Seděl jsem na zápraží a jen hleděl před sebe. Tolik pocitů, co se ve mně pralo, by mi určitě nikdo nezáviděl. A taky jsem se stále obával otce.
Co mu řeknu? Co řekne on mě? A bude mě vůbec ještě chtít vidět?
Přesto jsem však poslušně čekal, až pro mne Yakei přijde.
„Na co se chystáš, takhle vystrojený?“ uslyšel jsem posměšný hlas jednoho ze strážců.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na něho. Stál přede mnou a opravdu se mi vysmíval. Bylo to i v jeho očích.
„Slyšel jsem, že jsi byl u Yakeie celou noc. Učil tě, jak být poslušný? Nedivím se, že sis ani neoblíkl kalhoty, slyšel jsem, že je dost velkej,“ posunkem u svého rozkroku naznačil, co tím myslí.
Kiwa… Jeden z těch, kteří do vesnice přišli právě proto, že k jejich vyhnání byl opravdu důvod. Provokatér, zloděj a rváč. I tady měl dlouho problém se přizpůsobit. Už měl namále, když ho otec chtěl vyhnat z vesnice, ale on nakonec slíbil, že bude dodržovat pravidla. I když se občasné malé potyčky nevyhnuly nikomu, ale ty táta promíjel.
Kiwa na mě mluvil dál a co slovo, to urážka. Díval jsem se na něho a pomalu, ale jistě to ve mně začínalo doutnat. Ať jsem byl rozpolcený, jak chtěl, měl strach ze svého otce a litoval toho, že už nejspíš neuvidím Mareo, v tu chvíli do mě vjela zlost.
Vyskočil jsem na nohy, zatnul ruce v pěst a přiblížil se k němu. Zavrčel jsem a už chtěl vystartovat, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Častokrát jsem byl terčem různých narážek a posměšků ze strany starších vlků, a nejednou to skončilo rvačkou. Ale teď…
Teď nemůžu udělat nic, co by rozzlobilo tátu ještě víc.
Povolil jsem sevřené pěsti a jen se mírně naklonil k jeho zarostlému obličeji.
„Za to ty moc rostlý nejsi, proto tě nikdo nechce. Co taky s takovým prckem, že jo,“ nahodil jsem zlomyslný úšklebek tentokrát já.
Dva vlci, co šli právě kolem, se jen ohlédli a zasmáli se. Za to Kiwa se zamračil a zavrčel.
Trefil jsem do černého. Tohle se ho víc než dotklo. Hodně vlků je tady háklivých na svůj poklad. Jako by se podle toho měřil svět. A já Kiwu navíc urazil před ostatními.
„Neumíš ani pořádně bojovat, jen krást a blbě kecat. To by ti šlo,“ dodal jsem ještě a otočil se, abych se vrátil ke dveřím, kde jsem měl čekat.
„Ty zmetku,“ ozvalo se za mnou náhle.
Koutkem oka jsem zahlédl ten pohyb rukou.
Rychle jsem se přikrčil a současně vyrazil pokrčenou rukou za sebe. Moji hlavu jen těsně minula jeho pěst, a ve chvíli, kdy se setrvačností nahnul dopředu, ho můj loket zasáhl do břicha.
Rychle jsem uskočil, ale on v ten moment dopadl na kolena a snažil se popadnout dech.
Praštil jsem ho do nejcitlivějšího místa.
„Chceš ještě něco?“ zeptal jsem se a znovu jsem zatnul ruce v pěst.
Rozhodně se nenechám mlátit jen tak…
„Ty…“ ozvalo se znovu výhružné zavrčení a na hlavě se mu objevily vlčí uši.
„Co!“ vyjel jsem na něj už o dost hlasitěji.
I já se začal dostávat do vlčí podoby. Cítil jsem, jak se mi zuby protahují a drápy se mi zaryly do dlaní.
Ocas se mi pod tou dlouhou košilí nervózně třásl a na hlavě se mi už natáčely vlčí uši.
„Myslíš si, že si můžeš všechno dovolit?!“ zvedl se můj protivník na nohy a výhružně se přede mne postavil.
Jeho ruka se svezla k boku a zvuk, upozorňující na vytažení meče z pochvy, se mi zaryl do uší.
„Ukážu ti, co můžeš!“ rozmáchl se proti mně.
Uhnul jsem hlavou a pramen mých useknutých vlasů se rozletěl do stran.
Vyrazil jsem proti němu. Sehnul jsem se a nečekaně jsem ho nabral v pase. Odletěl do zadu a já ho svým tělem zaryl do vlhké hlíny, kde po nás zůstala jen hluboká rýha, než jsme se oba zastavili.
Ruce měl rozhozené do stran, ale stále v jedné svíral svůj meč.
Pevně jsem ho chytil, aby neměl možnost mě ze sebe setřást a zaútočit. Koleno jsem natlačil na jeho stehno, až sebou bolestivě cuknul.
„Zabiju tě,“ znovu výhružně zavrčel.
Tentokrát jsem však ten pohyb neviděl. Nevšiml jsem si ani, kdy pustil meč. Hned na to mi pevně sevřel vlasy a znemožnil mi tak jakýkoliv pohyb hlavy. Levou ruku bleskově posunul k pasu a vytáhl dýku. Její ostří se mi otřelo o rameno a rozřízlo halenu, do které se hned vpily první kapky mé krve.
Já se už jen mohl dívat, jak se dýka blíží k mému obličeji…
Nestihnu uhnout, problesklo mi hlavou a moje oči se reflexivně zavřely.
„Tak dost!“ zahřměl najednou nad námi silný Yakeiho hlas.
Otevřel jsem oči. Zíral jsem na špičku dýky, která od mého oka byla opravdu jen malý kousek. Yakeiho ruka svírala Kiwovo zápěstí tak silně, že mu začaly modrat prsty. Sevření dýky povolovalo, dokud ji nepustil a ona se zabodla do země těsně vedle jeho krku.
„Pokud vím, máš denní stráž u brány a tudy obchůzka nevede,“ pustil Yakei jeho ruku. „A ty,“ chytl mě za halenu za krkem a potáhl nahoru. „Jdi za otcem. Hned!“
„Dobře!“ štěkl jsem po něm a uvolnil své sevření.
Na nohách jsem stál téměř okamžitě, protože mě Yakei stále držel za košili. Hned mě i potáhl dál od Kiwy, kterému v ruce zůstalo pár mých vlasů, jak mi s nimi ještě stihl škubnout.
„Pusť mě!“ zachrčel jsem na Yakeie, protože mě halena škrtila.
Snažil jsem se ho chytit za ruku, ale on nepovolil a ještě víc mi košili přitáhl, až se mi skoro nedostávalo vzduchu.
„Až se uklidníš,“ neustoupil ani o kousek.
Ještě chvilku jsem se vztekal a snažil se mu vytrhnout, ale když jsem viděl, že je to zbytečné, přestal jsem. Vrátil jsem se zcela do lidské podoby a ruce nechal volně viset podél těla.
„Běž ta otcem a zkus už nevyvádět. Dobře víš, že Kiwa je jen provokatér, a zvlášť pokud jde o tebe,“ řekl mi ještě tiše, než mě pustil a nasměroval ke dveřím našeho domku.
Oprášil jsem se a pak se pomalým krokem vydal určeným směrem. Kiwa si už mezitím vyslechl kázání a několik nadávek od Yakeie. Ale mě to už v tu chvíli nezajímalo. Před sebou jsem měl jeden z nějtěžších úkolů, co jsem doposud zažil.
Musel jsem čelit svému otci a nesměl jsem to pohnojit, když už se za mě Yakei zřejmě přimluvil.
Zavřel jsem za sebou dveře a už jsem chtěl vejít do světnice, když mě tátův hlas zastavil na jejím prahu.
„Zůstaň tam. Nepotřebuji, abys tu roznášel bordel,“ ukázal na mě a na podlahu.
Opravdu jsem byl ještě od hlíny a o mých bosých nohách nemluvě.
Táta popošel blíž ke mně. Zastavil se kousek přede mnou, zkřížil ruce na prsou a upřeně se mi díval do očí.
Sklonil jsem hlavu, protože jsem ten jeho přísný pohled nebyl schopen vydržet.
„Dívej se na mě, když se mnou chceš mluvit!“
Cukl jsem sebou. Opravdu jsem se bál, jak tohle všechno dopadne, i přesto že s ním Yakei mluvil docela dlouho.
Se sevřeným žaludkem jsem nakonec hlavu zvedl a podíval se tátovi do očí.
Čekal jsem, že mi něco řekne, ale on mlčel. Prostě nic neříkal, jen se na mě díval.
A já mlčel taky… Nevěděl jsem co dál.
„No tak, čekám,“ ozval se najednou táta, když to ticho trvalo už nějakou dobu.
Na co čeká? Co mu mám říct? Vždyť ani nevím, o čem s Yakeiem mluvili.
„Tak co, Kenji, nemáš mi co říct?“
Já? Vždyť to on mě vyhodil. Nepustil mě ani ke stolu. Co ode mě čeká?
Když jsem stále neodpovídal, s povzdechem spustil ruce.
„Jdi pryč,“ řekl jen dvě slova a otočil se ke mně zády.
Pryč? Mám jít do pokoje? Nebo mám jít úplně pryč? Proč jsem tu teda měl jít zpátky? Proč jsem celou dobu čekal, až si s ním Yakei promluví? Ano, provedl jsem něco, co porušilo pravidla vesnice a to už poněkolikáté. A zřejmě to už opravdu bylo moc. Ale přece kvůli tomu…
V tu chvíli mi to však docvaklo.
„Omlouvám se, tati,“ řekl jsem opatrně.
Přešlápl jsem nerozhodně z nohy na nohu, jako bych omluvě sám nevěřil a znovu jsem sklonil hlavu.
Nedíval jsem se na něj. Upřeně jsem pozoroval prsty na svých nohách.
Proč jsem to neudělal dříve? Proč jsem se neomluvil hned, když mě nechtěl pustit ke stolu? To všechno, co bylo potom, ani nemuselo být.
Teď je na to ale už asi pozdě. Táta neodpovídal…
Je rozhodnuto.
„Odejdu. Promiň, že jsem ti přidělal starosti,“ řekl jsem tiše roztřeseným hlasem.
Několikrát jsem zamrkal, abych zatlačil slzy, které mě zaštípaly v očích. Otočil jsem se a chtěl odejít.
Nevím, kam půjdu, ale tady už zřejmě nejsem vítaný.
„Vážně to chceš?“ zastavil mě tátův hlas.
Co mám odpovědět? Chci to? Jasně že ne. Nemám kam jít. Jedině za Saburu a kdo ví, jestli by mě přijal na stálo do svého samotářského života. A já ho nechci zatěžovat víc, než je to nutné. Chci žít tady, protože tu mám lidi, vlky, které mám rád. Ale potřebuji volnost. Chtěl bych se třeba podívat za Mareo, protože k němu mě srdce táhne.
Ale přesto všechno, na co jsem myslel, jsem zavrtěl hlavou.
Jsem prostě, jaký jsem a nedokážu si poručit. Nejde to. On snad nikdy nebyl mladý? Choval se vždy zodpovědně a to samé teď vyžaduje ode mne? Nejsem jako on a nikdy nebudu. Na Saburu by mohl být pyšný. On je ten syn, který se chová přesně podle jeho představ. Já nechci být uvázaný jako pes u boudy. Chci volně dýchat. Copak to opravdu nedokáže pochopit?
„Chci zůstat tady, ale asi to už-“
„Otoč se ke mně, Kenji, nebudu mluvit s tvými zády,“ přerušil mě táta.
Otočil jsem se, ale nepodíval se na něj. Jen jsem pozoroval jeho nohy. Pomalým krokem došel blíž ke mně. Snad abych nepřeslechl ani jedno jeho slovo, když se se mnou bude loučit.
„Kenji,“ chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu, aby mi viděl do obličeje.
Měl jsem v první chvíli tendenci ucuknout, ale překvapilo mě, že jeho stisk byl jemný, opatrný.
Zahleděl jsem se mu do očí. Jejich výraz se o něco změnil. Stále v nich byla ta přísnost, ale jeho pohled byl o něco teplejší… starostlivější.
„Taky jsem byl mladý a chápu, jak se asi cítíš,“ promluvil, a já si pomyslel, že snad umí číst myšlenky. „Nebyl jsem jiný. Tvých prarodičů jsem se taky dost natrápil. Ale jedno musíš pochopit. Já jsem vyrůstal v normální vesnici. Ve městě… Zatím, co ty ses narodil a vyrůstáš tady. Mezi vyhnanci…“
Pustil mi bradu a položil mi svou těžkou ruku na rameno, jako by se potřeboval rozmyslet, co říct dál.
„Vím, nemůžeš za to. Často si vyčítám, že jsi takhle dopadl právě kvůli nám. Pokud by nás nevyhnali, mohl jsi vyrůstat normálně v klidu. Za tyhle toulky bychom ti sice vyprášili kožich, ale neohrozily by tě. Ale tady to tak prostě nejde. Omlouvám se, Kenji, že musíš žít v téhle vesnici. Je mi to líto. Ale o jedno tě prosím - přestaň takhle vyvádět. Ohrožuješ tím nejen sebe, ale i ostatní ve vesnici. Víš, je mi smutno, když večer uléhám do prázdné postele. Zůstal jsi mi už jen ty a Saburu. Nechtěl bych o vás přijít.“
Mohl jsem mrkat, jak jsem chtěl, ale tentokrát jsem už slzy nezastavil. I přes moji hrdost se mi po tátových slovech sevřelo srdce a já si aspoň pro tuto chvíli uvědomil, jak těžké to pro něj musí být.
Ještě nikdy se mnou takhle nemluvil.
„Promiň tati, vážně jsem nechtěl nikoho ohrozit,“ řekl jsem roztřeseným hlasem a utřel si mokrý nos do rukávu. „Já jsem jen… chtěl jsem…“ ztichl jsem.
Nemůžu mu říct, proč jsem k městu šel. Možná by mi za to vynadal. Možná by si řekl, že jsem divný, když odmítám mladou vlčici ze sousedního domku, a lezu místo toho za vlkem. Možná by mi zakázal chodit se Saburu na setkání s Mareem. A možná taky by tyhle schůzky zakázal tím pádem úplně…
„Ze všech pomatenců je zamilovaný ten nejhorší,“ zamručel táta a konečně mi pustil rameno.
On… On vážně umí číst myšlenky? Jen doufám, že neví, na koho si myslím.
„Na stole máš jídlo, nasnídej se. Nachystám ti zatím vodu, aby ses umyl, a pak se můžeš jít vyspat. Yakei říkal, že jsi celou noc nespal. To jsi vážně chtěl zůstat zavřený v té kleci?“
Jen jsem pokrčil rameny, protože jsem na tohle neměl co říct.
Táta jen mávnul rukou a pak šel pro necky, které stály opřené o stěnu vedle krbu. Začal mi chystat vodu na koupání a celkově se už choval, jako by mezi námi ještě před chvílí ani žádný problém nebyl.
Ještě chvilku jsem váhavě stál mezi dveřmi a znovu si otřel oči a nos do rukávu. Ale když jsem viděl, že to táta myslí vážně, konečně jsem se odvážil vejít.
Sedl jsem si ke stolu a pustil se do jídla. Než jsem polkl poslední sousto, měl jsem nachystanou vodu na koupání.
„Tohle si ale uklidíš,“ ukázal táta ještě na podlahu, kde po mně zůstaly zablácené šlápoty. „Já teď půjdu na obchůzku. Ty se pořádně vyspi, večer máš službu.“
Už jsem skoro pokládal nohu do té teplé vody, když tohle řekl. Otočil jsem se a udiveně na něj pohlédl.
„Já?“ nechápal jsem.
„Ano ty. Meč už v ruce udržíš a podle toho, jak ses popral s Kiwou, tak nějakou sílu a obratnost máš. Takže je načase, aby ses taky zapojil do ochrany vesnice, jako ostatní. Yakei se za tebe přimluvil. Souhlasil jsem, že tě vezmu zpátky, a on mi za to slíbil, že tě bude učit. Takže budeš poslouchat. On není já. Klidně ti rozpáře břicho, pokud ho nebudeš poslouchat.“
Po těch slovech mě zamrazilo. Yakei byl klidný vlk, ale všichni o něm věděli, že je hodně silný a pokud něco řekne, musí se poslechnout. Jen tak pro nic za nic není zástupcem hlavy smečky. Nejeden z vlků od něj utržil pořádnou ránu, či zranění, když mu chtěl odporovat.
„Bojíš se ho?“ usmál se táta, když viděl, jak jsem zůstal zaraženě stát.
Rychle jsem zavrtěl hlavou, že ne, ale zřejmě mi to nevěřil.
Dobře si to naplánoval. Takhle mě bude mít na očích a budu hlídaný vlkem, kterého se ve vesnici každý bojí.
Ani jsem nezaregistroval, že táta odešel. Jen bouchnutí venkovních dveří mě ujistilo, že jsem zůstal v domě sám.
Jsem úplně v háji…
Můj klidný život skončil…
Než jsem se o něco později uložil ke spánku, raději jsem ještě vytřel podlahu, vynesl špinavou vodu a převrátil necky, aby proschly.
Byl jsem vážně unavený, ale přesto jsem se ještě nějakou dobu převaloval, než mi myšlenky, neodbytně útočící na moji hlavu, dovolily usnout.
Nejvíc, co mě však trápilo, bylo, že Mareo zřejmě pěkně dlouho neuvidím.
Pokud se musím zapojit do ochrany vesnice, už nebudu mít tolik volného času…
„Kenji!“
Zamrčel jsem a otočil se ke stěně.
„Kenji! Vstávej!“
Zavrčel jsem už o poznání nevrleji a přitáhl si deku víc ke krku.
„Kenji!“ ozvalo se o něco hlasitěji a výhružněji.
Ale já znovu nervózně zavrčel a deku si přetáhl až přes hlavu. Chtělo se mi spát a nebyl jsem ochotný se z té teplé postele zvednout.
Náhle ze mě někdo deku strhnul tak rychle, že jsem ji nestihl zachytit a na hlavě mi přistála sprška ledové vody.
„Řekl jsem, že máš vstát. Čemu jsi nerozuměl?!“
Vztekle jsem se posadil a chtěl už vystartovat, když mi došlo, komu patří ten hlas.
Yakei nade mnou stál oblečený a s připásaným mečem, připravený na noční službu.
Odhodil hrnek, co držel v jedné ruce a pak zvedl druhou ruku, ve které držel vědro.
„Jestli nechceš mít mokrou postel, okamžitě vylezeš. Máš jen chvíli na to, aby ses připravil na službu. Pokud se nestihneš navečeřet, tvoje smůla. Než zapadne slunce, budeme střídat denní hlídku.“
Promnul jsem si oči a pohlédl přes okno ven. Slunce už zacházelo a podle toho, jak rychle se smrákalo, opravdu jsem moc času neměl.
Prospal jsem prakticky celý den…
Yakei už nečekal, až se z té postele vyhrabu. Postavil vědro vedle postele a vyšel ven.
Slyšel jsem, jak se tam baví s tátou a probírají, co je potřeba zařídit a kde posílit ochranu.
Celkem neochotně jsem se nakonec oblékl a připásal si meč. Bylo to poprvé, co jsem ho měl u boku. Vždy jsem si ho vzal jen do ruky, když jsem šel cvičit s tátou. Ale tentokrát to bylo jiné.
Bylo to zvláštní, a i když jsem se na službu netěšil, měl jsem jakýsi pocit důležitosti.
Vešel jsem do kuchyně a chtěl se usadit ke stolu, kde byla připravená večeře, když na mě Yakei zařval ode dveří, že mám okamžitě naklusat.
Věděl jsem, co by bylo, kdybych neposlechl, tak jsem jen popadl placku do jedné ruky, do druhé kus masa a vyběhl jsem za ním ven.
Napít se můžu ze studny…
Yakei tátovi popřál dobrou noc a už svižným krokem zamířil na náves. Raději jsem to vzal poklusem za ním, abych od něj hned nechytil jednu do zubů.
„Budeš zticha a jen se budeš dívat. A dobře sleduj, co se jak dělá, abych ti to nemusel opakovat. Pokud budeš mít nějakou otázku, tak až potom, co se vystřídají všechny stráže,“ upozornil mě ještě Yakei, když jsme docházeli ke studni. „A rychle to dojez, nebudeš mi po hlídce chodit se žvancem v hubě,“ ukázal ještě na zbytek masa v mé ruce.
Rychle jsem dojedl večeři a ještě si nabral vodu ze studny, abych se mohl napít.
Zatím postupně přicházely jednotlivé denní hlídky. Vždycky jich bylo osm, kdy po dvou hlídali okolí vesnice a jeden, co procházel samotnou vesnici.
Nikdy nepřišli po vystřídání najednou. Vždy z každé strany jedna hlídka, aby nevznikla někde díra a my byli stále chráněni. Když k nám došli poslední ze severní strany a podali Yakeimu hlášení, byli jsme na řadě my.
Na nás zbyly pochůzky vesnicí.
„Pro začátek stačí tohle. Později budeš hlídat u brány a pak až se zaučíš, tak postupně i na jiných místech,“ vysvětlil mi Yakei, když jsem se ho zeptal, proč nejdeme ven z vesnice.
„Nebudeš nikde zalezlý a chrápat. Na denní hlídce nebudeš hodinu klábosit s ostatními vlky. Je potřeba vesnici neustále procházet i ve dne i proto, kdyby se do sebe pustili vlci, co tu žijí. Jako třeba ty dneska ráno,“ připomněl mi dnešní moji potyčku s Kiwou.
Vydali jsme se napříč vesnicí a já poslouchal Yakeie, jak bude vypadat noční pochůzka. Sem tam jsme se pozdravili s vlky, kteří ještě byli venku, ale pomalu jich ubývalo, jak se všichni zavírali doma a chystali se do postele. Jen přes okna, která nebyla zavřená okenicí, prosvítalo mihotavé světlo, vydávající zapálené svíčky, či ohně z krbů.
Celá vesnice po nějaké době úplně ztichla a jen od lesa se občas ozvala nějaká noční zvěř.
Nebe bylo plné hvězd a měsíc jasně zářil tak, že bylo krásně vidět i dál, mezi domky.
„Nikdy s sebou nebudeš nosit louče. Kdyby tě někdo sledoval, bylo by mu jasné, kde se právě pohybuješ a navíc bys byl dobře osvětlený terč. Používej oči, uši a nos. Jsi vlk, tak by ti to nemělo dělat problém,“ zastavil se Yakei po chvíli u jednoho z prázdných domků.
Zůstal jsem stát kousek od něj a pozoroval ho, co dělá. Zkontroloval, zda jsou okenice pevně zavřeny a pak vešel dovnitř. Prošel domek, jestli je všechno v pořádku a pak zase vyšel ven a dveře zavřel na venkovní petlici.
Tyhle prázdné domy měly vždy provizorně přidělanou petlici z venku. Tím se jistil, aby do něj nevešel nevítaný host. A pokud byla petlice oddělaná, bylo jasné, že v domě někdo je, nebo byl. Pokud se tam nastěhoval někdo nový, petlice se sundala.
„Nikdy nebudeš chodit stejnou trasou. Musíš to střídat, protože by tak za chvíli každý věděl, kde se v kterou dobu právě nacházíš. Byl by to další problém... Teď se rozdělíme,“ zastavil se Yakei u posledního domku na jižní straně.
Rozhlédl se kolem sebe a na chvíli pohledem spočinul v hustém porostu, kde jsem i já zaregistroval pohyb. Byl to jen okamžik, ale stačilo to na to, aby Yakei zpozorněl, natočil tím směrem slechy a zavětřil.
Udělal jsem to samé…
Sice slabě, ale přece jen se ke mně donesl pach jednoho ze strážců.
I Yakei už to poznal a spokojeně se otočil ke středu vesnice.
„Půjdeš nalevo a já si vezmu pravou stranu. Projdi to třeba cik cak, ale nic nevynechej. I když projdeš vesnici třeba desetkrát, pokaždé zkontroluješ prázdné domky. Pro dnešek půjdeme oba stejným směrem k bráně a sejdeme se tam o půlnoci. Od zítřka se toho už ale držet nebudem.“
Yakei už víc neřekl a během chvilky mi zmizel ve tmě.
Chvíli jsem stál a jen pozoroval okolí. Znovu jsem se ještě otočil k lesu a snažil se zahlédnout někoho z hlídky. Ale ani uši a ani čich nikoho nezachytil.
Nakonec jsem se s povzdechem i já vydal na svou pochůzku.
Nemohl jsem tak na místě stát, kdo ví jak dlouho. Nevěděl jsem, jestli mě Yakei třeba odněkud nepozoruje a rozhodně jsem od něj nechtěl chytit ránu hned na první hlídce.
Ale už když jsem mířil k prvnímu domu, měl jsem jasno, že noc bude dlouhá a už teď mě z toho bolely nohy.
Otráveně jsem se šoural ztichlou vesnicí. Vážně se mi do toho nechtělo. Vždyť se tady už strašně dlouho nic nedělo a navíc, pokud ano, tak to většinou zastavili strážci za vesnicí. V noci byli všichni zavření ve svých domech a nikdo ani neměl chuť vylézt ven, aby se s někým popral. To se tu stávalo jen občas a to ještě navíc ve dne.
Pomaleji než já, by se plazil snad už jen slimák. Jen občas jsem mrknul na nebe, abych věděl, kolik mám ještě času. Obydlené domky jsem jen tak zběžně obešel, a neobydlené jsem měl ve svém rajonu jen tři. Možná proto mi Yakei dal na starost tuhle stranu.
Už jsem to prošel jednou, a když jsem byl na dohled u brány, ještě nebyla půlnoc a ani Yakei tam ještě nebyl. Pouze jeden vlk z hlídky prošel, aby zkontroloval, zda je brána dobře zavřená.
Otočil jsem se a zamířil znovu na druhý konec vesnice, kde jsme se původně s Yakeiem rozdělili.
I poslední osvětlená okna pohasla a jediní, kdo byl ještě vzhůru, jsme byli my.
Občas jsem se mrknul na Yakeiho stranu, ale ani jednou jsem ho nezahlédl. Byl tichý a nenápadný, a pokud by se někde objevil nepřítel, zřejmě by Yakeie měl hned za krkem, protože byl strašně rychlý a nikdo nikdy nevěděl, odkud se zjeví.
Byl jsem skoro na konci vesnice. Chybělo mi ještě obejít tři domky a zkontrolovat křoviska za posledním z nich. Byl to právě jeden z těch neobydlených.
Odsunul jsem petlici, otevřel dveře a vešel dovnitř.
Domek měl dvě místnosti v přízemí, komoru a pod poklopem díru, kde se uchovávaly potraviny. Nahoře jen jednu podkrovní místnost, která sloužila pro sušení prádla a skladování věcí, které se nevešly do spodních místností.
Už dlouho tu nikdo nebydlel…
Věci, jako oblečení, nádobí, deky a polštáře, byly vždy odneseny a rozdány ostatním, kteří právě něco z toho potřebovali. Přesto však nábytek zůstával, jako by byl domek připravený kdykoliv přivítat nového obyvatele.
Nahlédl jsem do pokoje, která sloužila jako ložnice. Nemusel jsem ani vcházet dovnitř. Prázdnému pokoji vévodily jen dvě masivní postele bez matrací, které se vždy napevno napěchovaly slámou.
Ani ty tu nemohly zůstat, aby nezatuchly a nezačaly hnít.
Zavřel jsem dveře a pak vešel do kuchyně. Nejdříve jsem zkontroloval komoru, ale tam bylo jen pár prázdných polic. Nic víc.
Rozhlížel jsem se kolem sebe, napínal jsem zrak a snažil se prohlédnout každý tmavý kout.
Zvedl jsem poklop a nahlédl do díry, ale i ta byla prázdná.
Byl to divný pocit, takhle v noci procházet něčí prázdný dům.
Nebál jsem se, ale přesto to bylo zvláštní. Jako bych nezvaně někomu nahlížel do soukromí, i když tu už dávno nikdo nežil.
Nejraději bych si otevřel okenice, aby mi aspoň měsíc pomohl svým svitem a já to mohl lépe a rychleji prohlédnout. Ale i tak jsem za chvilku prošel celou kuchyň a ještě jsem chtěl zkontrolovat podkroví.
Stejně jsem si říkal, že je to zbytečné, když jsem to procházel teprve před chvílí a za tu dobu se tu nic určitě nezměnilo.
Vždyť i vesnice byla tak tichá, že by bylo slyšet jakýkoliv hlasitější krok, či vrznutí dveří.
Vyšel jsem z kuchyně a chtěl zavřít dveře.
To, co se však v tu chvíli stalo, se seběhlo tak rychle, že jsem nestihl vůbec nijak zareagovat.
Proletěl jsem ještě nedovřenými dveřmi zpět do kuchyně a něčí těžké tělo mě srazilo k zemi.
Velká ruka mi okamžitě zakryla ústa tak silně, že jsem se nemohl ani pořádně nadechnout.
Ležel jsem v šoku na té dřevěné podlaze. Tvář jsem měl odřenou a cítil jsem, jak mi po spánku stéká krev, když jsem se při pádu udeřil o kliku dveří. Myslel jsem, že mi snad i srdce vyskočí z hrudi, jak rychle se rozbušilo.
I přesto, že se mi mírně točila hlava, vzpamatoval jsem se natolik, abych se aspoň pokusil dostat se z toho sevření. Ale moje tělo bylo doslova přibité k zemi.
Na jedné mé ruce spočívala váha obou našich těl a druhou jsem se marně snažil dosáhnout k meči, který však byl připoutaný na druhé straně a tlačil mě akorát tak do boku.
„Nenamáhej se,“ ozvalo se nade mnou tiše.
Útočníkova noha mi přiklekla volnou paži tak prudce, že jsem bolestí zaskučel i přes tu zacpanou pusu.
Jeho druhá ruka mě pevně popadla za vlasy.
„Jsi špatný hlídač,“ zavrčel mi do ucha známý hlas a vzápětí jsem ucítil sevření vlčích zubů na svém krku.