Ryu
Lekl jsem se a prudce se otočil, když jsem ucítil něčí dotek. Instinktivně jsem si dal ruce před obličej, jak jsem čekal ránu, která běžně z toho směru přicházela. Ale když jsem si uvědomil, kdo na mě mluví, posadil jsem se a podíval na něj.
„Omlo… Omlouvám se… Nevím, co to se mnou je…“ vzlykal jsem při každém slově a otíral si tvář od slz.
„Pokud můžeš…“ posunul jsem se na futonu ke zdi a lehl si tak, aby i on měl volné místo.
Nějak mi pomáhalo, že se mnou Taishi spal. Necítil jsem se sám a tím pádem tak zranitelný. Otřel jsem si z tváře ještě slzy a zadíval se do stropu, abych uklidnil ten pláč, co hluboko ve mě stále bouřil. Tak uvnitř mě, bylo něco, co mě stále ničilo. Jak kdybych tam uzavřel všechno svoje ponížení, bolest…
Svíralo mě to a ničilo, ale jak s tím ven? Nemohl jsem si pomoci. Nešlo to.
„Bojím se spát sám,“ smutně jsem si povzdechl a přikryl se peřinou, jak mi najednou začala být zima.
Kioshi
Nějak jsem neměl to srdce ho v tuhle chvíli upozorňovat znovu na to, že se nemá pořád omlouvat. Když začal plakat, měl jsem chuť ho obejmout. Nakonec jsem ho jen pohladil. Byl jsem v tu chvíli zřejmě zbabělý… Jako doktor jsem se pacientů nedotýkal. Je to neprofesionální. I když se kdokoliv rozplakal, mohl jsem si k nim jen přisednout a nabídnout jim kapesníky.
Nakonec jsem jen tiše seděl a čekal, až se Ryu uklidní. Nebral jsem ho sice jako svého pacienta, ale nechtěl jsem ho vyvést ještě víc z rovnováhy.
Ryu se nakonec posunul až ke stěně a já si lehl za něj. Když se roztřásl, sáhl jsem mu na čelo, jestli se mu nevrátila teplota, ale zdálo se to být v pohodě. Upravil jsem mu peřinu, aby na něj nikudy netáhlo a pak jsem se otočil na záda a podložil si rukama hlavu. Díval jsem se do stropu a přemýšlel, jak dlouho může člověku trvat, než se dokáže otřepat z takového nepříjemného zážitku.
Když se Ryu nepřestával třást, otočil jsem se na bok a trochu se k němu přitiskl.
„Kdyby ti to vadilo, řekni,“ objal jsem ho jednou rukou, aby cítil, že tu s ním opravdu někdo je.
Snad to bude vnímat jako bezpečí, a ne jako útok…
Ryu
To že mi položil ruku na bok, mě úplně vyvedlo z míry. Znovu se to ve mně všechno pralo, ale já tolik potřeboval něčí blízkost. Tak moc jsem se bál… Nemohl jsem zastavit ten pláč a už vůbec ne ten třes, co mě zachvacoval. Byl jsem tak bezbranný a opuštěný. Věděl jsem, že mě sem Taishi neposlal, aby se mě zbavil, ale právě naopak, aby mi pomohl se z toho dostat. Jenže…
„Ne… Nevadí,“ jen jsem tiše zašeptal a víc se k němu přitiskl, abych cítil to teplo, co z něj sálalo.
Možná jsem potřeboval vnímat i tu dobrou energii která z něj vycházela. Byl jsem tak moc vysílený… Tak dlouho jsem na sobě nechal páchat zvěrstva, že jsem si ani neuvědomil, že jsem se stal obětí. Na začátku to takové nebylo. Nebyl tak krutý, jenže co se Taishiho ujal Ayano, prostě zešílel a tohle všechno se zvrhlo na mučení a týrání. Jenže už nebylo kam utéct. Nemohl jsem ohrozit Taishiho, tak jsem mlčel, abych ho ochránil. Ale bylo to vůbec k něčemu? Komu jsem vůbec tímhle pomohl? Jak to tak vypadá, dokážou se o sebe postarat, a ze mě se nevědomky stal mučedník.
„Proč jsem si to nechal líbit? Proč jsem ho nezastavil?“ šeptal jsem a přitom cítil, jak to jde ze mě všechno ven.
Možná to bylo i proto, že Kioshi neznal, jak fungují Yakuza rodiny. Neznal mně, a to v tuhle chvíli bylo to nejdůležitější.
Kioshi
Mohl jsem udělat Ryu přednášku, jak je to s násilníky a jejich oběťmi. Ale jen bych ho tím víc uvedl do deprese. Přesto však bylo dobře, že se začal ptát. Byla to dobrá cesta k tomu, aby to ze sebe všechno dostal ven.
„Proč zrovna ty? Souhra náhod. Nikdo nikdy netuší dopředu, že se může něco takového stát. Není to něco, co by si člověk naplánoval. Prostě se to stane. Víš, je dobře, že se do toho Ayano a Taishi vložili. Nebudu ti lhát… Kdyby se to nestalo, mohl jsi dopadnout hůř. Ale teď už je po všem. Bude zase lépe, uvidíš. Jen to nesmíš v sobě dusit. Raději celý den proplakat než to v sobě schovávat. Raději se vztekat, křičet, nadávat než se tím nechat pohltit.“
V celém domě panovalo ticho, až na občasné hlasy, které se nesly hlavního pokoje, kde si táta povídal s dvojčaty o tom, co všechno je potřeba udělat. Úplně jsem si uměl představit, jak tam všichni sedí, popíjí a povídají si. A vedle nich leží Aida a Bako a jen je tiše sledují.
„Nelekni se Ryu,“ upozornil jsem ho tiše a vzápětí jsem hvízdnul.
Netrvalo snad ani pět vteřin a už bylo slyšet klapání drápů po podlaze, jak k nám oba běželi.
„Baku, sem,“ potáhl jsem Ryu blíž k sobě a poplácal jsem na volné místo. Bako si hned poslušně lehnul před něj, zatím co Aida si lehla za mě a hřála mě do zad.
„Takhle nám bude tepleji,“ povolil jsem ruku, která stále držela Ryu kolem pasu a položil jsem hlavu na polštář.
Ryu
„Ale já jsem věděl, že se něco takového může stát. Nebyla to náhoda. Já s tím byl v pořádku. Prostě jsem vykoupil Taishiho život svým tělem. Je mi ze mě zle… Nemohl jsem jinak, miluji svého bratra. Jsem moc slabý…“ brečel jsem dál, jak to prostě muselo ze mě všechno najednou ven.
Když jsem však ucítil to teplo, které se neslo od Baka, který ležel přede mnou, bylo mi o trochu líp. Jednou rukou jsem pevně chytil tu Kioshiho a víc si ji přitáhl k tělu, jako bych se chtěl ujistit, že mi nikam neuteče a druhou jsem zabořil do Bakovi srsti a prsty mu pročesával chlupy.
Byl jsem v bezpečí… V klidném a milém teple, které mě tišilo. Pomalu jsem polevoval své svaly až jsem se přestal chvět, i můj pláč odcházel.
Kioshi
„Je dobře, že si to uvědomuješ. Ale musím ti oponovat. Než se to stalo, nemohl jsi vědět, že k tomu dojde. A taky… Nebyl jsi s tím v pořádku. Kdyby ano, nebral by sis to tak. Nedopadlo by to takhle.“
Ryuův pláč se pomalu utišoval.
Být v tomhle stavu večer, není dobré pro spánek. Ryu sice dostal léky i na spaní, ale přeci jen…
Když mi víc stiskl ruku, rozhodl jsem se o tom víc nemluvit. Na to je lepší den. Začal jsem mu vyprávět o tom, jak jsem tady na farmě vyrůstal. Jak jsme tu žili, než jsme se na čas odstěhovali do města kvůli tátově práci. Jak si mě bráchové neustále dobírali pro mou výšku, i když jsem byl jeden z nejvyšších i na škole.
Mluvil jsem až do doby, kdy Ryu začal pravidelně oddechovat. Nakonec jsem i já zavřel oči a během chvilky jsem usnul.
Ryu
Slyšel jsem ho, jak mi vypráví, a mě se pomalu klíží oči z toho všeho vypětí. Když jsem usnul, vše ve mně bylo již klidné. Nejspíš jsem tím pláčem vyplavil dost bolesti, aby můj spánek mohl být nerušený.
Probudila mě až potřeba na záchod. Byla ještě tma, tak jsem se jen velmi tiše vyplížil z postele. Ani brýle jsem si nebral, prakticky jsem je ani nepotřeboval. Měl jsem velmi slabé dioptrie, ale už asi i ze zvyku jsem je nosil stále.
Slyšel jsem šustění a podíval se k posteli, zda jsem nevzbudil i Kioshiho, ale díky bohu to byl jen Bako, který zvedl hlavu, aby zjistil, co dělám. Pokračoval jsem tiše na chodbu a potom na toaletu, kde jsem vykonal potřebu. Když jsem se však vracel zpátky a viděl, jak chodbu osvětluje světlo zvenčí, vzal jsem si opatrně z pokoje mikinu a navlékl si jí. Vyšel jsem ven, kde právě nad obzorem vycházelo slunce a posadil se na verandu.
Pozoroval jsem tu nádherné ráno, kdy první paprsky osvětlovaly střechy domu a stájí. Chladný ranní větřík si pohrával s mými vlasy a čerství vzduch hladil moji duši. Bylo to tak krásné. Byl slyšet kohout, který si přivstal stejně jako já a i kozy, které jeho kokrháním začaly mečet v chlívkách. Nikdy jsem takovou nádheru nezažil a strašně jsem si to užíval. Po včerejšku se mi začalo ulevovat. Jak kdybych ze sebe setřásl první třetinu toho obřího kamene jménem Jomei.
Kioshi
Probralo mě tiché zakňučení Baka. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Místo vedle mě bylo prázdné. Aida ležela za mnou. Když Bako znovu zakňučel, podíval jsem se za ním. Ležel u dveří na zahradu s pohledem upřeným na mě. Vstal jsem a došel jsem k němu.
„Je venku?“ pohladil jsem jeho hustou srst a pak jsem otevřel dveře.
Bako hned vyběhl ven a opravdu běžel rovnou za Ryu. Vypadá to, že si ho tak nějak podvědomě vybral, aby ho chránil. Vlci nikdy nenechají své slabší jedince na holičkách. Dokonce i ve smečce, když se někam přesunují, tak se přizpůsobují právě tomu nejpomalejšímu, který jde vždy jako první. A tady u nás byl Bako většině podřízený. Zřejmě vycítil, že Ryu na tom není moc dobře. Zvířata jsou v tomhle prostě obdivuhodná.
Upravil jsem si yukatu a trochu rukama prohrábnul rozježené vlasy.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem Ru, který stál na verandě a díval se na východ slunce. „Vyspal ses dobře?“
Ryu
Lekl jsem se, když se mi studený čumák otřel o ruku. Hned jsem Baka pohladil a podíval se směrem ke dveřím, od kterých právě přicházel Kioshi. V té yukatě mu to slušelo, a to nové ranní světlo mu dávalo ještě větší šmrnc.
Mile jsem se na něj usmál a došel až k němu.
„Dobré jitro. Ano, vyspal jsem se příjemně. Děkuji za to, že jsi se mnou byl, moc mi to pomohlo,“ mírně jsem se poklonil, až jsem se tváří otřel o jeho yukatu.
Nějak jsem si neuvědomil, jak blízko jsem. Jeho vůně se mi vetřela do nosu a já trochu přivřel oči, jak se mi líbila. Byl to tak hodný člověk. Nemohl jsem si vybrat, co v tuhle chvíli cítím. Nevyznal jsem se sám v sobě a v tom, co se se mnou děje. Možná jsem na něm byl závislý proto, že byl první, co se ke mně takhle mile choval. Ale co když to bylo z jiného důvodu?
Mohl bych v tomhle stavu, v jakém jsem, něco cítit? Něco víc, než jen vděčnost? Nebo ho začínám mít rád? Popravdě jsem se nikdy do nikoho nezamiloval, netuším, jaké ty pocity vůbec jsou. Nebo, co to s člověkem dělá, kam až to sahá a jak hluboké jsou kořeny lásky. Ale co když je to jen jeho postoj jako lékaře? Stará se takto o všechny? Dotýká se jich?
Byl jsem moc zmatený, ale nemohl jsem se na něj přestat dívat. Moc mi pomáhal.
„Jsi k ničemu… Takhle se k tobě bude chovat každý, protože jsi troska, Ryu…“ zaznělo mi v hlavě jako ozvěna, kterou tam vtiskl Jomei.
Chytil jsem se za hlavu a trochu odstoupil, abych tu živou vzpomínku rozdýchal. Trochu jsem se přidržel jeho ruky, kterou jsem zachytil, když jsem couval dozadu.
„Půjdeme se připravit na to pole?“ usmál jsem se a schoval opět hluboko v sobě svoje pocity.
Nemohl jsem ještě říct všechno, co se ve mně rozbilo. Bál jsem se, že bych se mu jako člověk zhnusil. Vlastně to byl můj první opravdový přítel.
Kioshi
„Nemusíš děkovat. Také jsem se dobře vyspal,“ pousmál jsem se.
Když se mu zatočila hlava a zachytil se mé ruky, chytl jsem ho v první moment pevněji, než jsem chtěl. Povolil jsem o něco svůj stisk, když udělal dva kroky dozadu.
„Promiň, nechtěl jsem,“ omluvil jsem se a pustil jsem ho.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a zaposlouchal se. Farma se začínala budit a za chvíli opravdu bude čas vyrazit.
„Půjdeme se nasnídat a pak můžeme vyrazit. Pojedeme koňským povozem. Je to trochu dál. Jen bych doporučil si vzít něco na převlečení. Ale, když tak tu máme náhradní věci vhodné pro práci na poli.“ Popošel jsem pár kroků ke svému pokoji a otevřel dveře.
„Jen se převleču, ale klidně už můžeš jít na snídani. Nemusíš na mě čekat.“
Vypadá to, že s Ryu je to na dobré cestě. I když je ještě brzy dělat závěry po dvou dnech, ale přesto. Nejspíš to byl opravdu dobrý nápad vzít ho sem, i když to mělo být hlavně kvůli tomu, aby byl mimo dosah Yakuzy a hlavně Jomeie.
Právě jsem si oblékal pracovní kalhoty, když se ozval telefon a po chvilce volání mámy.
„Kio, máš telefon!“
Hned jsem vyběhl do chodby. Takhle brzy ráno, pokud někdo volá, je to důležité. Může to být někdo z pacientů. Ale když jsem vzal do ruky sluchátko a ozval se Ayanův hlas, byl jsem v šoku.
Ryu
„Dobře, vezmu si ještě jiné tepláky a něco náhradního, Taishi mi toho nabalil až příliš,“ usmál jsem se a zamířil do svého pokoje.
Sevřel jsem si ruku v místě, kde jsem cítil, jak pevně mě stiskl.
Proč pro mě každý dotek, který je od něj, znamená tolik?
Vlezl jsem do pokoje a v rychlosti na sebe hodil jiné tepláky a tyhle uložil na další spaní. Do batohu jsem si hodil náhradní věci a boty, nechal jsem ho však opřený u dveří ven na terasu, aby tu nikomu nezavazel. Když jsem slyšel hluk z kuchyně šel jsem tam.
„Mohu vám pomoci se snídaní?“ usmál jsem se na paní domu a okamžitě se ujal přípravy.
Krájel jsem zeleninu a udělal pro všechny sladkou vaječnou omeletu. Tu jsem uměl ze všeho nejvíc, Taishi ji totiž miloval, a tak jsem mu ji stále dělal.
„Máš velkou rodinu? Taky pro ně děláš snídaně? Jde ti to,“ usmála se na mě Kioshiho maminka a podala talíř, na který jsem naskládal nakrájenou omeletu smotanou do rolády.
„Ani ne. Mám jen rodiče a bratra, ostatní se za rodinu moc počítat nedají. Ale bratrovi jsem tuhle omeletu dělal často, jinak mě moc naše kuchařka k ničemu nepustí, a to bych se rád o někoho staral,“ smutně jsem si povzdechl a doskládal talíř tak, aby byl plný.
„Takže máte s bratrem hezký vztah? Jste z bohaté rodiny, že? To musí být těžké,“ pohladila mě po rameni a připravila tác, který obložila zeleninou a nasolenou rybou.
„Mám ho moc rád, asi je jediný, kdo mi rozumí. Ale těžké to zas tak nebylo, když v tom vyrůstáte odmalička, zvyknete si. Víte, nejsem z normální rodiny, tam se ani jinak k sobě lidi nechovají, ale nikdy jsem si nestěžoval. Mám je rád všechny,“ usmál jsem se na ni a odnesl pár talířů na stůl do jídelny.
Kioshi
„Podařilo se mu utéct. Už ho ale hledají… zřejmě se daleko nedostane a je zraněný, ale pro jistotu… Nikdo neví, kde Ryu je, ale nevíme, kde všude má Jomei kontakty… Neví to ani Taishi, neřekl jsem mu to, aby zbytečně nepanikařil. Počítám, že se to vyřeší rychle, ale pro jistotu jsem ti to chtěl říct. Když tak buďte na pozoru…“
Poslouchal jsem Ayanu, co mi říká a vůbec se mi to nelíbilo. Rozloučil jsem se s ním, že mi hned dá vědět, jak něco zjistí.
Podíval jsem se na Ryu, který právě procházel s tácem v ruce a pomáhal mámě chystat snídani.
Rozhodně mu to neřeknu. Jen by to zhoršilo jeho stav. Něco říkat ostatním jsem taky nechtěl.
„Bako,“ přidřepl jsem si k vlkovi. Chytl jsem ho kolem krku a ukázal jsem nenápadně na Ryu. „Hlídej.“
Bako jen pokrčil čenich, jako by si znovu chtěl připomenout Ryuův pach a pak se vydal za ním.
No, aspoň tohle zatím můžu udělat. Ryu bude mít Baka při sobě, ať se hne kamkoliv.
„Chtěl jsem tě jít vzbudit a ty už jsi tady!“
Montaro mě chytil kolem krku a táhl mě do jídelny.
„Tak jdem se najíst a pak vyrážíme.“
Ryu
„Ještě mám něco vzít?“ usmál jsem se a ukázal na talíře plné jídla.
„Ano, děkuji,“ podala mi další a sama vzala poslední s kávou a čajem.
Šli jsme vedle sebe a vřele se na sebe usmívali. Tak zvláštní a hezká nálada tu vládla. Už u stolu byla i hlava rodiny a oba Kioshiho bratři. Sedl jsem si a poděkoval za jídlo tak, jak se to sluší. Nabral jsem si a přitom pozoroval Kioshiho, který si tak vřele povídal s bratry. I tohle jsem mu záviděl. Vážně jsem byl asi nějak jiný.
„Zůstaneš se mnou doma Ryu?“ podívala se na mě Kioshiho máma.
„Ne, děkuji. Velmi rád půjdu na pole a pomůžu. Chtěl bych si to zkusit. Nevím, jak se to dělá, ale jsem přizpůsobivý, určitě zastanu nějakou práci. A… Jsem rád venku, doma moc možností nemám. Asi až příliš moc pracuji.“
Snažil jsem se být milý, ale zmínka o práci mě děsila. Ta představa, že budu pracovat za tím stolem, který… Na kterém mi to… Zvedal se mi žaludek.
Na moment jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl, abych ty představy zaplašil. Ale v ten moment mi do klína dal hlavu Bako a jemně kňukl, jak kdyby věděl, na co myslím.
„Dobré chutnání,“ popřál jsem všem a pustil se do jídla.
Nechtěl jsem na to myslet… Nechtěl jsem, aby mi to pokazilo hezký den.
Kioshi
Než jsme se nasnídali a vypravili se, uběhly skoro dvě hodiny. Byl opravdu nejvyšší čas vyrazit, abychom na pole nedojeli v pravé poledne. A podle toho, co říkal Shi, tam už někteří jsou, protože tam přespávali, a nebylo vhodné, abychom je tam nechali dlouho samotné.
Cesta povozem byla pro mne vždycky něčím, co jsem si užíval. Sice, když jsem pak slezl dolů, byl jsem celý rozlámaný, ale vůbec mi to nevadilo. Bylo to jiné než se vozit autem.
Když jsme dorazili na místo, slunce už opravdu hřálo a vypadalo to, že bude i dost teplo. Naštěstí kolem pole bylo dost stromů, které poskytovaly stín, stejně jako blízký les, kterým jsme projížděli.
Ani jsem nemrkl, a už jsem měl přichystané ohniště, provizorní stůl a všechny věci, které byly potřebné pro vaření pro deset lidí.
Monty a Shi se hned připojili k ostatním, já se pustil do vaření.
„Budeš se mnou, nebo si chceš zkusit práci na poli?“ vytáhl jsem poslední bednu se surovinami. „Jestli chceš, klidně běž za nimi, já to v pohodě zvládnu. Jsem zvyklý. Jen…“ podíval jsem se na nebe a pak na hodinky. „Nezapomeň si přijít pro léky, ať se ti neudělá hůř. Ano?“
Ryu
Ta cesta povozem pro mě zrovna dvakrát dobrá nebyla, ale dal jsem si pod zadek batoh s věcmi, tak to tlumilo nárazy a přeci jen moje bolest byla menší díky té mastičce a lékům od Ayana. Byl krásný teplý den a příjemné počasí, které přímo lákalo k práci ve vodě, do které se sázela rýže.
„Zkusím to. Vždy jsem to viděl jen v televizi a moc mě to láká. Neboj se, když se budu cítit slabý, dojdu,“ usmál jsem se na Kioshiho a přebral od něj bednu se sazeničkami.
Shi si mě hned vzal pod svá křídla a ukazoval mi jak na to. Chvíli šel vedle mě, ale potom nabral takové tempo, že jsem se mohl jen dívat na jeho záda. Ani jsem netušil jak, ale uplynulo to tak rychle, že jsem do poledne měl svoji bedýnku prázdnou. Asi jsem tím strávil pár hodin, ale ten pocit byl neskutečný. Narovnal jsem se, prokřupal záda, která z toho neustálého předklonu bolela, a vydal se ke stánku, co tam měl Kioshi. Už tam stáli všichni a nabírali si jídlo, které krásně vonělo až ke mně.
Došel jsem k němu a natáhl ruku, ale pro jistotu jsem se sklonil až k jeho uchu a zašeptal.
„Dáš mi prosím léky a něco na zapití?“
Začínalo být už docela horko, když se den přehoupl k poledni.
Kioshi
Zabral jsem se do vaření. Bavilo mě vařit pro ostatní, protože si jinak vždycky vařím jen pro sebe a to už taková zábava není.
Občas jsem mrknul k poli, stejně jako Bako, který ležel na kraji a celou dobu ho sledoval. Sem tam zvedl hlavu, zastříhal ušima, či zavětřil. Čekal tam na něj celou dobu až do oběda. Když přišel Ryu za mnou, Bako se zvedl a pomalu šel za ním a zase si lehl opodál.
„Pojď si sednout sem,“ ukázal jsem mu na pohodlné rozkládací křesílko, postavené ve stínu. „Musíš být celý rozlámaný.“
Zašel jsem ke svým věcem a vytáhl jsem Ryuovy léky. Postavil jsem se před něj, když jsem mu je podával i s vodou, aby si je nebral na očích všech.
„Zvládneš to až do večera?“ pousmál jsem se, když jsem viděl ten jeho spokojený výraz ve tváři. „No, ale chci, abys teď aspoň hodinu dvě poseděl ve stínu. Ber to jako lékařské doporučení, ano?“ podal jsem mu tác, na kterém byly naskládané misky s jídlem. „Pokud by ses moc nudil, můžeš mi to třeba pomoct pouklízet a připravit něco k zakousnutí na pozdější svačinu. Ale opravdu by teď nebylo dobré, kdybys byl na slunci v tom největším vedru.“
Nabral jsem si také jídlo a usadil se vedle Ryu na zemi.
Ryu
„Děkuji, za všechno,“ usmál jsem se na něj a vzal si své léky.
Bako se přiblížil až ke mně a kousek opodál si lehl, jak kdyby mě hlídal. Byl to opravdu krásný pes.
„Zvládnu a pomohu ti, nějak se mi nechce sedět. Rozlámaný to teda jsem, ale je to skvělé. Baví mě to. Kdykoliv zase pomohu, když budete sázet,“ znovu jsem se zasmál a vzal si tác s jídlem.
Nabral jsem si první sousto a spokojeně ho snědl. Bylo to vážně skvělé uvolnění. Sice to byla těžká práce na zvedání, ale ten pocit z toho byl nenahraditelný.
„Je to moc dobré. Jsi dobrý kuchař.“
Dál jsem jedl, a přitom pozoroval lidi kolem sebe. Všichni byli tak spokojení a milí. Jak kdyby tohle nebyla práce, ale rodina. Zvláštní pocit moci jim pomoct.
Když jsem dojedl, pomohl jsem Kioshimu s úklidem, a potom nakrájel vše, co mi dal. Ve stánku byl příjemný chládek, a hlavně jeho blízkost mi dělala nadmíru dobře. Častokrát jsem se o něj otřel. Ne však záměrně, ale by tu málo místa, takže když jsem si něco bral, nebo se pro něco natahoval, zavadil jsem o něj. Vše ve mně vzbuzovalo příjemné chvění, které jsem nebyl schopen popsat. Chtěl jsem s ním být… Užíval jsem si to, a nebylo mi ani špatně nebo mdlo.
Den tak rychle utíkal, že jsem se k sázení dalších rostlin dostal až kolem čtvrté hodiny a to už moc času nezbývalo i tak jsem si ke konci troufl závodit se Shi, který se bavil, když jsem zakopl a celý skončil v blátě. Když mi však pomáhal, stáhl jsem tam i jeho.
Smál jsem se a plácal kolem sebe, abych ho ještě víc obhodil. Už jsem se ani nepřevlékal, protože se začalo stmívat, a to už nebylo vidět na nic. Šedá obloha vystřídala jas krásného dne, a začínalo být chladno. Rychle jsem dosázel, co jsem měl a došel ke Kioshimu.
„Mohu tě obejmout,“ zasmál jsem se a rozpažil, až mi z rukávů začalo odkapávat bláto.
Kioshi
Bylo vidět, že si Ryua hned všichni oblíbili. Hlavně Shi a Monty. Měl jsem opravdu dobrý pocit, když jsem viděl, že se Ryu dobře baví. Určitě, i když to byl původně jiný záměr, bylo dobré s ním tu jet.
Když se usmíval, vypadal opravdu krásně. Zabil bych ty, co dokážou takové lidi zranit. Jen díky tomu, že jsem lékař, nepřipouštím si myšlenku, že bych někdy někomu ublížil. Ale takhle… Lidská stránka začala převažovat nad tou profesionální.
Když se přede mne Ryu postavil a s úsměvem rozpažil ruce, měl jsem opravdu chuť ho obejmout. Bylo to vážně jiné. Už od noci, kdy jsem s ním ležel v posteli, jsem ho přestal brát jako svého pacienta, kterým vlastně ani nebyl. Začal jsem ho vnímat jinak…
„Rád bych, Ryu, ale tohle si odpustím. Nemá věci na převle… Sakra!“ vykřikl jsem, když se na mě zezadu přilepilo velké Shiho tělo, který byl ještě špinavější než Ryu.
„Rodinné objetí!“ zahulákal a natlačil se na mě tak, že jsem nakonec skončil v Ryuově náruči. Jen na poslední chvíli jsem ho zachytil, abychom nespadli na zem. Stál jsem slisovaný mezi Shi a Ryu, a neměl se, jak z toho dostat ven.
„Konečně vypadáš, jako bys taky pracoval na poli,“ smál se Montaro, který nás sledoval z bezpečné vzdálenosti.
Ryu
„Ach... Haaaa..." vykřikl jsem, když se na mě oba natlačili.
Pevně jsem objal Kia a natiskl se na něj, abych nehodil záda.
„Můžu ti půjčit Taishiho věci, vzal jsem dvoje," usmál jsem se a vzhlédl na něj.
Najednou jsem ale cítil to mrazení v kostech, když jsem uviděl svůj odraz v jeho očích, jak moc blízko jsem byl. Jen jsem stál a byl jak zamražený v čase. Srdce mi tlouklo jak o závod, a já se ještě víc ztratil ve svých pocitech.
Bože... Co to se mnou je?
Kioshi
Shi nás bez problémů oba objal svýma velkýma rukama. Byl jsem přitisknutý na Ryu, a když se i on mě chytil a naše pohledy se střetly, ztratil jsem na moment řeč.
Byl tak blízko, že ta krása v jeho očích mě uchvátila ještě víc.
„Děkuji, ale zůstanu v tomhle. Nechci špinit další oblečení. Stejně už pojedeme,“ promluvil jsem konečně, když mi nabídnul bratrovo oblečení.
Pomalu jsem povolil své objetí, a když nás konečně pustil i Shi, poodstoupil jsem od Ryu.
„Jen to dobalím, a můžeme vyrazit.“
Najednou jsem byl ze všeho vedle. Cítil jsem jeho srdce, jak silně bilo, cítil jsem jeho dech na svém krku, když nás k sobě Shi přitáhnul a viděl jsem jeho krásný pohled. A všechno bylo na dosah…
Musel jsem opravdu odstoupit a začít něco dělat, abych se srovnal.
Balili jsme věci a já místy pokukoval po Ryu. Prostě se to nedalo, i když jsem si říkal, že se to nehodí. Stejně tak po cestě zpátky… Pořád jsem měl tendenci se na něj dívat. Víc než normálně… Jenže nedíval jsem se na něj už očima odborníka. Ale jako člověk, kterého tahle osoba něčím zaujala…
„Půjdeme se hned okoupat,“ popadl nás oba za ruku Shi, když jsme dojeli a slezli z povozu dolů.
Táhl nás přes zahradu dozadu k našim pokojům, abychom nezašpinili půlku domu.
Ryu
Ještě jsem ho chtěl držet, tak moc mě to dostalo. Nakonec mě pustil a během chvíle jsme jeli domů. Nemohl jsem ho však dostat z hlavy. Pořád jsem po něm pokukoval a častokrát se setkal i s jeho pohledem, což ve mně vždy vyvolalo to příjemné chvění. Byl jsem z toho úplně mimo. Sice jsem byl stále zlomený od Jomei, ale přes všechno to svinstvo, jsem potkal jeho. Když nás však jeho bratr oba narval do koupelny a hned vešel i druhý, začal jsem panikařit.
Bál jsem se, ne jejich společnosti, ale toho, co by viděli, což bylo hrozné.
„Všichni... Všichni se nevejdeme, počkám venku," rychle jsem se dral ven, ale Shi mě zachytil a stáhl zpět.
„Místa je tu dost, vystřídáme se a umyjeme si záda.“
Prosebně jsem se zadíval na Kioshiho. Tohle jsem nechtěl, nemohli mě vidět, moje tělo... Hned by to pochopili.
Kioshi
Tohle nebylo dobrý. Dokonce i Montaro se přidal ke společné koupeli. A Shi… ten si prostě stál na svým. Je vidět, že si Ryua oblíbil. A když si postaví hlavu, nedá se mu odporovat.
„Rychle se umyjte, už chystám večeři,“ ozvalo se mámino zavolání.
„Tak vidíš, není čas stát frontu,“ usmál se Shi na Ryua a začal se svlékat.
Přemýšlel jsem jak z toho ven. Otočil jsem se ke dveřím, ale tam stál Montaro, který už se také svlékal. Podíval jsem se zpět na Shi.
„Ty, co to tu máš?“ poplácal jsem ho po zádech.
Shi se prohnul a zaskučel.
„No, hele, byl jsem… jak bych to řekl…“
„Zase jsi byl ve vesnici, co? Nedáš si pokoj?“
Jeho záda byly pokryty škrábanci a na rameni měl znatelný otisk od zubů.
„Ale když ona je taková… Když já ji prostě nedokážu odolat,“ podrbal se Shi ve vlasech.
„Jen aby tě jednou někdo z vesnice nevykastroval,“ zavrtěl jsem hlavou a začal se svlékat.
Postavil jsem se těsně k Ryu a zašeptal jsem mu do ucha.
„Ničeho se neboj. Bude to v pohodě. Nechej si ručník kolem pasu.“
Na moment jsem se mu zadíval do očí a stiskl jsem mu ruku, aby se nebál. Aby získal odvahu a šel se s námi umýt.
„Postarám se o Ryu a vy dva o sebe. Nepotřebuji, abyste mi ho okukovali,“ popostrčil jsem Montaro dál od nás.
Ryu
Abyste mi ho okukovali? Vážně to řekl? Neřekl to jen proto, abych byl ve větším klidu? Nebo… Ne, to určitě ne, co by na mě viděl.
Povzdechl jsem si a začal se svlékat. Nedalo se, jak uniknout, tak aspoň zadek jsem schovat mohl, a když tak byl Kioshi, tolik jsem se nebál. Rychle jsem si omotal ručník kolem pasu a teprve potom si stáhl trenky, nechtěl jsem nic riskovat. I tak uvidí až příliš z mého těla.
Ty modřiny, škrábance… Jizvu přes stehno… Moje vyhublé tělo. Bože… zase sem se za sebe styděl. Nebylo o co stát, když se na mě člověk podíval.
Brýle jsem si už od večera nevzal, a jak bylo vidět, očím to nevadilo. Možná jsem se za ně i schovával, kdo ví. Sedl jsem si na stoličku a začal se mydlit, chtěl jsem těmi bublinkami zamaskovat to nejhorší a hlavně, mít to co nejrychleji za sebou. Když jsem si domyl předek, podal jsem Kioshimu houbu.
„Mohl bys prosím… Záda?“ styděl jsem se… Strašně moc.
Nebylo to jako předtím, teď jsem si už plně uvědomoval, že se mi začíná Kioshi líbit. Tohle už bylo jiné… Úplně jiné.
Kioshi
Nakonec Ryu sebral odvahu a zůstal. Byl jsem rád, že nezpanikařil ještě víc. Dal jsem si stoličku za něj, aby mu nebylo vidět na záda a začal se umývat. Když mi podal houbu, bez váhání jsem ho začal omývat, abychom to zbytečně nezdržovali.
„Opláchnu tě,“ řekl jsem mu tiše.
Vzal jsem do ruky sprchu a pustil jsem mu vodu na hlavu, aby se smyl všechen šampon i mýdlo. Dlaní jsem mu jemně přejel po ramenou a po zádech, aby opravdu všechna pěna stekla dolů.
Bráchové si nás nakonec ani nevšímali. To, že jsem začal mluvit o Shiově výletech do vesnice, rozproudilo mezi nimi debatu na tohle téma. Byli do toho tak zabraní, že si ani nevšimli, že my dva jsem už prakticky umytí. Ještě i ze sebe jsem smyl mýdlo.
„Vidíš, je to v pohodě,“ naklonil jsem se ještě k Ryu a zašeptal jsem mu to do ucha.
Mírně jsem se otřel o jeho tělo, když jsem vstával ze stoličky. Na moment jsem se zastavil, když mnou projel ten příjemný pocit, když jsem se ho dotkl trochu víc. Jeho kůže byla hladká a příjemná na dotek. A… neucuknul. Nejdříve jsem se bál, že se mu to nebude líbit, ale když neuhnul, oddechl jsem si.
Přesto jsem se raději vzdálil a šel se utřít, abych se mohl obléct.
„Obleč si tohle, abys mohl dojít aspoň do pokoje," podal jsem Ryu yukatu.
Ryu
Každé otření jeho pokožky o mou, když mi smýval mýdlo, bylo to, jak dostávat elektrické šoky. Těžko se mi dýchalo a srdce bilo jako o závod. Ve chvíli, kdy se o mě otřel víc, byl jsem úplně hotový. Bylo to tak příjemné, že kdyby tu nikdo s námi nebyl, asi by mi z úst vyšlo tiché zasténání. Nechápal jsem, co to je, nebo proč jsem z tohohle tak moc zmatený, ale nemohl jsem přestat na myslet na jeho tělo, které se mi tu nejednou ukázalo.
Popravdě, byl jsem gay. Taishimu jsem to neřekl z toho důvodu, abych to udržel dostatečně v tajnosti. Nemohl jsem s tím jít na světlo i já. Už tak jsem byl od narození slabší než moji vrstevníci. Učil jsem se boji, nebo střílet ze zbraně, tak jako každý yakuza, jenže jsem to neměl rád. Vždy jsem byl na tohle moc jemný a hodný. Nehodil jsem se na pozici jako nástupce svého otce, Taishi prostě vyhovoval jeho představám víc. Ale mohl jsem zastat naprosto veškerou práci ve firmě, a to bylo důležitější.
Vstal jsem a rychle se osušil, abych se mohl obléct. Trochu jsem bojoval se zašněrováním yukaty a nakonec se docela nešťastně podíval na Kioshiho.
„Nějak mi to nejde a nevím proč," vysoukal jsem ze sebe a usmál se, protože tohle bylo vážně vtipné.
Kioshi
„Nemusíš se s tím tak trápit, jestli je to jen na cestu do pokoje,“ podsunul jsem ruce pod jeho. Nejdříve jsem rozmotal, co stihl zauzlovat a pak jsem mu to zavázal.
„Ale pokud chceš v tomhle zůstat, můžeš, sluší ti to,“ přejel jsem dlaní po jeho hrudi, abych yukatu srovnal. „Ale obleč si aspoň spodní prádlo,“ usmál jsem se.
Také já jsem se oblékl a šel do svého pokoje pro prádlo. Když jsem si natáhl boxerky, zamířil jsem do hlavního pokoje, kde se podávala večeře. Zastavil jsem se u Ryuových dveří, abych na něj počkal.
Díval jsem se na něj a nemohl od něj odtrhnout oči. Měl ještě vlhké vlasy, které kopírovaly jeho štíhlý krk. A vážně mu to v tom typicky japonském oblečení moc slušelo. Aniž bych si to uvědomil, zadíval jsem se na něj víc, než bylo zdrávo…
Ryu
Nemohl jsem už skoro ani dýchat, když mi zavazoval yukatu a dotýkal se mě. Bylo to jako moje malé osobní šílenství. Jak může být někdo, tak hezký a hodný? Proč jsem ho musel potkat v takovéto situaci, kdy vypadám tak hrozně, a ví o mě vše, co se mi stalo?
Radši jsem hned šel do pokoje, protože být s ním ještě chvíli, chtěl bych se ho nejspíš dotknout také. Možná i proto, abych se ujistil, že on není sen, ale realita.
Chtěl jsem se převléct, ale nakonec jsem si vzal jen trenky, protože jsem měl neustále v hlavě to, že jsem se mu v tom líbil. Začínal jsem být opravdu trapný. Když jsem se otočil a uviděl ho stát v těch dveřích, nemohl jsem udělat ani krok. Jen jsem stál a díval se na něj, a on na mě. Byl jsem naprosto ztracen.
Cukl jsem sebou až ve chvíli, když kolem pokoje prošli i oba bratři a odtáhli Kioshiho sebou. Konečně jsem se mohl pořádně nadechnout, ale srdce nechtělo ani za boha klidnit svou rychlost tepů. Podivní motýlci si pohrávaly s mým žaludkem a sucho v krku se nedalo přehlédnout.
„Kioshi,“ zašeptal jsem do ticha a vydal se za nimi k večeři.
Sedl jsem si naproti němu a nemohl se ani pořádně soustředit, jak jsem se na něj neustále díval. Nakonec jsem si nandal jídlo a čekal i na ostatní, abychom mohli začít jíst.
Kioshi
Cuknul jsem sebou, když se Ryu otočil a zadíval se na mě. V tu chvíli jsem si uvědomil, že asi nebylo vhodné na něj takhle civět. Ale, když jsem si prostě nemohl pomoct…
„Co… Pusťte mě!“ začal jsem nadávat, když mě bráchové popadli pod paží.
Každý pěkně z jedné strany a už mě táhli na večeři.
„Víš, že není slušné nakukovat cizím lidem do pokoje, co?“ naklonil se ke mně Shi.
„Nebo že by pro tebe nebyl tak cizí?“ naklonil se z druhé strany Montaro.
„Dejte pokoj!“ chtěl jsem se jim vytrhnout, ale drželi mě pevně, dokud jsme nebyli u stolu.
Při jídle jsem se občas podíval na Ryu.
Je pro mne cizí nebo ne? Neberu to tak, že ano. Mám pocit po posledních dvou dnech, strávených v jeho společnosti, jako bych ho znal už dávno. Možná je to způsobeno tím, za jakých okolností jsme se poznali? Vím o něm ty nejhorší věci, které ho potkaly. Ale možná bych byl rád, kdyby mi o sobě vyprávěl i něco víc. O svém dětství, o těch hezkých chvílích, které určitě nějaké má. Nevěřil jsem tomu, že byl jeho život jen šedočerný, i přesto, že vyrůstal v yakuzácké rodině. Možná… Pokud bude chtít, abych s ním zase zůstal přes noc… Možná by teď on mohl vyprávět něco o sobě.
Tak nějak jsem zatoužil o něm opravdu vědět víc…
Ani nevím, co všechno jsem vlastně snědl. Jen jsem se koukal po ostatních, z toho nejvíc na Ryu, a byl myšlenkami někde jinde…
Ryu
Jedl jsem, ale spíš si jen vychutnával nějaká sousta. Nemohl jsem se pořádně na jídlo soustředit, musel jsem stále myslet jen na Kioshiho. Pokukoval jsem po něm a díval se, jak jí. Fascinoval mě. Po té noci, kterou jsem s ním strávil, jsem toužil po další. Nejhorší na tom byl fakt, že jsem nevěděl, jestli i on to tak má. Nebo je to opravdu jen vztah pacient a doktor. Nikdy jsem k žádnému psychologovi nechodil, jen s bratrem, a to jsem čekal v čekárně. Spíš jsem se tam chodil i bavit, protože to s Taishim každý brzy vzdal, když jim nadával a rozebral je víc než oni jeho.
„Líbilo se ti na poli?“ zeptala se po chvíli maminka Kia.
„Hmm… Jo, určitě. Moc… Bylo to fajn,“ usmál jsem se, když jsem si uvědomil, že ta otázky mířila na mě.
Chvíli jsme si ještě povídali, a já i přijal jednu malou skleničku saké. Jen jsem si loknul, ani jsem to nevypil, nemám ho moc rád a alkohol všeobecně nepiji, ale bylo to ze slušnosti.
Jenže jsem stále myslel jen na to, jak se Kia zeptám, zda se mnou bude zase spát. Ani jsem už netušil, jestli to je ze strachu, nebo se mi jeho společnost prostě moc líbila. Ale byl on se mnou v bezpečí? Tím jsem si nemohl být jist nikdy.
Kioshi
Rozhodl jsem se to zbytečně neprotahovat a jít vrzy spát. Stejně jako dneska, jsme měli jít i druhý den ještě na pole, dodělat zbytek, co ještě chyběl. A taky… už mi to bylo hloupé, jak jsem pořád na Ryu civěl. To už nemělo s lékařským pohledem nic společného.
I když jsem se o něm chtěl dozvědět víc, možná by bylo nakonec lepší, abychom dneska spali odděleně. Ale pokud mě požádá, neodmítnu…
Vstal jsem od stolu a rozloučil se s ostatními. Čekal jsem, zda se Ryu připojí, nebo ještě s nimi posedí. Přeci jen se dobře bavil s mámou a já ho nechtěl rušit. Bylo dobré, že se opravdu zapojil a cítil se tu dobře.
Ryu
„Já… Já taky půjdu,“ zbystřil jsem, když se Kioshi loučil s ostatními.
Zvedl jsem se a také se rozloučil. Zamířil jsem hned za ním a před svým pokojem se zastavil. Chytil jsem ho za rukáv, ale chvíli jsem hledal slova, která mu chci říct. Nebyl jsem v tomhle dobrý a ani zběhlý. Jen… Nechtěl jsem být bez něj ani chvíli. Věděl jsem, že to skončí a každý půjdeme zpět do svého života, ale… Jen pro tentokrát jsem si snad zasloužil trochu toho, co mi dával jen on. Toho tepla uvnitř jeho hrudi. Připadalo mi, že jsem se zbláznil.
„Mo… Mohl bys i dnes… Prosím… se mnou?“
Nemohl jsem souvisle mluvit, i když jsem se snažil. Přeskakoval mi nervozitou hlas, a já vůbec nevěděl proč. Nakonec jsem odlepil svůj pohled od země a podíval se mu do jeho očí, v kterých jsem se okamžitě ztratil.
Kioshi
Ryu mě požádal, abych s ním spal i dnes. Byl jsem rád, ale vážně jsem přemýšlel, jestli to nemám raději odříct. Aspoň pro dnešek, než si v hlavě všechno srovnám. Podíval jsem se na konec chodby.
Vlastně, psi tu dnes v noci nejsou. Hlídají stáje a chlívky, protože táta dostal informaci, že se tu potuluje zloděj. Také on se chystal, že půjde přespat do stáje ke koním.
Věděl jsem, že tady v domě je Ryu v bezpečí, a navíc se dnes cítil dobře, tak jsem už chtěl říct, že dnes budu spát u sebe. Ale když jsem se podíval do jeho očí, viděl jsem v nich tu tichou prosbu.
Znamenalo to pro mne víc než ty slova.
Přikývl jsem tedy.
„Jen nevím, jestli ti budu dnes něco vyprávět. Jsem opravdu unavený. Nejsem už zvyklý vstávat za rozbřesku,“ upozornil jsem ho, že dnes asi brzy usnu.
Ryu
„To… To je v pořádku. Jen… Cítím se s tebou bezpečněji. A… Jestli chceš tentokrát vědět něco o mě… Můžu ti něco vyprávět. Ale nevím co, nebo jestli by tě to zajímalo,“ usmál jsem se, abych zamaskoval tu nervozitu, co mě uvnitř žrala.
Je možné, že mu to je nepříjemné, když tak dlouho váhal s odpovědí. Nebo mu moje přítomnost není tak moc po chuti, jak bych si představoval já, jenže… Nemohl jsem si pomoct. A když souhlasil, nadchlo mě to.
Pustil jsem ho konečně a hodil na sebe tričko na spaní a třičtvrťáky místo té yukaty. Lehl jsem si do postele a přikryl se. Opět jsem se posunul ke stěně a čekal na něj i jeho odpověď.
Kioshi
Počkal jsem, až se Ryu uloží a pak jsem si k němu přilehl i já.
„Dneska nás psi nebudou zahřívat, hlídají stáje,“ nadzvedl jsem peřinu a přitiskl se na jeho tělo. „Kdyby ti to bylo nepříjemné, tak řekni.“
Od jeho těla sálalo příjemné teplo, a já měl tendenci se na něj tisknout ještě víc. Ale v duchu jsem si pořád opakoval, abych to nedělal. Nehodí se to, zvlášť po tom, co si prožil. Nechtěl jsem vypadat jako někdo, kdo zneužívá situace.
„Tak, třeba mi můžeš povykládat o tom, jaké jste měli dětství s bratrem. Je vidět, že ho máš opravdu rád, a podle toho, jak se chová, i když nadává, tak on tebe taky. Řekl bych, že na tebe nedá dopustit. Mí bráchové jsou o tři roky starší. Takže věkový rozdíl moc velký není, ale přesto, když byli větší, všude mě s sebou brali, pořád mě hlídali, chránili mě. No, řekl bych, že se tak chovají pořád… Byl jsem svědkem všech jejich lumpáren.“ zasmál jsem se.
Zavřel jsem oči a čekal, jestli se Ryu rozmluví nebo ne. Vdechoval jsem jeho tělesnou vůni propojenou s tou z koupele. Opravdu příjemně hřál a mě bylo v tu chvíli tak dobře, že jsem i zapomněl na to, že jsem tu vlastně ani nechtěl jít.
Ryu
Když se na mě natiskl, málem se mi zastavilo srdce, jak mnou projelo to příjemné chvění. Tak skvělý pocit být s ním a cítit ho tak blízko. Jeho dech na mém krku mě přiváděl mravenčení do celého těla. Byl jsem z toho všeho ještě víc zmatený než předtím.
„Můj bratr... On je dost prudký, ale hodný. Takový pes, co štěká, ale nekouše. Nebyl takový a do deseti let jsme si normálně hráli a byli šťastni, obyčejné dětství dvou bratrů, ale potom," povzdechl jsem si a snažil se být v klidu.
„Střelili ho do hlavy. Život se změnil pro nás oba. Byl dlouho v nemocnici, a já se zatím ujal firmy s otcem, bylo mi šestnáct a tvrdě dřel, abych mohl chodit i do nemocnice za Taishim a mámou, kterou to položilo. Je velmi slabá a nemocná, ale moc hodná. Tehdy... Já... "
Nadechl jsem se a na moment se zamyslel.
„Říkal jsem mu to, aby ho tam nebral, že je na to malý, ale on mě neposlouchal. Viním se za to a mám výčitky. Hlavně když vím, kdo to byl."
Nechtěl jsem mu to říct, ale nějak to ze mě vyjelo. Víc jsem se na něj natiskl a cítil, jak mi vlhnou oči.
Kioshi
„Mrzí mě, že máte takové zážitky,“ stiskl jsem Ryu ruku, za kterou mě držel. „Ale určitě máte i něco, na co vzpomínáš rád, ne? A to přirovnání Taishiho k psovi… To je opravdu trefné. Nejspíš byl v minulém životě psem,“ krátce jsem se zasmál.
Chtěl jsem nějak odlehčit tu atmosféru. Nechtěl jsem, aby vzpomínal jen na ty smutné věci. Už jsem ani nevěděl, na co se mám zeptat, aby z něj zase nevypadla nějaká tragická historka. Život v Yakuze není procházka růžovým sadem. Věřím, že to kluci neměli a nemají lehké. Nejspíš ty dobré vzpomínky jsou vzácné.
„Co jsi jako dítě rád dělal? Hodně lidí se k tomu rádo vrací i v dospělosti. Počítám, že než se to Taishimu stalo, určitě jste si spolu i hráli, ne? Budu poslouchat a ty si klidně i vymýšlej…“
Zavřel jsem oči a jen poslouchal. Ryu má příjemný melodický hlas, a tentokrát už ani nebyl tak roztřesený, jako ten první den. Bylo to jako poslouchat ukolébavku… A taky mě opravdu spánek přemohl.
Ryu
„Ale jo, všechno do té přestřelky, to bylo skvělé. Chodili jsme často plavat do našeho bazénu. Pozoroval jsem ho, když se pral s kluky a tím trénoval na své budoucí bitky. Vařili jsme spolu. Každý den byl zábava, nikdy jsem nebyl ani den bez něj, ale potom jsem byl pořád sám. Nikdy jsem nelitoval, že jsem yakuza, nemohl jsem si vybrat, tak jsem to bral jako fakt.“
Najednou jsem ucítil, jak jeho ruka na mém boku těžkne, a on pomalu oddechuje. Podíval jsem se na něj a usmál se. Usnul. Byl nejspíš tak moc utahaný, že ho to zmohlo a on usnul. Nebo jsem tak nudný, že nedokázal zůstat vzhůru. Tak i tak se mi to líbilo, protože jsem ho mohl pozorovat a nemít výčitky.
Podepřel jsem si hlavu rukou a otočil se na bok tak, abych na něj lépe viděl. Po chvíli jsem usnul i já, ale s velmi příjemným pocitem, že on je tu se mnou.
Kioshi
Vzbudil jsem se a na moment přemýšlel, kde jsem. Usnul jsem opravdu tak rychle, že jsem si nejdříve nemohl vzpomenout. Ale když se vedle mě něco nepatrně pohnulo, došlo mi, že jsem u Ryu v posteli.
Nadzvedl jsem se v lokti a zadíval se na něj. Opatrně jsem mu shrnul vlasy, které mu padaly do očí.
I v té tmě byly pěkně vidět rysy v jeho tváři.
Měl zvláštní obličej. Spíš bych řekl – zvláštně hezký. Milý na pohled, ale přitom v něm byla jasně vidět hrdost, která v něm stále dřímá, i když ji v bdělém stavu potlačuje. Jemné rysy, avšak zároveň i tvrdé. Ale vše se tak zajímavě doplňovalo a prostě k sobě pasovalo. A teď, když spal a byl uvolněný, to všechno, co schovával, vystouplo na povrch. Opravdu zvláštní… krásný… Ještě jsem se s podobným nesetkal.
Ještě chvilku jsem se na něj díval, než mě tělesné pochody donutily vstát. Když jsem vycházel z koupelny, zadíval jsem se ven. U dveří stáje, které se právě otevřely, svítila malá lampa a já v jejím mdlém světle jasně rozeznal postavu otce.
Něco se mu zřejmě nezdálo, protože tam stál a rozhlížel se kolem sebe.
Vyšel jsem přes svůj pokoj ven, rychle si nazul šlapky a šel jsem za ním. Možná bude lepší, když se kolem porozhlédneme oba dva.
Ryu
Spal jsem a bylo mi dobře. Tak klidný jsem dlouho nebyl. Navenek jsem se stále pral s tím, co se mnou udělal Jomei a hluboko uvnitř to zanechalo hluboké jizvy, ale někde mezi tímhle vším ve mně začalo klíčit něco nádherného. Cítil jsem to něco, co se vznáší ve vzduchu vždy, kdy jsem s Kioshim a nedokázal jsem to popsat a ani pojmenovat. Prostě to bylo… Existovalo…
Slyšel jsem, jak odchází, ale nechtělo se mi otevírat oči a taky jsem si myslel, že jde nejspíš zkontrolovat otce, o kterém mluvil, než jsme šli spát. Ale po chvíli zaskřípaly dveře ze zahrady a dovnitř se vecpal studený větřík, který se mi ihned přehnal přes odhalený krk. Jen jsem se víc přikryl a čekal, až přijde zpět do postele.
„Otec je v pořádku?“ řekl jsem do ticha, ale…
Něco mě zamrazilo v pohybu. Ty kroky… Ty těžké, dunivé kroky, které mi rvaly uši. Nebylo pochyb, tyhle mohl mít jen jeden člověk.
Zvedl se mi žaludek a tělo se začalo klapat, jak kdybych mě zimnici. Všechno se vrátilo rychlostí blesku, a to jsem myslel, že to je už za mnou. To nejhorší peklo, kterým jsem si prošel, se nebezpečně přibližovalo k posteli a dosedalo na ní.
„Už jsi připravený? To jsem ani nečekal. Kdopak ti ho teď strká do zadku, co? A to jsem myslel, že jsem tě natrhl dost, aby se tě nikdo měsíc nedotkl. Jsi pěkná kurva, Ryu. Takže jsi to všechno prásknul? Jsi připravený chcípnout?“ vrčel mi do ucha a drtil mi ruce, které stihl stisknout k sobě.