Mareo mi zmizel mezi stromy…
Stál bych tam, kdo ví jak dlouho, kdyby mě neprobral Yakeiho hlas, abychom se konečně pohli z místa.
Moc se mi nechtělo, a i když jsem měl na tváři úsměv, stejně jsem se ještě několikrát otočil. Snad jsem doufal, že ho ještě zahlédnu? Ale hleděl jsem jen do hnědozelené stěny, tvořené stromy a křovinami.
Tentokrát to byl Yakei, který nasadil ostré tempo, zatím co já byl neustále pozadu. Nechtělo se mi z tama odcházet. Ten pocit, který jsem měl od našeho polibku, mě skoro držel na místě, jako bych se toho nechtěl vzdát. Jakoby mělo všechno nenávratně vyprchat, když se z toho místa vzdálím.
Slunce pomalu cestovalo nad našimi hlavami a odměřovalo čas, kdy jsem se viděl s Mareo naposledy. Bylo to půl dne, ale já měl pocit, jako by to byla celá věčnost. Nedokázal jsem na něj přestat myslet. Tame sděloval Yakeimu novinky, které jsme se dozvěděli, a já jen občas něco doplnil, abych nebyl za úplného blázna, že jsem na setkání šel zbytečně. Mohl jsem děkovat své dobré hlavě, že jsem si zapamatoval skoro vše, co nám Mareo řekl.
I přes svou zamyšlenost, jsem si všiml, jak po mně Yakei občas pokukuje. Místy to vypadalo, jako by se mě chtěl zeptat na něco jiného, než na to, co potřeboval předat tátovi, ale nakonec vždy zavřel pusu a dělal jako by nic.
Bylo už pozdní odpoledne, když jsem se zastavil a Tame do mě skoro vrazil, jak náhlé to bylo.
Podíval jsem se před sebe a pak nalevo, na nepatrnou, sotva postřehnutelnou, cestičku a pak znovu před sebe.
Tak tady se rozdělíme s Tamem. Ale podle toho, jak se Yakei tváří, určitě se bude vyptávat… A já nemám chuť tomu vypelichanému vlkovi odpovídat na cokoliv, co se týká Marea…
„Zůstanu pár dní s Tamem a pomůžu mu s přípravou na zimu,“ otočil jsem se na něho.
Byl už pár kroků před námi, a když jsme zastavili, jen nelibě mlaskl a vrátil se k nám. Doslova mě propíchl pohledem a zavrtěl hlavou na nesouhlas.
„Měl bys jít za otcem, aby věděl, že jsi v pořádku,“ řekl nahlas to, co si myslel v duchu.
„Řekni mu to ty. Stejně za ním půjdeš, abys mu předal zprávy,“ zamračil jsem se na něj.
To mě pořád budou chtít mít pod dohledem? Snad můj trest skončil tím, že mě vyslali na setkání, ne?
„Já nevím, Kenji, jestli je to dobrý nápad,“ ozval se Tame.
Yakei, aby potvrdil souhlas s Tamem, jen směrem k němu rozhodil rukama.
Dělá mi to schválně? I Tame je zajedno s Yakei? Chce mě vážně zradit? Myslel jsem, že je se mnou zajedno, když mi pomohl, abych…
„Každý rok pomáhám Saburu, tak pomůžu i Tamemu. Dlužím mu to,“ napadla mě spásná myšlenka, když jsem si vzpomněl, že Tame pomohl k tomu, abych mohl jít za Mareo.
Ale Yakei se nechtěl vzdát. Prostě si usmyslel, že bude proti za každou cenu. Stál přímo proti mně a skoro mi dýchal do tváře. Rysy v jeho obličeji ztvrdly…
„Chceš mi nasadit obojek a dotáhnout mě na provazu až do vesnice?“ pohlédl jsem na jeho ruku, kterou už skoro strkal do mošny.
„Když budu muset, tak ano,“ zavrčel a přiblížil se ještě víc. „Dobře jsem vás dva viděl. Myslíš si, že jsem slepý? Mám tě po tomhle pustit z dohledu? Jak můžu vědět, že nedostaneš hloupý nápad běžet za ním?“
„Žárlíš?“ ušklíbl jsem se.
Prostě jsem si nemohl pomoct a musel jsem si do něj rýpnout. Myslel jsem si, že ho tím zaskočím, ale spletl jsem se.
„Na koho? Na tebe nebo na něj? Nebuď směšný. Ani jeden nestojíte za nic,“ vrátil mi to Yakei plnou sílou.
Tak nevím, co mě naštvalo víc. Jestli to, že pochyboval o mně nebo o Mareovi. Ale nejspíš to druhé.
Na jeho pošklebky a poznámky ke mně, jsem si již zvykl. Ale říct o Mareovi, že nestojí za nic?
Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych hned na místě nevybuchnul. I když jsem se dokázal hádat až do krve, s ním jsem nikdy nevyhrál. A ani nejspíš nevyhraju. Ale nehodlal jsem ustoupit. Poslouchat ty jeho chytré řeči až do vesnice se mi opravdu nechtělo.
„Jednou ti ten tvůj úsměv rozbiju,“ zatl jsem ruce v pěst.
„Zkus to,“ znovu se Yakei ušklíbl.
Tame raději poodstoupil kousek dál a jen tiše pozoroval naši slovní potyčku.
„Počkám si, až usneš a pak tě vezmu po hlavě sochorem.“
I když byl Yakei naštvaný, že odporuji, tak se v tuhle chvíli začal smát.
To se mi fakt povedlo. Nemohl jsem říct něco drsnějšího?
„Ty se mi snad zdáš. Prostě půjdeš do vesnice a hotovo,“ napřáhl nakonec ke mně ruku a chtěl mě chytit za přehoz.
„Nepůjdu!“ vyhrkl jsem a couvnul jsem o krok, aby na mě nedosáhl. „Tátovi můžeš všechno říct sám. Beztak zas budete sedět do rána a povídat si. A Tame opravdu potřebuje pomoct. Za chvíli bude zima a musí se domek připravit. Skoro nic tam není na zimu nachystané, protože…“ zmlknul jsem.
Při vzpomínce na Saburu se mi nepříjemně sevřel hrudník. Odkašlal jsem si, abych to zahnal, a pak jsem se znovu podíval na Yakeie.
„Prostě řekni tátovi, že zůstanu pár dní s Tamem, a pokud má strach, ať mě přijde zkontrolovat. Tame by sám přípravy na zimu nestihl.“
Yakei se na mě ještě chvíli díval, pak na moment na Tameho a když se vrátil pohledem ke mně, jen s povzdechnutím mávl rukou. Otočil se a odcházel po stezce, která vedla do vesnice.
„Opovaž se někam utéct. Pokud ano, najdu tě a fakt ti už zlámu nohy!“ křikl ještě na mě a pak už přidal do kroku, aby byl co nejdříve zpátky ve vesnici.
Oddychl jsem si. Nevěděl jsem, jak dlouho by byl schopen se Yakei se mnou ještě dohadovat. Spíš jsem počítal s tím, že mi dá jednu do zubů a pak mě do vesnice odtáhne násilím. Kdo ví, proč rezignoval. Ještě nikdy jsem s ním nevyhrál, ač jsem se snažil, jak chtěl.
Že by to nakonec opravdu bylo kvůli Tamemu?
Úkosem jsem na něj pohlédl, ale to on už se otáčel a zamířil na opačnou stranu, než Yakei.
Už o něco klidnější jsem se vydal za ním.
Naše cesta netrvala tak dlouho, jako kdybychom šli do vesnice. Slunce však zapadlo, než jsme došli k tomu známému domku. Naposledy jsem tu byl, když jsem hledal Saburu a teď nás tu přivítalo ticho, které se mi bez bratra zdálo tíživější, než bylo obvyklé. Jako by i ta příroda věděla, že tady někdo chybí…
Jen co jsme vešli dovnitř, odložil jsem věci a zůstal jen v haleně a kalhotách. Popadl jsem plátno a zamířil ven, abych se opláchl v potůčku, protože jsem byl celý zpocený, jak jsme s Tamem spěchali.
„Jdu se umýt,“ zamířil jsem ke dveřím.
„Zblázni ses? Chceš onemocnět? Jsi zpocený a voda je ledová. Navíc už je tam dost zima,“ narovnal se Tame, který právě rozdělával oheň v krbu. „Saburu tu má vydlabané necky. Jsou sice malé, ale posadit se v nich můžeš. Ohřejeme vodu a ty se pak můžeš pořádně vydrbat.“
Už jsem skoro otvíral dveře, ale po jeho slovech jsem se zastavil. A když zmínil, jak je voda studená a já rozpálený, hned mi naskočila husí kůže, až jsem se otřepal.
Asi bych to vážně nedal, i když jsem vcelku otužilý a vycvičený od Yakeie, který na mě každou chvíli lil ledovou vodu ze studny.
Tame ještě přihodil poleno do ohně, který už začal pěkně hořet a pak popadl vědro a vyšel ven, aby nanosil vodu. Aby nedělal všechno sám, vzal jsem necky, opřené v rohu místnosti a položil je hned před krb, aby nám při mytí nebyla zima. Jen tu medvědí kožešinu jsem odtáhl bokem, aby se nezamokřila.
Zatím co Tame nosil vodu, já přecházel po pokoji a nevěděl jsem co dělat.
Pořád mi tu Saburu chybí a nejspíš bude dlouho trvat, než si na to zvyknu.
A taky jsem čím dál víc začínal myslet znovu na Marea. Asi dvakrát jsem se zastavil i u dveří, a s pohledem upřeným k horám, jsem se přemlouval, abych se nerozběhl k městu za ním.
Začínalo se mi po něm stýskat a i ten můj úsměv, který mi tak dlouho vydržel, dávno zmizel. Byl jsem z toho nervózní a jen chození mi už nestačilo na to, abych se uklidnil. Čím dál víc jsem myslel na to, že chci být s ním. Že chci běžet za ním…
Došel jsem zpátky ke stolu a usadil se na stoličce. Několikrát jsem se zavrtěl, protože i to sezení mi dělalo problém a já se nedokázal udržet v klidu. Když pode mnou asi po páté zavrzala, vyskočil jsem na nohy, protože i to mě už začalo rozčilovat. Zašel jsem do malé komory, kde měl Saburu uložené nářadí, vytáhl jsem si nějaké věci z menší truhly a vrátil se zpátky.
Prostě jsem se potřeboval zaměstnat.
Ale stejně jsem na něj pořád myslel…
Tame zatím nachystal vodu do necek, a když viděl, že se k ničemu nemám a hraju si se stoličkou, šel se mýt jako první. Po očku jsem ho pozoroval, jak se svléká a ukazuje se mi v celé své kráse.
A že hezký byl.
Málem jsem si skřípl prst, když jsem se v jeden moment na něho zahleděl víc, než bylo zdrávo. Nakonec jsem všechno uklidil a usadil se na té spravené stoličce. Tame se už stihl domýt a právě si sušil vlasy, které mu sahaly až po pás.
„Jsi moc pěkný, Tame,“ uteklo mi z pusy, aniž bych tomu dokázal včas zabránit.
„Tak moc nekoukej,“ překvapeně na mě pohlédl, ale pak se zasmál. „Mareovi by se to nemuselo líbit.“
To je pravda. Miluji Marea a přitom tady koukám po Tamem. Prostě mi začíná chybět víc, než jsem si chtěl připustit. Zvlášť teď, když jsem se s ním objímal a mohl cítit teplo jeho těla. Bylo to prostě úžasné a já bych ho moc rád objímal dál a hlavně… bez oblečení. Musí to být skvělý pocit…
Dřív, než by mi tyhle myšlenky zabraly celou hlavu, začal jsem se rychle svlékat a usadil se v neckách.
Byl jsem červený už jen z těch představ a navíc… To, co to dělalo s mým tělem, jsem nechtěl před Tamem ukázat.
Jenže on, místo toho, aby si šel třeba lehnout, přišel ke mně a začal mi umývat záda. Jen jsem zatnul zuby a ještě víc se v neckách skrčil.
Proč… Proč tu nejsem jen s Mareo?
„Copak jsi mu řekl pěkného?“ zeptal se náhle Tame.
Co asi… Proč se musíš ptát?
„To tě nemusí zajímat,“ odsekl jsem a schoval svůj červený obličej mezi kolena.
„Mareo ti taky řekl, že tě má rád, co?“ drcnul mi do ramene, abych se na něho podíval.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj. Usmíval se, jako by všechno věděl. Ale on to opravdu věděl. Vždyť já sám jsem mu to v nestřežené chvíli prozradil.
Vzal jsem si mýdlo, které mi podával a pokračoval jsem v mytí. Naštěstí Tame poodešel bokem a já se tak už nemusel před ním schovávat.
„Proč myslíš?“ nedalo mi nakonec, abych se ho nezeptal.
„Stačilo se na vás dva podívat,“ zasmál se.
Vylezl jsem z necek a začal jsem se utírat. Tame mezitím přecházel z místa na místo a pořád něco dělal. Začal jsem ho víc pozorovat. Na moment se zastavil u okna a přivřel okenice. Přešel zpátky ke stolu, nalil si čaj a za chůze ho pomalu upíjel.
Zdá se mi to, nebo je nějaký napjatý?
Mluvil se mnou a dělal věci tak, jako obvykle, ale…
Najednou upustil hrnek na zem. Popadl meč a jen v haleně vyběhl ven.
Odehrálo se to tak rychle, že jsem nestihl ani otevřít pusu, abych se zeptal co se děje. Rychle jsem na sebe hodil halenu a kalhoty a běžel za ním.
„Isao!“ zaslechl jsem Tameho hlas v momentě, kdy jsem se přiblížil ke dvěřím.
Zůstal jsem stát na prahu. Hleděl jsem stejným směrem jako on. Nechápal jsem. Nebo spíš… Pochopil jsem, co se děje podle Tameho roztřeseného hlasu.
Zadíval jsem se víc na toho muže, který se právě odcházel pryč. Po Tameho zavolání se na moment zastavil. Otočil se, jako by se rozmýšlel, zda se vrátit nebo ne, ale já se v tu chvíli pohnul a on se na mě zadíval.
„Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku,“ otočil se zpátky a zmizel mezi stromy.
Skoro jsem ty slova neslyšel. Jen díky mírnému vánku se donesla až k nám.
V úžasu jsem hleděl na statého bílého vlka, který se od nás vzdaloval. Kdybych nevěděl, že je Yakei ve vesnici, myslel bych si, že je to on.
„Isao!“ vykřikl znovu Tame a jeho hlas zněl ještě zoufaleji.
Teď už nebylo pochyb. Už mi bylo jasné, po kom se Tamemu tak stýská, že ho to dohání až k slzám.
„Co se děje? Kdo to byl?“ zeptal jsem se i přesto a popošel těsně k Tamemu.
Prudce se na mě otočil a bylo vidět, že chvilku váhá, jak odpovědět.
„Zavři se a dej na sebe pozor! Hned jsem tu. To… to není nepřítel,“ rychle si svlékl halenu a začal se měnit ve vlka. „Vrátím se, neboj se!“
Nestihl jsem mu na to nic říct. Ani ho zastavit. Hnala ho nejspíš touha… Byl tak rychlý, že sotva jeho halena dopadla na zem, byl už ve vlčím kožichu a také on mi mizel mezi stromy. Jeho černá srst se mi ztratila z dohledu hned v prvním stínu.
Bylo to zvláštní. Měl jsem z toho takový divný pocit. Chápal jsem Tameho touhu být s tím druhým. Byla tak očividná, že se to nedalo s ničím jiným splést.
Stál jsem jak solný sloup a jen hleděl do tmy. Ani mě nenapadlo si v tu chvíli myslet, že by nás Tame zradil. Myslel jsem jen na to, co bylo tak viditelné a s každým dalším okamžikem i já pociťoval čím dál větší touhu se vidět s Mareo.
Kdyby vítr nezafoukal o něco silněji, až mě zastudily stále mokré vlasy, stál bych tam ještě, kdo ví jak dlouho. Několikrát jsem si otřel ramena a paže, ale nakonec jsem se vrátil zpátky do domku, do tepla.
Zamířil jsem rovnou ke krbu, abych upravil oheň. Rozhlédl jsem se kolem sebe…
Nikdy se mi v vlavě nehonilo tolik myšlenek jako právě teď. Myslel jsem na to, co jsem viděl a čí dál víc se to míchalo s myšlenkami na Marea.
Nejspíš se budu muset znovu zaměstnat. Jinak to asi nepůjde, protože zůstat tak náhle sám a ještě potom, čeho jsem byl svědkem, je dost těžké.
Vynesl jsem špinavou vodu, co zůstala po našem mytí, a necky opřel o stěnu aby se v nich nedržela voda. Medvědí kožešinu jsem přitáhl zpátky před krb a posadil se na ni. Hleděl jsem do plamenů a jen natáčel uši, jestli nezaslechnu něco, co by napovídalo tomu, že se Tame vrací.
Vrátí se vůbec?
Ale stále se nic nedělo a na mě tahle samota v prázdném domku začala padat čím dál víc.
Kdyby tu tak byl aspoň někdo… Kdokoli… A nejlépe M…
Vyskočil jsem na nohy, když se mi až bolestivě stáhl žaludek. Nechtěl jsem ani domyslet to jméno, co mi vždy přivodí ty zvláštní šimravé stavy, které se mi při každé vzpomínce na něj roztahují tělem. Několikrát jsem se zastavil u okna, několikrát u dveří.
Neznám slovo trpělivost. Vždy mě něco pohání dopředu a teď ještě o to silněji.
Nakonec jsem si nazul boty, hodil na sebe přehoz a vzal do ruky meč. Ještě jednou jsem přihodil pár polen do ohně, aby nevyhasl a zamířil jsem ven.
Zůstal jsem stát na verandě a díval se před sebe do tmy. Tak moc mě to táhlo tam k těm kopcům, za kterými se skrývá město. Vážně se to ve mně pralo, zda jít nebo ne. Kdyby mě viděl Yakei, nejspíš by mě už někam zavřel, jak znatelná byla má touha se vydat k městu.
Vykročil jsem. Pomalým krokem, s mečem v ruce, jako bych čekal nějaký útok, jsem se vzdaloval od domku. Byl jsem skoro na konci paloučku, měl jsem první stromy na dosah, když jsem se zastavil.
Nemůžu… Nemůžu to udělat. Musím tady zůstat. Musím ukázat, že je na mě spolehnutí, i když bych tak strašně rád šel za ním.
Ještě chvilku jsem se díval mezi stromy, než jsem se s povzdechem otočil a ještě pomalejším krokem se vracel zpátky k domku.
Nešel jsem však dovnitř. Nedokázal bych tam zavřený sedět a čekat. Nedokázal bych teď ani usnout.
Posadil jsem se na zápraží, meč si položil na klín a pohodlně jsem se opřel o dveře.
Tady budu čekat, dokud se Tame nevrátí. Nebo aspoň dokud se nerozední. Kdyby ani potom nepřišel, půjdu ho hledat.
Skoro celou noc jsem tam seděl. Sledoval jsem okolí a občas se podíval k nebi. Měsíc se líně sunul na druhou stranu nebe, aby uvolnilo místo silnějšímu vládci. Hvězdy pomalu bledly, až nakonec zmizely úplně.
Svaly jsem měl ztuhlé od toho dlouhého sezení a cítil jsem, jak mi zima zalézá pod oblečení. Přesto jsem se však nehnul z místa a bedlivě sledoval okolí.
Místy jsem se přistihl, jak se mi únavou zavírají oči, a moje tělo se uvolňuje v nastupujícím spánku. První sluneční paprsky se prodíraly větvemi stromů, aby aspoň ještě trochu prohřály zem, která za chvíli bude zmrzlá na kost, asi tak jako já právě teď, když jsem náhle zbystřil.
Křoví na druhém konci se pohnulo a vzápětí jsem zahlédl černého vlka, jak pomalu vystupuje zpoza posledních stromů. Na moment se zastavil a jen se díval mým směrem.
Ne, nemohl jsem si ho splést. Byl to Tame, ale nevěděl jsem, jestli je v pořádku.
Vyskočil jsem na nohy a skoro se zřítil zpátky k zemi, jak jsem je měl opravdu ztuhlé. Trochu jsem s nimi zahýbal, než jsem se vydal opatrným pomalým krokem k Tamemu.
I přesto, že se vrátil, musím být opatrný. Nevím, co všechno se stalo, když byl pryč…
Blížil jsem se k němu a současně jsem pečlivě pozoroval okolí a natáčel slechy po zvucích. Ale nic nenapovídalo tomu, že by tu byl někdo další.
Došli jsme k sobě a zastavili se. Zavětřil jsem. Ten zvláštní pach… Cítil jsem Tameho, ale ještě někoho dalšího. Znovu jsem se kolem sebe rozhlédl. Ale bylo ticho a nic se nepohnulo ani náznakem.
„Jsi v pořádku?“ sehnul jsem se k Tamemu.
Jen se na mě povídal a přikývl tou krásnou vlčí hlavou. Jeho oči měly zvláštní lesk.
Kdyby jen vlci uměli plakat… Ale přesto… Přísahal bych, že jsem v nich viděl náznaky slz.
Pomalu jsem kráčel za ním do domku. Cestou jsem si ho nenápadně prohlížel, jestli není někde zraněný, ale nevypadalo to tak. Jen ten zvláštní pach mi stále vrtal hlavou.
Nebyl cítit jen dalším vlkem. Bylo to něco jiného. Něco, co jsem už jednou cítil… sám na sobě.
Mé podezření se potvrdilo v momentě, kdy se Tame změnil v člověka a ten pach ještě víc zesílil. Okamžitě popadl halenu a plátno a zamířil beze slova k potůčku.
Chtěl jsem ho zastavit, tak jako on mě večer, aby se nemyl v té studené vodě, ale když jsem viděl jeho ztrápený obličej a oči celé červené od pláče, nechal jsem ho být.
Odložil jsem meč a otevřel okenice, aby slunce víc projasnilo celý pokoj a prohřálo ho svými paprsky, které zanedlouho budou studené stejně jako sníh. Zima se opravdu blížila každým dnem. I vzduch a zem byly chladnější, ale v tuhle chvíli nejvíc zamrzlé byly naše duše.
Byli jsme spolu, a přesto jsme byli oba dva opuštění. Nebyli jsme s těmi, které tolik milujeme, a snad jen jejich přítomnost by dokázala rozehřát naše bolavá srdce.
Než se Tame vrátil, přiložil jsem do ohně, který už skoro dohoříval. Dal jsem vařit vodu, abychom si udělali nějaký čaj z těch bylinek, které tu byly rozvěšeny. Avšak Tame jen přehodil mokré plátno přes šňůru a zamířil rovnou do postele.
Zabalil se do deky a otočil se ke stěně. Za celou dobu nepromluvil jediné slovo a za chvíli začal pravidelně oddechovat.
Popošel jsem k posteli a naklonil se nad ním. I když měl zavřené oči, přesto měl tváře vlhké od slz.
Nedokázal tomu zabránit, ani když spal. Tak moc ho to zasáhlo a muselo bolet.
V tu chvíli jsem skoro zapomněl i na svůj vlastní stesk. Sedl jsem si vedle něho a přitáhl jsem mu deku víc k ramenům, aby mu nebyla zima. Položil jsem na něho ruku, tak jako on, když jsem tady plakal.
Nevěděl jsem, co jiného mám dělat. Jen jsem seděl s rukou položenou na jeho rameni.
Nechal jsem ho spát. Nebudil jsem ho, ani když byl den a my začít s přípravami na zimu.
Stejně jako on, ani já jsem celou noc nespal, protože jsem na něj čekal. Ale přesto jsem nemohl usnout, i když jsem se uložil vedle něho. Za chvíli jsem už byl zase na nohách a přemýšlel, co dělat.
Nakonec jsem se do příprav pustil sám.
Abych Tameho nerušil, oblékl jsem se a šel ven. Procházel jsem přilehlý les a svíral dřevo. Přitáhl jsem i několik menších kmenů z vyvrácených stromů. Hromada dříví vedle domku se podstatně zvětšila, a když se blížil čas večeře, konečně jsem se zastavil.
Byl čas jít dovnitř a nechystat jídlo. To všechno mi připomínalo dobu, kdy táta tesknil po mámě a my se Saburu opatrovali dům. Jen teď jsem na to byl sám.
„Jídlo je hotové,“ ozvalo se, jen co jsem otevřel dveře.
Lekl jsem se, protože jsem to nečekal, a dříví, co jsem měl v náručí, popadalo na zem.
Tame právě chystal na stůl. Dvě misky a dvě lžíce. Konvička s čajem a dva kalíšky. Uprostřed velký kotlík, z kterého šla vůně a roztahovala se po celém domku.
Rychle jsem posbíral popadané dřevo a odnesl ho na své místo vedle krbu. Shodil jsem ze sebe přehoz, opláchl si ve vědru ruce a pak se konečně usadil u stolu.
Tame se také posadil a podal mi do ruky velkou naběračku, abych si nabral polévku, která byla tak hustá, že v ní ta naběračka skoro stála. Neváhal jsem ani chvíli a hned jsem se s poděkováním pustil do jídla. Ani jsem si neuvědomil, že celou tu dobu, co jsem byl venku, jsem ani jednou nešel dovnitř, abych se najedl.
„Omlouvám se,“ ozval se po chvíli Tame do ticha, které přerušovalo jen ťukání lžic o misky a praskání ohně v krbu.
„Za co?“ nechápavě jsem se na něj podíval.
„No… Víš, ten vlk… Byl to…“ nevěděl, jak pokračovat.
„Tvůj partner? Ten, kterého jsi musel nechat ve městě?“ dopověděl jsem to za něj.
Jen tiše přikývl a sklonil hlavu. Díval se do misky, ve které bezmyšlenkovitě dokolečka míchal lžící.
„Jak tě tu našel?“ napadla mě první věc, když už jsme o tom začali mluvit.
„Byl na místě setkání. Měl příkaz sledovat Marea. Ani ten o tom nevěděl.“
Hrklo ve mně. Všichni jsme byli v nebezpečí a pořád jsme. Jak se to mohlo stát? Ten … vlk… je tak dobrý, že jsme o něm nikdo vůbec nevěděli. A on tam celou dobu byl. Co kdyby…
„Neboj se. Není zrádce a o nás neřekne nikomu. I Mareo je v bezpečí,“ promluvil Tame, jako by četl mé myšlenky.
„Jak si můžeš být tak jistý?“ odsunul jsem misku a se zamračeným pohledem se na něho podíval.
Ať je to velká láska jak chce, přece jen mu nemůžeme věřit. Jeden nikdy neví…
„Věřím mu. A ty bys měl taky. Víš, mohl mě zabít, jen co došel sem a neudělal to. Nepomohlo by ani to, že jsme tu dva. Je silný a vím, jak umí bojovat.“
„Opravdu mu tolik věříš?“
Tame konečně zvedl hlavu a zadíval se na mě. Byl jsem stále mírně zamračený, protože tahle informace se mi nelíbila ani trochu. Po celou tu dobu, co jsem na Tameho čekal, mi ani jednou nedošlo, jak se ten vlk tady objevil. Jak vlastně mohl tohle místo najít. Byli jsme všichni tři tak neopatrní, že jsme si ani jeden nevšimli, že za námi někdo jde a celou dobu nás pozoruje.
Dokonce ani Yakei…
I když jsem se mračil, v tuhle chvíli jsem se neubránil úšklebku. Našel se někdo, kdo je lepší než Yakei. Tohle, až mu řeknu… No, už se těším, jak ho s tím budu pěkně vytáčet. A když mě nenechá na pokoji, tak mu to budu při každé příležitosti připomínat.
„Kenji,“ přerušil Tame tok mých představ, jak trápím Yakeie a pěkně si to užívám. „Věřím mu. Nikdy by mě nezradil a ani já jeho. Neřekne nic ani o Mareovi. Isao mi sám řekl spoustu nových věcí, které by měl tvůj táta vědět. Takže tak jako tak, půjdeme do vesnice spolu.“
Tame, jako by chtěl ukončit tenhle rozhovor, vstal a začal sklízet ze stolu. Rychle jsem se pustil do jídla, aby mi neodnesl misku s nedojezenou polévkou.
Takže Isao… Ten bílý vlk má i jméno. Stejně by mě zajímalo, proč je jeho srst bílá, když žije tady, kde sněžní vlci nejsou. Isao určitě není vyhnanec, protože by ho ve městě nepřijali. Tak jak se tam objevil? Možná by Yakei něco mohl vědět.
Stejně mi to nedalo a začal jsem se ptát. Ne hned, ale postupně během dalších dní jsem se snažil z Tameho vytáhnout co se dalo. Co chtěl, na to mi odpověděl. Ale bylo vidět, že je ve svých odpovědích stále opatrný. Nebo spíš… Jako by si zbytečně tím nechtěl připomínat jejich odloučení.
A taky přišla nakonec řeč na Mareo, jako by tím chtěl Tame odvrátit pozornost od jeho vlastního problému.
Taky jsme dokončili přípravy na zimu. Nanošeného dřeva bylo tolik, že by to vystačilo na dvě zimy. Pěkně rozřezané a poukládané kolem domku, aby ho chránilo před silnými mrazy. Střechu jsme obložili několika vrstvami větví a pořádně je zpevnili, aby je těžký sníh nestáhl dolů. Dokonce jsme protáhli i komín, aby se nedusil a Tame ho nemusel čistit sám v zimě, která je tady docela krutá. Hrozilo by akorát, že by mohl spadnout ze střechy a ublížit si. Okenice i dveře jsme promazali a zkontrolovali, zda jsou všechny hřeby v pořádku a nějaký nepotřebuje vyměnit.
„Řekni, Kenji, jak to vlastně máš. Už jsi s někým byl?“ zeptal se jednou v nestřežené chvíli.
Nejspíš si všiml, jak ho zase pozoruji při koupání a tohle ho přitom napadlo.
Začervenal jsem se a rychle odvrátil hlavu. Důležitě jsem se začal dívat z okna, jako by tam bylo, kdo ví co.
„Nechápu, jak to myslíš,“ odpověděl jsem.
Moc dobře to chápu. Nejsem hloupý a ani malé štěně. Ale proč to musí vědět?
„Ale, Kenji. Nedělej hloupého. Dobře víš, jak to myslím. A taky jsem si všiml, jak mě kolikrát pozoruješ. Ať to děláš úmyslně nebo ne, se mnou nic nebude. Miluji Isaa a nikdy bych ho nezradil.“
Nafoukl jsem se.
Co si o mně myslí?
„Nikdy bych nesáhl na nikoho jiného, než na Marea,“ uraženě jsem se na něho podíval.
Právě se dokoupal a oblékal si čisté věci. Chystali jsme se do postele, protože druhý den jsme měli naplánováno jít do vesnice.
„To rád slyším,“ pousmál se Tame, když slyšel mou odpověď.
„Víš, jen mě štve jedna věc,“ ozval jsem se po chvíli ticha. „No… Nevím, jestli Mareo…“ zmlkl jsem.
Nevěděl jsem jak to říct, a i když jsem se chtěl zeptat, cítil jsem se trochu hloupě. Raději jsem přešel k posteli, rozhodil jsem přikrývky a usadil se, abych si zul boty.
„Co Mareo?“ zbystřil Tame.
„No, víš…“ předklonil jsem se a začal rozvazovat tkanice na botách, jen abych se nemusel na Tameho dívat. „Nevím, jestli mě bude Mareo brát vážně,“ mumlal jsem někam do podlahy.
„Proč by neměl?“
„Když on je skoro o hlavu vyšší!“ vyhrkl jsem a konečně se na Tameho podíval.
Skopl jsem rozvázané boty ke stěně a postavil jsem se, abych se svlékl.
„A to je tak velký problém?“ neudržel se Tame a začal se smát.
Ale já se zamračil.
Jo, problém to je! Musel jsem si stoupnout na špičky, když jsem mu šeptal do ucha, že ho miluji. A jak to bude vypadat potom, když mu budu chtít dát pusu? Vždyť se ke mně musel sklonit, když mě políbil!
„Nesměj se mi, jo?“ uraženě jsem na něho pohlédl. „Je o něco starší, zkušenější než já. Dokonce vyšší. Myslíš si, že takový muž pak potřebuje, aby ho někdo chránil? A ještě ke všemu já?“
Chtěl jsem zalézt do postele, když mě Tame chytl za rameno a zastavil.
„Narovnej se, Kenji. Nehrb se!“ přikázal mi.
Sice jsem nechápal proč, ale udělal jsem to. Tame mě dvakrát dokola obešel a pořádně si mě prohlédl, jako by na mě hledal něco zajímavého. Prohmatal mi ruce, záda i nohy a nakonec se zastavil přede mnou.
„Tak poslouchej. Jsi mladý a ještě pořád rosteš. Jsi hodně podobný tátovi a podle toho, co vidím, budeš vysoký jako on. Jestli ne vyšší. Takže toho, že budeš menší než Mareo, se rozhodně bát nemusíš. Možná to nakonec dopadne tak, že to on si bude muset stoupnout na špičky, aby na tebe dosáhl.“
Zamyslel jsem se. Je pravda, že za poslední dva roky mi musely vlčice už několikrát přešívat oblečení, protože jsem měl za chvíli krátké nohavice i rukávy. Ale i tak…
Co je na mě tak úchvatného, že se do mě mohl někdo takový zamilovat?
Mareo je krásný. Je vyšší a je opravdu pěkně stavěný. I když má štíhlé tělo, není to žádná třasořitka. Určitě by mě dostal na zem tak lehce, že bych ani nestačil mrknout.
„A co se týká zkušeností,“ pokračoval Tame, jako by věděl, na co právě myslím, „tak ty určitě nabereš. Toho se nemusíš bát. Je vidět, že se rychle učíš,“ připomněl mi naše společné cvičení a poplácal mě po rameni. „Tak jdeme spát,“ ukončil debatu a ukázal na postel. „Musíme vstát brzy ráno. Podle toho, co jsem viděl, tak možná už bude i sněžit a cesta by se nám tak mohla protáhnout. Nebo se chceš ještě na něco zeptat?“
Po téhle otázce měl dost výmluvný pohled. Jo, chtěl jsem se ho zeptat ještě na něco dalšího. Přeci jen byl zkušenější a navíc felčar.
Musí toho vědět hodně. A taky už má druha a i v tomhle by mi mohl poradit.
Ale když jsem otevřel pusu, nějak se mi slova zasekla v hrdle. Nějak mi to nešlo a cítil jsem, že mi opět hoří tváře.
„Ne,“ raději jsem zalezl hned do postele.
Měl pravdu v tom, že se musíme vyspat, abychom mohli brzy ráno vyrazit. A navíc jsem ani nevěděl, jak bych se ho na některé věci zeptal. Moc jsem chtěl, ale nějak jsem se styděl…
To že začne sněžit, byl správný odhad. Někde v polovině cesty do vesnice začal padat bílý poprašek. Zem byla už mírně namrzlá a v místech, kde se většinou drželo větší vlhko, to teď pěkně klouzalo.
Protože jsme však nenesli žádné věci navíc, cesta i přes nepřízeň počasí ubíhala celkem rychle.
První, na koho jsme narazili, když jsme konečně došli k bráně, byl Yakei.
Měl hlídku, a když jsme se tam ukázali, hned nás zastavil.
„To je dost, že ses ukázal,“ zavrčel na mě. „Doufám, že tě nenapadlo někam jít a byl jsi celou dobu s Tamem.“
Už jsem otvíral pusu, že mu odseknu, ale Tame mě zabrzdil.
„Byl se mnou, nemusíš se bát. Pomohl mi připravit domek na zimu a udělal opravdu hodně práce. Takže nás pusť za Kaidou. Mám pro něho nějaké nové informace.“
„Nové?“ zarazil se Yakei. „Odkud je máte, když jste byli… Něco mi tajíš, Tame?“
Hrklo ve mně. Yakeiho otázka byla na místě. Měli jsme být celou dobu spolu v Saburově domku a my nakonec přijdeme s tím, že máme nějaké novinky. Na jeho místě, bych se ptal taky…
Ale jak to vysvětlit?
Pohlédl jsem na Tameho, co on na to.
„Nic ti netajím. Jestli to chceš vědět, tak pojď s námi,“ odpověděl Yakeimu tónem, který bych u něj nečekal. Jako by mu tím dával rozkaz.
A že se to Yakeimu nelíbilo, bylo víc než jasné. Zamračil se, ale nakonec bez dalších otázek ustoupil.
Mávl rukou k jednomu z vlků, co byl poblíž a požádal ho, aby za něj převzal hlídku, než se vrátí.
Byli jsme už skoro u našeho domu, když nás došel. Aniž by řekl cokoliv dalšího, vešel s námi dovnitř, jako by to byla normální věc.
Jen táta se překvapeně podíval na naši nečekanou společnost, když jsme se před ním všichni tři ukázali.
Bál jsem se, že se na mě bude zlobit. Možná i proto jsem s Tamem po cestě sem moc nemluvil, protože mě hryzalo svědomí. Ale táta mě překvapil. Bylo vidět, že si oddychl, když jsem se vrátil a neměl ani chuť se nad něčím rozčilovat.
„Proč jste tu všichni tři?“ zeptal se však, když jsme se začali svlékat.
„Taky bych rád věděl, co má Tame na srdci. Prý má nějaké novinky,“ odložil Yakei svůj přehoz a udělal si pohodlí hned na první stoličce.
„Neměl bys být tak hr,“ ušklíbl jsem se, když jsem si vzpomněl na Isaa.
Nevěděl jsem, jak to bude chtít Tame vysvětlit, ale pocit, že v něčem Yakei selhal, byl k nezaplacení.
Aspoň mám něco, čím mu můžu zavřít pusu…
Tame se také svlékl. Všechno dělal pomalu, jako by si chtěl ještě rozmyslet, co všechno může říct a jak, aby ho Yakei nezabil hned tady v setnici.
Nakonec jsme se všichni usadili kolem stolu a on začal mluvit.
Napjatě jsem všechny pozoroval a čekal, kdo vyskočí jako první. Nic zvláštního se však nedělo. Žádné výhružky smrtí, nebo tak něco, žádné podezřívání ze zrady.
Dokonce i táta, i když se občas zamračil, se držel v klidu.
Co mě však zarazilo, bylo to, jak se Yakei začal vyptávat na Isau. Chápal jsem, že pro ochranu vesnice, musí vědět co nejvíc. Ale ty jeho otázky… Občas se mi zdálo, že už s bezpečím smečky vyhnanců neměly nic společného.
„Musím se vrátit na hlídku,“ nakonec Yakei vstal a začal se oblékat.
Nejspíš mu stačilo to, co slyšel.
„Slyšel jsem dost, ale měli bychom si o některých věcech ještě promluvit, Kaido. Přijdu zítra a ty,“ ukázal prstem na Tameho. „Ještě tu zůstaň. Připravím ti boty na zimu. Tohle ti lehce promokne.“
Všichni jsme jak na povel pohledem sklouzli k Tameho nohám a ani bychom si nevšimli, že Yakei odešel, kdyby neklaply dveře.
„O čem jako chce ještě mluvit? Myslím, že jsme probrali všechno,“ vstal jsem i já a zamířil také ke dveřím.
Chtěl jsem si jít lehnout, protože jsem byl už hodně unavený. Byl jsem na tuhle cestu zvyklý, ale zima mi vždycky vezme víc energie, než bych chtěl.
„Není to jasné?“ podíval se na mě táta. „Zkus přemýšlet.“
„Nechápu, co tím myslíš,“ pokrčil jsem rameny.
„Kenji, táta ti tu chce naznačit, že…“
„Musíme vymyslet, co s dalším setkáním. Počítej s tím, že tam s největší pravděpodobností nepůjdeš,“ dopověděl za Tameho táta.
Kdyby mě teď někdo praštil něčím po hlavě, nebolelo by to tak, jako tahle slova. Zůstal jsem na ně hledět.
Proč zas? Opravdu to myslí vážně?
„Nepůjdu? Proč? Vždyť je jasné, že Isao nikomu nic neřekne!“ zvýšil jsem hlas, aniž bych si to uvědomil.
Podíval jsem se na Tameho, ale tentokrát jsem se jeho podpory nedočkal.
„Táta má pravdu, Kenji, Může to být nebezpečné. Teď poslali Isau, ale nemůžeme vědět, jestli příště nepošlou někoho jiného. Co když Mareo nebude nic vědět? Nevíme, jestli mu to Isao vůbec bude moct říct. Co když je budou hlídat oba dva? Nevíš, jaký je velitel stráže. Je nebezpečný. Má vždycky všechno moc dobře promyšlené.“
„Tame…“ nevěřícně jsem na něho pohlédl. „Myslel jsem, že…“
„Co sis myslel?“ vstoupil do toho táta. „Je něco, co bys mi rád řekl?“ překřížil si ruce na prsou a čekal na mou odpověď.
Jeho postoj byl víc než výmluvný.
On to určitě ví. Yakei mu to řekl. Zabiju ho!
„Proč tak moc chceš jít na setkání? Je to snad kvůli něčemu jinému, než…“ pokračoval.
„Ne!“ přerušil jsem ho. „Prostě tam chci jít. Saburu mě pro tohle učil. Už jsme to probírali tolikrát a teď jsem to zvládl dobře. Tak nevím, co pořád máš!“
Byl jsem naštvaný. Vztek ve mně vyletěl tak rychle, že se mi krev nahnala do hlavy a já se přestal kontrolovat. Celou dobu jsem byl v klidu. Ale teď…
„Nevím, jestli jsi to zvládl dobře. Yakei naznačil, že…“
„Co ti řekl?!“ křiknul jsem na tátu.
„Něco, co bych měl slyšet od tebe. Opravdu není něco, co bys mi chtěl říct? Třeba něco o Mare-“
„Není!“ znovu jsem ho přerušil.
Nechtěl jsem ho to nechat dokončit.
Nemusí nic z toho vědět. Je to jen moje věc!
Nečekal jsem na nic dalšího. Zvlášť po tom, jakým způsobem se na mě táta díval.
On to určitě ví. Yakei mu to řekl. Yakei všechno pokazil! Jak si vůbec mohl dovolit mluvit o Mareovi?!
I když na mě táta i Tame volali, abych se vrátil, neposlouchal jsem je. Vystřelil jsem ven a rázným krokem si to zamířil rovnou k bráně. Byl jsem tak rozzuřený, že jsem nedával ani pozor kam šlapu a ve svém vzteku jsem uklouznul na namrzlé kaluži. Ale v mžiku jsem byl na nohách a naštvaný ještě víc, než před tím.
Tak rychle jsem u brány snad ještě nikdy nebyl.
Yakei tam stál a byl tak zabraný do hovoru s dalším vlkem, že si ani nevšiml, že se k nim blížím.
Až teprve, když jsem byl jen na tři kroky od něj, se otočil.
Ale v tu chvíli jsem přiskočil a rozmáchl jsem se.
Nestačil ani napřáhnout před sebe ruce nebo uhnout. Odletěl dozadu, dopadl na namrzlou trávu a ještě se po ní svezl, než se zastavil.
Vlk, který se s ním bavil, jen překvapeně uskočil, ale vzápětí se ke mně rozběhl, aby mě zastavil.
Jenže byl pomalý. A Yakei taky.
Zuřivost mi dávala sílu i rychlost. Viděl jsem rudě a on byl toho příčina. Chtěl jsem ho tady na místě zabít. Nebo aspoň tak zmlátit, že by několik dní nevylezl z postele a musel by si lízat rány.
Yakei se nestihl ani postavit a já už se na něj vrhnul.
„Varoval jsem tě, že ti jednou rozbiju čumák!!“