Vězení…
Mareo je ve vězení a nemá službu.
Je zavřený…
Opravdu jsem slyšel dobře?
Co se stalo?
„Ano, slyšel jsi dobře. Ale… Je to trochu komplikovanější,“ došla mi k uším tátova slova.
Já to řekl nahlas?
„Ano, Kenji, řekl,“ pustil táta mé ruce a odstoupil o krok. „Umyj se a najez se. Teď nemá cenu něco řešit s horkou hlavou. Navíc jsi určitě hodně unavený. Počítám, že tam dole jsi toho moc nenaspal.“
„Ty chceš po mně, abych spal? Ted?!“ zvýšil jsem hlas, když mi konečně došlo, co se děje, a také i to, že jsem své myšlenky bezděčně vyslovil nahlas. „Jdu za ním.“
Kašlal jsem na to, že bych ze sebe měl smýt zbytek špíny a mýdla. Chytl jsem se židle, kterou mi táta přistavil k neckám a chtěl vylézt ven. Ještě jsem měl nohu ve vzduchu, a už se mi zatočilo v hlavě, když jsem se předklonil, abych viděl, kam šlapu.
„Kenji!“ vykřikl táta a přiskočil ke mně.
Na poslední chvíli mě zachytil, jinak bych se poskládal na podlahu a nejspíš bych převrátil i necky, podle toho, jako voda zašplouchala a vystříkla ven.
„Proč mě neposloucháš? Řekl jsem, že budeš tady. Do věznice nemůžeš, to jsem ti řekl už včera v noci!“
Jeho hlas byl přísný ale plný starostí. Není to dlouho, co jsem se vrátil dobitý, a po takové době. Navíc jsem mohl umřít, a já se už hnal do dalšího problému.
„Musím ho vidět. Musím s ním mluvit. Co se stalo?“
„Nejdříve se utři a obleč. Pak teprve můžeme o něčem mluvit. Opravdu potřebuješ do postele a odpočinout si.“
Pomohl mi vylézt z necek, popadl plátno a narychlo mě otřel. S jeho pomocí jsem se oblékl a už jsem se díval ke dveřím…
„Ať tě to ani nenapadne,“ silně mě chytil za lokty a dotlačil mě k posteli. „Tady si lehneš a počkáš na oběd. Měl jsem sice něco jiného v plánu, ale v tomhle případě tu počkám na to, až ho sníš. Nepotřebuji, abys hned zas někam utekl.“
Táta mě donutil lehnout, a hned na to vyšel na chodbu. Zastavil Keiko, která právě procházela kolem a požádal ji, aby mi donesla oběd a horkou vodu, aby mi mohl udělat odvar z bylin, které mi tu Ichi nachystal.
„Musíš si uvědomit, že kdyby ses teď vydal do věznice, kde nemáš co dělat, tak bys nepřivodil problémy jen sobě, ale hlavně i mně. Já bych ti musel dát povolení tam vstoupit. A to v tuhle chvíli nemůžu,“ vrátil se táta ke mé posteli a usadil se vedle mne.
Neměl jsem náladu s ním mluvit. Otočil jsem se k němu zády. Byl jsem na něj teď naštvaný, a to že hodně. Proč by mi nemohl dát povolení, když je velitel stráže?
„Proč nemůžeš?“ procedil jsem vztekle mezi zuby.
„Nebuď uražený, Kenji. Prostě to nejde. Vězení není holubník, aby si tam chodil kde kdo. Uvědom si, že jsou tam ti, co čekají na rozsudek krále. Nemůžu tě tam pustit ani jako strážce, protože jsi ještě nenastoupil do služby.“
„Ale včera jsem s tebou-“
„Včera v noci jsi byl se mnou jen proto, aby ses nějak zaměstnal a nedělal blbosti, když jste se s Mareem pohádali,“ přerušil mě táta. „Nástup ke službě ještě musí schválit král. Žádost má u sebe, ale vzhledem k tvému zdravotnímu stavu, v jakém jsi došel, sám řekl, že se máš nejdříve zotavit, abys byl vůbec k něčemu.“
„A ví vůbec ten král, že tu má zrádce?!“ vyprskl jsem naštvaně. „Že je zavřený někdo, kdo k tomu má co říct? Nejspíš mu to je jedno, co? Hlavně že on má svůj zadek pěkně v teple a bezpečí. Co je to za kr-“
Poslední mé slovo zarazila pořádná facka, kterou jsem od táty dostal. Ani jsem si nevšiml, kdy vyskočil na nohy a jednu mi vrazil. Jen jsem se chytil za tvář, protože to opravdu zabolelo. Měl jsem pocit, jako bych ten naražený nos měl v jednom ohni. Dokonce mi vyhrkly i slzy.
„Kenji! Dávej si pozor na pusu, ano?!“ stál nade mnou táta naštvaně. „Už nechci nic takového slyšet! Chápu, že jsi naštvaný, ale tohle ne! Nerad bych do vězení poslal právě tebe! Nebo to chceš? Mám se strachovat, co s tebou bude, a že se přinejlepším vrátíš do vesnice vyhnanců a tentokrát právem?!“
Díval jsem se na něj a třásl se vzteky. Ne, jen, že mě ještě víc rozbolel naražený nos, ale byl jsem opravdu naštvaný a také vyvedený z míry.
Opravdu by to udělal? Poslal by mě do vězení?
„Nerad bych se dožil chvíle, kdy bych já sám musel vykonat trest na svém synovi. To opravdu ne,“ dodal táta o něco tišeji a posadil se zpátky na postel. „Vážně bych byl rád, kdyby ses už konečně uklidnil, a já se o tebe nemusel neustále strachovat.“
„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ promnul jsem si ještě tvář a pak se k němu celý otočil.
Otřel jsem si slzy a díval se na něj, jak se tváří ustaraně.
„Vím, že nemyslel, ale je tu spousta dalších, co by to nepochopila. Král je dobrý vlk. A navíc je dost shovívavý. Možná by ti to prošlo, ale co kdyby ne?“
Opravdu jsem si ve své zlobě neuvědomil, co říkám. Bylo mi to jedno. Byl jsem naštvaný na to, že mě nechtějí pustit za Mareem. Nevím, proč tam je, a ani co s ním je. Jestli je v pořádku, nebo je třeba nějak zraněný.
„Tati,“ chytl jsem ho za ruku. „Co se vlastně stalo? Proč tam Mareo je zavřený?“
Táta chvilku přemýšlel, jak a co mi má říct. Už se nadechoval, když se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila Keiko. Táta vstal, převzal od ní tác s jídlem a ona zas odešla, aniž by se nějak zbytečně zdržovala.
„Polévka je horká, tak se najez, ať tě to prohřeje i zevnitř,“ položil mi tác na klín, když jsem se posadil.
Vzal džbánek s vřelou vodou postavil ho na stolek, co byl vedle postele, a vhodil do něj jednu hrst bylin. Přesně tak, jak přikázal Ichi. Přitáhl si stoličku a tentokrát se usadil už na ni, abych měl prostor a v klidu se mohl najíst.
V klidu… To nejde ani náhodou.
Nepřítomně jsem míchal lžící v husté polévce. Škrábala o stěnu misky a já jen zíral na to, jak se maso promíchává s něčím, co asi vykopali někde ze země. Teplo, které z polévky stoupalo, mi orosilo čelo. Vonělo to, ale mně to bylo v tuhle chvíli jaksi jedno. Myslel jsem jen na Marea. Na naše poslední chvíle, kdy nás přerušil právě ten, co teď seděl vedle mne.
Kdybych věděl, že to takhle dopadne, nedovolil bych Mareovi to nedokončit, i kdybych se na něj měl vrhnout. O to později bychom pak vyšli na chodbu. Neviděl bych ty dva procházet a nešel bych za nimi. Nezavřeli by mě v té kobce, kde se dalo sotva hnout, a já se pak možná nemusel dozvědět, že je Mareo zavřený…
„Jestli nezačneš jíst… Teda, jestli to nesníš, neřeknu ti nic o Mareovi.“
Konečně jsem se vzpamatoval. Táta viděl, že jsem duchem mimo a tímhle mě opravdu probral.
Přestal jsem míchat polévku a konečně jsem si nabral. Hned po prvním soustu se mi žaludek zahřál, a to teplo se postupně rozlévalo po mém těle.
„Když jsi včera ráno zmizel z mého pokoje, mysleli jsme si, že sis jen odskočil, nebo ses vrátil do pokoje. Šli jsme se po tobě podívat, ale nebyl jsi tu,“ začal mluvit táta, když viděl, že jsem ho poslechl a konečně začal jíst. „Mareo měl nastoupit do služby. Poslal jsem ho tam s tím, že se po tobě podívám, ale neposlechl. Navíc na chodbě potkal Zena. To už jsem od Marea věděl o tom, jak jste ve zbrojnici slyšeli, o čem mluvil s Yasu. Než jsem ho stihl zastavit, chtěl po Zenovi vysvětlení, protože ten si neodpustil poznámku k tobě. Jenže nakonec se do sebe pustili. Tak, tak, že se mi je podařilo uklidnit, aby z toho nebyl větší problém.“
Tak přece jen má Mareo dobrý odhad. Tušil, že za mým zmizením stál právě Zen. Jenže mu to neměl, jak dokázat, protože to nikdo neviděl.
„Druhý strážce ale Zenovi dosvědčil, že s ním byl celou dobu, než se rozdělili, a on pak šel do koupelí. A tam ho zas viděli další, kteří se šli po noční směně umýt.“
„Druhý strážce? Než se rozdělili? A nebylo to náhodou tak, že ten druhý šel na snídani?“ ulomil jsem si kousek placky a namočil ji v polévce.
Táta přikývl.
„Tak to byl ten, který Zenovi pomáhal, když mě táhli do té kobky. Nastražili to na mě, protože Zen věděl, že jsme s Mareem byli ve zbrojnici. Říkal, že většina informací, které tam říkal, byly lži,“ upřesnil jsem a pokračoval jsem v jídle.
„Myslel jsem si to,“ zakýval táta hlavou. „No, ale abych to dořekl. Mareo byl rozčílený, protože jsem odmítl zalarmovat celou stráž jen proto, aby tě našli.“
Tak přece jen měl Zen pravdu. Nedivím se, že se Mareo naštval, když to slyšel. Stejně tak i já byl z toho na dně, když mi Zen řekl, že mě táta nehledá. Tohle mu opravdu nahrálo do karet. Divím se, že se nepochlubil s tím, že se s Mareem popral. I když…
„Mareo odmítal nastoupit do služby a chtěl tě jít hledat. Byl rozčílený, a když jsem ho odmítl uvolnit ze služby, nervnul se tak, že skočil už i po mně. Tohle mám od něj…“
Zvedl jsem hlavu od jídla a podíval se na tátu. Teprve teď jsem si všiml těch pár šrámů, co měl na krku a na obličeji. Mareo musel opravdu hodně zuřit, když byl schopen skočit po tátovi.
„Možná bych mu to i prominul, protože jsem neměl problém ho srovnat k zemi. Ale, bohužel pro něj, byli u toho svědci. Krom jiných i Zen a Juro. Ať už mu šlo o cokoliv, i o tebe, musel jsem zakročit. Neuposlechl mé rozkazy a napadl mě, jako velitele stráže. Bere se to stejně jako útok na krále. To se nepromíjí. Možná, kdyby tam nebyli svědci, nechal bych to po důrazném varování být, protože i já měl o tebe velký strach, a chápal jsem jeho chování,“ povzdechl si táta. „Ale takhle to opravdu nešlo. Zvlášť, když tam byli právě Zen a Juro. Víš, Mareo byl úplně nepříčetný, když jsem ho nechal odvést. Dva s ním měli co dělat, než ho zavřeli.“
I když jsem byl před chvílí naštvaný a zlobil jsem se, že mě za ním táta nechtěl pustit, tak teď mě přepadl smutek.
Mareo mě miluje. Miluje mě tak moc, že udělal něco, za co ho můžou vyhnat z města.
Byl snad ochoten tohle přijmout, nebo si to v tu chvíli ani neuvědomoval? Budu mít vůbec možnost ho ještě vidět? Jak to s ním teď bude? Budu schopen bez něj být, kdyby ho opravdu vyhnali? Vždyť jsem to tu už slyšel tolikrát. Nepotřebují tu muže, kteří neuposlechnou rozkazy a tím ohrožují bezpečnost města.
„Co Marea čeká?“ zeptal jsem se s obavami.
Odložil jsem lžíci do prázdné misky. I když jsem měl žaludek stáhnutý, přesto jsem to dojedl, aby mě táta zas nepeskoval. A chtěl jsem se od něj dozvědět co nejvíce.
„Mareo teď čeká na to, jak se rozhodne král. Ale ten teď nemá čas řešit tyhle ty prohřešky, protože se připravuje na příjezd Senichiho, nového sněžného krále.“
„Chtěl bych ho vidět,“ posteskl jsem si.
„Vím, že bys chtěl. Ale zkus pochopit, že to opravdu nejde. Mohl bys tím přitížit i jemu,“ nahnul se táta ke mně a pohladil mě po vlasech. „Byl jsem rád, že jste se udobřili a mrzí mě, že se pak stalo tohle.“
Vzal tác z mého klína a odložil ho bokem. Nalil do hrnku odvar a podal mi ho. Díval jsem se, jak v něm ještě plave pár kousků z nějaké byliny, a měl jsem co dělat, abych si ten odvar nepřisolil vlastními slzami.
„Vyřiď, prosím tě, Mareovi, že jsem v pořádku,“ poprosil jsem tiše, a pak se napil, abych spláchl tu hořkost, kterou jsem v krku měl.
„Za chvíli tam půjdu, tak mu to vyřídím,“ počkal táta, až to dopiju a pak mi z ruky vzal prázdný hrnek.
Uložil jsem se zpátky a přikryl jsem se. Bylo mi příjemně teplo, ale žaludek jsem měl jak na vodě. Nejspíš z těch nervů… Nebo z toho, že jsem za celou dobu měl první teplé jídlo? Vždyť ta ovesná kaše nebyla k jídlu. Měl jsem pocit, že mě s ní Zen chtěl snad otrávit.
Ne, určitě mi je špatně z toho, co se děje a já s tím nemůžu nic udělat.
„Yasu je v kuchyni. Nejspíš ještě neví, že se něco stalo a necháme ji přitom. Nesmí vědět, že o něčem víme. Chci tě požádat, Kenji, abys opravdu držel jazyk za zuby. Nemluvil s nikým o ničem, co ses dozvěděl. Ani s Kiichim, i když se na něj můžu spolehnout. Ale nikdy nevíš, kdo-“
„…může poslouchat za dveřmi,“ dořekl jsem za tátu.
„Přesně tak. Jo… Budeš v pokoji. Před tvými dveřmi bude stráž.“
„Proč?“
„Řekněme, že si ostatní myslí, že ses zase porval a tohle je opatření. Necháme to na téhle historce, ano? Nikdo se nesmí dozvědět, kde jsi celý den a celou noc byl, a proč takhle vypadáš.“
„A co ten druhý, co pomáhal Zenovi?“ protáhl jsem poslední slovo, když jsem se neubránil zívnutí.
„Má službu ve věznici, takže ještě neví, že ses vrátil.“
„Ty víš, kdo to je?“ zvedl jsem se do sedu, ale vzápětí jsem si zas lehl, jak se mi zatočila hlava.
„Byl to ten Juro, podle toho, co jsi říkal.“
„Tak proto…“ zamyslel jsem se.
„Co, proto?“ zvědavě na mě táta pohlédl.
Nechápal jsem proč, ale najednou jsem se cítil strašně unavený, i když mi to v hlavě jelo na plné obrátky. Nechtěl jsem spát. Chtěl jsem přemýšlet a vymyslet, jak bych se mohl dostat k Mareovi.
„Zen říkal, že se o Marea postarají. Pokud u toho byli oba dva, tak Marea vyprovokovali úmyslně. Věděli, že to takhle nejspíš dopadne. Zen věděl i to, že za ním půjdu.“
Každé další slovo jsem vyslovoval s většími obtížemi, jako by mi najednou někdo svázal jazyk.
„Zen byl v tomhle dobrý. Byl by to skvělý strážce, kdyby se nepřidal ke zrádcům.“
„Jo, tohle říkal i Kiichi,“ můj hlas se ztišoval čím dál víc. „Co bude s… Juro? Určitě přijde na to, že jsem se z tama dos… tal…Půjde… po… mně… Bude hle… dat Ze…“ oči se mi zavíraly i přes to, že jsem bojoval se spánkem, který nastoupil tak rychle, že jsem ani nedopověděl větu.
„Něco vymyslím, neboj se. Nedovolím, aby ti něco udělal,“ ucítil jsem ještě tátovu ruku na hlavě.
Už jsem nedokázal ani otevřít pusu, abych něco řekl. Jako by mě někdo uspal divným zaříkávadlem. Jako nějaká magie nebo co. Prostě mě najednou tělo zradilo, a i kdybych stokrát chtěl, nedokázal bych už nic říct, nebo otevřít oči, natož se zvednout z postele.
Když jsem se probudil, byl jsem v pokoji sám. Podíval jsem se k oknu. Slunce už dávno zacházelo a v pokoji bylo přítmí. Jen jedna louč a oheň z krbu vydávaly světlo, které vytvářelo podivné stíny na stěnách.
Opatrně jsem se posadil.
Bylo mi už o poznání lépe, jen ta hlava mě stále bolela. Přejel jsem si po ní rukou. Vzadu a na boku jsem měl bouli. Jednu od toho, jak mě Zen praštil a druhou od toho, jak jsem v té kobce spadl, když jsem se pokoušel vstát.
Rozhlédl jsem se ještě jednou po pokoji, abych se ujistil, že jsem opravdu sám. Ani táta tu nebyl. Na chodbě však byl slyšet šum. Vstal jsem a opírajíc se o nábytek a o stěnu jsem došel ke dveřím a otevřel je.
První, co jsem uviděl, byla záda strážce, který mě hlídal. Hned se otočil a zeptal se, jestli něco potřebuji.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vlastně jo. Potřebuji si ulevit a nechci používat nočník. A taky se chci zeptat, kde je velitel.“
„Velitel je teď u krále. Je tam už delší dobu, tak by se měl každou chvíli vrátit. Pokud potřebuješ něco nutně řešit, tak ho teď zastupuje Itachi,“ mávl rukou na jednu stranu chodby, kde měl Itachi nejspíš pokoj.
„V pohodě, to počká. Jen bych ale nutně potřeboval…“
„Dobře, odvedu tě tam,“ pousmál se strážce, když viděl, jak přešlapuji na místě.
Počkal až vyjdu na chodbu a hned za mnou zavřel dveře mého pokoje.
„Chceš pomoct?“ zeptal se, když viděl, jak se přidržuji stěny.
„Ne, to zvládnu,“ odmítl jsem a pokračoval v cestě.
Už jsem se ale neopíral. Nechtěl jsem ukázat, že jsem slabý, a že mě porazí každá maličkost.
„Byl se na tebe podívat Ichi, ale spal jsi. Tak tě nechtěl budit. Ale říkal, že až budeš vzhůru, tak se zastaví.“
„Hmmm,“ zamručel jsem.
Nic jiného mě teď nenapadlo a neměl jsem ani nějak snahu zavést hovor. Stejně tak, když se u nás někdo zastavil, aby se poptal, co se mi vlastně přesně stalo, jsem je odbyl s tím, že jsem se porval a mám domácí vězení. Proto ten doprovod. Někteří mě je zúčastněně poplácali po ramenou, jiní se jen zlomyslně ušklíbli.
Co mi po nich. Ať si myslí, co chtějí…
Ale ani jednou, i když jsem špicoval celou dobu uši, jsem nezaslechl zmínku o Mareovi a ani o Zenovi nebo Juro. Jako by se ti tři propadli do země. Nebo spíš… Jako by vůbec nikdy neexistovali.
Cestou nazpátek jsem chtěl odbočit k jídelně. Z kuchyně to nádherně vonělo a byl zrovna čas večeře. Možná jsem byl i trochu zvědavý na to, jestli je tam Yasu, i když byla malá pravděpodobnost, že bych ji viděl. Ale tak nějak jsem potřeboval aspoň náznak čehokoliv, co by mi napovědělo, jaká je situace.
Ale strážce, co mě hlídal, mi hned zastoupil cestu a se zavrtěním hlavy mě nasměroval k mému pokoji.
Ichi se k nám přidal ještě na chodbě. Právě vycházel z Mareova pokoje, kde ošetřoval Kiichiho. Ale u mě se stejně dlouho nezdržel. Jen mě prohlédnul, zeptal se mně, jak mi je a už odcházel s tím, že ještě nezapomněl připomenout, abych pil ten odvar, co mi nachystal. Určitě to hned řekl i Keiko, která vzápětí přišla s večeří a hned mi jeden ten dryák udělala.
Seděla u mě celou dobu, než jsem dojedl večeři. Upravila ohniště a pouklízela, co bylo potřeba. Povídala si se mnou, aby to ticho nebylo tak nepříjemné pro oba dva. Ale nějak mi to nevadilo. Byla jiná než Yasu. A když jsme si povídali, ani jednou nezmínila nic, co by se nehodilo. Vykládal jsem jí, jaké to bylo, žít ve vesnici vyhnanců a ona mi zas na oplátku řekla, jak se žije ve městě. I to, že má svého muže, který se stará o šití bot a dvě malá vlčata, o které se starají její rodiče, když ona je na zámku a její muž pracuje. Když mluvila o svém muži, hned jsem si vzpomněl na Yakei. Tak nějak se mi také v tu chvíli zastesklo i po vesnici vyhnanců. I když, žít tam, nebyla procházka růžovým sadem, tak tady, od chvíle, co jsem tu dorazil, to byla jedna katastrofa za druhou.
Když Keiko odcházela, požádal jsem ji, aby nechala otevřené dveře. Takhle jsem aspoň mohl sledovat pohyb na chodbě a necítil se tak hrozně sám.
Ano… Tohle byl teď můj momentální největší problém. Nesmět nikam jít a nebýt s Mareem. Opravdu jsem se cítil víc sám než dole v té kobce. Vědomí, že Mareo je jen pár chodeb dál a já za ním nemůžu, bylo pro mne strašně tíživé. Smutek po něm se míchal s obavami, co s ním vlastně bude. Jestli vůbec budu mít možnost se s ním ještě vidět. Jestli vůbec…
Trhnul jsem sebou, když bouchly dveře. Myslel jsem si, že to bylo na chodbě z jiného pokoje, ale po chvíli jsem si uvědomil, že je kolem najednou nějaké ticho. Otevřel jsem oči. Došlo mi, že jsem nejspíš usnul a může za to asi to záhadné pití od Ichiho.
Když se ozvalo zašustění vedle mě, prudce jsem se otočil.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zastavil se táta uprostřed pohybu.
Právě se svlékal a evidentně se chystal jít spát. Zůstal jen v lehké haleně a spodkách, aby byl připravený kdykoliv vyskočit z postele. Zbytek věcí si přehodil přes stoličku a zamířil do své postele. Bylo na něm vidět, že je hodně unavený.
Otočil jsem hlavu k oknu, abych zjistil, jaký je právě čas. Měsíc jasně svítil, a byl už v druhé polovině své pouti. Takže muselo být už hodně po půlnoci.
„Jak je ti?“ zeptal se táta, když si lehal, a ještě si srovnával deku, aby mu ani noha nečouhala ven.
„Jo, je to lepší,“ bezděčně jsem si přejel po hlavě, kde jsem měl bouli. „To jsi byl celou dobu u krále?“
„No, skoro ano,“ zamručel ne moc ochotně. „Za dva dny přijede Senichi a museli jsme vyřešit spoustu věcí. Je to pro nás a pro sněžné království hodně důležité setkání. Jen kdyby se našel Tame. Pořád o něm nemáme žádné zprávy.“
„Byl jsi za Mareo? Vyřídil jsi mu, že jsem v pořádku?“ opřel jsem se o loket, abych na tátu lépe viděl, protože louč už nehořela a světlo od ohně v krbu dosahovalo k jeho posteli jen slabě.
„Byl. Vyřídil.“
„A? Říkal něco?“
Můj hlas byl mírně roztřesený, když šlo právě o Marea. Nemoct se s ním vidět, a slyšet jen lakonickou odpověď od táty, mě mírně rozrušilo.
„Vzkazuje ti, že se máš opatrovat. Dávat na sebe pozor a do ničeho se zbytečně nemíchat.“
„Jen to?“ posadil jsem se.
„Jen to, Kenji,“ řekl táta o něco tišeji. „A taky… že tě miluje…“
„Tati,“ stáhlo se mi hrdlo, když mě zasáhl náhlý nepříjemný pocit. „Co je s Mareem?“
Najednou jsem měl tušení, že ty tátovy strohé odpovědi nejsou jen tak. Že zalezl hned do postele, aby se vyhnul nějakému většímu vysvětlování. Že ta dlouhá schůzka u krále, nebyla jen o tom, jak zařídit vše potřebné pro návštěvu sněžného krále.
„Tati, co se stalo?“
Teď už se mi opravdu třásl hlas. Dostal jsem strach, co mi odpoví. Svírání v břiše bylo čím dál silnější.
„Tati!“ vstal jsem z postele, když stále neodpovídal.
„Sedni si, Kenji,“ povzdechl si táta, odhodil deku a posadil se.
„Nechci sedět. Chci vědět, co je s Mareem. Proč jsi mi neodpověděl hned? Co s ním je?“
Zadíval jsem se tátovi do obličeje. Opravdu se tvářil hodně ustaraně a řekl bych i nešťastně? Hluboká vráska na čele, kterou míval jen výjimečně, když měl velké starosti, byla víc než zřetelná a v tomhle mdlém osvětlení vypadala skoro až zlověstně.
Špatné zprávy… Nic jiného v tom nebude. Táta má určitě špatné zprávy…
Musel jsem se opřít rukama o postel, jak se mi udělalo slabo.
Proč mám tenhle pocit?
„Sedni si,“ táta vstal a donutil mě sednout na postel.
„Byl jsem u krále i kvůli tomu, že se řešilo, co s vězni, kteří tam byli. Bylo potřeba vyřešit co s těmi, kteří patřili mezi zrádce. A také co s Mareem…“
Ještě víc jsem se roztřásl, když táta začal mluvit.
Co je s Mareem… Co…
„Někteří z nich zůstali ve vězení-“
„To mě nezajímá!“ vykřikl jsem. „Chci vědět, co je s Mareem!“
„Kenji,“ dřepl si táta přede mne a chytl mě za ruce. „Mareo odmítl uposlechnout rozkazy. Odmítl nastoupit do služby, a kromě útoku na mě, byl označen i za zrádce. Už jen proto, že přinesl zprávy, které málem vedly ke zmatku, čehož mohli využít právě ti praví, co brojí proti králi.“
„Bude vyhnán?“ zeptal jsem se tak tiše, že mě nebylo skoro slyšet.
Táta na moment sklonil hlavu, ale mé ruce nepustil. Stále mě za ně držel a já měl pocit, že ten třes, který jsem v nich měl, je i jeho. Že i jemu se ruce třesou…
Po chvilce, která mi přišla snad jako věčnost a já skoro ani nedýchal, nakonec táta zvedl hlavu, aby na mě viděl.
„Mareo byl odsouzen k smrti…“
Když zemřela máma, když jsem se dozvěděl o Saburově smrti, myslel jsem si, že nic horšího mě snad už potkat nemůže. Ale spletl jsem se. Tahle zpráva mě doslova přibila k posteli. Nemohl jsem se ani nadechnout a ruce se mi roztřásly tak silně, že mi je táta musel pevně stisknout.
„To… To není… pravda… že ne?“ snažil jsem se vydolovat ze sebe aspoň pár slov.
Zeptal jsem se. Aspoň nějakou malinkou naději, že by to mohlo být jinak, jsem si ještě v sobě uchovával.
Ale táta mi nikdy nelhal.
„Je to pravda, Kenji,“ odpověděl tiše.
Bylo vidět, že i jemu to dělá hodně velké problémy. Ale mě bylo jedno, jak se cítí. Chtěl jsem, aby odpověděl jinak, ale on mi jen potvrdil nevyhnutelné.
„Tati,“ špitnul jsem a z očí mi vyhrkly slzy. „Není… nemůže to být pravda… Nemůžou ho popravit jen za… něco… takového…“
Seděl jsem na posteli jak přibitý a díval se tátovi do obličeje, na který mu dopadaly moje slzy. Měl jsem pocit, jako by mi někdo vzal kus života. Ta bolest, která se teď zlomyslně roztahovala mým tělem, se nedala zvládat.
„Chci… chci ho… vidět…“ vzlykal jsem.
„Nejde to, Kenji,“ ještě pevněji táta sevřel mé ruce. „Nemůžeš tam jít.“
„Tak půjdu za králem! Nemůžou ho popravit! Vysvětlím mu, co se stalo!“ vyhrkl jsem a vytrhl se tátovi ze sevření.
Dopadl na zadek, když jsem vyskočil na nohy. Hned ale i on vstal a rozběhl se za mnou. Já už byl skoro u dveří, když mě dohnal a popadl za ruku, abych nevyběhl na chodbu.
Byl jsem rozčílený a nešťastný. Zoufalý z toho, co jsem slyšel. Chtějí mi vzít Marea. Chtějí ho popravit jen kvůli takové hlouposti.
„Pusť mě! Jdu za králem!“ křičel jsem na něj hystericky a snažil se mu vytrhnout. „Nemůžou ho popravit! To… to přece…!“ nedokázal jsem se ani pořádně nadechnout. „Chci vidět Marea! Tati, prosím!“
„To nejde, Kenji!“ zvýšil hlas už i táta.
Potáhl mě od dveří, když se otevřely a dovnitř vešel strážce, který mě hlídal. Táta na něj jen mávnul rukou a on zůstal stát. Jen za sebou tiše zavřel, byl však připravený zakročit, kdyby bylo potřeba.
„Proč to nejde!“ nevšímal jsem si nově příchozího. „Chci jít za ním! Chci mu… chci… říct… že… Proč to! Nemůžou ho popravit! Pusť mě za ním!“
Už jsem byl opravdu na hranici svých sil. Brečel jsem, a přitom se vztekal. Bylo mi smutno, a přitom jsem se zlobil na tu nespravedlnost, která tu byla.
„Nemůžeš za ním jít, Kenji. Už ne…“
Táta to řekl tiše, ale v tuhle chvíli jsem sebou přestal škubat. Ztuhnul jsem a jen se vyděšeně díval do jeho očí.
Už ne…
Co tyhle dvě slova měly znamenat? Proč ten tátův tichý roztřesený hlas?
„Proč?“ zeptal jsem se i já tiše a cítil jsem, jak se mi podlamují kolena v očekávání toho nejhoršího. „Proč za ním nemůžu?“
„Už tam není. Byl odsouzen... s vykonáním popravy okamžitě…“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tahle kapitola je trochu kratší, než ta minulá. Navíc... ten konec... ten konec... :( :( Doufám, že mě za to nebude nenávidět a budete pokračovat ve čtení dál, až do konce celé série. Asi mě teď nemáte rádi, ale já vás ano... :)