Samuru
Pozorovat, jak do mého otce málem Stan narazil, když vystupoval z auta, bylo jak se dívat na souboj titánů.
No, potom, co otec slyšel a viděl, nebude mít pochybnost o tom, že oba jsme gayové. To asi nerozdýchá, on rozhodně ne.
Došel jsem ke Stanovi a poslouchal ho, jak se kohoutí s mým otcem.
Tohle mi strašně imponovalo a já mohl nyní už s určitostí říct, že jsem se do něj zamiloval.
To, jak stáli naproti sobě a ani jeden nehodlal ustoupit… Jak Stan chránil mě a i Jeffa… Tohle jsem u něj už viděl, ale netušil jsem, že to zvládne před jediným člověkem, kterého se bojí snad každý.
Když křikl Jeffovo jméno, tak i já se rozhlížel všude okolo, jestli ho nezahlédnu.
„Měli bychom jít, otče. Jeff tu není a je možné, že se už na vlastní pěst vydal hledat Eiho."
„Jeff mě nezajímá..."
„Chápu a prosím jen, aby ses zajímal o to, že tvůj prvorozený syn, může být mrtvý. Prosím, otče."
S mírnou poklonou jsem se snížil k prosbě, protože to je to jediné, co na něj platí.
„Jdeme. Vy támhle, vy jdete se mnou a vy dva..." ukázal na nás. „Si dělejte co chcete. Nemíním si tu plýtvat kyslík na podřadnější plevel."
Povzdechl jsem si a chytil Stana za ruku, abych mu ji stiskl a ukázal mu, že bude vše dobré.
„Nic si z něho nedělej. Takový je vždy. Bude to dobré, že? Oba budou v pořádku?"
Sám jsem se musel ujistit, zda to zvládnu.
Stanley
Podřadný plevel? Už jsem udělal krok, abych Tuovi ukázal, jak se mu ten podřadný plevel omotá kolem krku, ale Samuru mě zastavil.
„Jo budou v pořádku,“ odpověděl jsem mu na jeho otázky. „Musí být v pořádku, protože pak hodlám Jeffa domlátit jak žito,“ zamračil jsem se a opětoval Samurův stisk ruky.
Všichni se už vydali určeným směrem. Já se Samuru jsme zamířili napravo, k první budově. Procházeli jsme tiše ten barák, a nahlíželi do každé místnosti.
„Hlavně opatrně, Samuru, nemáme zbraně a já tu nehodlám skapat,“ potichu jsem otevřel další dveře a nahlédl za ně. Další prázdná místnost. „Než je najdeme, bude Madoka dávno v prde-“ můj monolog přerušilo zvonění mobilu.
Jeff… Okamžitě jsem dal telefon k uchu a chtěl začít nadávat, když jsem se zarazil.
Bylo to jako by ten telefon měl v kapse. Byly slyšet jen šustění a tlumené zvuky a hlasy. Přitáhl jsem k sobě Samuru a dal telefon na hlasitý odposlech.
„…Vyřídíme to rychle a než tě najdou, bude po všem…Budeme dávno pryč, než prolezou všechny baráky…“ okamžitě i přes špatný zvuk, jsem poznal Madokův hlas.
Tak přece. Ale kde do prdele jsou?
„Můžeš mi ho víc přiblížit? Aspoň přibližně kde je? Samuru!“ začal jsem ztrácet nervy. „Jdeme!“ chytl jsem ho za ruku a zatím co jsem naslouchal co se děje na druhé straně telefonu, rozběhl jsem se k autu, kde měl Samuru svůj notebook.
Samuru
Poslouchal jsem ten hlas z telefonu a nevěřil svým uším. Madoka je hroznej šmejd a já nechápu, že to Ei neviděl dřív.
Jenže když člověk miluje, bývá slepý... Asi jsem to poznal i já.
Stan mě chytil za ruku a odtáhl k autu.
Chápu jeho rozčílení i já jsem ve stresu, jak moc se o Ei bojím. Beze slova jsem vlezl do auta a napíchnul se na Jeffův mobil.
Ještě, že ho mám v počítači a i Stana. Jak jsem jim dělal firemní síť, připojoval jsme i jejich telefony.
Na obrazovce se mi ukázala ikonka a já se podíval na Stana.
„Jsou támhle, jak je ta podlouhlá budova s modrou střechou."
Vystoupil jsem z auta a vytočil otcovo číslo.
„Tati, jsou v té podlouhlé budově... Ano... Přesně tam. Jo... Jdeme tam," zaklapl jsem telefon a podíval se na Stana. „Jsi v pořádku?"
Stiskl jsem mu ruku a jen lehce políbil, abych se mohl uklidnit i já.
Stanley
Myslel jsem si, že přes všechny ty budovy, plné železa a kdo ví čeho, bude problém Jeffa najít. Ale Samuru je prostě skvělý.
Ale co? On se mě ptá, jestli jsem v pořádku? Jasně že nejsem. Mám obavy, co se ještě může stát, než je najdeme.
„Jo v pohodě,“ odpověděl jsem pevným hlasem a společně jsme se rozběhli k budově, kam Samuru ukázal. Už po cestě jsem viděl, jak se k ní blíží pan Tua se třemi chlapy a opatrně vcházejí dovnitř. V jejich rukách jsem ještě zahlédl zbraně. Jen doufám, že nebudou střílet bez rozmyslu.
Zastavili jsme se u dveří.
„Počkej,“ zabrzdil jsem ještě Samuru. Rychle jsem vytáhl telefon a vytočil číslo na Koji Sugimoto. Jen rychle jsem se představil, když se ozval na druhé straně a pak trochu neslušně mu skočil do řeči. Není čas.
„Je to kvůli té věci, co jsem s vámi řešil minule… Ano ten… Našli jsme nejspíš místo, kde schovává drogy, a máme podezření na únos… Eikichi Tua…“ napadlo mně, že při vyslovení Eiho jména, bude jednat rychle. Podle všeho rodina Tua má tady velké slovo. „Ano, posílám místo určení… Kdo ještě? Já, Jeff, pak pan Tua se synem Samuru a jeho čtyři chlapi… Nevím, kdo ještě s Madokou je… dobře děkuji…“ mluvil jsem rychle a snažil se to zkrátit, co nejvíc to šlo. Sugimoto prohlásil, že okamžitě posílá lidi… Tak snad dojedou včas.
Ještě jsem rychle odeslal zprávu s přesným místem určení a hned na to jsme vešli dovnitř.
Stál jsem a rozhlížel se po prázdné hale. Na druhém konci jsem zahlédl dveře. Nejspíš budeme muset tam, protože nic jiného tu nebylo. Opatrně jsme nakoukli a vešli dovnitř.
To ticho však najednou přerušil hluk, přicházející ze zdola…
Samuru
Pomalu jsme šli za otcem a jeho muži, kteří zrychlili, když uslyšeli hluk z jedné místnosti na druhém konci chodby. Rozkopli dveře a hned se zbraněmi v rukách se vřítili dovnitř. Když jsme doběhli za nimi, už klečeli na Madokových mužích a u hlavy jim drželi zbraně.
Jen jsem se zapřel o zárubeň dveří, když jsem uviděl, v jaké stavu Ei je. Vypadal hrozně. Vše se ve mně stáhlo a chtělo se mi zvracet, jak mi to došlo.
Třeba jen o chvilku dýl a Ei s Jeffem by byli mrtví. Zakryl jsem si dlaní ústa, jak jsem se potřeboval udržet v klidu.
Jenže jsem byl i šťastný, že jsou oba na živu. Vše se ve mně míchalo a já z posledních sil došel k Eimu, abych mu pomohl opatrně na nohy.
Jeff se však náhle a bezhlavě vrhnul na Madoku. Bušil do jeho těla, jak kdyby byl figurína. A když se ho můj otec snažil zastavit, málem i jemu ukázal, jak naštvaný je.
Nebýt Eiho, který ho chytil a klidně na něj promlouval, asi by Madoku zabil. Nebyla by to vůbec žádná škoda.
Díval jsem se, jak se Ei tiskne na Jeffovo tělo a i na tu dálku, jsem cítil, jak ke mně sála ta hluboká láska, kterou mezi sebou ti dva mají.
Tak hřejivý pocit. Chytil jsem Stanovi ruku a pevně mu ji stiskl.
Ano, i já chci něco takového, ale je toho Stan schopen?
Stanley
Doběhli jsme právě ve chvíli, kdy už bylo po všem. Teda skoro po všem. Jeff právě pěkně masakroval Madoku a vypadalo to, že mu opravdu bouchly nervy. Ani Tuovi staršímu se nepovedlo ho odtrhnout. Teprve až si k němu přidřepl Eikichi, podařilo se ho zastavit.
Otec Tua přikázal svým chlapům, co mají dělat a pak se vzdálil, jako by se bál, že chytí přinejmenším lepru. Díval jsem se, jak táhnou ty parchanty ven a měl jsem chuť si do každého z nich aspoň kopnout. Nejvíc do Madoky. Ale ten vypadal, že se pěkně dlouho nepostaví. Dva ho museli táhnout ven, protože nebyl schopen skoro chodit. Dobře mu tak, hajzlovi.
„Jdeme ven, Samuru,“ stiskl jsem jeho ruku, za kterou mě držel. Mírně se mu třásla a já viděl, jak je ze všeho úplně vedle. Jo. Setkal se s krutou realitou…
Když jsme procházeli chodbou ke schodišti, rozhlížel jsem se kolem sebe. Všechno bylo špinavé a domlácené, všude plno prachu… Ale jedna věc mě zarazila. Kolem všech dveří bylo plno bordelu a pavučin, jen u jedněch bylo skoro čisto. Byly sice špinavé, ale na zemi skoro nic a vypadalo to, jako by se ty dveře často otevíraly.
Zastavil jsem se a opatrně chytl za kliku a otevřel. Zůstal jsem stát na prahu a jen zíral. Přesně jak jsem říkal do telefonu. Můj odhad byl správný. Podél stěn byly regály a na nich úhledně naskládané balíčky. Bylo to tu dobře větráno, a když jsem se podíval znovu na dveře, všiml jsem si, že mají i speciální zámek, který ale teď byl neopatrně odemčený. Nejspíš proto, že tam Madoka byl.
„Myslím, že Madoka z basy jen tak nevyleze…“ ušklíbl jsem se. Odstoupil jsem ode dveří a podíval se na Samuru. „Klid, Samuru, už je po všem,“ jemně jsem jej objal. „Jdeme ven. Za chvíli tu budou policajti.“
Zahlédl jsem přes jeho rameno, jak se Ei s Jeffem pomalu sunou za námi.
„Tak jdem,“ postrčil jsem Samuru ke schodům.
Venku jsem zamířil hned k Tuovi staršímu a vysvětlil mu, že tu brzy budou policajti. Bylo by fajn, kdybychom tu nezavazeli, ale ať tu nechá aspoň dva lidi, aby to všechno mohli vysvětlit. A ať je pošlou do suterénu k otevřeným dveřím. Že tam mají od Madoky dáreček.
Samuru
Nějak šlo vše mimo mě. Bylo to jak špatný film, který se přede mnou odehrává bez toho, aniž bych si ho pustil.
Vidět, jak je na tom Ei špatně a s Jeffem se podpírají, aby mohli dojít k autu, bylo pro mě dost bolestivé.
Doufám, že za ty drogy, co jsme se Stanem viděli, bude Madoka trpět ve vězení, až mu zčerná penis a odpadne.
Zničil hodně věcí, na kterých mi záleželo a že bych mu to nechal projít, to se říct nedá. Byl jsem rád, že má Stan takové konexe. Co si budeme povídat, jsme skoro mafie, přesto takové kontakty otci chybí. Nějakou policii pod palcem má, ale tak vysoko postavenou rozhodně ne.
Došli jsme k autu a já se jen nevěřícně díval na to, jak Jeff mluví s Ei a potom nastupuje do Stanova auta.
Rychle jsem k němu doběhnul a jen na poslední chvíli ho zachytil, aby nespadl na zem.
Do prdele... Mohli by být už spolu? Tohle ničí všechny kolem nich.
Jen jsem kývl na Stana, který nastupoval do svého auta a odjížděl s Jeffem pryč. Ani jsme se nerozloučili, ale musel jsem zůstat s Ei. Tohle musí bolet, a jak znám otce, je mi jasné, že v tom má svoje pařáty.
Nastoupil jsem s Ei do otcova auta a držel ho ruku, aby věděl, že jsem s ním. Jenže on byl naprosto v šoku, a jen se díval ven z auta. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl usměv otce. Byl spokojený, tak jako vždy.
Když jsme dorazili, pomohl jsem Eimu do pokoje a pomalu ho uložil, aby si ještě víc neublížil. A zatím co otec volal doktorovi, my spolu čekali jeho příchod.
Stanley
V dálce jsem zahlédl blikající modrá světla policejních aut. Už jsem chtěl říct, že bychom měli jet, když náhle Jeff vyrazil od Eikichiho jak velká voda a hned nasedl do auta. Nastoupil jsem taky a jediné co bylo, jsem slyšel: „Jeď k Ayanovi, hned!“
Jako by chtěl být co nejdříve odsud pryč. Jako by chtěl od Eiho utéct. Něco se muselo stát.
Za celou dobu neřekl ani slovo a při pohledu do zpětného zrcátka jsem měl pocit, jako by si Jeff otíral oči.
Kurva! Co se zase stalo! Já je fakt zabiju! Jednoho a pak druhého. Pak je oživím a zabiju je znovu, aby si to dobře pamatovali.
Jenže pak mi něco došlo. Jeff se choval divně už od momentu, kdy vystoupil z Tuova auta. A ten potom zmínil něco o štěnici…
Tak jestli ten v tom má prsty – tak jeho zabiju rovnou třikrát. Kdo to má potom pořád dávat do pořádku? Už toho mám vážně plný zuby!
Zastavil jsem u Hazukiho a pro tentokrát jsem přenechal veškeré nadávky na něm. Že prej ho nebude skládat jako lego.
Jenže Jeff neřekl za celou dobu ani slovo. Jako by pro něj svět přestal existovat. Jako by neměl ani snahu žít. Prostě to nebyl on. Už nebyl naštvaný, nebyl zlý, nebyl smutný nebo zklamaný. Byl absolutně apatický ke všemu. Jediné na co se ozval, byla noční košile se zavazováním na zádech, kterou si měl oblíct, když ho Ayano prohlédl a pak ho donutil u něj zůstat na pozorování aspoň do rána.
Tak to bude bezva noc…
Samuru
Odešel jsem na chodbu, když přišel lékař. Bude lepší, když tam s ním bude Ei sám, ale to jsem netušil, že tam zůstane otec.
Nechápu, proč mu už nedají pokoj. Vlastně ani jednoho z nás nechtěli, co jim dává právo, aby za nás rozhodovali?
Doktor po hodině odešel a já ho zastavil na chodbě, abych se ujistil, že bude Ei v pořádku. Lékař nebyl nadšen z toho, že Ei nespolupracuje, ale zase nic nenaznačovalo, že by byl na tom tam špatně, aby za sebe nedokázal rozhodovat sám.
Jen jsem si oddechl a chtěl jít za nimi do pokoje, ale když jsem slyšel jejich hádku, raději jsem se jen opřel o stěnu a tiše vyčkával.
Tohle bylo asi poprvé, kdy Ei projevil vzdor a ještě tak, že na otce křičel. To ho musí žrát, na tohle otec zvyklý není.
Najednou mě málem uzemnil dveřmi, když s nimi praštil přímo vedle mého těla a zakřičel mé jméno.
Rychle jsem vběhl do pokoje a sledoval, jak na mě otec mluví.
„Zmizte odsud a postarej se o něj. Umřít nemusí. Jen si pamatuj Ei, já tě vždycky budu sledovat."
Zasekl jsem se a musel se na otce otočit. Tohle bylo snad poprvé, kdy projevil nějaký cit.
On nás sleduje? On o nás ví? Tahle ledová socha? Ona má nějaké city?
Téda... Málem jsem si z toho sedl na zadek, nechtělo se mi věřit vlastním uším.
Když jsem se z toho šoku konečně probral, šel jsem Eimu pomoct do oblečení a následně do auta.
Dorazili jsme do bytu a já si konečně oddechl.
Tak krásný klid, když jsme doma. Jediný domov, který máme a jediná rodina, co je pravá.
Pomohl jsem Ei do postele a šel sjem připravit nějaké jídlo a čaj, aby se trošku najedl. U rodičů nic neměl a tam v tom... Fuj... Nesnáším Madoku... asi těžko mu dal nějaké jídlo.
Udělal jsem slaninu a vajíčka, přesně tak, jak to má Ei rád a donesl do pokoje. Ale když jsem uviděl, jak Ei tvrdě spí, nechal jsem ho.
Položil jsem to na stůl a sám jsem se uvelebil v křesle. Po celodenním namáhavém dni, jsem v něm usnul zkroucený jako paragraf.
Stanley
Seděl jsem s Ayanou v ordinaci a povídali si. Byl zvědavý, tak jsem mu řekl zhruba, o co jde.
„Myslel jsem si, že když sem tenkrát dotáhl Eikichiho Tua, že to byla náhoda. Ale jak vidím, tak asi ne… Zaplést se s rodinou Tua, není zrovna nejlepší tah,“ přemýšlel nahlas.
No to mi povídej. Ještě ani nevíš, že jsem spal s jejich druhým synem. Tatík Tua to zřejmě nepobere a mě i Jeffa sprovodí ze světa. Hlavně po dnešku. Ani jsem si nestihl všimnout, jak na tom Samuru je, když jsme odjížděli. Ale snad bude v pohodě. Bráchu jsme našli a pro něj je to hodně důležité. Podle toho, jak jsem poznal, jací jeho rodiče jsou, už se nedivím, že Eikichiho tak miluje.
„Jeff potřebuje vypnout a být v klidu,“ pokračoval Ayano. „Neměl by teď ani chodit do práce, jinak se z toho nevyhrabe.“
„A jak to mám udělat?“ zeptal jsem se.
„Nechápu to, vždycky byl se vším hotov raz dva, a teď? Jeden průser za druhým…“ ignoroval Ayano moji otázku.
„No jestli to nebude tím, že se opravdu zamiloval,“ zašklebil jsem se. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tu chvíli mi začal zvonit telefon.
Když jsem viděl číslo volaného, začal jsem se usmívat, aniž bych si to uvědomil. „To po mě neustále tak toužíš?“ řekl jsem, jen jsem přijal hovor.
Vyslechl jsem si pár Samurových průpovídek o tom, jaký jsem, než začal normálně mluvit. Poslouchal jsem ho a nevěřil vlastním uším. Eikichi si dupnul a chce, abychom dovezli Jeffa k němu.
No, taky možná cesta. Ale přemýšlí? Vždyť je zmlácenej jak pes a sotva leze….
„Nemůže teď přijet. Je celý dobitý a spí. Dostal sedativa. Jsme u Ayany Hazuky v jeho soukromé ordinaci. Ale můžeme ty dva někam zavřít a já klidně dojedu a budu ti dělat společnost. Nechceš dojet sem i s Eikichim?“
Další příval nadávek.
„No, rozhodni se, jak chceš. Jsem ti kdykoliv k dispozici,“ zavěsil jsem telefon a když jsem viděl tázavý pohled Hazukiho, jen jsem pokrčil rameny. Ale v momentě, kdy jsem schovával telefon do kapsy, mě něco napadlo. Když nemůže Mohamed k hoře… nebo jak to bylo… Sere pes. Prostě ty dva musíme dát k sobě a já vím jak.
„Jak dlouho bude Jeff spát?“ pohlédl jsem na Hazukiho.
„Tak minimálně do rána.“
„To mi stačí. Nachystej mi pro něho léky. Zajedu mu pro věci a potom…“ začal jsem vysvětlovat svůj plán.
Ještě jsem na moment zašel k Jeffovi, abych se podíval, jak na tom je. Spal opravdu tvrdě a ani to s ním nehlo, když jsem ho dotkl. Posadil jsem se na židli a díval se na něj.
Už je to únavné. Pro mne i pro Samuru. Pořád kolem nich běháme jako kolem malých dětí.
Natáhl jsem ruku a shrnul Jeffovi vlasy z čela. Jen mírně stáhl podvědomě obočí, ale spal dál.
Známe se od střední školy. Naše rodiny udržují přátelské vztahy a on je jako můj brácha, kterého jsem nikdy neměl. Záleží mi na něm a nechci, aby se trápil. Jen doufám, že už bude všechno v pohodě. Teď jen počkat, až se jeden nebo druhý probere a promluví si spolu. Ale jak znám Jeffa, bude spíš mlčet.
Do čerta s ním.
Samuru
„Samuru!” probudil mě Eiho křik, když mě volal. Rychle jsem vstal, až sem sebou málem praštil na zem, jak jsem měl odumřelou nohu z přeležení.
„Je ti lépe?” zeptal jsem se opatrně, aby se mi snad nerozpadnul.
„Je. Pokud máš číslo na Stanleyho, popros ho, aby mi sem toho mluvku dovezl. Děkuji.”
Co? Já? Proč mu mám volat? Konečně jsem z jeho vlivu daleko a můžu si to v sobě všechno urovnat a mám mu volat? A ještě ho poprosit?? Proč? Mám se zase upsat tomu… Ne!
„Co? Popros? Ses posral ne?”
No dobře, Eiho pohled byl dost výřečný. S povzdechem a staženým žaludkem, že zase uslyším jeho hlas, jsem vytočil to prokleté číslo.
Jako vždy ty jeho průpovídky mě víc než štvou.
„Ahoj, ne nestýská… Ne… Nechci… Aaaa… Volám ti kvůli Eimu. Můžeš na chvíli zmlknout a být vážný? Haaa… Ne, nechci ho v sobě. Chceš ho v betonu? Hele, Ei prosí…” ano, přece mu neřeknu, že prosím já. „…aby si sem dovezl Jeffa. Aby si konečně pořádně promluvili a byli spolu. Co? Ty si fakt nechutnej. Jo, tak mi dej vědět. Co? Aha… No dobře. Čau… Ne… Pokládám… Ne…”
Zabiju ho… Ne, prvně zabiju Ei, že jsem mu musel volat a potom Jeffa, že kvůli jejich blbosti musím trpět. Až na konec Stana a hezky pomalu, aby si to užil. Co? Ne, on si nic užívat nebude.
Stanley
Sedl jsem do auta a rozjel se k Jeffovi domů. Vběhl jsem do baráku a zamířil rovnou do šatny. Popadl jsem kabelu a naházel mu tam pár věcí. Ještě v koupelně toaletní potřeby a z ložnice… no věřím, že i gel se mu bude hodit. Všechno jsem pozamykal a rozjel se tentokrát k sobě domů.
Ani jsem nezajížděl do garáže. Jen jsem zastavil na příjezdové cestě a šel k domu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že mám nevítaného návštěvníka.
Ten mladej, co byl u mě naposledy před Samuru.
Co tu do prdele dělá? Neřekl jsem mu, že má přijít. Nemám na něj čas.
„Ahoj,“ zašvitořil hned jako holubička, jen co mě viděl a na tváři se mu roztáhl široký úsměv.
„Hm, ahoj,“ zabručel jsem a obešel ho, abych mohl odemknout a vejít do domu.
„Myslel jsem si, že by tě malá návštěva potěšila,“ mluvil tak sladce, až se mi z toho málem kazily zuby.
„Nemám moc…“ zasekl jsem se a pohlédl dolů. Přitiskl se mi na záda a jeho ruce se mi omotaly kolem břicha.
„Bylo mi po tobě smutno. Víš…“ na moment se odmlčel, jako by hledal ta správná slova. „S nikým jsem od té doby nebyl. Myslím jen na tebe,“ přitlačil se na mne a já cítil, jak je jeho rozkrok tuhej.
Ale můj ne.
„Nezlob se, ale nemám čas. Mám něco na práci a musím zase odjet,“ odemkl jsem dveře, chytl jeho ruce a opatrně je od sebe rozpojil, abych mohl vejít. „Dám ti vědět, až budu mít čas,“ otočil jsem se k němu a chtěl ho poslat pryč, jenže v ten moment mi skočil na krk a políbil mě.
„Tak dost,“ odstrčil jsem ho. „Řekl jsem, že nemám čas.“
Nějak se mi v ten moment nacpal do hlavy Samuru.
Proč? Proč jsem si vzpomněl právě teď a právě na něj?
Otočil jsem se a vešel dovnitř, aniž bych se na mladýho víc podíval. Nemám zájem.
Zašel jsem si sbalit pár věcí, a chtěl jsem odejít z šatny, když jsem se zarazil. Ten mladej stál ve dveřích a pozoroval mě.
„Někoho máš?“
Co ho to zajímá?
Popošel ke mně a znovu se na mě natiskl. Jednou rukou mi hned sjel dolů na rozkrok a začal mě líbat na krku.
„Chci tě… Chci tě v sobě, Stanley,“ šeptal do mé kůže a já cítil, jak se celý třese. „Nemůžu to bez tebe vydržet…“
Jemně jsem vzdychl. Ale… Nepamatuji si ani jeho jméno. Pamatuji si jiné… Samuru…
V tu chvíli mi to došlo. Já… tohle… Prudce jsem ho do sebe odstrčil.
„Vypadni!“ řekl jsem o něco ostřeji. „Jo, někoho mám. Někoho s krásnýma zelenýma očima,“ vybavila se mi Samurova tvář.
Chytl jsem ho pevně za rameno a vystrkal ho až ven před barák.
„Nezavolám ti. Nemám zájem,“ zabouchl jsem mu dveře před nosem.
„Stanley, miluji tě! Pusť mě k sobě, prosím,“ zněl zvenčí jeho zoufalý hlas.
Zůstal jsem stát v chodbičce, opřený o botník a rychle oddechoval.
Jsem v prdeli. Jsem v hajzlu … Samuru… To je snad vtip…
Rychle jsem zaběhl do koupelny a opláchl si obličej studenou vodou. Tady přestává veškerá legrace. Vytáhl jsem telefon z kapsy a roztřesenou rukou jsem vytočil Samurovo číslo. Ač jsem byl teď nervózní, mluvil jsem pevným hlasem. Sdělil jsem mu svůj plán.
„…Jo, a sbal si taky. Pojedeme na výlet. Pokud to neuděláš, je mi to fuk, budeš chodit nahej, což mi vyhovuje daleko víc…“ rychle jsem zavěsil.
Popadl jsem své věci a vyšel ven z domu. To mládě už tu nebylo. Naštěstí. Nerad bych se tu s ním přetahoval.
Vrátil jsem se k Hazukimu, abych tam přečkal noc a měl jistotu, že mi do rána Jeff nikam nezdrhne.
Samuru
Celou noc jsem byl Eimu k ruce a snažil se mu vyměňovat studený obklad na hlavě, aby ho tolik nebolela. Měl jen slabý otřes mozku, ale i tak, to není sranda, jak si on myslí.
Dával jsem mu léky, které mi otec stihl před odchodem strčit do ruky a kontroloval jeho teplotu.
No... Jako sestřička asi nebudu k zahození.
Najednou mi zazvonil telefon a já se na něj podíval. Kterej idiot mi volá tak pozdě? Tak tenhle idiot... Naštvaně jsem přijal hovor.
„No... Ne... Nerad tě slyším, ale poslouchám. Aha..." poslouchal jsem Stanův plán a musel jsem uznat že byl dobrý.
„Co? Ne... Jako proč bych si měl balit... Ne... Já nikam s tebou nejedu... Ne... Jo, vezmu si je, jako proč bych si je nebral? Jsi fakt úchyl. Jo... Sbohem."
Zavěsil sjem telefon a srdce se mi chtělo splašeností rozběhnout po místnosti.
Pojedeme na výlet? Jako rande? Fakt? Jsem kretén, na co to myslím?
Šel jsem radši zpátky za Ei a spal jsem zase schoulený v tom křesle, abych ho slyšel, kdyby mu něco bylo.
Ráno jsem už byl tak nervózní, že jsem stále pozoroval hodiny, jako bych jim měl pomoci posunout se kupředu.
Netrpělivě jsem čekal na Hazukiho a doufal, že Stanovi vyjde ten jeho plán. Chce je oba odvést na chatu a zamknout je tam. Vlastně je to celkem poetické, tam kde to začalo, tak to i skončí.
Konečně se ozval zvonek a Ayano stál za dveřmi. Otevřel jsem a přivítal ho.
„Děkuji, že jste tu, jen doufám, že to vyjde."
„To já taky," pousmál se Ayano a už se díval na Ei, jak k němu jde.
Hezky si ho zpracoval, aby Ei souhlasil s odvozem na rentgen.
Na rentgen? No, jestli se tomu teď tak říká? Asi taky jeden druh vnitřního rengenu.
Pousmál jsem se, ale stále se ošíval. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že jestli to nevyjde, tak nás oba zabijou.
Stanley
Ráno, hned jak to šlo, jsem vzbudil Jeffa a i přes jeho protesty a nespolupráci jsem ho oblíknul a narval do auta. Ještě dostal do Hazukiho dáreček. Strčil mu do ruky pytlík s léky s výhružkou, že pokud nebude spolupracovat, nechá ho zavřít do nemocnice. Konečně jsme mohli vyrazit.
Za celou cestu neřekl ani slovo. Nechal jsem ho. Vědět, že pro nějaké hloupé japonské tradice, se musí vzdát člověka, kterého miluje, musí být hodně bolestivé.
Ale nejsem to tentokrát já, kdo by měl uvést věci na pravou míru. Teď je to na Eikichim Tua. Jedině jeho bude Jeff poslouchat.
Na chatě jsem mu udělal snídani a než se najedl a užil léky, odnesl jsem mu věci nahoru do pokoje. Počkal jsem, až se převleče a uloží se.
„Hospodyně všechno připravila. Máš tu jídlo na týden. Budeš tam a nikam nepolezeš. Já si jen ještě něco zajdu zařídit a pak se za tebou vrátím. Chraň tě Bůh, jestli tě nenajdu v posteli,“ trochu jsem brblal, protože mě ta jeho apatie docela štvala.
Ale když jsem se na něj při odchodu otočil, málem se mi zastavilo srdce.
Takhle zničeného jsem ho ještě neviděl. Vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Jen tiše ležel a díval se do stěny vedle postele. Už jsem chtěl něco říct, ale nakonec jsem se s tichým: Ahoj, vzdálil.
Snad to dobře dopadne a už si to vysvětlí s konečnou platností.
Samuru
Pomohl jsem Eimu do oblečení a dolů k autu. Nastoupili jsme a pomalu odjížděli. Ei dostal lék od Ayana, prý na nevolnosti... Hahaha... To jo, na uspání, aby nic netušil.
Přesedl jsem si k Hazukimu dopředu a vždy jen zkontroloval, jestli Ei spí v klidu a je vše v pořádku.
Dojeli jsme k chatě a já zůstal v úžasu stát.
Bože... Byla nádherná... Tohle se mi hodně líbilo. Přesně můj styl. Klid... Příroda... Ten interiér... Sakra... Chcípni Stane!
S Ayanem jsme odvedli na půl spícího Ei do chaty a uložili na postel. Ještě jsem si k němu na moment přisedl a pročísl jeho vlasy.
„Ei, mám tě moc rád bratříčku. Je na čase, abyste byli oba šťastní."
Ano, už je čas, abychom si všichni žili své životy.
Odešel jsem ven a jen doufal, že vše dopadne dobře. Chci, aby to dobře dopadlo.
Ayano na mě čekal a odvezl mě na parkoviště nedaleko chaty, které bylo v malém městečku u jejich kostela. Vystoupil jsem z auta a jen stál. Stále jsem čekal, až Ayano odjede a nechápal jsem, proč nejsem s tím batůžkem na zádech schopen udělat krok k tomu šedovlasému démonovi.
Vše se ve mě svíralo, a že by mi bylo dobře, to se říct nedalo. Srdce mi divoce bušilo, jak by mělo puknout a já jen zhluboka dýchal, abych to zvládl ustát. Ale nakonec jsem udělal ten krok k němu, jako kdyby mi nic nebylo.
Stanley
Odjel jsem od chaty na dostatečnou vzdálenost, abych nebyl viděn a zavolal ještě Samurovi, jestli už jsou na cestě. Když mi to potvrdil, spokojeně jsem schoval telefon a dojel na parkoviště, kde jsem ho měl čekat.
Kdybych kouřil, nejspíš bych stáhnul půl krabičky. Přišlo mi to čekání strašně dlouhé. Ale v momentě, kdy zastavilo Hazukiho auto, z něho se vysoukal Samuru a Ayano pak odjel, byla nervozita zapomenuta.
„Tak,“ díval jsem se s úsměvem na něj, jak se ke mně blíží. „Kluci maj teď chatu pro sebe aspoň na dva dny, než si to všechno vyříkají. Takže my jedeme trochu jinam. Nasedni. Jo… jestli si chceš ještě něco koupit, třeba intimní gel, tak máš poslední možnost. Jedeme na samotu.“
Otevřel jsem Samuru dveře a čekal, až nastoupí.
Samuru
Ten jeho úsměv mě štval. Proč tu sakra ten nervózní musím být já? Proč se ho nic nedotýká? Jako kdyby se těšil jen na to jedno... A ne že by mi to právě nepotvrdil.
„Co potřebuju, tak mám v batůžku."
Zapomněl jsem dodat, že jsem vzal naprosto všechno, co mi připadlo důležité. Nechápu proč, ale vzal jsem do malé lahvičky i slunečnicový olej.
Propána proč? Se chci po něm klouzat, nebo co?
„Tak co, jedeme na samotu. Takže se můžu koupat v teplém jezírku a omývat se šťávou z leknínů, než mě sežere anakonda. A taky nůž tam určitě bude, tak zkusím, jak se holí zálesák. Moje tři chlupy, á-la děda vševěd, se mi stejně neprodlouží."
Jo... Tohle jsem já. Je to způsob, jak povolit napětí.
„No, ale ty to zvládneš? Aby si tě neodtáhli vlci, jako Alfa samce…"
Já ho vlastně pochválil. Co? Proč? Ukousni si jazyk Samuru! Šup!
„Jako... Nic... Jedeme... Počkat, já zapomněl doma klíče k pásu cudnosti, co s tím? Máš rozbušku?"
Stanley
Stál jsem naproti němu a s úsměvem ho poslouchal. Samuru je zpátky. Jak mi ty průpovídky hned zahřály duši. Proč? Nejspíš proto, že toho bylo za poslední dny opravdu už moc. A já se teď s ním cítil tak nějak uvolněně. Možná proto, že…
Vzpomněl jsem si na to, na co jsem myslel doma, když jsem si balil věci. To… Co s tím?
Jak rád jsem se díval do těch jeho očí…
„Pás cudnosti?“ zbystřil jsem. „Myslíš, že bych si s tím neporadil?“ přistoupil jsem k němu blíž. Jednou rukou jsem ho objal kolem pasu a přitáhl si ho. Druhou jsem hned zkontroloval, jaký že to pás cudnosti nosí. Stiskl jsem ho v rozkroku a pak sjel víc mezi nohy.
„Myslím, že s tímhle si poradím. Stačí ten správný klíč a ten já mám,“ usmál jsem se na něj a můj obličej byl tomu jeho zatraceně blízko. Kdybychom nebyli na parkovišti…
„Nasedni si,“ řekl jsem tiše, ale rozhodně. Pustil jsem ho a ukázal mu do auta.
Samuru
No do pr... No jasně že má správný klíč. Však on ten trezor otevřel, tak co se divím.
Jeho ruka na mém rozkroku mi okamžitě vpustila do těla ten hřejivý pocit, který se měnil ve vzrušení. Sakra... Ještě chvíli a cítil by, jak na něj reaguji. I mě to dělalo menší problém.
Nasedni? Sedni si? Jako s tímhle? Asi si ho skřípnu mezi nohama, aby to nebylo tam vidět.
Sedl jsem si vedle něj a ještě se na něj podíval, jak největší neviňátko.
„Nemám radši sedět vzádu? Víš, vepředu mi bývá špatně. Půjčíš mi svůj pytlík? Jako abych měl kam, víš co..."
A máš to.... Samuru! Samuru! Samuru! Jsem zpět.
Prostě mě nedostane na podnose, musí si mě vybojovat. Nejsem zvyklý na - lehni si a roztáhni půlky. Já vím, kde jsem… Jsem v prdeli, protože ho miluji a on mě ne.
Takže vyvážený vztah.
Stanley
Konečně se Samuru usadil a já mohl nastoupit.
„Vzadu? Pamatuješ si, co jsem říkal, že tam vozím? Cítíš se snad jako mrtvola nebo ožralý Jeff?“ Naklonil jsem se těsně k němu a cvakl jsem zubama blízko jeho obličeje. „A pamatuješ si, na co je pás? Mám ti s ním pomoct?“ naznačil jsem rukou pohyb, že mu pomůžu se zapínáním. „A pytlík? Ten ti půjčím na chatě…“ usmál jsem se tajuplně, a bavil se jeho výrazem.
Díval jsem se mu z blízka do očí a… Neodolal jsem. Znovu jsem to udělal. Chytl jsem ho za temeno, rychle si ho přitáhl ještě blíž a políbil ho.
Jazykem jsem se hned vecpal do jeho úst a nedal mu šanci odmítnout.
Líbat jeho ústa… Chemie… Ta zatracená chemie pracovala u něj v plném nasazení.
Jen s velkým sebezapřením jsem ho pustil. Zmáčkl jsem tlačítko a cvaknutí centrálního zamykání dalo jasně najevo, že mi z auta neuteče. Nastartoval jsem a vyjel z parkoviště, aniž bych se díval, jestli se vážně zapnul nebo ne.
Během chvilky jsme vyjeli z městečka a já na druhé křižovatce odbočil na menší cestu, vedoucí nahoru do hor.
Za pár minut kolem nás nebylo nic jiného než stromy.
Asi po půlhodině osamělé jízdy, kdy jsme nepotkali jediné auto, jsem dojel na místo, kde cesta končila. Rozprostírala se před námi velká louka s nízkou dřevěnou ohradou a uprostřed toho se krásně vyjímala velká roubenka, jako vystřižená z pohádek.
„Jsme doma, zlato,“ vypnul jsem motor. Vystoupil jsem a zhluboka se nadechl toho úžasného horského vzduchu.