Samuru
Ten let byl neskutečně dlouhý a hlavně jsme měli zpoždění. Nechápu, jak může mít let zpoždění? Se zastaví ve vzduchu? Dá klapky a neletí?
Krk mi ztuhnul, jak jsem měl hlavu opřenou o to pitomé opěrátko. Ani masér to nespraví.
Konečně jsem si protáhl celé tělo a našel zavazadla na jezdícím pásu. Dva roky jsem byl pryč a stejně se nic nezměnilo. Jen jsem snad o trošku chytřejší. Kdo ví?
Vyšel jsem ven z letiště a okamžitě vytočil číslo Eiho na telefonu. Musel jsem se po celou dobu rozhovoru smát, tak moc jsem se těšil, až ho zase uvidím, po Skype to není ono.
Nasedl jsem do taxíku a odjel k rodičům. Návštěva stála za hovno a já se hned po spánku sbalil a vypadnul za Ei.
No, tak ta budova byla dokonalá a to ve všech směrech. Opravdu vědí, kde sebrat peníze a jak s nimi naložit. Ale když jsem uviděl Ei, a ještě v tak hrozném stavu, málem jsem vyletěl z kůže.
V hlavě mi jela jen jedna myšlenka a to: „Zabiju toho parchanta."
Ale pozvání na jídlo... Hmmm... Hlad byl hlad.
U výtahu jsme narazili na nějaké dva kravaťáky. Nechutně uslizlí a ještě na mně ten jeden koukal, jak kdyby mě chtěl oddělat.
Neměl jsem náladu být milý a tak jsem jen nastoupil do výtahu a chtěl odjed dolů. Mýlka. Ei mi hned sháněl práci. Nikdy! A už vůbec ne u takových snobů.
Nejraději bych se jim naboural do systému a celý jim to tu zpřeházel.
„Neřekl jsem, že potřebuji práci a byl bych rád, kdyby si všem na počkání neříkal můj životopis,” zaznělo z mých úst a já se potutelně usmál.
Konečně jsme šli na to jídlo. Tak jsem se napral, že mi málem uletěl knoflík u kalhot.
Potom jsem jen spokojeně pracoval u Eiho v kanceláři, dokud se neobjevil jeden z těch kreténů a nestáhl mi sluchátka.
„Řekněme si pravdu, je to hacker. Prakticky se naboural do všeho, do čeho se dalo. Od čtrnácti let, měl samé problémy.”
Co? On o mě říká takové věci a to člověku, kterého ani neznám?
„Hej, já ti snad řekl, že to nemáš nikomu říkat,” zašklebil jsem se a propaloval toho idiota pohledem.
„Neříkej tomu staříkovi tyhle věci, beztak neví, jak použít ani Cleaner na čištění počítače a to je stará verze. Si mě klidně vyzkoušejte, je mi to jedno, ale dejte mi alespoň něco, co mě nebude nudit."
To ze mě šlo jedna báseň a já si to užíval. No, ale to co řekl on? Zabiju ho.
„Klidně Cleaner použiju na to, abych pročistil tvé otvory, chlapče. Pokud se chceš zabavit, budu ve své kanceláři. Jestli máš chuť pro nás něco udělat, tak přijď. A pak ti možná vrátím sluchátka. Možná jsi studoval v Anglii, ale slušnému chování ses zřejmě nepřiučil.“
Jeho hlas mě sere ze všeho nejvíc a to nemluvím o tom tónu.
Naštvaně jsem se zvedl a zamířil ihned do jeho kanceláře. Kretén jeden.
„Tak, copak mi chcete ukázat? Máte zarezlé zdrojové spoje? Baterka vám vypovídá službu? Nebo máte virus v hlavní zóně údajů?”
Stál jsem naproti němu a jen se usmíval. Byl to boj. Kdo z koho?
Stanley
Takhle v noci mi Jeff už pěkně dlouho nevolal. Seřval jsem ho na dvě doby, že ruší v tu nejhorší možnou chvíli. Nakonec jsem hodil mobil na stůl a šel se oblíkat.
Posbíral jsem poházené věci ze země.
„Končíme, běž se vyspat domů,“ hodil jsem je na rozvaleného mladíka, který atakoval moji postel. Moc se mu to nelíbilo. Čekal ještě pokračování, ale byl jsem nekompromisní.
„Sejdeme se?“ přitáhl se ke mně venku před domem.
„Zavolám ti,“ odstrčil jsem ho od sebe. Otevřel jsem bránu, nasedl do auta a odjel. Ani jsem se nedíval, jestli mladej odjede, nebo mi bude spát na zahradě.
Nabral jsem Jeffa u Hazukiho a odvezl ho domů. Cestou i u něj doma jsem ho pucoval na malé kousky. Ať se už do prdele rozmyslí, jak to s Tuou vlastně chce vyřešit, nebo mu to řeknu sám. Jen zbytečně všechno komplikuje. Vždycky je rozhodný, ale jakmile se jedná o Eikichiho je totálně v háji a není schopen normálně uvažovat. Žene se pěkně do maléru. Ale že Madoka udělá tohle, to jsem vážně nečekal. Budu si muset dát na něj pozor.
Druhý den jsem jel pro Jeffa a odvezl ho do práce. Už po cestě jsem mu sděloval, že máme problém s hackerem. Když jsme chtěli vystoupit z výtahu, narazili jsme na Eikichiho. Musel jsem se postavit před něj, aby mohl Jeff vystoupit a projít do své kanceláře. Ale ten spratek, co byl s Tuou… Kdo to sakra je? Ofrklý až hrůza.
Po obědě jsem na něj narazil znovu. Byl u Tui v kanceláři. Tak brácha… hmmm to bude ještě zajímavé.
Jeho přístup mě fakt ale dostal. Tak on si myslí, že sežral všechnu moudrost světa? Serval jsem mu sluchátka z uší a s varováním, že mu pročistím všechny jeho otvory, jsem odešel do své kanceláře. Sluchátka jsem položil na stůl a čekal, jestli dorazí. Určitě mu to nedá.
A nespletl jsem se. Jen jsem se usmíval, když vrazil do kanceláře a házel na mě ksichty a mlel ty svoje ajťácký kydy.
„Když spolu skončíme, frajere, tak tvoje baterka bude potřebovat nabíječku. Sedni si a ukaž mi, co umíš,“ odpověděl jsem mu odměřeným tónem a ukázal mu na židli před svým počítačem. „Jestli uděláš, co po tobě budu chtít, dám ti práci. Zaplaceno dostaneš dobře,“ poodstoupil jsem od stolu a čekal, zda se usadí, nebo odejde. Pro jistotu jsem jeho sluchátka vzal ze stolu a dal si je kolem krku.
Samuru
Sráč jeden. Nejen, že mě ještě víc vytočil, ale kdybych byl ještě o kousek blíž, tak mu svoje sluchátka stáhnu kolem jeho krku a budu se dívat, jak mu dochází kyslík.
Nasraně jsem odstrčil židli od stolu a sedl si na ní. Vzdorovitě, jsem dal nohy na stůl a díval se na něj.
„Ha? No podle všeho, jsem o hodně mladší než ty, tím pádem, máš už pěkně zastaralé soubory. Asi bys mohl dostat trojského koně a to by mohl spadnout celý systém. Tedy ten vypjatější.”
Podíval jsem se do míst, kde by měl mít poklopec a jen se potutelně usmál.
Jako vím, že se mi líbí chlapi a ještě víc ti, co jsou oproti mně starší, ale zatím nebyl nikdo, kdo by mě něčím upoutal. Musel by být ve všem nade mnou a imponovat mi. Ale takový se ještě nenašel a no dobře… ještě jsem s nikým nespal. No v mém světě na to nebyl čas.
Vlastně ani chuť.
Kravaťák nafoukanej, nejsem nějakej jeho poskok, ale do počítače se mu podívat chci, protože mu ho pak pěkně hacknu.
„Tak mi dej tu práci. Nudí mě se na tebe dívat.”
Stanley
Špinavé hnáty na mém mahagonovém stole. Nejspíš ho zabiju. Pomalu jsem si sundával sako a zavěsil ho na ramínko. Vyhrnoval jsem si rukávy a celou dobu jsem ho upřeně sledoval. Tak ty mě dlouho srát nebudeš. Ty nejsi Eikichi, pro kterého by se Jeff přerazil.
Pomalu jsem došel ke stolu.
„Už jednou jsem říkal něco o slušném vychování, mládě,“ praštil jsem ho do kolen. Jeho nohy sletěly ze stolu a on se na židli otočil skoro dokolečka. Chytl jsem opěradlo a zastavil ho. Zůstal jsem stát za ním a natočil ho zpět ke stolu. Naklonil jsem se k němu.
„Uděláš tohle,“ ukázal jsem rukou přes jeho rameno na papír na stole. „Budu ti to stopovat. A měl by sis pohnout. I ten počítač vedle tebe stárne. Než skončíš, v Microsoftu vymyslí další Windows.“
Přitlačil jsem ruku na jeho rameno a zarazil ho i s židlí až ke stolu, že sotva dýchal. Narazil jsem ho na hranu a ještě se o něj opřel.
„Tak se ukaž, umělče,“ dýchl jsem mu na krk a odstoupil. Posadil jsem se vedle něho na kraj stolu a s úsměvem čekal, jak se předvede. Jen jsem se výmluvně začal dívat na hodinky.
„Čas běží a tvoje prachy s každou vteřinou ubývají.“
Samuru
Naschvál, jsem si o kraj desky krásně upraveného stolu, pucoval podrážky. Jen aby tam ulpělo co nejvíce bahna a hnusu, co jsem si přinesl z venku.
Debil. Málem jsem vyplivl žvejkačku jemu přímo do ksichtu, když mě otočil na židli. Nesnáším ho. Narvat mu hlavu do drtiče odpadu.
Hlavně mi asi vyrazil dech, když mě velmi mile napasoval na kraj stolu a ještě přitlačil. Hovado.
„Ses asi posral ne?” zaúpěl jsem bolestí, když mi málem žebro projelo plící.
Ani jsem netušil, že má takovou sílu. Jsem sice vysoký, ale tenhle chlap je ještě vyšší a celkem hodně urostlý. Jsem vedle něj jak chcípáček.
Zatl jsem zuby a radši si schoval další urážky směrem k jeho osobě. Taky by mě mohl dostat do nemocnice.
Podíval jsem se na papír před sebou. Ha??? Bylo to tak jednoduché. Jako to pracují s počítači?
Usmál jsem se a podíval se na něj, jak si hezky sedí na okraji stolu. Jen ho srazit a on by se rozplácl na zemi. Projít se po něm a pěkně mu zaskákat na obratlích.
Natáhl jsem k němu ruku.
„Sluchátka, jinak nemůžu pracovat.”
Stan
Pozvedl jsem obočí. Co ten jeho výraz v obličeji má znamenat? Myslí si, že se z něho podělám? Je trochu vedle.
„Bez sluchátek,“ plácl jsem ho do dlaně, když ke mně natáhl ruku. „Nebo jsi tak neschopný?“ naklonil jsem se k němu a jednou rukou se opřel o opěradlo židle. „Čas… Už jsi přišel minimálně o třetinu odměny.“
Samuru
„Já ti na nějaký prachy seru. Vlastně jsi tu asi neschopný ty, když tohle je jediný úkol, který si mi našel. A ano, já ty sluchátka potřebuji, je to můj svět klidu. Ale fajn."
Nerad jsem sahal na jeho klávesnici. Tolika nechutných bacilů z jeho potu a bůh ví čeho. Sakra... Co když jsou tam stopy spermatu a tak...
Chce se mi zvracet.
S odporem v obličeji, jsem je nakonec položil na místo a ihned co dolehly, se rozběhly po klávesnici jak smyslů zbavené. Ikonky lítaly po obrazovce a internet nestíhal mé rychlé nájezdy.
Když jsem skončil, klávesnice málem vzplála.
„Hotovo! A vrať mi ty sluchátka, je to můj majetek a ty nemáš právo, na ně sahat. Dal mi je Ei."
Byl jsem už opravdu hodně podrážděný a nemám rád, když mi někdo mění zažité rituály.
Stanley
Díval jsem se na něj, jak soustředěně pracuje. I přesto vypadal trochu nesvůj. Když skončil, výmluvně jsem pohlédl na hodinky.
„Kasumi Iwamoto je lepší. Tenhle jednoduchý úkol zvládla o dvacet vteřin rychleji než ty,“ stáhl jsem z krku sluchátka a hodil mu je do klína. „Tady máš zpátky svůj dudlík.“
Odstrčil jsem ho i s židlí od stolu a naklonil se k počítači. Chvíli jsem se na to díval a procházel jsem jednotlivé soubory. „Jo, zavolám Kasumi. Bude efektivnější než ty.“
Otočil jsem se k němu. „Zvedni ten zadek z mé židle,“ ukázal jsem na něj a pak ke dveřím. „Můžeš jít. Prachy, které sis teď vydělal, ti pošlu. Nechej číslo účtu u mé asistentky.“
Samuru
„Kasumi Iwamoto je ženská a zvládá deset věcí najednou. Já jen jednu. Ale jí nikdo nebere její věci a nechce po ní, aby poslouchala jak funí."
Zvedl jsem se a popošel k němu.
„Hlavně nemá tak zastaralé názory a postoje jako ty. Nebo mám říct vy, pane dokonalý? Ty peníze si nech. Třeba si za ně můžeš koupit nový procesor, protože ten tvůj, je lehce opožděný."
Zaťukal jsem si na čelo a mírně na něj vyplázl jazyk. Což mě samozřejmě pobavilo a já se usmál jak blbeček.
Opřel jsem se o stůl a vzal lihový fix. Na desku stolu jsem mu napsal, své iniciály, ST.
„To abys nebyl tak opuštěný."
Otočil jsem se k odchodu.
Stanley
„Za to tvůj procesor je dost přehřátý,“ musel jsem se usmát, když jsem viděl jeho puberťácký výlev. „Měl by sis utřít mlíko na bradě.“
Díval jsem se na něj, jak mi maluje po stole. Oprava bude stát pěkný prachy.
„Máš pravdu. Prachy ti nepošlu a tvými bráškovi zkrátím provize.“
Chtěl odejít, ale já se po něm rychle natáhl. Chytl jsem ho za krk a srazil jsem ho na stůl. Jen to zadunělo, když narazil horní polovinou na desku hned vedle jeho malůvky. Dřevo vlhlo, jak vztekle funěl.
„Tohle totiž bude pěkně drahý,“ zaťukal jsem prstem na iniciály.
Zapřel jsem se o něj a natáhl se pro odhozený fix. Strčil jsem si ho na moment mezi zuby a volnou rukou jsem chytil lem Samurových kalhot. Rychle jsem strhl ty jeho volné gatě, až se ukázal jeho bílý hladký zadek.
„Hmmm, hezký…“ pokýval jsem hlavou. Vzal jsem znovu do ruky fix, jen vršek mi zůstal mezi zubama. Pořádně jsem se o něj zapřel, aby se mi nevysmekl. Na jeho pravou půlku jsem mu napsal číslici s šesti nulama a pod ní iniciály ST a pěkně podtrhl.
„Tak tady máš účet za opravu i s mými iniciálami,“ pleskl jsem ho ještě a pustil ho. Odstoupil jsem od něj a díval se ještě chvilku na ten jeho krásný zadek.
Samuru
Zasranej magor.
Cítil jsem, jak se mi deska stolu zarývá do slabin a drtí mi penis. Na stole se tvořila vlhká cestička z mého dechu, který se odrážel od lesklého povrchu.
Ten naprosto labilní člověk, mi právě psal po nahé půlce. Měl jsem sto chutí mu rozbít ten jeho aristokratickej úsměv a poslat ho k zemi.
Podle toho, na jak velkou plochu to čmáral, mi tam asi kreslil Picassa. Hajzl. Asi si to budu muset smýt benzínem.
Vřelo to ve mě tak moc, že bych si klidně tu ruku vyvrátil, abych mu dal pěstí.
Ale ten zmetek mě dál tiskl na stůl a já cítil jeho nechutné pohledy, které sjížděly můj zadek.
„Jseš teplej, nebo co? Pusť mě.”
Odstrčil jsem se od desky stolu a kousek od něj poodstoupil. V rychlosti jsem si natáhl kalhoty, aby se na mě už nedíval.
„Klidně ti ten stůl poliju benzínem a zapálím. Konečně by to mělo pěkný kouřový efekt. A pohled na můj zadek a ty čísla, jsou mnohem dražší, než nějakej tvůj stůl.”
Stanley
Pohled na jeho naštvaný obličej stál za všechnu tu námahu. Hodil jsem fix na stůl. Až se skutálel na kraj. Pomalu jsem si shrnul rukávy a zapnul knoflíčky.
Přešel jsem k zavěšenému saku a vytáhl z kapsy dolarovku. Otevřel jsem ji a nalistoval pár bankovek a peněženku vrátil zpátky. Přešel jsem pomalým krokem k Samuru, neustále si ho přeměřujíc svým zkoumavým pohledem. Zastavil jsem se až před ním. Sjel jsem pohledem na jeho rozkrok.
„Ano, jsem teplej,“ chytl jsem dvěma prsty okraj jeho boxerek, které mu čouhaly z kalhot, a on si je v té rychlosti nestačil dobře upravit. Trochu jsem mu je potáhl od těla, zasunul bankovky a gumu pustil, až to plesklo o jeho kůži.
„Tak dražší? Bude stačit tohle? Tvoje prdel by potřebovala aktualizaci.“
Myslím, že tohle nerozdýchá. Odstoupil jsem, aby měl volnou cestu k odchodu. Ale možná že ani odejít nebude chtít?
Samuru
Díval jsem se na to, jak se ten zmetek upravuje. Hezky pomalu, abych se na jeho výmluvné gesto připravil.
Normáně mi odtáhl gumu trenek od těla a dal mi tam bankovky. Jak prodejné couře či striptérovi. Hovado...
Cítil jsem, jak ve mně adrenalin roste a už ovládl celé mé tělo. Jediné, co jsem viděl, byla červená a můj toreador se usmíval, jak naprostý kretén.
Vyškubl jsem si ty smradlavý prachy z trenek a vhodil mu je do obličeje.
„Nejsem prodejná děvka! Na to si najdi někoho jiného. Můj zadek nebyl nikdy vyndán z obalu a je v originálním balení. Tak si nechej zajít chuť. Co víš, třeba ti Kasumi Iwamoto podrží. Já ne!"
Vyšel jsem z jeho kanceláře a práskl dveřmi, až se málem vysypalo sklo z tabulek. Představoval jsem si, jak se opravdu vysype a zapíchá se do jeho těla. Jen aby vykrvácel.
Došel jsem za Ei a div nevhodil notebook do pouzdra. Beze slova jsem následoval Eiho až domů a tam jsem se konečně uvolnil při sklence vína. Ale to, co mi Ei vyprávěl, mě celkem dostalo.
Jak se mohl do něčeho takového pustit? A jak se mohl zamilovat? Do koho vlastně? Neví přesně kdo to je. Jen si to myslí a je pravda, že po pohledech toho Jeffa bych tomu i veřil. Ale kdo ví?
Když jsme dokončili debatu, umyl jsem se a vlezl do postele. Ei ještě něco sjížděl na netu a já okamžitě usnul. Celou noc, jsem měl v hlavě toho parchanta. Snažil jsem se přes jeho obličej dát červeně NE, ale nešlo to. Nesnáším ho.
Když jsem konečně opravdu tvrdě usnul, už mě budil Ei, že jdeme do práce.
Jako proč mám já s ním chodit do práce? Nechci toho slizáka vidět. Ale zase musím Ei pomoct. Aaaaa... Měl jsem zůstat v Anglii.
Hodil jsem na sebe oblečení a nasnídal se. Už jsem chtěl nastoupit do auta, když se před ním objevil Madoka a mě popadl amok, když chytil Ei za ruku. Nabral jsem ho pod krkem a pevně stiskl.
„Tak poslyš, ty debile. Nemám tě rád a nikdy jsem tě neměl rád. Drž se od Ei co nejdál, nebo ti rozmlátím obličej o beton. Kdykoliv tě můžu zničit. Co bys řekl na to, že nebudeš mít doklady, že vlastně přestaneš existovat? Už se tu nikdy neukážeš, nebo ti ukážu, jak jednoduše tě nechám zmizet.”
Zníčím vše, co má a bude mít. Nikdo nebude ubližovat mému bratrovi.
Držel jsem ho tak pěvně, že by nebo problém, abych mu zlomil vaz, ale Ei mě vyrušil. S nechutí jsem ho pustil a po jeho debilních slovech, jsem postrčil Ei do auta.
Už abychom byli pryč, nebo ho fakt zabiju.
Dojeli jsme do firmy a já si hned vytáhl notebook a hezky se podíval na soubory, co jsem si stihl včera od Stana překopírovat a poslat na mail. Ani si toho ten idiot nevšiml.
Naboural jsem se mu do počítače a děsně se bavil tím, že kam chtěl on kliknout, tak já mu myší pohnul jinam. Zajímalo by mě, jak dlouho mu to bude trvat, než mu to dojde.
Stanley
Usmíval jsem se, když Samuru odcházel. Otočil jsem se a málem šlápl na jeho sluchátka. Zvedl jsem je ze země a se zadostiučiněním je položil na stůl. Posadil jsem se a chtěl pokračovat v práci, když můj pohled padl na iniciály napsané na stole.
Asi si je tam nechám. Stejně je to můj stůl a iniciály ST jsou vlastně i moje. Přejel jsem po nich prstem. A taky mi budou připomínat ten jeho rozkošný zadek.
Co to vlastně říkal? Že jeho zadek nebyl nikdy vytáhnutý z obalu?
Pohodlně jsem se opřel a zasnil se. Musím zjistit, jak na tom je a co nejdříve bych ho teda měl z toho obalu vytáhnout.
Hm… Takové nezkušené mládě… To už je samo o sobě výzva. A jestli ještě s nikým nic neměl a pokud řekl tohle, pak by to mohlo znamenat, že mu nejspíš holky nic neříkají.
Druhý den jsem nezapomněl vzbudit Jeffa. Za to, že jsem pro něj musel v noci jet, jsem si na něm ráno pěkně zgustnul. Když jsem byl ujištěn, že už jede do kanceláře, vrátil jsem se ke své práci.
Zapnul jsem si počítač a nachystal nové smlouvy. Musím to co nejdříve projet, podepsat a zas se budou sypat prachy. Jen si člověk musí své investice dobře hlídat.
Chytl jsem do ruky myš a chtěl otevřít složku, když najednou šipka skočila úplně na druhou stranu.
Nejspíš jsem si do ní drcnul. Znovu jsem chtěl najet na složku, kterou jsem si potřeboval otevřít, ale šipka sjela dolů. Vzal jsem myš do ruky, obrátil ji vzhůru nohama, ofoukal možné nečistoty a znovu ji položil na stůl. Pohl jsem s ní směrem nahoru, ale šipka jela dolů.
Krucinál.
Opřel jsem se a zhluboka vydechl. Chvilku jsem přemýšlel, co se děje, ale pak mi to nedalo a znovu jsem položil ruku na myš. Ať jsem najížděl, kam chtěl, šipka si jela svou cestou.
Tak, tohle fakt ne. Vstal jsem od stolu a několikrát přešel po kanceláři, a snažil se to rozdýchat. Chodil jsem sem a tam a snažil se přijít na to, co se asi stalo s mým počítačem.
Samuru
Pobaveně jsem myší přejížděl po ikonkách a házel mu je do koše. Jak rád bych viděl jeho výraz. Dal bych si ho na plochu a bavil se tím každý den, to by mi jako záplata na pomalovanou prdel stačilo.
Najednou přestal hýbat s myší a já slyšel, jak vedle přechází sem a tam.
Musel jsem se rozesmát a to celkem nahlas, protože se na mě Ei podíval tím svým pohledem, který říká: „Neruš!"
Pobaveně jsem odložil počítač a vstal z pohovky. Provokativně jsem si zastrčil jednu stranu trička do kalhot a nechal hezky odhalenou půlku skrytou v kalhotech.
Na chodbě měli totiž automat na kávu a já měl zrovna strašnou chuť na čokoládu.
Vyšel jsem na chodbu a cestou k automatu nakoukl ke Stanovi do kanclu. Hned jsem musel uhnout pohledem, protože bych asi bouchnul smíchy, jak tam tak hezky přecházel.
Vytáhl jsem drobné a úhledně je vsunul do automatu, který byl kousek od jeho kanceláře. Namačkal jsem tmavou čokoládu a extra silnou. S chutí jsem se díval na kelímek, který se plnil sladkou tekutinou.
No... Musím ho nějak potrápit, jestli si myslí, že před ním sednu na zadek, tak to je omyl.
Nikdy. Pracháč... Jen peníze a city? Ale kdeže, ty přece nepotřebují, tak proč by mě měl někdo takový zajímat.
Stanley
Při své chůzi, která mi pomáhala při přemýšlení, jsem si probíral v hlavě všechny možné varianty toho, co se s mým počítačem může dít. Rozbitá myš je hloupost. To jsem zavrhl hned.
Když jsem udělal asi pátou otočku a šel znovu na druhou stranu kanceláře, otevřenými dveřmi jsem zahlédl Samuru, jak stojí u automatu. Zaujatě sledoval, jak se mu kelímek plní a na tváři měl spokojený úsměv.
Došel jsem ke dveřím.
„Hezké ráno, umělče. Už sis přečetl tu cifru, která tě bude stát opravu? Nebo jsi ten účet už smyl?“
Nečekal jsem jeho odpověď a hned dveře zavřel. Přešel jsem zpátky ke stolu a podíval se na monitor. Několik složek a souborů zmizelo z plochy. Pohlédl jsem znovu ke dveřím. Hm.
Tak tady něco nehraje.
Vzal jsem do ruky telefon a vytočil číslo na Kasumi Iwamoto.
„Potřebuji, aby ses hned napíchla na můj počítač a dobře to tam vyčistila. Někdo se mi tam naboural. Dávám ti deset minut.“
Položil jsem telefon a rychle přešel ke dveřím. Prudce jsem je otevřel a zamířil hned k automatu. Samuru tam ještě stál a právě si do ruky bral kelímek. Zastavil jsem se těsně za ním.
Zvedl jsem lem trika, který mu vyčuhoval z kalhot.
„Tohle je ten obal, který chrání tvůj nepoužitý zadek?“ natiskl jsem se mu na záda a zasunul ruku za lem kalhot.
Samuru
Jeho hlas mě vyrušil z příjemného rozjímání nad tím, co mu ještě udělám.
Kretén… Hned jeho stupidní otázky.Nešlo to smýt. Dokonce jsem použil technický líh a nic. Co to má za nesmyvatelné fixi? Zabiju ho… Ne… Udělám mu mnohem horší věci.
Právě jsem vzal kelímek do ruky, když jsem ucítil, jak se na mě natiskl. Málem jsem ho upustil na moje nové tenisky. To bych ho asi nechal všechno do poslední kapky vylízat.
„Ano, přesně ten obal. A je velmi drahý, na to nemáš ani prachy a už vůbec ne vitamíny.”
Chytil jsem ho druhou rukou za zápěstí a otočil se k němu.
Blbé rozhodnutí. Nikdy… Nikdy se nedívat nepříteli do očí. Blbost. No co za pocity mě ovládly?
Chtěl jsem mu tu horkou čokoládu chrstnout do obličeje, ale jediné, co mě napadlo, bylo, abych mu ji přiblížil k rozkroku.
Kelímek lehce zapraskal, jak se opřel o nažehlené plátno jeho kalhot. Musel velmi dobře cítit, jak je ještě horká a setkání s ní v jeho kalhotech, by vyvolalo pořádný uragán.
„A nepotřebuje ten tvůj obal znovu seškvařit?”
Provokativně jsem si dal kelímek zpět k ústům a napil se.
Nikdo mi nebude rozkazovat a hlavně, mám ještě práci, co se týká jeho počítače.
Stanley
„Tak tebe zajímá můj obal?“
S vážným pohledem upřeným do jeho očí jsem ho chytl za zápěstí ruky, ve které držel kelímek s čokoládou. Přitáhl jsem ji ke svým ústům i s jeho rukou a trochu jsem se napil. Druhou rukou jsem se natáhl k tlačítkům výtahu a zmáčkl. Dveře se otevřely. Pevně jsem chytil Samuru i za druhou ruku a rychle ho natlačil do výtahu a zmáčkl tlačítko do garáže. Narazil jsem ho na nerezovou stěnu výtahové kabiny a zapřel se o něj. Kelímek s čokoládou dopadl na zem vedle nás. Jen jsem pohlédl dolů.
„Budu si muset vyčistit boty,“ konstatoval jsem, jako by se nic nedělo. Zabodl jsem pohled znovu do jeho očí. Přitiskl jsem koleno na jeho rozkrok.
„Tak se podíváme, čí obal je pevnější?“ stáhl jsem mu na sílu jednu jeho ruku dolů a přitiskl ji na jeho rozkrok.
Samuru
No co tohle bylo? Jak pračlověk mě odtáhl do své sluje, teda v tomhle případě výtahu a bez nějakých dalších otázek, mě surově natlačil na stěnu.
Měl jsem pocit, že mi můj obal právě praskl a nebezpečně se něco ozývalo dole v kalhotách. Jeho tělo se na mě tisklo, jako kdyby mi ani nedávalo prostor k dýchání a já se snažil z toho vymanit.
Nešlo to. Už zase mi ukazoval, že je o tolik silnější, než já.
Jakto? Výškově je sotva o půl hlavy vyšší… Ale jeho postava je až dokonale propracovaná.
Pod tou tenkou látkou košile, se mu rýsovaly neskutečné kopce svalů a jeho lehké strniště na bradě mě přímo uchvátilo.
Cítil jsem, jak mým tělem projíždí zvláštní pocit, který se mi zarýval do podbřišku a stahoval se níž. Ne… Tohle ne… Klidně si ho urvu, ale pro něj se nepostaví.
„Můj je pevný až až, ale to ten tvůj nemůže tušit, neboť je celý sešlý a často používaný, co?”
Kousni se do jazyka, když kecáš takové hovadiny, Samuru – jezdilo mi v hlavě, ale já se nedokázal zastavit, abych mu zrovna tuhle větu řekl.
„A i nadále platí, tohle je můj majetek. Pozval jsem tě?”
A už bych si ho měl i ukousnout, protože tohle jsem přehnal.
Stanley
Tak tohle bylo jako by mi řekl – Máš možnost. Vyzkoušej si, co dokážeš.
Výtah sjel do suterénu a dveře se s cinknutím otevřely. Všude bylo ticho, jen z druhého konce byl slyšet zvuk odjíždějícího auta. Mrkl jsem na hodinky. Ještě musím dát Iwamoto chvilku času.
„Takže tvůj obal je pevný až až?“ přestal jsem ho hladit po penisu a pevně jsem ho stiskl. Cítil jsem, jak mu nabíhá. Začal jsem se usmívat. „Už jsi ho někam někdy strčil?“ rozepl jsem mu zip a vjel rukou dovnitř. Jen jemně jsem se otřel přes prádlo, ale pak jsem hned zasunul ruku dovnitř do jeho tepla. Několikrát jsem ho promnul a přitom se mu stále díval do očí.
Tak tohle mě vážně baví.
Cítil jsem, jak mi v ruce roste a já začal mít chuť jeho nepoužitou prdelku vyzkoušet.
Sakra… Napětí v rozkroku už bylo znatelné i u mě. Vytáhl jsem raději ruku z jeho prádla, chytl jsem ho za zadek a přitiskl ho na svůj rozkrok, aby pocítil, jak sešlý jsem.
„Myslím, že tohle zboží má pěkně dlouhou záruku. Jen tak něco ho neodrovná,“ naklonil jsem se k němu a zašeptal mu ta slova do ucha a následně jsem ho do něj kousl.
Tak to by stačilo. Chytl jsem ho pevně za ruce, otočil se i s ním a vystrčil ho ven z výtahu. Rychle jsem zmáčkl tlačítko a jen se s úsměvem na něj díval, dokud se dveře nezavřely.
Myslím, že mám chuť si ho opravdu vyzkoušet. Srovnal jsem si penis v kalhotách, než jsem vyjel do našeho patra a upravil se. Vystoupil jsem a zůstal stát na chodbě. Tak, teď mě vážně zajímá, jestli vyjede výtahem, nebo vyběhne schody, aby to rozchodil.
Samuru
No, obal byl celkem hodně naprasklý a vše co ho drželo v kuse, se v tuhle chvíli urvalo.
Jeho nenechavé prsty se pohybovaly s lehkostí po mé kůžičce a stahovaly jí dolů, jako kdyby to dělal každý den.
Beztak to dělá pořád. Už od pohledu je to jen playboy, který ojede vše, co se mu dostane pod ruku.
Cítil jsem, jak mnou projíždí mrazivé pocity, které se zabodávají do každé části mého těla a náhle se mění v horkou lavinu, která sestupuje do třísel.
Prudce jsem se zapřel o stěnu výtahu, abych se dokázal vůbec nadechnout. Tak moc jsem mu chtěl odpovědět další svou vymazlenou nadávkou, ale nešlo to.
Hrdlo se mi sevřelo a jakékoli slovo bylo v tuhle chvíli nemožné.
Tak zvláštně příjemný pocit, který mi zrovna dávaly jeho doteky, mě dostával do nepříjemné situace. Podlamovaly se mi kolena, a i když nerad, jsem lehce přivřel oči. Co to bylo a pocit?
Přiznávám, jsem nezkušený, a já si ho občas vyhonil… Ale ne, že by se ho někdo jiný dotkl.
Náhle mě vyhodil z výtahu a nechal mě tam stát s rozepnutým poklopcem a roztřsenýma nohama. Super… Prostě jen další jeho coura.
Nikdy… Umři, Stane!
Praštil jsem pěstí do zavřených dveří a stáhl si ruku do rozkroku, abych svůj penis uklidnil. Ale vztek, který mě ovládal, mi v tom moc nepomáhal.
Měl jsem takovou chuť mu ublížit. V hlavě jsem měl snad tisíc způsobů mučení a následných vražd.
Ne… Klid… Klídek Samuru… Máš jiné zbraně a tenhle slizák, se tě ničím nedotkne, ty víš, co chceš…
Opřel jsem se o ty zpropadené dveře a ještě si v hlavě zobrazil jeho zasraně pobavenou tvář, jak za nimi mizel. Vztek se znásobil a v hlavě jen zářilo červeně: „Pomsta.”
Zhluboka jsem dýchal a myslel jen na to, jak ho zničit. No… I na to, jak potom zdrhnout.
Konečně asi po deseti minutách, se vše ve mně uklidnilo a adrenalin se dostával jen do míst, které nesouvisely s mým penisem.
Vztekle jsem se otočil a konečně si zapnul poklopec. Málem jsem si ho v té rychlosti skřípl, ale to by si zaplatil, jako pracovní úraz.
Znovu: „Chcípni, Stane!” zařval jsem do ticha garáže.
No, tady se někomu něco stát, asi se to někdo dozví až za týden.
Výtah jezdil mezi patry a tak jsem musel využít schody. Měl jsem ho chuť zabít ještě víc, protože už v polovině mi vyplivly plíce a další patro jsem se plazil, jak žíznovec po poušti.
Konečně se mé prsty na rukou dotkly okraje prahu a já se vyškrábal na chodbu. Postavil jsem se s oporou stěny a rovnou zamířil k Ei do kanceláře. Díval jsem se jen a jen před sebe, jak rozzuřený býk, v hlavě pomstu a v žilách vzteky pulzující krev.
Sedl jsem si na gauč a to i potom, co se mi málem rozletělo srdce z toho nadlidského výkonu, který jsem uskutečnil za čtyři patra sem a snažil se na sobě nedat nic znát.
Nemluvím o proudech potu, které stékaly po mé tváři… Ale hlavně zachovat svůj poker face.
Okamžitě jsem najel k němu do počítače a musel jsem se smát, když jsem zjistil, že to nejde.
Aha… Tak tady je pravda.
Ten vypelichanej smeták, mě zaměstnal a sám si někoho sehnal, aby mě odstranil. Ale i já měl zálohu a tohle je firemní internet… Haha.
Zajel jsem do svých složek a našel soubor, co si rád pohrává s IP adresama a hlavně, velmi rád vše zpřehází. Je to tip viru a já ho sám navrhoval… Moje seminární práce.
Ihned jsem mu ho tam s chutí poslal a čekal, co se bude dít. Stačí jen, aby kliknul na obrazovku a vše se mu zblázní. Hahhahaha…
Stanley
Stál jsem na chodbě asi pět minut a Samuru pořád nikde. Z kanceláře se ozval můj telefon. Zašel jsem dovnitř a přijal hovor.
„No měl jsi tam škodiče. Je to Blister. Jak jste k němu přišel, je mi záhadou. Měl by být v Anglii…“
Takže Blister a měl by být v Anglii? Tušení se mi potvrdilo.
„Je dobře, že jsi dal vědět, byl na vás napíchnutý od včerejška. Udělala jsem, co jsem mohla, neměl by se tam teď dostat. Víš… My dva jsme docela velcí soupeři… Kdyby aspoň…“
„Kdyby aspoň co?“ zpozorněl jsem.
„No… zvala jsem ho na rande, protože se nikdy k ničemu neměl, ale on odmítl. Líbí se mi…“
„Tak to zkus znovu,“ usmál jsem se nad touhle pro mne důležitou informací. „Když budu potřebovat, ozvu se ti. Děkuji,“ zavěsil jsem a spokojeně přešel ke dveřím. Nahlédl jsem do chodby a jen jsem už viděl nasupený krok Samuru, mizejícího u Eiho v kanceláři.
Posadil jsem se zpátky za stůl a začal pracovat. Iwamoto byla opravdu rychlá a udělala dobrou práci.
Jenže během chvilky jsem jen nevěřícně mohl sledovat, co se na monitoru odehrává. Otevřel jsem si jednu smlouvu a současně s tím, se mi začaly otevírat další a další okna a soubory. I ty, o kterých jsem nevěděl, že je mám. Dokonce i ty které už tam dávno neměly být.
„Kurva!“ zařval jsem do ticha.
Asistentka vylezla ze své kanceláře, aby se podívala, co se děje.
Vstal jsem ze židle a přešel naštvaně k baru. Vytáhl jsem první flašku a pořádně si loknul.
Tak Blister si chce hrát? Dobře. Ještě netuší, na koho narazil. Do teď jsem byl na něho hodný.
Samuru
To byla taková zábava dívat se na to, jak můj systém napadá ten jeho a odpočítává se čas, po který se to natahuje do jeho počítače.
Jen jsem už nemohl přímo nahlédnout k němu. Někdo velmi dobrý, mi zablokoval přístup. No… Kdo asi? Kasumi Iwamoto, byla ta, o které s nadšením mluvil, ale já ji moc nemusím.
Vždy byla celkem vlezlá a snažila se mě sbalit. Neměl jsem o ní zájem a nikdy nebudu mít. I kdyby mě pozvala třeba do nejdražší restaurece, něco jí chybí.
Asi penis? Co já vím…
Odložil jsem počítač na stůl a protáhl svoje zmožené tělo, až mi klouby zarupaly náporem. Tak skvělý pocit.
No, pro tuto chvíli jsem už nic udělat nemohl, do počítače mu nevlezu, ale vir si udělá svoje. Zvedl jsem se z gauče a zamířil k výtahu, abych zdrhl co nejdříve, než se to Stan dozví.
Malá procházka po venku mi vyčistí mozek a já se konečně v klidu nadechnu.
Stanley
Vzal jsem znovu do ruky telefon a zavolal Iwamoto.
„Za dvě minuty, odpojíš všechny firemní počítače od sítě a zablokuješ k nim přístup. Dvě minuty potřebuji na to, aby si asistentka všechno pozavírala. Pak tě chci tady ještě dneska. Ale udělej nejdříve to, co jsem po tobě chtěl. Neboj… dostaneš dobře zaplaceno.“
Odložil jsem telefon a vyšel na chodbu. Myslel jsem, že Samuru bude u Eikichiho v kanceláři, ale on stál na chodbě u výtahu. Prošel jsem kolem něj, jako by tam nebyl a zamířil rovnou k Tuovi.
„Máte dvě minuty a to, abyste si všechno pozavíral. Bude odpojena síť,“ začal jsem mluvit ještě mezi dveřmi, aby mě Samuru dobře slyšel. Vešel jsem dovnitř a zastavil se před udiveným Eikichim.
Samuru
Stan prošel kolem mě a zamířil k Ei. Tak strašně moc mě pobavilo to, co říkal. On si totiž hošánek neuvědomuje, že ten vir můžu z jeho počítače dostat jen já, ale na to příjdou.
Nemohl jsem si pomoct, i když jsem se držel, vyprskl jsem smíchy.
„Hahahaha… Pan dokonalý je v koncích? Hahahaha… Bye…”
Nastoupil jsem do výtahu a s úsměvem mu ukázal fakáče. Na špičku prstu jsem si dal pusu a ještě jednou natáhl ruku před sebe, aby byl viditelnější.
„Hezkou zábavu,” dodal jsem, než se dveře zavřely.
Okamžitě mě přepadl záchvat smíchu a já se přidržoval držadla, aby se nesvalil k zemi. To mi udělalo opravdu dobře.
S bolestí břicha jsem se vypotácel z výtahu a zamířil k vchodovým dveřím. Jo… Venku je dneska tak krásně.
Stan
Vyšel jsem zpátky na chodbu, když jsem uslyšel cinknutí výtahu a Samurův hlas.
Díval jsem se na něj, jak mizí ve vnitř a na jeho gesto, které si prostě nemohl odpustit. No dobře.
Vrátil jsem se k Ekichimu.
„Zavolejte svému bratrovi, ať se okamžitě vrátí. Mám pro něj práci. Pokud tu nebude do minuty, nabídka se ruší a práci přenechám Iwamoto Kasumi.“
Nečekal jsem na odpověď a šel se uklidnit do své kanceláře. Tomu spratkovi to nedaruji.
Při pohledu na počítač bylo jasné, že Iwamoto už pracuje. Spokojeně jsem přešel k trezoru, otevřel ho a hrábl dovnitř. Vytáhl jsem náhradní notebook a usadil se s ním pohodlně na pohovku. Začal v klidu pracovat. Jen debil by neměl zálohy. A tenhle notebook je jeden z těch, co není napojený na žádnou síť.
Po očku jsem sledoval, jestli se Samuru objeví, nebo ne.
Samuru
Než jsem však udělal krok z vchodových dveří, zazvonil mi v kapse telefon. Ei? Zvedl jsem ho a poslouchal, co mi říká.
„Hahaha… Jako na povel, že doběhnu ne? Tak pánovi vyřiď, že já rozhodně štěkat na povel neumím a až se mi bude chtít, tak dojdu.”
„To si mu řekni sám, já se odmítám v tomto angažovat. Vypadalo to, že je opravdu naštvaný,” řekl mi Ei a vypadalo to, že se mu to nelíbí.
„Uvidíme. Zatím Ei.”
Zaklapl jsem telefon a v hlavě si pobrukoval vítěznou fanfáru. No… Dostal jsem to, co jsem chtěl. Nepůjdu za ním… Ani náhodou. Zase mi udělá to co předtím.
Ale jméno té ženské mě celkem naštvalo. Jak si může myslet, že je lepší než já? Ona by ani nevěděla kde začít, natož, jak dostat vir z počítače.
Tohle moje ego nezvládlo a já se otočil zpět do budovy. Došel jsem k výtahu a opravdu silně podrážděný vyjel až do toho pitomého patra, kde je ten člověk.
Ještě u jeho dveří jsem přemýšlel, zda je mám otevřít nebo ne. Ale nakonec jsem je s úsměvem otevřel a se spratkovskou tváří vešel dovnitř.
„Tak copak po mě, pane dokonalý, potřebujete? Nevím, proč jsem se musel vracet z tak hezké procházky. Zavařil se vám hardware? Nebo máte problémy se softwarem?”
Zkřížil jsem si ruce na prsou a zůstal stát mezi dveřmi.
Stanley
Netrvalo dlouho a Samuru se objevil ve dveřích. Jen jsem zvedl hlavu a jako by se nic nedělo, na něho promluvil.
„Mám v počítači dva hackery. Vlastně už tři. Jen jeden z nich má povolený přístup,“ zavřel jsem otevřený soubor a zaklapl notebook. „Bohužel to ničí všechno, na čem jsem několik let pracoval. Tohle,“ poťukal jsem na notebook, „jsou zálohy. Ruším smlouvy, které nemají valného významu a právě jsem skončil u jména Eikichi Tua. Pokud nebude možnost pokračovat normálně v práci, tvůj bratr si bude muset hledat nové investory. A pochybuji, že se někdo bude chtít angažovat u někoho, komu vyhořela kancelář a drží se tak tak nad vodou,“ postavil jsem se a přešel k němu. Omezil jsem jeho osobní prostor natolik, že se zarazil o dveře a neměl možnost kamkoli uhnout.
„Máš půl hodiny na to, abys vypadl z mého počítače. Pokud uznám, že to je v pořádku, dám ti práci. A ta práce je hodně důležitá i pro tvého bratra.“
Zapřel jsem se o něho tělem a naklonil se až k jeho uchu.
„Za půl hodiny tu bude Iwamoto. Tak by sis měl pohnout. Přístupové hesla sis zřejmě už zjistil, a pokud ne, nebude i tak pro tebe problém se znovu napojit na síť a do mého počítače a začít pracovat. Nebo snad ano?“ vrčel jsem mu do ucha výhružným tónem. „Nebo jsi stejně neschopný jak tady,“ poklepal jsem mu na čelo, „Tak tady?“ druhou rukou jsem mu silně stiskl rozkrok.
Odstoupil jsem od něj a šel si zas v klidu sednout na pohovku. Otevřel jsem notebook a začal pracovat, jako by tam vůbec nebyl.
„Tua Ekichi… kde mám jeho smlouvu…“ mluvil jsem pro sebe polohlasně.
Samuru
Ten jeho povýšenecký přístup mě nehorázně sere. Takhle zaútočit na ty nejcitlivější místa a hned mě dostat do bezvýchodné situace.
Nevěděl jsem, co ve mě převládá víc, jestli vztek a chci ho zmrzačit, nebo strach o Eiho práci a to nemůžu dopustit.
Když ode mě odstoupil, jen jsem střídavě mačkal ruku v pěst a cítil, jak mi tiká koutek u oka. Nejraději bych mu ten jeho notebook narazil do ksichtu, ale…
Sakra… Tolik toho Ei dlužím a hraju si tu s někým, kdo má na jeho budoucnost vliv. Když on mě tak sere.
Vždy, když jsem udělal krok k jeho počítači, zasekl jsem se a ještě víc zmáčkl pěsti. Skousl jsem si ret, abych na tu jeho pitomou poznámku neodpověděl a radši zasedl k jeho počítači.
Z kapsy u mikiny jsem si vytáhl flash a vsunul ho do počítače.
Samozřejmě, že znám jeho přístupová hesla i debil by je znal. Měl jsem celou noc na to, aby mi je dešifrovací program zjistil.
Pohlédl jsem na stůl a uviděl svoje sluchátka. Okamžitě jsem po nich hrábl a připnul je do MP4. Hudba příjemně zazněla do mých uší a svět kolem mě zmizel.
V tu chvíli, jak kdyby se přede mnou rozprostřela jen síť souborů a čísel, které jezdily kolem mě jak na běžícím pásu.
Tohle je můj svět, jediný svět, ve kterém jsem volný a sám sebou.
Přetáhl jsem antivir, který byl také můj výtvor a během chvilky vše upravil do správné formy. Ještě jsem mu tam nainstaloval nějaké podsoubory, aby se jim tam jen tak někdo nedostal. Vlastně jen já…
Tahle příležitost se prostě nedá jen tak zahodit.
Zvedl jsem k němu hlavu a sundal si sluchátka tak, že mi visely na krku.
„Jsem hotov. A já myslel, že si mi včera povolení dal, nebo ne?”
Vyplázl jsem na něj jazyk a postavil se ze židle. Hezky jsem se postavil k rohu stolu, tak, aby na mě nemohl dosáhnout. Prostě bezpečná vzdálenost.
Stanley
Připravoval jsem smlouvu pro Samuru. Všechno jsem si dobře promýšlel, každou skulinku se snažil vyplnit, každý možný problém odstranil další podmínkou. Pokud Samuru bude pro mne pracovat a podepíše to, není možnost, jak by mě mohl napadnout a pokud se pokusí o cokoliv ve firemní síti či mém počítači, přijde o peníze a ještě bude muset zaplatit. Nehledě na to, že si ho smlouvou zavážu k práci jen u mne a zabrání mu to přejít k jakékoli jiné konkurenční firmě, vyjma Eikichiho. Jedna z podmínek taky je, že pokud bude potřeba, bude spolupracovat s Iwamoto Kasumi.
Pohlédl jsem na něj, když se právě protahoval a sdělil mi, že je hotov.
„Svolení k čemu? Abys mi zrušil celé podnikání? Máš vůbec ponětí, o kolik peněz jsem za tu dobu, co jsem nemohl normálně pracovat, přišel? Musíš si taky uvědomit, kolik lidí a firem je na tomhle počítači a na naší smlouvě závislých,“ postavil jsem se a chtěl přejít k němu, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Otočil jsem se a šel otevřít. Ani jsem nestihl říct Dobrý den, když dovnitř vtrhla Iwamoto jak velká voda. Nikdy jsem ji nechápal. Ona byla přesný opak těch ajťáků a hackerů, s kterými jsem měl tu čest se setkat, nebo které člověk vidí ve filmech.
Její drobná postava s velkými prsy, vyčuhující z těsně obepnuté halenky, že sotva zapla tři knoflíčky, se mihla kolem mne. Ani se na mně nepodívala a rovnou běžela za Samuru. Její dlouhé modrozelené dredy ji lítaly kolem hlavy, jak moc spěchala.
„Blister! No to snad ne! Já myslela, že jsi ještě v Anglii! Tak ráda tě vidím, tak moc jsi mi tu chyběl! Já si říkala, jak ses mohl dostat k Torresovi do počítače… A už je mi to jasné!“ její nadšený hlas byl slyšet snad až na chodbě. Skočila Samurovi na klín, až se ji její krátká sukně vyhrnula a byly vidět celé nohy až k…
No, raději jsem se s úsměvem stočil pohled jinam.
Iwamoto chytla Samuru kolem krku a dala mu velkou pusu na rty. „Jsem tak ráda, že jsi tady, musíme to jít zapít!“
Zavřel jsem dveře a pomalu šel k nim. Celou dobu jsem se usmíval, když jsem viděl, jak je Samuru celý červený a myslím, že nevěděl, co má v tu chvíli dělat.