Ryu
Lekl jsem se a okamžitě se napřímil, když na mě někdo promluvil.
Zajímalo by mě, jestli se tohohle někdy zbavím. Předtím to nikdy nebylo takové, nebyl jsem lekavý, ale po Jomei… Změnil mi celý život, a to jsem to ani nechtěl.
„Ach… Jo… Omlouvám se. Už se cítím líp,“ vysoukal jsem hned, co jsem se trochu vzpamatoval.
Vystoupil jsem z auta a stihl se upravit, abych nevypadal pomuchlaně. I tak jsem měl rozcuchané vlasy, které si tím mírným větříkem, který mi je pročesával, dělaly do chtěly. Posunul jsem si brýle víc na nahoru, aby mi dobře seděly na nose a zkontroloval, zda někde na oblečení nemám nějaký flíček. Přeci jen jsem chtěl vzbudit dobrý dojem a nechtěl jsem vypadal nevkusně.
„Dobrý den,“ poklonil jsem se ženě. Která se k nám blížila a mile se na ni usmál.
Cítil jsem se nervózně, opravdu jsem tohle zažíval poprvé a nevěděl jsem, jak se mám chovat. Dokonce jsem cítil mírnou horkost, jak se mi nejspíš červenaly tváře.
Kioshi
Než jsem stihl Ryu uklidnit, on už stihl vylézt z auta a než jsem vystoupil i já, už se vítal s mámou.
Ta se na něho usmála a s mírnou poklonou ho přivítala.
Pozdravil jsem ji a pak jsem šel vytáhnout naše zavazadla.
„Připravila jsem vám pokoj vzadu, vedle Kioshiho. Je tam největší klid. Ráno tu bývá živo. Scházejí se tu pomocníci, než jdou na pole.“
Máma zamířila rovnou do domu a já pokynul Ryu, aby šel za ní. Zahli jsme za roh a prošli jsme verandou až na druhý konec domu. Tam byly tři pokoje, kdy jeden byl můj a další dva pro hosty. Obýval jsem tuto část už právě pro ten klid. Často jsem se tu jezdil učit, připravovat na zkoušky a opravdu tohle bylo ideální místo.
„Pokoj má vchod jak ven tak do domu,“ prošla máma pokojem a odsunula druhé dveře, které vedly na dlouhou chodbu.
„Tímhle směrem je kuchyň a další místnosti,“ ukázala napravo. „Takže nemusíte chodit venkem. Kio vás tady potom provede.“
Máma se na mě podívala, jako by říkala: Postarej se o hosta dobře.
„Já vás teď opustím. Jdu vám připravit něco k jídlu. Určitě musíte mít hlad,“ pousmála se ještě na Ryu. Pak zvedla ruku a pohladila ho jemně po tváři. „Buďte tu jako doma…“
Ryu
Kioshiho máma byla velmi milá, takovým tím něžným a láskyplným mateřským způsobem, kdy širokou náručí obejme celý svět. Záviděl jsem ji její elán, ta moje byla nemocí tak slabá, že jsem si neuměl představit ani to, že by jela sem. Už ta cesta by pro ni byla náročná.
Ve chvíli, kdy jsem jen letmo zahlídl její ruku, která mě pohladila po tváři, instinktivně jsem se stáhl. Nemohl jsem si pomoct. Nechtěl jsem ji nějak urazit, nebo být nezdvořilí. Byla velmi hodná a já se zachoval tak nevychovaně.
„Odpusťte,“ pousmál jsem se na ni, abych dobře maskoval svoje vykolejení.
„Máte to tu velmi pěkné, tedy… Zatím to, co jsem viděl. Děkuji, že tu mohu zůstat,“ znovu jsem se uklonil, abych ukázal svůj respekt, před paní tohoto domu.
„Mohl bys mi prosím dát zavazadlo do pokoje? Rád bych se převlékl. Vezmu si něco pohodlnějšího,“ poprosil jsem Kioshiho a pohladil si tvář v místě, kde se mě dotkla jeho maminka.
Tak hřejivé… Jsou jeho doteky také takové?
Kioshi
„Tašku máš tady. Věci si můžeš uložit do skříně,“ ukázal jsem nejdříve na kabelu, která už ležela na zemi a pak na skříň.
„Tady je futon,“ otevřel jsem druhou skříň, kde byly uloženy věci na spaní. „Pokud by ti to ale bylo nepohodlné, u mě v pokoji je postel, tak bychom si to vyměnili. Nebude mi to vadit.“
Vyšel jsem dveřmi do chodby a ukázal naproti.
„Tady je můj pokoj,“ odsunul jsem dveře. „Takže kdykoliv můžeš přijít, když budeš něco potřebovat.“ Položil jsem svoji kabelu hned za dveře a vytáhl jsem si čisté prádlo a ze skříně yukatu. Vrátil jsem se k Ryu.
„Chceš se osprchovat? Ukážu ti, kde je koupelna. Já se určitě půjdu umýt, než bude oběd…“
Ryu
„Futon bude v pořádku, nejsem náročný na spaní, usnu kdekoliv. Viděl jsi to sám,“ usmál jsem se a z brašny si vytáhl nějaké čisté a pohodlnější oblečení.
Tentokrát to nebyl hraný úsměv, ani jsem za ním nic neschovával, prostě mi v tu chvíli bylo dobře. Tady mě nikdo neznal. Nikdo netušil, co jsem opravdu zač, nebo co dělám. Jen jediná osoba věděla, čím jsem si posledních pár dní prošel.
„Prosím, ukaž mi tedy koupelnu. Jen se osprchuji, nemohu se moc máčet,“ ještě jsem se vrátil do pokoje, když jsem si uvědomil, že mi chybí mastička a bez ní bych moc dlouho nevydržel.
„Po jídle… Moc rád bych viděl zvířata. Docela se na to těším. Pokud ti to ovšem nevadí, nechci nějak zabírat tvůj čas.“
Dříve jsem takový býval. Toužil jsem cestoval a poznávat celý svět. Mít svůj dům a u něj zvířata. Chtěl jsem se pořádně usadit ve firmě a potom teprve začít žít, až bych věděl, že mohu odjet na delší dovolenou, nebo tak. Jenže mi to nikdy nevyšlo, otec vždy potřeboval moji pomoc, a po čase, se ze mě stal jen dobře seřízený stroj, který kvalitně a výkonně dělal svoji práci. Tak nějak jsem se za ten čas odcizil svým vlastním ideálům a ztratil volnost. Ale rozhodně to neznamenalo, že bych tu práci neměl rád, to ne… Bavilo mě to vždy. Nelitoval jsem, že jsem si to dobrovolně vybral. Byl jsem jak náš dědeček, který tuhle firmu roky tvořil a dal jí vše.
Kioshi
Zamířil jsem na konec chodby, kde jedny dveře vedly do koupelny a vedlejší na toaletu. Prošli jsme kolem volných pokojů, kam mohl Ryu nahlédnout, ale byly opravdu prázdné, jen s nejnutnějším nábytkem.
Vešli jsme do koupelny. Ukázal jsem Ryu prostornou vanu a dvě stoličky vedle ní.
„Tady si můžeš odložit věci,“ nasměroval jsem ho nalevo, kde bylo něco jako kout na odkládání věcí.
„Je to klasika. Takže tu nemáme sprchový kout,“ začal jsem se svlékat. Už jsem měl triko dole a chtěl si stáhnout kalhoty, když jsem se zarazil.
„Promiň, narovnal jsem se a vzal triko z košíku, abych si ho znovu oblékl. „Jsem odmalička zvyklý se koupat s bráchy, a nějak mi nedošlo…“ zadíval jsem se na něj. „Počkám, až se umyješ. Budeš potřebovat pomoct umýt záda?“
Ryu
Prohlížel jsem si vše, co jsem kolem sebe viděl. Bylo to tu vážně moc hezké. Skromné, přesto vkusně zařízené pokoje a prostorná koupelna, která přímo říkala, že tu žije víc lidí. Opravdu jsem se tu cítil dobře.
V šoku jsem se na něj díval, jak se svléká a nemohl jsem skoro popadnout dech. Nebyl jsem připraven na to vidět nějaké mužské nahé tělo. Začal jsem se klepat, jak kdybych měl zimnici a svaly se mi stahovaly v mírné křeči, jak kdybych utrpěl šok. Přesto jsem se díval na jeho hruď a nemohl z ní spustit oči. Jeho vypracované svaly a hladká pokožka, která přímo lákala, aby se jí člověk dotkl. Nechápal jsem, jak mohu i přesto mít takové hříšné myšlenky, ale on byl… Pro mě zvláštní. Někdo takový se potká jen jednou za život a šance na jeho získání jsou velmi mizivé, přesto je to dar.
Otočil jsem se k němu zády a zadíval se do kouta, kam jsem roztřesenýma rukama uložil věci.
„Můžeš tu zůstat, jen… nedívej se na mě prosím. Vím… Nebo spíš mi došlo, že jsi slyšel, jak na tom moje tělo je, jen… Nechci, aby to někdo skutečně viděl, kromě mého bratra, který mi minule pomáhal v koupelně.“
Pravda byla ta, že jsem se styděl. Přímo bolestná byla myšlenka na to, že by viděl to, co mi Jomei udělal. Nejhorší asi byla jizva, která se táhla od vnitřní strany stehna, po koleno. Nebyla hluboká, ale udělal ji tak, aby mi zůstala jako památka. Abych nikdy nezapomněl na to, že jsem jen hračka, na které si může vybít svůj vztek. Byla to má jediná jizva… Pokud jsem nepočítal tu, co mi udělal na duši.
Pomalu jsem si začal stahovat tričko a potom i kalhoty se spodním prádlem. Doufal jsem, že se opravdu nebude dívat, protože jsem mu věřil. Možná jsem dělal chybu, ale on byl doktor, neublížil by mi… Tedy myslel jsem si to.
Usadil jsem se na stoličku a začal si omývat své zničené tělo. Díval jsem se na ty modrá místa, která mi na pokožce tvořily mapku a snažil se nad sebou neplakat. Opravdu se mu povedlo mě zlomit. Dokud to nikdo nezjistil, byl jsem hrdý a zvládal jsem tuhle svoji úlohu, ale ve chvíli, kdy mě takhle zřídil a dozvěděl se to můj bratr, vzal mi úplně všechnu moji sebeúctu. Přemýšlel jsem nad tím, jak blízko jsem v tuhle chvíli měl ke dnu, ze kterého se nedá odrazit.
Kioshi
Když mě poprosil, abych se nedíval, otočil jsem se. Chvilku jsem se ještě rozmýšlel, zda raději neodejít, ale vzhledem k jeho stavu jsem usoudil, že bude lepší zůstat, kdyby se mu náhodou udělalo zle. Nakonec jsem se také svlékl a usadil se na stoličku vedle něj. Nedíval jsem se na něj. Nepotřeboval jsem to, protože jsem ty modřiny už viděl. Snažil jsem se rychle umýt, abych ho ještě více netrápil. Ale když jsem zahlédl, s jakými obtížemi se snaží umýt, nevydržel jsem to. Vzal jsem namydlenou žínku a klekl jsem si za něj.
„Neboj se Ryu, jen ti umyju záda, ano?"
Klečel jsem s žínkou v ruce a čekal na jeho odpověď. Teď to je na něm, protože bez jeho svolení, na něj nesáhnu.
Ryu
Ani jsem si neuvědomil, že se Kioshi svléknul a usadil vedle mě, byl jsem natolik ponořen do úvah nad tím, jak na tom jsem, že tohle šlo mimo mě. Probral jsem se ve chvíli, kdy jsem začal vnímat vůni jeho těla, když na něj dopadly první kapky teplé vody a směs esencí z mýdla. Držel jsem se zuby nehty, abych se na něj nepodíval. Nebylo to vhodné a ani jsem si stále nebyl jistý, co se mnou ten člověk dělá a proč?
Dostal jsem se do šoku ve chvíli, kdy se on zvedl a postavil se mi za záda. Vše se ve mě stáhlo a nepříjemně si to pohrávalo s mým žaludkem. Cítil jsem, jak moc se chvěji a nejde to zastavit. Slyšel jsem jeho otázku, ale dával jsem si čas, abych byl schopen odpovědět.
„Dobře. Já... Jen..."
Vnímal jsem ty slzy, co se začaly kutálet z mých očí a padaly mi na kolena. Tu tíživou bolest z přiznání toho, co všechno jsem doposud nechal na sobě spáchat. Hanba... Nemohl jsem ani pořádně pobrat dech, jak se mi sevřelo hrdlo. Snažil jsem se upokojit, ale šlo to jen velmi těžko, hlavně když jsem začal cítit jeho doteky na své pokožce. Něco s ním bylo jinak. Ta osoba byla zcela jiná... Krásná a milá. Neznal jsem takové pocity, které se ve mě střídaly.
Kioshi
Bylo vidět, jak se to v něm pere, a já už byl připraven se zvednout a odejít. Přesto však našel odvahu a po chvíli mi dal souhlas.
Opatrně jsem omýval jeho záda, jemně, abych nevyvolal bolest v místech, kde byly jasně viditelné modřiny. Kdo ví, jestli Ryu vůbec tuší, že má na zádech i škrábance. Je div, že ještě vůbec funguje...
Aby se necítil nepříjemně, začal jsem mluvit o zvířatech, na které se chtěl jít podívat.
„Nejdříve se ale musíme najíst, a pak se půjdeme podívat. Psi by měli být v zadní ohradě, ale je možné, že si je bráchové vzali s sebou na pole, protože jsem je neslyšel štěkat. Ale uvi-" zarazil jsem se.
Až teď jsem si uvědomil, že Ryu po celou dobu nic neřekl a sedí se skloněnou hlavou. Mírně se třásl a ruky položené na kolenou svíral v pěst.
„Ryu?" oslovil jsem ho.
Vstal jsem a natáhl jsem se rychle pro ručník, který jsem si ovázal kolem pasu, Obešel jsem Ryu a pak jsem si klekl před něho.
Neptal jsem se na nic. Prostě jsem ho objal a pohladil po mokrých vlasech.
„Jestli se necítíš, můžeš si jít lehnout. Najíst se můžeme potom. Bude to dobrý, Ryu... Uvidíš..."
Ryu
Místy jsem cítil zaštípání, když se houbička dotkla mé pokožky. Nějak jsem už ani neřešil, jak moje záda vypadají, muselo to být děsné.
Když na mě promluvil a objal mě, všechno ve mě explodovalo. Bylo to jak kdyby někdo uhodil na má nejcitlivější místa. Jak když se pomalu hromadí lavina a najednou se sesune. Tak hřejivá náruč, které se mi jen skromně po můj život dostávalo. Nebylo pochyb, tohle byl typ člověka, který svou láskou dělá lidi šťastné. Po právu byl psychologem, lidé v něm zajisté měli plno důvěry. Kdybych ho tak poznal dřív...
Moje ruce se mu omotaly kolem pasu a přitiskly jej víc na mé tělo. Chvěl jsem se... přímo jsem se klepal. Moje pocity byly tak hrozně zmatené a bolestivé, že jsem nemohl dál ovládat to, co chtělo ven.
„Já... Já... nechci... Chci ven... Zvířata... Najíme se a půjdeme... Nechci ležet... Už nechci..." vzlykal jsem a nechával svým slzám volný průchod.
Tohle jsem potřeboval... Nějak to ze sebe dostat, abych se mohl aspoň trochu nadechnout. Jen tiše jsem vydával zvuky, jak kdybych se styděl i za to, že jsem citlivý. Vždy jsem empaticky vnímal pocity mé rodiny a podle toho se choval, ale Jomei... Všechno ve mě zabil.
V tomhle okamžiku, jak kdybych znovu hledal cestu ke svému srdci a důvěře v sebe sama. Neměl jsem se rád, a to byl ten největší problém. Nedokázal jsem se přijmout v takovém světle.
Objímal jsem a tiskl se na jeho pokožku. Bylo mi jedno, že je nahý, nehrálo to pro mě žádnou roli. Byl rameno, na kterém jsem se v tuhle chvíli potřeboval vybrečet. Nebylo v tom nic erotického, v tenhle moment mi byl prostě nejbližším.
„Jídlo," ozvalo se z chodby a já se ho konečně pustil, abych se umyl a mohl se převléct.
„Děkuji a omlouvám se, že se takto chovám," mírně jsem se poklonil a domyl své nohy a ruce.
Musel jsem být rudý jak rajče, jak trapně mi bylo.
Kioshi
To všechno, co se v něm hromadilo, zřejmě v tuhle chvíli vyšlo napovrch. Klečel jsem, objímal ho a čekal, až se aspoň trochu uklidní.
Nakonec mě i on objal a tiskl se na mě. Rozplakal se tak, že chvílemi sotva dýchal. Ale potřeboval to. Kdo ví, jak dlouho to všechno skrýval...
Nebyl malý, a ani nějak vysoký. Jeho pohublé tělo se skoro celé schovalo v mém objetí. Kdybych ho teď zvedl do náruče a odnesl do pokoje, nejspíš by to bylo bez problémů, protože byl pohublý. Určitě ztratil dost na váze...
Trvalo ještě chvíli, než se zcela uklidnil, a začal mluvit. Usmál jsem se, když trval na tom, že chce jít za zvířaty. Ale stejně si nejdříve musí dát léky.
Postavil jsem se. Už jsem si nesedal zpátky na stoličku. Jen jsem chytl do ruky sprchu a smyl ze sebe zbytek mýdla. Mokrý ručník jsem hodil do vany a pak se šel utřít. Věřil jsem, že už je na tom lépe, aby se zvládl domýt a obléct.
„Přestaň se pořád omlouvat. Není proč, a abych řekl pravdu... Nedělá mi to dobře," usmál jsem se na něj, když se konečně zvedl a začal se utírat. „Omluvu přijmu pouze v případě, že mi někdo něco provede a ten dotyčný si to uvědomí," oblékl jsem si prádlo a navlékl si yukatu.
„Tak se jdeme najíst. Beztak už máma přešlapuje v kuchyni a čeká, až dojdeme."
Počkal jsem, až se obleče, a pak jsem otevřel dveře, abychom vyšli ven.
Než jsem však stihl jen udělat krok na chodbu, ozval se štěkot jednoho ze psů. To škrábání drápů po podlaze bylo slyšet až k nám. Blížila se k nám Aida a za ní určitě běžel i Bako. Ten neštěká, přeci jen je to vlk, ale vždycky mě vítají společně.
„Počkej za mnou, Ryu," postavil jsem se před něj a zabral tak celý prostor dveří. „Neublíží ti, ale jsou velcí a..."
Víc jsem nedomluvil. Vrhlo se na mě velké chlupaté tělo a já měl co dělat, abych to opravdu ustál...
Ryu
Zatrnulo ve mě, když mě pokáral za to omlouvání. Musel jsem ale uznat, že jsem cítil menší úlevu. Jak kdyby to ze mě zčásti odplavalo a já se mohl volněji nadechnout.
„Promiň... Om..." zakryl jsem si ústa, abych se dál neomlouval a snažil se soustředit na osušení.
Bylo to někde ve mě. Byl jsem zvyklý se za vše omlouvat, ať to byla, nebo nebyla moje vina. Nejspíš to ve mě už někde v dětství vytvořil můj otec, protože mi neustále dával najevo, jak musím dřít a že se musím ze vše jako slušný syn omluvit.
„Maminka je taky taková, za vše se omlouvá," povzdechl jsem si a natáhl si tričko a tepláky.
Nakonec jsem na sebe ještě hodil mikinu, protože mi stále byla zima a vydal se za ním.
Začal jsem se smát, když jsem ho viděl, jak se na něj ti dva obrovští psi vrhli a málem ho vzali sebou k zemi.
„Jsou krásní," natáhl jsem k jednomu ruku a ten mi hned instinktivně očuchal prsty, než se ke mě přiblížil a nechal se pohladit.
Už se ke mě blížil i druhý a jeho pracka máchla směrem ke mě, kde se opřela do mého kolena. Myslel jsem že spadnu, jak těžký na mě byl, ale ustál jsem to. Jen jsem trochu syknul, jak se dotkl jedné z modřin a ta zabolela. Bylo to ale jedno, to příjemné projíždění srsti mě uklidňovalo a tišilo. Užíval jsem si to, ale kručení v břiše nešlo neslyšet.
„Om... Mám hlad. Obrovský," usmál jsem se na Kioshiho a zapnul si mikinu.
Kioshi
Netrvalo dlouho a byl jsem oslintaný od hlavě až k patě. Když se psiska seznámili i s Ryu, a ten je bez problémů hladil, byl jsem už klidný.
„Ani jsem se nemusel koupat,“ smál jsem se, když jsem zamířil k umyvadlu, abych si opláchl aspoň ruce a obličej.
„Tak jo, jdeme jíst, nebo si pro nás máma dojde osobně. Baku, Aido!“ zavolal jsem ještě na ty dva chlupáče, aby uvolnili místo a my mohli konečně projít.
Stůl byl napěchovaný jídlem tak, že na něm snad nebylo volného místa. Na jedné straně už seděl táta na své podušce a čekal, až dorazíme. Aida a Bako si lehli kousek dál a tiše nás pozorovali.
„To je Ryu Hasegawa, a to je táta, Hiroyuki Masahi,“ pozdravil jsem se s tátou a pak je oba představil.
Táta se usmál a pokynul Ryu, aby se také usadil. Kdyby se zvedl, byl by snad o dvě hlavy vyšší, než je Ryu. I když jsem byl taky vysoký, nikdy jsem ho nedorostl. Jsem z mužského osazenstva naší rodiny ten „nejmenší“ i se svými 180 cm. Oba bráchové podědili tátovy proporce. Všichni jsou to udělaní chlapi, a přitom vyzařují jakousi auru, která nutí lidi jim důvěřovat a nebát se jich.
Jediné, co jsem po tátovi zdědil, byla podoba v obličeji a praxe. Jen šedivé vlasy po bocích ukazovaly tátova léta, kterých mu postupně přibývalo.
Posadil jsem se na své obvyklé místo a čekal, až se usadí i ostatní.
Ryu
Poklonil jsem se ihned, co jsem vešel do dveří a uviděl jsem pána domu. Najednou mi bylo jasné, po kom Kioshi je.
„Velmi mě těší, že jsem vás mohl poznat a mohu zůstat zde s vámi,“ klidně a slušně jsem řekl a posadil se u stolu.
„Jídlo vypadá krásně paní Masahi,“ usmál jsem se a začal si nabírat, když všichni usedli s námi.
Cítil jsem se nervózní, až příliš moc pohledů se na mě v tule chvíli upíralo. Ruce se mi opět třásly tak, že mi zelenina popadala vedle talíře. Bylo mi to nepříjemné, že se stále nedokáži uklidnit. Přitom tu byla tak moc příjemná atmosféra, že se mi žaludek již přestal houpat na vodě. Jenže ten třesot mého těla… Od toho dne, jak mi podle jeho slov „natrhl prdel“ jsem to ze sebe nemohl setřást. Stále se moje tělo dostávalo do tohoto stavu. Nejspíš to bylo i slabostí a tím, že jsem velmi zhubnul. Nebyl jsem nikdy silný, ale takhle skoro průsvitný jsem poslední měsíc.
Ochutnal jsem první sousto, které se tak lahodně rozplynulo na jazyku. Tak domácí a dobré.
„Je to vynikající,“ jazykem jsem si setřel šťávu z masa z úst a požitkářsky přivřel oči.
Kdyby tady tak byl i Taishi, určitě by si užil každý kousek tohoto skvělého jídla. Přitom jsem místy pokukoval po Kioshim, nemohl jsem to přestat dělat. Sice jsem si prošel peklem, ale on mi nabídl hřejivou ruku, s kterou mě z něho tahá ven.
Kioshi
I když jsme u stolu nebyli všichni, panovala tu příjemná a klidná atmosféra. Otec nikdy nebyl konfliktní. Možná tak dvakrát třikrát jsem ho viděl se rozzlobit, a to už ale pak stálo za to. Už nikdy jsem ho tak nechtěl vidět, protože jde z něj opravdu hrůza.
Jedl jsem svou oblíbenou rybu a byl nadmíru spokojený. Nemám zas tolik příležitostí sem přijet, a tak vždy máma připraví to, co mám nejraději.
„Jak se daří Minako?“ zeptal se táta na sestřičku.
„Hm, myslím, že dobře,“ zamračil jsem se.
Bylo to víc než výmluvné a táta se proto začal smát. Začínám si myslet, že mi ji tam opravdu nechal za trest., když jsem tak dlouho odmítal převzít jeho praxi.
„Kde je Montaro a Shintaro?“ zeptal jsem se na bráchy, protože se nepřipojili ke společnému obědu.
„Přijdou až večer. Mají teď dost práce na poli. Řeknu jim, že jste už přijeli. Ponesu jim jídlo. Určitě budou chtít skončit hned, jak to uslyší,“ pousmála se máma.
No jo, beztak budou spěchat, aby si mě mohli dobírat…
Když jsme dojedli, táta ještě nabídl kalíšek saké, ale já to odmítl s tím, že si dám až večer, a Ryu bere léky.
„Půjdeme se porozhlédnout teda po venku?“ podíval jsem se na něj.
Po celou dobu jsem ho nenápadně pozoroval. Všiml jsem si, že i táta se na něj občas dívá. Byl to pohled napůl otcovský a napůl lékařský. Počítám, že si už udělal vlastní závěr a to s ním ještě pořádně nemluvil. A taky… Táta je ve svých přesný na 98%...
Ryu
Nevěděl jsem proč, ale celou dobu jsem se cítil jak pod drobnohledem. Svíravý pocit, že mě někdo pozoruje. Ale nejspíš to bylo nějaké moje zcestné myšlení, přeci jen jsem toho za sebou neměl zrovna málo. Když jsem dojedl, otřel jsem si ústa a vše spořádaně upravil na talíř. Nebyl jsem puntičkář, ale neměl jsem rád, když něco nebylo na svém místě. Třeba stokrát jsem upravoval ubrousek, než byl správně. Nikdy jsem tím však neotravoval ostatní. Byl jsem docela zásadový…
Ne, stále jsem. Copak jsem ztratil vše ze svého minulého já? Měl jsem ho rád.
Cukl jsem, když na mě Kioshi promluvil, protože jsem ho nechtěl rušit při rozhovoru s jeho otcem, tak jsem se zamyslel. Podíval jsem se na něj a usmál se.
„Ano. Už se moc těším,“ zvedl jsem se z polštáře a trochu zavrávoral, když mi ostrá bolest projela konečníkem.
„Tss…“ sykl jsem a zhluboka nadechl, abych to vše v sobě uzamknul.
„To nic, jdeme?“ znovu jsem se usmál a vykročil ke dveřím.
„Děkuji za skvělé jídlo,“ poklonil jsem se ještě Kioshiho mamince a už sem mířil k venkovním dveřím. Nechtěl jsem, aby kdokoliv na mě poznal, jak to se mnou je, nebo spíš co mi je.
Kioshi
Už jsem se zvedal a chtěl už jít za Ryu, ale přidržel mě táta.
„Co je s tím, co mu to udělal?" zeptal se tiše.
„Nevím, co myslíš," mrknul jsem rychle ke dveřím, abych se ujistil, že Ryu už odešel.
„Kioshi, nezapomeň s kým mluvíš. Nepotřebuji vědět podrobnosti, ale... Je mi jasné, co se mu stalo a ani mi to nemusíš říkat. Jde mi hlavně o to, jestli s tím, co mu to udělal, je to vyřízeno. Byl by pro Ryua velký problém, kdyby se mu dostal znovu do rukou. Bylo jich víc, nebo jen jeden?"
„Jen jeden. Nemusíš se bát. O něj je už postaráno, podle mých informací," pousmál jsem se a poplácal tátu po ruce.
„Ryu bude potřebovat čas. Ale jdi za ním, ať dlouho nečeká," propustil mě konečně táta a nalil si kalíšek saké.
Konečně jsem se zvedl a zamířil ke dveřím. Ryu už byl skoro venku...
„Počkej na mě," zavolal jsem na něj. „Zaběhnu se převléct a donesu ti boty."
Je pravda, že jsme do domu vstoupili jinudy, než hlavními dveřmi. Máme tu sice náhradní obuv, ale nerad bych, aby Ryu chodil v botech, které jsou mu minimálně o dvě čísla větší.
Zamířil jsem rychlým krokem do svého pokoje, kdy už po cestě jsem svlíkal yukatu, abych se nezdržoval. Navlékl jsem si lehké kalhoty a triko a na nohy nazul jen šlapky. Z před dveří Ryuova pokoje jsem vzal jeho boty, obešel dům a zastavil jsem se u hlavních dveří.
„Tak jdeme?" položil jsem před něj boty.
Ryu
Nějak jsem si ani neuvědomil, že nemám boty, asi bych šel i bez nich ven, jak příjemné počasí venku vládlo. Jen jsem se podíval za Kioshim, když mizel chodbou k našim pokojům, a potom se vrací během chvíle s mými boty.
„Děkuji,“ mírně jsem se poklonil a nazul si je.
„Je dneska vážně krásné počasí. Tak dlouho jsem nebyl takhle venku a neužíval si tuhle klidnou atmosféru. Občas jsem svůj volný prostor, který mi otec dal, trávil s Taishim v zahradách. Víš, hodně dlouho se dostával z toho, co se mu stalo. Kéž bych tomu mohl tenkrát zabránit,“ povzdechl jsem si a zapnul si mikinu až ke krku, když mi vánek polechtal vlasy.
Bylo mi sice teplo, ale tohle bylo… Bylo to, jak když mi ta bestie dýchala na šíji, a přitom mi dělal ty zvěrstva. Hned jsem se zastavil u první zahrádky, která byla plná bylinek a pár si jich promnul v prstech, abych cítil jejich plné aroma.
„Je tu tak příjemně a klid. Často jsi tu?“ pohlédl jsem na Kioshiho a na chvíli se ztratil v jeho krásných očích, které viděly snad skrz mě.
Trochu mě to děsilo, ale zároveň lákalo a přitahovalo jak lampa noční můru.
Kioshi
Ryu vpadal spokojeně, když si přidřepl k bylinám a jednu po druhé promnul v prstech. Měl ve tváři konečně jiný výraz, než měl předtím. Jeho oči měly zvláštní lesk a nevypadaly již tak vylekaně.
Kdyby nepootočil hlavu, nejspíš bych se od jeho pohledu ani neodtrhnul.
„Nejezdím tu tak často. Tak jednou za měsíc, a to ještě ne vždycky. Nemám tolik času, abych sem mohl cestovat častěji. Ale je to o tom, že mi táta přenechal svoji praxi před necelým rokem. Mám ještě spoustu jeho pacientů a také svých. Ale časem se to uklidní a nebude to už tak hektické. A navíc… Není to jen o doktorování. Těch papírů, co člověk musí vždycky vyplnit pro různé úřady, pojišťovny a podobně… No, tohle mě na tom nebaví,“ povzdechl jsem si. „Někdy uvažuji o tom, jestli by nebylo lepší, otevřít si praxi tady. Možná by to bylo lepší, ale v okolí je jen pár rodin, kteří farmaří stejně jako my, takže bych tady se jako doktor asi neuživil.“
Otočil jsem se, když jsem zaslechl za sebou hluk. Starší pomocník, který u nás dělá už pár let, právě naháněl kozy do vedlejší ohrady. Bylo to menší stádo, ale pro uživení rodiny to stačilo. Měli jsme ještě pár ovcí, i přesto se nám vedlo. Jako jediní, jsme však chovali koně. Byli to koně, kteří pomáhali při práci na poli. Měli jsme víc pozemků a tihle pracovali v těch hůř dostupných místech. Občas si je některý ze sousedů půjčil.
„Půjdeme se podívat za zvířaty? Nejsi alergický na kočky? Protože tam jich je spousta,“ ukázal jsem na stáj a směrem k ohradám.
Ryu
„A nechybí ti ten klid venkova? Asi bych tu byl pořád, kdyby něco takového otec vlastnil. Třeba jednou taky budu mít takové místo klidu."
Trochu jsem my záviděl rodinu i láskyplný domov, i když se máma snažila abych byl doma spokojený s tátou to bylo peklo.
Najednou jsem zpozorněl, když jsem uviděl kozy a spatřil před sebou stáje.
„Vy máte koně? To je krása. A nejsem na nic alergický. I když… Teď už asi jo..."
Povzdechl jsem si, když jsem si vzpomněl na Jomei. Konečně jsem ho začal nenávidět, a ne pořád omlouvat. Něco se ve mě konečně zlomilo, a já si začal nepříjemně uvědomovat všechny skutečnosti.
Kioshi
„Tak jestli nebudou mít nic proti, někdy by sem tvoje rodina mohla přijet na pár dní. Ayano tu je pravidelný návštěvník, tak počítám, že sem někdy vezme i Taishiho. No a pokud by tvoji rodiče přijeli i s ochrankou, tak bychom měli aspoň pár pomocníků navíc,“ zasmál jsem se nahlas, když jsem si představil ty udělané chlapy, jak do země zapichují sazeničky rýže.
Pomalu jsme došli ke stájím. Byl tam jen jeden kůň, protože ty další dva měli nejspíš bráchové s sebou. Podle toho, co říkal táta, tak měli z lesa navozit i nějaké dřevo.
Vevnitř byl typický pach zvířat a sena. Některé kočky se hned běžely schovat, když viděli, jak se dovnitř nahrnuli Aida s Bakem. Jiné na nás koukaly z vrchu, jen jeden kocour, ten největší a nejstarší, k nám pomalu kráčel hrdě se vztyčeným ocasem. Dával nám najevo, že tohle je jeho království…
„Tenhle jediný kocour má jméno. Jmenuje se Siva. Ani nevím, kolik těch koček tu vlastně máme,“ pohladil jsem Sivu, když se mi otřel o nohu a vzápětí se ohnal prackou po Aidě, která k němu hned zvědavě čuchala.
Došli jsme k dřevěným vrátkům, za kterými se schovával jeden z koňů. Vlastně neschovával. Vystrkoval zvědavě hlavu a pozoroval nás.
„Dneska bys měl jít možná dříve spát. Pokud ti bude dobře, tak zítra ráno bychom jeli pomoct na pole. Nebude ti to vadit?“ opřel jsem se o stěnu vedle vrátek a založil si ruce na hrudi.
Pozoroval jsem Ryu, jak se seznamuje s koněm.
Byl opravdu pěkný. Teda … oba dva byli pěkní. Moc jim to spolu slušelo, hlavně když se kůň sklonil a otřel se o Ryuovo rameno.
Ryu
„To bych určitě moc chtěl, aby si tu maminka odpočinula, je moc nemocná, mám o ni pořád strach, a to se mnou tomu nepřidalo. Ale otec by sem nejel, bylo by to pod jeho úroveň," procedil jsem naštvaně mezi zuby, protože mě otcovo kastování lidí od dětství štvalo.
Pohladil jsem milého kocourka a hned spěchal ke koni, co mě zvědavě sledoval ze svého boxu. Pohladil jsem opatrně jeho lysinu a nechal ho očichat mi ruku, aby mě poznal. Když sklonil hlavu a přijímal moje hlazení, bylo mi jasné, že cítí moji bolest a vnímá, jak na tom jsem.
„Věděl jsi, že koně vidí hluboko do lidské duše jako jedni z mála druhů zvířat?" projížděl jsem prsty jeho hřívu a užíval si to.
„Ty to víš, že?" zašeptal jsem, když se ke mě ještě víc naklonil.
Tak krásné hnědé koňské oči mi viděly hluboko do zjizvené a zmučené duše. Jak se dívat do zrcadla...
„Moc rád pomůžu, i když... Nikdy jsem to nedělal. Ale spánek nezaručuji, už teď se moc těším," podíval jsem se na Kioshiho a vřele se usmál.
Je tak hezký a hodný, proč jsem ho nepoznal dřív?
Kioshi
„Nebude to nic namáhavého, a určitě ne na celý den,“ odlepil jsem se od stěny.
Přeci jen se Ryu musí dát nejprve do pořádku, a pak toho teprve může zvládnout víc.
„Vyvedeme Semiho ven. Dneska pro něj nebyla práce a zřejmě ani nikdo neměl čas ho pustit do ohrady.“
Odpoledne příjemně ubíhalo. Byli jsme po celou dobu venku. Když jsme nebyli u zvířat, procházeli jsme se po okolí a já Ryu ukazoval pozemky, které patřily naší rodině. Na některých se pracovalo a vždy, když jsme prošli, na nás někdo zamával, či se rovnou se mnou přivítal. Znal jsem všechny, kteří nám pomáhali. Dostávali za to zaplaceno a mohli si vzít i něco domů, když potřebovali.
Blížil se podvečer, když jsme se rozhodli vrátit. Viděl jsem na Ryu, že je už unavený a nechtěl jsem, aby se mu přitížilo. Přeci jen měl teplotu, a nerad bych, aby se mu vrátila.
„Jsem docela unavený. Nejspíš se navečeřím a půjdu spát,“ vyzul jsem si boty, abych mohl jít do domu.
I když jsem měl pocit, že to bylo snad před chvilkou, kdy jsme obědvali, přesto se ozval můj žaludek hned, jakmile jsem ucítil vůni, která se k nám nesla. Vonělo to opravdu po celé domě.
„Kio, broučku!“ ozval se silný hlas jednoho z mých bratrů.
Zaskřípal jsem zuby, když jsem ho slyšel. Dobře ví, že nemám rád, když mě takhle oslovuje.
„Vítej doma, můj malej bráško,“ vyhrnula se z jednoho z pokojů velká postava a mířila rovnou k nám.
„Shintaro, neříkej mi…“
„Ale přece se nebudeš čertit, prcku,“ sevřel mě brácha v náruči.
Byl o hlavu vyšší a mě přes něj snad ani nebylo vidět.
„Kdopak je tenhle pěkný mladík?“ konečně mě pustil a zaměřil svůj pohled na Ryu. „Že by to-“
„Je to syn jedné vážené rodiny. Ryu Hasegawa,“ přerušil jsem ho rychle. „Je tu na pár dní, aby si odpočinul.“
„Vypadáš, jako by ses měl rozsypat, najedl ses pořádně? Mami, připrav pro Ryu pořádnou večeři!“ hned se na Ryua dobrosrdečně usmál a ukázal mu rukou, aby šel dál. „Montaro hned přijde, ještě se šel umýt, protože se vyválel v blátě,“ rozesmál se Shi a hned nám začal vyprávět, co se vlastně v lese přihodilo.
Ryu
Byl to tak krásný den. Po celou dobu jsem nespustil z Kioshiho oči, tak vřele se se všemi vítal. Znal tu snad úplně každého i stromy, když byly ještě malé. Častokrát jsem se přistihl, že se směji opravdu od srdce, nebo že jsem do sebe zabraný a myslím na Taishiho. Můj život byl doposud celkem prázdný, a když jsem viděl, jak byl jeho otevřený, a každý se na něj srdečně usmíval, strašně jsem mu to záviděl.
V mém postavení nikdo nemohl vědět, jestli se k vám člověk chová otevřeně, nebo to hraje, aby vás v pravou chvíli bodnul do zad. Někdy mi vadilo, že pocházím z Yakuza rodiny, ale nic jsem s tím nemohl dělat.
Když jsme vešli do domu vylekal jsem se z jeho bratra. Byl tak… Jak Taishi, jen nenadával. Když jsem se konečně dostal z toho šoku, začal jsem se hlasitě smát. Nevím proč, ale najednou mě to pobavilo. Jak se spolu bavili, skoro jako já s Taishim, než… Než se stalo to s Jomei.
„Asi tak vážně vypadám, ale nikdy jsem nebyl silný, spíš průhledný,“ otřel jsem si slzy smíchu a pomalu vešel do jídelny za Kioshim.
Prý prcek, vlastně oproti jeho bratrovi a otci byl opravdu malý. Až jsem lekl, jak vysoký jeho bratr je, byl oproti mně jako obr. Asi bych se schoval v jeho dlani jak nic. Sedl jsem si ke stolu a pozoroval všechny, jak se dobře baví. Nějak ze mě pomalu opadávala ta špatná nálada a deprese, které mě tížily. Bylo tu tak fajn, až se mi nechtělo vracet. Bál jsem se střetu s realitou.
Kioshi
Ani Montaro si neodpustil poznámku k mé výšce, když došel. Také on se pozdravil s Ryu a usadil se, abychom mohli všichni povečeřet.
„Montaro a Shi jsou dvojčata,“ naklonil jsem se k Ryu a pošeptal mu to do ucha. „Nechápu, jak tahle drobná žena mohla porodit takové obry.“
Nejspíš jsem nešeptal moc dobře, protože se na mě máma podívala a usmála se. Na druhou stranu zbytek nic nezaregistroval, protože byl zabraný do hovoru.
Když jsem se už asi potřetí neubránil zívnutí, zvedl jsem se s omluvou, že půjdu spát. A taky bylo potřeba, aby si Ryu vzal léky, a nechtěl jsem, aby si je bral před ostatními. Určitě by mu to nebylo příjemné.
„Kio, zítra pojedeš s námi na pole, co? Bylo by fajn, kdyby si pro všechny připravil jídlo, aby máma nemusela být vzhůru celou noc. Vezmeme všechno, co je potřeba, abys mohl uvařit tam.“
A je to tady. Přesně tohle jsem čekal. Vždycky když přijedu, chtějí, abych jim šel pomoct, ale skončí to nakonec u toho, že vařím pro všechny, kdo právě na poli pracuje. Nejspíš jsem se vážně měl narodit jako děvče, které si rodiče tak přáli.
Přikývl jsem s tím, aby mě pak ráno vzbudili.
„Půjdeme Ryu?“ podíval jsem se na něj.
Bylo vidět, že se dobře baví, a já jsem byl za to rád. Takhle aspoň chvíli nemyslel na ty špatné věci, které se mu staly.
„Nechám dveře otevřené, tak kdybys něco potřeboval, nebo se necítil dobře, klidně za mnou přijď a vzbuď mě. Nevadí mi to. A myslím to vážně. A ne, že mě budeš budit zase s nějakou omluvou. Prostě přijď a drcni do mě, ano?“ zastavil jsem se u Ryuova pokoje.
Ryu
Bavil jsem se. Byli vážně jiní než kdokoliv, koho jsem znal. Ale ve chvíli, kdy Kioshi odcházel, znervózněl jsem a rychle se postavil. Jenže málem jsem šel k zemi, jak se mi zamotala hlava. Nohy se mi mírně podlomily, a já se zachytil stolu, abych to ustál.
Hned mi v hlavě šrotovala omluva a výmluva na můj stav, taky jsem to hned použil.
„Omlouvám se, asi jsem přecenil své síly. Půjdu také spát, abych vám zítra pomohl. Děkuji za skvělou večeři,“ poklonil jsem se, když jsem se konečně narovnal a šel jsem ke dveřím, kde jsem se jen vyhnul Kioshimu a zamířil do pokoje pro své léky.
Když jsem tam však došel, okamžitě jsem si uvědomil, že je nemám. Otočil jsem se tedy na Kioshiho a omluvně se na něj usmál.
„Omlouvám se, vím, že je to se mnou hrozné. Zapomněl jsem si léky, nemáš něco od Ayana? Nebo cokoliv proti bolesti?“
Opřel jsem se o stěnu a díval se na něj, jak ke mně přichází. Kdybych to nepřisuzoval svojí slabosti řekl bych, že mi chtělo srdce vyskočit z hrudi, jak rychle mi bilo. Vážně jsem nechápal, co to se mnou je, ale ten člověk… Mohl jsem se z jeho přítomnosti zbláznit, ale zároveň jsem nechtěl myslet na den, kdy ho neuvidím. Jenže mohlo to tak být, nebo jsem to tak bral jenom proto, že mi v tu chvíli bylo tady dobře, a on se choval hezky? Nemohl jsem nic potvrdit a ani popřít, nevyznal jsem se ve svých citech.
Kioshi
„Ayano mi pro tebe dal všechno, co bys mohl potřebovat,“ zaběhl jsem do pokoje a vytáhl pytlík, který mi Ayano pro Ryu připravil.
Vrátil jsem se k němu a podal jsem mu ho.
„V pokoji máš na stolku připravenou vodu,“ ukázal jsem dovnitř. „Já se půjdu ještě rychle osprchovat. Jestli chceš, nech si klidně otevřené dveře, pokud se ti tak bude lépe usínat. Já ty svoje taky nechám otevřené. Měl by sis odpočinout, ať se ti nevrátí horečka.“
Ještě jsem nakouknul do pokoje, jestli tam má opravdu všechno. Máma mu už stihla připravit futon, stejně jako u mě rozestlala postel. Na stolku měl sklenici a ve džbánku čerstvou vodu.
„Tak já jdu. Dobrou noc,“ pohladil jsem ho po paži, aniž bych si uvědomil, že to dělám.
Ryu
„Děkuji, úplně jsem na to zapomněl,“ povzdechl jsem si.
Na takovou podstatnou věc jsem nemyslel, kam jsem dal hlavu? Vážně to pro mě těchto pár posledních dnů bylo těžké. Ztratil jsem nejmíň polovinu ze své osobnosti, a to nemluvím o nějaké sebeúctě.
Vzal jsem si od Kioshiho pytlík s prášky a zasekl se, když mě pohladil po rameni. Tak jiné… Milé… Něžné… Nejspíš to, co normální lidé dělají, ale já to neznal. Cítil jsem, jak mi bezdůvodně vlhnou oči a žene se na mě pláč. Snažil jsem se to potlačit, abych v jeho očích nevypadal hloupě a otočil jsem se směrem do pokoje.
„Děkuji a dobrou noc,“ řekl jsem tiše a pitom slyšel, jak mi přeskakuje hlas.
Dveře jsem nechal pootevřené, už jen proto, že jsem se tak cítil bezpečněji. Tedy, tady to tak bylo, u nás doma ne. Nemohl jsem si ani představit, že se budu muset vrátit do toho domu a vše se mi vrátí v myšlenkách jako blesk.
Vytáhl jsem prášky a dva si vzal. Zapij jsem je a posadil se na postel. Cítil jsem, jak se chvěji. Musel jsem si na obličej přitisknout polštář, když jsem začal brečet a nemohl to v sobě dál držet.
Nechovej se ke mně tak mile… Nechovej… Jsem zmatený… Moc… Bolí to… Bojím se toho, co mě čeká, a jak mám znovu začít pracovat a žít svůj starý život. Změnil jsme se.
Kioshi
Zasekl jsem se, když jsem slyšel jeho hlas. Na moment jsem zapřemýšlel, jestli mám k němu jít. Ale nevěděl jsem, jestli se nebude cítit špatně, kdybych s ním zacházel jak s troskou.
Zaběhl jsem do koupelny a opravdu jen narychlo se osprchoval.
Oblečený va yukatě jsem už pak vyšel ven, a ještě se zastavil u Ryuova pokoje.
Ležel na futonu s hlavou zabořenou v polštáři.
Chvíli jsem ho tiše pozoroval, ale pak mi to nakonec nedalo. Došel jsem k němu a klekl si na zem vedle něj.
„Ryu,“ položil jsem mu ruku na záda, která se mírně třásla. „Chceš, abych tu na chvíli zůstal?“