Ležel jsem přitlačený k zemi a nebyl schopen se ani změnit ve vlka. Stejně by mi to nepomohlo. Jen bych se zamotal do svého vlastního oblečení.
Snažil jsem se aspoň zubama chňapnout po čemkoliv, co se mi mihlo kolem obličeje.
Ale marně…
„Jsi vážně k ničemu,“ zavrčel mi znovu ten známý hlas do ucha, když pustil ze zubů můj krk.
Cítil jsem, jak mi po něm stéká krev a docela to bolelo. Kdyby chtěl, mohl mě jedním silným stiskem zabít.
Ale zřejmě si chce hrát.
„A ty jsi ubožák,“ vyprskl jsem aspoň jednu urážku. „Potřebuješ si něco dokázat? Jsi přesně to, co jsem říkal a opravdu nestojíš za nic. Doteď si o tebe žádná vlčice neotřela ani ocas,“ pokračoval jsem chraplavým hlasem.
Potřeboval jsem nějak získat čas. Nějak ho znervóznit, nebo rozhodit tak, aby udělal nějakou chybu. Aby aspoň, kruci, povolil to sevření, z kterého jsem se doteď nedokázal dostat.
Je opravdu zatraceně silný…
„Takže ani vlčice? Nejspíš ti budu muset ukázat, jak malý podle tebe jsem,“ začal se vztekat Kiwa.
Přesně jak jsem chtěl, ale přepočítal jsem se v tom, co chtěl udělat. Myslel jsem, že začne zuřit a zmlátí mě, ale byl to omyl.
Pustil mi vlasy a předloktím se mi zapřel o krk. Přitlačil mě ještě víc k zemi a já teď už nemohl hlavou ani pohnout, natož se pořádně nadechnout, jak mě podlaha tlačila do ohryzku.
Mírně se ze mě sesunul bokem, a ruku, na které mi klečel, ještě bolestivěji tím přimáčkl k podlaze, až jsem cítil, jak mi křupe k lokti. Ještě trochu víc síly a zlomil by mi ruku.
„Tak se připrav, ty malá děvko, na nic jiného se stejně nehodíš,“ tiše se uchechtl.
Cítil jsem, jak se jeho volná ruka posunula dolů k mému pasu. Zasunul prsty pod široký opasek, na kterém jsem měl připevněný meč a zachytil lem mých kalhot.
Do háje, do háje!
V duchu jsem začal panikařit.
Tohle nemůžu dovolit! Ne od něho! Nedovolím to nikomu, kromě Mareo. I když on neví, co k němu cítím, ale on bude jediný, kdo na mě takhle bude moct sáhnout.
„Pusť!“ chrčel jsem a do dřevěných prken se vpíjely mé sliny, které mi stékaly z úst.
Tentokrát jsem byl já rozzuřený a dostával jsem se do varu.
Přepočítal jsem se. Opravdu jsem neodhadl situaci. Proč jsem nevolal o pomoc, když jsem mohl? Teď jsem sotva schopný zachrčet, jak silně mě tlačí na krk.
„Pozdě!“
Pevně sevřel mé kalhoty a trhnul s nimi dolů. Můj zpola odhalený zadek ovanul noční chlad a mou mysl úplně obestřela zuřivost. Začal jsem sebou škubat a bylo mi jedno, jestli mi něco zlomí.
Nedovolím mu to. Tohle opravdu ne!
„Snažíš se, ale je ti to houby platné. Jsi jen sračka, která zneužívá toho, že je jeho otec vůdce smečky. Nic víc!“ pokračoval tiše, ale s hlasem, v kterém bylo cítit, že je rozhodnutý to udělat. „A já ti ukážu, kde je tvoje místo!“ kousl mě bolestivě do vlčího ucha na znamení, abych mu ukázal pokoru.
Ale to já nikdy neudělám!
Kalhoty mi porval ještě níž, až mi jejich lem, zpevněný tkanicí, sedřel kůži na bocích.
Moc šancí, jak se z toho dostat, jsem už neměl. Z posledních sil jsem se zapřel špičkami bot, až precizně vypracovaná kůže zavrzala o dřevěná prkna podlahy. Trhnul jsem spodní části těla, nehledě na to, že se mu tím ještě víc vystavuji. Prostě jsem potřeboval nějak uvolnit to sevření. Podařilo se mi pokrčit jednu nohu a získat možnost se s ní ještě víc zapřít.
Nehleděl jsem jeho posměšků, že je to zbytečný a akorát mu tím usnadňuji práci.
V momentě, když mi stahoval kalhoty a mírně se tím naklonil k mému zadku, škubnul jsem znovu a tentokrát ze všech sil, co mi zbývaly.
Kiwa v ten moment ztratil rovnováhu. Zapření o mé tělo o něco málo povolilo. Okamžitě jsem se pokrčenou nohou ještě víc zapřel a získal prostor, abych mohl vysunout zpod sebe ruku.
Než se Kiwa vzpamatoval, měl jsem ji volnou a už jsem s ní máchl dozadu, abych ho popadl aspoň za vlasy.
Uhnul mi, ale sevření mého krku tím povolilo.
Kiwa byl ale rychlý a hbitý. Skoro okamžitě se vzpamatoval a už jsem cítil, jak na mě znovu tlačí svým tělem. Ale nebylo to dost rychlé na to, abych mohl zvolit obranu, přiměřenou této situaci.
Když sevření mého krku na okamžik povolilo, rychle jsem se zhluboka nadechl a krátce, leč ostře hvízdnul. Byl to jen okamžik, než mi jeho velká ruka znovu zacpala pusu. Ale stačilo to...
Upozornil jsem na sebe a v duchu jsem doufal, že to někdo zaregistruje.
„Zabiju tě!“ zavrčel ještě vztekleji Kiwa.
Pustil mé kalhoty a já slyšel, jak z pouzdra vytahuje dýku.
„Klidně si tu prdel nech pro mrchožrouty, stejně nestojí za nic!“
Mé zařvání ztlumila jeho ruka, když mi zabodl dýku do stehna pokrčené nohy. Srdce mi divoce bušilo, snažil jsem se popadnout dech i přes to jak mě dusil, a bolestí mi vyhrkly slzy. Nemohl jsem se nadechnout a začaly se mi dělat mžitky před očima.
Jen reflexivně jsem sjel volnou rukou k noze, abych ho zachytil, ale on byl rychlejší. Ostrá bolest mi znovu projela nohou, když dýku vytáhl a já jen koutkem oka zahlédl, jak se znovu rozmachuje, tentokrát ale o něco výš…
Oba dva jsme sebou škubli, když se náhle ozvala rána, jak rozražené dveře narazily do stěny. Ten nečekaný zvuk nás málem ohlušil a na moment ochromil.
Už jsem šel skoro do mdlob, jak se mi nedostávalo vzduchu, když najednou tlak na mé tělo povolil.
Silný kop do boku Kiwy ho odmrštil ze mě dolů a on se svalil vedle mně na podlahu. Téměř okamžitě po něm někdo skočil a jednou ránou do zátylku ho omráčil.
I přesto, že se mi zavíraly oči, jsem ve světle měsíce, který procházel otevřenými dveřmi, zahlédl lesk Yakeiho bílých dlouhých vlasů, když se nad ním sklonil, popadl ho a odtáhl dál ode mne.
Vše se odehrálo tak rychle, že jsem se zapomněl i nadechnout.
Ale jako by mě najednou někdo vytáhl z hlubin jezera…
Má hruď se automaticky začala nadzvedávat rychlými nádechy, když povolil ten tlak, který mě dusil. Chroptěl jsem, jak jsem se snažil popadnout dech a současně s tím z mých úst vycházely i bolestivé steny.
Zkroutil jsem se a chytl se za nohu, z které mi crčela krev a tvořila nesmazatelný flek na podlaze.
„Myslím, že tvoje první služba skončila ještě před rozedněním,“ zaregistroval jsem hluboký Yakeiho hlas.
Skláněl se nade mnou a opatrně se mi snažil stáhnout ruce z nohy, aby se mohl podívat na mé zranění.
„Bolí to,“ skučel jsem a ještě víc nohu sevřel.
„Vydrž, zavolám Mei,“ zvedl se Yakei na nohy.
„Co se tu děje?“ ozval se od dveří náhle další hlas, který se mi zaryl skoro až do morku kostí.
„Kenji!“ vykřikl táta a rozběhl se ke mně.
Svezl se vedle mně na zem a popadl mě za ramena. Musel vynaložit sílu, aby mě otočil na záda, jak jsem byl bolestí zkroucený do klubíčka.
„Co se stalo? Yakei! Zavolej někoho, potřebujem světlo!“
Myslím, že táta začal panikařit. Viděl jsem to, slyšel jsem to v jeho hlase, cítil jsem to v jeho opatrných dotecích…
Má o mně strach…
Snad poprvé mi teď došlo, že se o mě opravdu bojí. I přes všechnu tu fyzickou bolest, jsem pochopil, jaký o mně má strach. Jak jsem mu ubližoval tím, že jsem ho neposlouchal a vystavoval se zbytečně nebezpečí.
Yakei vyběhl před domek, dvakrát ostře zahvízdal.
„Okamžitě vzbuďte Mei a přineste sem louče! Rychle!“ zakřičel ještě na spící vesnici a hned se vrátil zpátky.
Včas na to, aby udělal pořádek s Kiwou, který se začal probírat.
Jen s bolestivým kňučením jsem nechal tátu, aby mi stáhl kalhoty úplně dolů a odepnul opasek s mečem. Bylo mi jedno, že jsem zpola nahý a sledují mě další páry očí, které se tu během chvilky objevily. Louče osvětlily celou místnost a já zaregistroval vlky, kteří na Yakeiho povel během chvilky přiběhli.
Pootočil jsem hlavu a díval se, jak vytahují Kiwu ven před dům.
Nechtěl bych být teď v jeho kůži, problesklo mi hlavou, když jsem viděl, jak s ním Yakei zachází, který nebral na nic ohledy.
Byl to v tuhle chvíli zrádce, který napadl vlastního. Tohle nebyla jen obyčejná rvačka… Tohle byl úmysl zabít někoho z vesnice a bylo jedno, jestli mezi námi byly rozepře nebo ne.
Tenhle způsob, jak si to se mnou vyřídit, byl špatný…
Zůstal jsem v tom prázdném domě s tátou a s Taro, který klečel vedle nás. Držel louči tak, aby táta viděl na moje zranění a snažil se mu aspoň jednou rukou pomoci.
Moje kalhoty byly v mžiku rozervány na půl, a jednou nohavicí mi stáhli nohu, aby tolik nekrvácela.
„Vezmu tě domů, tam tě Mei ošetří,“ rychle táta ještě zkontroloval další mé zranění.
Prokousnutého ucha se jen jemně dotkl, přejel prsty po odřené tváři a ráně na spánku, kde krev už i pomalu zasychala.
Podebral mě opatrně do náruče a zvedl se. Jen jsem bolestivě zakňučel, ale hned se ho chytl pevně kolem krku. Byl jsem rád, za ty jeho silné ruce.
Je to můj táta a já mu budu vždycky vděčný, že tu pro mne je.
„Vem mu věci, Taro,“ kývl táta hlavou směrem k zemi. „A dones je ke mně.“
Pak už na nic nečekal a rychlým krokem mě odnášel pryč odsud.
I za tu krátkou cestu stihla krev prosáknout nohavicí, kterou jsem měl ovázanou kolem stehna. Už když jsme docházeli k domu, přidaly se k nám další šouravé kroky. Ne tak rychlé, přesto se snažily nezůstávat pozadu.
„Budu potřebovat horkou vodu, čisté hadry. Ulož ho na postel v setnici. Bude potřebovat, aby byl v teple,“ dávala hned příkazy Mei rozespalým hlasem.
Než se za námi zavřely dveře, stihl jsem ještě zaregistrovat, že na návsi je o poznání živěji, než v tuhle dobu bývá…
To, co bylo potom, jsem vnímal jen okrajově. Všechno mě bolelo, a tím, jak napětí ustupovalo, cítil jsem se čím dál víc unavenější.
Jen silou vůle jsem se přemáhal, abych neusnul. Ale ono stačilo, aby se Mei jen dotkla mé nohy, a okamžitě jsem se probudil, i když mi spánek tlačil na víčka, a mně se zavíraly oči.
Táta jen přecházel po místnosti sem a tam. Jen občas udělal to, oč ho Mei požádala. Chvilkami se zastavil u postele a ustaraným pohledem kontroloval, jak na tom jsem.
Jen tlumeně k nám doléhaly zvuky z venku. Slyšel jsem hlasy, mezi kterými jsem jasně rozpoznal ten rozčílený Yakeiho. Jen výjimečně dával Yakei najevo svou rozzlobenost. Většinou řešil věci klidně a chladnokrevně, za to však s tvrdým účinkem.
„Napij se,“ posadila se vedle mně Mei, když si konečně umyla ruce a nalila mi do šálku silný odvar z bylin.
Jejich vůně se teď v místnosti proplétala s pachem mé krve. Hadry, plátna, které použila na mé ošetření, teď ležely na zemi na jedné hromadě. Vědro s vodou, zabarvenou do ruda, táta už vynesl ven a vychrstnul ji před dům do trávy, která už tak byla vlhká od ranní rosy.
Na stole ležely pytlíky, které si Mei přinesla. Vytahovala z nich jednotlivé byliny, když v rychlosti chystala obklady a odvar.
Opatrně, se zatnutými zuby, jsem se snažil posadit, ale bolest v noze mě hned vrátila zpět na záda.
Dýka mi projela z boku stehnem, těsně pod zadkem. Skrz tuhle silnou bolest jsem ani nevnímal další rány a oděrky, které jsem při rvačce utržil. Jen zaschlá krev, tvořící strupy, mi připomínala, kde všude jsem se zranil.
„Podej další polštář, Kaido,“ oslovila Mei nehybně stojícího tátu.
Stál u otevřeného okna a tiše sledoval, co se děje venku. Bylo už dávno po rozednění a šum venku zesílil s tím, jak se vesnice pomalu probouzela.
Na Mei žádost se táta konečně pohnul a zašel do mého pokoje pro další polštář. Pomohl mi nadzvednout se a podložil mi s ním hlavu. Byl jsem o něco výš a mohl se konečně napít, aniž bych si odvar vylil do postele.
Vypil jsem po doušcích asi polovinu z toho, co mi Mei nalila do kalíšku. Příjemné teplo zaplnilo můj stažený žaludek a roztáhlo se během chvilky po celém těle. Ale i přesto, že jsem už byl v bezpečí a ošetřený, pořád jsem se třásl. Nervozita stále prostupovala mým tělem…
Opravdu jsem měl namále.
Čím dál víc jsem si tuhle skutečnost uvědomoval. Zabořil jsem se zpátky do polštářů a zavřel oči.
„Měl bys za chvíli usnout,“ pohladila mě Mei po vlasech a otřela mi zpocené čelo.
Jen jsem tiše přikývl. Opravdu jsem cítil, jak mě únava zmáhá čím dál víc.
„Mělo by se to vyléčit, ale bude to ještě chvíli krvácet. Rána je dost hluboká,“ slyšel jsem Mein hlas, který se o něco vzdálil.
Jen na moment jsem pootevřel oči, abych zjistil, že se zastavila u stolu a začala si sklízet bylinky. Táta stál vedle ní a pozorně poslouchal.
„Přijdu před polednem. Ale kdyby bylo potřeba, hned mě zavolej.“
Ještě něco říkala, ale její hlas i tátův, který ji odpovídal, se mi pomalu ztrácel, a i když dovnitř skrz okno prosvítalo slunce a jeho paprsky ohřívaly mou tvář, usnul jsem hlubokým spánkem.
„Kenji při kontrole toho domu udělal chybu,“ řekl tiše Yakei.
Seděl u stolu naproti němu táta. Před sebou měli misky plné husté polévky, jejíž vůně se nesla celou místností.
„Jakou?“
„Než vešel dovnitř, nezkontroloval si okenice. Jedna z nich byla jen dovřená. Nebyl zadělaná na petlici. Kiwa vešel dovnitř, oddělal okenici a pak zase vyšel a zavřel dveře tak, aby nebylo poznat, že někdo byl vevnitř. Pak se tím oknem dostal dovnitř, ale nestihl petlici na okenici zasunout, protože to už se blížil Kenji a slyšel by to. Tak ji jen opatrně přivřel. Kdyby si Kenji nejdříve okenice zkontroloval, tak jak měl, všiml by si toho,“ pokračoval Yakei ve vysvětlování a já v jeho hlase slyšel náznak zloby.
Už nějakou dobu jsem byl vzhůru. Vzbudilo mě, když táta chystal polévku a Yakei vešel dovnitř. Zůstal jsem však nehybně ležet se zavřenýma očima a dál jsem oddechoval, jako kdybych spal.
Jenže jsem neměl odvahu se ozvat. I když mi v noze šíleně škubalo a děsně to bolelo, byl jsem zticha. Nejspíš bych teď nevydržel ten příval výčitek, které by se snesly na mou hlavu.
„Myslel jsem si, že když začne tou nejlehčí prací, nic nezkazí. Všude byl klid a nikdo netušil, že by se mohlo stát něco takového. Omlouvám se, Kaido,“ lžíce v Yakeiho ruce, klepla o misku, jak ji s posledními slovy odložil. „Měl jsem ho lépe hlídat.“
Já v tu chvíli otevřel oči.
Proč se Yakei omlouvá? Nemůže za to, co se stalo. Kiwa to mohl udělat kdykoliv i třeba později. Bylo v jeho povaze mstít se třeba i po delší době. Vždycky se cítil ublížený, byl však na oko v klidu, ale pak najednou zaútočil. Nejednou s tím měl problém a já jsem s tím měl počítat.
„Měl jsem vědět, že Kiwa něco takového udělá. Ale netušil jsem, že na Kenjiho zaútočí hned tak brzy a navíc při noční hlídce. Ohrozil tím nejen jeho, ale i vesnici,“ pokračoval Yakei.
„Byla chyba, že jsme ho nepohlídali, i když víme, jaký je,“ vložil se do toho táta. „Ale není to jen tvoje chyba. Měli jsme s tím počítat všichni, včetně Kenjiho.“
„Ale i tak, mám za Kenjiho zodpovědnost…“
„Teď už je to stejně jedno. Kenji je na živu a ta jizva v noze mu bude připomínat, že má být opatrnější,“ mávl rukou táta, aby Yakeie umlčel. „Dojez si polévku, nebo ti vystydne.“
Yakei znovu chytil lžíci do ruky, aby pokračoval v jídle. Přesto jsem však v jeho obličeji viděl, že si to vyčítá. Všechno se ve mně sevřelo a já na moment zapomněl na svou bolest.
Opravdu všem jen přidělávám starosti?
„Byla to moje chyba,“ ozval jsem se náhle. „Omlouvám se,“ dodal jsem tiše.
Oba dva ke mně překvapeně otočili hlavu.
„Jsi vzhůru? Jak je ti?“ vyskočil hned táta na nohy a rychlým krokem došel k posteli.
Posadil se ke mně a sáhl mi na čelo.
„Vypadá to, že máš horečku. Ne sice moc, ale jsi teplejší než obvykle,“ sehnul se táta k vědru se studenou vodou. Namočil v ní kus plátna, vykroutil ho a otřel mi s ním zpocený obličej.
„Tati,“ chytl jsem ho za ruku. „Vážně je mi to líto. Slyšel jsem, jak si povídáte a Yakei má pravdu. Udělal jsem několik chyb a já…“
Zmlknul jsem, protože jsem nevěděl, jak pokračovat. Vina sžírala mé tělo a žaludek jsem měl stáhnutý do malé kuličky. I kdybych se měl teď třeba jen napít, nedokázal bych to. Nejspíš by to všechno ze mě šlo hned ven.
„Nebudu říkat, že už je to v pohodě, protože to opravdu není. Dopad toho, co se stalo tvou vinou, teď cítíš nejvíc ty sám,“ chytl mě táta za zápěstí, aby povolil sevření své ruky. Položil mi ji na postel a dál mi otíral čelo, obličej i zpocený krk. „Ale udělal jsi, co jsi mohl. To že jsi aspoň zapískal, ti nejspíš zachránilo život,“ usmál se na mě konečně a sehnul se, aby znovu vymáchal plátno a mohl mi ho přiložit na čelo.
„To jo,“ přikývl Yakei a já na něho udiveně pohlédl. „Povedlo se ti na sebe upozornit. Byl jsem zrovna poblíž, tak jsem tam byl během chvilky. Kdybych to nestihl, měl bys tu dýku v zádech.“
Tátova ruka cukla, když slyšel poslední Yakeiho slova a já dost zřetelně slyšel, jak zaskřípal zubama.
„A Kiwa? Co je s ním?“ zeptal jsem se opatrně, když jsem viděl tátovu reakci.
„Řekněme, že už není ve vesnici a víc tě teď nemusí zajímat. Prvně se dáš do pořádku a pak budeme řešit, co dál. Ale nemysli si, že se ze služeb nějak vykroutíš. Hned jak budeš zdravý, Yakei si tě znovu vezme do parády. A mám pocit, že tentokrát ti jen tak nic nedaruje,“ pohlédl táta úkosem na Yakei, který právě dojedl a zvedal se od stolu.
Ten se ušklíbl s pohledem upřeným na mě.
Viděl jsem v tom zlomyslnost? Zřejmě mi teď dá do těla víc, než původně plánoval. No to se mám na co těšit…
Jen jsem se zašklebil, ale vzápětí zaskučel, když se bolest znovu přihlásila. Automaticky jsem přiložil ruku na nohu, ale hned ji zase zvedl, protože už jen ten dotek, tu bolest ještě víc zesílil.
„Zavolám Mei,“ zvedl se táta z postele a pohlédl do okna. „Stejně říkala, že před polednem přijde a už je skoro čas. Prohlídne tě a pak ti udělám jídlo.“
Jen jsem kývnul a díval se na jeho záda, které mi za chvilku zmizely za dveřmi.
„Dal ti pěkně zabrat, co?“ přerušil Yakei nastalé ticho. „Cos mu vlastně včera ráno řekl, že si ho tak naštval?“
Trhnul jsem sebou, protože jsem úplně zapomněl, že tu zůstal.
„Ani se neptej,“ mávl jsem rukou. „Ale on si začal a já mu to jen vrátil.“
Opřel jsem se o lokty a opatrně se posunul o něco výš. Yakei ke mně došel a opatrně mě zvedl do sedu. Vzal postupně všechny polštáře, natřepal je a pak je poskládal zpátky.
Já jen se zatnutými zuby a nehty vrytými do matrace čekal, až skončí, abych se mohl uložit zpátky.
„To kousnutí na krku… Měl jsi štěstí, že nesevřel čelisti víc k sobě. Bylo by už po tobě. A navíc… Bodl tě do místa, kde se to dlouho bude hojit a bude to taky dlouho bolet,“ usadil se Yakei vedle mě. „No a podle toho, jak si měl holý zadek, je mi jasné, o čem jste si vy dva nejspíš povídali,“ zasmál se nahlas.
„Vážně se mi směješ?“ zamračil jsem se.
„A ne snad? Žiješ, tak co,“ klepnul mě do ramene.
Vzal hadr, který mi sklouzl z čela, namočil ho a znovu přiložil zpátky. Prsty mi odhrnul vlasy ze spánku a prohlédnul si ránu, kterou jsem tam měl.
„To je od dveří. Narazil jsem na kliku, jak jsem spadnul na zem,“ ucuknul jsem.
„No, jsi dobře domlácený, ale aspoň si to budeš pamatovat,“ zakroutil Yakei hlavou. „Teda aspoň doufám, že budeš.“
„A co je s Kiwou? Táta mi toho moc neřekl,“ znovu jsem se zeptal.
„Táta ti řekl vše. Kiwa už není ve vesnici. Vyhnali jsme ho. Do dalších vesnic vyhnanců jsme už vyslali posly se zprávou, že ho nesmí přijmout.“
„To ale nejspíš nepřežije zimu,“ namítl jsem.
„Je ti ho snad líto?“ zamračil se Yakei. „Kiwa může být rád, že jsem ho na místě nezabil. I když je z něj teď už úplný vyhnanec bez dalších možností, pořád má šanci, že přežije. To ti nestačí? Opravdu ho lituješ?“ položil ruku na mou zraněnou nohu.
Zaskučel jsem a rychle ho odstrčil.
„Tady ani nepomysli na nějakou lítost nad vlkem, který nedodržuje pravidla a ohrožuje obyvatele vesnice,“ plácnul mě Yakei ještě jednou přes nohu, abych si s tou bolestí dobře zapamatoval jeho slova.
„Yakei!“ zařval jsem.
Vážně mi v té noze začalo škubat a cítil jsem, jak mi to pod těmi obvazy hoří. Nejvyšší čas, aby už Mei přišla…
„Tak já jdu. A hned jak to půjde, začneme se cvičením, aby ses co nejdříve vrátil do služby,“ natáhl Yakei ruku k mé hlavě a rozcuchal mi vlasy, jako malému děcku.
„Přestaň! Nejsem malý!“ okřikl jsem ho.
Ale to on už se smíchem mizel za dveřmi, kde se právě míjel s tátou a Mei.
Podezření, že mám horečku, se potvrdilo. Mei mi opatrně odvázala zraněnou nohu, vyčistila ránu a přiložila nový bylinný obklad. Další zranění byla menší a nebylo potřeba je nějak víc ošetřovat. Hojila se dobře…
Táta dostal pokyny, co a jak.
Jen na nohu mi nemá sahat. Tohle obstará Mei, která zase přijde o něco později. Bude teď u nás doma několikrát za den i za noc, doku se to nezlepší a neklesne mi horečka.
Když odešla, táta namočil zakrvácené plátna a pak mi připravil slíbený oběd.
Jen něco málo jsem do sebe dostal, ale byla potřeba i ta trocha, abych měl dost síly na uzdravení.
Horečka a bolesti, které se stále v nárazových vlnách hlásily, mi ani nedovolily vstát z postele.
Byl jsem červený až za ušima, když jsem chtěl vykonat svou potřebu a táta mi jen trpělivě přidržoval nádobu, dokud jsem neskončil. Převlíkal mě ze zpoceného oblečení, omýval mě…
Vážně jsem se cítil několik dalších dní, jako malé dítě.
Když jsem konečně mohl vstát z postele a jít se sám vymočit, i když s podporou táty, byl jsem nejspokojenější člověk.
Opatrně jsem došlapoval na zraněnou nohu a přál si v tu chvíli vrátit čas zpátky. Určitě bych už svůj úkol nebral tak na lehkou váhu, tak jak jsem to udělal při své hlídce. O něco mi otrnulo a já pomalu, ale jistě začal vidět všechno z jiného pohledu.
Měl jsem dost času, abych přemýšlel nad vším, co se doposud stalo. Ale jediné, co jsem si teď vyčítal, bylo, že jsem byl tak neopatrný a nechal se zranit.
V době, kdy jsem ležel doma v posteli, nemohl v noci spát a skučel jsem bolestí, jsem upíral pohled do okna. Díval jsem se na měsíc, který pomalu kulatil, a úplněk, který měl nastat, mě nenechal v klidu odpočívat.
Musel jsem se držet, abych nezačal teskně výt, když jsem si uvědomil, že jsem právě ztratil příležitost vidět se s Mareo.
Už při mém posledním útěku, kdy jsem seděl na stromě kousek od města a pozoroval ho, jak zacvičuje nováčky, jsem si dal slib.
Chtěl jsem mu při dalším setkání říct, co k němu cítím. Opravdu moc jsem chtěl…
Bylo mi smutno. Tesknil jsem po něm. Byl jsem do něj opravdu bláznivě zamilovaný a schopný udělat cokoliv proto, abych ho mohl znovu vidět, byť jen na krátký okamžik.
V duchu jsem si už přebíral své možnosti a spřádal plány, jak toho docílit. Ale ať jsem vymyslel cokoliv, vždy to mělo nějaký háček. Jediné, co mi tak zbývalo, byl další úplněk…
Ale čekat tak dlouho… Už teď umírám touhou ho vidět a dalších patnáct dní bude pro mne utrpením…
Budu se muset co nejdříve dát do pořádku, abych měl možnost na setkání jít. Nemůžu dovolit, aby mi to táta, kvůli mému zranění zakázal.
Musím Mareo vidět.
„Na co zas myslíš?“ dloubl mně Saburu do ramene a taky se podíval k nebi, kam jsem již delší dobu beze slova hleděl.
Blížila se půlnoc a my seděli na zápraží, tak jak jsme to obvykle dělávali, když přišel do vesnice.
Přinesl tátovi zprávy, co mu předal Mareo na posledním setkání, o které já jsem svou hloupostí přišel.
„Doufám, že zas nepřemýšlíš o tom, že bys utekl? Sotva ses uzdravil, ještě nejsi úplně v pořádku, měl by ses šetřit a navíc…“ přestal se dívat do nebe a upřel zrak do tmy před sebou. „Ve městě se toho teď začíná dít nějak moc. Velitel zavírá vlky, kteří se ani ničím neprovinili. Nemůžeš teď riskovat, věř mi, Kenji. Dost často prý viděli i divoké vlky poblíž města.“
„Jak se má Mareo?“ zeptal jsem se, aniž bych jen náznakem reagoval na to, co právě řekl.
Slyšel jsem ho dobře, ale mě to teď nezajímalo. Mě zajímalo něco jiného. Spíš někdo…
„Mareo se má dobře,“ usmál se Saburu.
Jako jediný věděl, že jsem do něj zamilovaný. Musel mi ale slíbit, že to nikomu neřekne. Ani Mareovi. Chtěl jsem mu to říct sám.
„Ptal se na mě?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem.
Doufal jsem, že ano, ale i přesto jsem měl strach z toho, co odpoví. Právě proto, jak mě Saburu hned na začátku varoval, abych si nedělal velké naděje. Přeci jen mě mohl Mareo odmítnout.
Co když ho opravdu ani nezajímám, a vidí mě jen jako mladšího bratra silného Saburu, a budoucí spojku mezi městem a vesnicí vyhnanců? Dokázal bych unést tu pravdu, že mě nebude milovat? A proč si vlastně namlouvám, že by to tak jednou mohlo být? Že by mě mohl přijmout? Je to právě proto, že já do něj zamilovaný jsem?
„Ptal,“ odpověděl Saburu a přerušil tím tok mých myšlenek.
Srdce mi hned radostí poskočilo, jako by se mi sám Mareo osobně vyznal.
„Měl starost, když slyšel, co se ti stalo a mám ti vzkázat, že máš být opatrnější,“ usmál se Saburu, když viděl, jak jsem se hned zatvářil spokojeně.
Chtěl jsem něco říct, ale přerušil nás tátův hlas.
„Potřebuji s vámi mluvit,“ vykoukl z okna a zavolal nás dovnitř.
Jen jsme se Saburu na sebe udiveně pohlédli, ale hned na to jsme vstali a vešli dovnitř.
Noha mě pořád pobolívala, i když se rána z větší části již zhojila. Přesto jsem však měl problém, když jsem měl delší dobu chodit a o běhu ani nemohla být řeč.
Jakákoliv změna ve vlka mi teď taky byla zakázána, protože tyhle proměny komplikovaly uzdravení, když svaly pracovaly, natahovaly se či zkracovaly podle toho, jak jsem se měnil. Zkusil jsem to jednou a rána se mi otevřela a zanítila. Hned jsem dostal od Mei tak vynadáno, že to slyšela polovina vesnice, i když byla u nás doma za zavřenými dveřmi.
Jen co jsme vešli dovnitř, usadil jsem se na stoličce, abych nohu zbytečně nezatěžoval.
„Saburu, je potřeba, abys teď na jakémkoliv dalším setkání s Mareo byl co nejvíc opatrný. Než půjdeš na další, předám ti pro něj nějaké zprávy, aby si podle toho mohl odvodit souvislosti mezi tím, co se děje tady a co ve městě. Začíná se to nějak moc prolétat a nemám z toho moc dobrý pocit. Stačí si jen vzpomenout na to, jak na nás nedávno zaútočili divocí vlci. Bylo jich sice jen pár a lehce jsme si s nimi poradili, ale to samo už je zvláštní, protože to před tím nikdy neudělali. Něco mi na tom nesedí.“
Táta se tvářil dost ustaraně. Opravdu zprávy z posledních setkání byly čím dál divnější.
„Přijdu pět dní před úplňkem,“ přikývl Saburu na souhlas.
„Budu připravený a hned půjdu s tebou, jak se budeš vracet,“ ozval jsem se.
Za těch pár dní se dám do pořádku a určitě si tuhle šanci nenechám ujít.
Jen těžko jsem v sobě krotil to nadšení, že se uvidím s Mareo. Tak moc jsem se na něj těšil…
Ale má radost trvala jen mizivou chvilku…
„Ty tentokrát nepůjdeš. Zůstaneš tady!“ zarazil mě táta skoro okamžitě, jen jsem domluvil.
Jen jsem šokovaně na něj hleděl, neschopen žádného dalšího slova.
Nepůjdu? Nemůžu? Proč?