Proč zrovna musím vidět jeho? Proč ne třeba Marea? Když umírám, chtěl bych jako posledního vidět toho, koho miluji. Proč to není on?
Yakei se nade mnou sklonil, něco říkal, ale já jsem mu neodpovídal a jen na něj tupě zíral. Pak najednou zbystřil a narovnal se. Zmizel mi náhle z dohledu, ale když jsem pootočil hlavu, uviděl jsem ho, jak se sklání nad jedním z těch vlků. I přes nepříjemné šustění v uších jsem slyšel jeho hlas. Byl vzteklý a něco tomu druhému říkal, ale nerozuměl jsem mu. Snažil jsem se zaostřit zrak, ale měl jsem stále kolem sebe všechno rozmlženo. Přesto jsem však dokázal rozeznat ten rychlý pohyb Yakeiho ruky a pak škubání těla pod ním.
Yakei vstal a blížil se ke mně. Jeho postava se stávala zřetelnější, ostřejší… Nepřítomně jsem na něj hleděl…
Zřejmě to jde skoncovat i se mnou. Opravdu vtipné. Nejspíš už mě má plné zuby…
Sklonil se ke mně a znovu něco říkal. Pak zvedl meč…
Cuknul jsem sebou, když jsem viděl ten rozmach. Ale on ho jen zasunul do pochvy na zádech.
Asi si říká, že nemá cenu mě dorazit, že tu chcípnu sám. Však se staral už dost, tak co už…
Jsem unavený…
Zavřel jsem oči.
Chce se mi spát…
„-ji… K.. ji…“
Automaticky se mi natočily slechy po zvuku.
„-nji… Kenji!“
Něco mě udeřilo do tváře a já konečně otevřel oči.
„No, konečně,“ oddychl si Yakei a ruku, kterou mě chtěl znovu proplesknout, stáhl zpátky. „Musím ti sundat přehoz, tak to zkus vydržet.“
Rozepl mi opasek a chtěl mi přetáhnout přehoz přes hlavu. V tu chvíli jsem však zařval bolestí a chytl jsem ho za ruce. Při tom pohybu se všechno vrátilo zpět a já měl pocit, jako bych měl rozlámané celé tělo.
„Takhle to nepůjde,“ snažil se Yakei povolit křečovité držení jeho zápěstí.
Když se mu povedlo uvolnit, na sílu mi položil ruce vedle těla a na moment je přidržel, dokud jsem se aspoň trochu neuklidnil.
„Kenji,“ ucítil jsem na tváři jeho teplou dlaň. „Vydrž to aspoň chvilku. Musím se podívat na tvé zranění, než půjdeme.“
Zadíval jsem se na něho zaslzenýma očima, několikrát se nadechl, abych se na to připravil, a pak jsem přikývl.
Tentokrát se už nesnažil přetáhnout mi přehoz přes hlavu. Vytáhl dýku a jednoduše ho rozpáral. Stejně byl už k ničemu, když jsem ho měl na několika místech rozervaný.
Yakei vztekle mlasknul, když mi opatrně povytáhl halenu.
„Je…to bl-bý…co?“ zeptal jsem se unaveně.
„Co ti na to mám říct?“ zavrtěl hlavou.
Těžko se mi dýchalo a začala mi být i zima. Mírný třes začal prostupovat mým tělem a ještě víc znásoboval bolest z utržených ran.
„Musíme co nejdříve za Tamem. Ještě že jsi nedošel až tak daleko. Jen bude trochu problém.“
Yakei vstal, podíval se na mě a pak se rozhlédl kolem sebe. Popošel pár kroků dál, znovu se rozhlédl a zavětřil. Ještě chvíli tak nehnutě stál a jen pozoroval okolí, než se vrátil ke mně
„Musíme jít. Tohle byl jen předvoj, a podle toho, co jsem se dozvěděl, tak by se tu brzy mohla objevit celá smečka. Je mi líto, ale nosítka nepřipadají v úvahu. Není na to čas. Musíš to vydržet.“
Yakei zaběhl k mému vaku, chvilku se v něm přehraboval, než našel mé náhradní oblečení. Vrátil se ke mně, znovu mi odhrnul halenu a opatrně mi aspoň provizorně ovázal to nejhorší zranění. Zatínal jsem zuby a snažil se neskučet, ale moc to nešlo. Sem tam mi uniklo bolestivé zasténání a Yakei se v ten moment vždy na chvilku zastavil a zadíval se mi do obličeje, jestli náhodou nemám tendenci omdlít.
Když byl spokojený s mým provizorním ošetřením, vstal a znovu zašel k mým věcem. Hodil si vak na záda a můj opasek si zapnul kolem pasu, aby do pochvy následně zasunul můj meč, který ležel kousek ode mne. Ještě zkusil, jestli mu vak nebude bránit v rychlém vytáhnutí jeho dlouhého meče a když byl spokojený, vrátil se ke mně.
„Tak jdeme,“ sklonil se a podebral mě pod paží a opatrně se mnou pohnul.
Věděl jsem, že to jinak nejde a nechtěl jsem tady na tomhle místě umřít. Tak jsem jen zatnul zuby a snažil se zvednout, abych mu to ještě víc neztěžoval. Byl jsem vděčný, že mě Yakei zachránil, i když kdo ví, jestli s tím zraněním vůbec přežiju.
„Na to se neumírá,“ odfrknul si Yakei, jako by uměl číst myšlenky.
Ale zřejmě z mé tváře šlo vyčíst, na co myslím, protože v tuhle chvíli mě opustily všechny síly, cokoliv předstírat.
Pomalu jsme se sunuli z toho prokletého místa pryč. Jen jednou jsem se ohlédl na tu spoušť, která tam po nás zůstala. Kiwovy mrtvolné oči hleděly někam do nebe, ale se mnou to v tuhle chvíli ani nehnulo. Žádný pocit. Žádná lítost, žádné zadostiučinění či uspokojení z toho, že jsem ho zabil. Byl jsem jak prázdná skořápka. Chtěl jsem jen odsud pryč. Někam do bezpečí... Někam, kde si budu konečně moct lehnout a vyspat se. V tuhle chvíli jsem už nemyslel ani na toho, kvůli komu jsem podnikl celou tuhle cestu.
Sníh nepřestával hustě padat a my jsme za to byli rádi. Už tak jsme za sebou nechali dost stop. Čerstvě napadaný sníh nám pomáhal aspoň částečně skrýt krvavé stopy, které za námi zůstávaly. Stačilo už jen to, že krev byla cítit ve vzduchu…
Několikrát jsme museli na moment zastavit, když mě mé slabé nohy již neunesly a já se sunul k zemi i přesto, že mě Yakei pevně držel.
Byl také unavený a přes všechnu tu zimu byl zpocený, až mu kapky potu stékaly po čele a po spáncích. Ale přesto se tahal se mnou dál, jako ten největší tvrdohlavec, který si umanul, že za každou cenu dojde tam, kde si usmyslel. Když jsem zasténal bolestí a nedokázal se už zvednout, vzal mě do náruče a nesl mě jak malé děcko. I když se místy propadal do sněhových závějí, nezastavil. Za celou dobu neřekl jediné slovo. A ani já neměl snahu začít hovor. Byl jsem rád, že vůbec dýchám.
Netušil jsem, jak dlouho jsme šli. Vím jen, že se mi občas všechno okolo ztratilo, ale vždy mě po chvíli probral chlad, který mi s mrazivým větrem zalézal pod rozpáraný přehoz.
„Už tam budeme,“ byla Yakeiho první slova po celé té době.
Najednou však zastavil a položil mě na zem. Okamžitě mi dal ruku přes pusu, aby ztlumil mé bolestivé zaskučení. Kousl jsem ho do ní, když mým tělem projela ostrá bolest, která mě málem poslala do bezvědomí.
„Pšššt… Buď tiše,“ zašeptal a opatrně vyprostil ruku z mých zubů.
Narovnal se a natáhl ruku přes rameno. Pomalu, aby nevydal žádný zvuk navíc, vytahoval meč. Zadíval se mezi stromy a zavětřil. Udělal pár kroků dopředu, znovu se zastavil a napjatě naslouchal. Znovu zavětřil…
Měl jsem obavy, kdo nás našel, rychle a povrchně jsem dýchal a srdce mi tlouklo jak bláznivé.
Automaticky jsem i přes bolesti natáhl ruku k pasu, ale hned na to mi došlo, že nemám u sebe ani dýku.
„Klid, to jsem já,“ ozval se najednou tichý hlas nedaleko od nás.
Prudce jsem tím směrem otočil hlavu. U jednoho stromu stál vysoký muž s mečem v ruce. Znovu jsem se s obavami podíval na Yakeie, ale ten už v tuhle chvíli schovával svůj meč do pochvy.
„Cítil jsem vás,“ došel k nám ten neznámý a kývl hlavou směrem ke mně.
Bodejť by nás necítil. Stále jsem dost krvácel a krev prosakovala i přes to provizorní ovázání.
„Yakei,“ pokusil jsem se zvednout, ale ruce mě neudržely a já se sesunul zpět do sněhu.
I přesto, že se Yakei zdál být už v klidu, já si až tak jistý nebyl. Toho muže jsem neznal. Nebyl to nikdo z vyhnanců. Pokusil jsem se natáhnout jeho pach, když se k nám přiblížil ještě víc, ale byl pro mne neznámý. Ale když došel tak blízko, že jsem si ho mohl konečně dobře prohlédnout, bleskla mi hlavou jedna vzpomínka.
Ten bílý vlk, který přišel za Tamem….
Jeho sněhově bílé vlčí uši i ocas mi to připomněly...
„Potřebuje co nejdříve ošetřit, je na tom dost špatně,“ ukázal na mě Yakei.
„To vidím,“ zavrtěl hlavou ten druhý a zamračil se.
Zatím, co spolu mluvili, já v paměti pátral po jeho jméně. Ale ani jsem nemusel, protože ho Yakei vzápětí oslovil.
„Vezmi ho z druhé strany, Isao.“
Oba dva ke mně přistoupili a opatrně, každý z jedné strany, mě chytli a zvedli na nohy. Visel jsem na nich jak hadrový panák, ale snažil jsem se dělat aspoň nějaké kroky, aby mě netáhli za sebou, jak nějakou mrtvolu. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem měl celou dobu hlavu skloněnou a jen se díval na zem, abych aspoň věděl, kam šlapu.
Když mě po chvíli ovanul čerstvý závan větru, zvedl jsem hlavu. Stáli jsme na kraji paloučku, kterému z jedné strany vévodila vysoká skála, a pod ní stál malý domek.
Jak rád jsem ho viděl...
Snažil jsem se posbírat zbytky sil, ale ty mě s pohledem na Saburův domek, už naprosto opustily. Nohy se mi podlomily, a i přesto, že mě oba dva drželi, vysmekl jsem se jim a skončil jsem s bolestivým sténáním na zemi.
„Vezmu ho!“ odstrčil Isao Yakeie, který se už ke mně skláněl. „Jen mi ho pomož zvednout.“
I on viděl, že je Yakei na pokraji svých sil. Tahal mě sám celou tu dobu a ještě musel být stále ve střehu.
Isao mě znovu chytil pod paží, přehodil si mou ruku kolem krku a zvedl mě. Yakei mě jen lehce přidržoval, když jsme znovu vyrazili.
Opravdu jen kousek…
Už jsem se nedíval dolů. Díval jsem se před sebe a hypnotizoval jsem ten domek, který s každým krokem byl blíž. Isao zrychlil, a i když jsem ho brzdil, udržoval si své tempo. Yakei šel za námi, občas se ještě zastavil a rozhlížel se kolem sebe. Kontroloval, jestli se někdo nevydal po našich stopách.
Už jen kousek…
Cítil jsem v závanu větru kouř, který v úzkém proužku stoupal z komína, a snad jsem cítil i to teplo, které šlo z domku… Obrysy naskládaného dřeva kolem stěn byly čím dál jasnější…
Zakopl jsem, když jsme vstoupili na verandu a jen automaticky jsem natáhl ruku před sebe, abych otevřel dveře. Ty se rozletěly a my vpadli dovnitř...
Ani Isao už mě neudržel, když mé tělo zcela ztěžklo a já dopadl na kolena, až to zadunělo. Nestihl jsem ani dát ruce před sebe a už jsem ležel na zemi a prudce oddechoval. Isavoy ruce na poslední chvíli zabránily tomu, abych si ještě víc ublížil. Z posledních sil jsem se přetočil na záda a poslední, co jsem zahlédl, byl černý vlk, který stál uprostřed místnosti a výhružně na nás vrčel…
Už jsem nezvládal držet se při vědomí.
Oči se mi samy zavřely a já už ani nevnímal, co se kolem mě děje.
Teplé ruce na mé promrzlé pokožce…
Jindy bych řekl, že je to příjemné, ale teď mě bolel snad každý dotyk. Bolest, která ve vlnách procházela jednotlivými částmi mého těla, mě začal probírat. Pod sebou jsem měl tvrdou dřevěnou podlahu a nade mnou se někdo skláněl. Několikrát jsem zavřel a otevřel oči, aby nebyl můj pohled tak rozmlžený. Byl to Tame...
Zvedl jsem ruku a chtěl se ho chytnout, ale byl jsem tak slabý, že se sesunula zpátky na podlahu.
„Omlouvám se,“ zašeptal jsem.
Jen trochu mi docházelo, co se vlastně stalo. Co jsem způsobil. Ale přes všechnu tu bolest jsem nebyl schopný nad tím víc uvažovat. Natolik jsem byl ze všeho mimo.
„Nemluv, vysiluje tě to,“ položil mi na moment ruku na tvář. „Na vysvětlování budeš mít dost času později.“
Rád jsem ho poslechl. Byl jsem naprosto vyčerpaný, a i to sledování toho, co se děje okolo, mě ještě víc unavovalo. Udělalo se mi zle, když jsem slyšel, jak Yakei sprostě zaklel a viděl jsem zranění na jeho ruce. Neměl jsem vůbec tušení, že se to stalo. Nestačil jsem v tom lese sledovat, co se kolem mě děje a Yakei ani slovem, či bolestnou grimasou nenaznačil, že je zraněný. A to se ještě tahal se mnou…
Vnímal jsem vše, co se mnou Tame dělá. Strašně to bolelo, a já nedokázal zabránit občasnému bolestnému zasténání. Studený pot mi stékal po čele a svými nehty jsem místy vydrápával rýhy do dubové podlahy.
Když mi ošetřil tu největší ránu, měl jsem pocit úlevy. A to bylo poslední, co jsem vnímal, než jsem se znovu odebral do říše snů.
Spánek, pokud se tomu tak dalo říkat, byl divný… bolestivý…
Místy jsem se na moment probral, když jsem se pohnul a v ranách to silně zaškubalo. Uvědomil jsem si, že ležím na posteli. Byl jsem přikrytý, a přesto mi bylo chladno. Opatrným pohybem ruky jsem zjistil, že jsem všude možně ovázaný. Neměl jsem sílu však ani otevřít oči. Jen jsem se zaposlouchal do jejich rozhovoru… Jediné, co jsem však byl naplno schopen vnímat, než jsem zase usnul, byl rozčílený hlas jednoho nebo druhého.
Když jsem se znovu probral, cítil jsem, že mě něco z jedné strany hřeje. Pootočil jsem hlavu v momentě, kdy Isao promlouval s Tamem, který ležel vedle mně. Ani jeden z nich mě nevnímal.
Tame se posadil a chytl Isaa do objetí. V jeho hlase byl cítit smutek a bolest.
Zavřel jsem oči a nechal jim jejich chvilku, i přesto, že jsem měl problém udržet se v klidu. Bolest prostupovala každou částí mého těla a já už nevěděl, co mám dělat, aby se mi aspoň trochu ulevilo. Tak jsem aspoň zatnul zuby a zavřel oči. Uzavřel jsem se do své tmy, která mě znovu, po vynuceném pravidelném oddechování, nakonec uspala.
Nevím, jak dlouho jsem potom byl mimo sebe. Ale pocit chladu mě začal probírat. Opravdu mi byla zima a já se začal i třást. Otevřel jsem oči a zadíval se kolem sebe. Tame seděl na posteli a jen zíral do ohně, kterého pomalu ubývalo. Neměl se ani k tomu, aby vstal a přiložil. Nejspíš za to může to, že se musel znovu rozloučit se svým Isaem.
V tu chvíli, když jsem si to uvědomil, vzpomněl jsem si na Marea.
Poprvé od doby, kdy mě napadli divocí vlci…
Znovu mě polil studený pot, roztřásl jsem se a žaludek mi ztěžknul, jako by mi do něj někdo nasypal hromadu kamení.
Mareo… Co asi dělá… Šel vůbec na to setkání, nebo ne? Čekal tam na mě? Tak strašně mě mrzí, že se to tak zkomplikovalo. Šel jsem za ním a nedošel. Neuvidím ho… Utekl jsem z vesnice jen proto, abych se k němu nakonec nedostal.
V ten moment jsem si vzpomněl na tátu. Měl o mě strach, nechtěl mě pustit a já ho opět neposlechl. Jako by tušil, že se něco takového stane a já si přesto postavil hlavu.
Tohle mi už asi jen tak neodpustí…
Pocítil jsem náhle potřebu se omluvit. Říct mu, jak moc mě to mrzí… Hned… Ale táta tu nebyl. Nevěděl jsem, co bylo silnější. Zda stesk po Mareovi, nebo lítost, že jsem neposlechl tátu.
Způsobil jsem všem okolo jen potíže. I Yakei byl zraněný, když bojoval s těmi vlky, aby mě zachránil a já mu za to ani nepoděkoval.
Zvedl jsem ruku. Měl jsem pocit, jako bych ji měl z kamene, jak byla těžká, ale i přesto jsem se opatrně dotkl Tameho. Chtěl jsem něco říct. Musel jsem, protože bolest ze zranění se teď prala s tím, co se odehrávalo uvnitř mě.
„Tame,“ chtěl jsem ho oslovit, ale ani hlas mě neposlouchal a já jeho jméno sotva zachraptěl.
Tame sebou trhnul, ale vzápětí se na mě otočil. Výraz v jeho tváři mi řekl, na co nejspíš celou tu dobu myslel. Snažil jsem se na něj usmát, ale nevím, jestli se mi to vůbec podařilo.
„Asi jsem to pohnojil, co?“ zkusil jsem tu viditelnou tíhu trochu odlehčit touhle hloupou otázkou.
„No to teda jo, a pořádně. Ale hlavně že jsi na živu. Hned se ti na to podívám, vydrž, jen musím přiložit na oheň a svařit další byliny,“ chytl mě Tame za ruku a položil mi ji zpět na postel.
Zvedl se, ale hned na to zavrávoral a na poslední chvíli se zachytil postele.
Ač jsem se chtěl znovu usmát, po tomhle mi úsměv naprosto zmrznul.
„Jsi nemocný,“ zadíval jsem se na něj pozorněji.
Opravdu byl bledý a určitě za to nemohl jen ten stesk po jeho milém.
„Jsem v pořádku. Hlavní nemocný jsi tady ty,“ snažil se mě uklidnit úsměvem.
Narovnal se a došel k ohništi, aby udělal to, co řekl.
Mlčky jsem ho pozoroval. Byl o něco pomalejší, než obvykle a jeho pohyby byly opatrné. Tím mi rozhodně potvrdil, že opravdu není v pořádku. A já mu ještě přidělal práci... Měl by si jít lehnout a vyspat se a ne-
„Co tě to napadlo, prosím tě? To jsi nevěděl, jak je to nebezpečné?“ přerušil mé myšlenky.
Až jsem se zarazil, jak moc přísně jeho hlas zněl. Překvapilo mě to. Přisedl si ke mně a po lžících mi dával pít bylinného odvaru.
„Já vím, ale prostě…“ nedopověděl jsem myšlenku.
Potřeboval jsem ho vidět. Musel jsem tam jít, protože se mi po Mareovi strašně moc stýskalo a pořád stýská…
„Kolikrát ti to tvůj otec říkal? Varoval tě, říkal, že tam nepůjdeš a měl k tomu pádný důvod. Jsi zbrklý a netrpělivý. Mohl jsi umřít, Kenji! Mohl jsi ohrozit i jiné! “ nedal mi však Tame čas na přemýšlení.
Vím to… Opravdu to vím…
„Omlouvám se,“ odpověděl jsem tiše a odvrátil hlavu, protože mi dělalo problém se dívat do Tameho očí.
Tohle bylo prostě silnější, než jakýkoliv zdravý rozum… Nedokázal jsem se přinutit zůstat ve vesnici.
„Kenji, podívej se na mě,“ ozval se znovu Tame, když odložil věci na stoličku. „Nemáš tolik zkušeností, aby ses rozhodoval takhle sám za sebe. Tím že žiješ ve vesnici vyhnanců, máš zodpovědnost i za ně.“
Nevím proč, ale bolely mě ty výčitky.
Snad proto, že byly pravdivé? Snad proto, kolik problémů a starostí jsem způsobil mnoha dalším lidem, který na mě záleží?
„Mrzí mě to,“ vysoukal jsem nakonec ze sebe a konečně se odvážil na Tameho pohlédnout. „Táta mě asi zabije.“
„Nezabije, ale asi tě pořádně zmlátí, až budeš zdravý,“ usmál se na mne konečně. „Tak se dej co nejdříve do kupy, aby ses mu mohl dostatečně bránit.“
Pravda… Tohle mi neprojde jen tak. Mám se dát do pořádku, abych se mohl tátovi bránit. Je mi jedno, kolik od něj schytám ran… Mrzí mě, že se o mně musel znovu strachovat…
S tím, co Tame řekl, se mi trochu ulevilo. Ale současně mě zaštípaly slzy v očích. Bylo to zvláštní… První slzy za celou dobu, ale jako by mi pomáhaly od veškeré tíhy.
„Děkuji ti, Tame,“ stiskl jsem mu ruku.
Opravdu jsem mu byl vděčný…
„Nebreč,“ řekl konejšivým hlasem. „To ti nepomůže a čas to nevrátí. Stalo se stalo. Z paměti to nevymažeš. A kdybys na to přeci jen chtěl zapomenout a zase něco vyvést, podívej se nejdříve na své tělo. Ty dvě rány ti to budou navždy připomínat velkými jizvami. No,“ poplácal mě po ruce, „aspoň můžeš konečně říct, že jsi chlap,“ zasmál se už tentokrát nahlas. „Udělám něco na jídlo. Aspoň něco malinko musíš sníst, abys nabral sílu a rychleji se uzdravil. No a já taky.“
I přesto, že jsem ještě slzel, nakonec jsem se i já usmál.
Tame má dar druhého vyslechnout a pochopit. A nakonec udělá něco, co opravdu člověku pomůže…
Den strašně rychle ubíhal. Aspoň mi to tak přišlo. Místy jsem pospával a vždy, když jsem se probudil a pohlédl k onu, slunce bylo pokaždé o další kousek blíž ke špičkám vysokých stromů, za kterými se nakonec zcela schovalo.
Když mi Tame měnil obklady a převazoval rány, nemohl jsem spát. Ani dělat, že spím, protože mi to bolest nedovolovala. Vždy, když mi odkryl rány, aby přiložil nový obklad, zavřel jsem raději oči. Neměl jsem ani odvahu se podívat, jak to vypadá. Určitě tam budu mít ošklivé jizvy, jak Tame říkal.
Budu se vůbec Mareovi ještě líbit?
Tame mě dokonce donutil sníst i pár soust husté polévky, a neustále se staral, abych měl teplý odvar z bylin, který vždy uvařil čerstvý, když naznal, že je čas na další lék.
Při poslední výměně obvazů mi na chvíli nechal rány odkryty a já se poprvé podíval na tu hrůzu, která hyzdila mé tělo. Neměl jsem však ani čas pomyslet na to, jak hrozně to vypadá, když náhle Tameho ruce obalila namodralá zář a on je opatrně přiložil na mé zranění.
Zprvu jsem se vylekal. Se zatajeným dechem jsem se čekal, co se stane.
„Neboj se. Pomůže ti to,“ podíval se Tame na moment do mé vyděšené tváře a pak se už soustředil na své ruce.
Měl pravdu… Místo toho, aby mi bylo ještě hůř, či se stalo něco nepředvídatelného, jako při našem prvním setkání, začalo mým tělem prostupovat zvláštní uklidňující teplo. Silná bolest se o něco zmírnila a já konečně začal pravidelně a zhluboka dýchat. Jako by někdo z mé hrudi odvalil těžký balvan…
„Měl bys spát,“ ovázal mi Tame rány, když už jeho léčivá síla zeslábla. „Máš teplé čelo a nebylo by dobré, kdybys dostal horečku.“
Ruce se mu třásly, a přesto se o mně stále staral. Musel být určitě taky vysílený. Přesto mě však ještě ošetřil, nanosil dříví a postaral se o oheň, aby nám hned nevyhasl.
Byla už hluboká noc, když se konečně uložil vedle mě. Po celou tu dobu jsem ho jen tiše pozoroval a na mou hlavu znovu začaly útočit všelijaké myšlenky.
„Jen mě mrzí, že neuvidím Mareo,“ promluvil jsem, když jsem to už nevydržel.
Opravdu jsem měl pocit, jako by mě i ta hlava začala bolet, jak moc jsem na něj myslel.
„Ani bys ho nepotkal, i kdybys tam zůstal až do úplňku. Velitel stráže ho začal podezírat a Mareo musel změnit plány. Nepřišel by a ty bys tam byl zbytečně,“ otočil se Tame.
Cože? To všechno bylo zbytečné? Proč mi nikdo nic neřekl? Proč to přede mnou tajili? Nic z toho se nemuselo stát. Když věděli, jak moc jsem chtěl na to setkání jít, měli mi říct, že tam Mareo nepřijde. Proč to udělali?
„To jsem nevěděl,“ zamračil jsem se. „Proč mi o tom otec nic neřekl?“
„Nikdo to nevěděl. Jen jsme tušili, že se něco děje. Řekl mi to teprve až Isao, když sem přišel, ale to ty jsi už dávno utekl z domu.“
Mohl jsem se zlobit, jak chtěl, ale neměl jsem na to co říct. Nevěděli to. Ale… Možná to byl ten důležitý hovor, co právě s Mei a Yakeiem měli, když jsem utíkal z vesnice. Mohli mě zastavit, když jsem odcházel ze setnice do svého pokoje. Ale oni se stejně tvářili, jako bych jim tam překážel… Jenže Tamemu to řekl Isao. Mei to určitě nevěděla. Ona ani neví, kdo z města nám nosí informace. Nebo to věděla?
Spousta pro a proti… Zřejmě tomu asi nešlo zabránit. Nemohli vědět, co se stane, ale přesto jsem jim to stále v duchu vyčítal. Byl jsem toho tak plný a musel jsem to dostat ze sebe ven. Už jsem se nadechoval, ale Tame promluvil dřív než já.
„Teď spi. Potřebujeme nabrat sílu oba dva,“ a na potvrzení svých slov sfoukl svíci.
Místnost se ponořila do tmy. Jen oheň osvětloval malý prostor před krbem.
Byl to jasný povel, abych opravdu byl zticha a šel spát. I Tame si potřeboval odpočinout a měl určitě v hlavě svých myšlenek víc než dost. I přesto, že se snažil chovat normálně, viděl jsem, že má starosti, které však nepatřily mně. Jeho oči se občas zaleskly, jako by se snažil zadržet slzy. Místy byly zasněné, jako by byl myšlenkami někde jinde. Místy měl smutný pohled… Svým hlasem, svými slovy, se to však snažil nedát ani jednou najevo. Ale oči… ty vždycky ukážou pravdu.
Určitě se mu stýská.
Ale i když jsem ho litoval, přesto jsem mu trochu záviděl.
Viděl se s Isaem… Mohl s ním být aspoň na chvíli, kdežto já…
Ani na malinkou chvilku jsem nemohl být s Mareem. Ani z dálky jsem ho nemohl vidět. A kdyby nepřišli divocí vlci a já dorazil na naše místo, čekal bych tam zbytečně.
Všechno se ve mně sevřelo. Tak strašně moc jsem ho chtěl vidět a nebylo mi to umožněno.
A co asi teď dělá? Zůstal ve městě, nebo někam třeba šel, aby nevyvolal podezření, že tak najednou o úplňku zůstal doma? Velitel ho podezřívá… Jak moc? Nebude teď ve větším nebezpečí? Nestane se mu nic? Bude v pořádku?
Začal jsem o něj mít strach.
Nutkání ho okamžitě teď hned vidět, bylo čím dál silnější. Ale já mohl jen zatnout zuby a sevřít pevně přikrývku, abych ten pocit zahnal. Věděl jsem, že je to v tuhle chvíli nemožné.
Vždyť bych sotva slezl z postele a tím by celá má pouť do města skončila…
Myslel jsem na Marea tak moc, že mě to nakonec unavilo a já usnul. Můj spánek byl však neklidný a chvilkami jsem se budil. Bylo před svítáním, když jsem zaregistroval že se Tame se zvedl a šel přiložit do ohně. Jen jsem se na něj povídal, pak se opatrně otočil na bok a znovu jsem zavřel oči. Ani jsem nevnímal, kdy se Tame vrátil do postele.
Ale tentokrát už mi nebylo dopřáno spát déle.
Náhlý pohyb mě najednou probral. Trhnul jsem sebou a prudce se otočil. Jen jsem syknul, když mě všechno zabolelo, ale myšlenky na bolest mě přešly v momentě, kdy Tame už seděl a snažil se poslepu nahmatat meč. S obavami se díval ke dveřím, které se vzápětí s rachotem rozletěly. Najednou bylo v místnosti plno.
„Co se děje?“ rozespale jsem se rozhlížel po vlcích z vesnice vyhnanců.
Hned jsem je poznal, jen co se mi povedlo konečně rozlepit pořádně oči.
Tame se ani neotočil. Upřeně je všechny sledoval a jen zašmátral rukou po mně, aby mě uklidnil.
Jenže v tu samou chvíli dovnitř vešel ještě jeden…
Hrklo ve mně, když jsem ho uviděl a skoro jsem nedýchal, jak jsem byl v šoku.
Prudce jsem se posadil. Zapomněl jsem i na své zranění, které se však tím rychlým pohybem přihlásilo ostrou bolestí. Zasténal jsem a přiložil jsem si bezděčně na to místo ruku.
Přesto jsem však nespustil pohled z jednoho vlka, který se důrazným krokem blížil k posteli.
„Tati?“ knikl jsem.
Zažil jsem toho už hodně. A nejvíc poslední dva dny. Myslel jsem si, že mě jen tak něco nevyděsí. Ale pohled na tátu, na to, jako se tvářil, mě vyvedl z omylu.
Dostal jsem strach. Pravý nefalšovaný strach.
Jsem mrtvý… Tohle nepřežiju…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak konečně desátá kapitola... vím, trvalo mi to dlouho, ale nějak mi to poslední dobou nejde, nevycházelo mi to časově a navíc - opustily mě pisatelské síly... :( Tak snad se vám tahle nic neříkající kapitola bude aspoň trochu zamlouvat a v příští už bychom se měli posunout v příběhu dál. Řekla bych, že v další kapitole se cesty Tameho a Kenjiho rozejdou a snad se Kenji už konečně uvidí s Mareem, aby se tomu konečně dalo říkat - yaoi. :)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek 2 - 28.10. - těm, co jsou věrní, moc děkuji za komentáře a jejich podporu, která mi pomáhá v dalším psaní,
Nemám však pro vás moc dobrou zprávu - nevím, jestli stihnu teď napsat další kapitolu. Jsem úplně hotovson a ráda, že vůbec funguji. Nevím, jestli ji budu schopná dopsat. Můžete občas nakouknout, ale fakt nic neslibuji. Možná jestli mi bude lépe.
