„Cože?“ vyjeveně na mě strážce hleděl. „Zmizel? Jak mohl zmizet, když tu celou dobu sto-“
V tu chvíli mu to nejspíš došlo, protože se okamžitě otočil a vběhl do Tameho pokoje. Jen jsem se na něj skrz dveře díval, jak tam stojí a rozhlíží se kolem. Když se po chvilce vzpamatoval, rozběhl se k oknu, jako by ho snad chtěl ještě zahlédnout a zastavit.
Jenže jsem věděl, že je to zbytečné. Už jen podle toho, jak byl pokoj ledový, bylo jasné, že okno je otevřené už delší dobu. Teď už Tameho zřejmě tak lehko nenajdou.
„Půjdu to říct tátovi,“ otočil jsem se a šel rovnou do svého pokoje. „Pokud ho má někdo vzbudit, bude lepší, když to budu já.“
Za sebou jsem slyšel rychlé kroky strážce a jeho mumlání. Zřejmě měl strach. Neuhlídal Tameho, a kdo ví, jaký ho teď čeká trest.
Byla to jen chvilka, než jsem do svého pokoje a hned vešel dovnitř i se strážcem.
Táta ještě spal, a když jsme vešli, tak jen něco zamručel a otočil se na druhou stranu.
„Tati,“ opatrně jsem ho chytil za rameno.
Jen zamručel a přitáhl si přikrývku víc ke krku.
„Kaido, je to nutné,“ ozval se polohlasně i strážce.
Na druhý hlas, který nepatřil mně, táta zareagoval skoro okamžitě. Otočil se a díval se na nás rozespalýma očima. Ale stačila mu jen chvilka, aby si zhodnotil situaci po svém. Po zjištění, že jsem tam já se strážcem, svraštil obočí a tvářil se mírně naštvaně.
„Co jsi provedl, Kenji?“ byla jeho první otázka, když se konečně posadil.
„Já? Nic, ale…“
„Jaké ale?“ řekl už o dost přísněji, ale než stihl říct cokoliv dalšího, přerušil ho strážce.
„Kenji nic neprovedl. Jsme tu kvůli Tamemu, Kaido.“
„Tame? Co se stalo? Zase se popral s Itachim? Měl jsi ho přece hlídat!“
Tátův hlas zněl už o dost děsivěji. V tuhle chvíli jsem se už nedivil, že se strážný bojí.
„Tak co se stalo!“ zvýšil hlas, když nedostal okamžitou odpověď.
„Tame zmizel,“ odpověděl strážce opatrně, jako by čekal, že bude hned popraven.
„Zmizel?!“ vykřikl táta a vyskočil z postele tak rychle, že se mu přikrývka málem zamotala mezi nohy. „Měl jsi ho hlídat!“
Je zle. Probudili jsme ho a on ještě nebyl dostatečně vyspaný.
„Omlouvám se,“ sklonil hlavu strážce. „Hlídal jsem před jeho pokojem. Nikam celou noc nešel a teď, když s ním chtěl Kenji mluvit, už tam nebyl. Utekl oknem…“
„Do háje! Víš, jaký teď máme problém?!“
Táta zuřil. Zuřil víc, než když jsem ho naštval já. Nechápal jsem to.
Tak to asi není nedostatkem spánku. Ale… Proč tak vyvádí? Tame prostě odešel, ne?
„Měli jsme ho hlídat, aby se mu nic nestalo a on si jen tak zmizí!“ začal táta přecházet po pokoji.
„Však se tak moc nestalo. Určitě se za chvíli vrátí. Beztak se šel jen projít,“ zkusil jsme ho uklidnit, ale bylo to, jako bych přilil olej do ohně.
„Projít?!!“ vykřikl táta a já měl pocit, že snad na místě umře. „Utekl oknem, když se večer předtím porval s Itachim, a ty tomu řekneš, že se byl projít?!“ hodil po mně vražedný pohled.
Náhle, aniž by cokoliv dalšího řekl, vyběhl na chodbu a zamířil na druhý konec. Já i strážce jsme se za ním rozběhli. U posledního pokoje se zastavil a bez zaklepání vtrhnul dovnitř.
„Itachi! Byl tu Tame? Mluvil jsi s ním od včerejšího večera?“
Opatrně jsem nakouknul dovnitř. Itachi se právě zvedal z postele. Tvář měl mírně napuchlou a pod okem se mu udělala modřina. Řekl bych, že měl i naražený nos a rozražený ret se taky nedal přehlídnout. V duchu jsem se ušklíbnul. Tame mu pěkně přiložil…
„Nebyl tu. Od večera jsem s ním nemluvil. Proč?“ konečně se posadil a s klidem na nás podíval.
„Tame je pryč,“ odpověděl táta už o něco tišeji.
„Pryč? To jako že úplně?“ zeptal se Itachi a já měl pocit, jako by se tím chtěl ujistit, že se Tame vážně ztratil a už se nenajde.
„Čemu jsi nerozuměl na slově pryč?!“ křikl na něj táta.
Jeho naštvanost byla zase zpátky.
„Musíme ho najít. Senichi má za pár dní přicestovat, a když ho tu nenajde…“ náhle se táta zarazil a přistoupil k posteli tak blízko, že se musel Itachi mírně zaklonit. „Doufám, že v tom nemáš prsty!“ zavrčel na něj výhružně.
„Já? Jak bych mohl,“ zamračil se Itachi. „Nehnul jsem se odsud celou noc.“
„Doufám, že mluvíš pravdu.“
Táta se narovnal, ještě se chvilku díval Itachimu do očí, jako by z nich chtěl vyčíst, zda lže nebo ne. Pak se konečně otočil a odcházel pryč.
„Zůstaneš tady, dokud ti nedovolím opustit pokoj.“
Pohlédl jsem ještě na Itachiho. Ten jen v klidu seděl a na jeho tváři se mihnul zlověstný úšklebek.
„Strážní, kteří mají dneska volno, okamžitě přijdou ke mně! Všichni! I ti, co jsou na obědě!“ rozlehl se náhle tátův silný hlas po celé chodbě.
Podle mě byl slyšet až venku a v královském křídle, které se schovávalo za velkými masivními dveřmi.
Tak jak tu byl docela klid, tak skoro okamžitě po tátových slovech začalo být na chodbě rušno.
Netrvalo dlouho a asi patnáct vlků se sešlo v jeho pokoji. Byl jsem zvědavý, tak jsem se k nim přidal.
Zůstal jsem stát vzadu. Opíral jsem se o stěnu s rukama založenýma na prsou a jen tiše všechno sledoval.
První otázka byla, jestli někdo viděl Tameho. Prakticky všichni do jednoho zavrtěli hlavou. Táta se ptal ještě na nějaké další věci a já začínal mít pocit, jako by byl Tame nějaký zrádce, zběh či někdo z těch, co seděli dole v kobkách. Dávalo mi to všechno čím dál menší smysl.
Proč taková sháňka? A co to má společného s nějakým Senichim?
„Projděte celý zámek. I zbrojírnu. Ty,“ ukázal na jednoho, co byl nejblíž, „zajdi k felčarovi, jestli tam náhodou není. Pokud ho někdo najde, dovede mi ho sem. Okamžitě! A i kdyby nechtěl, tak mi ho prostě přineste v zubech. Je mi to jedno, jen mu nesmíte ublížit.“
Táta postupně ukázal na každého z nich a přidělil jim určitou část zámku. Chtěl také někoho poslat po Tameho stopě, ale když si uvědomil, že sněžilo a k ránu foukal silný vítr, uznal, že by to bylo zbytečné.
„Potřeboval bych někoho, kdo by zašel do vesnice. Je tu ještě někdo, kdo má volno?“ podíval se táta na posledního, co zůstal.
„Už ne. Ti, co tu nejsou, odešli domů, než budou mít další službu. Dneska se jich má sice pár vrátit, ale až před večeří. Zajdu dolů do vesnice, podívám se do jeho domu,“ nabídl se nakonec sám.
„Ne, jsi velitel dne, takže musíš zůstat tady,“ zamítl to táta. „Půjdu já.“
Došel ke skříni a vytáhl si věci.
„Ale měl jsi noční službu, měl by ses vyspat,“ namítl strážný.
„Tohle je důležitější než spánek,“ začal si táta omotávat onuce. „Musíme Tameho najít. Ty jdi po své práci. Jestli někdo Tameho najde, než se vrátím, pošli mi zprávu.“
Strážný chtěl ještě něco namítnout, ale táta ho mávnutím ruky poslal pryč.
„Opravdu by ses měl vyspat,“ konečně jsem se ozval.
Táta si nazul botu, pevně ji zašněroval a pak teprve na mě pohlédl.
„Ty bys měl jít taky do postele,“ vzal do ruky druhou onuci a pokračoval v obouvání.
„Jsem vyspaný do růžova. Mohl bych jít do vesnice místo tebe. Cítím se dobře.“
„Nepřichází v úvahu.“
„Proč?“
„Zapomněl jsi, že tě někdo napadl? Nemůžu tě nechat jít samotného. Navíc, nevíš ani kde Mareo bydlí.“
„Nezapomněl jsem. Ale když zůstanu tady, taky se může cokoliv stát. Vezmu si meč. Neměl by být problém. A navíc…“ pousmál jsem se. „…vím, kde Mareo bydlí a on mi pomůže s hledáním Tameho.“
Tátovy ruce se zasekly v momentě, kdy si chtěl nazout druhou botu.
„Jak to víš?“
„No… jak. Zapomněl jsi na to, jak jsem utíkal z vesnice vyhnanců?“
Nechtěl jsem to sice připomínat, ale něco jsem říct musel.
Přesto se táta na mě zamračeně podíval.
„Víš kolikrát jsi ohrozil vyhnance tím, že jsi to-“
„Tati, je to minulost a nikdy jsem nikoho neohrozil. Nikdy mě nechytili. Teď bys měl spíš myslet na to, že potřebuješ najít Tameho. Jsi opravdu unavený. Vidím to na tobě a je mi líto, že jsem k tomu přispěl i já. Chtěl bych opravdu pomoct.“
Táta si nazul botu, a aniž by ji zavázal, postavil se a přešel ke mně. Tkanice táhl za sebou a já jen sledoval, jestli si je nepřišlápne.
„S tvojí povahou, Kenji, jsem netušil, že někdy přijde den, kdy mi budeš říkat, co je pro mne dobré. Kuře učí kohouta kokrhat,“ pousmál se táta a pohladil mě po tváři. „Jsem rád, že máš o mě starost, ale i přesto mám strach tě pustit.“
„Dám na sebe pozor a opravdu už se cítím lépe,“ zalhal jsem.
Co se týkalo zranění, to bylo opravdu už o hodně lepší a nedělalo mi to velký problém. Ale fakt, že mě pořád bolelo tělo z noční aktivity s Mareem, to už byla druhá věc.
Ale to vážně nemusí vědět. A možná, když se pořádně projdu, tak se rozhýbu a bude to v pohodě.
Táta se na mě ještě chvíli díval. I já se mu díval do očí, aby bylo jasné, že to myslím vážně. Nechtěl jsem se hádat, ale opravdu jsem chtěl pomoct a navíc…
Mohl bych vidět Marea dřív než zítra. A taky, když půjdu, budu dál od nebezpečí, od kterého mě táta chce uchránit. Neví, že právě Kiichi je ten, kdo mi tu hrozí.
„Dobře,“ povolil nakonec táta svůj napjatý postoj. „Pořádně se oblečeš a vezmeš si s sebou jen dýku. Yakei tě dobře naučil, jak se s ní bránit, tak by ti to mělo stačit. Nechci, aby ses na první špatné slovo oháněl mečem. A kdyby něco, tak budeš volat o pomoc, ano?“
Byl opravdu unavený a bylo to poznat i v jeho mluvení, které bylo tišší než obvykle a pomalejší. I oči měl zastřené, jak postrádal spánek. Aspoň pro jednou jsem chtěl být užitečný.
Na víc jsem už nečekal. Okamžitě, jen aby si to táta nerozmyslel, jsem šel do svého pokoje, abych se oblékl. A netrvalo mi to ani moc dlouho. Měl jsem na paměti, že je venku opravdu zima, tak jsem se oblékl pořádně, abych neprochladl a na přehoz jsem si ještě k pasu připnul pouzdro s dýkou.
„Hned jak budeš něco vědět, přijď zpátky. Kdybys Tameho nenašel u něho doma, tak se hned vrať a necourej nikde po vesnici ani po městě, jasné?“ zastavil mě táta ještě ve dveřích. „Tame byl Mareův učitel. Takže ti určitě pomůže, protože ho dobře zná ještě z dob, kdy spolu sloužili u stráže, i potom, co Tame dělal felčara. Takže jdi rovnou za ním. Když mu to vysvětlíš, pochopí, že je to důležité. Nemůžeme dopustit, aby sem Seinichi přijel a Tame tu nebyl. “
„Proč je to tak důležité? Kdo je vlastně Senichi?“ zeptal jsem se konečně, proč celý ten rozruch.
Možná jsem to neměl dělat, protože jsme měl v tu chvíli pocit, že se o tátu pokouší smrt.
Nakonec se jen zhluboka nadechl a v klidu odpověděl.
„Pamatuješ si Isaa? Myslím, že ses s ním měl možnost setkat, ne?“
„Myslíš toho bělovlasého? Ten bílý vlk?“
„Ano. Přesně ten. Je to Tameho druh a on je Senichi, nový král sněžných vlků. Tame málem umřel, když bránil našeho krále, proto s Isaem nemohl hned odjet. Musel tu zůstat a my jsme slíbili, že se o něj dobře postaráme, než se pro něho Senichi vrátí. Jak jsem už řekl… Je to král a Tame jeho druh. Myslím, že to samo stačí k tomu, abys pochopil, jak je situace vážná a jak moc Tameho potřebujeme najít. Dalo by se říct, že Tame, i když je muž, je něco jako královna rodu sněžných vlků.“
Myslím, že jsem údivem zapomněl zavřít pusu. Tak takhle daleko jsem nad tím nepřemýšlel. A taky proč by, když jsem byl prakticky bez informací. Jen matně jsem si vzpomínal, že Taro, když za námi tenkrát přišel do Saburova domku, něco říkal o nějakém Senichim. Ale já měl tenkrát hlavu plnou toho, jestli jsou táta a Mareo v pořádku. Nic jiného mě nezajímalo.
A teď… Táta je velitel stráže. Má velkou zodpovědnost za to, co se tu děje a dostal důležitý úkol hlídat druha alfa samce z rodu sněžných vlků. V tu chvíli jsem už chápal, proč tak vyletěl, a proč je tak nervózní. Tohle se mu bude těžko vysvětlovat...
„A proč teda není v královském křídle?“
„Protože to zatím nebylo oznámeno oficiálně, Kenji. Proto není možné, aby měl volnost pohybovat se po celém zámku. I kralování má nějaké pravidla.“
„Zjistím, co se dá a hned se vrátím,“ položil jsem tátovi na moment ruku na rameno. „Neboj se, dobře to dopadne.“
Víc jsem se nezdržoval a vyrazil jsem do vesnice. Lhal jsem, když jsem mu řekl, že vím, kde Mareo bydlí. Viděl jsem ho jen párkrát, když na kraji vesnice cvičil s mladými vlky, kteří ještě ani nebyli u stráže. Ale věděl jsem, že když se poptám, že mě určitě někdo navede.
Snažil jsem se jít rychle, ale přesto to bylo pomaleji, než bylo u mne obvyklé. Měl jsem na paměti, že nejsem ještě úplně v pořádku a nechtěl jsem si znovu uhnat horečku.
Zima byla pořádná. I když se blížil její konec, měl jsem stejně pocit, jako by se své vlády nechtěla vzdát. Ale já byl na to zvyklý. Přeci jen jsem vyrostl v horách, kde je zima krutější, než tady níž.
Když jsem procházel město, snažil jsem se nikde nezastavovat. I když to bylo vlastně poprvé, co jsem tu v klidu mohl jít a bylo tu pro mne hodně zajímavých věcí. Ale slíbil jsem tátovi, že se nebudu nikde zbytečně zdržovat. Přesto jsem se dvakrát zastavil, když jsem narazil na dva strážce, které jsem si pamatoval ze zámku. Divili se, že mě táta pustil ven, ale když jsem jim vysvětlil situaci, hned přislíbili pomoc. Zkusí se taky porozhlédnout a pokud něco zjistí, dají hned vědět. Ten druhý mě doprovodil až na hranici města a vesnice a ukázal mi, kde Mareovi rodiče mají domek.
Tak to šlo lépe, než jsem očekával. Přemýšlel jsem, koho se zeptat, ale tím to bylo vyřešeno a nemusel jsem obtěžovat někoho cizího.
Mareovi rodiče bydleli uprostřed vesnice. Kousek od návsi, která mi dost připomínala vesnici vyhnanců, stál jejich domek. Z komínu se kouřilo a na verandě byly přehozeny hrubé kožešiny. Okolo domku bylo naskládáno dříví a já měl pocit, jako bych se díval na Saburův domek. Byl podobně postavený a lišil se jen v maličkostech. Byl to zvláštní pocit, když jsem vstoupil na verandu a zastavil se přede dveřmi. Chvilku jsem i přemýšlel, jestli mám vůbec zaklepat. Nevěděl jsem, jací jeho rodiče jsou, a já tak nějak dostal strach, že se jim nebudu líbit.
A kdo ví, jestli vůbec vědí o tom, že já a Mareo… Co když jim o mně nic neřekl?
Vážně jsem dostal strach se před nimi ukázat.
Nerozhodně jsem tam přešlapoval. Několikrát jsem natáhl ruku, že zaklepu, ale zase jsem ji stáhl zpátky.
Klid, Kenji. Hledáš Marea, protože hledáme Tameho…
Tahle divně poskládaná myšlenka mi stále běžela hlavou, když jsem si dodával odvahy.
Tak jo. Nadechni se a zaklepej!
Moje mírně třesoucí se ruka se skoro dotýkala dveří, kdy jsem už konečně sebral odvahu, když ty se náhle pootevřely.
„Donesu dřevo na podpal a pak se najím!“ ozval se tak známý hlas.
Úplně jsem ztuhnul, ale srdce se mi rozbušilo jak bláznivé. Jen jsem se díval, jak se dveře víc a víc otevírají a mezi nimi se objevuje Mareova postava. Nebyl jsem schopný se pohnout…
„Kruci! Kenji!“ probral mě, když do mě narazil.
Na poslední chvíli mě zachytil, abych neskončil na zemi před verandou.
„Co tady děláš?“ srovnal mě zpátky na nohy. „Doufám, že jsi neutekl,“ řekl tiše, aby to vevnitř nikdo neslyšel.
„Ne. Mám svolení od táty.“
„Vážně? To tě pustil jen tak? Ne, že bych nebyl rád, že tě vidím, ale víš…“ rychle dodal, když viděl, jak jsem se zamračil.
„Nevěříš mi?“
„O to tu nejde. Jen se bojím, aby-“
„Mareo, co se děje?“ ozval se mužský hlas. „Zavři dveře, jde sem zima!“
„Promiň, tati, už jdu pro to dřevo,“ otočil se Mareo na příchozího, který se také objevil ve dveřích.
„Máme návštěvu?“
Starší muž, asi jako můj táta, vysoký stejně jako Mareo a celkově…
Díval jsem se na něj s otevřenou pusou. Lítal jsem pohledem z Marea na jeho tátu a zpátky. Nechápal jsem, jak si můžou být tak podobní. Já s tátou taky máme hodně společných rysů, ale tohle…
Vypadali skoro stejně, jen podle vrásek a mírně našedivělých vlasů a vousů, které Mareo nenosil, bylo poznat, že se nejedná o tutéž osobu.
„Do-brý den,“ vykoktal jsem nakonec ze sebe. „Přišel jsem za Mareem. Jen potřebuji něco vyřídit a zas půjdu.“
Myslím, že se mi klepal i hlas, jak jsem byl z jeho otce nervózní.
Měl to i Mareo stejně, když mluvil s mým tátou poprvé? No, asi ne, to jen já jsem takový…
„Tak pojď dovnitř. Maru jen donese dříví. Počkáš na něj v teple,“ potáhl mě jeho táta za ruku.
Ani jsem se nenadál a stál jsem uprostřed prostorné světnice. Drobnější žena právě chystala na stůl, a když mě viděla, jen na mě kývla a hned přidala další misku.
„Najíš se s námi, Kenji,“ ukázala mi na jednu stoličku.
Myslím, že jsem víc v šoku být nemohl. Oslovila mě jménem.
Jak to, že mě zná?
„Já… já se omlouvám, ale musím odmítnout,“ řekl jsem rozpačitě, protože jsem si opravdu nevěděl rady.
Moje opora, pomoc, kterou jsem v tuhle chvíli potřeboval, byla venku a sbírala dřevo na podpal.
Začalo mi být z toho všeho teplo. Spíš horko. Cítil jsem, jak mi teče pot po zádech a víc nervóznější jsem snad už ani nemohl být. Nejraději bych vyběhl ven a vyválel se v tom nejhlubším sněhu.
„Z čeho jsi tak nervózní?“ zasmál se Mareův táta a postavil se přede mne.
Prohlédl si mě od hlavy až patě a pak zůstal pohledem viset na mé tváři.
„Jsi opravdu hodně podobný Kaidovi.“
„Vy znáte tátu?“ podíval jsem se na oba dva.
Jen se na sebe s úsměvem podívali a pak přikývli.
„Jak bych to řekl,“ podíval se Mareův otec po své ženě a pak zase na mě. „Nori,“ ukázal k ní rukou, „byla svého času nejkrásnější vlčice ve vesnici. No a já a Kaida… Tak trochu jsme o ní bojovali. Tohle mám od něj,“ ukázal na menší jizvu na bradě.
„To chceš říct, že teď hezká nejsem?“ plácla ho jeho žena do zad.
„Pořád jsi. Ale víš, jak jsem to myslel. O tobě,“ otočil se zpátky na mě, „nám vyprávěl Mareo.“
„Co jsem vyprávěl?“
Málem jsem nadskočil, jak jsem se lekl. Mareo nohou zabouchl dveře, došel ke krbu a hodil k němu na zem hromadu polen.
„Kenji s námi nechce obědvat,“ posteskla si hned jeho máma a začala odhozené dříví srovnávat.
„Ne, že bych nechtěl, ale…“
„Tak si sedni,“ postrčil mě Mareo ke stolu.
„Nejde to,“ zapřel jsem se patama o podlahu, aby se mnou už dál nehnul.
„Proč?“ obešel mě a zastavil se přede mnou vedle svého táty.
„Jsem tu na rozkaz velitele.“
Tentokrát to byl Mareo, kdo údivem oněměl. Díval se na mě nechápavě a snažil se pobrat to, co právě slyšel. Kdyby situace nebyla vážná, nejspíš bych se začal i smát.
„Nechápu.“
Tak tohle už jsem jednou zažil. Jenže tenkrát to bylo jinak.
„Tame zmizel. Táta pověřil všechny, kdo mohli, aby ho našli. Chtěl jít do vesnice, ale nabídl jsem se, že to udělám za něj. Potřebuji, abys mi ukázal, kde má Tame dům.“
Ticho, které po mých slovech nastalo, bylo pro mne až překvapující. Všichni tři se na mě otočili a upřeně se na mě dívali, jako by nevěřili tomu, co říkám.
I když situace byla vážná, oddechl jsem si. Podařilo se mi obrátit pozornost na něco jiného, než jsem byl já.
„No, včera večer se prý porval s Itachim…“
„To vím, byl jsem u toho,“ přerušil mě Mareo. „Kaida si ním potom odešel, tak co se stalo?“
„Měl ho někdo hlídat. Jenže Tame se zavřel v pokoji a už nevyšel. A jak jsi odešel, tak jsem za ním šel a on už tam nebyl. Utekl oknem.“
S tím, co jsem teď říkal, jsem si připomněl, proč jsem vlastně Tameho hledal. Žaludek se mi sevřel, když jsem si vzpomněl na Kiichiho a na Yasu a skoro okamžitě jsem se přestal dívat na Marea. Jako by mě hryzalo špatné svědomí…
Chci s ním o tom mluvit, ale teď to nejde. Jednak jsme u jeho rodičů, a taky Tame… To je teď přednější.
„Půjdeme hned. Najím se potom,“ chytl Mareo přehoz a hned se oblékl.
„Přijďte potom oba dva,“ zaslechl jsem ještě za sebou, když mě Mareo vystrkal ven ze dveří.
„Jdeme tam,“ ukázal na druhý konec vesnice, kousek od jejich hranic. „Tam je jeho domek.“
Šel jsem vedle něj bez slova. Jen čerstvě napadaný sníh nám skřípal pod nohama a vítr nepříjemně profukoval kapuci. I když bylo poledne, byl tu celkem klid. Jen pár lidí bylo venku, když někam šli, nebo se snažili opravit něco, co nemohlo počkat do jara na lepší počasí.
Přeci jen tu byla ještě spousta stop a pozůstatků po nedávných bojích. Dokonce i spáleniště po pár domcích… Byly jen rozhrabané a trámy, které zcela neshořely, teď jiným sloužily jako dřevo na podpal.
Díval jsem se většinou pod nohy, nebo se rozhlížel kolem sebe. Ani jednou jsem se nepodíval na Marea a ani jednou jsem neměl snahu se ho dotknout, byť jen nepatrným náznakem.
Než jsem ho uviděl, byl jsem naštvaný. Zlý na to, co Yasu a Kiichi udělali. Chtěl jsem mu to hned říct. Ale teď, když jsem ho viděl, mě odvaha opustila. Tak moc mi na něm záleželo, a nakonec jsem dostal strach. Cítil jsem se opravdu špatně. Ale i přesto…
Musím najít tu odvahu a říct mu to. Musí to ode mne slyšet dřív než od Kiichiho. A můžu jen doufat, že mi uvěří. Musím mu říct, co Yasu udělala, i kdyby mě za to měl Mareo nenávidět. Musím to říct…
„Ma-“
„Jsme tady,“ promluvil současně se mnou a já se hned zarazil.
Teď nemůžu pokračovat…
„Chceš jít dovnitř?“ ukázal na dveře.
„Ne, počkám tady,“ sklonil jsem hlavu.
Mareo bez dalších řečí zaklepal a vešel dovnitř. Já konečně zvedl hlavu a prohlédl si ten dům. Jako jeden z mála zůstal uchráněný před řáděním divokých vlků. A nejspíš právě proto, co bylo namalované na dveřích. I když bylo vidět, že se to snažili smýt, přesto náznaky té šílenosti tam zůstaly. Z komínu se kouřilo a okenice byly přivřené, aby vnitřek domu chránily před vlezlou zimou, která tu stále panovala.
Možná, když se vevnitř topí, tak tam Tame je…
Po chvíli Mareo vyšel ven.
Mračí se… Takže tohle selhalo. Tame tady není.
„Tame tu není,“ potvrdil mou domněnku. „Vrať se na zámek a vyřiď to tátovi. Já se tu ještě porozhlédnu a pak přijdu taky.“
„Budu ho hledat s tebou,“ navrhl jsem.
Chtěl jsem s ním být každou možnou chvíli, i když to znamenalo právě tohle.
„Počítám, že ti táta řekl, že se máš hned vrátit, je to tak?“
„Jo, no… Ale chtěl jsem s tebou-“
„Takže se vrať hned.“
Zarazil jsem se. Mareův hlas zněl tak… jinak. Přísně, chladně, nepřístupně.
Podivný pocit mi sevřel žaludek. Znovu jsem sklonil hlavu a upřeně se díval na své boty obalené sněhem.
„Mareo,“ ozval jsem se polohlasně. „Chtěl jsem-“
„Sede!“ přerušil mě jeho silný hlas, když zavolal na vlka, který právě procházel opodál. „Počkej na mě, něco bych potřeboval.“
„Mareo, prosím tě…“
„Kenji. Hned se vrať. Vyřiď tátovi, co jsem ti řekl. Ber to tak, že je to už součást tvé služby a nesnese to odklad.
„Ale já…“
„Kenji, poslechni, prosím,“ řekl už o něco přísněji. „Nezapomeň, že tě budu učit. Tohle už není jen o tom, co bys chtěl, ale o tom, co bys měl. Takže se vrať na zámek a až se vrátím i já, pak budeme mít na sebe víc času. I když mám dneska volno, tohle prostě nepočká. Jsem strážce a ty už taky.“
Ten nepříjemný pocit kolem žaludku byl čím dál víc tísnivější a bolestivější.
Já vím, že najít Tameho je důležité. Ale chtěl jsem s tebou mluvit. Potřebuji ti to říct. Možná jsem sobec, ale pro mne je strašně důležité právě tohle…
„Dobře. Omlouvám se,“ řekl jsem však jen.
Otočil jsem se a beze slova jsem zamířil k městu. Neměl jsem daleko k tomu, abych se rozbrečel. Proto jsem přidal do kroku, aby mě Mareo už nemohl zastavit. Bylo mi to tak strašně líto. Tak moc… Nejenže mě nechtěl nechat domluvit, vyslechnout mě, ale ještě navíc ten jeho tón. Chtě nechtě jsem si musel připustit, že mě to ranilo...
Svůj krok jsem nezpomalil ani později, kdy už vesnice byla z dohledu. Šel jsem stále stejně rychle, jako bych chtěl utéct předtím, co mě trápilo. Ani jsem se nerozhlížel, zda někde uvidím Tameho. Hlavu mírně skloněnou, jen abych viděl na cestu, s nikým jsem se nezastavoval, s nikým jsem se nebavil. Bránou jsem prošel bez problémů a ani tady mě nikdo nezastavil.
Jen před dveřmi jsem na moment zůstal stát, abych ze sebe střepal sníh a pak už jsem mířil rovnou ke svému pokoji.
„Kenji!“ ozval se tátův hlas.
Volal na mě ze svého pokoje. Místo aby spal, tak seděl za stolem, pročítal nějaké listiny a řešil něco s jedním ze strážců.
Otočil jsem se na patě a vešel k němu.
„Tak jak jsi pochodil?“
„Ne moc dobře. Tame nebyl u sebe doma a nikde jsem ho neviděl,“ rozepínal jsem si opasek, abych mohl ze sebe shodit přehoz, protože mi už bylo celkem teplo.
„Zatraceně,“ zaskřípal táta zubama a sevřel ruce v pěst. „Doufal jsem, že bude aspoň tam.“
„Potkal jsem dva strážce ve městě, říkali, že se po něm podívají. Mareo se zas porozhlédne po vesnici. Vzal si někoho na pomoc. Chtěl jsem tam zůstat a taky pomoct, ale poslal mě zpátky.“
„Aspoň někdo má rozum,“ postavil se táta a začal přecházet po pokoji. „Děkuji, Kenji,“ zastavil se nakonec u mě. „Jdi se převléct a najez se. Už byl dávno čas oběda a počítám, že jsi neměl čas něco zakousnout. Já budu muset za rádcem.“
„Proč za rádcem?“
„Myslím si, že tam nebude, není tak hloupý, aby to udělal, ale nechám pro jistotu prohledat i královské křídlo zámku. Potřebuji svolení krále nebo rádce.“
„Určitě to dobře dopadne, tati,“ snažil jsem se ho povzbudit, protože výraz, který ve tváři měl, napovídal, že má opravdu velké starosti.
Nejspíš si vyčítá, že jako velitel stráže selhal. Bude to muset sdělit rádci a králi.
„To doufám,“ konečně se táta pousmál. „Vrať se k sobě, ano? A Kenji…“ položil mi na moment ruku na rameno. „Děkuji…“
Také jsem se na tátu pousmál, i když mi do smíchu nebylo. Ale poděkoval mi, a to mě zahřálo u srdce. Aspoň trochu jsem byl užitečný.
Vrátil jsem se zpátky na pokoj a s tím se vrátila i má ponurá nálada, kterou jsem si donesl z vesnice. Svlékl jsem si přehoz a hodil ho na židli.
Mám se jít najíst… Ale já nemám hlad, i když moje poslední jídlo bylo ráno.
Měl jsem pořád stažený žaludek tím nepříjemným pocitem. Bylo mi opravdu smutno. Nebyl jsem schopen se teď sebrat a jít mezi ostatní vlky. Odstrojil jsem se, sundal jsem si boty a jen v kalhotách a v haleně jsem vlezl jsem do postele. Cítil jsem velkou únavu, způsobenou nejen tím výletem do vsi, ale i tím, co se dneska stalo. To krásné probuzení vedle Marea zcela zastínilo všechno ostatní.
Jen to špatné se mi honilo hlavou, když jsem se přikryl až ke krku a díval se z okna ven. Nechtěl jsem na nic myslet, ale nešlo to. Avšak únava z toho byla tak velká, že jsem nakonec i přes to všechno usnul.
„Kenji,“ někdo mě chytl za rameno.
„Kenji, měl by ses najíst.“
I když jsem byl rozespalý a sotva jsem byl schopen otevřít oči, jasně jsem rozeznal tátův hlas.
„Nechci,“ zamrčel jsem a potáhl jsem si přikrývku víc ke krku.
„Kenji, už je večeře a ty jsi naposledy snídal. Tak vstaň a běž se najíst.“
„Řekl jsem, že nemám hlad,“ zamrčel jsem znovu.
„Stalo se něco?“ obešel táta mou postel, aby na mě viděl.
Stáhl přikrývku níže a pátravě si mě prohlížel.
„Nic se nestalo. Co by mělo,“ znovu jsem zamrčel, ale deku jsem už nechal být.
Protřel jsem si oči a pak jsem se posadil. Pohlédl jsem do okna. Venku se už opravdu setmělo a na chodbě bylo docela živo. Nejspíš nastal čas výměny stráže. Prospal jsem půl dne. Ale i když jsem spal až doteď, ten špatný pocit nezmizel.
Měl jsem trochu hlad, to ano. Ale při vzpomínce na dnešní dopoledne se mi znovu nepříjemně stáhnul žaludek. A kdybych něco teď zkusil sníst, zřejmě bych to nebyl chopen ani polknout.
Zvedl jsem se z postele a přešel ke stolku, kde stála mísa s vodou. Opláchl jsem si obličej, abych se aspoň trochu probral. Prsty jsem si několikrát prohrábnul své rozježené vlasy a pak se teprve otočil zpátky na tátu, který mě celou dobu mlčky pozoroval.
„Tame se našel?“
„Ne,“ skoro okamžitě tátovi poklesla ramena. „Ani ve vesnici.“
„Mareo se vrátil?“ zbystřil jsem.
„Jo, už přišel. Tame nebyl ani nikde ve vsi a z města taky nepřišly dobré zprávy.“
To mě teď ale nezajímalo. Chtěl jsem vyřešit můj problém. Můj osobní problém, který mi bránil se i normálně najíst.
Okamžitě jsem zamířil na chodbu. Hned jsem šel ke dveřím naproti, které byly otevřené. Z tama jsem slyšel Mareův hlas. S někým mluvil.
Sotva jsem však překročil práh, zarazil jsem se. Mareo stál ke mně otočený zády a zrovna něco rozčíleně říkal Kiichimu.
„Kenji, donesla jsem ti večeři,“ ozval se vedle mne hlas Yasu. „Slyšela jsem, že jsi neměl čas na oběd a na večeři jsi taky nepřišel.“
„Dej mi pokoj,“ zavrčel jsem, aniž bych se pozastavil nad tím, že se tam objevila právě v tuhle chvíli.
Měl jsem před sebou jen rozčíleného Marea a Kiichiho.
„Pojď se najíst,“ nedala se Yasu odbýt. Chytla mě za ruku a mírně mě potáhla k sobě.
„Tak se ho zeptej sám, když mi nevěříš. Však se podívej,“ ukázal Kiichi přes Mareovo rameno směrem ke mně.
„Přinesla jsem ti večeři. Pojď se najíst,“ Yasu zesílila stisk na mé ruce a znovu mě potáhla k sobě.
Mareo se prudce otočil.
Díval se střídavě na mě a na Yasu.
„Tak pojď, Kenji, nebo ti to vychladne.“
Zaraženě jsem sledoval Marea a vůbec ji neposlouchal.
„Říkal jsem ti to,“ ušklíbl se na mě Kiichi zpoza Mareových zad.
„Ty…!“ dostal jsem ze sebe jen jedno slovo.
„Kenji, nemáš mi co vysvětlovat? Co to má znamenat?“ podíval se znova na Yasu a na její ruku, kterou mě držela za loket. „Co jsi dělal ráno, než jsi šel do vesnice?“
„Nic. Nedělal jsem nic, co by stálo za tenhle tón,“ konečně jsem se vzpamatoval.
Myslel jsem si, že Mareo bude rozumný. Že neztratí ten svůj pověstný klid, ať už uslyší cokoliv. Že si nejdříve se mnou promluví, a pak až teprve se možná rozčílí. Ale ne na mě. Měl se rozčílit na Kiichiho.
„Opravdu nic?“ znovu se podíval na mě a na Yasu, která stála zatraceně blízko.
„Kenji, večeře,“ mlela si ona dál, jako by ani nebyla svědkem toho, co se tady teď dělo.
„Řekl jsem ti, abys mi dala pokoj,“ vytrhl jsem konečně svou ruku z jejího sevření.
„Ale když jsi celý den nejedl, určitě musíš mít hlad. Skoro celý den jsi prospal,“ usmála se na mě a znovu se přiblížila.
„Kenji, tak řekneš mi, co se děje?“ popošel Mareo blíž ke mně. „Chci vědět, co se tu dělo!“
Zněl přísně, zle, vztekle. Tenhle tón byl ještě horší než ten, který mi předvedl ve vesnici. Mareo zuří a dokazovalo to i jeho stažené obočí a sevřené pěsti.
Mareo mi nevěří… Nevěří mi, že se nic nedělo.
„Co jsi dělal s Yasu?!“
„Prosím? Co jsem dělal?“ zašeptal jsem šokovaně. „Zeptej se Kiichiho, ten ti rád všechno poví.“
„Chci to slyšet od tebe!“ křikl na mě Mareo.
„Tak pojď, Kenji,“ chytla mě znovu Yasu a pootočila mě směrem k pokoji.
„Řekl jsem ti, abys mě nechala být!“ obořil jsem se na ni a prudce ji odstrčil.
Všechno jídlo, co nesla na tácu se rozletělo po chodbě a Yasu vpadla dveřmi do Mareova pokoje. Na poslední chvíli k ní Kiichi přiskočil a zachytil ji, aby neskončila na zemi.
„Kenji! Vrať se!“ zavolal na mě znovu Mareo.
Ale já už na nic nečekal. Rychle jsem přes chodbu vběhl do svého pokoje, kde jsem se srazil s tátou. Ten mě popadl do náruče a pevně sevřel. Slyšel jsem už jen zabouchnutí dveří, do kterých táta strčil nohou.
„Uklidni se, Kenji,“ držel mě v objetí.
Celý jsem se třásl. Byl jsem vzteklý a zklamaný zároveň. Zuřil jsem a současně mi bylo smutno. Chtěl jsem něco rozmlátit, a přitom jsem ztratil všechnu sílu.
Sevřel jsem tátovu košil a zabořil svůj obličej do jeho mužné hrudi.
Rozbrečel jsem se. Poprvé jsem se před tátou rozbrečel.
Tak moc mě to zasáhlo, že jsem už nebyl schopen se víc udržet a brečel jsem jak malé děcko.
Člověk, kterého tolik miluji, mi nevěří. Ani neví, jak moc mi to ublížilo.
Nevěří mi…
Pokud ano, pokud by mi věřil, přišel by v klidu se svým typickým úsměvem, nebo třeba i přísným pohledem a zeptal by se. Ale nekřičel by na mě. Nesvíral by ruce v pěst. Tohle bylo jiné. Tohle… Tohle mě hluboce zasáhlo. Bolelo to tak, že jsem se nebyl přes své vzlyky ani schopen pořádně nadechnout.
Bolí to strašně moc…
„Zůs- zůstaneš dneska v no-ci se- se mnou?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem táty. „Nechci… nikoho vi-dět... Nikoho…“