Jen jsem stál a nebyl schopen pohybu. Můj pohled se upíral na Dereka, který na mě hleděl, jako bych byl stvůra. Neměl jsem potuchy, proč se moje tělo chvěje, ale byl to až bolestivý třes, který zachvátil mé tělo.
Ucítil jsem, že ve své pravé ruce něco držím. Bylo to teplé a já vnímal na své dlani jen mírné pohyby, jako kdyby to bylo živé. A tiché tepající zvuky jen naznačovaly, co to vlastně svírám.
Ostrá bolest v zádech, mě donutila klesnout na zemi. Vytrhl jsem ruku z předmětu vedle sebe a opřel se o hlínu pod sebou. Moje ruka se propadala do měkkého povrchu a já se nedokázal podívat, proč to tak je.
Ta věc, z které jsem vytáhl ruku, s tupým nárazem spadla na zem, až mě z toho zvuku zamrazilo.
Velmi pomalu jsem otáčel hlavu a ta scenérie, která se mi odkrývala, byla děsivá.
Udělalo se mi zle a jen stěží jsem zadržoval zvratky, abych je nevyklopil před sebe. Ten puch z čerstvé krve Werewolfa, který ležel vedle mě a měl v hrudi díru, mě málem složila k zemi. Nepříjemný pocit, že tohle jsem udělal já, mě naprosto ochromil.
Podíval jsem se do své ruky, kde srdce toho stvoření ještě bilo.
To já ho zabil… Vyrval jsem mu srdce z těla.
Na rukou se mi rýsovaly ostré drápy, které dokazovaly, že i já se stával zvířetem. Derek přede mnou klečel na kolenou a kmital pohledem mezi mou rukou a tváří, jako kdyby se snažil vyčíst nevyslovené.
Bylo vidět, že je v šoku z toho, co před sebou vidí a já vlastně taky. Rukou se mě snažil dotknout a já už skoro cítil to teplo jeho prstů, jak se přibližuje k mé tváři.
Byl živý… To bylo jediné, co mě v tuto chvíli zajímalo. Jenže byl velmi vážně zraněný. Z jeho hrudi vytékala krev ve slabých pramíncích, a nechtěla se zastavit. Nebylo jí hodně, jenže rána byla hluboká. Chtěl jsem se k němu přiblížit, ale ta bolest, která jen na moment ustoupila, znovu atakovala mé tělo a tím mě zastavila. Cítil jsem, jak mi každá i sebemenší kost křupe a nesnesitelná bolest se rozlévá tělem. Začal jsem slábnout a jen ztěžka jsem se držel při smyslech.
„Razi, to je přeměna. Prosím, vydrž to! Bude to jen hodina, pak si tvé tělo zvykne,“ vysoukal ze sebe z posledních sil Derek.
„Jak? Proč já?“ zeptal jsem se.
„Nevím. Netuším, co se...“
Derek svou větu nedokončil. Ostré drápy ho vtáhly do mohutné náruče ochlupeného polozvířete. Držely jeho slabé tělo, které bylo bez síly. Byl jako hadrová panenka…
„Jestli ho chceš, najdi si nás!“ ozval se hlas Werewolfa kousek ode mě.
Snažil jsem se zvednout a skočit po tom dobytkovi, co mi Dereka bral, ale ochromené tělo mi ve všem bránilo. Nemohl jsem se ani pohnout. Jediný krok by pro mě znamenal pád k zemi, ale i přes to jsem vstal. Pocit vzteku a hněvu, který mi vléval aspoň kapky adrenalinu do žil, mi pomáhal. Cítil jsem však, jak znovu padám do hlíny, a můj pokus se stává marným. Nevnímal jsem ani Angeluse a Night Walkery, kteří se ke mně blížili.
Jen obraz mizícího Dereka mi rval srdce z těla a ta bezmoc mě ničila ze všeho nejvíc. Moc jsem za nimi chtěl jít… Ochránit ho… Udělat cokoliv, ale nešlo to.
Ten šok z přeměny mé tělo nezvládalo a já upadal do sladké nevědomosti. Jen matně jsem cítil Gabriela, který mě v rychlosti odnášel na ošetřovnu. Nořil jsem se do tmy, kde mé tělo neprožívalo peklo, a bolest ustupovala.
O dvě hodiny později jsem začal otvírat oči a snažil se přijít na to, kde jsem. Cítil jsem se jak po pořádné nakládačce nejmíň od deseti mužů. Moje tělo bylo neuvěřitelně těžké a jen pohnout rukou bylo nemyslitelné.
Po chvíli jsem zbystřil. U mé postele seděl Gabriel a na druhé straně Michael. Dívali se na mě a pomalu mi pomáhali sednout si. Gabriel mi ještě dal za záda polštář, abych měl větší pohodlí a rukou mě do něj zarazil. I přesto jsem se cítil lépe. Bolest byla pryč a kromě vyčerpání mi nic nebylo. Zahleděl jsem se na Gabriela.
„Kde je Derek?“ zeptal jsem s naléhavostí v hlase.
„Je mi to líto. Než jsme dorazili, Werewolfové Dereka unesli. Nedalo se s tím nic dělat,“ odpověděl mi a nervózně se vyhnul mému upřenému pohledu.
„Jdu si pro něho,“ vyhrkl jsem ze sebe a odhodil peřinu, abych se mohl postavit.
„Lehni si a zůstaň v klidu! Asi ses zbláznil, ne? Tvoje tělo je slabé, tak odpočívej a nejanči!“ zaznělo z Michaelových úst.
„Na to ti seru! Jdu pro něj! Zkus mě zastavit! Viděl jsi, co jsem udělal tomu psisku?“ můj hlas zhrubnul a i já cítil, jak moc mě vztek ovládá.
„Nikam nejdeš! Můžu tě jako psisko přivázat na řetěz,“ zvýšil Michael svůj hlas.
„Polib mi prdel. Jdu!“ odsekával jsem mu.
V tuhle chvíli neexistoval způsob, jak mě přesvědčit, aby to bylo jinak, než jsem chtěl já.
„Řekl jsem, že nikam nejdeš!“ rozkázal mi Michael a znovu mě zarazil do polštáře.
„Tak dost!“ zastavil naši hádku Gabriel.
„Je mi jasné, že tam chceš jít, ale není to možné. Pro tuto chvíli nevíme, co s tebou je. Jestli tě v tomto stavu pustím, jsi pro nás hrozba. Je mi to líto, ale nikam nejdeš!“ říkal již s klidnějším hlasem Gabriel.
„Co se mi stalo? Cítil jsem bolest, ale žádná změna nenastala.“
Konečně jsem si uvědomil, že se na mě nic nezměnilo a já byl pořád já.
„Tvoje tělo je slabé, proto ses nesrovnal s proměnou. Tím, že jsi upadl do bezvědomí, jsi ji zastavil. Není jisté, co s tebou Derekova krev udělala. Musím na tobě udělat nějaké testy. Tohle je poprvé kdy se po podání krve někdo změnil. Odpočívej! Dereka se pokusím najít já,“ uklidňoval mně Gabriel, ale vůbec to ničemu nepomáhalo.
„Kašlu na to. Nejsem laboratorní myš. Jdu a nechte mě být!“
Už mě víc nezajímalo, co říkají a tak jsem se zvedal k odchodu. Než jsem se však vzpamatoval, ležel jsem obličejem natisknutý na tvrdou podlahu pokoje. Někdo mě velmi tvrdě omráčil.
Michael mi dal loktem do temene a knokautoval mně k zemi. Zvedl mě a položil zpět do postele. Potom společně s Gabrielem odešli z místnosti a zamkli mě tam, jak nějaké nezodpovědné dítě. Jako kdyby mně to mohlo zastavit.
Vzpamatoval jsem se tak po hodině a promnul si hlavu, kde se mi začala dělat veliká boule.
Jestli dostanu Michaela do rukou, tak bude rýt obličejem v hlíně.
Byl jsem tak naštvaný, že jsem vzteky začal pochodovat po celé místnosti. Neustále jsem přecházel z rohu do rohu, jako zvíře v kleci. Nakonec jsem uchopil skleničku s vodou a rozmačkal ji v ruce, jak kus papíru. Samozřejmě mi to pořezalo ruku, ale já to nevnímal.
Díval jsem se, jak mi krev vytéká z rány, která se okamžitě začala hojit. Štvalo mě, že si nemůžu ublížit a tím si trochu ulevit. Přidřepl jsem si k zemi a hlavu položil do rukou opřených na kolenou. Nedokázal jsem si představit, co teď Derekovi dělají.
Slzy se mi hrnuly z očí, byly plné vzteku a beznaděje. Prudce jsem se postavil a uchopil stůl, který vzápětí letěl na protější stěnu, kde se rozsekal se na třísky. Za ním následovala postel, kterou jsem namířil na dveře. Rychlým švihem jsem s ní mrštil a ona se rozbila o dveře. Ty se jen trochu vypoulily, ale neotevřely. Pokračoval jsem. Mlátil jsem hlava nehlava do dveří a chystal se je roztřískat na kusy. Rozmáchl jsem se a ruka mu projela dřevem, jak máslem. Vytrhával jsem kusy dveří z rámu a tím se pomalu dostával ven. Konečně se mi to povedlo a já mohl začít s Derekovou záchranou.
Potřeboval jsem Night Walkera na stopování a tak jsem zamířil za Jonathanem. On jediný mi mohl pomoci.
Zaklepal jsem na jeho dveře, a když jednou nestačilo, bouchal jsem, dokud je neotevřel. Rozespalý, polonahý a naštvaný se nakonec Jonathan objevil ve futrech.
„Co se děje? Razi?“
„Potřebuji tvou pomoc. Dokážeš vystopovat Dereka?“
„Razi, myslím, že bys to měl nechat na Gabrielovi,“ odpověděl mi Jonathan, ale nervózně si prohrábl vlasy, a tím bezděčným gestem mi dal naději.
„Tak mi nepomáhej. Pokusím se to nějak udělat.“
Musel jsem dělat, že ho nepotřebuji, aby se v něm hnulo svědomí. Věděl jsem, že to jako jeho nejlepší přítel udělá.
„To jsem neřekl. Pojď dovnitř, obléknu se,“ zastavil mně a zatáhl do svého pokoje.
„Děkuji,“ vydechl jsem a byl jsem rád, že můj plán vyšel. Bez něj, bych byl ztracený.
„Neděkuj, je to můj přítel. Abych se přiznal, měl jsem stejné nutkání.“
Jonathan zavřel dveře a oblékl se. Chvíli hledal ve skříni, než našel zbraň, kterou zkontroloval a vrazil mi ji do rukou. Ještě si k noze připásal pár malých vrhacích nožů a veliký lovecký zandal do pouzdra u kalhot. Nějak mi nic neříkal, věděl, že by to stejně nemělo cenu a cíl jsme oba měli stejný, tak proč ztrácet drahocenný čas.
Zamířili jsme k hlavní bráně, kde se Jonathan proměnil v Night Walkera. Stále jsem z jeho podoby měl smíšené pocity, tak trochu mě to děsilo.
Pokud mám takto vypadat, musím si zvyknout, ale…
Vydali jsme se z města ven. Velitelství bylo přímo u hlavní betonové zdi, která vedla na prérii. Plížili jsme se ztichlým městem tak opatrně, aby ani jedna stráž nezaznamenala nevyžádaný pohyb. Trvalo to déle, než kdybychom spěchali, ale za to bezpečí to stálo. Došli jsme ke zdi, která sahala tak dva metry do nebe a já přemýšlel, kde sebereme žebřík. Najednou mě Jonathan uchopil jak nějakou princeznu a přehodil na druhou stranu zdi. Sám mě vzápětí následoval. Musel jsem uznat, že jsem si spojence vybral dobře, sice na to nevypadal, ale spolehlivý byl.
Chvilku jsme jen stáli a pozorovali cestu, kterou jsme se měli vydat. Dřív útulný kraj, kde se nyní vyskytovala jen poušť a místy tráva, která se probíjela k životu na silném slunci.
Jonathan nasál vzduch a začal sledovat pachovou stopu, která vedla k holým skalám. Cesta trvala snad tři hodiny. Putovali jsme pustinou a museli jsme si zakrýt tváře šátky, aby nás do nich písek tak moc nešlehal. Snažili jsme se moc nezastavovat, jen občas jsme upili z lahve vodu a uschovali jí zpět do vaku.
Vše kolem bylo pusté, prázdné, neobydlené, jen náznaky dávno zapomenuté civilizace. Nikdo nás nesledoval. A proč také... Nejspíš neočekávali náš příchod. Kdo by taky byl takový blázen a šel jim rovnou do rány.
Konečně jsme došli do velikého města, kde bylo přes hodně budov pohřbeno do poloviny pod pískem. Dávno zašlá pýcha a honosnost hlavního města už jen smutně a tiše odpočívala v poušti nicoty. Kdysi rušné ulice, ve kterých se jen místy ozývalo teskné skučení větru, jak narážel do vytřískaných okenic. Žádné zvíře by tu nepřežilo a přesto… Přesně tady žili oni… Daleko od všeho v tichosti a klidu se připravovali na další vpád do našeho města.
Jonathan zamířil do budovy soudu. Veliká starodávná budova, která jako jediná vše přežila bez větší újmy. Vypadala jak z nějakého starého hororu. Omítka zešedlá dobou, okna vymlácená a schody široké, na kterých byl náznak kdysi krásně červeného koberce, vedoucího snad do pekla.
Brána byla otevřená a tak jsme vešli. Trochu se mi sevřel žaludek, jak jsem měl ze všeho nepříjemný pocit, který jsem nedokázal ničím potlačit. Můj vnitřní hlas řval, abych odešel a nechal to být, ale mé srdce mě popohánělo dál.
Nikdy bych ho tu nenechal… Nikdy.
Přešli jsme dlouhou terasu zakončenou černými dveřmi, které vedly na zahradu. Když jsme je opatrně otevřeli, zůstali jsme v úžasu stát jak opaření.
Zahrada překrásně kvetla, nejrůznější barvy střídaly sladké vůně, které lákaly svou svůdností. Tohle jsem naposledy viděl na obrázcích v galerii. Byl jsem překvapen, že je někdo schopen udržet ji v tomto stavu i v těchto podmínkách.
Za hustým porostem se ozvaly hlasy, ale nebylo vidět, kdo to je. Vyrazili jsme se tedy podívat, co jsou zač. Velmi pomalu jsme se plížili keři, abychom nevzbudili pozornost. Odklonil jsem omamně vonící žlutý květ a uviděl veliký vchod do jeskyně. Jonathan mě zarazil, když jsem chtěl udělat krok dopředu, a zastrčil mě za sebe. Schoval jsem se za jeho široká záda, připadal jsem si proti němu jako dítě, když on byl v této podobě a já jen člověk. Bylo jasné, že se mně bude snažit chránit. Bylo to jeho poslání a nevypadal na to, že by se mu jeho práce nelíbila.
Malými kroky jsme došli ke dveřím a dostali se do tmavé místnosti za nimi. Ucítil jsem hrozný pach, který mi vháněl slzy do očí, jak silný byl. Smrad, který jsme oba velmi dobře znali.
Neviděli jsme na krok před sebe, ale tušili, že tohle je hnízdo Werewolfů. Pach pocházel z hnijících, rozpadávajících se těl, přinesených na toto místo jen jako zdroj potravy. Museli jsme však pokračovat v chůzi i přes odpor, který zasáhl naše těla.
Nohy se nám propadaly do měkkých, slizkých tekutin, kdy nám pod podrážkami místy zakřupaly kosti. Chtělo se mi zvracet, ale dokázal jsem se kontrolovat. Taky mi nic jiného nezbývalo. Jakékoliv zaváhání by nás stálo život.
Bohužel jsem uklouznul a už putoval obličejem přímo do té spouště. Jonathan hned zareagoval a stáhl mě k sobě. Pro tuto chvíli jsem mu byl nesmírně vděčný, že mě chytil. Od toho okamžiku jsem byl opatrnější a našlapoval jen zlehka.
Pokračovali jsme ke schodům na konci místnosti. Byly pootevřené, a tudíž nebylo těžké se dostat dovnitř. Ocitli jsme se ve starém divadle, kde mi to připadalo tak moc povědomé, až jsem se zamračil a snažil si vzpomenout, kde to jsem. Nikdy jsem tu nemohl být, ale přesto, jako bych tu už někdy stál.
Jonathan do mě drcnul, abych se podíval směrem, kam ukazovala jeho ruka. Uviděl jsem jeviště, kde na kolenou klečel Derek a vedle něj stáli dva Werewolfové. Jejich silné drápy projížděly jeho tělem, jak kdyby ukrajovaly máslo. Místy použili i ocas s háčky, aby uslyšeli jeho bolestivé zavytí. Trhalo mi to srdce na kusy. Vracel se do lidské podoby, což znamenalo jediné… Musel být na pokraji sil. Zuřil jsem a krev se ve mně vařila, jak v tlakovém hrnci. Cítil jsem, jak mé tělo opětovně praská a nebezpečně se zvětšuje. Buňka po buňce měnila svůj tvar do něčeho, o čem jsem neměl ani tušení. Musel jsem opět držet Dereka v náruči za každou cenu. Vyskočil jsem a chtěl si to s těmi zvířaty vyřídit, ale Jonathan zakročil. Strhl mě zpět a pevně sevřel.
„Nedělej kraviny! Chceš tu umřít?“ zavrčel mi do ucha, aby ukázal svou nadřazenost nade mnou.
Poraženecky jsem sklonil hlavu a Jonathan povolil sevření. Pomalu jsme se přes židle dostávali k Derekovi, hezky uličku po uličce, dokud jsme nebyli u něj.
Díval jsem se na jeho tvář a byl tak rád, že žije, i když to vypadalo, že už tomu tak moc dlouho nebude. Jonathan vyskočil a chytil jednoho Werewolfa zezadu za krk. Urval mu hlavu takovou rychlostí, že se krev rozstříkla všude okolo. Druhý Werewolf to zaregistroval a již mířil na Jonathana. Vytáhl jsem zbraň, kterou mi Jonathan tehdy vnutil, a vystřelil jsem. Kulka proletěla Werewolfovou hlavou a část jeho mozku se rozprskla na oponu. Dal jsem tím Jonathanovi čas, aby se dostal na Werewolfovu hruď a roztrhal ji na kusy. Jeho vnitřnosti se vyvalily ven a tělo prudce padlo k zemi.
Vyrazil jsem za Derekem. Chytil jsem jeho tělo do náruče a pevně jej sevřel. Tím jsem si však vynutil jeho bolestivý vzdech. Jemně jsem ho pohladil po vlasech a jeho tvář zdvihnul ke svým rtům. Spojil jsem je v dlouhý polibek, kterým jsem se chtěl omluvit za tu dobu, po kterou musel tohle mučení snášet. Snažil jsem se mu vtisknout celou svou lásku, kterou jsem byl až příliš pohlcen. Derek otevřel oči. Cítil jsem se šťastný, že je zase se mnou. Byl bez sil, odevzdán mému obětí a já ho nehodlal pustit.
„Razi, dej mu svou krev. Máte dohodu, tvoje krev mu dá sílu,“ křikl na mě Jonathan a já se konečně probral.
Okamžitě jsem si nařízl zápěstí a přiložil ho Derekovi ke rtům. Derek nechal krev stékat do úst, kde ji polykal velmi pomalu. Bylo to jak naše intimní spojení, které nám nemůže nikdo vzít. Byli jsme si nejblíž, co jsme kdy mohli být. Cítil jsem, jak z mých žil do Dereka proudí má síla, kterou tolik potřeboval. Začal se probouzet a v jeho očích se zrcadlilo tolika pocitů, že jsem si nemohl vybrat, který je ten správný. Jak kdyby očima říkal: „Nikdy mě neposloucháš, když ti něco říkám.“
„Ale, ale… Copak to tu máme?“ ozval se najednou cizí hlas, který přicházel od schodů.
Někdo se k nám přibližoval. Během chvíle nás obklíčila smečka Werewolfů, která nedávala možnost žádného úniku. Osoba, která předtím stála na schodech, už byla skoro u nás. Jeho rysy se zostřovaly a bylo poznat, že je to muž. Pevně jsem svíral Dereka a Jonathan byl připraven kdykoliv zaútočit. Najednou byl na dosah mé ruky, ale i tak dost daleko, abych se ho nemohl dotknout. Bylo vidět, že si je jistý svou silou. Vysoký snědý muž, který se nad námi tyčil, byl víc než impozantní. Jeho oči byly černé a vlasy prošedivělé. Svalnaté postavy a postarší. Budil dojem slušného člověka, ale zároveň trochu snoba.
„Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Meriland Norik. Znáte mě pod jménem Mernok. Nemá cenu se snažit bojovat, jsme v přesile,“ oslovil nás klidným a melodickým hlasem.
Jeden z jeho poskoků se přibližoval k Derekovi, což jsem bral jako útok a schoval ho za záda, aby byl ve větším bezpečí.
Moje tělo začalo opět vřít. Při představě, že by ublížil Derekovi, jsem vnitřně šílel. Blížila se přeměna a já ji tentokrát nehodlal zastavit. Moje kosti křupaly pod tlakem, který se na ně hrnul, a na rukách se objevovaly drápy, které bolestivě vyjížděly z nehtového lůžka. Oči mi černaly a zrak mi zastiňoval vztek. Cítil jsem, jak mi roste kostra, a já mohutním. Opět se objevila ostrá bolest v zádech, jak kdyby se něco dralo napovrch. Padl jsem na všechny čtyři a snažil se ovládnout tu agónii, která mě ničila.
„Toto není nutné, i když jsem zvědavý, jak moc jsi podobný svému otci,“ řekl Meriland a potutelně se usmál.
„Otci?“ zavrčel jsem.
„Ano. Tak dlouho jsem neviděl tuhle přeměnu. Tvá hibernace končí Razaeli Divine,“ řekl Meriland zcela vážně, ale mě to znělo jako nesmyslná věta.
To jméno nebylo moje, ale přesto mi bylo tolik povědomé. Mým tělem, které bylo na pokraji přeměny, vibrovalo jako ozvěna. Rozlévalo se mým mozkem v neustále se opakující smyčce.
„Razael Divine… Razael Divine… Razael Divine….“