„Budeme potřebovat spojku…“
Tátův hlas zase nabyl jistoty, jako by se ani před chvílí nedozvěděl špatnou správu.
Vždycky jsem ho tajně obdivoval, jak tohle dokáže. Ani tenkrát, když umřela máma a on se zrovna v té době stal vůdcem smečky, neukázal nikomu svůj smutek. Všichni ho berou za silného…
Ale nikdo z nich už neviděl, že se ve chvílích, kdy už to na něj zřejmě bylo moc, zavřel v pokoji a nevyšel z něho třeba celou noc. Já a Saburu jsme přikládali do ohně, aby nevyhasl a chystali jsme večeři nebo snídani.
Ale v momentě, kdy vyšel ven z pokoje, byl to zase ten silný vůdce smečky.
Stejně jako teď…
Seděli jsme naproti sobě a probírali jsme, jak to bude vypadat dál. Tame mezitím začal připravovat čaj. Přecházel od krbu k nám, a zase zpátky, a připravoval zase nějaký z těch svých čajů. Naše debata směřovala k něčemu, co se mi vůbec nelíbilo.
A je to tady… Táta mě nechce pustit za Mareo a jen se ze mě snaží vytáhnout, kdo by pro tohle byl z vesnice nejlepší.
Začínal jsem ztrácet trpělivost, když už poněkolikáté odmítl, že bych šel já. I přesto, že se snažil být klidný, nevedlo se. Začal zvyšovat hlas a bylo vidět, že je čím dál víc nervóznější.
„A proč nechceš, abych tam šel!“ nevydržel jsem to už, a prudce jsem se zvedl, až se stolička pode mnou s rachotem převrátila na zem.
„Sedni si!“ ozval se přísně táta.
„Ale já tam chci jít!“ neustoupil jsem.
Nechci, aby tam šel někdo jiný! Musím tam jít!
„Řekl jsem, aby sis sednul!“ vyskočil na nohy i táta a pěstí praštil do stolu.
Stáli jsme nasupeně proti sobě a ani jeden z nás nehodlal ustoupit. Tame, jako by se vůbec nic nedělo, jen v klidu došel a na stůl mezi nás postavil kalíšky a konvici, ze které už vycházela příjemná vůně. Vůbec jsme si ho nevšímali. Navzájem jsme se propalovali pohledy a nechybělo mnoho, abychom na sebe začali vrčet.
„Saburu mě učil, abych to zvládl,“ chtěl jsem za každou cenu dosáhnout svého.
„Jsi ještě nezkušený. Nechci… Nechci přijít ještě i o tebe, Kenji. Jsi poslední, kdo mi zůstal,“ řekl tiše táta a usadil se zpět na stoličku.
Zarazil jsem se a chvilku se na něj díval.
Tak proto…
Povolil jsem svůj napjatý postoj. Pomalu jsem se sehnul pro stoličku, postavil ji a ještě pomaleji se usadil. Položil jsem ruce na stůl a sklonil hlavu.
Tohle mi vůbec nedošlo… Táta se bojí, aby nepřišel i o mně. Má už jen mě…
Ten divný pocit ve mně ještě zesílil, když položil svou ruku na mou a stiskl ji.
„Já myslím, že by Kenji jít mohl,“ ozval se náhle Tame a začal nalívat čaj do kalíšků.
Tohle už jsem znal. Bez váhání jsem si hned jeden přitáhl, a začal jsem pomalu upíjet.
Ale tentokrát mě ten čaj neuklidnil. Pořád jsem byl nervózní z toho, že mě táta nechce pustit. Zvlášť potom, co řekl, že raději půjde sám. Tohle bych už asi nezvládl. Neviděl jsem Marea tak dlouho a další měsíc by byl pro mne jen utrpením. Kdo ví, co se za tu dobu všechno mohlo stát a kdo ví, co se ještě stane.
Musím ho vidět. Prostě musím!
Jen na půl ucha jsem poslouchal debatu Tameho a táty. Srkal jsem svůj čaj tak hlasitě, až se na mě oba podívali a táta se zamračil. Ale, já byl raději celu dobu ticho. Tajně jsem doufal, že mi Tame pomůže. Vždyť on ví, co k Mareovi cítím. Určitě sám ví, jaké to je, být odloučený od někoho, koho člověk miluje a co všechno by dal za to, aby ho mohl vidět aspoň na malou chvilku.
„…půjdu s ním. A myslím, že se o něj i tak nemusíš bát. Je silný… Sám jsem s ním měl co dělat, když mě napadl,“ zaregistroval jsem Tameho slova.
Zpozorněl jsem.
To by mohla být šance.
Ale po jeho posledních slovech jsem se začervenal. Bylo jasné, že Tame trochu přehání, protože to byl on, kdo ovládl situaci a mohl mě klidně zabít.
Táta se na něho podíval a pak se otočil ke mně. Jeho pohled, který jsem na moment zachytil, než jsem sklonil hlavu, dával najevo, že je na mě pyšný, když slyšel ta slova.
Pak ale znovu pohlédl do svého kalíšku, jako by tam na všechno chtěl najít odpověď.
„Musím si to promyslet,“ vzal nakonec do ruky hrnek s čajem a zvedl se. „Ty by sis měl sehnat něco na nohy. Bude brzy zima a bos chodit nemůžeš,“ kývl ještě hlavou směrem k Tameho nohám.
Pak přešel ke krbu a usadil se před ním na velké kožešině. Byla to známka toho, že již nechce být rušen.
Tame to pochopil a sedl si naproti mně. Nic jsme neříkali, jen občas koukli na sebe nebo na tátu. Jinak jsme byli tiše jako myšky. Ani slovem jsem neprotestoval, když si táta nacpal dýmku a začal kouřit.
Nesnášel jsem to. Smrdí mi to, a často jsme se spolu kvůli tomu dohadovali. Tentokrát jsem ale raději mlčel. Když už mě to štípalo v nose, zvedl jsem se a šel ven. Tame vyšel hned za mnou.
„Nesnáším, když táta kouří. Smrdí to. Kdyby měl aspoň kvalitní tabák,“ zamračil jsem se, když jsme za sebou zavřeli dveře. Na potvrzení svých slov jsem se několikrát zhluboka nadechl čerstvého vzduchu.
„Neboj se, jednou mít bude. Zařídím to,“ popošel Tame pár kroků od domku, aby nestál bos na té studené a vlhké trávě.. „Potřebuji boty. Je tu někdo, kdo by mi je mohl opatřit?“
„Jo, můžeme za ním zajít. Bydlí tam,“ ukázal jsem na Yakeiho domek. „Šil boty i pro Saburu.“
„Tak jdeme?“ zeptal se hned, sotva jsem domluvil.
Přikývl jsem a chtěl jít. Udělal jsem jen dva kroky, když se otevřely dveře a z nich vykouknul táta.
„Zavolej mi Yakei,“ řekl jen a zase zmizel vevnitř.
Zarazil jsem se. Nebyl jsem z toho rozkazu moc nadšený. Měl jsem pocit, jako by mi tím chtěl říct, že opravdu nepůjdu a místo mě pošle Yakeiho.
„Táta se nejspíš rozhodl,“ povzdechl jsem si. „Asi nedovolí, abych tam šel.“
„A kdo to je ten Yakei?“
„Právě tam jdeme. Šije boty, ale je to bojovník od sněžných vlků a má na starosti hlídače naší vesnice,“ odpověděl jsem, a ač nerad, vykročil jsem nakonec k jeho domku.
Myslel jsem, že Tame půjde taky dovnitř, ale odmítl. Prý je na nové boty čas a teď je důležitější, aby Yakei přišel hned za tátou.
Zaklepal jsem a vešel dovnitř. Yakei právě sklízel věci, které měl rozdělané. Naskládal kůže na jednu hromadu a pak do velké bedny skládal nedodělané boty. Ty co už měl hotové, či ty, co někomu opravoval, měl pěkně seřazené v řadě u stěny.
Yakei opravdu žil sám, ale nikdy jsem neviděl, že by měl doma nepořádek. Vždycky hned všechno sklízel a vše mělo své místo. Zatím co já… Někdy ani nevím, kam jsem si večer odhodil kalhoty.
„Co potřebuješ?“ otočil se na mě Yakei, když s bouchnutím zavřel těžké víko jedné z truhlic.
„Táta chce s tebou mluvit,“ řekl jsem opatrně.
Ne snad proto, že bych se ho bál. Spíš jsem měl obavy z toho, co řekne. Že se bude tát na Saburu.
Ale jeho pohled byl normální, přísný a takový, jako obvykle. Jako by se nic nedělo.
Až mě to překvapilo…
„Jo, hned, jen se obuju,“ přikývl a usadil se na stoličce, aby si nazul boty.
„Byl tu Taro, že?“ nedalo mi to, abych se nezeptal.
Řekl mu to vůbec? Je Yakeimu vlastně jedno, že Saburu zemřel, že se tváří, jako by se opravdu nic nestalo? To mu na něm ani trochu nezáleželo?
„Byl,“ sehnul se, nazul si první botu a začal ji šněrovat. „Proč?“
„Co ti říkal?“ snažil jsem se, aby se mi hlas netřásl.
„Že jsi přivedl někoho nového. Určitě kvůli tomu chce Kaida se mnou mluvit,“ pokýval hlavou a pokračoval v obouvání tentokrát druhé boty.
„Kdo to vlastně je?“
„Je to felčar z města, jmenuje se Tame,“ přešlápl jsem z nohy na nohu a netrpělivě sledoval, jak se obouvá. Jako by měl na všechno dost času.
Proč musí dělat všechno tak precizně? Však to jsou jenom boty a jde jen kousek. Klidně mohl jít bos…
„Věříš mu? Přivedl jsi ho sem. Doufám, že víš, co děláš,“ protáhl tkanici první dírkou a já měl chuť k němu přiskočit a tu šňůru mu kolem nohy omotat, jen abychom už vyrazili.
„Nevím. Ale asi jo. Věřím mu,“ odpověděl jsem mírně váhavě. „On… No… mohl mě zabít a neudělal to.“
„Nic jsem tě nenaučil?“
Yakeiho ruce se na moment zastavily. Zvedl hlavu, podíval se na mě a zamračil se.
Ignoroval jsem jeho poznámku. Neměl jsem náladu poslouchat ty jeho poučné kecy. Teď byla důležitější věc na dořešení. A navíc… Pořád nezmínil Saburu.
„Říkal ti Taro ještě něco?“ odbočil jsem od tématu.
„Ne, neměl čas. A vlastně…“ Yakei konečně dovázal boty, vstal a ještě si zadupal několikrát do podlahy, aby mu dobře sedly. „Jak to dopadlo u Saburu?“
Zasekl jsem se.
Takže nic neví. Taro mu to neřekl…
Chtěl jsem promluvit, ale sevřelo se mi hrdlo. Až teprve, když jsem naprázdno polkl a zhluboka se nadechl, promluvil jsem.
„Táta ti všechno řekne,“ řekl jsem o poznání tišeji, než u mě bývá obvyklé. „Jdeme. Je dost nervózní a opravdu s tebou potřebuje mluvit.“
Nechtěl jsem se dostat do debaty o Saburu.
Nemám sílu to už poněkolikáté opakovat.
Vycouval jsem ze dveří ven, abych dal najevo, že opravdu spěcháme. Yakei už neřekl ani slovo a šel za mnou.
Sotva vyšel před dům, zarazil se a nepřátelsky si začal prohlížet Tameho. Okamžitě se mu na hlavě objevily vlčí uši a jeho ocas byl ve varovné poloze. Viděl jsem, jak větří, snaží se zjistit cokoliv z Tameho pachu… Ale naštěstí nezaútočil.
Ale ta nevraživost byla vzájemná. I Tame se měl na pozoru, přesto však mírně naklonil hlavu, aby dal najevo, že nemíní útočit a kousek poodstoupil. Yakei neřekl ani slovo a prošel kolem něj k našemu domku, jako by tam ani nestál. Jako by mu najednou nestál ani za pohled. Ale bylo i přesto vidět, že si ho stále hlídá.
Se smíšenými pocity jsem došel k nám a vešel dovnitř. Měl jsem za to, že tátovo rozhodnutí je jasné. Pošle tam Yakeiho i přesto, že ho potřebuje ve vesnici. Ale teď, když přišel Tame a donesl nějaké nové zprávy, tam prostě někdo jít musí.
„Proč to nepřátelství?“ zvedl se ze stoličky táta, jen co jsme vešli.
„Neznám ho,“ odsekl Yakei a s tichým zavrčením pootočil hlavu k Tamemu.
Tak přece jen se neovládl. Nevěří mu…
„Tak se s ním seznam. Doprovodíš je na setkání se spojkou. Vyrazíte za svítání, protože jakmile měsíc v úplňku vyjde na nebe, musíte být na místě.“
V ten moment jsme všichni zapomněli na to, co se nám nejspíš honilo hlavou a jen šokovaně hleděli na tátu. Srdce se mi rozbušilo jak bláznivé a měl jsem co dělat, abych ovládl své pocity, které mě zaplavily. Přesto jsem se však neubránil malému úsměvu.
Půjdu tam… Uvidím Marea…
Najednou ze mě všechno to špatné spadlo. Byl jsem tak šťastný, že jsem přestal vnímat i to, o čem se táta a Yakei baví. Jako by mě někdo vypnul. Myslel jsem jen na to, že uvidím Marea.
Až teprve v momentě, kdy se Yakei zeptal, proč nejde Saburu, jsem se probral. Můj úsměv zmizel. Přestal jsem zírat na své boty a pohlédl jsem na tátu.
Chvíle, kdy jsem to já musel tátovi říct, byla hodně těžká. Pořád to mám v sobě, i když se těším na setkání. Jaké to musí být pro něj?
„Saburu je mrtvý,“ padla tichá odpověď.
Atmosféra v místnosti zhoustla tak, že byl problém se i nadechnout. Všiml jsem si, jak Tame ztuhnul a po očku pozoroval Yakeie. Nevěděl jsem, co mám čekat. Jako by to však bylo přirozené, i já v tu chvíli výstražně napřímil slechy i vlčí ocas.
Yakei, který okamžitě pochopil, že s tím má Tame něco společného, se na nás prudce otočil.
„Co se stalo?“ zavrčel a zabodl pohled do Tameho.
Přikročil k němu blíž…
„To teď nebudeme řešit,“ zasáhl táta, když napětí přímo hmatatelně rostlo. „Uděláš, co jsem ti řekl. Půjdeš s nimi. Nebudeš zasahovat, pokud to nebude nutné.“
Bylo jasné, že i přesto, že táta Tameho znal, neměl ještě jeho plnou důvěru. Je pravda, že se neviděli, kdo ví kolik let. A i když byli s jeho otcem dobří přátelé, za tu dobu se mohla spousta věcí změnit.
„Rozumím,“ ušklíbl se Yakei a vrátil se zpátky ke stolu. „Budu všechno bedlivě sledovat,“ posadil se na stoličku a nalil si chladnoucí meduňkový čaj. „Chci ale slyšet podrobnosti, Kaido.“
Od té chvíle se tvářil, jako by mu někdo dal povolení zabíjet. Bylo mi jasné, že při sebemenším náznaku čehokoliv, by byl schopný Tameho sprovodit ze světa, aniž bychom stačili jen mrknout.
Tátovi se moc nechtělo o Saburu mluvit. A nedivil jsem se mu. Je to ještě hodně čerstvé. Vždyť se to dozvěděl před pár hodinami. Nakonec však jen unaveně přikývl a usadil se zpět ke stolu.
„Kenji, ukaž Tamemu, kde bude spát. Ulož ho ve svém pokoji. Za svítání vyrazíte, tak byste si měli pořádně odpočinout. Cesta je dlouhá,“ pokynul mi rukou a dal tím najevo, že je věc uzavřená.
Nechtěl nás mít vedle sebe, když měl o Saburu mluvit a já ho chápal. Proto jsem se bez řečí otočil a s Tamem v zádech šel do svého pokoje.
„Je dost široká, v pohodě se tu vyspíme oba dva,“ ukázal jsem na svou postel.
„Měl bys méně dávat najevo své nadšení, nebo tě nakonec táta ještě nepustí,“ ozval se Tame, když jsme za sebou zavřeli dveře.
Na nic nečekal, svlékl se a jen v košili hned vlezl do postele. Ani ho nenapadlo si umýt nohy, na to že celou dobu chodil bos. Ale tak nějak jsem to v tu chvíli neřešil. Kolikrát jsem já takhle padnul do postele, a bylo mi jedno, jak jsem špinavý.
„Já vím,“ taky jsem se svlékl. „Ale mám opravdu radost, že můžu jít. Že to táta vůbec povolil. Měl jsem strach, že mě nepustí. Už strašně dlouho jsem ho neviděl a… Stýská se mi po něm.“
Vytáhl jsem si druhou přikrývku a uložil se vedle Tameho. Otočil jsem se k němu zády a zahleděl se do okna. Přes škvíru mezi okenicemi jsem pozoroval hvězdy a snažil se vybavit Mareovu tvář. Opravdu jsem se moc těšil. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že budu moct jít, jsem měl zvláštní pocity, jaké jsem ještě nezažil.
Nejspíš to je láska? Vypadá takhle štěstí, že může člověk vidět svého milovaného? Někoho, na koho si tak moc myslí, že nedokáže v klidu spát a sníst jídlo aniž by se mu přitom stáhnul žaludek? Při každé vzpomínce na něj se sevře srdce a hruď tak silně, že člověk nemůže dýchat? Chce se usmívat a zároveň se mu chce plakat? Je tohle opravdu láska?
Tak moc jsem na to všechno myslel, že jsem ani nevnímal, jak se mi zavírají oči.
Poslední věc, kterou jsem zaregistroval, byla, když se Tame náhle přikrčil a já zaslechl jemný povzdech. Přesto, že se mě svými zády dotýkal jen jemně, ucítil jsem, že se mírně třese. Chtěl jsem se otočit a podívat se na něj. Ale v tom samém momentě, kdy mi problesklo hlavou, že se něco děje, jsem usnul.
Spánek byl silnější než já. A spal jsem opravdu tvrdě. Táta se mnou musel mírně zatřást, aby mě probral, když jsem hned nereagoval na jeho buzení.
Chvilku jsem se na něj nechápavě díval, když se nade mnou skláněl a něco mi šeptal. Ale pak, když mi konečně došla souvislost jeho slov a buzení před rozbřeskem, byl jsem okamžitě vzhůru. Vyskočil jsem na nohy, a když jsem si konečně uvědomil i to, že vedle mě ještě spí i Tame, chtěl jsem vzbudit i jeho.
„Nech ho ještě spát,“ zastavil táta mou ruku a pokynul mi, abych šel vedle.
V hlavním pokoji bylo příjemné teplo. Promnul jsem si rozespalé oči a rozhlédl se kolem sebe. Oheň v krbu pěkně hořel a nad ním se nahřívala voda. Na stole bylo nachystáno jídlo a na posteli čisté oblečení.
Přešel jsem k vědru a trochu si opláchl obličej, abych se konečně probral. Oblékl jsem si připravené věci a při tom všem poslouchal tátu.
Tentokrát ale ne jen tak na půl ucha. Opravdu jsem ho vnímal, protože tohle setkání bylo pro nás všechny hodně důležité. Hlavně mi kladl na srdce, abych na sebe dával pozor. I proto s námi jde Yakei, aby zasáhl, kdyby se cokoliv přihodilo a ne jen ze strany Tameho.
Nasnídal jsem se a pak ještě nachystal jídlo do mošny, kterou jsme si měli vzít s sebou.
„Běž ho vzbudit,“ skončil táta svůj proslov.
Právě stál u okna a díval se ven.
„Yakei každou chvíli přijde, tak ať můžete co nejdříve vyrazit.“
Během chvíle bylo v setnici plno. Tame ještě ani pořádně nedojedl a už mezi dveřmi stál Yakei.
Postavil ke stěně čtyři páry bot a řekl mu, aby si jedny vybral. Byl překvapený stejně jako já. Ale podle Yakeiho letmého pohledu, bylo jasné, že mu to nakázal táta. Ale měl pravdu. Tame chodil celou dobu bos, blížila se navíc zima a taky… Pokud by neměl boty, šel by opatrně a zdržovalo by nás to.
Když jsme byli připraveni vyrazit, doprovodil nás táta až k bráně. Strážce byl překvapený, když viděl, že odchází i Yakei, ale když si všiml táty, stáhl se a na nic se neptal. Jen si podezíravě prohlížel Tameho. Je pravda, že ho vidělo jen pár vlků, jinak nikdo další. Přišli jsme pozdě večer a navíc, brzy ráno, kdy ještě polovina vesnice spí, odcházíme.
Hned z kraje jsem nasadil ostré tempo. I když jsem moc nespal, tak myšlenka na Marea mi dávala energii a poháněla mě dopředu. Zastavit se na krátký odpočinek, mě strašně rozčilovalo, ale snažil jsem se být v klidu.
Chtěl jsem jít bez přestávky. Měl jsem pocit, že čím dřív tam budu, tím dříve Marea uvidím. Věděl jsem, že tam budeme dříve, ale přesto mi to nedalo. Prostě jsem se tak strašně těšil, že každé zdržení pro mne bylo jako zrada. A když jsme se zastavili v části, kde rostly borovice, myslel jsem, že už vyletím z kůže.
Proč? Vždyť jsme už nedaleko od místa setkání… Tame to snad dělá schválně!
Měl jsem chuť ho popadnout za ruku a táhnout za sebou. Ale když jsem si vyslechl, co měl na srdci, zarazil jsem se.
Na tohle jsem vážně nepomyslel.
Co když tohle bude Mareo opravdu brát jako zradu? Nebude tam Saburu a já si tam nakráčím s dvěma cizími vlky, i když minimálně Tameho zná. Ale ten byl vyhnán z vesnice a nikdo z nás nevěděl, jak se k němu zachová.
Nemohli jsme nic riskovat. Ničí život…
Co kdyby se do sebe Tame a Mareo pustili? Nebo třeba by se do toho vložil Yakei? Dokázal bych se smířit s tím, že by se někomu z nich něco stalo? Že by se stalo něco Mareovi?
Dokonce i Yakei, u kterého byla stále cítit nedůvěra vůči Tamemu, se zastavil a vážně nad vším začal přemýšlet. Přesto jsem však namítl, že to, co Tame navrhuje, Saburu nikdy nedělal.
„Saburu a Mareo se znali a důvěřovali si. Znali své pachy, a pokud by jeden z nich ucítil někoho jiného, bylo by jim jasné, že je to past. Ale my takhle jdeme poprvé, a Mareo neucítí Saburu. Pouze tebe, Kenji. Ty se maskovat nebudeš, protože by to bylo Mareovi podezřelé, ale nevím, jak zareaguje na nás dva…“ ukázal Tame směrem k Yakeimu.
Bylo opravdu na místě uvažovat o tom, že by tohle Mareo mohl brát jako zradu, kdyby je ucítil. Neplánovali jsme, že se pod tu obrovskou borovici usadíme všichni pěkně do kolečka, jako bychom si chtěli popovídat o starých časech. Yakei a Tame měli být schovaní a jen hlídat, zatím co já budu mluvit s Mareo.
Ale co kdyby je Mareo opravdu ucítil? Stihli bychom mu to vysvětlit, než by na někoho vytáhl svůj meč?
Dobře jsem si pamatoval, jak rychlý a mrštný byl, když jsem ho schovaný na stromě pozoroval, jak zaučoval nováčky. Netroufal jsem si ani odhadnout, kdo by vyhrál, pokud by se pustil do křížku s Yakei. Musel jsem uznat, že Tame měl pravdu. Byl opravdu hodně chytrý a dokázal myslet hodně dopředu. Mě by tohle ani nenapadlo.
Snad je to tím, jak jsem nezkušený?
Zase na mě s tímto poznáním padla chmurná nálada.
Bude mě vůbec Mareo brát v úvahu, když jsem tak nešikovný ve všem, co dělám?
Ale když se Tame svlékl a začal se válet v borovém jehličí, aby tím zakryl svůj pach, přestal jsem na to myslet a jen ho s úsměvem pozoroval.
„Máš pravdu,“ řekl jsem nakonec a přetřel si dlaní tvář, abych neměl nutkání se smát nad tím, že dováděl jak malé štěně. „Já se toho zdržím. Je potřeba, aby mně Mareo cítil.“
Tame byl opravdu pěkný. Ať už jako člověk, nebo jako vlk. Jeho černá srst se nádherně leskla a na kráse mu neubralo ani to, jak byl celý od jehličí a od prachu.
Vždyť já vlastně ještě ani neviděl Mareovu vlčí podstatu. Bude taky tak krásný? Jakou má vlastně barvu?
Když se nakonec svlékl i Yakei a následoval Tameho, už jsem se na ně nedíval. Yakeiho jsem dobře znal. Nejednou jsem ho viděl nahého nebo ve vlčím kožichu. Teď mou hlavu zaměstnával jen jeden člověk. Jen jeden vlk…
Zadíval jsem se mezi stromy směrem, kde jsme se měli setkat. Už jen nějaká chvíle a nevelká vzdálenost nás od sebe dělila. Ten zvláštní pocit sílil každým okamžikem. Břicho mě skoro začalo bolet, když jsem na něj víc a víc myslel. Netrpělivě jsem přešlapoval z místa na místo, když se Tame a Yakei konečně začali oblíkat. Chtěl jsem je popohnat, protože to čekání se mi zdálo už nesnesitelné. Ale byl jsem nucen nedávat nic najevo. Tame by to možná pochopil. Ale co Yakei?
Den se pomalu chýlil ke konci, když jsem se tentokrát já zastavil v místě, kde začal stromový porost znatelně řídnout.
„Tam se máme sejít,“ ukázal jsem směrem, kde i přes ty stromy byl vidět jeden mimořádně vysoký.
Hlas jsem měl nejistý a ruka se mi mírně zachvěla. Raději jsem ji hned stáhl dolů, ale stejně si toho Tame všiml.
„Kenji,“ přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno. „Měl by ses uklidnit, nebo se něco pokazí. Mareo si tvou nervozitu může vysvětlit jakkoliv. Zřejmě neví nic o tom, co k němu cítíš, je to tak?“
Ta slova mi říkal tak tiše, že jsem musel napínat sluch, abych mu rozuměl. Bylo mi jasné, že to dělá kvůli Yakeimu, který o ničem nevěděl a já mu za to byl vděčný.
Jeho ruka, která mi mírně tiskla rameno, mě trochu zklidnila. Ale opravdu jen trochu. Žaludek mi dělal kotrmelce a nohy jsem měl jak z rosolu. Třásly se mi z toho napětí tak, že jsem najednou nemohl udělat ani krok.
Uvidím ho…
Další stisk mého ramene mě probral. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a zadíval jsem se k té vysoké borovici, která jako jediná rostla uprostřed malého paloučku.
„Vím, neboj,“ chytl jsem Tameho ruku a jemně ji stiskl na znamení, že to bude v pohodě. „Musím jít.“ Vykročil jsem…
Tak jak předtím jsem spěchal a všechno mě zdržovalo, teď jsem měl pocit, jako bych měl nohy zarostlé do země. Čím víc jsem se blížil k místu setkání, tím víc můj krok vázl.
Stejně jako mou hlavu zaplavilo štěstí, když jsem se dozvěděl, že sem půjdu, tak rychle ve mně vzrůstaly pochybnosti. Strach, že je tohle všechno zbytečné. Že Mareo nepochopí, co k němu cítím. Chtěl jsem mu to říct a zároveň jsem z toho začínal mít strach. Bál jsem se zklamání…
Přesto jsem se nakonec zastavil pod tím vysokým stromem. Zůstal jsem stát na místě a jen se kolem sebe rozhlížel. Bylo tu tak velké ticho, že každý nečekaný, byť sebemenší, zvuk, mi rval ušní bubínky. Byl jsem nervózní a při jakémkoliv náznaku, že by Mareo už mohl vyjít z toho lesa, jsem sebou trhnul.
Čas se strašně vlekl. Pozoroval jsem střídavě okolí a nebe, kde se měsíc pomalu posouval na nejvyšší místo, aby dal najevo, že polovina noci bude již brzy za námi.
Proč Mareo ještě nejde? Jsme tu už drahnou chvíli a on stále nikde. Stalo se něco? Proč se ještě neukázal?
Moje nervozita stoupala každým okamžikem. Už jsem nevydržel stát na jednom místě. Několikrát jsem obešel strom, až jsem tam skoro vyšlapal novou cestičku. Přecházel jsem z místa na místo a stále se rozhlížel kolem sebe. Snažil jsem se nedívat do míst, kde měli být schovaní Tame a Yakei.
Měsíc, který byl už přesně nad našimi hlavami, jasné zářil a osvětloval okolí tak dobře, že jsem mohl vidět i jednotlivé větve okolních křovisek a stromů. Přesto však můj doprovod byl tak dobře schovaný, že jsem ani jednoho nezahlédl ani mžikem oka.
Ale Mareo stále nepřicházel.
Na moment jsem se usadil, abych neukazoval tolik svou nervozitu neustálým přecházením. Ale vzápětí jsem zase vyskočil na nohy a pokračoval v chůzi. I když jsem se snažil, nakonec jsem svou nervozitu nedokázal skrýt.
Začínal jsem si zoufat. Pomalu jsem začal věřit tomu, že se Mareo neukáže. Moje skleslost se projevila naplno. Už to nebyla jen nedočkavost a nervozita. Byl to smutek z toho, že tohle všechno bylo zbytečné.
Co když se Mareo nějak dozvěděl, co se stalo Saburu a opravdu se rozhodl, že nepřijde?
Zastavil jsem se na místě, když jsem si uvědomil tuhle možnost. Sklonil jsem nešťastně hlavu a upřeně zíral do ušlapané trávy. Několikrát jsem zamrkal, abych zahnal slzy, které mě zaštípaly v očích. Sevřel jsem přehoz v místě, kde bilo mé srdce.
Opravdu ho neuvidím? Já… Já chci ho vidět. Potřebuji ho vidět. Jestli nepřijde, půjdu k městu, i kdybych měl znovu utéct. Potřebuji mu říct, že ho miluji. Nevydržím to! Musím jít…
Padlo náhlé rozhodnutí, že prostě půjdu k městu a zjistím, co je s Mareo. Už jsem nedokázal zůstat v klidu na místě, natož se vrátit s tím, že jsem ho neviděl.
Udělal jsem pár kroků směrem k lesu, když nenadálý zvuk za mými zády mě přinutil zastavit. Připraven, že budu muset čelit Tamemu, jsem se prudce otočil…
Opravdu to byl on a šel ke mně.
Nic mě nezastaví. Prostě půjdu…
Už jsem chtěl něco říct, zastavit Tameho, aby nešel dál, když se za ním ze stínu vynořila druhá postava.
Srdce se mi málem zastavilo, když jsem ho uviděl. I kdyby byla naprostá tma a já mohl vidět jen obrysy, poznal bych ho vždycky. Tak jsem si ho vryl do paměti, že bych si ho nikdy s nikým nemohl splést.
Ani mi v tu chvíli nedošlo, že Mareo přišel z opačné strany, než obvykle. Ani to, že vystoupil zpoza stromů současně s Tamem. Vůbec mi v té chvíli nedocvaklo, že by to mohlo znamenat nebezpečí. Měl jsem před sebou jen objekt své touhy a na nic jiného jsem nemyslel.
Moje nervozita ustoupila okamžitě novému pocitu. Radost, že ho vidím, že přišel, zaplavila celé mé tělo. Okamžitě jsem se začal usmívat a chtěl vykročit k nim, ale po prvním kroku jsem se zastavil. Uvědomil jsem si, že tu nejsme proto, abych skočil Mareovi hned kolem krku, i když jsem to tak strašně moc chtěl udělat. Nervózně jsem přešlapoval z nohy na nohu a v duchu je popoháněl, aby šli rychleji. S každým jeho krokem, kterým se ke mně přibližoval, jsem se víc a víc chvěl. Upřeně jsem se na něj díval, několikrát jsem natáhl i jeho pach, který sílil s tím, jak byl ke mně blíž. Byl jsem jím jak omámen, že jsem přestal naprosto nad čímkoliv rozumně uvažovat. Žaludek se mi sevřel a srdce bilo čím dál rychleji.
Je tady… Jsem tak šťastný, že přišel. Tak moc, že nevím, jestli se mám usmívat, nebo brečet.
Už jsem otvíral pusu, že ho pozdravím, když najednou zrychlil a rázným krokem došel ke mně. Neusmíval se. Přísně se na mě díval a jeho první slova mě doslova přibila k zemi.
„Proč jsi přišel ty a ne Saburo?“ zeptal se mě odměřeně, jako bych byl cizí.
Co? Tohle… Jak… Proč se mě ptá takovým tónem? Já… Proč jsem přišel já…? Nechce mě snad vidět?
Sklonil jsem hlavu, jak moc mě tenhle přístup zklamal. Stačila jedna věta, jedna otázka pronesena tímhle tónem, a všechny mé naděje byly pryč.
Nemá mě rád…
„Bratr zemřel,“ řekl jsem tiše.
„Jak?“ pokračoval Mareo stejně odměřeně.
Byl jsem zklamaný. Zmatený… Opravdu jsem nečekal takovou reakci. Přesto jsem však odpověděl.
„Zabil ho strážce z města, když-“ zasekl jsem se a na moment se podíval na Tameho.
Tame jen přikývnul, abych pokračoval.
Odpovídal jsem Mareovi na jeho otázky. Nebyl jsem však schopen se na něj již dívat, jak z toho všeho bylo všelijak. V očích mě znovu zaštípaly slzy a já raději sklonil hlavu.
Je tu proto, že je spojka. Nic ke mně necítí. Chce odpovědi a já mu je musím dát. Nic víc, nic míň…
„Věříš Tamemu?“
Zatím, co jeho hlas byl přísnější s každým dalším slovem, ten můj měl náznaky zklamání. Mluvil jsem čím dál tišeji, ale při téhle otázce jsem znovu zvedl hlavu a tázavě se na něj podíval.
Musí se mě ptát zrovna na tohle? Věřím Tamemu? Asi jo. Věřím mu teď asi víc než tomu, že bys mě mohl mít rád.
Tak strašně rád bych mu řekl, co k němu cítím, ale nejspíš bylo všechno marné. Slova, která jsem měl na jazyku, zase zmizela s mým hlasitým polknutím.
„Odpověz mi na otázku, Kenji!“ zvýšil Mareo hlas, když jsem hned neodpověděl.
To co následovalo, mi vzalo veškeré tajné naděje, že by to někdy mohlo být tak, jak jsem si snad tisíckrát v duchu představoval. Cuknul jsem sebou a bezděčně jsem couvnul, když Mareo bleskově proti mně tasil svůj krátký meč.
Byl jsem v tu chvíli naprosto v koncích. Už jsem ani nedokázal zadržet slzy, které se mi, i přes mé divoké mrkání, spustili z očí. Nemohl jsem se nadechnout, jak se ve mně všechno sevřelo. Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani jedno slovo.
Měl jsem chuť na ten meč sám naběhnout, abych to ukončil.
„Odpověz!“ znovu na mě Mareo křikl a přiblížil se s mečem tak blízko, že se mě jeho hrot skoro dotýkal.
„Věřím mu!“ vykřikl jsem a couvnul jsem.
Přes všechnu tu bolest, kterou jsem právě cítil, mi něco v koutečku mé mysli stále připomínalo, proč tu vlastně jsem. Ač jsem byl zklamaný tak moc, že jsem sotva stál na svých roztřesených nohách, přesto jsem posbíral poslední síly a rozhodl se Mareovi odpovídat na všechno, co se bude ptát.
Předám mu zprávu od táty, a pak se rozloučíme. Půjdu domů a už z vesnice nevytáhnu paty. Nemám důvod už utíkat. Mareo mě nemá rád. Klidně by mě tady zabil jak prašivého psa.
Ruce se mi třásly, když jsem mu na jeho požádání podal Saburův meč.
Jako ve snu jsem ho pozoroval a automaticky dělal vše, co se po mně chtělo. Cítil jsem strašný smutek po tomhle přivítání a musel jsem se hodně snažit, abych vnímal vše, co Tame nebo Mareo říkali.
Zatím, co oni spolu mluvili, já se snažil dát dohromady. Musel jsem předat zprávu a nechtěl jsem už ukázat své selhání. Snažil jsem se mluvit pevným hlasem, když na mě přišla řada. Mareo se už dávno uklidnil, a ve mně se přitom stále praly všechny ty protichůdné pocity. Zklamání a pochybnosti se přebíjely s tím, že jsem i přesto to všechno k němu stále cítil něco, co se v mém srdci drželo tak pevně, že nebylo možné to ignorovat.
Po celou tu dobu, co jsme probírali všechny novinky a dávali si to do souvislosti s tím, co se doposud stalo, jsem se rozhodoval, zda mu říct o svých citech nebo ne. Nedokázal jsem sedět v klidu. Strašně moc jsem se chtěl přisunout a aspoň trochu se o něj otřít, abych cítil jeho teplo. Ale měl jsem strach se k němu přiblížit. Nechtěl jsem však ani vstát, abych na sebe znovu nestrhnul pozornost, kdybych začal nervózně přecházet z místa na místo. Stačilo, že Tame byl rozčílený z toho, co se o sobě dozvěděl, a Mareo měl co dělat, aby ho uklidnil. Tak jsem jen nehybně seděl, až mi nohy začaly trpnout, a sem tam jsem urval trs trávy, který jsem vzápětí po stéblech rozhazoval kolem sebe, jako bych se tím rozhodoval, zda mu to říct nebo ne.
Říct… Neříct… Říct… Neříct…
S tím, jak se blížilo svítání, znovu ve mně začala vzrůstat nervozita. Skoro jsem už zapomněl na to, jak se se mnou Mareo přivítal, protože mi hlavu teď zaměstnávaly jiné myšlenky.
Budeme se muset rozloučit. A já… Kdy budu mít další šanci se s ním vidět, abych mu mohl říct to, co mi leží na srdci? Já mu to prostě musím říct, i kdyby mě odmítl… I kdyby mi řekl, že mě nemá rád a jsem pro něj jen mladší bratr Saburu, s kterým se teď bude vídat jen jednou za měsíc, abychom si předali pár informací a zase šli každý po svých.
Když nadešel ten čas a my vstali, abychom se rozloučili a šli každý svým směrem, znovu se mi stáhl žaludek.
Nedokážu odejít jen tak, i když proti mně Mareo vytáhl meč. Prostě to nedokážu… Ten pocit, že mu to musím říct, byl tak silný, že kdybych to neudělal, nejspíš bych se rozprsknul na spoustu kousků a už by mě nikdo nedal dohromady.
„Dobře ho opatruj,“ přerušila Mareova slova mé myšlenky, když vytáhl Saburův meč ze země a očistil ho.
Natáhl jsem ruce, abych si ho převzal, ale on ho nepustil a zadíval se mi upřeně do očí.
„Znamení… Pokud je všechno v pořádku, nehrozí nic, ani pod pohrůžkou smrti, abys byl mlčel, zabodni meč na stejné místo, jako jsem to udělal já,“ ukázal volnou rukou ke stromu. „Pokud si ho necháš u pasu, budu vědět, že není něco v pořádku a já tiše odejdu. Stejně to platí i pro mne. Pokud uvidíš, že přijdu a nechám meč schovaný, radím ti, abys co nejrychleji utekl, protože tu může být někdo, kdo mě k tomu setkání přinutil, aby dopadl spojku vyhnanců a získal od ní informace. A to znamená mučení a následnou smrt, Kenji.“
Sevřel jsem meč a jen se trhaně nadechl, když se Mareovy prsty otřely o mé ruce.
Přistoupil ke mně blíž a dotkl se mě. Na moment ruku nechal na místě a pak ji s jemným pohlazením mé paže stáhl pryč.
„Nechci, aby se ti něco stalo,“ dodal tiše a chtěl odstoupit.
Tohle… Tohle pro mne znamenalo konec všemu váhání. Ať by měla být odpověď jakákoliv, musel jsem mu to říct. Už jsem nedokázal v sobě déle držet všechny ty city, které jsem k němu už tak dlouho choval.
Saburův meč mi vypadl z rukou, jak se mi silně roztřásly. Snad jen mžik oka trvalo, když jsem náhle k Mareovi přiskočil a pevně ho chytil kolem krku. On mě jen na poslední chvíli zachytil a vyrovnal balanc, když ztratil rovnováhu, jak nečekaný můj útok byl.
„Co…“ šokovaně se vzmohl jen na jedno slovo, když jsem ho pevně objal. „No tak, Kenji,“ pohladil mě po zádech. „Uvidíme se zase při dalším úplňku.“
„Já…“ už jsem chtěl promluvit, ale ztratil se mi najednou hlas.
Pootočil jsem hlavu k Tamemu, když jsem si uvědomil, že stojí vedle nás. Chtěl jsem to říct, ale jen Mareovi. Styděl jsem se vyznat před někým dalším. Musel jsem být celý červený, podle toho, jak se Tame pousmál, když jsem se na něj podíval. On však odstoupil dál, jako by tušil, co pro mne tahle chvíle znamená.
Třásl jsem se a snažil jsem se přemluvit svá ústa, aby konečně k Mareovi vyslala ta pravá slova.
„Promiň,“ přitiskl jsem se k němu ještě víc a opřel hlavu o jeho rameno.
Jen mírně jsem ji natočil k jeho uchu, když jsem se konečně s hlubokým výdechem a staženým žaludkem od strachu, rozhodl to říct.
„Vím, že mě nemáš rád. Že bys mě klidně zabil, ale… já… Musím ti to říct… Miluji tě,“ zašeptal jsem a otočil hlavu zpátky, abych skryl svůj rudý obličej do jeho přehozu.
Otřel jsem si o něj vlhké oči a zhluboka se nadechl, abych si mohl aspoň tu jeho vůni vzít sebou. Aspoň to, až mě odmítne a já budu mít prázdné nejen ruce, ale i srdce.
Chvěl jsem se. Celé mé tělo se třáslo, jako bych měl zimnici a horečku zároveň. Nedokázal jsem své pocity už udržet v sobě. Cítil jsem strašnou úlevu, že jsem mu to řekl. I kdyby mě teď odmítl, byl jsem šťastný, že jsem mu to mohl říct a že jsem ho aspoň na okamžik mohl obejmout.
Tak strašně moc ho miluji…
Ale on mě neodstrčil. Čekal jsem to, ale neudělal to. Jeho ruce mě ještě víc sevřely, až jsem skoro ztratil dech. Sklonil ke mně hlavu a jemně se otřel o mé vlasy.
„Jsem rád, že jsi to řekl,“ povolil o něco sevření a já se konečně mohl nadechnout. „Omlouvám se, za to, co jsem udělal, ale bylo to nutné. Nevěděl jsem, co se děje. Promiň, Kenji,“ znovu se otřel o mé vlasy a sklonil hlavu ještě o kousek níž.
Mrazení mi naježilo snad i vlasy, když jsem ucítil jeho horký dech na svém krku. Jemný dotek rtů na mém uchu ještě víc roztřáslo mé tělo a já měl co dělat, abych se udržel na nohách. Snad jen jeho pevné objetí mi nedovolovalo klesnout k zemi.
„Nikdy bych ti neublížil,“ zašeptal těsně u mého ucha. „Protože… Taky tě miluji.“
Neubránil jsem tichému zakňučení, když jsem ta slova slyšel. Svíral jsem v rukách jeho přehoz tak silně, že hrozilo, že ho uškrtím.
„My-myslíš to vážně?“ odvážil jsem se konečně zvednout hlavu a podívat se na něj.
Jen s úsměvem přikývnul a pak…
Celý svět se se mnou roztočil, když se jeho teplé rty dotkly mých. Mé tělo zaplavilo štěstí tak moc, že jsem měl pocit, že snad vzlétnu k nebi a poděkuji měsíci za to, že konečně došel k úplňku a já mohl přijít sem.
Mé první vyznání… Můj první polibek…
Všechno bych mu v tuhle chvíli dal. Vše, o co by si řekl. Euforie naprosto ovládla mou hlavu a ten roztočený svět kolem mne najednou přestal existovat. Scvrknul se do jednoho malého kousku, kde jsem stál já a on…
Ztratil jsem pojem o čase, když jsem se s ním líbal. Ale on mě nakonec vrátil do reality, když opustil má ústa a mírně mě od sebe odstrčil.
„Je mi líto, Kenji, ale musíme se rozloučit.“
Nechtěl jsem. Najednou jsem měl pocit, že prostě nemůžu odejít bez něj. Přitiskl jsem se k němu a chytl ho kolem pasu.
„Já nechci,“ opřel jsem se o jeho hruď. „Chci jít s tebou.“
„Víš, že to nejde,“ pohladil mě po vlasech. „Taky bych s tebou rád zůstal, ale opravdu to nejde.“
„Nedokážu tak dlouho čekat, abych tě znovu viděl,“ zakňoural jsem.
Už teď mi z toho bylo těžko, když jsem na to pomyslel.
„Já vím,“ znovu mě od sebe mírně odstrčil. „Ale na něco přijdeme, neboj. Vymyslím něco, abychom spolu mohli být častěji.“
„Napořád,“ zadíval jsem se do jeho nádherných očí.
Byly pro mne tak krásné, že jsem se do nich chtěl dívat pořád.
„Určitě na něco přijdu, neboj se,“ usmál se, když slyšel, co jsem řekl. „Ale zatím to musí zůstat tak, jak to je. Opravdu nechci, aby se ti něco stalo.“
Odevzdaně jsem přikývl. Musel jsem to přijmout, i když se mi to nelíbilo.
Zatím to musí zůstat takhle. Kdo ví, co se ještě přihodí. Musíme být opatrní, dokud nepřijdeme na něco rozumného.
„Musíme jít, Kenji,“ ozval se náhle vedle nás Tameho hlas.
Měl jsem chuť ho v tu chvíli zahryznout. Ale měl pravdu. Pomalu už svítalo a bylo nebezpečné tu déle zůstávat. A taky jsem nechtěl před Mareem ukázat svou nezodpovědnost. Musel jsem být silný, aby viděl, že jsem ten, na koho se může spolehnout. Že nebudu vyvádět psí kusy a riskovat tak, že bych o něj přišel hned potom, co jsem získal jeho srdce.
Na to ho moc miluji, a nechci si takovou možnost ani připustit.
Jen velice nerad jsem ho pouštěl.
Ale než jsem odstoupil, stihl jsem ho aspoň lehce políbit na rty.
Mírně nevraživě jsem se díval, jak k němu vzápětí Tame přistoupil a tiše k němu začal promlouvat. Chtěl jsem odstrčit jeho ruku, která sevřela Mareův rukáv. Tušil jsem, že se to nejspíš týká něčeho osobního. Něčeho, kvůli čemu večer Tame plakal, když jsme usínali. Chápal jsem jeho touhu vědět něco víc o tom, koho musel zanechat ve městě. Ale…
Mareo byl teď můj a každý, byť bezděčný dotek, který nepatřil mně, se mi nelíbil.
Sehnul jsem se raději k zemi a zvedl Saburův meč. Otřel jsem ho a zasunul do pochvy. Ale po celou tu dobu jsem ty dva pozoroval, dokud od sebe neodstoupili.
Chtěl jsem Marea ještě aspoň jednou obejmout, říct mu znovu, co k němu cítím, protože jsem měl potřebu to opakovat stále dokola až k zbláznění. Strašně moc jsem toužil ho ještě aspoň jednou políbit. Ale nic z toho jsem už nestihl.
„Buďte opatrní. A tomu bílému vlkovi vyřiďte, že jsem o něm celou dobu věděl,“ usmál se na mě a pak se otočil svým směrem.
Bylo to tak náhlé, že jsem se sotva stihl nadechnout. Nestačil jsem na rozloučenou ani mávnout rukou. Mohl jsem se už jen mlčky dívat, jak se vzdaluje a po chvíli mizí mezi stromy.
Stál jsem tam a pořád hleděl do jednoho místa. Byl bych tam snad schopen zůstat do dalšího úplňku, jen abych nepropásl možnost se s ním znovu setkat.
Nakonec nás však probral Ykaei, který už vylezl z úkrytu a došel k nám.
„Jdeme,“ drcnul do Tameho. „Je riskantní tu dlouho zůstávat.“
Tamě měl také upřený pohled do kopců, za kterými leželo město, a nehnul se z místa.
Musel na nás být zajímavý pohled, jak jsme tam oba nešťastně stáli. Ale Yakeiho slova a první sluneční paprsky, nás konečně donutily se pohnout.
Jen chvilka to byla, co mi Mareo zmizel v lese, a mně se po něm už stýskalo.
Ale…
Byl jsem i přesto šťastný.
Miluje mně…
Tohle, přes všechen ten smutek z dalšího odloučení, u mě vyvolalo úsměv na tváři.
Miluje mě…
Miluje mě…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak ufff, hotovo. Velké omluvy za to, že je to až po čtrnácti dnech. Ale tak nějak nestíhačka... :) Co se týká této části, tak jako nebylo to zrovna lehké. Pořád překlikávat, vracet se k Vyhnanci, aby to sedělo, nechtějte ani vědět, kolikát jsem musela mazat a přepisovat nějaký odstavec, když jsem se rozepsala a nakonec zjistila, že to bylo úplně jinak. Ale! Pomalu se blížíme k částem, kde se tyto dva příběhy už nebudou tak prolínat a snad i to psaní už půjde trochu lépe, protože mě nebude nic svazovat. Pokud najdete chyby, klidně řekněte, opravím. Pokud vás to bude nudit - tak se omlouvám, ale nějak jsem to teď nedokázala lépe napsat. Asi únava nebo co... D
Tak snad jste to dočetli až sem a těšte se na další kapitolu za týden.