Stanley
Zalil jsem čaj a postavil tác s hrnečky na stůl.
„Uvařil jsem ti čaj,“ ukázal jsem na stůl, když Samuru vešel. Podíval jsem se na hodiny. Je teprve půl čtvrté. „Kam bys chtěl v tuhle dobu jít? Jestli se ti chce ještě spát, tak si lehni do-“ zarazil jsem se. Vždyť já neuklidil pokoj pro hosty. „Když tak se natáhni v obýváku na gauč. Já tě potom odvezu.“
Procházel jsem kolem něj, abych se šel podívat na ty záznamy, když jsem se zarazil.
Něco bylo jinak. Samuru vypadal jinak. Nebyl naštvaný, nebyl veselý, neměl ty svoje průpovídky. Pozorněji jsem se na něj zadíval. Všiml jsem si jeho vlhkých očí.
„Co se stalo?“ chytl jsem ho za ruku a otočil směrem k sobě, aby se mi díval do očí.
Neměl jsem z toho dobrý pocit. Bylo to… Jiné…
„No tak, Samuru!“ řekl jsem o něco hlasitěji, když neodpovídal.
Pak mi to došlo. Pustil jsem ho a rychle zašel do pokoje s počítači. Záznamy z kamer byly spuštěné. Na jednom monitoru jsem viděl hospodyni, jak uklízí a na druhém...
Do prdele! Nahý Taishi se právě válel v mé posteli mezi okvětními lístky růží…
Samuru
Díval jsem se do jeho očí a snad v nich hledal pravdu, ale chtěl jsem jí vědět?
Proč mě tu chce mít, když měl v posteli jeho? Je hezký… Co mu můžu nabídnout já?
Ne, je mnohem hezčí než já a jeho tělo...
Dal jsem si ruku před pusu, jak se mi udělalo nevolno. Chytil jsem se i za břicho, ale to mě už zradily nohy a já šel na kolena k zemi.
Tohle je poprvé, co mě něco tolik bolí... Tak moc, že i dýchat je problém. Jak kdyby mi někdo vzal kyslík a já jen naprázdno lapal po vzduchu.
Cítil jsem se divně. Tak, jako kdyby mi někdo drtil srdce a ještě na něm stepoval.
Proč? Proč to tak zkurveně bolí?
Mám tu zůstat? Proč tu mám zůstat? Má mi to ublížit ještě víc?
Z posledních sil, co mi ještě zbývaly, jsem se zvedl na rozklepané nohy a pomalu se po chodbě plížil ke dveřím ven.
Nemůžu tu být... Prostě nemůžu... Já ho opravdu miluji a vše co jsem viděl, bylo jako kudla do zad.
I když ho znám, přesto…
Už ani nechci, aby chcípnul, protože by to bylo spíš vykoupení a já si přeju, aby trpěl stejně jako já. Kolika klukům přede mnou, tohle udělal?
Jenže... Nic jsme si neslíbili a ani mi nikdy neřekl, že mě má rád... Pravda... Já jemu taky ne. Tak co si máme vyčítat?
Stanley
Konsternovaně jsem hleděl na všechny ty záznamy. Ze třech monitorů na mě hleděl Taishi a já se jen díval, co všechno tu prováděl. Zabiju ho!
Jestli tohle viděl Samuru… a vlastně že viděl. Ty jeho slzy… Je možné, že mě miluje?
Sevřel se mi žaludek, když jsem si tuhle pravdu uvědomil. Seděl jsem a jen jsem zíral před sebe. Snad poprvé mi došla slova. Možná bych tam seděl, kdo ví jak dlouho bez hnutí, kdyby mě neprobral zvuk otevíraných dveří.
Vyběhl jsem na chodbu a viděl, jak Samuru mizí ven. Doběhl jsem k nim a rychle ho chytil za ruku. Potáhl jsem ho dovnitř a dveře zabouchl.
„Nikam nepůjdeš! Řekl jsem, že tě potom odvezu!“ táhl jsem ho za ruku do obývacího pokoje a donutil ho sednout si na sedačku. „Nebudeš se takhle v noci procházet po venku!“
Díval jsem se na něj a najednou jsem nevěděl co dál říct. Vážně mi došla slova.
Zaklekl jsem jedním kolenem na sedačku vedle něj, chytl ho pod bradou a přitiskl své rty na jeho.
Nikam tě nepustím, běžela mi hlavou myšlenka, zatím co jsem ho líbal, jako bych mu tím chtěl ukázat city, které k němu chovám.
Samuru
Málem se mi rozskočilo srdce, jak mě náhle políbil a naše rty si říkaly svoje i beze slov. Byl jsem zase ztracený, ale vzpomínka na to, jak tam ten kluk ležel...
Zkřížil jsem ruce na jeho hrudi a odstrčil ho od sebe.
„Koho zajímá, co budu v tuhle hodinu venku dělat? Tebe asi těžko, když sis to rozdával s tím zajíčkem. Kolik jich ještě je? To ti tvůj penis ještě neupadl? Jsi penisák, nic jinýho a jde ti jen o můj zadek. Proč? On je hezčí, co máš ze mě? Jsem jen pobavení? Nesnáším tě..." To už jsem cítil, že brečím.
Proč? Co se to se mnou, kurva, děje?
„Nesnáším tě! Nesnáším! Nesnáším tebe! Nesnáším, jak mi ubližuješ! Nesnáším tě..." bušil jsem do jeho hrudi a pak jsem prostě vybouchnul, slova se ze mě vylila jak lavina.
„Nesnáším tě... Nesnáším... Protože tě miluji."
Ano, to je ta pravda.
„Chcípni Stane! Chcípni!"
Stanley
Odstrčil mě. Tlačil mě rukama od sebe pryč a chrlil na mě jedno slovo za druhým. Nechápavě jsem se díval, jak mu tečou slzy z očí a ani se je nesnaží skrývat.
Co jsem to s ním udělal? Vážně jsem ho rozbil?
Každý jeho úder pěstí jsem vnímal, jako by chtěl do mě vymlátit díru. Přesto však jeho síla polevovala, až zůstaly jeho ruce bezvládně viset. Jen jeho poslední slova se tu držela ve vzduchu.
Nevěděl jsem co na to říct, jak reagovat.
Jo, má pravdu. Kam jsem mohl tam jsem ho strčil. Ale od doby, co jsem potkal jeho můj zájem o jiné jaksi opadl.
Ale co mu mám říct? Mám mu říct co k němu nejspíš cítím? Když to řeknu, budu v prdeli. Co když se potom něco pokazí? Chci znovu prožít to zklamání? Vždyť pro Samuru jsem evidentně první. Co když je to jen poblouznění z něčeho nového a hned jak se otřepe a naskytne se něco jiného, sáhne po tom?
Strašně rozporuplné pocity, myšlenky pro a proti... Mlčet, nebo něco říct? Co mám, kurva, dělat?
Ale jedno bylo jisté. Svíralo se mi srdce, když jsem takto Samuru viděl.
Klekl jsem si před ním na zem mezi jeho nohy a i přes jeho odpor jsem si ho přitáhl objetí.
„Nic mezi námi nebylo. No kdysi ano, ale teď... No... ukradl mi klíče. Nevím, co ho k tomu vedlo," mluvil jsem tiše a oběma rukama ho pevně držel.
Samuru
To je to jediný, co mi dokáže říct? Že mezi nimi nic nebylo? Já to viděl na té kameře. Ne úplně akt, ale náznaků opravdu dost.
„Lžeš mi a lžeš mi pořád. Já to viděl na té kameře, jak se k tobě tisknul a... Zatraceně... Proč? Proč mě neřekneš, jak to se mnou máš? Jestli si myslíš, že jsem jen dítě, které netuší, co cítí, tak jdi do prdele, Stane. Já jsem z toho sám v háji a ještě tohle cítím k takové hyeně jako jsi ty. Proč? Jen vím, že už to cítím dlouho a ty si se mnou jen zahráváš. Jen..."
Cítil jsem, jak pevně mě drží, ale i tak jsem se mu vyškubl a se zaslzenýma očima jsem se na něj podíval a snažil se utéct. Jenže se mi nohy zamotaly a já sebou pleskl o zem.
„Sakra... A za tohle můžeš taky ty... Nikdy se mi toho tolik nestalo, takže je to tím, že tě miluji, ty kreténe."
Zoufale jsem si sedl na zem a dal ruce do dlaní. Tohle je už vážně vtip a já jsem směšný. Víc, než směšný…
Nemůžu ho nutit říkat něco, co necítí. Musím pryč... Daleko... Od všeho a od všech.
Stanley
Nemíním se hádat. Přesvědčovat o něčem, když si evidentně nedá říct.
„Máš pravdu, já můžu za všechno,“ zvedl jsem se a ještě se zastavil u rozpláclého Samuru.
„A nemám čas tě tady teď přesvědčovat o tom, že to, co jsi viděl je úplně jinak, než to vypadá. Já ho dovnitř nepustil. Vyhodil jsem ho ten večer, když jsem si přišel pro věci, abychom mohli jet na chatu. Vyhodil jsem ho kvůli tobě. On je minulost a tu máme každý.“
Ještě na moment jsem si k němu dřepl a pohladil ho po těch rudých vlasech, které snad měly ještě ohnivější barvu, když se zlobil.
„Když se na něco díváš, měl by ses dívat pořádně,“ zvedl jsem se a odešel do místnosti s počítači. Usadil jsem se k nim a začal si projíždět minutu po minutě, kdy Taishi vešel do domu. Přeskakoval jsem to až do momentu, kdy odešel do kuchyně a vzal do ruky nůž. To už jsem vážně nedával.
Jeho výraz, když ničil postel…
Náhle jsem se zarazil. Když se otáčel a odcházel z pokoje pro hosty, všiml jsem si, že něco říká. Několikrát jsem si to přehrál zpomaleně. Sakra. Podle všeho mluvil anglicky a to co říkal, se mi vůbec nelíbilo. Doufal jsem, že se mýlím, když mi z toho stále vycházelo jedno jediné: Zabiju ho.
Samuru
Já ho fakt nesnáším... Je možný, že mě tak strašně sere? Co si z toho jako mám vzít?
Byl jsem ještě víc zmatený, než kdykoliv předtím a nechápal jsem, co teda pro něj jsem.
Panenka na hraní? Ale nějaká špatná, protože tahle se prostě nedá.
Jenom pěkný zadek? Co si budeme povídat, dost vychrtlý. Obličej? Nic moc. Tělo? Přerazil by ho vítr. Tak sakra... Proč mě nenechá odejít? Proč já neodcházím?
Bojím se toho, že to tímhle skončí? Jako proč? Co mi... Nic, on mi nic nenabídne.
Srdce se mi svíralo a vše kolem mě se točilo, jak kdybych byl na horské dráze.
Proč jsem ho potkal?
Seděl jsem na té studené zemi a neměl se k tomu se vůbec zvednout. V hlavě jsem měl takový zmatek, že jediná myšlenka nedávala smysl.
Tělo se nechtělo pohnout, jak kdyby zarostlo do země, ale má duše trpěla. Chtěla odejít... Hned…
Nakonec jsem se opřel rukama o podlahu a zvedl se do dřepu. Jen jsem své tělo přesunul na sedačku a přitáhl si kolena k hrudi.
Pokud nemůžu jít domů, tak tu budu sedět a nepromluvím ani slovo.
Na co se mám dívat líp? Na to, že s ním píchá? Nasrat. To tomu zvrhlému šedopírkovi k radosti neudělám.
Stanley
Zastavil jsem to, protože jsem toho měl opravdu dost. Krev se ve mně vařila, a kdyby mě teď někdo nasral, nejspíš bych ho asi zabil. Chvilku jsem přemýšlel, co teď s tím.
Nemůžu teď Samuru nikam pustit. Snad nebude tak blbej, aby odešel pryč a potuloval se v tuhle hodinu po městě. Sice je brzy ráno, ale je neděle, město bude poloprázdné ještě pěkně dlouho.
Potřebuji ale zjistit, kde najdu Taishiho.
A jediné místo, které mě napadlo, bylo Puraibashi.
Tam jsem ho potkal. Majitel bude vědět, kdo to je a kde ho najdu. Zkusím ho přesvědčit. Znovu jsem se podíval na hodinky. Jo, v tuhle dobu tam určitě bude.
V předsíni jsem vzal klíče od auta a ještě nahlédl do obýváku. Samuru tam seděl na sedačce, s hlavou opřenou o kolena.
„Musím někam zajet. Pojedeš se mnou?“
Mlčel. Žádná odpověď. Hm. Tak se nejspíš rozhodl, že mě umlátí tichem.
„Za chvíli se vrátím, budeš tady a nikam nepůjdeš, rozumíš? Ani se odsud nehneš!“
Samuru
Zaregistroval jsem ho, jak na mě mluvil, ale rozhodně jsem mu nechtěl odpovídat. Hlavně když mi rozkazoval jak psovi a čekal, že ho poslechnu.
Určitě... Budu tady sedět a čekat, až se milostivě vrátíš, ne? A za kýmpak to jdeš? Že by za tím klukem? Trhni si nohou ty starej slizáku.
Hezky si počkám, až odejdeš a pak se zdejchnu jak pára nad hrncem.
Slyšel jsem, jak startuje auto a vyjíždí na ulici. Počkal jsem si půl hodiny, abych si byl jistý, že se nevrátí a vydal se ke vchodovým dveřím.
Když jsem je chtěl otevřít, zrovna nějaké klíče zarachotily v zámku. S úsměvem jsem čekal, dokud je Stan neotevře a už jsem měl připravenou hlášku, ale překvapilo mě, kdo stál za dveřmi.
Byl to ten kluk z nahrávky, a když mě spatřil, jeho výraz se změnil. Naštvaně mě strčil zpět do domu a zamknul vchodové dveře.
Všiml jsem si nože v jeho rukách, když se čepel zaleskla odrazem od světla. Co?
Ihned se na mě napřáhl a já si dal instinktivně ruku před obličej, aby nezasáhl citlivá místa. Ostří se svezlo po mém předloktí a najednou byl cítit ten pach krve... Mé krve.
Otočil jsem se rychle do chodby a nohou ho od sebe odkopnul, až zavrávoral a to mi dalo čas na útěk.
Vběhl jsem do Stanova pokoje a zamkl ho. Ty dveře se mi zdály nejpevnější.
Ale on byl jak smyslů zbavený a neustále se snažil na mě dostat.
Uchopil jsem ručník, který se válel vedle postele a obmotal si jej kolem ruky, abych zastavil krvácení. Dělalo se mi mdlo a tělo sláblo z úbytku krve, jak hluboká rána byla.
Byl jsem v šoku, nejen z toho napadení, ale i z něj. Kdo to je? Proč já? Kde je Stan?
Stanley
Když neodpovídal, nechal jsem ho být a odešel jsem.
Nebudu se s ním dohadovat. Na mě mlčení neplatí. Nechce mluvit, tak nechce. Nutit ho nebudu. Jsem na to zvyklý od Jeffa.
Nasedl jsem do auta a vyrazil do Puraibashi. Nebe už začalo pomalu blednout a sem tam se venku někdo mihnul, když si otvírali své krámky a obchody.
Jo... pro ně i neděle je pracovní. Že bych se na to nevykašlal. I když... Já mám co mluvit. Pořád něco dělám. Jen teď poslední dny mě zaměstnával Jeff a teď Samuru. Ale musím uznat, že se Samuru byly ty chvíle příjemné. Teda až na ten závěr. Kdyby to ten hajzl nepokazil. Doufám, že šéf podniku mi dá nějaké informace, kde ho najít. Pořád mi dost dluží…
Celou cestu jsem přemýšlel, proč se na mě vůbec upnul právě takový psychopat. Vždyť ten kluk to nemá v hlavě v pořádku.
Kdo je schopen se někomu vetřít do domu, když ho jednou člověk vyhodí? Kdo je schopen ukradnout klíče a procházet se po cizím baráku, válet se v jeho posteli a...
Byl jsem už skoro u Puraibashi, když mi náhle něco došlo. Gumy zahvízdaly na asfaltu, když jsem prudce dupnul na brzdy.
Pane bože, já jsem debil. Vždyť on má klíče!
Okamžitě jsem otočil auto a rychle se vracel zpátky.
Nejsem moc dlouho pryč. Něco přes dvacet minut. Snad se nic nestalo a Samuru jen usnul na gauči. Vezmu ho sebou, ať se mu to líbí nebo ne.
Samuru
Klepal jsem se jak ratlík a nedokázal pořádně kontrolovat pohyby. Jak kdyby s každou kapkou mé krve, odtékala i má síla, které tedy mnoho není.
Pevně jsem stáhl ručník, aby mi přestala téct krev proudem a trošku se to uklidnilo. Jenže... Ten cvok na druhé straně dveří na ně začal škrábat a něco mlel anglicky.
Zaposlouchal jsem se a přiložil hlavu ke dveřím.
„Pusť mě dál. Neublížím ti... Chci si jen promluvit..."
Jasně ty debile. Otevřu ti a nechám se ubodat, asi jsi spadl na hlavu, a to musela být vejška.
„Tak zdechni!"
Hned vedle mé hlavy projela dřevem špička nože jak máslem a leskla se zabodnutá do toho pevného povrchu.
Se posral?
„Vypadni! Tady nemáš co dělat! Stan je můj!"
Ani nevíš, jak rád bych teď pryč byl, ale jaksi není kudy. Jedině že bych prošel zdí, ale to nevidím jako reálné řešení.
Sakra... Ten Stan opravdu neví, do koho ho strká, aspoň si má vybrat někoho s mozkem... Aha... Jo, že jsem já zrovna uspěl.
Až ho dostanu do ruky, tak ho sám osobně zabiju.
Uslyšel jsem, jak se otvírá brána a auto vjíždí na zahradu. Ne, Stan...
Začal jsem rychle přemýšlet, jak mu dát vědět, že ten debil je tu a ozbrojený.
Sakra... Ať sem nechodí, absolutně netuším, co by udělal jemu. Je to naprostej magor.
Odstoupil jsem od dveří a pomalu prohrabával všechno, kde bych našel nějaký telefon, reprák, cokoliv.
Jenže jsem taky uslyšel, jak se ten kluk vzdálil od dveří, a vše se ve mě strachy stáhlo.
Bylo mi u prdele co je se mnou, ale měl jsem strach o něj.
Sakra... Proč o něj? Ani mě nemá rád, proč ho nenechám pikat za jeho chyby?
Sakra...
Zvedl jsem se ze země a došel ke dveřím. Když jsem za nimi nic neslyšel, pomalu jsem je otevřel a nakouknul na chodbu.
Byl pryč, ale jeho maniodepresivní hlas se nesl chodbou.
Stanley
Brána se otevřela a já vjel na příjezdovou cestu. Nechal jsem motor běžet, s tím, že jen sbalím Samuru a hned pojedeme. Vystoupil jsem z auta a sotva jsem udělal krok, zůstal jsem hledět na vchodové dveře. Před nimi stál Taishi a usmíval se na mě.
Jen co mě uviděl, vykročil ke mně.
„Co tu děláš?“ zastavil jsem se a podezřívavě si ho prohlížel.
„Stýskalo se mi,“ pomalu se ke mně blížil.
Pohlédl jsem přes jeho rameno ke dveřím. Byly zavřené. Je možné, že tu čekal a nebyl vevnitř?
„Vrať mi klíče, Taishi,“ napřáhl jsem k němu ruku. „A už sem nikdy nechoď. Ber to jako varování!“ řekl jsem odměřeným tónem a čekal, až mi ty klíče vrátí.
Zarazil se. Okamžitě se jeho výraz změnil. Už se neusmíval a jeho tvář se stáhla zlostí.
„Říkal jsem ti, že tě miluji!“ vykřikl. „Pozval jsi mě sem. Miluješ mě. Nemůžeš mě vyhodit!“
„Klíče!“
„Stanley, prosím!“ opět se jeho výraz změnil. Vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. „Nevyhazuj mě prosím!“ přiblížil se až ke mně a místo aby mi v klíče, za tu ruku mě chytil a přitiskl si ji k ústům. „Miluji tě. Strašně moc tě miluji,“ šeptal mi do dlaně a přiblížil se ke mně tak blízko, že se mě skoro dotýkal tělem. Jednou rukou se mě držel, druhou měl stále schovanou za zády.
Zpozorněl jsem.
„Chci, abys odešel. Okamžitě!“ vytrhl jsem mu ruku ze sevření a prudce ho od sebe odstrčil. „Klíče si nech. Vyměním zámky a tebe už tu nechci nikdy vidět! To je mé poslední slovo!“ obešel jsem ho a vykročil jsem k domu.
Zaregistroval jsem ten rychlý pohyb. Okamžitě jsem se pootočil zpět a zachytil jeho ruku, která se proti mně rozmáchla. Sevřel jsem mu zápěstí a přehodil ho přes své rameno na zem. Zkroutil jsem mu ruku za záda a jen se díval, jak vedle nás dopadl nůž.
„Myslím, že si to posral, Taishi!“ zavrčel jsem a kolenem mu zatlačil do zad.
„Miluji tě, Stanley, prosím. Miluji tě, miluji…“ opakoval pořád dokolečka, ale já ho neposlouchal.
„Samuru“ zakřičel jsem směrem k domu. „Jestli jsi mu něco udělal, zabiju tě!“ muselo být slyšet po okolí, jak jsem byl vzteklý. „Samuru!!“ zakřičel jsem znovu víc nahlas, aby mě bylo slyšet i v domě.
Samuru
Moje jméno se rozléhalo a plazilo se po stěnách, jak zbraň hromadného ničení. Rychleji mi už jít nešlo a nohy se mi motaly, jak kdyby ani nebyly moje.
„Tady jsem, dej si pozor... Má... Má nůž..." víc jsem nebyl schopen říct a svezl se na práh dveří.
„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a strach mi ovládal hlas.
„Ten kretén, on..."
Už jsem se jen zapřel o stěnu a rozdýchával horko, které mě polévalo a zároveň mráz, co mi svíral vnitřnosti.
Stanley
„Vypadni! Tady nemáš co dělat! Vypadni, sakra! Stanley není tvůj! Je můj! Já ho miluji! Já…“ škubal sebou Taishi a měl snahu se vytrhnout a vrhnout se na Samuru.
Uspal jsem ho ránou do zátylku. Jen vydechl a ztichl. Už jsem měl toho jeho řvaní dost.
Rychle jsem se zvedl a doběhl k Samuru. Klekl jsem si k němu a se zděšením se díval, jak skrz ručník, kterým měl ovázanou ruku, prosakuje krev. Samuru byl celý bledý a vypadal, že se co nevidět zhroutí.
Otočil jsem se na Taishiho, který bezvládně ležel v prachu na zemi.
Měl bych zavolat policii, ale Samuru potřebuje rychle ošetřit. Než přijede sanitka… Mohl bych ho odvézt, ale zase co s Taishim?
Čas běží… Čas je proti nám.
Samuru se pomalu vezl po zdi k zemi a vypadal, že co chvíli bude následovat Taishiho do říše snů.
„Hned jsem tu. Vydrž!“ zapřel jsem Samuru o stěnu.
Vyskočil jsem na nohy a rozběhl do do baráku, rovnou do ložnice. Otevřel jsem spodní šuplík u nočního stolku, že se málem všechny věci rozsypaly na zem. Rychle jsem prohrabal vše, co jsem tam měl uloženo. Vytáhl jsem pouta a běžel zpátky ven. Zacvakl jsem je Taishimu za zády a ještě bezvládného jsem ho nacpal dozadu do auta.
Jo, vozím vzadu mrtvoly, ožralého Jeffa a blbého Taishiho.
„Pojď, odvezu tě k doktorovi,“ pomohl jsem vstát Samuru na nohy.
Sotva se vlekl, skoro jsem ho tam musel odnést. Usadil jsem ho dopředu, rychle mu zapnul pás a také nastoupil. Ještě po cestě k Ayanovi jsem na něj vytáčel číslo a jen co zvedl telefon a ozval se rozespalým hlasem, spustil jsem:
„Ayano, na kecy není čas. Připrav si ordinaci, vezu ti Samuru. Nejspíš to bude chtít šití… Ruka… Nevím jak moc. Má to omotané ručníkem, ale silně krvácí. Jo, deset minut…“ vypnul jsem telefon a přišlápl plyn. Jen po očku jsem sledoval Samuru a občas mrkl do zrcátka, jak je na tom Taishi.
Ještě že je neděle a cesty jsou prázdné…
Hned co jsem zaparkoval před Hazukiho ordinací, ten okamžitě vyběhl ven. Jen mrknul okem dozadu, ale nic nekomentoval, když viděl, jak se tam Taishi vzteká a snaží se dostat z pout.
„Zavři hubu, nebo tě znova uspím!“ zařval jsem na něj.
Hazuki zatím pomohl vystoupit Samuru a rychle ho odváděl dovnitř.
Vypnul jsem motor a vystoupil. Otevřel jsem zadní dveře a vytáhl Taishiho ven, že se málem praštil hlavou o rám dveří. Tohle je malá bolest, za to co způsobil.
„Jdeme dovnitř!“ vlekl jsem ho do ordinace. V momentě, kdy jsme vstoupili za jeho vydatných nadávek na Samuru dovnitř, polil mě pot.
Samuru ležel na lehátku a Ayano mu právě čistil ránu.
„Mám chuť tě zabít,“ otočil jsem se na toho malého zmetka s takovým výrazem, že okamžitě zmlknul.
Samuru
Jen matně mezi výpadky a padání do mdlob, jsem vnímal, jak mě Stan převáží a já se ocitl na doktorském stole.
Pootevřel jsem oči, protože víc to nešlo a zadíval se na doktora, který byl vedle mě. Čistil mi ránu a nevypadal zrovna klidný z toho, co vidí.
„Stane, támhle v lednici je krev. Víš, jakou máš krevní skupinu? Bylo by to rychlejší."
„B pozitivní," odpověděl jsem a jazyk se mi motal, jak jsem byl malátný.
„Vytáhni jeden pytlík a dones mi ho. Přišel o dost krve a je to hluboké. Než to zašiji, mohl by jí ztratit ještě víc."
Vytáhl zahnutou jehlu a dál s ní něco dělal, ale to už jsem se nemohl dívat a odklonil hlavu na bok.
Díval jsem se na Stana, než se mi oči samovolně zavřely. Jen jsem slyšel, jak na mě řvou, a cítil, jak se mi do žíly zabodává jehla. Vlastně jsem cítil malé ostré vpichy v místě rány a jeden v žíle.
„Nespi! Samuru, nespi! Ještě chvilku. Nespi!"
Rozléhalo se mi v hlavě něčí volání, ale já nebyl schopen určit toho, kdo to křičí.
Stanley
Nacpal jsem Taishiho až úplně na druhý konec ordinace a připoutal ho k židli.
Co s ním? Mám zavolat policajty?
Stál jsem nad ním a přemýšlel, když na mě zavolal Ayano. Otočil jsem se, ale než jsem stihl cokoli říct, poslal mě pro krev.
Sakra, proč tu nemá sestru? A jak to, že má tak dobře vybavenou ordinaci?
Nikdy jsem se nad tím nepozastavil, až teď, když jsem hleděl do lednice a hledal ten správný pytlík. Naštěstí to měl dobře rozdělené, tak stačilo jen hrábnout a jít.
Donesl jsem to Hazukimu a nechal ho dělat svou práci. Samurovo triko od krve leželo na zemi, a on jen v kalhotách se pomalu odebíral do mrákot.
Odsunul jsem se zpátky na druhý konec ordinace a přecházel tam a zpátky, jako tygr v kleci. V jednom momentě jsem se zastavil a vše se ve mně sevřelo, když se Hazuki snažil Samuru probrat.
Ale to už došla i rozespalá sestřička. Bylo vidět, že spěchala, že se ani nestihla učesat. Jen se převlékla, umyla a šla pomoct Ayanovi.
Ani nevím, jak dlouho trvalo, než byli hotovi. Až teprve když dostal Samuru dárek v podobě bílého obvazu, oddychl jsem si.
„Musíme počkat, až mu to dokape,“ ukázal Ayano na pytlíky visící nad lehátkem. „Pak ho odvezeme do pokoje.“
Zatím co sestra uklízela použité věci a kontrolovala Samuru, Ayano se konečně umyl a usadil se ke svému stolu. Spojil ruce na desce stolu a zadíval se na Taishiho.
„Tak vysvětluj, Taishi,“ zamračil se na něj a mluvil velice přísně. „Co tě to zas popadlo? Myslím, že si budu muset promluvit s tvým otcem.“
Samuru
Jen jsem slyšel kolem sebe, jak se cinkají nástroje a kapačka odkapává tekutinu do žíly.
Kde to sakra vůbec jsem? Tohle mi nepřipadá jako nemocnice.
Podíval jsem se na Stana a pozoroval ho, jak chodí sem a tam.
Vypadal nervózní a ani nemohl vidět mé oči, protože ty malé škvírky se snadno přehlédly.
Jen jsem ležel a ani necítil bolest. Někdo mi musel píchnout nějakou oblbovačku, jinak bych asi umíral v agónii.
Slyšel jsem je, jak se baví, ale nedokázal jsem mluvit. Jen jsem poslouchal a proklínal toho zmetka, který mi to udělal.
Ale kterého víc? Toho, co mi láme srdce? Nebo toho, komu ho už zlomil? Kdo je vlastně viník.
Je jasný, že je ten kluk pošahanej, ale z nějakého důvodu, to udělal…
Stanley
„Promiňte, že ruším. Můžeme přesunout pacienta na pokoj,“ přerušila náš rozhovor sestra. Vstal jsem a zatím co Hazuki někam volal, šel jsem se podívat na Samuru. Sestra mu právě odpojila kapačku a pomáhala mu vstát. Chytl jsem ho z druhé strany, protože měl evidentně nohy jak z gumy.
„Jseš jak želé,“ usmál jsem se na něj, ale vzápětí otočil hlavu, protože on na tváři úsměv rozhodně neměl. Dovedli jsme ho do pokoje, kde před pár dny ležel Jeff.
„Umyjete se zítra. Teď budete spát. Ještě vám donesu léky,“ řekla mu sestra, když jsme ho usadili na postel a odešla zpátky do ordinace.
„Tak pojď, pomůžu ti,“ potlačil jsem Samuru, aby si lehl. Chytl jsem jeho kalhoty a stáhl mu je dolů. Nechal jsem ho jen ve spodním prádle. Boty jsem mu srovnal pěkně pod postel a kalhoty přehodil přes židli. Posadil jsem se vedle něho a jen ho pozoroval, jak se snaží udržet oči otevřené.
„Promiň, nenapadlo mě, že se vrátí,“ řekl jsem tiše a pohladil ho po vlasech. Sklonil jsem se k němu a políbil ho na rty. „Je mi to líto.“
Hrál jsem si s jeho vlasy, dokud jsem neuslyšel z ordinace hlasité rozčílené mluvení.
„Měl bych se jít podívat, jestli Taishi něco nevyvádí. Ať někomu ještě neublíží,“ stáhl jsem ruku z jeho vlasů dolů.
Samuru
Tělo mě stále neposlouchalo a já se jen opíral o Stana, abych s ním došel do postele.
Tak tu pitomou poznámku o žele, si budu pamatovat. Jen počkej, až budu zase fit, dostanu přímo slovní průjem, aby ti to nebylo líto.
Ale bylo příjemné, že mi pomáhal a svlékl, dokonce uložil do postele. Moje srdce se přímo chvělo, když jsem se na něj díval.
Jeho prsty v mých vlasech byly tak příjemné... Tak moc, že jsem málem usnul, jenže on zase odcházel pryč.
Jen jsem přivřel oči a kývl na souhlas, protože slova se mi z pusy stále nelinuly. Sice rty se mi chvěly, ale hlasivky nekomunikovaly.
Stále jsem byl unavený a moje pocity z toho všeho mě mátly víc, než dost. Zavřel jsem oči a usnul. Už se to nedalo zastavit a já ani nechtěl.
Stanley
Ještě jsem za sebou ani nezavřel dveře, když se proti mně vyřítil o hlavu menší, trochu pupkatý chlapík. Vypadal, jako by chtěl všechno kolem sebe pozabíjet. Hned za ním spěšným krokem šel tak dvoumetrový chlap v obleku, se slunečními brýlemi na nose.
„Kde je!“ rozčiloval se, a když mě zahlédl, jak vycházím z pokoje, hned zamířil ke mně. Prudce mě odstrčil a vpadl dovnitř jako velká voda.
„Uklidni se!“ volal za ním Ayano a spěchal, aby ho dohonil. Jenže to on už byl vevnitř a mířil rovnou k Samuru. Rozběhl jsem se k němu, chytl ho za loket a strhl ho zpátky.
„Nevím, kdo jste, ale radil bych, abyste vypadnul!“ řekl jsem tiše, ale důrazně, protože Samuru usnul.
Ale v tu chvíli po mně skočila ta gorila a v mžiku jsem byl na kolenou, ani jsem nemrknul.
„Tak to ty jsi tohle udělal mému synovi? Nebo on?“ rozmáchl se ten chlapík pěstí a mě jen scvakly zuby o sebe a hlava se mi vyvrátila na bok.
„Uklidni se, Dene!“ zastavil jeho ruku Hazuki, když se ten maník rozmáchl znovu. „A ty ho pusť!“ rozkázal tomu, co mě držel u země.
Sevření povolilo a já se konečně mohl postavit na nohy.
„Víš kdo to je?“ máchl rukou Hazuki k posteli. „Je to syn Daiho Tua. Taishi ho napadl a moc nechybělo, aby ho zabil! Tak se uklidni a jdeme ven. To Taishi by potřeboval pár facek.“
Dene se po vyslovení jména Dai Tua zarazil a pozorněji se podíval na Samuru. Ayano ho už ale začal strkat ven z pokoje.
„Ale Taishi mi řekl úplně něco jiného,“ zastavil se Dene hned za dveřmi.
„Jo,“ došel jsem k němu a zle se na něj podíval. Měl jsem chuť mu tu ránu vrátit, ale za zády jsem měl pořád toho maníka. „Řekl vám, že mi ukradl klíče? Že mi zlikvidoval pokoj? Že Samuru i mě napadl nožem?“
Dene hleděl na mě neschopen jediného slova. Nejspíš mu Taishi řekl jen svoji verzi.
Vážně by měl dostat přes hubu.
„Buď rád, že Torres nezavolal policajty,“ položil mu Ayano ruku na rameno a nenápadně ho tlačil zpět do ordinace. „Nebo že nezavolal Kojimu Sugimoto,“ pozvedl výmluvně obočí. „Víš, že na něj jste i vy krátcí.“
V tu chvíli se Dene zarazil a ohlédl se po mně. Při tom nenadálém pohybu se mu mírně svezla košile z krku a já zahlédl tetování, které se mu táhlo ke krku.
Do prdele. Takže mafiánský synek. Vážně se příště budu dobře dívat, s kým vlastně…
Jenže bude vůbec ještě nějaké příště? Chci to vlastně?
Pohlédl jsem ke dveřím pokoje a zpátky na Hazukiho a Dene. Sáhl jsem do kapsy a podal té gorile za mnou klíče od pout.
Bez řečí jsem se pak otočil a vrátil se zpátky k Samuru.
Jo, tady chci být. Nějaký Taishi, nebo nějaké příště mne už nezajímá.
Zavřel jsem za sebou dveře a potichu jsem došel k posteli. Usadil jsem se na ní, pozoroval jsem Samurovu tvář a přemýšlel nad tím, co vlastně teď bude.
Nejspíš jsem vážně totálně v prdeli.
Samuru
Slyšel jsem něčí rozčílené hlasy a jak někdo vtrhl do pokoje. Byl jsem ale tak unavený, že jsem prostě spal dál. Po chvíli vše utichlo a cítil jsem, jak se postel prohýbá a teplou ruku na mé tváři.
Konečně jsem aspoň na chvíli otevřel oči a podíval se na Stana. Vypadal hrozně a měl v koutku úst krev. Vše se ve mě znovu sevřelo, jak jsem se lekl, že se porval s tím klukem.
„Jsi... Jsi v poř... řádku?" zvedl jsem ruku a přiblížil ji k jeho ústům. Smázl jsem tu krev a pousmál se na něj. „Ty ses pral?"
Potom jsem mu jen přejel po rtech a ruka se samovolně opět svezla na postel. Trochu ustupovala ospalost, ale já potřeboval jeho blízkost. Třeba jen obejmout... Cokoliv.
Chytil jsem cíp peřiny a nadzvedl jí. Podíval jsem se na Stana ve snaze, že to pochopí.
Stanley
Cukl jsem hlavou, když se Samuru dotkl mé tváře. Ani jsem si neuvědomil, že mám rozbitý ret.
„To je v pohodě, jen jsem měl menší diskuzi s yakuzou,“ usmál jsem se na Samuru. „Kdo je má všechny znát? Musel bych sedět pořád u počítače a lustrovat všechny Japonce. A pochybuji, že bych zvládl projít všech sto dvacet sem milionů, nebo kolik vás vlastně je. To se mezi nimi nějaký Dene Hasegawa úplně ztratí.“
Pohlédl jsem udiveně na Samuru, když náhle nadzvedl peřinu a naznačil mi, abych šel k němu.
Nebo mi tím chtěl říct, že potřebuje jít na záchod? Nebo si větrá…?
Když nic neříkal, jen držel cíp peřiny, usoudil jsem, že nejspíš ta první varianta je správná. Sundal jsem si boty a ponožky. Z kalhot jsem si stáhl opasek, aby ho netlačil a lehl jsem si vedle něj.
Zůstal jsem ležet na zádech. Jednou rukou jsem si podložil hlavu a druhou podsunul pod jeho tělem a chytil ho kolem ramen, abych si ho mohl k sobě přitáhnout.
„Potřebuješ zahřát?“ pootočil jsem k němu hlavu a zadíval se do těch jeho úžasných očí. „Nebolí tě nic? Nepotřebuješ něco proti bolesti?“ vytáhl jsem ruku zpod hlavy a jemně, konečky prstů, jsem mu přejel po obvaze.
Samuru
Bylo příjemné ležet na jeho hrudi a tisknout se na něj. Zahřát? Nejen to...
Srdce mi splašeně bouchalo o hrudní koš a tahle chvíle byla vynahrazením za mou bolest.
„Užíváš si, že... že nemůžu mlu... mluvit?" vysoukal jsem ze sebe pár slov a u toho se zadýchal.
„Mlč... Jen lež... Chci... Chci být s tebou."
Víc jsem se na něj natiskl a vnímal jeho letmé doteky na poškozené pokožce. I přes ten fáč to bylo cítit.
„Jen trochu... Už v sobě něco mám."
Ano... Byl jsem víc než zfetlý, protože se mi stále točila hlava.
„Co to bylo za kluka? Byl mi... Byl... Asi ho znám... Ale nevím... od... kud."
Stanley
Nechal jsem ho mluvit. No mluvit. Spíš blábolit.
Jestli ho zná? Nedivil bych se. Podle toho, jak se Dene tvářil, když Hazuki zmínil Tuovo jméno, bych se ani nedivil.
Držel jsem Samuru v objetí a poslouchal, jak pravidelně oddychuje. Když jsem měl jistotu, že tvrdě usnul a jen tak brzy se nevzbudí, opatrně jsem se vysunul z postele. Ještě jsem ho přikryl a pohladil po vlasech.
Vážně by se měl ostříhat.
Chytl jsem jeho kalhoty a prohrabal jsem mu kapsy. Když jsem našel, co jsem potřeboval, vrátil jsem se do ordinace k Ayanovi. Byla už prázdná a on jen seděl u stolu a něco si zapisoval do počítače.
„Musím si něco zařídit,“ promluvil jsem na něj, když jsem se zastavil u jeho stolu. „Kdyby se Samuru vzbudil, tak mu řekni, že budu za chvíli zpátky.“
Ayano, aniž by zvedl pohled od počítače, jen přikývl a já odešel. Nasedl jsem do auta a jel rovnou k Eikichimu bytu.
Vzal jsem klíče, které jsem Samuru vytáhl z kapsy a zamířil rovnou nahoru.
Byt byl tichý, a jen rozházené věci dávaly najevo, že tady někdo bydlí. Bylo to tady bez nich takové prázdné. Až nezvyklé…
Zašel jsem do ložnice a otevřel šatní skříň. Už na první pohled bylo jasné, která polovina patří Eimu a která Samovi. Vzal jsem ze spodní police kabelu a začal do ní skládat Samurovy věci. Když jeho polovina skříně zůstala prázdná, zas jsem ji zavřel, zamkl byt a vrátil se do auta.
Kabelu jsem hodil do kufru a zamířil jsem k sobě domů.
Jo. Přestěhuji ho k sobě. Stejně teď potřebuje pomoct. S tou rukou toho moc nenadělá.
Jenže sotva jsem vešel do svého domu, zůstal jsem stát v chodbě a taška mi vypadla z ruky. Díval jsem se na tu spoušť, kterou jsem si v tom prvním rozpoložení ani neuvědomil, když jsem měl strach o Samuru a jen jsem vletěl do ložnice pro pouta a zas vyběhl ven.
Ty zničené dveře, krev po zemi a po stěně, když se o ní nejspíš Samuru opíral. Zničená postel v pokoji pro hosty, rozbitá výplň skleněné vitríny v chodbě, když do ní nejspíš někdo z nich narazil.
Polilo mě horko, když jsem si uvědomil, co se tady asi muselo stát.
Tak tady Samuru rozhodně být nemůže. A já taky ne.
Zašel jsem do šatny a rychle si sbalil své věci. Vlastně jsem toho moc balit nemusel, protože moje taška byla ještě hozená jen tak na zemi, když jsem přijel z chaty.
Vzal jsem ji i Samurovu, zamkl jsem barák a vrátil se do auta. Vytáhl jsem telefon a vytočil Jeffa.
Je už skoro poledne, tak spát určitě nebude.
Jo, pojedu na chatu. To teď bude nejlepší. Aspoň bude Samuru i pod dohledem brášky.