Věděl jsem, že to setkání s tátou nebude jednoduché. Ale nemyslel jsem si, že by mě výraz v jeho tváři až tak vyděsil. Pořád jsem si v duchu opakoval, že jsem zraněný a projde to tím pádem v klidu. Snažil jsem se tím uklidnit… Ale nefungovalo to.
Začal jsem rychle dýchat a jen obvazy pod mou rukou mi připomínaly zranění, protože jsem v tuhle chvíli na bolest úplně zapomněl.
Teď se ke mně blížil jiný a větší problém.
S každým jeho krokem ve mně vzrůstal strach.
„Klid, Kenji,“ ucítil jsem na rameni Tameho ruku.
Postavil se před postel a snažil se mě uklidnit.
Ale nefungovalo to.
„Co se děje? Proč tady jste?“ rozhlédl se kolem sebe a svým tělem bránil otci, aby se dostal až ke mně.
Ale bylo to zbytečné. Dobře jsem věděl, jaké to je, když je hodně naštvaný. Viděl jsem to nejednou, když dělal pořádek mezi vzteklými vlky a všechny je srovnal na jednu hromadu. Koutkem oka jsem na moment pohlédl na ostatní. Nikdo se ani neušklíbl, že nejspíš dostanu výprask. Taky dobře viděli tátův výraz a věděli, že nemá smysl, cokoliv říkat, či se do toho míchat. Měl respekt a stačil mu opravdu jen jeden pohled.
Tame se o krok posunul dopředu, aby tátu zastavil. Jako jediný v téhle místnosti se ho nebál.
„Uhni, Tame,“ řekl přísně a prudce ho odstrčil.
Tame zavrávoral a na poslední chvíli ho zachytil jeden z vlků.
„Tati, já…“ okamžitě jsem zmlknul, když jsem se mu znovu podíval do tváře a pak jsem sklonil hlavu.
Nevydržel jsem ten jeho pohled. Ještě nikdy jsem se ho tak nebál.
„Dívej se mi do očí, když se mnou chceš mluvit!“ chytl mě za bradu tak pevně, až to zabolelo a zvedl mi hlavu.
Chtěl jsem ho odstrčit, ale ruka mi jen cukla. Neměl jsem odvahu to udělat.
„Mrzí mě to, vím, že jsem udělal chybu,“ hlas se mi třásl a v očích se mi zaleskly slzy.
Vážně jsem v tu chvíli nevěděl, zda to bylo bolestmi, strachem či lítostí nad tím, že jsem opravdu udělal chybu a teď mě to mrzí.
Propaloval mě svým přísným pohledem plným zloby.
„Kenji je zraněný, Kaido. Nech ho, prosím,“ ozval se znovu Tame.
Ale vlk, který stál za ním, ho skopnul k zemi. Cuknul jsem hlavou, když jsem to zahlédl, ale tátova ruka mě dál pevně držela za bradu.
„Měli ho zabít!“ křikl, aniž by se mi přestal dívat do očí. „Nepotřebuji syna, který neumí poslouchat dobře míněné rady!“
Tohle mě zabolelo víc než ta rána na hrudi. Jako by mluvil o někom úplně cizím, a ne o svém synovi…
Teď už jsem opravdu začal brečet. Slzy si samy našly cestu ven a tekly mi po tváří až k tátovým studeným prstům, které mírně cukly.
„Kaido, pusť ho,“ zvýšil hlas Tame.
Zřejmě se nehodlal vzdát a usmyslel si, že mě ochrání před otcovým hněvem za každou cenu.
„Do toho se ty nemíchej!“ pustil táta mou bradu a prudce se na Tameho otočil.
Chtěl jsem si oddechnout, ale můj hluboký výdech zarazila tátova ruka, když se hned po svých slovech rozmáchl a udeřil mě tak silně, že jsem ztratil oporu a naletěl jsem na stěnu vedle postele. Jen na poslední chvíli jsem natáhl ruku a zapřel se o ní, abych se nepraštil do hlavy.
Je to tady… problesklo mi hlavou, když jsem se s velkými bolestmi narovnával zpět do sedu.
Ale neukážu, svou porážku. Vím, že si to zasloužím, ale nebudu tu skučet a prosit, aby přestal. Tohle neudělám.
Sklonil jsem hlavu a pokorně čekal na další ránu… Díval jsem se na to, jak mi skrz obvazy prosakuje krev. Nejspíš tohle vážně nepřežiju a Tameho snaha, udržet mě naživu, byla zbytečná.
„Kaido! Nech ho, je vážně zraněný, klidně ho můžeš zmlátit, až se uzdraví!“ zakřičel znovu Tame a chtěl se zvednout.
Byl však znovu sražen k zemi, zatím co mi táta uštědřil další ránu. Už mu ani nevadilo, že se na něj nedívám. Prostě mě praštil tak silně, že jsem dopadl na záda a už nevěděl, co bolí víc. Začal jsem ztěžka oddechovat a před očima se mi dělaly mžitky, jak mi v ranách silně škubalo.
Ale… Už mi bylo všechno jedno. Co neudělali divocí vlci, to dokončí táta. Moc jsem si v tu chvíli přál, aby to už skončil. Jakkoliv…
„Tak dost!“ vykřikl Tame tak hlasitě, že všem okolo málem zalehlo v uších.
Táta se prudce otočil a já také pohlédl tím směrem.
Vlk, který držel Tameno, náhle odletěl. Narazil na druhého vlka, který stál za ním a oba dva o kus dál dopadli na zem.
Táta na mě v tu chvíli zapomněl. Stejně jako ostatní vlci, kteří v šoku hleděli na Tameho, jehož ruce byly obaleny jasně modrou září. Jen co se probrali, tasili meče a jejich výhružný postoj nevěstil nic dobrého.
Ale i Tame byl pevně rozhodnutý. I jeho výraz ve tváři byl v tuhle chvíli hrozivý. Takový jsem u něj ještě neviděl.
Opravdu by byl schopný všechny okolo svou mocí zastavit jen proto, aby mě přestal táta mlátit?
„Vážně to chceš udělat?“ ozval se najednou klidný Ykaeiho hlas ode dveří. „Něco jsem ti říkal, když jsem odcházel. Zřejmě sis to nevzal k srdci,“ vešel dovnitř a gestem zastavil všechny, kteří už byli připraveni na něho zaútočit.
„Nedovolím, aby se mnou takhle jednal někdo, kdo je na stejné úrovni, Yakei,“ zavrčel Tame a mávl rukou k tomu vlkovi.
„Odložte meče!“ okřikl je všechny Yakei, když to viděl.
Sice s mírnou nevolí, přesto poslechli a meče schovali.
„Odejděte!“ vzpamatoval se táta. „Počkejte venku. O tomhle pomlčíte,“ ukázal ještě na Tameho.
Všichni, kromě Yakei, mírně sklonili hlavu na souhlas a pak se sebrali a vyšli ven.
„Buď rád, že jsem tě nezabil, Tame,“ přerušil táta ticho, které na moment zavládlo.
Přisedl si ke mně. Trhnul jsem sebou, když natáhl ruce, ale on mi jen začal opatrně odmotávat obvazy.
„Nezaútočil bych na tebe, ale nedovolím, abys svému synovi ještě víc ubližoval. Můžeš být rád, že přežil.“
Tame stál a díval se na nás. Pořád mu ruce zářily a jeho hlas byl plný odhodlání. I když táta měl respekt, zřejmě se v Tamem probudil ochranářský instinkt, který mu dodával odvahu. Ne nadarmo je felčar a zřejmě jeden z nejlepších.
Už jsem je neposlouchal a jen jsem pozoroval tátu. Pomohl mi sednout, aby mi mohl sundat všechny obvazy. Jeho ruce byly chladné. Zřejmě proto, že venku mrzlo a on právě došel. Jemně se mu třásly, když se ukázalo to, co bylo jeho očím zprvu skryto. Na moment jsem mu pohlédl do tváře.
Už nebyla plná zloby. Byla ustaraná a nejspíš si v tu chvíli přál udělat něco, čím by mohl zahojit mé rány okamžitě.
„Pusť mě k němu,“ probral nás oba Tame, který přistoupil k posteli.
Táta zvedl ruce a zadíval se mi do očí. Bylo v nich toho hodně, co mi chtěl nejspíš říct. A já už tentokrát pohledem neuhnul. To nejhorší bylo za námi, ale já ze všeho začal být ještě víc špatný, než když mi před chvílí namlátil. Teď to už nebyl strach. Vidět tátův ztrápený obličej, bylo daleko horší.
„Bál jsem se o tebe, už nikdy nic takového neuděláš, rozumíš?“ pohladil mě nakonec po vlasech a pak vstal, aby uvolnil Tamemu místo.
Jen jsem přikývl a rychle zamrkal, abych zahnal slzy, které se znovu snažily najít cestu ven.
Tame mě pečlivě prohlédl. Podle toho, jak se spokojeně tvářil, nejspíš to bylo dobrý. Otřel mi vlhkým hadrem krev a zatím, co Yakei chystal vodu a byliny pro odvar na další obklady, on se mi svým záhadným modrým světlem snažil aspoň trochu pomoct. Opět mnou procházelo to zvláštní teplo a brnění, ale na mou bolest to působilo dobře. O něco se zmenšila a po chvíli ta největší rána přestala i krvácet.
Znovu na mě z toho všeho padla únava. Oči se mi zavíraly a bylo mi jedno, že se mnou někdo hýbe, aby mě mohli znovu obvázat. Skoro jsem usnul. Ticho tu vládlo delší dobu a přerušovaly ho jen zvuky a hlasy zvenku. Muselo tu být hodně vlků. Podle hlasů tu snad byla celá vesnice. Spánek ustoupil, když mi to došlo a já nad tím začal urputně uvažovat.
Co se děje? Proč jsou tady? Kdo hlídá vesnici?
„Proč tu jste?“ zeptal se náhle Tame, jehož slechy se neustále natáčely po zvucích, které šly z venku.
Nejspíš myslel na to samé. Však to opravdu bylo divné.
„Je to snad jasné, ne?“ podíval se táta na Tameho a potom na mě.
Žaludek se mi po tom pohledu stáhl.
Nejspíš mě sžírá vina za všechno, co se teď děje. Ale… Přece by sem kvůli mně netáhl půlku vesnice…
„Není to jen tím, že jste sem přišli kvůli Kenjimu. Kvůli tomu se sem netahá celá smečka. Zůstal vůbec někdo ve vesnici?“ pokračoval Tame, protože i jemu tohle vysvětlení nepřišlo normální.
S pomocí Yakeie dokončil mé ošetření a pak mě zastlal pod peřinu tak, že jsem se skoro nemohl pohnout. Jen mi ještě na moment přiložil ruku na čelo, a potom vstal, aby uklidil zakrvácená plátna.
„Tame,“ zavrčel táta a posadil se ke mně. „Pochybuješ snad o nějakém mém rozhodnutí?“
„Nepochybuji, ale-“
„Vesnice je prázdná. Ti, kdo nejsou tady, se šli skrýt do jeskyní v horách,“ přerušil ho Yakei. „Když jsem byl na cestě do vesnice, asi v polovině cesty jsem se setkal s Kaidou a ostatními vlky. Když se totiž vrátila Mei z města, donesla zprávy hodně podobné těm, které nám tu řekl Isao, a těm, co jsem se dozvěděl od toho divokého vlka. Věci se daly do pohybu, Tame. Už po cestě jsme narazili na divoké vlky, kteří chtěli zaútočit na vesnici. Nebylo jich mnoho, ale stačilo by to na to, aby způsobili zmatek, kdyby se do vesnice dostali. Nemusím ti říkat, jak dopadli.“
Takže tohle to bylo, když se Yakei skláněl nad tím divokým vlkem, co mě napadl. Donutil ho promluvit a pak ho zabil. Ono nic jiného ani nezbývalo. Kdyby ho nechal žít, bylo by to pro nás nebezpečné a nemuseli bychom sem ani dojít.
Právo silnějšího. Jen ten přežije…
A chtěli napadnout naší vesnici? Určitě bychom se ubránili. Ale pokud bychom neměli zprávy od Mei a od Marea, nejspíš bychom nevěděli, co se děje. Starali bychom se jen o to, abychom uchránili vesnici. A teď… Skoro všichni vlci jsou tady a jdou…
Kam vlastně jdou?
Vzápětí mi táta, který mě krmil polévkou, dal odpověď, aniž bych se zeptal nahlas.
„Mei je naše léčitelka. Jako jediná má povolený přístup do města,“ vstoupil do hovoru těch dvou, aby vysvětlil Tamemu, kdo je vlastně Mei. „My musíme do města taky. Ty půjdeš s námi,“ podíval se na moment na Tameho a pak se vrátil k mému krmení.
Do města? Proč? Co všechno mi uniklo, když jsem byl mimo sebe? Vždyť do města nemůžou a najednou tam jde celá smečka vyhnanců.
Kousek masa, který jsem chtěl polknout, se mi skoro vzpříčil v hrdle, když jsem si uvědomil, co se nejspíš děje. Vše jsem od té chvíle bedlivě poslouchal. S každým dalším slovem se mi potvrzovala moje domněnka a já měl žaludek čím dál těžší. Nebylo to však jídlem. Bylo to tím novým pocitem, který mi stahoval žaludek. A když se z dálky ozvalo vlčí vytí a všichni vyběhli ven, už jsem neměl pochyb. Dobře jsem to slyšel i přes ty zavřené dveře.
Jdou do města. Budou bojovat.
Začal jsem mít strach.
Ne takový, jako když jsem se bál, že mi táta namlátí. Nebo strach, že něco nestihnu, nebo když jsem se bál, že neuvidím Marea. Tenhle strach byl jiný. Nový… Takový jsem ještě nepoznal, a víc mě to tížilo než všechno ostatní, co jsem doposud poznal.
„Uhasit oheň! Okamžitě připravit na cestu! Taro, zůstaneš tady, dokud sem nepřijde Mei. Řekneš jí, co je potřeba, a pak se hned vydáš za námi!“
Tátův hlas zněl jasně a rozhodně. Žádné zaváhání či nervozita. Byl to alfa smečky. Vůdce, který na tom místě byl právem. Ale byl to taky můj táta.
A teď jde… bojovat. Poprvé za můj život jde táta do boje.
Zadíval jsem se na něj, když se vrátili zpátky dovnitř. Nervozita stoupla…
Nemůžu jít s nimi. Ani nevím, jestli by to dovolil. Ale tahle bezmoc je ještě horší. Co když se už nevrátí? Co všechno se může stát a já se s ním vidím naposled? Je poslední, kdo mi zůstal…
Prudce jsem se nadechl a zakryl si rukou ústa.
Je to přesně tenhle strach, který táta zažíval vždy, když jsem zmizel? Nelíbí se mi ten pocit. Nechci ho… Je to strašně tíživé a nejhorší je, že s tím nemohu nic udělat.
Díval jsem se na něj, jak se obléká a připevňuje si meč. Chtěl jsem ho zastavit, říct mu, ať nechodí, ale nebyl jsem schopen. Jen jsem na něj díval, a když si ke mně sedl, chytl jsem ho za ruku.
Buď opatrný, prosím… Mám už jen tebe, tati…
Tahle slova se dokola ozývala v mé hlavě, ale nahlas jsem nebyl schopen je říct.
„Musíme jít, Kenji,“ sklonil se ke mně blíž.
Mluvil tiše, jako by nechtěl, aby někdo další jeho slova slyšel. Tame a Yakei hned schovali vlčí uši a poodstoupili od nás dál.
„Mrzí mě, že jsem tě udeřil, když jsi tak moc zraněný. Ale strašně moc jsem se o tebe bál, a když jsem tu přišel, nedokázal jsem se zastavit. Promiň mi to. Nechci odejít s vědomím, že se na mě zlobíš.“
Ještě víc mi ze všeho po těch slovech bylo zle. Ruka se mi začala třást. Táta mi ji pevně stiskl.
„Já… nezlobím se. Vím, že jsem udělal chybu. Ale… Bojím se o vás,“ zašeptal jsem. „O tebe…“ dodal jsem rychle.
„Vrátíme se, neboj,“ pousmál se táta. „Ty tu zůstaneš a budeš se snažit dát co nejdříve do pořádku, abychom se pak mohli spolu vrátit domů.“
Přikývl jsem, ale přesto se mi hruď svírala, když jsem si čím dál víc uvědomoval, do čeho jdou. Nikdy jsem podobnou věc nezažil, a přesto jsem si to dokázal představit.
Ten velký počet vlků ve městě, naše smečka, která taky není zrovna malá… Divocí vlci a zrádci uvnitř města a mezi sněžnými vlky…
„Kenji, nechceš mi ještě něco říct, než odejdu? Něco o tom, proč jsi vlastně utekl?“
Po téhle otázce jsem se chtěl posadit, ale táta mě potlačil zpátky a víc se ke mně sklonil.
„Chtěl jsem ho vidět. Moc jsem chtěl. A taky varovat, aby nechodil… Já...“ horko, které mi zapálilo tváře, určitě nebylo od horečky.
„Miluješ ho opravdu tak moc?“
Přikývl jsem a táta si mírně povzdechl.
„Co mám s tebou dělat,“ pohladil mě po tváři. „Jen chci, abys příště nejednal tak bezmyšlenkovitě. Jak se vrátím, tak to proberem víc. Musíme už jít.“
„Dej na sebe pozor,“ stihl jsem jen říct, než mi naposled stiskl ruku a vstal.
„Jdeme,“ dal už jen příkaz a zamířil ven.
Díval jsem se na jeho záda, dokud nezmizel za dveřmi a opravdu mi bylo smutno.
„Musíš ležet. Ať tě ani nenapadne vstávat z postele, pokud ti nepůjde o život. Jinak tě potom nezmlátí tvůj otec, ale já. Rozuměl jsi?“ objevil se přede mnou Tame.
Také on už byl oblečený a v plné zbroji.
„Tame,“ zachytil jsem jeho ruku a přitáhl si ho k sobě. „Vyřiď Mareovi… no…“ nějak mi došly slova. Spíš… Věděl jsem, co chci říct, ale nedokázal jsem to, a navíc mě zas polilo horko. Musel jsem být rudý až na zadku.
„Že se ti po něm stýská a že ho miluješ. Tohle jsi chtěl říct?“ usmál se Tame.
Jen jsem přikývl. Na víc jsem se nezmohl.
„Za lásku se nemusíš stydět. Jen se kvůli ní nenech zabít. Co by si ten druhý bez tebe počal?“ zašeptal mi ještě do ucha a po chvíli i on zmizel za dveřmi.
Zůstal jsem sám…
Bylo mi tak všelijak a všechno na mě dopadalo s dvojnásobnou tíhou, když jsem poslouchal, jak se hlasy vlků vzdalují, až nakonec i venku zavládlo naprosté ticho.
Kdyby se po chvíli venku na verandě neozvaly kroky, nejspíš bych, kdo ví jak dlouho, ležel a jen zíral do stropu.
„Tak je to už jen na nás, Kenji,“ ozval se Tarův hlas ode dveří.
Se skřípotem je zavřel a hned zamířil ke krbu. Shodil vak, přehoz zavěsil na skobu a meč odložil do kouta. Přihodil pár polen do ohně a pak si nad ním nahříval ruce.
Na moment jsem se na něj podíval. Vypadal, že by nejraději šel s ostatními, ale neodvážil se tátovi odporovat. A táta nejspíš věděl, proč tu nechává zrovna jeho. Je silný, a navíc ví jak na mě, kdyby mně zas napadlo něco nepředvídatelného.
Jenže, kam bych taky ve svém stavu šel. Asi tak maximálně se ven vyčurat, a to by bylo vše. A i tuhle potřebu jsem vykonával s něčí pomocí a pěkně v teple a do nočníku. Rozhodně mi bylo stydno, ale nedalo se nic dělat. Měl bych problém se dostat jen na verandu a stejně by mě musel někdo podpírat. Byl jsem slabý jak moucha.
„Máš hlad?“ otočil se Taro, aby na mě viděl.
Zavrtěl jsem hlavou a přitáhl si deku víc ke krku.
Zadíval jsem se znovu do stropu. Pozoroval jsem jednotlivé trámy. Každou nerovnost, suky a zásek. Snažil jsem se je i počítat, jen abych nemyslel na to, co se bude dít ve městě. Snad by se mi to i podařilo, ale Taro mi to znovu připomněl.
„Bojíš se o tátu?“ zastavil se u postele a z vrchu se na mě díval.
Přestal jsem počítat trámy někde u krbu. Stejně už jsem nevěděl, u kterého přesně jsem skončil, a kolik jsem jich napočítal. Musel bych začít znovu.
„Je to špatný, co? Bolí tě břicho, máš problémy dýchat, srdce ti tluče silně nebo skoro vůbec, třeseš se, i když nechceš,“ ukázal na mě prstem. „Aspoň víš, jaké to je, když se o tebe táta bojí. Není to příjemné, viď?“
„Mám horečku,“ odsekl jsem a stočil jsem pohled jinam.
„Jasně, horečka,“ zasmál se Taro nahlas a přisedl si na postel.
Odhrnul mi přikrývku a podíval se na obvazy.
„No, už jen z tohohle je mi jasné, že tě pěkně zřídili. Máš štěstí, že žiješ. Yakei nám všechno řekl cestou sem. Prý jsi zabil toho zrádce Kiwu,“ znovu mě přikryl a poplácal mě přes peřinu po noze. „Vážně bys měl přestat dělat voloviny.“
„Vím,“ odpověděl jsem tiše. „Jak…“ polkl jsem a odmlčel se, protože jsem se styděl to přiznat.
„Jak co?“ zeptal se Taro s úsměvem.
„Jak… no… jak dlouho bude trvat, než ten špatný pocit přejde?“
„No, řekl bych že nepřejde. Určitě ne do doby, než zase uvidíš toho, o koho se bojíš a budeš vědět, že je v pořádku.“
Povzdechl jsem si.
Tohle nejspíš bude na dlouho. Kdo ví, kdy dostaneme nějaké zprávy z města. A kdo ví, jaké budou. Do té doby se tu budu třepat a bát se, aby mi někdo nezabil tátu, nebo… Marea.
Tíživý pocit v žaludku ještě víc zesílil.
Otočil jsem se opatrně na bok a mírně se skrčil.
Nedá se to nějak zastavit? Je mi z toho tak špatně, že se mi chce až zvracet. Už chápu, jak muselo tátovi být, když se bál o Saburu a když se bál o mně.
„Budu tady, dokud nepřijde Mei, pak půjdu do města. Postarám se, aby se Kaidovi nic nestalo. I když si myslím, že zrovna on hlídat nepotřebuje. Neboj se o něj. Je silný a jen tak něco ho neskolí. Vím, jak dobře umí bojovat,“ poplácal mě ještě jednou Taro po noze a pak už mě nechal být.
Sedl si ke stolu a pustil se do zbytku polévky, co zůstala v kotlíku.
Já se upřeně díval na stěnu vedle postele a snažil jsem se na nic nemyslet a prostě jen usnout.
Ani jsem nepostřehl, kdy odešel Taro a kdy přišla Mei.
Najednou prostě seděla vedle mě a svýma drobnýma rukama mi opatrně oddělávala obvazy, aby se podívala, jak na tom jsem. Když jsem otevřel oči, jen se na mě usmála a pokynula vlkovi, který stál kousek vedle, aby mi pomohl sednout.
„Promiň, že tě budím, ale musím se na to podívat, ať vím, co mám nachystat. A nejspíš ti neuškodí nový obklad.“
Odkládala obvazy bokem, a ty co byly od krve, házela rovnou do vědra s vodou. Zkontrolovala mi záda, a když zjistila, že zůstaly uchráněny, tak mě donutila lehnout. Prý musí být rány i chvíli volně…
Věřil jsem ji. Znal jsem ji od dětství. Už co jsem se narodil, ona byla ve vesnici vyhnanců vyhlášenou léčitelkou. Pamatoval jsem si i den, kdy máma zemřela a Mei byla nešťastná, že ji nedokázala pomoct.
„Někdy je příroda mocnější než my sami,“ říkala tenkrát, když jsem ji ve svém smutku vyčetl, že ji nezachránila. Přesto se na mě nezlobila.
Teď, než mi připravila nové obklady a obvazy, vyslechl jsem si od ní kázání, jak jsem nezodpovědný. Měl jsem z toho všelijaké pocity, ale už nic tak hrozného jako když přišel táta.
Také ona poznala, že nejsem ve své kůži a hned zaútočila otázkou, jestli se bojím o tátu. Stejně jako Taro… Nezbylo mi nic jiného než přikývnout. A také od ní se mi dostalo ujištění, že to všechno dobře dopadne. Přesto však při té poslední větě mírně uhnula pohledem.
Nic jsem na to neříkal, ale bylo mi jasné, že i ona má obavy… Zažila kde co, přeci je na světě o hodně zim déle než kdokoliv jiný z vesnice. A určitě věděla, co takový boj mezi rody, mezi smečkami znamená.
V domku jsme nakonec zůstali tři. Jeden vlk, co Mei doprovázel se vydal do města a ten druhý, Joji, byl starý asi jako já, zůstal s námi. Pomáhal Mei se vším, co potřebovala, protože já byl k ničemu. Mohl jsem tak akorát ležet na posteli a skučet bolestí, která se občas přihlásila tak silně, že jsem skřípal zubama, jen abych nebrečel jak malé děcko.
Myslel jsem si, že většinu dne prospím. Jenže to byl omyl. Spal jsem vždy jen krátce a na to jsem se vzbudil zpocený bolestmi nebo strachem, když jsem měl špatný sen o těch, na kterých mi záleželo. Nejhorší to bylo v noci. Bylo mi jasné, že už smečka musela dorazit do města. Nechtěl jsem si ani představovat, co se tam děje.
Možná tam dorazili a zjistili, že jich tam není potřeba? Proč tam vlastně šli, když je z tama vyhnali? Ocení vůbec někdo jejich pomoc? Vždyť se do toho nemuseli ani míchat. Stačilo jen tiše sedět ve vesnici a počkat, jak to celé dopadne.
Jenže spousta vlků byla vyhnána právě kvůli veliteli, tomu největšímu zrádci, a spousta jich ve městě má své rodiny. Určitě mají o ně stejný strach, jako mám teď já o tátu a o Marea.
Nespal jsem skoro celou noc. Mei mě několikrát klepla po hlavě, když jsem se neustále vrtěl a hrozilo, že se mi otevřou rány. Kdyby neležela vedle mě, nejspíš bych cestoval po celé posteli. Joji spal na kožešině u krbu, a podle všeho s tím byl spokojený. Říkal, že se tak dobře už dlouho nevyspal. Přesto jsem si všiml, že byl pořád ve střehu a jeho vlčí uši se ani jednou neschovaly.
Druhý den, když vyšlo slunce, už nebylo všechno tak černé jako v noci. Ale přesto jsem na ně stále myslel.
„Přestaň myslet na hlouposti, nebo se neuzdravíš,“ vynadala mi Mei, když mi měnila obvazy. „Pár dní to budeš muset vydržet tady, a pokud nikdo nepřijde se zprávami, půjdeme zpátky. Jsi mladý a silný, tu cestu vydržíš. Aspoň nebudu muset vedle tebe utíkat. Moje nohy vám mladým už nestačí.“
Po těch slovech jsem se vzpamatoval. Snažil jsem se co nejméně myslet na špatné věci, a pokud to šlo, tak jsem spal. A spánek mi opravdu pomáhal. A možná i byliny, které si Mei donesla z vesnice. Byly jiné než ty, co tu měl Tame, ale jeho zásoby byly omezené, tak se nedalo nic dělat.
Cítil jsem se lépe s každým dalším ránem, i když hojení nepostupovalo tak rychle, jak jsem si představoval. Přesto jsem už byl schopen vstát a sám se o sebe postarat.
Joji se neubránil úsměvu, když jsem nočník, který ležel vedle postele, zakopl úplně dozadu, protože jsem ho už nechtěl nikdy vidět. Čtvrtý den jsem si udělal krátkou procházku po zasněžené louce. Čerstvě napadaný sníh se na slunci tak třpytil, že až z toho oči bolely. Musel jsem si je zastínit, jak mě to oslňovalo. Zastavil jsem se kousek od domku a zahleděl se nad stromy.
Tím směrem je město. Je tam táta, Mareo a ostatní vlci… Jak to s nimi vypadá? Proč stále nikdo nejde? Přijde ještě vůbec, nebo jsem se s ním vážně viděl naposledy, když odcházel?
Bylo mi do pláče, když jsem na to myslel. Ale řekl jsem si, že nebudu vyvádět, abych se co nejdříve uzdravil a mohl se případně vydat do města sám.
Vrátil jsem se zpět do domku, jen jsem svlékl teplé oblečení a hned zalezl do postele.
Jsem přece chlap. Nebudu brečet kvůli každé hlouposti.
Ale stejně strach přetrvával.
Byli jsme tu spolu už pět dní a žádné zprávy nepřicházely. Žádný posel nedorazil, aby řekl, jak to vypadá ve městě. Už i Mei začala být nervózní.
„Není to ještě úplně ono, ale myslím, že cestu vydržíš. Nemáme zprávy, jak to ve městě vypadá, takže se vrátíme do hor k ostatním.“
Povzdechl jsem si. Tohle jsem opravdu nechtěl slyšet, ale neměl jsem odvahu odporovat.
Moje obavy, že se opravdu mohlo stát to nejhorší, byly znovu zpět a útočily na mě s ještě větší sílou než před pár dny.
„Vyrazíme hned ráno, abychom došli za světla,“ dodala ještě Mei, když s Jojim balila věci, které potřebovala vzít s sebou.
Chtěl jsem jim pomoct, ale poslala mě do postele, abych si pořádně před cestou odpočinul.
Ležel jsem a pozoroval je. Určitě i oni byli nervózní, i když se to snažili nedávat najevo. Bylo tu tak tíživé ticho, že to až bylo nesnesitelné. Jako by byl každý pohroužen ve svých vlastních myšlenkách a všechno dělali jen automaticky.
Přestali jsme vnímat všechno ostatní…
Všichni tři jsme sebou trhli, když se náhle z venku ozval nečekaný zvuk.
Veranda zaduněla a namrzlá prkna zapraskala pod tíhou kroků, které se blížily.
Prudce jsem se posadil, Mei zůstala nehybně stát a dívala se na dveře. Jen Joji se rozběhl k polici, kde měl uložený svůj meč, a než se ozvalo zabouchání na dveře, stál už před nimi připraven k boji.
„To jsem já,“ ozvalo se v momentě, kdy se dveře začaly otevírat.
Dovnitř se vetřel mrazivý noční vzduch a majitel, toho tak známého hlasu, vešel dovnitř. Rychle za sebou zavřel a setřepal ze sebe zbytek sněhu, aby se mohl svléknout.
„Taro!“ vzpamatoval jsem se jako první.
Joji uvolnil svůj napjatý postoj a už v klidu šel vrátit meč zpátky na polici.
„Jaké zprávy nám neseš?“ zeptala se Mei a také ona se konečně pohnula.
Hned nabrala do kalíšku horký čaj, postavila ho na stůl a pokynula mu rukou, aby se posadil.
Těžký přehoz dopadl na zem a vedle něj si Taro odložil i meč. Došel ke stolu a ztěžka dosedl. Bylo vidět, že je unavený.
„Je tam děsná zima, to jednoho vyčerpá,“ chytl kalíšek do ruky a zahříval si o něj ztuhlé prsty.
Tolik věcí jsem se ho chtěl zeptat. Vlastně, hlavně na jednu... Chtěl jsem vědět to, co mě teď tížilo nejvíc. Neschopen slova jsem se díval na jeho tvář, kde byly vidět modřiny a šrámy. Přes obočí až někam do vlasů se táhl největší, který vypadal jako zranění od dýky. Také na rukách, v místech, kde už nedosahovaly rukávy, měl drobná zranění.
Dostal jsem strach. Vidět ho takhle znamenalo, že to, co se dělo ve městě, muselo být hodně zlé.
„Neptala jsem se na zimu,“ řekla netrpělivě Mei.
Dokonce i ona už ztratila svůj pověstný klid. Došla k Tarovi a vzala jeho hlavu do dlaní, aby se na něj blíže mohla podívat. Odhrnula mu vlasy a kontrolovala, kde vlastně končí ta rána a jestli vlasy neschovávají ještě něco horšího.
Já a Joji jsme je jen mlčky pozorovali. Pohlédli jsme na sebe, když Mei Tarovi odhrnula rukáv na levé ruce, kde kromě modřin měl i sečnou ránu. Naštěstí nebyla hluboká, ale musela být bolestivá podle toho, jak sebou Taro škubnul, když se jí Mei dotkla.
„To bude dobrý, nic jiného mi není a na to se neumírá,“ shrnul si rukáv zpátky a pokračoval v pití čaje, jako by se nic nedělo.
Jako bych slyše Yakeie… Kolikrát tohle řekl. Kdybych nebyl napnutý, jak špagát pověšený u krbu, nejspíš bych se zasmál. Ale nedokázal jsem to. Nervozita mi lezla snad i ušima. A když si Taro znovu usrknul čaje, aniž by něco řekl, vybuchnul jsem.
„Tak, sakra, už něco řekni! Kde je táta?! Co je s ním?!“ vykřikl jsem a vyskočil jsem na nohy.
Třásl jsem se strachy, že zprávy, které nese jsou špatné. Že proto neřekl hned, co je nového, a mlčí, jako by hledal slova, jak to říct. Stejně jako jsem já, měl tátovi oznámit, že Saburu zemřel. Dobře jsem si pamatoval ten pocit, kdy to ze mě prostě nešlo ven…
„TARO!“ vykřikl jsem znovu a došel jsem k němu tak rychle, že Mei tak tak stihla uhnout.
Taro odložil kalíšek a konečně ke mně zvedl hlavu.
„Potřebujeme, aby Mei šla do města, protože je tam hodně zraněných. Jejich felčar na to sám nestačí a Tame… No, ten je na tom hodně špatně.“
Joji mi rychle přisunul stoličku, když viděl, jak mi povolují kolena.
Nemluví o tátovi… Proč? Opravdu se stalo to, čeho se tak bojím?
Taro mi položil ruku na nohu a jemně ji stiskl.
„Vidím, že je ti už lépe,“ řekl o něco tišeji.
Já se ještě víc roztřásl. Chtělo se mi brečet, protože tenhle tón…
Proč vlastně ztišil hlas?
„To je dobře,“ pokračoval. „Pokud zvládneš cestu, tak si můžeš vybrat. Buď se vrátíš zpátky do hor, nebo půjdeš do města.“ Stiskl mi nohu ještě víc a dodal: „…za tátou.“
„Ty tupče!“ vykřikl jsem.
Odhodil jsem jeho ruku a vyskočil na nohy. Nedokázal jsem popsat to, co jsem právě cítil. Byla to strašná úleva, a přitom jsem chtěl Tara zmlátit za to, že to neřekl hned. Přecházel jsem po místnosti tam a zpátky a nedokázal jsem se uklidnit. Krev mi tělem proudila tak rychle, že mi až hučelo v uších. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem cítil každý jeho úder. Ruce se mi třásly tak moc, že bych v tuhle chvíli nic neudržel.
Najednou jsem se zastavil a podíval se na ostatní. Mei se na mě jen klidně dívala, Joji se tvářil neutrálně a Taro… usmíval se.
„Je v pořádku?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem, abych měl jistotu.
Rukávem jsem si utíral slzy a potahoval jsem jak malé děcko.
„Je v pořádku. Jen malé šrámy, nic vážného. Vypadá líp než já. A navíc…“ Taro se postavil a položil mi ruce na ramena, jako by chtěl zastavit můj třas.
To, co však řekl potom, zůstalo viset ve vzduchu, jako by tomu nikdo nechtěl uvěřit. Šokovaně jsem se na něj díval, jestli to myslí vážně.
Ale on se stále usmíval…
„…král ukončil vaše vyhnanství. Můžete se vrátit do města.“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak nevím, proč jsem psala, že to asi nezvládnu. Nemoc asi nastartovala mé mozkové buňky a ty začaly pracovat jedna báseň. Ano - poctivě jsem ležela v postýlce, zachumlaná, noťas na klíně a ťukala do klávesnice. Jen vitamínky v podobě ovoce nejsou moje parketa a čaj - no, nějaký jsem z donucení taky vypila. :D Víš, Kated- já prostě neumím marodit, jak je mi jen o trošičku lépe, tak už vymýšlím blbosti. :D Tak, teď to půjdu dospat a vy si počtěte, co bylo a těšte se na to, co bude.