Bylo rozhodnuto.
Nemusel jsem nad tím ani přemýšlet. Jen jsem se rozhlédl po ostatních a pak chytl Tara za ruce, které měl stále položené na mých ramenou.
„Jdu za tátou,“ konečně jsem se přes své slzy usmál.
„Myslel jsem si to,“ přikývl. „V každém případě si teď půjdeš lehnout. Potřebuješ se vyspat, abyste ráno mohli vyrazit,“ vymanil se z mého držení a nasměroval mě k posteli.
„My? Ty nejdeš?“
„Ne, já jdu do hor za ostatními. Je potřeba, aby tam na všechno někdo dohlédl, zatím co Kaida bude ve městě. Už jsme vyslali posla, že můžou zpátky do vesnice a taky mám seznam těch, co se můžou vrátit i do města,“ poplácal si Taro rukou na mošničku, ve které měl zřejmě uložené listiny od krále.
Usadil jsem se na posteli a začal přemýšlet nad tím, jak to všechno bude vypadat. Kolik vlků, rodin, se bude moct vrátit do města. Kdo zůstane ve vesnici. A taky co já a táta…
Bude chtít zůstat ve městě? Já rozhodně ano. Můžu se už svobodně rozhodnout… A určitě se nebudu rozmýšlet dvakrát. Mám šanci si splnit svůj sen.
Téměř okamžitě se mi vybavila Mareova tvář.
Lehl jsem si a přikryl se až ke krku, jako by mi byla zima. Jen hlava mi čouhala. Díval jsem se do stropu a přestal poslouchat vše, co si ostatní povídali. Měl jsem teď svůj svět. Své představy, svou budoucnost, která se mi neustále promítala v mé hlavě.
„Posuň se,“ objevila se náhle nade mnou tvář Mei. „A přestaň se tak usmívat. Ani nevíš, jak jsi čitelný,“ plácla mě po boku, abych se konečně posunul.
Taro, který se právě chystal, že se uloží před krbem stejně jako Joji, se zasmál, když to viděl.
„Takže tvoje výlety jsou u konce, co?“ sundal si halenu a začal si svlékat kalhoty.
„Moje výlety?“ posadil jsem se a nechápavě jsem se na něj díval.
„Beztak to, že jsi utíkal z vesnice, nebylo jen tak, co?“
Myslím, že jsem zas nahodil tu nejčervenější barvu. I Joji, který nějak moc nevykazoval emoce, na mě pohlédl a začal se usmívat.
„Říkala jsem ti, že se v tobě dá číst, jak v otevřené knize,“ pohladila mě Mei po mé horké tváři.
Taro se už chtěl změnit ve vlka, ale ona ho zastavila.
„Počkej, ještě se ti podívám na ty tvoje zranění,“ otočila se a vrátila se k němu. „Takhle tě aspoň můžu prohlédnout celého.“
Znovu jsem si lehl a jen po očku pozoroval, jak si ho prohlíží. Neznám žádného vlka, který by nebyl pěkně stavěný. Skoro všichni měli pevné svaly, někteří byli víc nebo méně šlachovití, ale nikdo nebyl tlustý, ani v zimním období. Jen náš vlčí kožich byl hustší, aby nás chránil před chladem. Ale přesto, ať už byl každý, jaký chtěl, mě se stejně nejvíc líbil právě ten můj vlk.
Posunul jsem se víc ke stěně, aby Mei měla místo, až půjde spát. Otočil jsem se k nim zády a zaměřil svůj zrak do jednoho místa na stěně. Pozoroval jsem tu kresbu, kterou ve dřevě vytvořila příroda, a myšlenkami se ubíral k tomu, co jsem já považoval za nejhezčí.
Teď, když jsem věděl, že je táta v pořádku, jsem už myslel na jediné…
Druhý den, když jsem se probudil, byla ještě tma, ale ostatní již byli vzhůru. Po celé místnosti voněl čaj a polévka, kterou Mei narychlo uvařila, abychom měli něco teplého na zahřátí, než vyrazíme na cestu.
Trvalo ještě nějaký čas, než jsme se oblékli a mohli jít, i když byly věci sbalené už od večera.
S vědomím, že se v tomhle domku delší dobu nikdo neukáže, jsme pouklízeli, co se dalo. Uhasili oheň v krbu a horký popel vynesli ven.
Snažil jsem se pomoct, ale kdykoliv jsem se něčeho chytl, hned jsem byl vykázán do postele.
„Stačí, že budeš muset jít tu cestu. Nejsi ještě v pořádku a delší dobu nebudeš, tak poslouchej, co ti říkám, a raději lež a nepleť se nám pod nohama!“ zvýšila už Mei mírně hlas, když jsem začal sbírat použité misky od jídla a chtěl je umýt.
Taro ještě nanosil trochu dříví pro případ, že by přeci jen někdo přišel, tak aby bylo suché a připravené na podpal.
Mei ještě nakonec zkontrolovala mě i Tara, převázala nám zranění a pak už jen zbývalo se pořádně obléct a vyrazit.
Dostal jsem na starost lehký vak, ve kterém měla Mei snad všechny byliny a mastičky. I když jsem chtěl vzít ještě něco, zakázala mi to. Připadal jsem si neužitečný, ale raději jsem nic nenamítal. Mei dokázala být děsivější než táta, když se naštvala.
Ještě jednou jsme zkontrolovali, zda jsou okenice dobře upevněné, dveře jsme zavřeli na petlici a pak už jsme se rozloučili s Taro a vydali se směrem k městu.
Na konci louky, než jsme vešli do lesa, jsem se ještě jednou otočil.
Byl to zvláštní pocit.
Stál jsem a díval se na ten domek, na který mám hodně vzpomínek. Měl jsem pocit, jako bych opouštěl svého bratra, i když tam už dávno nežil.
Určitě se sem vrátím… Ale už ne jako vyhanec…
Pohlédl jsem ještě ke skále. Nahoře stál Taro a také on se ještě rozhlížel. Sledoval nás, jako by se chtěl ujistit, že jdeme tím správným směrem. Když viděl, že jsem se zastavil, zamával na mě a pak se už otočil a zmizel mezi stromy.
„Tak pojď,“ drcla do mě Mei a ukázala před sebe, kde už Joji vyšlapával cestu hlubokým sněhem. Vyrazit brzy ráno se ukázalo jako dobrý nápad. Poslední tři dny hodně sněžilo a my museli jít pomalu. Střídal jsem se s Jojim ve vyšlapávání cesty, aby se Mei nemusela brodit vysokým sněhem. I když byla na svůj věk čilá, přeci jen už její nohy nebyly tak dobré, jako ty naše.
Moc jsme toho nenamluvili. Každý si myslel na to svoje. I přesto, že jsme věděli, jak celá bitva dopadla, byli jsme ostražití. Přeci jen, podle toho, co říkal Taro, se některým divokým vlkům podařilo utéct.
„Co se děje?“ zavolal na mě Joji a Mei se na mě také tázavě podívala, když jsem v jeden moment lehce sešel z cesty.
Zastavil jsem se a otočil se k nim. Chvíli jsem přemýšlel, zda se vrátit na stezku, nebo jít kousek níž. Měl jsem nepříjemný pocit a cítil jsem lehkou nervozitu. Nechtěl jsem se ani tím směrem otočit.
„Tak, Kenji, co je?“ došla ke mně Mei.
Nepatrně jsem pohnul hlavou, ale hned jsem se vrátil pohledem k ní. Chytl jsem ji za ramena a mírně ji pootočil doprava. Ukázal jsem tím směrem.
Nedaleko, ještě stále na dohled, bylo polámané křoví. Skoro to nebylo vidět pod vrstvou sněhu, ale já věděl, co to je za místo. Tudy mě táhl Yakei, když jsem se setkal s Kiwou a divokými vlky. A kousek za tím křovím… tam se to stalo. Stačilo by jen udělat pár kroků navíc a…
Mei zaměřila pohled a pokynula Jojimu. Ten se opatrně rozešel tím směrem. Prošel křovím, z kterého hned opadal sníh a ukázala se díra, kterou jsme s Yakeiem po sobě zanechali. Zmizel za stromy a poslední, co jsem viděl, bylo, jak vytahuje meč.
Se zatajeným dechem jsem čekal, až se vrátí. Bylo mi jasné, co tam najde.
Mei si na tu chvilku odložila vak a usadila se na něm. Vypadala, jako by čekala na koňský povoz. Jen se rozhlížela kolem a třela si své nohy, které ji už jistě musely bolet.
„Špatný pocit?“ zvedla ke mně hlavu, když viděla, jak přešlapuji na místě.
Přikývl jsem.
„Je to poprvé, co jsi zabil, ale zvykneš si na to. Pokud bys to neudělal, nežil bys.“
Já vím… Vím, že je to o tom, kdo je rychlejší a kdo silnější. Ale i přesto…
„Děkuj předkům, že ti dali do vínku sílu a mrštnost. Poděkuj jim za to, že jsi na živu,“ povzdechla si Mei, když viděla, jak se tvářím.
Křoví za námi se pohnulo, když se objevil Joji. Vracel se zpátky s nic neříkajícím výrazem ve tváři.
„Až poleví mráz, stane se z nich potrava pro mrchožrouty,“ řekl, když k nám došel. „Většina stop je zakryta sněhem, ale podle toho, co jsem viděl, můžeš být rád, že žiješ. Vypadá to, že tam jinak nikdo nebyl. Hmm, Yakei musel dobře zuřit,“ se zamyšleným pohledem na mou maličkost si zasunul meč zpět do pochvy.
„Vidíš, říkala jsem ti to,“ usmála se Mei a natáhla ke mně ruku, abych ji pomohl vstát. „Nezatěžuj si tím zbytečně hlavu. Jsi mladý a podobných věcí zažiješ ještě spoustu.“
Hodila si na záda svůj pytel a už chtěla vykročit, když se na mě pozorněji zadívala.
„Jak je ti?“ přiložila mi ruku na čelo, jestli nemám horečku. „Jsi bledý.“
Chytl jsem ji za tu ruku a stáhl ji dolů.
„Nic mi není,“ zalhal jsem.
Je pravda, že mi už delší dobu není dobře. Ale já se nechci vzdát cesty do města. Chci tam jít za každou cenu…
„Jdeme,“ otočil jsem se a vykročil k městu.
Aniž bych už nad něčím dalším uvažoval, vrátil jsem se na stezku. Přeci jen se po ní šlo lépe a zařekl jsem se, že se už ničím takovým nenechám rozhodit. Jak říkala Mei: Takových věcí zažiji ještě spoustu.
I když jsem se snažil, naše tempo znatelně zpomalilo. Museli jsme si udělat ještě další dvě přestávky, abychom nabrali síly a mohli pokračovat.
Už několikrát jsem tuhle cestu šel. Ale nikdy mi to nepřišlo tak dlouhé a pomalé, jako právě dnes. Bylo tím, že byl napadaný sníh, nebo tím, že jsem to zdržoval svými pomalými kroky?
Ať už to bylo jakkoli, nechtěl jsem to vzdát. Nechtěl jsem ukázat žádnou slabost. Prostě jsem zatnul zuby a pokračoval dál. Těžce se mi dýchalo, když mě rána na hrudi rozbolela. Silný mráz štípal v nose, nohy mi zábly a ruce jsem musel schovat pod přehoz, kde jsem si aspoň nenápadně tiskl ránu, která začala bolet čím dál víc. Cítil jsem to horko, které od ní sálalo, ale odmítal jsem cokoliv říct, a ještě víc tak zdržovat naši cestu.
Věděl jsem, že nebude trvat dlouho a uvidíme první domky vesnice, která přiléhá k městu. Měl jsem tendenci zrychlovat krok, ale nohy mě prostě neposlouchaly. Šly si svým tempem, jako by měly vlastní rozum.
„Kenji, zpomal,“ ozvala se Mei. „Nestačím ti. Půjdu první.“
Zastavil jsem a ona narazila do mých zad.
Nestačí? Vždyť je hned za mnou…
Mei mě obešla a zařadila se do čela.
„Musíš být unavený, půjdeš uprostřed,“ řekla jen tiše, když kolem mne procházela.
Chtěl jsem něco namítnout, ale umlčela mě mávnutím ruky.
Rezignoval jsem. Nakonec jsem jen jsem přikývl, aby víc nepátrala po příčině mé únavy. Chtěl jsem být co nejdříve ve městě.
Naše tempo se ještě o něco zpomalilo. Byl jsem z toho nervózní, ale neodvážil jsem se protestovat jediným slovem. Když jsem však viděl ten strom, na kterém jsem naposledy seděl a pozoroval Marea, už jsem to nevydržel a přidal do kroku.
Už jen kousek…
Vyšli jsme z lesa a na moment jsme se zastavili. Dívali jsme se na vesnici, která už na první pohled vypadala jinak, než když jsem tu byl naposled. Po některých domcích, které tvořily hranici vesnice, zbylo jen spáleniště s ohořelými trámy. Ten štiplavý smrad byl stále cítit ve vzduchu a mísil se s kouřem, který vycházel z komínů obydlí, které zůstaly ušetřeny.
I přesto, že byla velká zima, bylo tu dost živo. Až k nám doléhaly hlasy a pokřikování těch, kteří pilně pracovali na obnově zničené vesnice.
Nalevo od nás byla vidět široká stopa. Sníh byl uválený, udusaný a místy na té cestě byly vidět krvavé fleky, které se táhly od vesnice až někam do lesa.
„Co je to?“ ukázal Joji na to místo rukou. „To není normální cesta.“
Mei se pozorněji zadívala a po chvilce přemýšlení nám dala odpověď.
„Cesta smrti… Tak bych to nazvala. Ti, co napadli město, byli tudy odtáhnuti do lesa. Mrtví byli hozeni do propasti a ti ostatní je následovali hned potom, co byli popraveni.“
Otřepalo mně, když jsem to uslyšel. Představa, jak to muselo vypadat, ve mně vyvolala nepříjemný pocit. Nohy mi ještě o něco víc zeslábly a já se musel několikrát zhluboka nadechnout, abych aspoň trochu získal zpět svou jistotu. Husí kůže, která pokryla celé mé tělo, jsem se ale už nezbavil.
To nepříjemné mrazení pak ještě víc zesílilo, když jsme vkročili mezi první domy.
Bylo to mé první setkání s něčím takovým.
Menší potyčky, rvačky, napadení, které končily smrtí… To bylo nic proti tomu, co jsem viděl.
I když to bylo už pár dní, co se tu bojovalo, stále to bylo cítit ve vzduchu a připomínalo se to zraněnými vlky, náhrobky na kraji vesnice, zničenými domy…
Pocit únavy a bolesti ještě víc zesílil, když jsem procházel a díval se na tu spoušť, která tady zůstala.
Teď už jsem si víc než kdy jindy, dokázal představit, jak to muselo vypadat tu noc, kdy byla vesnice napadena.
Znovu jsem si vzpomněl na tátu a byl jsem neskutečně rád, že to přežil.
Náhle mě přepadl silný pocit, že musím okamžitě vidět ty, kvůli kterým jsem se vydal na tuhle cestu. Věděl jsem, že je táta na živu, ale neměl jsem jedinou zprávu o Mareovi.
Co když… Ne. To se nemohlo stát…
Touha vidět je sílila čím dá víc. To silné nutkání rozběhnout se do města brzdily jen mé unavené nohy.
„Kenji! Kenji!“
Mein hlas se mě snažil zastavit, když viděla, jak se rychlým krokem od nich vzdaluji.
„Kenji! Dej mi aspoň vak, potřebuji ho!“
Konečně jsem se zastavil. Joji mě doběhl a vzal si ode mě věci, které jsem nesl.
„Taro říkal, že tvůj táta je na zámku. Stačí prý, když řekneš, že jsi jeho syn a měli by tě bez problémů pustit. Je to tímhle směrem,“ ukázal ještě na jednu z širších cest, která vedla mírně do kopce.
Ani mi to nemusel říkat. Zámek se tyčil nad všemi domy a nebylo možné jej přehlédnout, i když to bylo ještě pěkně daleko.
Už jsem na nic nečekal.
Nejraději bych se změnil ve vlka a rozběhl se, jak nejrychleji bych mohl. Jenže můj momentální stav mi to nedovoloval. Přesto jsem však spěchal, jako by na tom závisel můj život. Míjel jsem domy a lidi, jen po očku jsem se místy na ně podíval, ale nezastavoval jsem se.
Nehleděl jsem na to, že se mi dýchá čím dál hůř. Ten zvláštní pocit mě prostě poháněl dopředu.
Zámek se mi přibližoval s každým mým krokem. Díval jsem se jen na něj. Přitahoval mě, jako by mě lapila dobře připravená past na škodnou.
Byl jsem už na dohled zámecké zahrady, když jsem konečně zpomalil. Zadýchaný, zpocený, ale šťastný, že jsem došel, jsem se nakonec zastavil u brány.
Stálo tu několik strážných a když mě zahlédli, hned dva z nich vykročili ke mně.
„Máš tu nějakou práci? Kdo jsi?“ postavil se jeden přede mne a zabránil mi tak, abych vešel dovnitř.
„Já… já… musím…“ nemohl jsem popadnout dech.
Hruď se mi svírala a začaly se mi dělat mžitky před očima. Přehnal jsem to. Moc jsem spěchal. Jen trochu si odpočinu a půjdu za tátou.
Opřel jsem se jednou rukou o sloup brány a snažil se uklidnit.
„Co musíš?“ chytl mě strážce za loket.
„Jdu… za…“ vytrhnul jsem se mu a chtěl to dopovědět, když se mi náhle zatočila hlava.
Silná bolest projela mým tělem a já mírně poklesl v kolenou. Na poslední chvíli jsem se zachytil jeho přehozu.
„Nejsi zdejší. Jak se jmenuješ?!“ ozval se už o něco přísněji. „Za kým jdeš? Tak mluv!“
Chytl mě znovu za ruku, kterou jsem se ho držel a trhnutím mě postavil zpátky na nohy. Zvedl jsem hlavu v momentě, kdy se přiblížil už i druhý strážce s taseným mečem. Ostatní zpozorněli a jen se dívali, co bude dál.
Moje ruka se taky automaticky svezla k meči, který jsem měl u pasu. Ale v poslední chvíli jsem si uvědomil, že tohle by byl špatný nápad.
Jsou to strážci a hlídají zámek. Hlídají krále…
„Ať tě to ani nenapadne! Zvedni ruce,“ hrot meče se mi zapíchl do přehozu.
„Nech-te mě pro…“ nemohl jsem se nadechnout, když se další bolest přihlásila ještě intenzívněji.
Jednou rukou jsem chytil ten meč, který tlačil na mou ránu. „Ka- Kaida…“
Proč jsem nešel pomaleji? Mei dobře věděla, jak to dopadne, proto se snažila jít celou cestu pomalu a dělala přestávky častěji, než bylo nutné.
„Dej ruce nahoru!“ přitlačil strážný meč víc na mou hruď i přesto, že jsem ho držel.
V tu chvíli můj odpor skončil. Podíval jsem se k zámku. Jedny z dveří se otevřely a ven vyšlo několik vlků, které zaujal rozruch u brány.
Viděl jsem ho... Chtěl jsem za ním jít, ale nohy mi úplně ztěžkly. Cítil jsem to teplo, které se pomalu rozlévalo pod mým oblečením. A v momentě, kdy jsem si uvědomil, se mi zřejmě otevřela rána a krev prosakuje obvazy, jsem se jen s úšklebkem nad tím, že jsem nebyl schopen dojít do cíle, sunul k zemi.
„Mareo…“ hlesl jsem, když jsem dopadl na zem.
„Kenji!“ zaslechl jsem ještě své jméno. „Ken-!“
Jsem úplně beznadějný. Nejsem schopný udělat nic pořádně. Nedokázal jsem přivést Saburu živého zpátky do vesnice. Nedokázal jsem se ani ubránit divokým vlkům. Nedokázal jsem dojít za Mareem.
A teď… nejsem schopný vstát a jít, když už prakticky stojí přede mnou.
„Schovej ten meč!“ slyšel jsem ten známý hlas. „Je to Kaidův syn a je vážně zraněný. Chceš aby ti velitel urval hlavu? Divím se, že vůbec došel až sem.“
Cítil jsem, jak mě něčí ruce podebírají a zvedají ze země. Pootevřel jsem oči, ale skrz ty malé škvírky jsem viděl jen oblečení. Pootočil jsem víc hlavu a natáhl jsem pach vlka, který mě nesl.
Nic mi nevoní tak krásně, jako právě on.
Zvedl jsem ruku a chytil se jeho haleny. Nestačil se obléct. Musel vyběhnout ven narychlo. Asi stejně rychle, jako mě teď nesl dovnitř.
„Zavolejte Ichiho a Kaidu!“
Zavřel jsem oči a jen naslouchal. Byl jsem strašně moc unavený a bolelo mě celé tělo. Ale byl jsem šťastný. Bylo mi jedno, že mě nese v náruči jako malé dítě a že mé představy, jak se setkáme byly úplně jiné. Byl jsem u něj, a to mi stačilo.
Po těch dlouhých měsících, kdy jsem si to mohl jen přát, kdy jsem si představoval, že jednou možná budeme spolu, se mi teď splnil sen.
Nechtěl jsem ani pustit jeho halenu. Držel jsem ji křečovitě a musel vynaložit všechny síly, aby se vymanil z mého držení, když mě uložil na postel.
„Musím ti to sundat,“ opatrně mi začal svlékat přehoz. „Měl jsi ještě pár dní počkat. Akorát sis ublížil.“
„Nemohl jsem. Chtěl jsem být s tebou,“ odpověděl jsem tiše a hned na to sykl, když mi v ráně zaškubalo.
Mareovy ruce se zastavily a já konečně pořádně otevřel oči. Díval se na mě a usmíval se.
„Jsem rád, že jsi tady, ale teď mi hlavně neumři, ano?“
Znovu jsem ho popadl za halenu a přitáhl si ho k sobě. Neměl jsem moc síly, ale on na mě skoro dopadl, jak to bylo nečekané. Na poslední chvíli se zapřel o ruce vedle mé hlavy.
„Co blázníš. Mohl jsem ti ublížit,“ zašeptal těsně u mých rtů.
„Je mi to jedno,“ odpověděl jsem stejně tiše.
Přitáhl jsem si ho ještě blíž. Cítil jsem jeho horký dech, když se naše rty skoro dotýkaly. Díval jsem se do jeho očí, ve kterých byla vidět starost, ale současně se usmívaly stejně jako jeho ústa. Příjemný pocit, že ho mám tak blízko, mě zašimral v břiše, a srdce, které se už trochu uklidnilo, začalo znovu vyvádět jak šílené.
Tak strašně moc jsem ho chtěl políbit…
„Kenji!“ ozvalo se náhle ode dveří. „Mareo!“
Oba dva jsme sebou trhli. Pustil jsem Mareovu halenu a on se rychle narovnal.
„Kaido,“ mírně pootočil hlavu ke dveřím. „Jen… Kenji potřebuje…“
„Nemáš náhodou teď službu?“ zeptal se přísně táta.
„Nemám,“ odpověděl pohotově Mareo. „Chtěl jsem jen Kenjimu zkontrolovat zranění. Vypadá to, že-"
„Zkontrolovat? Nemám pocit, že by měl něco s obličejem,“ zastavil se táta vedle postele a zkřížil ruce na prsou. „Nebo snad ano?“
„Tati,“ zakňoural jsem.
To nemohl přijít o něco později?
„Jsem rád, že jsi dorazil v pořádku. Teda, jak se to vezme. Ichi tu bude za chvíli,“ táta se znovu podíval na Marea a mírně se zamračil. „Vážně nemáš službu?“
„Nemám.“
„Nemáš pomáhat cvičit nováčky?“
„Žádného nezaučuji.“
„A co třeba se najíst?“
„Už jsem po obědě.“
„Tak se běž navečeřet.“
„Na večeři je ještě brzy.“
„Tak běž udělat pořádek do zbrojnice!“ ztratil táta trpělivost a mírně zvýšil hlas.
Pohledem jsem lítal z jednoho na druhého a sledoval jejich slovní potyčku. Mareo po poslední větě jen zatnul zuby, až mu zaskřípaly, a bylo vidět, jak se mu čelist pohnula. Postavil se, a než odešel věnoval mi ještě omluvný pohled.
Opatrně jsem se posadil a díval se za ním, dokud nezmizel za dveřmi.
„Zvedni ruce,“ přerušil táta to ticho, které tu na moment nastalo.
„Co?“ vzpamatoval jsem se a podíval se na něj.
„Musíme to sundat. Krev ti prosákla až přes halenu. Kdybys hned řekl, že jdeš za mnou, tak se tohle nemuselo stát,“ zamračil se. „Ještě si to s tím hlupákem vyřídím.“
„Nemůže za to, nevěděl, že jsem zraněný,“ namítl jsem.
Nechtěl jsem si hned ze startu někoho znepřátelit.
„Jak myslíš,“ pokrčil táta rameny.
Posadil se ke mně a opatrně mi stáhl propocenou a zakrvácenou halenu. Já jen poslušně zvedl ruce, aby mi mohl sundat i obvazy.
Byl jsem strašně unavený a tohle mě ještě víc vyčerpalo. Jen co dopadlo poslední plátno na zem, dolehl jsem na záda a zavřel oči.
„Jsem rád, že jsi v pořádku. Bál jsem se o tebe,“ po paměti jsem nahmatal tátovu ruku a stiskl ji.
„Už je to dobré, Kenji,“ pohladil mě táta po vlasech a jeho dlaň se zastavila na mém čele. „Hřeješ, nelíbí se mi to. Kde je sakra Ichi?“
Vymanil svou ruku z mého držení a postavil se. Podíval jsem se na něj v momentě, kdy se otáčel a chtěl jít pro toho Ichiho, ale v tu chvíli se ozval rachot ode dveří. Jako by se tam vysypala police...
Mezi dveřmi dřepěl drobný chlapík a sbíral po zemi věci, které nejspíš měl ještě před chvílí v ruce.
„Říkal jsem ti už kolikrát, že si máš někoho vzít na pomoc,“ pokáral ho táta a došel k němu, aby mu pomohl. „Posbírám to, ty se podívej na Kenjiho,“ odstrčil ho netrpělivě.
„Už jdu,“ zavrčel Ichi.
Zvedl se a došel ke mně.
„Jsem místní felčar. Budu tě ošetřovat, dokud ti nebude lépe. No, je tu ještě Tame, ale ten mi teď nepomůže,“ nesouhlasně zamlaskal a během chvilky jsem už cítil jeho chladné ruce na svém těle.
Nechal jsem ho, ať dělá svou práci. I když vypadal, že je to poděs, bylo vidět, že ví, co má dělat. Po odpovědi na otázku, kdy se mi to stalo, jen spokojeně zamručel, že ta stará čarodějnice je vážně dobrá. Byl spokojený s tím, jak se mi to hojilo, i když se mi ta největší rána mírně otevřela.
Kdyby ho tak Mei slyšela. Nejspíš by mu pořádně pocuchala jeho vlčí kožich.
Když mě ošetřil, nakázal tátovi, aby mi někdo uvařil čaj z bylin, kterých mi odsypal přesnou dávku. Nechal ležet na stolku ještě další tři pytlíky, že aby je nemusel pořád nosit, a pak si posbíral všechny věci a odkráčel. Prý má ještě spoustu práce a jednoho velmi neposlušného pacienta, který nechce ani jíst a on už si s ním neví rady.
„Půjdu se za Tamem podívat,“ křikl táta ještě za Ichim, když jeho brblání bylo slyšet ještě z chodby.
„Co se stalo Tamemu?“ posadil jsem se a převzal jsem si hrnek horkého čaje, který přinesla nějaká vlčice.
„Je zraněný. Má štěstí, že přežil. Spíš horší je to, že odmítá jíst. Isao musel odejít a on to těžce nese.“
„Můžu se jít za ním podívat?“
„Ne. Jsi na tom stejně jako on. Takže pěkně budeš ležet v posteli, dokud ti nebude lépe. Pak ti ukážu zámek, kde můžeš jít a kde ne,“ podíval se na mě táta přísně „Jsi teď na ubikaci strážných. Můj pokoj je hned vedle, takže tě budu mít pod dohledem. Opovaž se někam odejít. Skoro nikdo tě tu ještě nezná, tak nechci žádný problém.“
Nezbylo mi nic jiného než poslechnout. I když jsem měl spoustu otázek, tak po vypití toho divného čaje, jsem cítil, jak mě zmáhá spánek.
„Nechám ti tu donést večeři,“ poupravil mi táta ještě přikrývku. „Já mám něco na zařizování, ale přijdu se pak za tebou podívat. Všechno, co potřebuješ, máš tam,“ ukázal na druhý stolek, kde stála mísa s vodou na mytí a vedle bylo poskládané plátno. „A tam,“ ukázal pod postel.
Raději jsem se tam ani nedíval. Bylo mi jasné, že je tam zas něco, co teď budu muset použít, když se mi bude chtít na…
„Takže se z tohoto pokoje jen tak nedostanu,“ povzdechl jsem si v duchu. „Jako bych dostal domácí vězení.“
„Budu tady,“ pokusil jsem se ještě o úsměv, ale už jsem nedokázal ani udržet oči otevřené.
„Jasně že budeš,“ zaslechl jsem ještě jakoby zdálky.
Musel jsem usnout najednou. Jako by mi někdo dal ránu do hlavy. Musel jsem spát tvrdě, protože se mi ani nic nezdálo. Kdo ví, co mi ten Ichi dal za byliny.
Neprobralo mě ani, když někdo vešel do pokoje. Ani světlo, které šlo ze dvou loučí, zastrčených do stojanů kousek od postele.
Jediné, co jsem po nějaké době začal vnímat, bylo to, že mi začalo být horko. V polospánku jsem chtěl odhodit deku, ale v momentě, jak mě ovanul chlad, začal jsem se třást. Po paměti jsem po ní šmátral, ale někdo mě chytil za ruku, položil mi ji vedle těla a pak mě přikryl. Zpocené vlasy mi stáhl z čela a po chvilce jsem na něm cítil něco studeného.
To mě už zcela probralo. Konečně mi došlo, že nejsem v pokoji sám.
Otevřel jsem oči a snažil se rozpoznat, co se tu děje a kdo u mě je. V pokoji bylo jen mdlé světlo, které vydávaly louče.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dveře byly zavřené, ale u stolku někdo stál, a právě namáčel plátno do vody. Ozvalo se šplouchání a pak dopad kapek zpět do mísy, když plátno vykroutil, aby z něj nekapala voda. Protřepal ho, poskládal a pak spokojený se svou prací se otočil.
„Jsi vzhůru?“ ozval se tichý hlas, jako by se bál, že snad vzbudí ještě někoho dalšího.
Došel ke mně a posadil se na kraj postele. Sundal mi obklad z čela a přiložil nový.
„Máš horečku,“ pohladil mě po tváři.
Vytáhl jsem ruku z pod přikrývky a chytl ho za ní. Přitiskl jsem si ji na tvář a přidržel. Díval jsem se na Marea a byl jsem šťastný. Byl tady u mě. I když bych byl radši, kdybych nebyl nemocný, ale i tak…
Jeho teplá a jemná dlaň mě hřála víc než nějaký nechutný čaj od Ichiho, nebo ta propocená přikrývka.
„Jsem v pořádku,“ usmál jsem se na něho. „Budu v pořádku,“ opravil jsem se rychle.
„Určitě budeš,“ usmál se i Mareo.
Bez váhání se ke mně sklonil a políbil mě na ústa.
Moje srdce málem štěstím vyletělo z hrudi, když se mě jeho rty dotkly.
Tiše jsem vydechl a snažil se uchovat v paměti tu příjemnou chuť jeho polibku.
Miluji ho. Opravdu ho miluji…
Tak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli.
Vytáhl jsem z pod deky i druhou ruku a objal jsem ho kolem krku. Nechtěl jsem ho pustit. Byl tak blízko…
„Opatrně, Kenji,“ chytl mě Mareo za ruku, aby ji sundal ze svého krku. „Ublížíš si.“
Nespokojeně jsem povzdechl, ale pustil jsem ho.
„Yakei mi říkal, co se ti stalo. Jsem rád, že ses ubránil a že Yakei přišel včas.“
Nechtěl jsem si připomínat, co se stalo v lese. Ne teď. Stačilo, že tohle vysněné setkání kazilo právě zranění, které jsem tam utržil.
„Myslel jsem, že je tu táta,“ pustil jsem ho.
Znovu jsem se rozhlédl po pokoji, jako bych se chtěl ujistit, že nás nepozoruje odněkud z rohu.
„Kaida spí. Byl unavený. Je už hodně po půlnoci a on měl hodně práce.“
„A ty? Nejsi unavený?“ zadíval jsem se do jeho obličeje.
„Jen trochu. Ale nemohl jsem jít spát. Čekal jsem, až bude klid, abych mohl za tebou přijít,“ usmál se. „Kdyby tvůj táta věděl, že jsem tady, nejspíš by mě roztrhl.“
Možná jo… Možná by táta nadával, ale mě to bylo jedno. Klidně bych se mu postavil, i když by mě nohy nejspíš zradily a hned bych se sesunul k zemi.
Ale Marea si nenechám vzít. Jsem konečně s ním a nechci, aby mi v tom někdo bránil. Kdokoliv…
Pokud se někdo mezi nás vetře, udělám mu ze života peklo.
„Máš hlad?“ vytrhla mě ze zamyšlení jeho otázka.
„Nemám,“ zavrtěl jsem hlavou, až se mi sesunul obklad někam na polštář.
„Vyměním ti to,“ natáhl se Mareo a chtěl ho vzít.
Ale já ho zastavil. Chytl jsem ho znovu za ruku a potáhl ho k sobě.
„Lehni si ke mně, prosím.“
Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Byl jsem tou žádostí překvapený stejně jako Mareo. Ale prostě to nějak samo vyšlo z mé pusy. Byl jsem rád, že je přítmí, protože jsem musel být i červený
A i kdyby. Vymluvím se na horečku.
Ruka se mi mírně třásla, když jsem čekal, jak se Mareo rozhodne.
Chvíli se mi díval do očí, jako by hledal odpověď na to, zda to myslím vážně, pak se na moment podíval ke dveřím, aby se ujistil, že jsou zavřené.
Nakonec z nohou shodil topánky a opatrně si vylezl na postel. Posunul jsem se víc na kraj, aby si ke mně mohl lehnout. Jen co dolehl, otočil jsem se na bok a přitáhl se k němu.
Bylo mi jedno, že se znovu ozvaly mírné bolesti. Chtěl jsem být u něj. Cítit jeho teplé tělo, cítit jeho vůni. Zabořit obličej do jeho hrudi a zhluboka se nadechnout, abych si ještě víc vryl do paměti, jak krásně voní. Objal jsem ho jednou rukou a spokojeně jsem zavřel oči.
Byl jsem u něj. Tak moc jsem si tohle přál a tolikrát, že bych to snad ani spočítat nedokázal.
Jeho ruka se ovinula kolem mého pasu. Chvíli ji měl jen tak lehce položenou, ale nakonec si mě přitáhl ještě blíž.
Tiskl jsem se na něj a ignoroval jeho slova o tom, že mám být opatrný. Že mám říct, kdyby mě něco bolelo.
Kašlu na to. Je mi to úplně jedno…
Je to můj vlk a já jsem jeho…
Byl jsem tak plný toho krásného pocitu, že se ukázaly i mé vlčí uši, po kterých Mareo jemně přejel prsty.
S úsměvem jsem se pak odebral do říše snů, když jsem ještě zaslechl jeho tichá slova.
„Miluji tě…“