Chtěl jsem se postavit, ale po tátových slovech jsem zůstal sedět a šokovaně na něj hleděl.
‚Ty tentokrát nepůjdeš. Zůstaneš tady!’ pořád mi znělo v uších a nemohl jsem tomu uvěřit.
Saburu se na mě otočil, když slyšel, jak se snažím nadechnout a říct něco smysluplného. Položil mi ruku na rameno, aby mě uklidnil. V ten moment jsem se probral.
„Proč nemůžu?!“ vyhrkl jsem hlasitěji, než by bylo vhodné a Saburovu ruku jsem odstrčil.
„Protože jsem řekl, že tentokrát nepůjdeš a dost!“ opřel se táta rukama o stůl a nahnul se blíž ke mně.
„Nechápu to! Tohle není odpověď!“ pokračoval jsem stále stejně hlasitě. Taky jsem se mírně nahnul a zadíval se mu pevně do očí. „Nevidím důvod, proč bych nemohl jít!“
Nepříjemný škrábavý zvuk mě donutil pohlédnout na stůl. Viděl jsem, jak táta svírá ruce v pěst a jeho nehty skoro vydrápaly rýhy do desky.
„Tohle rozhodnutí je pro tvé dobro,“ odpověděl mi, když se po několikerém nadechnutí aspoň trochu uklidnil.
„Tohle neberu! Chci tam jít. Saburu mě má učit co a jak, a každá schůzka, kdy tam nebudu, je jen zbytečně promarněný čas!“ nehodlal jsem ustoupit. „Půjdu tam!“
„Tak dost!“ vykřikl už táta, který opět ztratil nově nabitý klid. Silně praštil do stolu, až hrozilo, že se zlomí vejpůl.
Nečekal jsem to a cuknul jsem sebou. Oddálil jsem se, abych mu nebyl tak blízko a nechytl jednu hned, jak se rozmáchne.
„Nebudu o tom s tebou, Kenji, diskutovat. Dám ti odpověď jako otec. Nejsi ještě plně při síle. I teď sis musel sednout, protože dlouhé stání ti dělá problém. Nedokážeš ujít tak dlouhou cestu a ještě dostatečně rychle. Chci, aby ses uzdravil úplně a proto ještě nechodíš ani do služby.“
Táta se přestal opírat a také se narovnal. Podíval se na Saburu a pak znovu na mě.
Také jsem se postavil. Obešel jsem stůl, došel ke krbu a vrátil se zpátky ke stolu. Udělal jsem dva dřepy a odhodlaně se na tátu podíval, i když mi v noze začalo škubat.
„Jsem v pohodě a za těch deset dní to bude ještě lepší! Takže tohle neberu!“ rozmáchl jsem rukama.
„Ale budeš muset!“ znovu se táta rozkřikl. „I teď, jen ten kousek, jsi kulhal!“
„Říkám, že to bude v po-“
„Druhá odpověď, Kenji!“ přerušil mě táta a zvedl varovně prst. „A tentokrát jako vůdce smečky, takže si to dobře zapamatuj. Saburu je spojka. Ty teprve jeho učeň a to jen s mým souhlasem. Tenhle úkol je důležitý a nebezpečný. Jen bys Saburu zdržoval a rozptyloval jeho pozornost, protože by se musel starat i o tebe. A poslední věc… Pokud mě neposlechneš ani jako alfu, nechám tě zavřít. A myslím to vážně!“
Táta se na mě víc nedíval a přešel k oknu. Vyklonil se ven a zavolal na strážce, který byl nejblíž.
„Do odvolání nikdo z vás nepustí Kenjiho ven z vesnice! Pokud to někdo poruší, čeká ho trest. Půjde ven pouze s mým svolením. A zavolej mi Yakei.“
Strážce jen mlčky přikývl, na moment se na mě přes okno podíval a pak s úsměvem odkráčel.
Vřelo to ve mně jako v kotli.
Zatínal jsem ruce v pěst a měl chuť něco rozmlátit. Nejen že mi zakázal jít na setkání, ale navíc mě ponížil před strážci. Jsem teď vězeň, který se nebude moct jít podívat ani za bránu. Cítil jsem, jak mi horko postupuje do tváří a musel jsem být vzteky úplně rudý.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem v koncích. Třásl jsem se, jak jsem byl rozčílený, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit jediné slovo.
Saburu jen tiše stál a sledoval naší slovní přestřelku. Byl připravený mezi nás skočit, kdyby se to zvrtlo. Ale v tuhle chvíli, kdy jsme oba zmlkli a jen se propalovali pohledem, nebylo potřeba zasahovat.
„Kenji,“ přistoupil po chvíli ke mně a chytl mě za ruku. „Táta má pravdu. Mohlo by ti to jen víc ublížit. Potřebuješ se dát do pořádku.“
Mluvil na mě tichým a konejšivým hlasem. Snažil se mě opravdu uklidnit, ale jeho slova ve mně ten vztek jen víc rozvířila.
Nemůžu jít na setkání… Zakázal mi to… Zakázal mi vyjít i z vesnice… Dělá mi to naschvál… Nemá mě rád…
„To není pravda,“ procedil jsem mezi zuby už o něco tišeji a za zády se mi nervózně třásl vlčí ocas.
„Zvládl bych to.“
„Ale táta se o tebe opravdu bojí,“ pokračoval Saburu klidným hlasem a znovu mě chytil za ruku.
„To je mi jedno! Dělá to schválně!“ vykřikl jsem a prudce Saburu od sebe odstrčil. „Nechápu, proč mi všechno zakazuje!“
„Kenji!“ okřikl na mě táta, který zatím doposud klidně stál u okna. „Řekl jsem něco a to platí! A dobře si rozmysli, co dál řekneš nebo uděláš!“
„Nemám si co rozmýšlet!“ vrátil jsem mu to stejně hlasitě a hodlal pokračovat v hádce za jakoukoliv cenu.
„Vidím, že je tady veselo,“ ozval se náhle ode dveří Yakeiho hlas.
Prudce jsem se otočil, a se zavrčením se na něj nevrle podíval.
Ještě ten mi tu scházel. A jeho hloupé řeči…
„Proč jsi mě volal, Kaido?“ nevšímal si Yakei mého zabijáckého pohledu a vešel dovnitř.
„Všichni strážci dostanou rozkaz nepouštět Kenjiho z vesnice pod hrozbou trestu,“ odpověděl mu táta už klidnějším hlasem a znaveně se posadil ke stolu. „Po vesnici se může pohybovat volně, ale jen tady. A pokud má tolik síly, že chce za každou cenu jít na setkání, znamená to, že je dost zdravý na to, aby začal cvičit. Od zítřka je zase ve tvých rukách. Začít můžete lehce. A i kdyby měl třeba Mei pomáhat přebírat bylinky, tak bude zaměstnaný natolik, aby nemyslel na hlouposti. Při úplňku a dva dny před i dva dny po, bude mít Kenji hlídku. Ale jen ve vesnici.“
Tak tohle už na mě bylo moc. Zvlášť, když se Yakeiho udivený pohled změnil na škodolibý úsměv.
„Chápu,“ dodal jen a posadil se naproti tátovi, jako by se nic nedělo a oni budou klábosit o pěkném počasí.
Myslím, že v tuhle chvíli jsem se už neznal. Neovládal jsem se a můj vztek spojený s bezmocí nad tím, že s tímhle vážně asi nic neudělám, propuknul naplno.
„Nesnáším tě! Nenávidím to tady!“ vykřikl jsem a vyběhl jsem s kuchyně ven.
„Saburu, zůstaň tady!“ zaslechl jsem ještě tátův hlas, než jsem dveře mého pokoje za sebou zabouchnul tak silně, že se dům otřásl v základech.
Chvíli jsem vztekle přecházel po pokoji od dveří k oknu a zpátky. Cestou jsem vždy něco nakopnul, abych si ulevil. Moc mi to však nepomohlo a postel stála dál pevně na svých hrubých dřevěných nohách a nepohla se ani o kousíček.
V tuhle chvíli jsem tátu nesnášel. Nenáviděl jsem ho za to, že mi zakázal jít za Mareo. A bylo mi jedno, jaké k tomu měl důvody. Já tam prostě chtěl jít. Chtěl jsem ho vidět. Chtěl jsem mu říct, že…
S touhle nedokončenou myšlenkou jsem se náhle zastavil.
Hleděl jsem nepřítomně před sebe a z očí se mi řinuly slzy tak moc, že jsem je ani nestačil stírat.
Mé zoufalství došlo ke své hranici. Ta bezmoc, že opravdu nemůžu jít, že s tím nedokážu nic udělat, že neuvidím Mareo…
Bylo mi jedno, že jsem hlavně myslel jen na sebe. Byla mi v tu chvíli ukradená jakákoliv důležitá zpráva, kterou by Mareo mohl přinést. Chtěl jsem tam jít hlavně kvůli němu. Všechno ostatní pro mne nic neznamenalo.
Já chtěl vidět jeho…
Stál jsem uprostřed pokoje a brečel jsem. Nebyl jsem schopný udělat ani krok a dýchal jsem rychle a povrchně, abych zabránil hlasitým vzlykům, které by snad vedle mohli zaslechnout.
Sesunul jsem se k zemi. Dosedl jsem na zadek a jen jsem zvedl ruce a přitiskl si je k obličeji. Dusil jsem v nich svůj hlasitý pláč tak moc, až mě z toho bolelo na hrudi. Nedokázal jsem se zastavit, ani když se dveře tiše otevřely, někdo vstoupil dovnitř a zase za sebou zavřel.
Nechtěl jsem nikoho vidět ani slyšet. Chtěl jsem být sám, ale nedokázal jsem přestat brečet a ani nikoho od sebe vyhnat.
„Neplač, Kenji. Táta to opravdu myslí dobře. Bojí se o tebe. A s Mareo se určitě ještě uvidíš,“ šeptal mi do ucha Saburu a přitáhl si mě na svou hruď.
„Nem-nemůžu za to, že-jsem se na – narodil ta-tady“ vzlykal jsem do jeho haleny, která rychle vlhla od mých slz. „Já… s-si to nevy-bral…“
Vážně jsem byl v koncích. Snášel jsem kde co, i to, že jsem nemohl na poslední setkání kvůli zranění… Ale tentokrát už to opravdu nešlo. Tak moc jsem se těšil… Tak moc…
Seděli jsme na zemi ještě dlouhou chvíli.
Saburu mi šeptal konejšivá slova, která byla jen pro mé uši. Hladil mě po vlasech, po zádech, stíral mi mé slzy, které se stále nechtěly zastavit. Pomalu, ale jistě, mě uklidňoval…
I když jsem svého bratra neznal od malička. I když jsem se s ním setkal až někdy před dvěma roky… Od první chvíle se ke mně choval jako správný starší bratr a byl to jediný vlk, kterému jsem mohl svěřit vše, co jsem měl na srdci. Mohl jsem se s ním podělit o své radosti i o své trápení. Jemu jedinému jsem svěřil, ke komu mě mé srdce táhne. Všechna má tajemství u něj byla dobře ukrytá a já věděl, že mě nikdy nezradí.
Za ty dva roky náš vztah tak zesílil, jako bychom spolu byli opravdu od mého narození. Jako by těch patnáct let, kdy on žil ve městě a já tady, vlastně ani nebylo.
Později, když už mi slzy došly a jen sem tam byl slyšet můj vzlyk, donutil mě jít do postele. Lehl si vedle mě, objal mě a celou dobu, než jsem usnul, mě hladil po vlasech tak, jak to kdysi dělávala máma, když mi bylo zle.
Z celého večera však ve mně zůstal pocit křivdy a neutišitelný smutek…
Saburu odešel před svítáním, když jsem ještě spal. Byl jsem tak vyčerpaný z toho, co se stalo, že jsem ani nevnímal, kdy se zvedl, aby se šel nachystat k odchodu.
Yakei, jako by se těšil, až mě bude moct trápit, přišel hned po rozbřesku. Vletěl do pokoje jak velká voda a tím rachotem mě vzbudil.
Sotva jsem stihl uhnout spršce vody, která už mířila na mou hlavu.
„Jsi blbý?!“ křikl jsem na něho, protože mě tím už vážně štval.
Neměl jsem to dělat, i když jsem měl postel zase mokrou. V momentě jsem měl Yakeiho ruku pod krkem. Držel mě tak pevně, že jsem se sotva mohl nadechnout.
„Nemám problém z tebe tu neposlušnost vymlátit, Kenji,“ procedil výhružně mezi zuby.
Pustil mě a já dopadl na zem na zadek, až to zabolelo. Rozkašlal jsem se. Držel jsem se za krk a snažil se popadnout dech.
„Jsi ještě nezkušený, sotva se umíš bránit mečem, porazil tě i takový slaboch, jako byl Kiwa a ty si tady budeš vyskakovat?“
Stál nade mnou a jeho pohled jasně říkal, že se nebude se mnou mazlit.
Tak tohle mám za to, že jsem se včera postavil otci? Vážně? Včerejšek mu jako nestačil? Nestačilo mu, že mě dostal do tak šílené nálady, že jsem skoro celou noc probrečel? Chce mě ještě víc ponížit?
„Vypadni z mého pokoje. Nezval jsem tě tu. Pokud chceš, abych šel něco dělat, stačí přijít a slušně zaklepat,“ vpálil jsem Yakei zpátky svým ochraptělým hlasem.
„Dobře oba víme, že bys nevstal. Takhle to bylo rychlejší. Takže se nachystej, čekám tě vedle. A nenuť mě, abych se pro tebe vrátil,“ nedal se Yakei odbýt.
Přesto se však otočil a odešel z pokoje.
Ještě chvilku jsem seděl na zemi a utápěl se ve své zlobě. Ale i kdybych tam seděl třeba celý den, neuklidnilo by mě to a Yakei by mě z tama vytáhl třeba za vlasy. Nakonec jsem tedy vstal, obul jsem si boty, k pasu si připnul pouzdro s dýkou a zamířil do kuchyně.
Táta právě chystal snídani. Bylo vidět, že je ještě rozespalý, ale to mu nebránilo v tom, aby se živě bavil s Yakei.
Zastavil jsem se mezi dveřmi, jako bych nevěděl co dál.
A já opravdu nevěděl.
Neměl jsem chuť si s nimi povídat, natož s nimi zasednout ke stolu. Byl jsem naštvaný na oba dva. Neměl jsem na nikoho prostě náladu. Jediný, s kým bych teď byl schopen mluvit, byl Saburu, ale ten už byl pryč.
„Sedni si a najez se,“ ukázal mi táta na židli, když viděl, že jsem přišel.
Ještě chvilku jsem stál, ale pak jsem došel ke stolu. Ale nesedl jsem si. Vzal jsem si jen placku a beze slova jsem vyšel ven.
Zamířil jsem rovnou ke studni a bylo mi jedno, jestli jsem měl počkat na Yakeie nebo ne.
Ať si trhne…
Nabral jsem si vodu do vědra a usadil se na kamenný výstupek vedle studny. Nabral jsem si vodu do dlaní, trochu si opláchl obličej a trochu se i napil. Vzal jsem odloženou placku do ruky a začal pomalu ukusovat. Přežvykoval jsem a rozhlížel se přitom po vesnici.
Bylo opravdu brzy a ranní chlad mi zalézal pod košili. Mírně jsem se třásl, ale nemínil jsem se vrátit do domu pro přehoz.
Za tu chvíli, kdy mi opravdu už začala být zima, jsem však došel k jednomu závěru. Můžu být naštvaný, jak chci, ale rozhodnutí táty nezměním. Takže… Zvolil jsem jinou taktiku, i když jsem si koledoval o pár ran.
Nejlepší obrana je útok…
Ještě jsem neměl ani dojezenou placku a už se ke mně hrnul Yakei. Podle jeho rázného kroku mi bylo jasné, že je naštvaný. Rychle jsem spolknul poslední sousto a vstal jsem.
„Čekám tu na tebe už pěknou chvíli. Řekl jsi, že si mám pohnout a ty se zatím vykecáváš s vůdcem smečky,“ usmál jsem se na něho, když došel blíž.
Jen tak tak jsem se vyhnul jeho pěsti, které vystřelila proti mému obličeji.
Druhou ránu už jsem nestihl vykrýt. Zasáhla mě do brady a já udělal krok zpět.
„Chceš se prát?“ provokativně jsem se na něj usmál. „Pokud mi zlámeš ruce, nebudu moct s Mei přebírat bylinky.“
Vypadalo to, že jsem ho naštval ještě víc. Ale cítil jsem tak trochu zadostiučinění, když nebyl schopen hned odpovědět nějakou jeho rádoby chytrost. Jen na mě zavrčel a zatnul ruce v pěst.
Znovu jsem se ušklíbnul…
„Takže provokace?“ promluvil konečně Yakei. „Dobře. Jak chceš.“
Otočil se a zamířil k jednomu domku, který stál nedaleko. Zaklepal, otevřel dveře, nakouknul dovnitř, něco řekl a znovu zavřel.
„Tak dobře. Kaido řekl, že máme začít lehce. Ale podle toho, kolik máš energie, je to zbytečné. Takže začneme hned zostra,“ řekl, když došel zpátky a ukázal za sebe.
Z domku právě vyšel Taro. Bylo vidět, že je rozespalý, ale vždycky udělal, co se mu řeklo. Je to snad druhý nejsilnější vlk po Yakei.
„Budeme hrát nějakou hru, když jsme tři? Třeba na schovku? V tom jsem dobrý,“ znovu jsem se ušklíbl.
„Tátu nechceš poslouchat, děláš si, co chceš a doteď ses ani nenaučil kvůli tomu pořádně zacházet s mečem. Jsi k ničemu, Kenji,“ pronesl klidně Yakei.
Za to do mně v tu chvíli vjela zlost. I když jsem chtěl být nad věcí, i když jsem mu to chtěl vrátit těmi svými řečmi, na které nemá nikdo nervy, a vždycky s nimi vyhraji… Tentokrát to byl Yakei, který mě skoro srazil na kolena jedinou větou.
Jsi k ničemu…
Přesně tohle mi řekl Kiwa. Přesně kvůli tomu mi vře krev…
Yakei se jen pousmál, když viděl, jak zaraženě stojím a otočil se k přicházejícímu Taro.
Já v ten moment vybuchnul.
Skočil jsem Yakei na záda a chytl ho pod krkem. Tlačil jsem mu předloktí na ohryzek a druhou rukou jsem ho zapáčil, aby to sakra pocítil.
Slyšel jsem, jak zachrčel, a cítil, jak se jeho ruce snaží zachytit ty mé, aby mě serval dolů.
Ale já byl naštvanej na maximum. A to mi dávalo sílu. Byl jsem bez sebe, a měl před očima rudo.
Přestal jsem vnímat vše okolo…
Ale Yakei mě najednou dal obě ruce za sebe, chytil mě za pevně halenu a rychle se předklonil. Trhnul se mnou a já přeletěl přes jeho hlavu a dopadl tvrdě na záda, až jsem si málem vyrazil dech.
To mi však nebránilo v tom, abych se rychle zvedl s úmyslem na Yakeiho znovu skočit.
Jenže…
Nestačil jsem se zvednout ani na kolena a byl jsem znova na zemi. Ruku jsem měl přitlačenou k zemi, až hrozilo, že se mi zlomí a na krku jsem cítil ostří dýky.
Jen jsem překvapeně zíral na Taro, jak na mě s úsměvem sedí.
„Když chceš na někoho zaútočit, Kenji,“ ozval se Yakeiho hlas, který si vedle nás dřepnul a popadl mě hrubě za vlasy, „tak bys měl odhadnout své síly. Nepřeceňovat se. Mohl bych tě klidně srovnat sám, ale měl by sis zapamatovat, že vždy může být ještě nějaký další útočník. Kdyby byl Taro divoký vlk, už bys nežil.“
Yakei pustil mé vlasy a pokynul Taro, aby dal dýku pryč z mého krku.
„A ještě jedna věc,“ znovu se na mě podíval a jeho výraz nevěstil nic dobrého. „Ještě jednou to na mě zkusíš, pokud nebudeme cvičit, dobiju tě tak, že se na prdel neposadíš celý měsíc.“
Zatmělo se mi před očima, když mi dal pěstí. Ani jsem nepostřehl, kdy se rozmáchl a jednu mi vrazil.
Tlak na mé tělo povolil, když se Taro zvedl.
„Budeš cvičit s ním,“ ukázal na něho Yakei.
Ležel jsem na zemi, a ani jsem se nepokusil zamračit, či hodit po nich jakýkoliv nenávistný pohled. Ani to nešlo. Sanice mě bolela a podle všeho, budu mít pěknou modřinu pod okem. Promnul jsem si bradu a zkusil se zapřít o loket, abych se mohl aspoň posadit. Ale byl jsem z té rány ještě otřesen a já dopadl zpátky na záda.
Taro se ke mně sklonil a nabídl mi ruku, aby mi pomohl vstát, ale já ji odstrčil. Jen pokrčil rameny a hodil vedle mě dýku, kterou jsem ještě před chvílí měl na krku. Otočil jsem k ní hlavu…
Nechápavě jsem ji vzal do ruky.
Moje dýka?
Pohlédl jsem k pasu, jako bych tomu opravdu nevěřil. Pouzdro bylo prázdné…
Kdy? Jak? Vždyť to bylo tak rychlé…
Byl jsem úplně v háji. Nejen, že jsem dostal nakládačku a ještě uprostřed vesnice, ale navíc mě Taro dozbrojil, a já ani nevěděl kdy. Zavřel jsem oči a překryl si je paží.
Ještě nikdy moje hrdost tak neutrpěla…
„Vstaň!“ ozval se Yakei, když jsem stále ležel a nehýbal se.
„Seru na tebe,“ odseknul jsem.
„Jak chceš,“ odpověděl klidně.
Kousek ode mne to zarachotilo a než jsem se stihl podívat, co se děje, tak všechnu vodu, kterou jsem si nabral do vědra, jsem měl na sobě.
Cukl jsem sebou, ale nehodlal jsem ustoupit. Byl jsem naštvaný a… ponížený… Opravdu moje hrdost dostala pořádnou ránu a už poněkolikáté za poslední dva dny.
„Řekl jsem, že máš vstát,“ ozval se znovu Yakei.
„Seru na tebe!“ křikl jsem a stále ležel ve stejné poloze, s rukou přes obličej, abych se na něho nemusel dívat. „A klidně na mě vyli celou studnu, je mi to jedno!“
„Takže ses rozhodl trucovat? Dobře. Jdu se najíst, kvůli tobě jsem ani nesnídal. Než se najím, budeš čekat před mým domem. Jinak si pro tebe dojdu a věř, že se s tebou zrovna mazlit nebudu.“
Slyšel jsem, jak se Yakeiho kroky vzdalují, ale přesto jsem se nehnul ani o kousek. Byl jsem úplně v háji.
„Měl bys vstát a obléct si něco suchého,“ promluvil na mě Taro.
Konečně jsem sundal ruku z očí a podíval se na něho. Seděl vedle mě a jen se rozhlížel kolem sebe.
„Je mi to jedno,“ odsekl jsem. „Ať třeba dostanu zápal.“
Taro na mě jen krátce pohlédl, zakroutil hlavou a pak se znovu vrátil k pozorování vesnice.
Opatrně jsem se zvedl, ale musel jsem se zachytit jeho haleny, jak se mi zamotala hlava.
„Dal ti pořádnou ránu, co?“ přidržel mě Taro a počkal, dokud si nesednu. „Yakei dokáže pěstí zabít. Máš štěstí, že do toho nedal víc síly.“
Promnul jsem si znovu čelist a prsty jsem si prohrábnul vlasy a vytřepal z nich špínu. Vzal jsem znovu svoji dýku do ruky, chvilku si ji prohlížel, jako bych se chtěl ujistit, že je opravdu moje, a pak jsem ji s povzdechem zasunul do pouzdra. Stejně jako Taro jsem se začal rozhlížet po vesnici.
I když já byl vzhůru už od rozbřesku, vesnice se teprve probouzela. Ranní šero pomalu ustupovalo slunečním paprskům vycházejícího slunce. Strážci se chystali na změnu služby a pomalu, po jednom, jak bylo zvykem, se trousili a předávali si informace s těmi, kteří je přišli vystřídat.
Snad každý, kdo se z nich objevil, se po mně podíval a jen přikývnul.
Skvělé… Takže tátův příkaz funguje.
Vztekle jsem mlasknul, když jsem si to uvědomil a ještě jsem stihl zavrčet i na ty, kteří s úsměvem kolem mě prošli a neodpustili si poznámku k tomu, že jsem jak zmoklá slepice a že mi měl Yakei přiložit ještě víc.
Měl jsem chuť po nich skočit, ale Taro mě vždy strhnul zpátky na zem.
„Neumíš odhadnout své síly a možnosti,“ vstal a oprášil si kalhoty od prachu. „A navíc máš ještě problém s nohou. Pořád není úplně uzdravená. Neměl bys to přehánět.“
Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Tentokrát jsem ji už neodstrčil. Pomocí ní jsem se konečně i já zvedl na nohy.
„To řekni tomu běláskovi,“ zavrčel jsem a snažil se očistit od prachu.
Kalhoty by šly, ale jakmile jsem se začal víc hýbat, mokrá halena se mi začala lepit na tělo a nepříjemně studila. Otřepal jsem se, jak mnou prostoupil chlad.
„Já se o tohle neprosil. Nepotřebuji, aby mě někdo takový poučoval,“ vztekle jsem zavrčel a objal se rukama, abych se aspoň trochu zahřál.
„Neprosil, ale potřebuješ to. Vlci ve tvém věku většinou už nastupují ke stráži. Ty, místo toho, aby ses učil, tak jsi vždycky někam utekl. Takhle jsi lehká oběť. Kdokoliv by tě zabil, ani bys nenapočítal do deseti. Kdybys cvičil tak jako ostatní, i Kiwa by s tebou měl problém. Reakce máš dobré, ale to není všechno.“
Poslouchal jsem Taro, a jen jsem přitom skřípal zubama.
To se jako každý teď rozhodl, že mě bude poučovat?
Ale… Čím dál víc jsem si uvědomoval, že má pravdu. S mečem bych mohl akorát tak nasekat dřevo. Reagovat dokážu rychle, ale jsou tu jiní, co jsou rychlejší a to jen proto, že jsem se doteď skoro nic nenaučil.
Díval jsem se, jak se poslední strážci střídají…
Opravdu je to se mnou tak špatné? Vždyť někteří z nich jsou jen o něco málo starší než já a přitom jsou schopní strážit za vesnicí.
Ani jednou se nestalo, že by se skrz ně někdo dostal dovnitř. Buď je zabili ještě v lese za hrazením, nebo včas upozornili vesnici na blížící se nebezpečí a to bez jediného zranění.
Jsem vážně tak slabý? Vždyť i Mareo je jeden z nejlepších a cvičí nováčky, kteří jsou i mladší, než já.
Jak by se tvářil, kdyby věděl, že jsem k ničemu? Chtěl by mě vůbec? Mělo by cenu mu říct, že ho miluji, když jsem tak neschopný? Můžu se před něj vůbec postavit, když se moje hrdost vsákla do země společně s vodou, kterou na mě chrstnul Yakei?
Zasáhlo mě to víc, než ta rána pěstí. Stál jsem, třásl jsem se, a aniž bych tomu dokázal zabránit, z očí mi začaly téct slzy.
Jsem takový slaboch… Nic neumím a už podruhé za krátkou chvíli tu brečím jak malé děcko. Nemůžu se takhle před Mareo postavit. Opravdu nemůžu…
„Řeknu Yakeimu, že za chvíli přijdeš,“ postavil se Taro naproti mně. „Běž se převlíct. Takhle bys opravdu znovu ochořel,“ zvedl ruku a otřel mi vlhké tváře. „Pořád ti z vlasů kape voda, tak ať nenastydneš,“ usmál se na mě, pak se otočil a pomalu šel k Yakeiho domu.
Byl jsem rád, že neměl poznámky k tomu, že brečím. Vždyť to bylo jasně vidět, nebyl hloupý, zvlášť když jsem měl vlasy skoro suché.
Nakonec jsem se pomalu rozešel k našemu domku. Mokrou halenu jsem svlékl ještě venku a přehodil ji přes špagát, co byl natažený pod malou stříškou, chránící naší verandu.
Šel jsem rovnou do svého pokoje, vytáhl si suchou halenu a oblékl se. Chtěl jsem hned jít zase ven, ale zastavil jsem se u dveří do kuchyně.
Táta seděl u stolu a pročítal si nějaké papíry. Chvilku jsem se na něj díval a přebíral si v hlavě vše, co se za poslední dobu událo. A že to byl pěkný zmatek. Ale postupně se to začalo srovnávat…
Táta mě zaregistroval a podíval se na mě.
„Potřebuješ něco?“
„Ne,“ sklonil jsem hlavu a zahleděl se na své boty. „Vlastně…“ zvedl jsem pohled k němu zpátky. „Víš… Promiň mi ten včerejšek. Já… Já už musím jít,“ dodal jsem rychle a ukázal jsem prstem někam za sebe.
Táta jen přikývnul a usmál se. A já celý červený, ale s dobrým pocitem, rychle vyšel ven.
A teď ta horší část…
Došel jsem k Yakei a Taro, kteří už na mě čekali. Počítal jsem se spoustou nadávek, poučování, ale nic z toho se nedělo. Yakei se tvářil, jako by se před chvílí nic nestalo.
Jen pokynul, abychom šli za ním. Zamířili jsme na druhý konec vesnice, kde za posledními domky bylo volné prostranství, velké akorát tak na to, aby se na něm dalo cvičit.
„Tohle bude teď tvůj druhý domov,“ ukázal Yakei rukou kolem sebe. „Pokud nebudeš mít službu, budeš tady hned po rozednění. Pokud tu nebudu já, bude tu Taro. Nebo tu budeme oba dva. Ty teď budeš cvičit, a hlavně… Poslouchat, co ti druzí říkají. Pokud to neuděláš, skončíš u ženských, kde se budeš učit, jak se postarat o domácnost.“
Jen jsem přikývl. Nebylo potřeba nic říkat, i když jsem se necítil zrovna moc dobře. Stále ve mně přetrvával nepříjemný pocit, ale tentokrát se k tomu i přidala zlost na sebe samého.
Na Yakeiho pokyn Taro odložil meč i dýku, stejně jsem to udělal i já.
Důvod?
Začne se od píky. Útoky a obrana holýma rukama. Zesílit tělo, naučit se rychlým pohybům a reakcím.
Byl to perný den. Ani jednou jsem neměl dovoleno se změnit ve vlka. Na to prý je času dost. A navíc, jako vlk mám prý vyvinuté instinkty. Dobře bych měl tedy vědět, která část těla je pro mne natolik důležitá, abych si ji chránil a tím pádem i věděl, jak mám zaútočit, kdyby přišlo na věc.
I když jsem ze začátku i tak trucoval, protože jsem si prostě nemohl pomoci, Yakei i Taro byli trpěliví. A byl jsem za to rád. Postupně jsem se uklidnil, a dokonce už ani nedostal žádný výprask.
Jen na oběd jsem měl pauzu dost dlouhou na to, abych se najedl a odpočal si a hned se zas pokračovalo v tréninku.
Stejný režim měly i další dny.
Neměl jsem čas a ani náladu se s kýmkoliv dohadovat, i když jsem si občas vyslechl nějaké narážky či posměšky. Byl jsem moc utahaný na to, abych někomu skočil do úsměvu. S tátou jsem toho taky moc nenamluvil. Jen jsem vždycky došel, najedl jsem se, umyl a svalil se do postele. Stejně věděl o všem, protože Yakei byl u nás každou chvíli, až jsem měl pocit, že si mě stále hlídá, abych mu nikam neutekl.
První denní službu jsem měl v den, který mi táta určil při naší hádce. V duchu jsem si přál, aby na to zapomněl, ale nestalo se tak. Ten den, mi přišel moc dlouhý. Strašně pomalu to utíkalo a já se přistihl při tom, jak jsem se občas zastavil za posledními domky a hleděl na plácek, kde místo mě právě cvičil někdo jiný. Tak rád bych si to s nimi v tu chvíli vyměnil.
První noční služba byla přesně o úplňku.
Ten den jsem s Yakei cvičil jen do oběda, abych si mohl pak odpočinout a připravit se na noční hlídku. A navíc, podle jeho slov, jsem stejně byl od rána k ničemu. Oběd jsem jen podlubal, jak moc jsem měl stažený žaludek a nedokázal jsem do sebe vpravit pořádné sousto. Táta nade mnou jen mávnul rukou a já se raději uklidil do pokoje.
Ale nedokázal jsem odpočívat.
Zavřel jsem se v pokoji s rozhodnutím tam zůstat do konce života. Od rána jsem myslel jen na jedinou věc…
Dneska je ten den… Dneska jsem se měl setkat s Mareo…
Zkroutil jsem se na posteli do klubíčka, jak moc mě zasáhl stesk. Tak moc jsem se s ním chtěl vidět. Poslední dny, jsem neměl čas tolik nad tím přemýšlet. Ale v momentě, kdy se na nebi ukázala bílá koule i přesto, že slunce ještě nezapadlo, byl jsem v koncích.
Nejen že mě trápil stesk, ale i mé tělo se začalo probouzet a já po Mareo toužil ještě víc.
Jako by se tím cvičením probudilo vše, co ve mně doposud spalo.
Nedokázal jsem zabránit občasným pocitům, které zasahovaly jednotlivé části mého já. Ale vždy mě zkrotil tvrdý režim, který jsem měl. Vždy jsem unaveně lehl do postele a s rukama sevřenýma mezi stehny jsem usnul, aniž by se cokoliv dál dělo.
Jenže dnes…
Dnes, když nastal úplněk a já věděl, kde jsem měl být a nejsem tam… Dnes, když jsem nebyl unavený a zbitý jak pes… Dnes se má touha ozvala dvakrát tak silněji.
Nedokázal jsem v klidu ležet. Převaloval jsem se za strany na stranu, chvíli ležel na zádech, chvíli naboku nebo na břiše… Ale stále jsem upíral zrak do okna, kde měsíc stoupal stále výš a pomalu získával svůj jas, kterým ozařuje zemi při své noční službě.
Zakňučel jsem, když jsem se převracel a já se otřel rukama o svůj rozkrok.
Ten zvláštní, pro mne nový pocit, mě donutil zavřít oči a silně stisknout v ruce penis. Nevěděl jsem, co si s tím počít… Ta touha, která zasahovala mé tělo, byla čím dál silnější a já jen rychle dýchal, jak jsem se to doposud nepoznané snažil vstřebat.
Chvěl jsem se a rychle dýchal ve snaze to rozehnat, abych mohl vstát a klidný jít na noční hlídku, která měla za chvíli začít.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl a posadil jsem se. Snažil jsem se nevnímat to, co se dělo dole, ale nešlo to. Ten tlak a podivný pocit v břiše byl nesnesitelný.
Dolehl jsem zpátky na záda a otočil se ke stěně. Vážně jsem to už nedával…
Rozvázal jsem si tkanici a jednu ruku zasunul do uvolněných kalhot. Opatrně jsem se dotkl penisu. Když po něm mé prsty přejely, zaskučel jsem. Nedokázal jsem tomu zabránit, protože to, co proletělo mým tělem, bylo skoro spalující, až jsem zalapal po dechu.
Co mám dělat? S tímhle nikam nemůžu jít a navíc…
Ruce i nohy se mi třásly, že bych nebyl schopen se ani postavit.
Zavřel jsem oči a ještě víc se zkroutil. Sevřel jsem penis pevněji, ale jen jsem víc podnítil mou touhu…
Snad automaticky se má ruka začala pohybovat po té tvrdosti…
Můj dech se zrychloval s tím, jak jsem se víc a víc třásl. Nedokázal jsem ani otevřít oči, kousal jsem se do rtu a snažil se tlumit své hlasité vzdechy…
Byl jsem tak roztoužený, že během chvíle jsem začal pociťovat silnější a silnější tlak, který na mě útočil tak silně, že mi až začalo hučet v hlavě.
Náhle mě zasáhl zvláštní pocit… Něco mě donutilo se narovnat a zrychlit pohyb ruky. Druhou ruku jsem jen natáhl před sebe a zapřel se s ní o stěnu, jako bych v ní hledal oporu.
Silně jsem se kousnul do rtu, když mi přeci jen s úst uniklo zvláštní zakňučení.
Horko prostupovalo mým tělem, i když se každý můj sval třásl, jako bych měl zimnici…
Trvalo ještě chvíli, než jsem se aspoň trochu uklidnil.
Vytáhl jsem ruku z kalhot, kde jsem cítil zvláštní vlhko a jen se udiveně díval na to, co mi zůstalo na prstech. Přiblížil jsem si ji k obličeji a natáhl nosem ten pach, který byl tak odlišný od všeho ostatního, co jsem znal. Špičkou jazyka jsem se toho dotkl a snažil se přijít na tu chuť.
Zvláštní, hořká, snad trochu nasládlá…
Nakonec jsem ruku dal dolů a otřel si ji o kalhoty. Ještě chvilku jsem tak ležel, neschopen pobrat to, co se zrovna stalo. Bylo mi horko, halenu kolem krku jsem měl úplně propocenou, jako by mě zachvátila horečka, po spánku mi stékala kapka potu.
Přetočil jsem se a záda a s ustupujícím třasem v těle a hlubokými nádechy jsem zíral nepřítomně do stropu.
Je to tak vždycky? Je to právě to, co chci zažít s Mareo? Nebo to bude ještě lepší?
Na moment jsem si představil Mareův obličej. Vybavil jsem si jeho tělo, které jsem měl tu čest vidět při mém posledním útěku.
Jak by se asi tvářil, kdyby mě takhle viděl? Nebo je to normální? Jsem vážně tak nezkušený ve všem?
Ale… Ten pocit byl neskutečný. Něco tak příjemného jsem doposud nezažil.
Ještě dlouho bych snad ležel a přemýšlel nad tím, co se stalo, kdyby se od hlavních dveří neozval Yakeiho hlas.
Mluvil s tátou a ve chvíli, kdy prohlásil, že mě vzbudí, jsem si uvědomil, že jsem měl jít už na službu.
„Už jdu!“ křikl jsem na zavřené dveře a mírně mi přitom přeskočil hlas.
„Tak si pohni, nebo si pro tebe dojdu!“ odpověděl mi přísně Yakei a jeho kroky se vzdálily.
Rychle jsem vyskočil z postele. Nohy jsem měl ještě jak z rosolu, ale nemohl jsem si dovolit zůstat ležet a neposlechnout. Nechtěl jsem, aby Yakei nebo táta vběhli do pokoje, a ucítili by to, co se tu ve vzduchu stále roztahovalo.
Roztřesenýma rukama jsem ze sebe v chvatu stáhl oblečení, abych se převlékl do čistého. Stále vlhký penis jsem jen otřel do kalhot a odhodil je i s halenou na postel. Popadl jsem čisté věci a netrvalo dlouho a já vyšel z pokoje. Ještě po cestě jsem si připínal meč.
„Co ti tak trvalo? Nevíš, kdy začíná noční hlídka?“ obořil se na mě Yakei, jen co jsem vyšel, a ukázal rukou k nebi, kde už jasně zářil měsíc.
Raději jsem se tam ani nedíval.
„Promiň, zaspal jsem,“ sklonil jsem hlavu, protože jsem cítil, že mi tváře stále hoří.
„Zaspal?“ naklonil se ke mně Yakei a zavětřil. „No, vyspal ses do růžova, koukám,“ chytl mě za bradu a podíval se mi do obličeje.
Vyškubnul jsem se mu. Ještě víc jsem se začervenal a on se tomu jen pousmál.
„Musím říct, že voníš pěkně. Na noční hlídku jak dělané. Takhle o tobě budou všichni hned vědět,“ jemně pokrčil nos. „Zajdi se umýt a hned potom přijď ke studni.“
Pak už na nic nečekal, otočil se a sám šel na určené místo, kde stál už i táta a bavil se se strážci.
Neodporoval jsem a beze slova poslechl. Vždyť i já sám jsem to stále cítil. Zvlášť z mé ruky…
Zašel jsem zpátky dovnitř. Ve svém pokoji jsem víc otevřel okno, aby se vyvětralo, vzal jsem odhozené věci a hodil je do truhly, kde jsme měli špinavé prádlo.
Nad ohněm visel kotlík s teplou vodou, tak jsem si nalil trochu do mísy, stáhl jsem si kalhoty a začal se omývat, abych opravdu nebyl cítit ničím jiným, než maximálně svým potem.
Netrvalo dlouho a byl jsem u studny, jak Yakei poručil.
Když jsem k němu došel, viděl jsem, jak nenápadně natáhl můj pach. Zřejmě byl spokojený, protože nic neřekl a jen mávl rukou, abych šel za ním.
„Dneska na noční hlídce budeme tři. Já budu tvůj doprovod. Kiwa tu sice už není, ale jeden nikdy neví, co by tě mohlo napadnout,“ hodil dost výmluvný pohled k nebi.
Odevzdaně jsem šel za ním. Spolknul jsem jakékoliv poznámky, které by mohly vést jen k další hádce, či rovnou k potyčce mezi námi. Poslouchal jsem Yakeiho povely a tiše ho sledoval, když mi ukazoval, kterou část budu mít dnes v noci na starosti.
I přesto všechno… I když jsem se opravdu přemáhal… Můj pohled občas zabloudil k nebi, kde měsíc zářil tak jasně, že nebylo potřeba ani žádných loučí, abychom dobře viděli i do tmavých míst mezi domky.
Ještě další tři dny jsem měl se sebou problém. Ale odmítal jsem už zopakovat to, co se stalo při úplňku. Ono stejně stačilo jen vzpomenout na tátu a jeho pohled, když vytahoval špinavé věci a dával je jedné z vlčic, která se nám starala o prádlo.
Styděl jsem se…
Ale nikdo z nich naštěstí nic neříkal. Brali to zřejmě jako normální věc.
Dny ubíhaly docela rychle. I ty následující hlídky už nebyly tak otravné, jak ze začátku. Dokonce jsem se už i těšil na to, až mi služba skončí a já zas budu s Yakei nebo Taro cvičit.
Ti dva mě i pochválili před tátou, že jsem se hodně zlepšil. A pokud to tak půjde dál, budu prý jeden z nejsilnějších bojovníků ve vesnici.
Moje hrdost byla zpátky…
Co však nebylo zpátky, byl Saburu…
Byl už šestý den po úplňku a on stále nepřicházel s žádnými novými zprávami. Táta byl čím dál víc nervóznější a i já z toho už začínal mít nepříjemný pocit.
„Kaido, nevyšiluj,“ domlouval Yakei tátovi.
Zastavil se na oběd u nás, aby s tátou probral nějaké věci. A já měl aspoň čas si odpočinout po jeho lekci, kdy jsem si už myslel, že mi zláme ruce, jak moc jsem musel odrážet jeho silné útoky mečem.
„Už se dvakrát stalo, že přišel později. Dej mu ještě čas.“
Táta však nervózně přecházel po místnosti sem a tam. Jen občas se zastavil u krbu, prohrábnul ho a zase pokračoval v chůzi.
„Třeba jen nastydl a v tom případě je lepší, když zůstane u sebe, dokud nebude v pořádku, než by se nemoc měla zhoršit. Však víš, že poslední tři dny v kuse pršelo.“
„O důvod víc se obávat,“ zastavil se táta u stolu a podíval se na Yakei.
Tentokrát to byl on, kdo byl klidný, a táta byl nervózní tak moc, že to jen těžko skrýval.
Ale já z toho taky neměl dobrý pocit. Nevěděl jsem proč, ale tentokrát to bylo jiné…
„Víš, že se v okolí čím dál víc pohybují divocí vlci. Nevím, co přesně chystají, ale nelíbí se mi to. Dokonce jsem zaslechl, že nedaleko byli viděni i strážci z města. Něco se děje, Yakei. Přeber si v hlavě, jaké zprávy se k nám donesly, a nemůžeš se pak divit, že mám obavy o svého syna.“
Byl jsem po celou dobu zticha. Vůbec jsem nezasahoval do jejich hovoru, protože mi to ani nepříslušelo, byť i já sám se bál o svého bratra. Jen jsem seděl, pozoroval je a poslouchal.
Ani jeden se tentokrát nesnažil mě ze světnice vykázat ven.
Probírali všechny možné varianty, co mohlo Saburu zdržet. Jak dlouho ještě na něho čekat. Zda vyhlásit pohotovost a ještě víc zostřit ochranu vesnice.
„Nebudu klidný, dokud se nedozvím, co se děje, Yakei!“ vykřikl náhle táta, který už byl s nápady v koncích.
„Dobře,“ prohrábl si Yakei své rozpuštěné vlasy a pak si začal splétat cop. „Zjistím, co se děje. Půjdu za Saburu.“
Táta se zarazil, ale bylo vidět, že usilovně nad tím přemýšlí.
„Nemůžeš jít,“ promluvil po chvíli. „Potřebuji tě teď tady.“
Bylo vidět, že je zklamaný. Byla to šance, jak zjistit, co se děje. Avšak teď byl ve vesnici potřebný každý, kdo uměl ovládat meč.
Yakei se zamyslel. Věděl, že má táta pravdu.
„Mám návrh,“ řekl nakonec. „Přemýšlel jsem, koho poslat. Ale jen málo z vlků ví, kde má Saburu domek a ti, co to ví, jsou potřební tady. Zbývá už jen jeden, koho můžeme za Saburu poslat.“