zvedá i Jeff.
„Co? Mám vidět i tvůj předek, abych ti mohl závidět? Jenže mě prostě tohle nestačí... Slyším slova a vím, že Jeff by to Eimu neudělal, ale nevím, co ty Stane a ty mi to nejspíš prostě neřekneš, protože já pro tebe rozhodně důležitý nejsem. Zašil si to do tvého pytlíčku na city..."
Bylo mi jedno, jak jsem na tom, bylo mi ukradené naprosto všechno. Vyběhl jsem z pokoje a rychle křápnul těmi těžkými dveřmi. Vběhl jsem do jeho vinného sklípku a otevřel si flašku. Poprvé, co tohle dělám, ale potřebuji se uklidnit, jakkoliv.
Stanley
Tak ten kousanec mu vážně nedaruji. Zůstali jsme v naprosté tmě. Ani jsem se nikam neotáčel a rovnou šel ke dveřím.
„Můžete pokračovat,“ řekl jsem, jen když jsem sahal na kliku. Ještě jsem zaslechl Jeffův hlas, jak něco Eimu říká, ale já ho už neposlouchal. Zavřel jsem je tam, ale pochybuji, že teď budou mít chuť na pokračování. Chtěl jsem jít na pokoj, když jsem si všiml otevřených dveří ve vinotéce.
Zamířil jsem tam.
Rozsvítil jsem a díval se na Samuru, jak tam sedí a nahýbá z flašky.
Zavřel jsem, prošel jsem se kolem regálů a pak vytáhl jednu flašku červenýho. Otevřel jsem si ji a sedl si k Samuru.
„Takže teď se bude pít?“ nalil jsem si do skleničky, přivoněl jsem si a pak se napil.
„Jednou v životě jsem řekl někomu, že ho miluji. On mě zradil. Po šesti letech vážné známosti. Ani netušíš, co taková zrada obnáší. Řekl jsem si, že už to neřeknu nikomu, dokud si nebudu jistý, že to ten druhý myslí smrtelně vážně. Ne jen jako něco, co je na chvíli. Nevím, co pořád máš. Nejspíš jsem toho udělal málo, nebo snad až moc, aby ses takhle choval. Ale dobře. Chápu to. Chceš mě zamknout, abych se už nikdy na nikoho nepodíval? Abych se na nikoho nikdy neusmál? Abych se nikdy nikoho nedotkl ani podáním ruky? Tak tohle nejde,“ znovu jsem se napil a chvilku přemýšlel, jestli má vůbec cenu pokračovat. „Uvědom si, co pro mne Jeff znamená. Je jako můj brácha. A pokud se ti to nelíbí, tak s tím nic nenadělám. To, že ty jsi zatím nikoho neměl, neznamená, že já jsem držel celibát. Jsem, jaký jsem a něco mám za sebou. Není mi patnáct, Samuru. Nejsem tak výřečný jako Jeff a stejně se ti to nelíbí,“ nasadil jsem ironický tón, při poslední větě. „Jak si myslíš, že člověku je, když ho do něčeho nutíš? Když ho nutíš, aby ti řekl, co k tobě cítí? Nemyslíš si, že by bylo daleko upřímnější, kdyby ti to řekl sám? Sám, protože chce a ne proto, že ho do toho někdo nutí?“
Postavil jsem se, a i když se na mě Samuru ani jednou nepodíval, nahnul jsem se přes stolek k němu.
„Přeber si to v sobě, jak chceš. Pokud se míníš ožrat, prosím. Ale já tě odsud tahat nebudu. Klidně se tu vyválej třeba na zemi, je mi to jedno. Tohleto,“ ukázal jsem na flašku, „nic neřeší.“
Narovnal jsem se, vzal do ruky své otevřené víno a šel ke dveřím. „Já piju proto, že mám víno rád. Ne proto, abych s tím spláchl nějaké nesmysly, které ti v hlavě stejně zůstanou, a je to pak ještě horší.“
Vyšel jsem ven a zamířil nahoru do pokoje. Ať si to přebere v hlavě sám, jak chce.
Sedl jsem si do křesla, nohy hodil na postel a znovu si nalil vína. Pomalu jsem upíjel a díval se do zdi před sebou.
Nejspíš jsem toho pro něj opravdu udělal moc málo… Nechápu pořád, co to s bráchou mají. Proč člověka jeden jak druhý nutí na sílu říkat ta slova, pro které si chci vybrat vhodnější příležitost? Které, když vyslovím tak chci mít naprostou jistotu, že je říkám a nevyjdou naprázdno? Já taky chci mít jistotu v Samuru, že není jen poblázněný proto, že jsem jeho první…
I když vím, že to bude bolet, přesto se začínám smiřovat s tím, že tohle se Samuru zřejmě nevyjde. Asi jsem se radoval předčasně. Zamiloval jsem se moc brzy a teď za to platím.
Samuru
Haaaa? Haaa? Haaaaa????? Tak to se mu povedlo, jestli jsem byl před chvíli naštvaný, tak teď...
Podíval jsem se na tu flašku, kterou jsem za hrdlo svíral v ruce, a po tváři se mi rozlil velmi milý úsměv. Opravdu mě popadl amok, ale takový ten postupně stoupající do hlavy, až ji zcela ovládne.
Napil jsem se z ní jen jednou, než Stan vztoupil do místnosti a krásně mě vypeskoval jak malý děcko. Debil. Nepil bych dál, je to hnusný a kyselý jak citrón, asi proto nepiju, nechutná mi to.
Zvedl jsem se ze země a pomalu lil obsah vína po zemi od stěny ke dveřím, ven na chodbu, kolem vířivky ke schodům a pomalu jsem stoupal k našemu pokoji. Přesně to vyšlo k prahu a já položil flašku na zem.
Podíval jsem se na Stana, který nechápal, která bije, a zhluboka jsem se nadechl.
„Tak, abychom si udělali jasno, pane citlivý. Pořád mě bereš jako dítě, kterým rozhodně nejsem. Chápu, že sis musel projít svojí bolístkou, ale mě, kurva, s nikým nesrovnávej. Jestli si myslíš, že žít v rodině bez citů je snadný, tak se šeredně mýlíš. Myslíš si, že bylo pro mě snadné ti říct, že tě miluji? Že si za svými slovy nestojím? Že je to jenom hra? Jsi kretén? Asi si spadl na tu svojí nalitou hlavu, ale nepomohlo to."
Znovu jsem se nadechl a opřel se o stěnu.
„Že se bojíš mi věřít? No... Jsme na tom stejně ty idiote. Jako... Strčil si ho do všeho, co snad chodí a ty se mi bojíš věřit, aby ses neranil? A já? Jako bereš v potaz moje city? Ne, ty vidíš jen svoje bolístky, chceš náplast? Ještě nějaký mám. Já se ten den snažil jít tobě na pomoc, víš. Já se o tebe bál a o mě mi nešlo. Vidíš, mám tu napsaný: debil. Asi si vezmu fixu a obtáhnu to."
To už jsem se klepal, ale netušil jsem, jestli vztekem, nebo tím, že mu hodlám vyklopit vše, co cítím. Ale je mi to jedno. Ta tíha, co mi leží na srdci tak dlouho, se pomalu uvolňovala s každým slovem, s kterým jsem se mu snažil vypálit díru do hlavy.
„Ale co, jsem jen dítě, které neví co chce, že? Které tě miluje a ty si ani jednou, nic neřekl. Copak chci po tobě, aby si mi řekl to stejné, ne. Já tě k ničemu nenutím, jen... Někdy prostě činy nestačí, víš? Jako mám ti číst myšlenky? Protože ty mi je asi čteš, když rozhoduješ za mě. Víš co? Teď si něco myslím.... Hmmm... Přečti si to."
Přiložil jsem prsty ke spánkům a s posledním mu ukázal fakáče a odcházel dolů do vířivky. Třeba se mi vypaří mozek.
„Jo a Stane. Když máš tak rád víno, tak si ho slízej, máš ho tu všude. Chcííííííípniiiiiiiiii Staneeeeee!"
Došel jsem dolů a hned u vířivky jsem se pomalu svlékal. Ignoroval jsem, že právě kolem mě procházeli Jeff a Ei a prostě se obnažil.
No co, já viděl Jeffův zadek, tak ať se podívá on. Kalhoty šly a i trenky, ale s trikem jsem tak urputně bojoval, až jsem ho trochu naškubl. No co, seru na to.
Vlezl jsem do vody, která příjemně zahřívala mé tělo a dal ruku na okraj, aby mi nenavlhl obvaz.
Sakra... Konečně jsem se pořádně a v klidu nadechl, ale srdce mi tak divoce bilo, že bylo snad kousek k tomu, abych dostal infarkt. Jsem tolik zmatený, ale tohle mi tak pomohlo.
Sakra... To mi tak pomohlo.
Stanley
Díval jsem se na Samuru a snažil se přebrat vše, co mi řekl.
Myslím, že tímhle to totálně posral. Miluji ho proto, že je, jaký je. Jenže, měl by se naučit neubližovat. To co řekl, mě zabolelo. A to že hodně. Když zmizel z pokoje, jen jsem vstal, vzal klíče od auta a sešel do suterénu.
Zamířil jsem rovnou k vířivce. Popadl jsem Samuru silně za ruku, aby se mi nevysmekl a vytáhl ho na nohy.
„Nikdy jsem tě s nikým nesrovnával. Nikdy jsi tohle ode mne neslyšel. Řekl jsem snad jedním slovem, že se ti bojím věřit? Ne! Jen jsem ti ve své bláhovosti řekl, z čeho mám strach. Evidentně jsem ti toho řekl až moc a tajně doufal, že to pochopíš. Chtěl jsem jen, abys věděl, jaký jsem. A ty to prostě neumíš přijmout. Nevíš, co jsem si prožil. Nikdy bych si nedovolil snížit něčí bolest tak, jak jsi to udělal teď ty. Tohle jsi neskutečně hodně posral.“
Vřelo to ve mně tak moc, že jsem se prostě neovládl a dal jsem mu facku.
Bolelo mě to za něj. Ale to, co mi řekl o tom, že jsem si musel projít bolístkou, z které jsem se vzpamatovával pěkně dlouho, to teda neměl. Jako by vzal dýku a vrazil mi ji rovnou do srdce. Jako by mu na mých citech vůbec nezáleželo. Ano… řekl to jasně… pan citlivý…
Urazil mě, shodil a snížil vše, co jsem pro něj udělal. A stačilo mu k tomu jen pár slov. Dal mi opravdu pořádný kopanec. Já se o něj snad, kurva, nebál? Proč si asi myslí, že jsem spěchal domů? Proč si myslí, že pro něj dělám tohle všechno?
Odcházel jsem se smíšenými pocity a cítil jsem jak mi vlhnou oči,. Rychle jsem si je otřel a zastavil se ještě v obýváku, kde se Jeff s Eim právě usadili na sedačce a pustili si film.
„Jedu domů,“ promluvil jsem na ně od dveří. „Pošlu vám sem auto, abyste byli mobilní. Nebudu trávit čas s někým, kdo si ničeho neváží. Samuru se chová jako nevychovaný spratek a já si nemíním ničit zdraví někým takovým. Už toho mám dost a moje nervy přetekly. Kopl do mého nejcitlivějšího místa. A to mu nezapomenu. Moje věci mi potom sbalte i s tímhle.“ Ukázal jsem na foťák, který ležel na stolku. „Zbytečně jsem plýtval láskou pro někoho, kdo nedokáže pochopit slova druhého a jen ubližuje. Obvazy a léky jsou u něj v pokoji, bude potřebovat převaz, protože si nejspíš namočil obvaz.“
Nečekal jsem na nic. I když se Jeff zvedal a evidentně mě chtěl zastavit, Ale s jeho rychlostí, jsem už dávno byl v autě, než stihl vyjít z domu. Jen se díval na zadní světla mého auta, které mě odváželo pryč.
Nechce, abych za něj rozhodoval? Nechce, abych se o něj staral? Nebudu. Mám toho vážně dost.
Samuru
Jen jsem nahý stál a cítil pohledy Eiho a Jeffa na mém těle. Já to pokazil? Já to zničil? Nemám právo na svoje city? Já je nesmím říct?
Začal jsem brečet... Hodně… A cítil jsem se najednou zcela prázdný a osamělý. Odešel... Odjel... Nechal mě tu a já? Nevím... Nic nevím.
Ani jsem se na ně nepodíval, jen jsem do toho ticha zašeptal:
„Je mi to líto... Zůstaňte tady, já se odsud dostanu."
Odešel jsem do pokoje a naházel věci do tašky. Nechal jsem si jen vytažené oblečení, které budu schopen na sebe navléct a zbytek uvěznil pod zipem. Zapnul jsem ji a vzal do nezraněné ruky. Položil jsem ji na postel a rukou po ještě teplé dece přejel.
Sbohem, Stane... Sbohem... Už se neuvidíme.
Zvedl jsem telefon a vytočil otcovo číslo. Během chvilky se ozval jeho ospalý hlas.
„Ano?"
„To jsem já, otče, mohl bys pro mě poslat auto? Ne... Omlouvám se... Nechtěl jsem tě budit. Ano, mám vážný důvod. Ne... Já... Upravím vám tu VČELU. Vím, že s tím máte problémy. Jsem v...."
Nadiktoval jsem mu adresu, kterou jsem věděl už od té chvíle, co jsem tu byl s Ei. Zavěsil jsem a konečně se pustil do oblékání. Trenky a tepláky šly, ale tričko, zase jsem se do něho soukal jak blbec a nešlo mi to. Nakonec jsem to vzdal a oblékl si mikinu a to i s klením a bolestí ruky, což trvalo asi půl hodiny, ale to už dole troubilo auto.
V tuhle chvíli mi začal Stan chybět. V tuhle chvíli jsem si uvědomil, že ho miluji víc, než jsem si chtěl připustit. V tuhle chvíli, bylo slyšet, jak mi prasklo srdce.
Sešel jsem dolů a ještě si otíral slzy do mikiny. Ei mi vzal věci, aby mi pomohl do auta. Když však viděl, co pro mě přijelo, vyděšeně se na mě podíval a nechtěl mi dát zavazadlo. Dokonce jsem mu ho vytrhl z ruky.
„To je dobrý Ei, budu v pořádku. Prosím, vyřiď Stanovi... Ruším smlouvu... Já... Opravdu ho miluji, víš. Buď štastný Ei, mám tě rád."
Bylo to rozloučení, protože až vjedu do našeho sídla, už se nevrátím. Nastoupím na Eiho místo a převezmu jeho břímě. Nějak jsem dospěl a je jedno, že mám zlomené srdce, takhle se můžu hezky uzavřít před světem. Nevidět už nikdy toho muže.
Bože... Opravdu to moc bolí... Bolí to.
Nastoupil jsem do auta a kývl na řidiče. Odjížděl jsem do pekla, ale tam od téhle chvíle jsem i tak.
Stanley
Jel jsem domů a skoro ani nesledoval cestu. Tohle všechno mě strašně zasáhlo. Proč?
Protože slova od člověka, kterého miluji, bolí. Kdyby to byl někdo cizí, kdyby to bylo ještě předtím, než jsem se zamiloval, poradil bych si s tím. Ale takhle… Jen jsem se vzmohl na to, že jsem vyplivl, co jsem cítil a dal mu facku.
Je to fakt. Miluji ho.
Byl jsem skoro u svého domu, když mi začal zvonit telefon. Dal jsem si to na odposlech, abych nemusel zastavovat, a jen co jsem si to zapnul, vyslechl jsem si spoustu nadávek od Eikichiho, než mu Jeff vyrval z ruky telefon.
Ei mi nemá co nadávat. Měl si se Samuru promluvit, nebo se mnou. Pak mi mohl nadávat.
„To myslíš vážně?“ dupl jsem na brzdy a zastavil skoro na místě.
Seru ho s nějakou smlouvou. Klidně ji zruším, když chce, ale tohle, co chce udělat, mu nedovolím. Dobře jsem viděl, jak to bylo s Eim a jak se jeho rodiče chovali na banketu.
Tohle by Samuru úplně změnilo. Nebyl by to on. A tohle nemůžu dovolit.
Okamžitě jsem otočil auto a vyrazil k sídlu Tua. Dojel jsem před hlavní bránu a zastavil napříč, aby nikdo nemohl vjet dovnitř.
Netrvalo dlouho a brána se otevřela a vyšla ochranka.
Myslím, že mě vyhazovali, ale já se nemínil hnout. Myslím, že jsem vylezl a začal se s nimi dohadovat. Nehnu se odsud, dokud neuvidím Samuru.
Myslím, že jsem se s nimi porval, dostal jsem pěkných pár ran, ale moje boxerské instinkty jim taky daly pěkně zabrat. Všechno bylo jak ve snu, ale ve mně vřela krev. Nemohl jsem si pomoci.
Skončil jsem naražený na kapotě se zbraní u hlavy.
„Okamžitě odjeďte, pane Torresi!“ hřměl nade mnou hlas Dai Tua a tlačil mi hlaveň do zátylku. „Nebo se vážně neznám.“
„Nehnu se odsud, dokud si nepromluvím se Samuru a klidně mě tu můžete odstřelit. Je mi to už jedno,“ chrčel jsem, jak jsem měl ohryzek namáčknutý na plech auta.
Samuru
Přijížděl jsem k vile svých rodičů a nechápal, proč jsme zastavili a proč je venku takový rozruch.
„Zůstaňte v autě. Půjdu se podívat, co se děje," promluvil ke mě řidič a zmizel z auta ven.
Cítil jsem, že něco není v pořádku a i přes zavřená okna slyšel, jak můj otec křičí...
Křičel... Křičel jeho jméno. Co tu dělá?
Rychle jsem vyběhl z auta, až jsem málem zapomněl na pásy a přispěchal k nim.
„Otče! Otče dost! Pusť ho! Pusť!"
Otec ke mně jen pozvedl zrak a naštvaně křičel dál.
„Co si myslí tenhle smrad? Nemá tady co dělat a blokovat vjezd. Dělá nám tu ostudu po celé ulici a podívej, co udělal tobě. Prostě ho zastřelím a aspoň jedno moje dítě nebude gay."
Udiveně jsem na něj zíral a nechápal, kde se to v něm bere. Chytil jsem ho za ruku a odtlačil od Stana. Stan se otočil a já si mezi ně stoupnul.
„Tohle není nemoc, kterou by si mohl vyléčit. Tohle není něco, co by mě přešlo. Nemyslel jsem si, že jsem gay, ale jzamiloval jsem se do něho. Pokud ho chceš zastřelit, tak prosím, já budu první."
Chytil jsem hlaveň a přiložil si ji na srdce. Vím, že to neudělá, je v tomhle slaboch. Rodině nikdy neublíží, to je pravidlo. Nemít city, to ano, ale zabít svoje dítě, to ne.
Stáhl zbraň a chytil mě za ruku, tak silně, že mi zase prosákla krev přes obvazy.
„Bolí mě to, půjdu sám, jen si ještě chci se Stanem promluvit."
„Ne! Zamítám a ty on ať vypadne!"
Vyškubl jsem se mu a znovu se zabejčil.
„Nic se mnou nezmůžeš a ty to víš."
„Tak se tu třeba... Dělej si, co chceš, ale tu VČELU mi ještě vysvětlíš."
Odešel za bránu a naštvaně tam přešlapoval sem a tam. Došel jsem k Stanovi a srdce mi splašeně bilo, jak kdyby mi mělo vyskočit z hrudníku.
„Co tu děláš? Myslel jsem, že mě už nechceš vidět. Proč si tu?"
Stanley
Narovnal jsem se a chtěl vystartovat, ale v ten moment se mezi nás postavil Samuru. V tuhle chvíli jsem již neměl možnost zasáhnout. Bylo to mezi synem a otcem. A Samuru se mu postavil.
Viděl jsem na Dai Tua, jak mu z očí srší blesky a nejraději by aspoň mě sprovodil ze světa. Ale nakonec po krátké výměně názorů odešel za bránu.
„Proč jsem tu?“ tázavě jsem se na něj podíval a rovnal si přitom na sobě věci.
Není to snad jasné?
„Přijel jsem pro tebe. Nedovolím, aby ses tu vrátil. Vezmu tě k tobě domů. Jeff s Eim mi volali. Klidně ti tu smlouvu zruším, když nechceš pro mne pracovat, klidně si tu VČELU sprav a daruj ji svému otci a tomu…“ zatl jsem pěst, když jsem si na toho zmetka vzpomněl, ne však na jeho jméno. „Ale nedovolím, aby ses tu vrátil. Zničilo by tě to.“
Popošel jsem ke dveřím a otevřel je. Jen jsem zaskřípal zubama, když jsem viděl ten poškrábaný lak od té rvačky.
„Nastup si,“ ukázal jsem samuru rukou dovnitř.
Jen jsem pohlédl na jeho otce, který, když to viděl, už vykročil k nám.
„Nastup!“ řekl jsem o něco důrazněji, když se Samuru nehýbal. Zabouchl jsem znovu dveře a obešel auto k místu řidiče.
„Miluji tě,“ řekl jsem jen tiše, když jsem kolem Samuru procházel. Ať už jsem se cítil, jak jsem chtěl, řekl jsem mu to, protože je to pravda. Nastoupil jsem a nastartoval. Chtěl jsem mu to říct jinak, jinde, v klidu. Ale co na tom.
Ještě jsem čekal s nohou na spojce, jak se rozhodne. Dlouho čekat nebudu. Jsem smířený s tím, že jsem se teď ztrapnil a klidně mě může poslat do háje. Začal jsem v duchu odpočítávat… Dojdu k nule a jedu…