Plakal jsem. Dlouho…
Nebyl jsem schopen se uklidnit, protože vědomí, že jsem přišel o svého bratra, bylo pro mne hodně bolestivé.
Byl to člověk, který si získal mé srdce, i když jsme byli spolu jen dva roky. Jemu jsem mohl říct vše… On byl ten, který chápal mé pocity a on byl u mě vždy, když jsem potřeboval utěšit, či se z něčeho vypovídat. Byl to silný muž, spousta vlků se ho obávala, a i když jsem ho kolikrát musel štvát, nikdy na mě neuhodil. Byl jako máma…
Není tady…
A já tuhle nešťastnou zprávu musím sdělit tátovi…
Ještě víc mě to sevřelo, když jsem si to uvědomil.
Má už jen mě a já mám jen jeho...
Dlouho jsem tak seděl a jen vnímal tu hřejivou ruku, kterou jsem měl položenou na hlavě.
Snad aby utišil mou bolest? Co bych dal za to, aby ta ruka byla Saburova…
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě po delší době mlčení.
Seděl jsem u stolu a jen hleděl před sebe. Jako tělo bez duše.
„Kenji,“ odpověděl jsem automaticky, aniž bych nad něčím přemýšlel.
„Já jsem Tame,“ zavěsil nad oheň kotlík s vodou a pak začal připravovat nějaké bylinky na čaj.
Tame… Tame… To jméno jsem už někde slyšel.
Konečně jsem se probral ze své letargie a začal jsem pátrat v paměti.
„No jasně, už mi to dává smysl,“ začal jsem si ho víc prohlížet.
O něm mluvil Saburu i táta. Vypadalo to, že ho oba dva znali osobně. Dával jsem si dohromady všechny vzpomínky na společné debaty.
„Co ti dává smysl?“ postavil džbánek na stůl a usadil se naproti mně.
Narovnal jsem se a ukázal na pytlíky, zavěšené na šňůře.
„Jsi felčar z vesnice. Saburu mi o tobě vyprávěl.“
Polkl jsem naprázdno, jak se mi sevřelo hrdlo, když jsem vyslovil bratrovo jméno a ruka mi poklesla zpátky na klín.
„Odkud jsi znal Saburu?“
„Je to-“ zasekl jsem se a sklonil hlavu.
Proč to tak bolí?
Nedokázal jsem zabránit slzám, které si opět našly cestu ven a dopadaly na desku stolu. Otřel jsem si rychle tvář, ale hlavu nechal skloněnou.
„Byl to můj bratr…“ dodal jsem tiše.
Byl…
„Bratr?“
Konečně jsem zvedl hlavu. Otřel jsem si vlhké tváře a přikývl jsem.
Tame na mě udiveně hleděl. Prohlížel si mě, jako by si potřeboval v hlavě všechno urovnat.
„Kolik je ti let?“ promluvil konečně.
Přitáhl si džbánek, odklopil víčko a přivoněl si k čaji, jako by chtěl zjistit, jestli se to už dá pít. Když byl s průzkumem spokojený, nalil do dvou kalíšků a jeden posunul přede mne.
„Mám za sebou už osmnáct zim,“ přidal jsem si něco malinko navíc, abych nevypadal jako čerstvě vylíhlé kuře.
Beztak mě už ta osmnáctá zima čeká, tak co…
Chytl jsem ten horký kalíšek a zahříval si o něj ruce. Chvíli jsem se díval do toho jemně nazelenalého odvaru, ale pak jsem k Tamemu konečně zvedl hlavu. Pořád jsem měl žaludek jak na vodě. A i když už ne tak moc, přeci jen jsem se stále třásl…
Možná mi ten čaj pomůže…
Usrkl jsem, a příjemné teplo se mi dostalo do žaludku. Po chvilce se mi začalo roztahovat po těle a ten třes skoro ustoupil, když jsem měl svůj příděl už skoro vypitý.
Tame se začal opatrně vyptávat na nějaké věci a já mu odpovídal. Nejspíš mě chtěl zaměstnat, abych co nejméně myslel na Saburovu smrt. A myslím, že toho i docílil. Víc jsem vnímal, co říká a sám jsem se také začal vyptávat. Přesto jsem byl se svými odpověďmi i otázkami opatrný. Pořád to byl pro mne cizí člověk. Viděl jsem ho dnes poprvé, a i když teď už zřejmě bude patřit mezi nás, pořád jsem nevěděl důvod, proč se tak vlastně stalo. A navíc ta jeho moc… Sem tam jsem pohlédl na jeho ruce, jako bych se chtěl ujistit, že to modré světlo proti mně znovu nepoužije.
Tame měl příjemný a uklidňující hlas. Už od pohledu to byl jemný člověk, i když rvát se uměl pořádně. Nechtěl bych s ním znovu bojovat na život a na smrt. Nejspíš bych moc šancí neměl.
Zdál se být docela klidný, ale po chvíli mírně znervózněl. Spíš po další mé otázce.
„Proč tě vyhnali a proč teda po tobě šli strážci? Normálně vyhnance odvedou za hranice země a už se o něho dál nezajímají,“ s vyzývavým pohledem na něj, jsem čekal na odpověď.
Na moment zůstal nehybně sedět.
Má snad strach odpovědět? Nebo si teprve potřebuje ujasnit, co mi vlastně může říct? Co když je to nakonec jinak a on je zrádce?
Začínal jsem z toho být nervózní.
Co když jsem to všechno zpackal a nějakému zrádci jsem vytroubil kde co? I když o něm táta a Saburu nikdy nemluvili ve zlém, lidé se mění… A Yakei mi říkal, že i přítel i nakonec může vrazit kudlu do zad…
Mírně jsem sebou trhnul, když konečně promluvil.
„Nevyhnali mě. Chtěli mě popravit. Utekl jsem,“ nalil si znovu trochu čaje a napil se.
Zaujatě jsem si ho začal po těch slovech prohlížet.
Proč ho vlastně chtěli popravit?
Jeho přemýšlivý výraz se náhle změnil. Byl smutný…
Jako by si tou odpovědí připomněl něco hodně bolestivého. Nakonec vstal od stolu a šel k šatníku. Oblékl si kalhoty a pak se po chvilce váhání natáhl k polici.
„Obvinili mě ze zrady a z černé magie,“ položil přede mne moji dýku a vrátil se ke krbu, aby přiložil do ohně. „Proto nemůžu jít do vesnice vyhnanců. Nevím, jak by mě přijali. Sám jsi to viděl a já nevím, jestli z města někdo není v kontaktu s vyhnanci. Nepřijmou mě a můžou mě klidně i zabít, pokud už ví, že jsem byl obviněn ze spolčení s démony…“
Tak obviněn s černé magie.
Nedivil jsem se, když jsem si vzpomněl na tu sílu, která mě odmrštila přes celý domek až ven.
Ale nějak jsem začínal mít pocit, že bych mu mohl věřit. Nejen to, co řekl, protože s takovou věcí by se opravdu nikdo nechlubil… Ale i to, že mi vrátil dýku. Projevil tak důvěru ke mně.
„Neví to,“ řekl jsem, abych ho uklidnil, že mu ve vesnici žádné nebezpečí nehrozí.
Teda, aspoň doufám…
„Jak to můžeš vědět?“ udiveně na mě otočil.
„Jestli to někdo věděl, tak jedině Saburu. On… On byl spojka, proto žil tady,“ odpověděl jsem. „Vždy o úplňku chodil na smluvené místo, kde získával informace. Jen tak jsme mohli předejít chystaným útokům na vesnici vyhnanců. Už pár jich bylo, a tohle nám pomohlo se ubránit.“
Při vzpomínce na některé útoky a na to, že jeden z těch, co s nimi kdysi Saburu sloužil, ho zabil, jsem popadl dýku a pevně ji sevřel. V tu chvíli jsem měl chuť jít, a někomu z těch zrádců ji vrazit pod žebra.
„Proč by někdo měl útočit na vesnici vyhnanců? Je to proti pravidlům,“ i Tameho hlas zvážněl.
To mě teď nezajímá, sakra…
„Ten co zabil Saburu… Víš, kdo to je?“ ignoroval jsem jeho otázku.
Vstal jsem a klouby na prstech mi zbělely, když jsem ještě silněji sevřel rukojeť nože. Opravdu… Lítost nad ztrátou teď naplno zastínila zlost a chuť se tomu zmetkovi pomstít.
Tame došel a chytil mě jemně za ruku, ve které jsem stále svíral dýku.
„Je mrtvý, Saburu ho zabil,“ pootočil se a ukázal na meč, který stál opřený o stěnu vedle postele.
Podíval jsem se tam také. Ani jsem si neuvědomil, že tam je. Nebo, spíš, jsem nebyl ve stavu se tady rozhlížet. Ale teď, když jsem viděl mě tak známý meč…
Saburu by ho nikdy nedal z ruky… Nikdy…
Všechno se v tom okamžiku vrátilo zpět. Žaludek mi ztěžkl, jako by mi do něj napadlo kamení. Můj najatý postoj zmizel. Svěsil jsem ruce a dýka s rachotem dopadla na zem.
Vidět tenhle meč bez jeho majitele, bylo stejné, jako mě dotáhnout k Saburovu hrobu.
Došel jsem k posteli, vedle které byl opřený. Váhavě, jako bych tomu stále nechtěl uvěřit, jsem ho vzal do ruky.
Proč se to muselo stát?
Ztěžka jsem dosedl na postel a meč si položil na klín. I když jsem to už přijal, i tak mě to stále tížilo.
Jak dlouho to ještě bude bolet?
„Musím to říct otci,“ zašeptal jsem.
Bude to těžké. Jak mu to mám říct?
„Kde je to místo, kam Saburu chodil? Víš, kdo mu nosil informace?“ zastavil se Tame přede mnou.
Nepodíval jsem se na něj a jen dál pozoroval meč. Neměl jsem náladu teď cokoliv probírat. Chytl mě však za bradu a zvedl mi hlavu. Upřeně se mi zadíval do očí.
Chtěl jsem uhnout pohledem, ale on mě pevně držel.
„Řekni mi všechno, co víš,“ řekl přísně, když jsem mu hned neodpověděl.
Jako by tušil, že toho vím daleko víc, než jen to, co jsem mu zatím řekl.
Můžu mu toho opravdu říct více? Vážně mu můžu důvěřovat?
Jeho pohled byl neústupný. Ale přesto v jeho očích bylo něco, co mi říkalo: Věř mu. Neměl jsem z něj už strach. I jeho stisk byl sice pevný, ale zároveň hřejivý, uklidňující.
Ještě chvilku jsem se díval do těch jeho očí, než jsem se rozhodl...
Polovina noci byla za námi, když jsem mu řekl zhruba vše, co jsem považoval za vhodné. I když to opravdu nebylo všechno, i tak bylo těch informací víc než dost.
Jestli mu bude táta důvěřovat, poví mu zbytek sám.
Sem tam mi položil otázku, snad aby si doplnil to, co už sám zřejmě věděl. A podle toho, jak se ptal, věděl opravdu hodně.
Ale stejně jako já, ani on neřekl vše. Viděl jsem to na něm. Ale neměl jsem mu to za zlé. Taky si ke mně teprve získával důvěru, jako já k němu. Přeci jen jsme se potkali teprve před půl dnem. Spíš jsem po něm skočil…
Měsíc stál vysoko na tom temném nočním nebi, když jsem konečně vstal. Bylo opravdu už pozdě a já z toho všeho byl hodně unavený.
Potřebuji se aspoň trochu vyspat a hned jak se rozbřeskne, vrátím se do vesnice.
„Půjdu,“ zamířil jsem ke dveřím.
Vyspím se venku v lese. Nebude to poprvé…
„Kam chceš jít?“ zastavil mě Tame.
„Jsem unavený a potřebuji se vyspat, než se vrátím do vesnice. Musím otci sdělit…“ zmlkl jsem.
Nedokážu to…
„Přespi tady. Je tu dost místa,“ ukázal na postel. „Jestli mi nevěříš, můžeš se klidně změnit ve vlka. Nebo já a přespím na zemi,“ namířil prstem ke krbu, před kterým na zemi ležela medvědí kožešina.
Opět se mi při tom pohledu sevřel žaludek. Pamatoval jsem si moc dobře, když ten medvěd tady stále obcházel. Pak na nás zaútočil a my ho společně zabili. Já a Saburu… Byl jsem z toho tenkrát tak nadšený. Ale teď… Nedokázal bych si na tu kožešinu ani sednout.
Pohlédl jsem k posteli.
Oč je to lepší nebo horší?
Ještě chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se svlékl a vlezl si rychle do postele, jako bych ten nepříjemný pocit chtěl překonat co nejdříve.
Kde bude spát Tame?
Posunul jsem se až těsně ke stěně, abych mu udělal místo.
Zatím nechci, aby na té kožešině spal. Je to vzpomínka…
Nedíval jsem se co Tame dělá. Ale po chvíli se matrace mírně prohla, když se uložil vedle mě a přikryl se hrubým přehozem.
Kolikrát jsem takhle tady spával se Saburu? Ani bych to na prstech nedokázal spočítat. Naposledy, když jsme společně šli na schůzku s Mareo…
Sevřel jsem v ruce deku tak silně, že jsem slyšel, jak zapraskala látka.
Cokoliv jsem zmínil, byť i jen v myšlenkách, vždy mi to připomnělo Saburu. A teď navíc i Marea.
V tom všem jsem na něj nepomyslel ani jednou. Měl jsem najednou pocit, jako bych ho tím zradil.
Náhle jsem zatoužil ho vidět. Strašně moc jsem to chtěl, i když jsem věděl, že mu budu muset říct o Saburu.
Ale i tak…
„Za tři dny měl jít Saburu na smluvenou schůzku. Půjdu tam místo něj.“
Ani bych si neuvědomil, že jsem tuhle myšlenku řekl nahlas, kdyby Tame nezpozorněl. Podíval jsem se na něj, když mi to došlo, ale v tu chvíli se i on ke mně prudce otočil.
„Je to nebezpečné, jsi ještě mladý a nezkuš-“
„Půjdu tam a ty mi v tom nezabráníš!“ vyhrkl jsem a zamračil jsem se.
On mi nebude rozkazovat, co můžu nebo nemůžu. Ještě ani nebyl ve vesnici a už se chová jako vůdce smečky.
„Byl jsem tam se Saburu už dvakrát. Učil mně, abych případně mohl…“
Znovu jsem to nedokázal říct. Prostě mi to nejde přes pusu… A já to budu muset převzít po Saburu, jen proto, že… Zatraceně!
„Znáš toho, kdo mu nosil informace?“ zeptal Tame a napjatě čekal odpověď.
Neřeknu mu to! Nemusí to vědět. Nechci ohrozit Marea.
Přesto jsem přikývl.
„No? Kdo to je?“
Mlčel jsem.
„Tak Kenji!“
Nedá mi pokoj, dokud to nebude vědět…
„Jeden ze strážců,“ odpověděl jsem vyhýbavě.
„Strážce?“ prudce se posadil, jako ho ta zpráva ohromila. „Nepůjdeš tam! Půjdu tam já, může to být nebezpečné. Jak se chceš sám bránit, když se-“
„Půjdu tam!“ vykřikl jsem a také jsem se posadil.
Nebude mi to zakazovat. On určitě ne! Stačí, že už táta…
„Jsou to cvičení vlci, co když někdo z nich zradí? Co když vaši spojku bude někdo sledovat! Jak se ubráníš, proti takovému člověku!“ přerušil mé myšlenky a pevně mě chytl za rameno. „Ani se mnou sis neporadil, jak to uděláš potom! Potřebuješ se ještě hodně učit, Kenji!“ sevřel mne ještě silněji, až to zabolelo.
Tak dost!
Už tak jsem byl naštvaný, že mi tady rozkazuje a on mi ještě připomněl, že mě s přehledem porazil.
Sám to vím, že nemám ještě dost zkušeností, ale…
„Ubráním se!“ naštvaně jsem shodil jeho ruku z mého ramene. „Saburu mě učil! Musím tam jít!“
„Co když ten strážce zradí?“ nedal se odbýt.
To se mě jako snaží ukecat? Umlátit mě slovy, když už mi neprokousnul hrdlo?
„Chceš ohrozit sebe i ostatní vyhnance?!“ pokračoval.
Tohle už jsem nedával.
Takhle mluvit o Mareo! Kdo ví, jak dobře ho zná. Nebude o něm tak mluvit! Přede mnou ne!
Krev se mi navalila do hlavy, a já se přestal ovládat.
„Musím tam jít. Musím ho vidět! Mareo není zrádce!“ křiknul jsem na Tameho.
„Mareo?“
Zarazil jsem se. Zatím co Tame zpracovával tuhle novou informaci, já si v duchu nadával do všeho možného.
Jak jsem se mohl nechat tak unést? Vždyť já to prozradil cizímu člověku! Co když se něco stane? Tame si sice získal aspoň trochu mé důvěry, ale pořád je tam to ale...
Skoro jsem nedýchal a přál jsem si, aby hned na všechno zapomněl. Kdybych uměl to co on, už bych na něj použil tu magii, aby opravdu zapomněl na to jméno, které jsem tak nerozvážně vyslovil.
„Proč ho musíš vidět?“ zeptal se.
Ale mě se ta otázka nelíbila.
Proč? Asi proto, že je to spojka, ne? Opravdu dobrá otázka, prolétlo mi hlavou.
Ale tak nějak jsem tušil, že na tohle se zrovna neptal. A já mu to nehodlal říct. Cítil jsem, jak mi do tváří stoupá horko… Musel jsem zrudnout, když jsem jen pomyslel na tu správnou odpověď. Raději jsem si lehl a schoval se pod deku. Byl jsem k němu otočený zády, aby neviděl, jak sem červený.
Tame to nejspíš vzdal. Nakonec si také lehl a já si myslel, že mám vyhráno.
Jenže…
„Kenji, proč ho musíš vidět?“ ucítil jsem za sebou pohyb, jak se zřejmě pootočil.
Nedá mi vážně pokoj? Opravdu? Nemusí to vědět.
Divný pocit mrazení v zátylku mi napovědělo, že se na mě opravdu upřeně dívá. Tohle jsem vždycky poznal i se zavřenýma očima.
Proč je tak neodbytný? Bude mě tak hypnotizovat celou noc, dokud mu neodpovím? Nechá mě vůbec vyspat?
Mírně jsem se skrčil do klubíčka. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, jako bych se rozmýšlel, jestli to říct nebo ne.
Nemusí to vědět. Ale zřejmě mi nedá pokoj. Cítím pořád ten jeho upřený pohled. A navíc… Nemám už nikoho, komu bych se mohl svěřit…
„Miluji ho,“ chytl jsem deku a rychle si ji přehodil přes hlavu, abych se pod ní schoval.
Musel jsem být červený až na zadku, podle toho, jak mě po těch slovech polilo horko.
Určitě se mi teď vysměje. Mareo je starší a i když je pěkný, pořád je to chlap. Bude se mi smát…
Tame se však v klidu otočil zpátky. Přestal mě konečně tak upřeně pozorovat a já začal znovu normálně dýchat.
„I já mám ve městě někoho, koho strašně moc miluji,“ řekl tiše.
Teď jsem zpozorněl já. Mírně jsem poodhrnul deku, abych se mohl nadechnout lepšího vzduchu a zahleděl jsem se do zdi.
Tame je na tom stejně… Musel opustit město a nechat tam někoho, koho opravdu miluje. Musí to být pro něj strašně těžké. Jak moc ho to musí trápit? Víc než mě. To určitě ano. Přeci jen Mareo ještě neví, co k němu cítím, a my dva jsme od samého začátku rozdělení, aniž bychom si vyznali lásku, či se jinak víc sblížili. Ale i tak je mi smutno a stýská se mi po něm. A co teprve Tame…
Najednou mi ho bylo líto. Chtěl jsem mu něco říct, ale nevěděl jsem co. Beztak bych jen řekl nějakou hloupost. Ale on nakonec promluvil místo mě.
„Dobře,“ drcnul do mě loktem. „Můžeš tam jít, ale já půjdu s tebou.“
Neřekl jsem nic, jen jsem přikývl, jako by to vůbec mohl vidět. I ten oheň už skomíral a místnost se pomalu nořila do tmy. I přesto že se mi hlavou stále honila spousta myšlenek, byl čas jít spát.
Ráno musím zpátky do vesnice. Za tátou…
Nejspíš nás ty dny plné napětí oba dva zcela vyčerpaly. Ani jeden z nás nebyl schopen vstát za rozbřesku, abychom mohli vyrazit. Slunce se na nebi o něco posunulo a paprsky, skrz škvíru mezi okenicemi, dosáhly už i na postel. To příjemné teplo, které už moc dlouho nebude, s tím jak se blíží zima, nás konečně probudilo.
Jako bych se podvědomě snažil oddálit nevyhnutelné, dělal jsem všechno strašně pomalu. Už i Tame mě musel popohnat, když jsem seděl u snídaně a notnou chvíli žvýkal jedno jediné sousto.
Bylo skoro poledne, když jsme se konečně vydali na cestu.
Cesta už teď ubíhala o mnoho rychleji, než před pár dny, když jsem šel sám.
I když jsme byli opatrní a snažili se jít tiše, bylo naše tempo celkem rychlé. Tichým hlasem jsme si povídali o všem možném a mě v tu chvíli bylo o něco lépe, než předešlý den.
Sice jsem se tomu trochu bránil, nakonec jsem se stejně zeptal na Mareo. Chtěl jsem o něm vědět vše, co by mi mohl Tame říct.
Nebyl s ním tak často, jak jsem si myslel. Přeci jen nebyl už nějakou dobu u stráže a do zámku zavítal jen, když bylo potřeba. I tak mi pár věcí řekl a já byl moc rád, že se Mareovi daří dobře.
Překvapilo mě, když Tame řekl, že byl Mareův učitel. Už jsem se nedivil, že je tak silný, i když to na první pohled není poznat. Ale co se jednou člověk naučí, to nezapomíná…
Vyptával jsem se, jak probíhá zacvičování nováčků, kteří se přidali ke stráži. Tak nějak jsem začínal mít zlost na Yakeie. Ten jeho způsob, kdy mi několikrát málem vyrazil zuby, měl jsem spoustu modřin a rozbitý nos…
Asi mu taky jednu dám do zubů, až se vrátím.
„Víš, Kenji,“ ozval se Tame, když jsme šli chvíli bez jediného slova. „To co umím, za to hodně vděčím Saburu. Je mi taky líto, co se stalo. Byl to skvělý člověk a silný vlk. Saburu byl můj učitel a do své smrti mu budu děkovat za vše, co mě naučil.“
Povzdechl jsem si.
Vím, že Saburu takový byl. Vím to moc dobře a taky je mi líto, že už tady není… Bude mi chybět.
„Kde Saburu zemřel? Ukážeš mi pak někdy to místo?“ o něco jsem zpomalil v chůzi, když les začal řídnout.
„Někdy ano… Uložil jsem ho, jak se patří. Ukážu ti místo jeho posledního odpočinku, ale nebude to hned, Kenji,“ chytl mě za ruku a stiskl ji, jako by se chtěl omluvit za to, co se Saburu stalo.
„Budu rád,“ poplácal jsem ho po jeho ruce a pak se vymanil ze sevření. „Jsme už tady,“ ukázal jsem před sebe.
Udělali jsme ještě pár kroků. Stromy se rozestoupily a před námi se ukázala menší travnatá plocha s nízkými křovinami, a za ní dřevěné hrazení a pevná brána, umožňující vstup do vesnice.
Byl už večer, když jsme dorazili a před chvílí se musely měnit stráže.
Zastavili jsme se u brány. Kdybych šel sám, prošel bych bez problémů.
„Kdo je to?“ zeptal se mně Taro, který tu měl právě službu.
Začal si Tameho bedlivě prohlížet. Přistoupil k němu blíž a natáhl jeho pach.
„To je v pořádku, otec na něj čeká,“ zalhal jsem.
Nechtěl jsem se tu zdržovat a zřejmě i pro Tameho to nebylo příjemné. Ten jen napjatě stál a mlčel. Čekal, co bude dál…
„Dobře, běžte,“ ukázal nakonec Taro do vesnice.
Vešli jsme dovnitř a já zamířil rovnou k našemu domku. Za sebou jsem uslyšel krátký hvizd, a když jsem se otočil, viděl jsem, jak Taro dává pokyn jednomu z vlků, aby nás následoval. Přeci jen byl opatrný...
„To je v pohodě, čekal jsem něco takového,“ drcnul do mě Tame, když jsem tiše zavrčel. „Je potřeba to tu chránit.“
Vesnice se ukládala ke spánku. Všechno se ztišovalo, obyvatelé už byli většinou ve svých domech. Ve vzduchu byl cítit kouř, který vycházel z jednotlivých komínů. I z našeho… Přes nedovřenou okenici jsem viděl mdlé světlo, které vydával oheň v krbu. Táta nejspíš chystal večeři.
Čím víc jsme se k našemu domu blížili, tím na mě víc padal ten nepříjemný pocit.
Musím mu to říct…
Můj krok váznul, až jsem se nakonec zastavil.
„Tady žiješ?“ zeptal se Tame, když jsem se zadíval na náš dům.
Přikývl jsem. Nebylo mi moc dobře. Všechny ty špatné pocity, které na chvíli zmizely, se vrátily zpět a ještě s větší silou. Sevřel jsem halenu, jak mě rozbolelo břicho.
„Musíš vědět ještě jednu věc, Tame,“ otočil jsem se na Tameho. „Otec je vůdce smečky. Vlci si ho nedávno zvolili, když zemřel jeho předchůdce.“
Když Tame nic neříkal, vykročil jsem.
Musím to udělat. Nedá se tomu vyhnout…
Trochu váhavě jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř jako první. Táta stál u krbu a zamyšleně do něj hleděl. Už na první pohled jsem viděl, že si dělá starosti. Byl shrbený a jeho upřený pohled do plamenů o tom vypovídal. Jednou rukou se opíral o římsu krbu a v druhé držel pohrabáč a bezmyšlenkovitě rozhrabával ohniště. Když zaslechl zvuk ode dveří, otočil se a já viděl tu hlubokou vrásku mezi očima, kterou měl vždy, když si o něco dělal starost.
„Kenji…“ podíval se na mě, ale vzápětí se zarazil.
Jeho pohled se zaměřil na Tameho, který stál kousek za mnou.
„Romele…“ vydechl a pohrabáč mu vypadl z ruky.
Nechápavě jsem se díval, jak mě obchází a zastavil se až před Tamem. Jako bych tady vůbec nebyl. Sledoval jsem jeho překvapenou reakci. Prohlížel si Tameho, dokonce se dotkl i jeho vlasů. Bylo vidět, že ho opravdu musel znát. Ale zpráva o tom, že Tameho otec je po smrti, mu opět vytvořila vrásku na čele.
Začal jsem se chvět, když jsem si uvědomil, že o smrti budu mluvit i já. Chtělo se mi brečet z toho, co musím tátovi sdělit. Chtěl jsem utéct… Ale nohy jsem měl jak přibité k zemi a nedokázal jsem pohnout dokonce ani rukou. Čím déle si mě nevšímali a mluvili spolu, tím víc to na mě doléhalo. Začínal jsem se třást ještě víc, když se mi hlavou honily ty představy, jak to tátovi řeknu. Ale ani v jedné jsem toho nebyl schopen.
Přestal jsem vnímat všechno okolo. Vše se mi ztrácelo a já jen myslel na to, že chci odejít.
Chci jít pryč… Bojím se toho… Už tak to bolí, a ještě jsem ani nepromluvil…
Cítil jsem, že opravdu nemám daleko k tomu, abych se rozbrečel.
„A jaké zprávy mi neseš ty? Proč Saburu nepřišel na smluvené setkání?“ zastavil se táta přede mnou.
Jako by mě probudil. Trhnul jsem sebou a zalapal po dechu. Podíval jsem se krátce na Tameho a pak jsem sklonil hlavu.
Nedokážu to… Pomoz mi prosím, Tame…
„Kenji! Dívej se na mě a odpověz!“ ozval se táta přísně.
Cuknul jsem sebou a udělal krok zpět.
„Kenji!“ táta už začínal ztrácet trpělivost.
Nevěděl jsem, že to bude tak těžké. Určitě tušil, že ty zprávy nejsou dobré. Ale… Nemohl jsem ho nechat v nevědomosti.
Zhluboka jsem se nadechl, abych nabyl aspoň trochu jistoty v hlase.
„Saburu zemřel.“
Na moment zavládlo ticho. Bylo to tak tíživé, že jsem problém se nadechnout. Třásl jsem se a slzy, které se mi už spustily z očí, jsem ani nestíral. Nebyl jsem schopen zvednout ani ruku…
„Jak Saburu zemřel?“
Tátův hlas byl roztřesený a o poznání tišší, než před chvílí.
Co mám říct? Vím jen to, co mi řekl Tame. Už tak bylo pro mne těžké mu říct, že zemřel, a teď mám říct, jak se to stalo?
„Kenji, můžeš nás nechat chvíli o samotě?“
Udiveně jsem pohlédl na Tameho. Táta se zarazil a bylo vidět, že se mu moc nelíbí, že nás přerušil.
Jenže Tame je ten, který by to měl vysvětlit. Prosím, nenuť mě pokračovat…
„Otče?“ podíval jsem se na tátu.
Chvilku nás dva ještě pozoroval, ale nakonec beze slova pokynul rukou, abych odešel.
Na nic jsem nečekal a okamžitě jsem zamířil ven. Měl jsem pocit, jako bych měl na nohou přidělané kusy skály, jak jsem je měl těžké. Jen silou vůle jsem vyšel před dům a zavřel za sebou dveře.
Ale tam mi tělo vypovědělo službu. Sesunul jsem se na zápraží a zabořil hlavu mezi kolena.
Brečel jsem… Už zase… Ale nedokázal jsem to v sobě déle držet.
To noční ticho, které tu panovalo, ještě víc umocnilo mou bolest. Nebyl jsem schopen ani zvednout hlavu, když se přede mnou někdo zastavil a promluvil.
„Co se děje Kenji?“
Byl to ten strážce, který nás na Tarův pokyn sledoval až k našemu domu. Byl dobře vycvičený a věděl, že musí počkat do té doby, než bude mít nějaké zprávy o novém příchozím.
„Kenji, stalo se uvnitř něco?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Táta ti zase namlátil?“ podřepl si přede mne a položil mi ruce na kolena.
„N-ne… Jen… Saburu… je mrt-mrtvý.“
„Opravdu?“ zeptal se šokovaně.
„Zabil ho strážce z města,“ přikývl jsem.
Slyšel jsem, jak vztekle mlasknul. Pak ale vstal a ještě mi položil ruku na hlavu.
„Je mi to líto, Kenji. Musím to říct ostatním. Co se týká toho nového… To probereme později.“
Ještě mě pohladil a pak už jsem jen slyšel jeho vzdalující se kroky.
Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Po chvíli jsem se trochu uklidnil, a i když jsem se stále chvěl, aspoň jsem už přestal brečet. Konečně jsem byl schopen zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem sebe.
Viděl jsem, jak ten strážce stojí s Taro u brány a rozmlouvají. Podle toho, jak jejich pohled občas zabloudil směrem ke mně, mi bylo jasné o čem. Po chvíli Taro odešel od brány a místo něj tam zůstal ten druhý. Určitě si Taro chtěl sám ověřit, že ta zpráva, kterou teď slyšel, nebyla lež. Ale mě se to nechtělo znovu opakovat… Tarovy rychlé kroky se však stočily na druhou stranu a po chvíli zmizel v Yakeiho domku.
„Můžeš jít dovnitř,“ otevřely se náhle dveře a já ztratil oporu.
Svalil jsem se na zem, ale vzápětí jsem byl na nohách a spěchal dovnitř. Ale můj krok se zastavil hned, jakmile jsem uviděl tátu. Seděl u stolu s hlavou v dlaních a nic neříkal, na nic se nedíval… Mlčel…
Tak moc jsem chtěl něco říct. Něco, co by zmírnilo tu bolest, kterou musel cítit, stejně jako já. Bylo pro mne těžké, ho takhle vidět.
„Je mi to líto,“ řekl jsem nakonec tiše a doufal jsem, že aspoň tahle slova trochu pomůžou.
Táta ještě chvíli mlčel. Pak se zhluboka nadechl a já viděl ten nepatrný pohyb rukou, jak si otřel oči.
Po dalším nádechu konečně zvedl hlavu a podíval se na mě.
„Sedni si,“ ukázal na stoličku. „Budeme potřebovat novou spojku.“
xxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Ano vím, čekali jste dlouho a navíc se tu nic moc nového neděje... Tak jako vždycky nejsem schopná napsat něco, co by mělo jen pět řádků a přitom to vypovědělo o všem. Trochu jsem vás ještě potrápila s Kenjiho bolestí nad ztrátou bratra, ale snad mi to odpustíte. Nějak mi to prostě nešlo všechno nacpat do jediného odstavce... Omlouvám se těm, kteří nemají rádi takové dlouhé povídání... V příštím díle... víte co bude? :D Vy, co víte, si odpovězte v duchu, vy, co nevíte, si počkejte na další kapitolu...