Překvapil mě tak, že jsem byl schopen jen vrčet a cenit zuby. Špička mého ocasu se nervózně třásla a z očí mi snad šlehaly blesky. Byla to směsice pocitů, kdy jsem však nevěděl, který z nich převládá více.
Ale fakt byl ten, že jsem měl zlost. Jako by se okamžitě vrátil ten pocit křivdy, kterého jsem se během noční služby s tátou jen těžko zbavoval.
Nechci se tak už nikdy cítit. Je to slabost, kterou si nesmím dovolit. Protože… Protože bych jako vlk potom nestál za nic. Každý by si pak do mě kopnul, jak by se mu zlíbilo. Zbytečně jsem se tolikrát rval, nadával a dělal problémy, když mě teď porazila taková „maličkost“.
„Kenji, prosím tě,“ řekl tiše Mareo, a ještě víc mi sevřel ruce, když jsem se mu chtěl vytrhnout.
„Pusť mě,“ škubal jsem sebou. „Nestál jsem ti ani za to, aby sis mě v klidu vyslechl. Už ve vesnici jsem ti chtěl říct, co se stalo, ale neposlouchal jsi mě a poslal jsi mě pryč. A místo toho jsi uvěřil tomu, co ti nakecal Kiichi. Křičel jsi na mě i přesto, že jsem nic neudělal!“
„Kenji, vyslechni mě, prosím…“
„Proč bych měl? Taky jsi mě neposlouchal! Hned sis udělal svůj závěr. Křičel jsi na mě…“ můj hlas s posledními slovy klesal, jak se můj vztek opět přelil ve smutek.
Nečekaně jsem se mu vyškubnul. Odstrčil jsem ho od sebe a chtěl odejít. Ale Mareo mě na poslední chvíli zachytil za loket a strhnul mě zpátky k sobě. Pevně mě sevřel do objetí a zatáhl do vzdálenějšího kouta za stojany s meči. Škubal jsem sebou a chtěl se mu vytrhnout, ale tentokrát mi nedal šanci. Přitlačil mě na tu studenou stěnu.
„Vím, že jsem na tebe křičel a je mi to vážně líto,“ naklonil se ke mně.
„Pusť mě! Jsem na tebe naštvaný,“ zavrčel jsem znovu.
„Nepustím tě, Kenji. Chtěl bych, abys mi odpustil. Je mi to vážně líto. Nevím, co to do mě vjelo. Víš, miluji tě, strašně moc, a když jsem slyšel to o tobě a Yasu… Že jste se líbali…“
„To ona udělala schválně. Já ji od sebe odstrčil! Nechtěl jsem ji už od samého začátku! Miluji jen tebe, víš?!“ v očích se mi zaleskly slzy, jak mě zas pohlcoval ten nepříjemný pocit z toho, že mi Mareo nevěřil.
„Promiň mi to, prosím tě. Já… No… Žárlil jsem. Představa, že by ty a Yasu… Vy dva…“
„Pusť mě! Pu-“
Další mé slova umlčel náhlý polibek. Bylo to tak překvapivé, že mě opravdu umlčel.
Snažil jsem se mu i přesto vytrhnout. I když jsem rád měl jeho jazyk ve své puse, jeho tělo přitisknuté na mém a klidně bych pokračoval dál, měl jsem na něj zlost. Ten pocit křivdy ve mně stále přetrvával.
Při tom všem rozpoložení a té směsici pocitů, v kterých jsem měl hrozný bordel, se mi nakonec podařilo strčit ruce mezi nás a odstrčit ho. Sykl, když mé nehty sjely po jeho ruce a zanechaly na ni škrábanec.
Upřeně a vzdorovitě jsem se díval Mareovi do tváře. Rychle jsem oddechoval, a svíral jsem střídavě ruce v pěst, abych se aspoň nějak uklidnil.
„Chceš mi dát ránu?“ ozval se Mareo po chvilce mlčení, kdy i on se snažil popadnout dech po tom našem zápase.
„Věř tomu, že tu chuť mám, Mareo,“ odpověděl jsem tiše, i když to nebyla pravda.
Opravdu jsem se tak jen snažil uklidnit.
„Tak to udělej. Zasloužím si to,“ řekl rezignovaně.
Svěsil ruce podél těla a uvolnil svůj napjatý postoj. Ani na moment však neuhnul pohledem. Stále se mi díval do očí, připraven přijmout to, co by mělo následovat. Znovu jsem sevřel ruce. Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem se rozmáchl. Moje pěst se zastavila těsně vedle jeho tváře.
„Nebiju lidi, co mám rád. Miluji tě a nikdy bych neudělal nic z toho, co ti Kiichi namluvil,“ dodal jsem tiše.
Mareo ani neucuknul, jen mírně přivřel oči, když se k němu moje ruka přiblížila. Ale v momentě, kdy jsem domluvil, zpozorněl. V mžiku mě za ni popadl, strhnul mě k sobě a pak natlačil ještě víc do kouta. Stáhl mě sebou k zemi a druhou rukou mi zacpal pusu.
„Pššt. Buď tiše,“ zašeptal mi do ucha, když jsem se mu chtěl vytrhnout. „Poslouchej…“ kývl hlavou směrem k chodbě.
Držel mě pevně, abych se ani nehnul. Na jeho hlavě se také objevily vlčí uši a ty se hned začaly natáčet po zvuku, který jsem už i já zaregistroval. Byly to kroky. Rychle a lehké kroky, které rozhodně nebyly nikoho ze strážců. Byla to nějaká vlčice. Udiveně jsem na Marea pohlédl. Podle toho, co jsem věděl, sem žádné vlčice nechodily. O všechno, dokonce i o úklid, se tu staral Manzo. Chodili sem jen strážci, kteří potřebovali zbroj, nebo si nechat něco opravit, či přebrousit meč.
„Schovej vlka a nehýbej se,“ požádal mě Mareo tiše a také i jeho vlčí uši zmizely.
Prvně jsem to hned nepochopil, ale udělal jsem to. Když se kroky zastavily, zatajil jsem dech, stejně jako Mareo. Snažil jsem se nehnout ani prstem. Leželi jsme na zemi, schovaní za tím vysokým stojanem, bez pohybu, jako dva kusy kamene. I přesto, že jsem schoval všechny znaky vlčí přeměny, slyšel jsem v tom tichu vše, co se kolem dělo.
I to, že se ta osoba nepatrně pohnula směrem k nám a zavětřila. Pak se ale prudce otočila, když se chodbou roznesl zvuk dalších kroků. Těžší, než ty její a ráznější. Byl to někdo, kdo neskrýval svou přítomnost tady.
„Čekala jsem na tebe,“ ozval se ženský hlas a vlčice vyšla naproti druhému příchozímu.
Yasu? Vážně je tu Yasu? Co tady dělá? Nestihl jsem zachytit její pach, když přišla, ale její hlas, ten, který mi vždy rozpálil krev, bych poznal okamžitě, i kdyby jen kvikla.
Udiveně jsem pohlédl na Marea, ale ten si jen dal prst před pusu, abych byl tiše.
„Měli jsme se sejít, až zítra večer. Co kdyby tu někdo-“
Druhý hlas byl mužský. Neznal jsem ho. Za tu chvíli, co jsem tu přišel, jsem takový ještě neslyšel. Musel to být někdo, s kým jsem se zatím míjel. Přeci jen tu je spousta strážců a všechny jsem je ještě nepoznal.
Opatrně jsem se nadechl, když se i Mareo nepatrně, ale tiše, pohnul, aby mě tolik netížil. Hlavu měl pootočenou tak, aby zachytil každé slovo, které k nám od té dvojice přicházelo. I já jsem se snažil naslouchat, aby mi nic neuniklo.
„Manzo tu není, nesla jsem mu jídlo do kovárny. A navíc, nemůžu zítra přijít,“ přerušila ho Yasu. „Musíme změnit plány. Byla jsem odvolaná ze služby pokojské a jsem teď v kuchyni. A je ti jasné, že teď se k ničemu nedostanu. Kdyby ten jeho zatracený synek nedělal problémy…“
Hrklo ve mně. Ten zatracený synek… Hned mi došlo, že mluví o mně.
„Je to sice komplikace, ale nevadí. To, co jsi nám zatím u Kaidy zjistila, stačí, abychom mohli pokračovat v plánu. Teď právě Kaida musí řešit problémy ve věznici. Nemusím ti říkat, že se z tama jen tak nedostane. Všichni naši spojenci, kteří jsou tam zavření, mu dají zabrat,“ posměšně si odfrkl ten vlk. „Taková malá vzpoura vězňů se vždycky hodí. A navíc, když strážci ukážou, jak jsou dobří a pomůžou Kaidovi, nikdo nebude podezírat, že i mezi nimi jsou zrádci.“
Mírně jsem sebou trhnul, ale Mareo mě hned zase znehybnil. Věděl, že bych nejspíš hned vyskočil a šel po těch dvou.
Táta je v nebezpečí? A Yasu… Je zrádkyně? To všechno, co dělala, bylo jen proto, aby se dostala k tátovi? Jak dlouho se jí dařilo šmejdit v tátových věcech, poslouchat a nosit jim informace?
A vlastně to, že se táta přestěhoval ke mně, a spal v mém pokoji, ji umožnilo dostat se do jeho pokoje, pod záminkou úklidu. Nikdo ji nekontroloval… Hlavně v noci, když táta spal, nebo byl na službě u krále a na chodbě se skoro nikdo nepohyboval.
„Co Kiichi?“
Zpozorněl jsem, stejně jako Mareo.
„Je k ničemu. Jen hloupý žárlivý bratranec, zamilovaný do Marea. Dokonce ani neplnil své povinnosti, když měl noční službu. No, ale aspoň jsem se mohla nepozorovaně dostat ke Kaidovi do pokoje, když se on bavil s tím malým Kaidovic spratkem. Nemá ale cenu mu něco říkat, nezradil by a hned by to šel vyzvonit Kaidovi.“
Po celou dobu jsem hleděl Mareovy do tváře. V momentě, kdy zaslechl tahle slova, zřetelně jsem viděl, jak se mu pohly lícní kosti, a slyšel, jak zaskřípal zuby. Na hlavě se mu ukázaly vlčí uši a jeho dech se mírně zrychlil.
Pohledem jsem mu naznačil, aby se kontroloval.
Nevím, co ho podráždilo víc. To, že jsme právě zjistili, že se něco chystá, nebo to, že mluvil o mně a Kiichim…
Ale tak jako tak, málem ztratil svou ostražitost. Po mém výmluvném pohledu se však vzpamatoval a rychle schoval svou vlčí podstatu.
Rozhovor mezi Yasu a tím mužem netrval již moc dlouho. Ale pár informací, docela důležitých, jsme se dozvěděli.
„Musím se vrátit. Za chvíli se to začne všechno probouzet a musím chystat snídani. Nesmím si dovolit přijít pozdě. Už tak to mám u správce nahnuté. Tohle vážně tomu malému…“ místo mého jména jen vztekle zavrčela a pak už jen dodala, „nedaruji. Ještě bude litovat, že mě odkopl jak prašivého psa.“
„Sejdeme se, jak budeš mít volno. Víš, kam máš přijít. Sem už nechoď, je to nebezpečné.“
Jeho hlas se o nás skoro otřel, když se při těch slovech otáčel a zřejmě se rozhlížel kolem sebe, jako by se chtěl ujistit, že tu nikdo není.
Yasu už nic neřekla, jen její lehké a opatrné kroky se rychle vzdalovaly.
Skoro mi dřevěnělo tělo, když jsem tam tak nehybně celou dobu pod Mareem ležel. Doufal jsem, že ten vlk, co nejdříve odejde, abych se mohl aspoň pořádně zhluboka nadechnout. Jen opatrné povrchové dýchání mi moc plíce nezaplnilo a já cítil, jak se mi tlačí krev do hlavy.
Napjatě jsem čekal, co bude, když se jeho kroky o něco přiblížily. Už jsem prsty nahmatával rukojeť dýky, abych odrazil případný útok. Byl to šílené… Opravdu to napětí bylo ve vzduchu skoro hmatatelné, a stačila by jen malinká jiskřička, která by okamžitě rozpoutala hotové peklo.
Povytáhl jsem dýku, když jsem zaslechl zvuk meče, vysouvajícího se z pochvy. Mareo mě ale chytl za zápěstí a mírně zavrtěl hlavou. Sám však byl připraven, podle toho, jak se všechny jeho svaly napjaly.
„Doufám, že Manzovi nebude trvat celý den, než mi ho přebrousí,“ zabrblal si však strážce pod vousy.
Následně zasunul vytažený meč do stojanu, kde vlci odkládali meče a dýky, které potřebovali přebrousit, či opravit.
„Zatracený Kaido. Jen aby se z Tameho nepodělal. Nejraději bych zalezl rovnou do postele a místo toho jsem lítal po lese. Krucinál, teď jsem špinavý jak prase a musím se jít umýt. Doufám, že v koupeli bude horká voda…“
Jeho hlas i kroky se pomalu vzdalovaly. My jsme však leželi nehybně do té doby, dokud vše neutichlo, a ještě i potom jsme chvilku naslouchali, zda jsme opravdu sami, než se ze mě Mareo konečně zvedl. Opatrně vyhlédl zpoza stojanu, a teprve, když si byl jistý, že tu nikdo není, pokynul mi, abych vstal.
„Promiň, že jsem na tebe vyletěl, ohledně Yasu. Je jasné, že to všechno plánovala. S Kiichim si to ještě vyřídím. Měl jsi mi říct, že to byl on, kdo tě napadl,“ zavrčel Mareo.
„A věřil bys mi?“ zatřepal jsem rukama, a udělal pár dřepů, jak jsem byl celý ztuhlý. „Ale aspoň vidíš, že jsem ti nelhal a Yasu-“
„Yasu je zrádce. A chtěla využít toho, že na tebe Kiichi žárlil, aby se dostala k tobě a měla tím víc možností, jak sbírat informace pro ostatní. Kiichiho nechme teď stranou. Důležitější je, oznámit to tvému otci. A to hned. Jdeme,“ postrčil mě k východu.
Šli jsme rychle a nebylo ani potřeba, abychom byli ostražití. V téhle chodbě, kde nebyly žádné dveře, by se nikdo ani neschoval, a určitě by nebyl tak hloupý, aby na nás někdo zaútočil přímo. A stejně o nás nikdo nevěděl. Z chodby, ke které jsme se blížili, už bylo slyšet, že se zámek opravdu probouzí.
„Kde je Kaida?“ zastavil se Mareo u strážce, který právě procházel chodbou.
„Je dole ve věznici. Je tam trochu horko a musí to tam uklidnit,“ mávl rukou tázaný někam za sebe.
„Jdeme,“ popadl mě Mareo za loket a táhl mě za sebou.
U další odbočky jsme zamířili do menší chodby a pak se zastavili u otlučených těžkých dveří. Na stěně, po jejich stranách hořely dvě louče, jinak byla chodba tmavá a od pootevřených dveří šel chlad. Před nimi stál strážce, který hned zpozorněl, když nás viděl přicházet.
„Nemůžu tě tam teď pustit. Nejsi ve službě,“ zastavil nás hned, jakmile jsme k němu došli. „A ty taky ne,“ napřáhl ruku i proti mně.
„Potřebuji nutně mluvit s Kaidou,“ postavil se před něj Mareo. „Je to důležité.“
„Řekni mi, co potřebuješ a já mu to vyřídím,“ pootevřel dveře o něco víc a mávl rukou.
Během chvilky se ukázal další strážce, celý zadýchaný a s mečem v ruce. Nahlédl jsem přes ně dovnitř, ve snaze něco uvidět a zavolat na tátu, ale byly tam jen kamenné schody vedoucí někde do podzemí.
„Tak co mu potřebuješ?“ otočil se na nás zpátky strážce, když se ten druhý postavil vedle něj a opravdu tak zabránil, abychom vešli.
Mareo měl snahu jít dovnitř, ale v tuhle chvíli se zastavil. Bylo vidět, že nechtěl vyvolat nějaký zbytečný rozruch. A kdyby se s těmito vlky pustil do šarvátky, zřejmě by to moc nepomohlo. Bylo jasné, že to, co jsme slyšeli, nechce jen tak někomu říct. Nevěděli jsme, kdo všechno patří mezi zrádce…
Co teď?
„Říkal jsem ti, že je to zbytečné. A táta mi to stejně promine,“ ozval jsem se náhle a ušklíbl jsem se. „Víš kolik problémů jsem se už nadělal? Nějaká moje rvačka ho vůbec nebude zajímat,“ nápadně jsem si začal srovnávat oblečení, které jsem měl ještě pomuchlané z toho, jak jsem ve zbrojnici zápasil s Mareem a pak jsme leželi na zemi.
Strážci se na mě udiveně podívali a pak na Marea.
„No,“ přejel si viditelně prsty po škrábanci na ruce. „Každopádně, víš, že jsou rvačky na zámku zakázané a je jedno, jestli je to tvůj táta nebo ne.“
Oddychl jsem si. Mareo pochopil a hned se toho chytil.
„Vyřiď Kaidovi, že byl problém s Kenjim. Hned jak bude moct, aby za námi dorazil.“
„Tohle můžeš vyřídit s Itachim,“ namítl strážce.
„Ne. Kaida říkal, že pokud Kenji udělá nějaký problém, mám to hlásit jemu,“ odmítl Mareo. „Jdeme,“ popadl mě za loket jak trestance a vedl pryč, aby se vyhnul dalším otázkám.
Mareo mě táhl za sebou, dokud jsme nezašli za roh. Než jsme zabočili, ještě jsme se ohlédl. Ti dva tam pořád stáli, dívali se na nás a něco si povídali.
Kdo ví, jak to s nimi je. Buď řešili to, jaký jsem problémový syn, nebo řešili tu zradu, která se chystá…
Tak, jako tak, kdokoliv teď mohl být potencionální zrádce. Nesměli jsme o tom říct nikomu jinému než tátovi. U toho jsme si byli jistí, že mezi ně nepatří.
Teprve kousek dál na hlavní chodbě Mareo zpomalil.
„Díky. Byl to dobrý nápad,“ řekl tiše a pustil můj loket. „Zřejmě bych v tu chvíli nic lepšího nevymyslel. Musíme počkat, až Kaida dojde. Stejně tam bylo hodně uší.“
To je fakt. V první moment nám to nedošlo, když jsme tam šli. Možná je dobře, že nás strážce u těch dveří zastavil.
Vešli jsme do mého pokoje a hned za sebou zavřeli dveře. Došel jsem ke stolu a nalil jsem si vodu, abych se pořádně napil.
Možná bych mohl zkusit někdy víno, třeba by to pro uklidnění nervů bylo lepší, než nějaký ten čaj.
Dosedl jsem na židli a díval se na Marea jak přechází po pokoji a přemýšlí. Měl jsem i pocit, jako by si sám pro sebe něco říkal. Nechal jsem ho být a jen jsem ho pozoroval. Moje předešlá zlost na něj, byla rázem pryč. Jako by se to smazalo tím, co se ve zbrojnici stalo.
„Myslíš, že nám táta bude věřit?“ nevydržel jsem to nakonec, když se mi zdálo, že takhle pochoduje už hodně dlouho.
Mareo neodpověděl. Jen přešel ke dveřím, otevřel je, vykouknul na moment na chodbu a zase je zavřel.
Hlasy, které se z ní ozývaly, patřili strážcům, kteří se pomalu probouzeli a po skupinkách se trousili do jídelny na snídani.
„Nebudeme o tom teď mluvit. Ani tady. Nikdy nevíš, kdo může stát za dveřmi,“ řekl tiše Mareo, když ke mně došel.
Chytl jsem ho kolem pasu a opřel si o něj hlavu.
„Myslel jsem, že to už bude všechno v pohodě. Vždyť se přece všichni divocí vlci pochytali, ne? Někteří byli i popraveni, včetně zrádců,“ zašeptal jsem.
„Někteří divocí vlci utekli. A co se týká zrádců, nikdo neví, kolik jich vlastně bylo a jestli se přišlo na všechny.“
Rozpojil mé ruky a klekl si přede mne na zem. Chytl mou hlavu do dlaní a upřeně se mi zadíval do očí.
„Vážně mě mrzí, že jsem na tebe tak vyjel. Že jsem ti nevěřil,“ políbil mě na rty. „Je mi to líto.“
Chytl jsem ho kolem krku a přitiskl se na něj tak moc, že jsem málem spadl ze židle.
„Miluji tě a nikdy bych to neudělal,“ řekl jsem zcela vážně.
Zhluboka jsem se nadechl, když se můj nos přiblížil k jeho krku. I když na to nebyl vhodný čas, přesto jsem si nemohl pomoct. Otřel jsem se o jeho krk nosem a pak ho na něj políbil.
Miluji jeho vůni. Prostě ji nedokážu odolat.
Políbil jsem ho ještě jednou a pevněji se ho chytil, když se mi příjemný pocit rozlil tělem.
„Kenji,“ zašeptal Mareo a chytl mě tak, aby mi viděl do tváře. „Žárlil jsem. A nejspíš budu vždycky žárlit, když uvidím, jak na tebe někdo sahá.“
„A ty se divíš, že jsem tak po Kiichim vyjel? Tušil jsem, že to dělá schválně. Že mě provokuje. A když potom za mnou tenkrát v noci přišel, přímo mi řekl, abych dal od tebe ruce pryč,“ znovu jsem se přisál na jeho rty.
Jazyk jsem hned vsunul do jeho úst. Chtěl jsem se s ním líbat, dotýkat se ho, dělat cokoliv, co by dokázalo, jak moc ho miluji a že jsem jen jeho.
Najednou, jako bychom zapomněli na to, že je něco mnohem důležitějšího než naše láska. Mareo vstal a chytl mě do náruče. Třemi rychlými kroky došel k posteli, na kterou položil a sám hned dolehl na mě. Líbali jsme se a já hned začal vytahovat jeho halenu a dobývat se pod ní, stejně jako on. Dotýkal jsem se jeho horké pokožky a sám jsem měl pocit, že musím každou chvíli vzplát, jak jsem byl čím dál víc rozpálený.
Ta touha po něm přišla tak náhle, že jsem se celý chvěl. Vzrušení přišlo tak rychle, že jsem to ani nedokázal skrýt. Rychle jsem oddechoval a srdce vyvádělo psí kusy, když se jeho jazyk dotýkal mého.
„Mareo,“ vydechl jsem, když se jeho polibky přenesly na můj krk.
Bylo mi jedno, kde jsme. Zapomněl jsem zcela i na to, že máme něco důležitého sdělit tátovi a že na chodbě se již pohybuje spousta vlků. Otíral jsem se o něj svým rozkrokem, který mi tvrdnul víc a víc. Zajel jsem do jeho vlasů, které mi prokluzovaly mezi prsty, ale přesto jsem je nenechal na pokoji.
„Mar… Mareo,“ zaskučel jsem, když jsem ucítil jeho horké a vlhké rty na mém břiše.
„Chci tě, Kenji. Moc tě chci… Miluji tě,“ ozval se jeho vzrušený hlas.
Jen jsem nadzvedl hlavu, abych se podíval, jak líbá mé břicho a pomalu se blíží k lemu mých kalhot. Rychle mi rozepl opasek, jehož konce se tiše uložily na matraci vedle mých boků. Chytl mi kalhoty a potáhl je dolů.
Sevřel jsem pevněji jeho vlasy, když se jeho ruka dotkla mého penisu. Byl jsem z toho úplně vedle. Všechno, co se teď dělo, bylo rychlé, ale o to víc jsem to vnímal. První vlhko opouštělo mou erekci, které on hned setřel svým jazykem. Hlasitě jsem zavzdychal, když jsem ucítil teplo jeho úst. Trochu jsem se nadzvedl, aby mohl potáhnout kalhoty ještě níž a svými prsty zatlačit na můj otvor.
I Mareo tomu naprosto propadl. Cítil jsem jeho tvrdost, když se o otřel o mé stehno. A prvním prstem, kterým se do mne dostal, si zajišťoval, aby mě mohl navštívit v tomhle místě hned, jen co budu připravený.
Bylo mi jedno, jestli by si mě vzal hned. Tak moc jsem to chtěl. Tak moc jsem po tomhle toužil…
„Co jsi zase provedl, Kenji? O jakou rvač-“ vyrušil nás tátův hlas.
Zasekl se v polovině věty, když nás uviděl v téhle pozici. Oba jsme sebou škubli a prudce otočili hlavu ke dveřím. Táta stál v pokoji, nevěřícně na nás hleděl a jen popaměti sáhl rukou za sebe, aby zavřel dveře.
„Tati?“ vydechl jsem.
Okamžitě mě polilo horko, jak jsem se zastyděl, že mě nachytal při něčem takovém. Tváře mi hořely a musel jsem být rudý jak rajče. Jednou rukou jsem nahmatal deku a přehodil ji přes sebe.
„Hej, Kenji,“ ozval se Mareo z pod deky.
Stáhl ji dolů, aby mohl vstát a pak mě zase přikryl.
„Myslel jsem, že se něco děje a ono nic,“ zamračil se táta. „Mám důležitější věci na práci než spěchat sem, abych viděl tohle,“ mávl k nám rukou.
Chytl za kliku a znovu otevřel dveře. Než vyšel, ještě se k nám otočil.
„Až skončíte, tak mi pak laskavě vysvětlíte, co to mělo znamenat,“ dodal s mírně naštvaným tónem. „Budu u sebe. Musím něco důležitého dodělat. Něco, co nepočká.“
Na to vyšel ze dveří a hned je za sebou zabouchnul. Slyšeli jsem, jak s někým mluví a pak vchází do svého pokoje. Byl opravdu naštvaný.
„Musíme jít za ním,“ začal se Mareo upravovat.
Vyboulenina v jeho rozkroku byla stále viditelná, ale to, že nás táta přichytil, zřejmě mělo dostatečný efekt, aby se během chvíle uklidnil.
Já ještě chvilku ležel, než jsem utišil svůj vzrušený dech. Natáhl jsem si zpátky kalhoty a pak jsem také vstal. Srovnal jsem si nádobíčko, aby mě tolik netlačilo a připnul jsem si opasek s dýkou.
Nedokázal jsem se tak rychle uklidnit, jako Mareo. Cítil jsem se takový prázdný a neuspokojený. Jen opravdu pomalu ta touha ustupovala a já z toho byl docela rozmrzelý.
Přerušit nás právě v tomhle… To je fakt na zabití…
„Opláchni se ve studené vodě. Aspoň obličej, ať se trochu schladíš,“ ukázal Mareo na vědro s vodou, kde se i on opláchl, a teď si utíral obličej do rukávu.
No, tak aspoň že nejsem jediný, kdo to špatně zvládá. Ale opravdu musíme za tátou jít hned, abychom dokázali, že to, co mu chceme, je vážně hodně důležité. Tak důležité, že jsme kvůli tomu byli schopni skončit v tom nejlepším.
„Jdeme?“ zadíval se na mě Mareo.
Ještě zkontroloval, jestli je upravený a pak vyšel ven na chodbu.
Tátův pokoj byl hned vedle mého, takže jsme tam byli prakticky hned. Ale už na prahu jsme se zastavili. Vevnitř bylo pár vlků, včetně Itachiho, který se zrovna vrátil ze služby u krále.
Táta mu právě něco říkal, když zaregistroval náš příchod.
„Počkejte, hned se vám budu věnovat,“ ukázal nám, kam se máme postavit, abychom nestáli mezi dveřmi.
Mareo se okamžitě přesunul na určené místo, Opřel se o stěnu, zkřížil ruce na hrudi a jen tiše sledoval, co se tady právě probírá. Už jsem chtěl jít k němu, když jsem se zarazil. Kolem pokoje právě prošli dva strážci. Na tom by nebylo nic divného, ale jeden z nich promluvil ve chvíli, kdy nás míjeli.
Okamžitě jsem zbystřil. Udělal jsem krok vzad, abych byl na chodbě a nerušily mě hlasy z pokoje. Pootočil jsem hlavu za těma dvěma a zaposlouchal se.
Nemýlil jsem se. Opravdu to byl hlas toho, co byl s Yasu ve zbrojnici.
Zvědavost zabila kočku…
Tak tohle pravidlo pro mne rozhodně neplatilo ani jako varování, že se nemám pouštět do ničeho, co nemám promyšlené. Okamžitě, aniž bych nad něčím přemýšlel, jsem se rozešel za nimi. Udržoval jsem si dostatečnou vzdálenost, abych nebyl tak nápadný a tvářil jsem se, jako bych měl namířeno na snídani, stejně jako oni dva.
Prostě jsem chtěl vidět, jak ten dotyčný vypadá. A tohle byla ta nejlepší příležitost.
Byli jsme kousek od jídelny, když se jeden z nich zasmál, jak si zřejmě povídali něco vtipného, poplácal toho druhého po rameni a sám odbočil do chodby k jídelně. Ten, na kterého jsem se chtěl podívat šel dál, aniž by se k němu přidal.
Na okamžik jsem se zastavil a rychle uvažoval nad tím, co teď. Jít za ním, nebo ne…
Co když jde zase za někým z těch, co chystají tu ohavnou zradu? Když budu opatrný, nevšimne si mě. Bude to v pohodě. Jen se podívám, jak vypadá, kdo to vlastně je, a hned se vrátím zpátky.
Díval jsem se za ním, jak se vzdaluje… V momentě, kdy odbočoval do další chodby, jsem ještě zahlédl, že si nese v ruce věci.
Bylo rozhodnuto. Mířil do koupelí a pro mne to byla skvělá příležitost, jak si ho v klidu prohlédnout. Vždyť ve zbrojnici říkal, že se musí okoupat. A navíc, on o mně neví. Neví, že jsme tam byli, tak čeho se bojím? Půjdu tam, jako bych se chtěl umýt. Však o nic nejde. Pokud se budu plížit podél stěny a schovávat se, bude to ještě víc nápadné…
Ještě jednou jsem se ohlédl zpátky do chodby, odkud jsem přišel.
Za chvíli budu zpátky…
Cesta k chodbě, mířící ke koupelím byla krátká. Už jsem nešel pomalu, ale normálním krokem, jako bych tam měl opravdu zamířeno na očistu svého těla. Prošel jsem i druhou chodbou, která byla v tuto dobu naprosto prázdná a tichá, protože se denní a noční služby ještě nevystřídaly, a navíc byla oddělená, tak sem nedolehly ani zvuky z hlavní chodby.
Hm, to bude pro příště asi nejlepší doba, kdy se budu chodit umývat, pokud to půjde. Aspoň tam nebude narváno.
S těmi myšlenkami do budoucna jsem konečně otevřel dveře do šaten. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl jsem se. Bylo tu naprosté ticho, stejně jako venku na chodbě.
„Brý ráno,“ zabručel jsem na oko ospale.
Ten vlk stál u lavice, a právě si svlékal halenu. Jen něco zamručel a víc si mě nevšímal. Stál zády ke mně a asi neměl chuť se ke mně ani otočit. Nejspíš si chtěl odbýt koupel, a co nejdříve se vrátit na pokoj, aby se dospal z toho nočního chození po lese.
Potřebuji si ho prohlídnout, sakra…
Ale on se věnoval svým věcem. Hodil halenu na lavici a začal si stahovat kalhoty.
Dveře ke koupelím má před sebou, a pokud se neotočí, tak mu neuvidím do tváře, ani když tam půjde. To bych se musel svléct a jít se taky umýt.
Odlepil jsem se ode dveří a zamířil k němu. Jako by se nic nedělo, obešel jsem ho a zastavil se před ním u poslední police. Začal jsem si rozepínat opasek, jako bych se chystal svléknout.
Nenápadně jsem k němu pootočil hlavu.
„Doufám, že bude teplá voda,“ usmál se na mě, když zjistil, že se na něj dívám. „Nemůžeš dospat, že jsi tady tak brzy? Většinou tu v tuhle dobu nikdo nechodí.“
No, nejspíš jsem tak nenápadný asi nebyl…
„Hm, jo. Nějak jsem nemohl spát, tak jsem si myslel, že bych se naložil do horké vody, než půjdu na snídani,“ také jsem se na něj usmál. „Trochu jsem se zpotil. Tak mi to přijde vhod.“
„To je určitě dobrý nápad,“ přikývl, odložil i kalhoty na lavici a začal si svlékat spodky.
Tak to by stačilo. Viděl jsem jeho obličej a ostatní už nemusím… Nevyšší čas odejít.
„Jsem hlupák,“ vyhrkl jsem. „Zapomněl jsem si vzít čisté oblečení.“
Spustil jsem halenu zpátky dolů a popadl jsem opasek, který jsem měl už odložený na lavici.
„Musím si pro to dojít. Nechce se mi znovu oblíkat propocené hadry.“
„Budu ti držet místo,“ zasmál se ten vlk, když jsem kolem něj procházel. „Anebo taky ne. Lepší bude, když tu zůstaneš.“
Jeho hlas zazněl až příliš blízko mého ucha. Nestihl jsem ani zaregistrovat, kdy se pohnul směrem ke mně. Lavice se s rachotem odsunula, když jsem dopadl na zem. Tíha jeho těla mě přibila k podlaze a opasek s dýkou mi vyletěl z ruky. Sjel po podlaze až k policím. Pod nimi se teprve zastavil a ven čouhala jen přezka.
„Mysleli jste si, že o vás nevím?“ sklonil se ke mně ten zrádce. „Ne všechno, co jste slyšeli je pravda. A ten druhý…“ přičichl si k mému krku. „Byl to Mareo. Myslel jsem si to.“
„Pusť!“ křikl jsem na něj a snažil se dostat z jeho sevření. „Nevím, o čem mluvíš!“
„Nevíš?“ zasmál se. „Zbrojnice… velký stojan na meče… Malá nepozornost Marea, když Yasu zmínila Kiichiho… Pořád nevíš, o čem mluvím? Myslíte si, že jsem vážně takový hlupák? A navíc, Mareo dá veliteli špatné informace. A nám to ulehčí práci.“
„O ničem nevím!“ snažil jsem se stále vyškubnout, ale on byl strašně silný a těžký.
„No, i když o ničem nevíš… Nevadí, stejně tu nikomu nebudeš chybět…“
S jeho posledními slovy se mi zatmělo před očima. Ten úder do hlavy byl tak silný, že jsem obličejem prudce narazil do podlahy a hned na to cítil, jak mi z nosu a rozbitého rtu teče krev. V hlavě mi hučelo, jak ve vosím hnízdě a v uších mi začalo šumět, jak kdyby se mi tam přehnala prudká rozbouřená řeka.
„Neboj se, o Marea se taky postaráme,“ slyšel jsem už jen jak zdálky, když mě opouštělo vědomí.